RyxiraAmyGinger komentáře u knih

Po knize jsem sáhla víceméně náhodou, chtěla jsem jenom něco s tématikou Izraele, Židů atd. Upřímně řečeno jsem si ani nemyslela, že mě bude nějak extra bavit, tím spíš, když jsem si přečetla námět. Ale nakonec bavila - a hodně. Styl Mattiho Friedmana je jasně "novinářský", nevím, jestli by uměl napsat román, ale k tomuto námětu samozřejmě skvěle sedí, skoro mám nutkání přečíst si od něj ještě něco (pokud samozřejmě ještě něco napsal, což nevím). O existenci Aleppského kodexu jsem předtím neměla ani potuchy, takže jsem se dozvěděla spoustu nových věcí.

1 22.09.2019

Když začnu přemýšlet v podobně stavěných větách, jaké tvoří knihu, kterou právě čtu, je to pro mě jasná známka toho, že se mi vypravěčův styl vážně líbí - a to je jednoznačně případ Podvolení. Velmi snadno jsem se dokázala ztotožnit s hlavním hrdinou (třebaže si nemyslím, že bychom si příliš rozuměli). Líbilo se mi, jak se jeho životní situace prolíná s osudem literáta, o kterém kdysi napsal disertační práci (a který je mi absolutně neznámý). Musím říci, že mi dlouho nedocházelo, kam osud našeho intelektuála směřuje, pořád jsem čekala nějakou katarzi, odpor... a až na posledních stránkách jsem si uvědomila, že děj skutečně spěje... k podvolení. Nastíněný vývoj mi připadal vcelku uvěřitelný a důvody, proč by měl islám převzít kontrolu nad Evropou, logické. Možná jsem čekala ještě trochu víc vzhledem k tomu, jaký byl kolem Podvolení před časem "hype", ale přitom mi není úplně jasné, co vlastně by tam ještě mohlo chybět. Rozhodně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a možná že sáhnu rovnou po Serotoninu. P. S. Opravdu jsou (někteří) muži tak moc determinováni sexem?

4 06.09.2019

Kniha mi přišla vcelku o ničem. Je psaná formou poměrně zkratkovitě vedeného deníku, takže než jsem se zorientovala, byla tak třetina pryč. Nechci tím říct, že to je špatné čtení, naopak jsem se vždy docela těšila, až ji zase otevřu, ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc mi docházelo, že mi příběh nenabídne nic víc než... příběh. Nevytvořila jsem si k hlavní postavě žádný vztah a k ostatním získat nějaké pouto prakticky nelze vzhledem k tomu, jak zkratkovitě jsou popsány. Jednotlivé scény na sebe pořádně nenavazují, je tam plno útržkovitých "záběrů", které ale vyšumí do ztracena a nemají (podle mého) žádný jiný smysl, než aby dokreslovaly atmosféru místa, o kterém se ale stejně nedozvíme prakticky nic. Po celou dobu vládne spíše pochmurná a neveselá atmosféra,
konečný "zvrat" je pak jako pěst na oko.

21.08.2019

Když jsem sledovala Emmu, jak se pomalu a neodvratně řítí do neštěstí, měla jsem chuť zatřást s ní a trochu ji "usadit na zem", aby se vzpamatovala. Měla v životě smůlu? Asi trochu ano. Udělal otec nějakou chybu v její výchově? Nemyslím si. Udělaly chybu jeptišky, u kterých poprvé přičichla k sentimentálním románům? Nevím. Jak se má člověk neznalý vnějšího světa zbavit povahových rysů, o kterých vlastně ani netuší, že ho mohou svést na špatnou cestu? To je otázka, kterou si po přečtení Paní Bovaryové kladu... a nenacházím na ni uspokojivou odpověď. Emma asi nebyla dobrý člověk, určitě udělala spoustu chyb, ale někdy se mi zdálo, že je k ní autor příliš krutý. Na druhou stranu mi bylo ve finále líto především Charlese, i když to byl pěkný bambula, Berthe a Justina - uvědomovala si Emma, co mu způsobí/způsobila a pokud ano, bylo jí to jedno nebo cynicky toužila, aby měl její čin (hodný románové hrdinky) aspoň nějakého očitého svědka? Co se týče stylu, jakým je kniha napsána, myslím, že se podobá Zolovu (četla jsem Zabijáka a Nanu), snad rozvláčností, snad tématem - připadá mi, že Emma a Nana mají dost společného.

