Radunnie komentáře u knih

Já ty Taliány prostě můžu!
P. Giordano, stejně jako ve svých Prvočíslech, dokáže svou poetikou a vytříbeným smyslem pro jazyk zdánlivě prostý příběh proměnit v cosi hlubšího a pozvednout ho tak na vyšší úroveň.
Celá kniha nese náznak melancholie a napětí, a to i bez jakýchkoliv dramatických zvratů.
Doporučuji čtenářům, kteří si chtějí kromě zajímavého vyprávění vychutnat i krásu literárního jazyka.

23.11.2024

Přiznávám bez mučení, že příběh mě příliš nezaujal. Snad za to může lehký tón, popisující mimořádně morbidní počínání hlavní hrdinky, snad z velké části vymyšlený obsah. Samotné provedení a zpracování jinak zajímavého tématu mě zkrátka nenadchlo, zasloužilo si daleko více napětí a hloubky.
Navíc takové množství překlepů a chyb v textu jsem snad jinde nezaregistrovala!

2 21.11.2024

Moc pěkné, místy dojemné, vyprávění o tomto “malém velkém muži z pera jeho synů. Oba dva, ačkoliv i oni sami ve svých oborech dosáhli úspěchů, vykreslují Louise s ohromnou úctou a respektem nejen vzhledem k jeho profesnímu věhlasu, ale především jako milujícího a starostlivého tatínka. Svou láskou k přírodě a všemu živému, především pak vztahem ke své milované ženě, dokázal, že byl skutečně jedinečnou lidskou bytostí.
Dojem z knihy místy kalí český překlad, nevhodná volba českých výrazů a celkem slušná řádka pravopisných chyb a překlepů, což samozřejmě nepřičítám na vrub samotným autorům.

22.09.2024

Průměrná kniha s informacemi a radami, které naleznete v jakékoliv psychologické příručce nebo článku. Zařazení některých podkapitol viz “Práva spotřebitelů mi připadá zcela mimo mísu, stejně tak doporučení dalších knih autora uvnitř textu.
Třešinkou na dortu je nepovedený český překlad P. Klepáče, plný výrazů, které snad v češtině ani neexistují (např. “nešťastnost).

13.08.2024

Myslím, že pro příště dám paní Marsons vale. Její literární styl mi vůbec nesedl, nelogičnosti v příběhu jakbysmet. Existuje veliké množství kvalitnějších autorů krimi, thrillerů a detektivek se schopností daleko lépe vystavět atmosféru a náročnějšího čtenáře zaujmout.

3 03.10.2023

Chápu, že pro kapitalisticky smýšlejícího, trochu egocentrického člověka s takřka neomezenými prostředky je jakýkoliv zdravotní problém čárou přes rozpočet. Natož když takového nadčlověka postihne prasklá aorta!
Nechci soudit, s ničím podobným jsem se ve svém životě nesetkala, netuším, jak bych se s nastalou situací smiřovala já (pokud bych měla to štěstí a hrobníkovi utekla). Mám pocit, že pan Viewegh se svými zápisky odhalil, a bohužel nikoliv v nejlepším světle.
Jako terapie mu možná kniha pomohla, na druhou stranu není třeba přece vydávat cokoliv za jakoukoliv cenu!
Holt jméno Viewegh je značka, stejně jako jeho oblíbený Hugo Boss.

1 21.08.2023

Nezaujalo. Ani samotný příběh, ani po stránce literární. Netuším, co autorka chtěla svou knihou čtenářům sdělit, za mě neslané nemastné, v podstatě zbytečné.

12.07.2023

Jako tradičně skvělé, zábavné čtení o smutných životních peripetiích. Dokonce i motiv deprese a sebevraždy autor rozebírá natolik vtipně, že se smíchem zalykáte.
Jen ten přerod hlavního hrdiny z psychicky nemocného člověka na super motivovaného, podnikavého jedince mi připadal nedotažený, málo uvěřitelný, stejně jako závěr samotný.