Kniha je nepopiratelně čtivá a velmi dobře napsaná (nic jiného jsem vlastně ani neočekávala). Ale bohužel, ač nerada, se musím přiklonit k té části čtenářů, kteří nebyli tolik nadšeni. Nevím přesně, čím to je, ale zřejmě tím, že čtvrtý příběh z pera Aleny Mornštajnové není tak silný a strhující jako ty předchozí - nemluvím jen o Haně, ale i dalších dvou knihách, které napsala. Soustředí se vyloženě na rodinné problémy, které jsou jen minimálně ovlivněny okolím, hrdinové si život ztěžují vlastním chováním, postoji a neschopností se vyrovnat se smutkem, který opět pramení z rodinné historie. Nerada říkám, že je to téma méně zajímavé než 2. světová válka, holocaust, 50. léta a další, kterým se autorka dosud věnovala, ale minimálně z mého čtenářského pohledu tomu tak je.... a tomu odpovídá moje hodnocení. Tím ovšem neříkám, že se paní Mornštajnová měla "držet tématu" a znova, byť jiným způsobem, zpracovávat témata, která jí vynesla - a oprávněně - takovou popularitu. Určitě je dobře, že tuto knihu napsala, pořád se jedná z mého pohledu o velmi kvalitní dílo a naprosto nehodlám tvrdit, že v příští knize by se měla vrátit k tématice Hany atd. Ve zkratce jde o to, že příběh je prostší, méně vrstevnatý a obsáhlý, než byly ty předchozí a to pro mě bylo těžké pominout. Na rozdíl od Hany, která ve mě ještě dlouho rezonovala (viz. můj komentář tady, na DK), ve mě Tiché roky nezanechaly nějaký výraznější dojem, byť jsem je přečetla rychle a se zájmem.

5 24.05.2019

Přečetla jsem to celkem rychle a snadno, ale úplně nevím, jestli se mi to líbilo a jestli jsem obohacena.

3 07.04.2019

Mně se to líbilo. Kvalit Zabijáka Nana asi nedosahuje, ale styl Zoly mi vyhovuje a jestli to je nebo není naturalismus a jestli ano, tak v jaké podobě, to je mi celkem jedno. Nanina postava by se určitě dala vykládat jako metafora toho nebo onoho, ale nad tím se mi nechce moc hloubat.

3 04.04.2019

No, jako přečetla jsem to rychle a bavilo mě to, Anna mi byla sympatická (mám všeobecně ráda takové typy hrdinek, možná proto, že já sama bych asi neměla tolik síly a odvahy), ale musím říct, že ke konci už mi příběh pěkně lezl na nervy... Nevím přesně proč. Je asi hloupé říct, že mi to všechno nakonec přišlo až moc idylické (protože samozřejmě nebylo), ale stejně se nemůžu přemoct k tomu, abych dala 4 hvězdičky... Možná bych ocenila, kdyby byl příběh podrobnější, konec byl vyloženě "letem světem"... No nevím. Jsem z Heřmánkového údolí trochu rozpačitá.

6 08.03.2019

Pokud jste viděli film Ostrov z roku 2005 s Evanem McGregorem a Scarlett Johansson, myslím, že vám celkem brzo dojde, co se děje se studenty poté, co opustí Hailsham, co znamená být "dárce" a tak dál. Děj plyne poklidně, bez nějakých překvapivých zvratů, vyvrcholení se objeví tak nějak mimochodem a než se nadějete, je po všem. Byla jsem tedy překvapená? Nikoli. Zkazilo mi to celkový dojem z knihy? Nikoli. Po tomto titulu jsem sáhla hlavně z toho důvodu, že se mi hodil do čtenářské výzvy a mám doma Pohřbeného obra, ke kterému jsem se pořád ještě nedostala. Vůbec jsem nečekala, že mě vyprávění tak pohltí - doslova jsem si vychutnávala větu za větou, styl pana Ishigury mi sedl dokonale. Sci-fi a dystopie mě nikdy moc nebraly, ale tohle byl vážně skvost.