01.07.2023

Obdivuji zápal, odhodlání a nadšení Dr. Pohludky v době pandemie. Knize jako takové by neuškodila přítomnost spoluautora, zkušeného v písemném projevu. Vyprávění, bezpochyby zajímavé, kazí poměrně značné množství překlepů a slovních spojení, typických pro hovorovou češtinu.

27.05.2023

(SPOILER) Velmi emotivní příběh, vyprávěný s nepřekonatelným vtipem a nadsázkou. Obsahuje množství zajímavých postřehů a moudrých bonmotů, které jistě stojí za zapamatování.
O to víc, že autor zprvu sází na humornou strunu, vyznívá pochmurněji osud hlavního hrdiny v několika posledních dnech jeho života.
Zvláště rozhovor mezi Luciem a jeho přáteli, kteří se dozví, že by raději své poslední týdny trávil se svou rodinou místo výletu po Evropě v jejich společnosti, pro mě byl po všech vtípcích a legráckách studenou sprchou, ačkoliv měl Lucio k takovému postoji ve své situaci plné právo.
Trochu hollywoodsky na mě působila scéna v kostele s nápadem ohledně obnovení manželského slibu, která odvedla pozornost od hlavní dějové linky, pro mě trochu nešťastným směrem.
Některým tématům se mohl autor věnovat trochu hlouběji, například niterným Luciovým pocitům, jeho obavám, strachu, myšlenkovým pochodům, fyzickým i psychickým změnám, které nástup vážné nemoci provází. Chápu, autor se snaží tragickou stránku příběhu odlehčit, nicméně už jen to, že si vlastní děti nepovšimnou jakékoliv změny na fyzickém vzhledu člověka, umírajícího na rakovinu, je zvláštní.
Napadá mě několik dalších otázek, v knize nedostatečně vysvětlených, například jak Lucio dospěl k rozhodnutí podrobit se eutanázii a co vlastně tomuto finálnímu aktu předcházelo? Z příběhu jsem získala pocit, jako kdyby asistovanou sebevraždu mohl absolvovat každý těžce nemocný člověk, který zrovna projíždí Švýcarskem, přitom ve skutečnosti jde o velice zdlouhavý a náročný proces, a zdaleka ne každému žadateli je umožněn.
Nicméně navzdory určitým výhradám v ději přiznávám, slzela jsem jako krokodýl a už se těším na další páně Brizziho knihu!

1 29.04.2023

Anna musela mít charisma a krásu Brigitte Bardot, jinak si nedokážu vysvětlit zájem všech chlapů o ni. Ufňukané, negativní, třicetileté (pardon, Aničko, 29leté) cosi by v reálném světě spíš každého chlapa odradilo.
Některé vtípky a komentáře jsou vcelku povedené, já ale čekala příběhy přímo ze života. Takhle to vypadá, že Anička zvládá hned po příletu angličtinu na výbornou, ani řízení auta vlevo jí nedělá žádné potíže. Přitom každý, kdo v Anglii žil a pracoval, dobře ví, že o historky a zajímavé zkušenosti v této oblasti není nouze.
Závěr je hoden červené knihovny, sentimentální a vykonstruovaný až hanba, jen polít růžovou čokoládou.
Kladně hodnotím obálku, je vtipná.

2 20.10.2021

Souboj dvou geniálních mozků a svědectví z přímé linie o jednom netradičním způsobu vyšetřování největší špionážní aféry historie. Aneb jak lze lidským přístupem, charismatem a bedlivým pozorováním dosáhnout v profesi životního úspěchu, a to všem možným překážkám a nezdarům navzdory.
Pobavily jak vtipné, hodnotící komentáře na adresu pozorovaného subjektu, tak i situace v prostředí FBI.
Trochu zklamala absence zmínky v Poděkování Lucianě, bývalé manželce, která byla v oné době pro autora tou největší oporou.

2 28.09.2021

Napínavý, brutální příběh, ze kterého horká, drsná atmosféra jen odkapává. Trochu připomíná díky výskytu rázovitých postav a strohých dialogů mix knih Tahle země není pro starý a Komu zvoní hrana. Chválím také autorovu schopnost v nejlepším vyprávění ukončit.

2 13.09.2021

Námět vypadal velmi zajímavě, bohužel, jak jsem zjistila posléze, se jedná o knihu s téměř nulovým napětím a gradací. Autorka nezapře, že se v soudní antropologii pohybuje jako ryba ve vodě, nicméně změť jmen, cizích názvů a samotná vysvětlující pointa v závěru na kvalitě příběhu pro bězného čtenáře dvakrát nepřidá. Závěr je už úplně přitažený za vlasy. Ráda bych si přečetla od paní Reichs odbornou knihu, na kvalitní autorku detektivek jí přece jen něco schází.

1 31.08.2021

Výborná kniha, zdaleka nejen o chování lidoopů. Laického čtenáře možná odradí množství odborných výrazů, které rozhodně ne každý rozkličuje ihned po prvním přečtení. Práce pana de Waala je nicméně fascinující, plná zajímavých informací a postřehů.

2 24.08.2021

Krásná kniha o nepříliš krásném historickém období - jako kdyby autorka působila na dvoře samotné hrdinky, natolik byly rozhovory postav přesvědčivé! I když mnohdy s Annou nebylo při nejlepší vůli možné sympatizovat, její krutý osud bych nepřála nikomu, snad ani jejímu exmanželovi:-)!
Doporučuji si čtení rozšířit i o autorčiny Poznámky v závěru knihy.

8 10.08.2021

No, asi tak... nebýt kapitoly III, hodnotím jako odpad.
Styl autorova psaní mi vůbec nesedl, místy připomínal nevkusnou červenou knihovnu a než by mi z některých scén naskakovala husí kůže, to spíš jsem nevyšla z údivu, co všechno jeden člověk nevymyslí?!
Poslední kapitola laťku svým rozuzlením nepatrně nadzvedla, i přesto panu autorovi vzkazuji: Adieu!

01.07.2021

Dočetla jsem, ale byla to lopota! Netvrdím, že zdánlivě nekonečné dialogy byly zbytečné, určitě měly svůj význam. Nicméně daleko zajímavější byly vzpomínky hrdinů a Robertovy vnitřní monology. Závěrečná akce byla napínavá, díky barvitému popisu prostředí a jednotlivých scén má čtenář pocit, jakoby byl přímo v centru dění. Závěr samotný byl pro mě třešničkou na dortu, jen si nejsem jistá, jestli jsem neronila slzy radostí, že jsem konečně na konci...
Panu Hemingwayovi dám určitě ještě šanci - jeho nejrozsáhlejší román mám za sebou, tak teď už to půjde jako po másle:-).

4 09.05.2021

Zpočátku jsem byla nadšená stylem autorova vyprávění. Po prvních několika stranách jsem se těšila z toho, že v ruce držím knížku s nejzajímavějším začátkem příběhu. Dokonce ani počet stran mě od čtení dostatečně neodradil, ba právě naopak!
Pak ale postavy začaly jednat, a bylo vymalováno. Nedokázala jsem pochopit jejich smýšlení a jednání, a to už se věkově pohybuji ve stejné věkové hranici. Asi sebe ani svůj způsob života tolik jako oni neřeším, natož abych problémy řešila fyzickým násilím. Nedokázala jsem se začíst, některé dialogy mi připadaly neskutečně zdlouhavé, nikam nesměřující. Jako kdybych držela v ruce filmový scénář.
Díky autorově způsobu psaní a krátkým větám jsem dočetla do konce, ale vlastně už si ani nepamatuji, jaký ten konec byl.

1 05.02.2021

Malého prince jsem četla kdysi na střední škole a po zaklapnutí knížky jsem si říkala: "dobrý, no, a proč jsou z toho lidi tak vedle?!"
Teď, kdy mi táhne na čtyřicítku, teprve začínám oceňovat její křehkou krásu a moudrost. Malý princ není pohádka, je to krásný, dojemný příběh, který ocení všichni, kteří si v životě něco prožili.

16 03.01.2021