7 04.03.2019

Tak tohle byl teda docela přešlap, musím říct. Četla jsem od paní Kornerové jiné knihy, které se mi velmi líbily a na Pána hor jsem slyšela samé kladné recenze, tak jsem měla celkem vysoká očekávání... A byla jsem zklamaná. Jednoduchá, nijak zajímavá Christina, Edmond, který by jako z oka vypadl tuctům jiných osudových mužů, láska, která se zrodila prakticky z ničeho, do toho všeho hloupé dialogy... Odložila jsem knihu ve chvíli, kdy Edmond Christinu obvinil z toho, že ho nemiluje poté, co na něj čekala tři roky, provdala se za něj proti vůli rodičů a já nevím co všechno. A to jsem všeobecně notorická dočítačka. Pán hor ale fakt nestojí za můj čtenářský čas, na druhou stranu paní autorka od časů jeho zrodu (naštěstí) obsahově i slohově vyspěla, a tak neházím flintu do žita a stále se těším na Heřmánkové údolí. P.S. Trochu podobná záhada, na jakou jsem narazila v souvislosti s Měděným jezdcem. 85%?!

6 01.03.2019

Musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsem H. M. Körnerovou objevila. Její styl, třebaže podle mého názoru není ničím úplně výjimečný, mi opravdu sedí a stránky ubíhají jedna za druhou, ani nevím jak. Opravdu jsem se každý den těšila na to, že přijdu z práce a přečtu si aspoň kapitolu - a co je lepším dokladem toho, že si četbu opravdu užíváte? Mám jenom pár poznámek - připadá mi možná malinko "na sílu", že by Laděna i Ilona měly takovou smůlu ve vztazích... Jedna možná, ale obě? Zdálo se mi to trochu moc, i když samozřejmě by to možné bylo. A druhá poznámka: všechny tři hlavní hrdinky mají hrozná křestní jména - Laděna, Kamila a Ilona! Ale co já vím, třeba byla tehdy populární. To jsou takové méně důležité postřehy. Je také třeba zmínit, že mě poslední stránky skoro dojaly a příjemně optimisticky naladily... A hlavně navnadily na další autorčiny knihy, zatím mám v plánu Pána hor a Heřmánkové údolí. P. S. Mám matný dojem, že jsem Co neodvál ani čas měla půjčeno už před časem, ale bůhví proč jsem knihu tenkrát odložila po několika stránkách...

6 22.02.2019

Nikdy nepochopím, jak rychle dokáže čas letět, když je člověk zahloubaný do dobrého příběhu. A ten Hermínin dobrý byl. Skoro by se dalo říci strhující - samá přepadení, smrtelná ohrožení a překonané překážky, málem v každé kapitole :). Trochu to snižuje výpovědní hodnotu děje z historického hlediska a přibližuje ho směrem k verneovkám, ale myslím, že to vůbec ničemu neškodí. Skvělá oddechová literatura, napsaná lehkým stylem, který mi velmi vyhovoval a poslední díl jsem přečetla na jeden zátah. Po dlouhé době jsem si zase užívala ten pocit, kdy vás kniha vtáhne do děje a vy musíte pořád číst a číst, protože umíráte touhou vědět, jak to bude dál. Myslím ale, že pět dílů je tak akorát, klidně bych možná i ten poslední oželela - což ovšem nějak neodporuje předchozím řádkům. Trochu mě mrzí, že nebyl ponechán skoro žádný prostor Stefanii a její rodině, ale Hermína je prostě hlavní hrdinka, která si bez problémů uzurpuje všechen prostor pro sebe :). Celkové hodnocení: krásná knižní série, jsem moc ráda, že jsem ji objevila a rozhodně se chystám na další autorčiny knihy, hlavně na Pána hor.

5 16.02.2019

SPOILER No tak co si budem, zase to byla jízda a já jsem četla rychle rychle rychle, abych věděla, jak to bude dál, ale Hermína mi tentokrát trochu lezla na nervy. Nechala se vylákat do Francie a vůbec ji nenapadlo si cokoli o tamní situaci zjišťovat, podle toho to taky dopadlo a všichni jí pak samozřejmě museli zachraňovat zadek, což se jí ale pochopitelně nelíbilo, takže se do toho musela pořád motat a dopadlo to, jak to dopadlo. Nemůžu si pomoct, ale v tomhle díle si za potíže mohla sama. Trochu mě to vytáčelo a připomínala mi svým chováním Claire z Cizinky, která mě rozčiluje úplně stejně (viz. můj komentář u Vážky v jantaru). Navzdory tomu jsem si ale knihu opět maximálně užila a těším se na poslední díl. P. S. A myslím si, že Hermína skončí s Andrém.

2 16.02.2019

SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER SPOILER Jako on to André přežil? To si děláte p*del?!

1 13.02.2019

Plný počet! Neměla jsem od knihy moc velká očekávání, přišla jsem do knihovny za Pánem hor, ale nebyl k mání, tak jsem sáhla po jiné knize od stejné autorky. A rozhodně jsem neudělala chybu! Ze začátku jsem si říkala, že půjde o nějaký prostoduchý románek, zejména po setkání Stefanie a Hermíny s Vincentem a Andrém, ale toto přesvědčení po zajímavém pokračování děje rychle vzaly za své. Dobře napsaná kniha založená na opravdových historických událostech, uvěřitelné zápletky, s citem budované charaktery a samozřejmě ta trocha romantiky... Prostě všechno, co očekávám od dobrého historického románu. Přečetla jsem takřka jedním dechem a třesu se na pokračování, jenom doufám, že autorka udrží laťku stejně vysoko (přece jenom se jedná o pentalogii). P. S. A doufám, že já to všechno zvládnu přečíst :).

9 10.02.2019

Je to kniha, kterou jsem přečetla zase po dlouhé čtenářské pauze, tak dávám tři hvězdičky tak trochu z milosti. Upřímně řečeno mě Sime většinu knihy pěkně štval tím svým bolestínským přístupem a posedlostí Kirsty. Minulost, která se prolínala s vyšetřováním v podstatě banálního případu, během jehož vyšetřování se policisté chovají naprosto diletantsky, působila trochu jako pěst na oko - melodramatické vyprávění o nepravděpodobné lásce. A všechno pochopitelně pohodlně zapsané v denících, aby se nad tím mohl nebohý Sime patřičně rozněžňovat. Tohle se opravdu moc nepovedlo. P. S. A slovo "předkyně"? To existuje?

6 02.02.2019

"Že jsem přežila peklo jenom proto, abych dál roznášela smrt." Vybavuji si jedinou knihu, která se mě dotkla stejně hluboce jako Hana od Aleny Mornštajnové - byl to Neviditelný Jaroslava Havlíčka. Co mě ale na Hanině příběhu k smrti děsí, je skutečnost. Není to žádná fikce, žádné vymyšlené kulisy, žádné osudy splétané autorčinou fantazií - tohle všechno se dělo v naší zemi nějakých 80 let zpátky. Je to životní příběh mnoha milionů lidí, našich předků. Toto uvědomění mě v průběhu čtení Hany silně zasáhlo - že lidé jsou schopni působit si navzájem tak strašnou bolest a utrpení.
Myslím, že nemá smysl tady opěvovat autorčin vypravěčský a stylistický um, koneckonců jsem tak činila v komentáři u Slepé mapy i Hotýlku. Haně jsem se dlouho vyhýbala, a teď, když konečně znám její příběh, mám trochu rozporuplné pocity - na jednu stranu jsem ráda, že jsem se nakonec neochudila o naprosto mimořádný čtenářský zážitek, na druhou však vím, že mi kniha bude ještě dlouho ležet v hlavě a myšlenky, které podnítila a ještě snad podnítí, budou nepěkné a smutné.

22 15.12.2018

Podobně, jako tomu bylo se Slepou mapou, jsem i druhou polovinu Hotýlku přečetla na jeden zátah. Velmi mi vyhovuje autorčin styl psaní, má neobyčejný dar popsat nemnoha slovy - a přesto přesně - lidskou povahu ve všech jejích složitostech a dilematech. Mám ráda příběhy o několika generacích jedné rodiny, takže i tématem mi kniha sedla. Alena Mornštajnová se definitivně stala jednou z mých nejoblíbenějších spisovatelek. P. S. Hana - třebaže mi byl nesympatický ten boom kolem ní - už na mě čeká doma na poličce :).

13 09.12.2018

Ze začátku to docela šlo, ale děj se postupně stával víc a víc pitomým. Dočetla jsem se sebezapřením a Mo Hyder u mě teda docela klesla. Pochybuji, že si od ní ještě někdy něco přečtu.

1 26.10.2018

Četlo se mi to docela dobře. Některé pasáže byly, pravda, hodně brutální/nechutné, ale nějak zásadně mě nepoznamenaly. Nemyslím si, že je autor sadista nebo něco takového. Prostě se snaží vyrovnat s hrůzami druhé světové války po svém. Ani si nemyslím, že mi kniha utkví v paměti déle než pár dní...

1 11.09.2018