sakro komentáře u knih
Skvělé, skvělé, skvělé. Nevím, jakými jinými slovy bych tuhle knihu lépe vystihl. Jen podtrhuji to, co přede mnou napsal v komentáři "Sirkajirka" - strhující, napínavé děsivé. Román s velkým R. Pokud knihu seženete, neváhejte a začtěte se. Kdyby bylo k dispopzici více hvězdiček, tady neváhám.
Přimlouval bych se o zařazení této knihy do povinné četby středoškoláků. Možná by mnohým pomohla k reálnějšímu pohledu na svět a na život, na jeho pomíjivost a nicotnost. Skvěle napsané dílo z kterého mrazí.
Miluji humor Achille Gregora, rád se vracím ke všem jeho knihám. Ale skloubit příjemný a inteligentní humor s gastronomií (byť s gastronomií socialistickou a tedy chudobnou), to je prostě majstštyk. Jednoduše skvělé čtení.
Skvěle vylíčené bezcitnosti války, bezvadně zpraovaná psychologie postav. Bylo by lepší, kdyby nebylo nutno psát takovéto knihy. Ale i dnes vidíme, že vývoj civilizace neprodukuje pouze civilizované jedince a za čas někdo zpracuje do literární podoby ještě větší (současné) krutosti.
Pravdou je, že tahle knížka je pohlazením po duši. Jen mi trošičku uniká, kdo by měl být oslovenou cílovou skupinou. Pro děti opravdu není, na ně je moc filozofická a v podstatě složitá a nezáživná. Kdo žije svůj život v souladu s morálními zásadami, pro toho je vlastně zbytečná a kdo se prodírá svým životem jen pomocí ostrých loktů, pošlapáváním morálky, cti a slušnosti, ten se s touto knihou nikdy nepotká. Vize je tedy taková, že by ji měl mít v duši každý, ale v realitě je to, bohužel, utopická myšlenka.
Nenápadná kniha na kterou jsem narazil v podstatě náhodou. Přestože mi jméno autora neříkalo nic, příběh mě chytil od prvních stránek. Jednoduchý a přitom čtivý vypravěčský jazyk ve spojení s výborným námětem funguje skvěle. Detektivní příběhy v současné době zaplavují náš knižní trh, ale těch opravdu dobrých je málo. A tahle pro mě jěště i z těch dobrých vyčuhuje. Za příjemně strávené chvíle u knihy panu Študentovi děkuji a chci doufat, že to nebyl jeho poslední literární počin.
Po stránce obsahové a faktografické je to jednoznačně kniha, která se do rukou dostane málokdy. Jen když si člověk uvědomí, kolik úsilí a času při pokusech a pozorování stojí v podstatě za každou informací, pak nezbývá než obdiv. Stejně jako několika hodnotitelům přede mnou mi chyběly vyobrazení ptáků o kterých je řeč. Určitě by to publikaci ještě více pozvedlo. Celkově však vyplývá, že o ptácích člověk pořád neví téměř nic, přestože anebo právě proto, jak praví název, jsou v podstatě geniální. Za přečtení jednoznačně stojí, i když si uvědomuji, že to není literatura pro každého.
Občas se vyskytne někdo, koho i přesto, že jeho pracovním oděvem je kněžské roucho, rád poslouchám, nebo čtu. Pan Czendlik k nim urřitě patří. Ne vždy se s ním shodnu, na něco mám třeba jiný názor, ale o tom už život je. I přes výhrady jej považuji za velmi rozumného a přemýšlivého člověka s osobitým, ale o to sympatičtějším postojem k otázce náboženství a víry. Vím, že ortodoxní katolíci jej považují za zlo, ale těch je mi pouze líto.
Tuto knihu raději ani komentovat nechci (jako literatura faktu je však skvělá). Je nutno si uvědomit, že to není fantazie autorky. Je to realita ze které jde strach. Přesto bych na naší politické scéně našel několik jedinců, kterým bych na základě jejich jednání a rétoriky pobyt v KLDR z celého srdce přál. Jen s jedinou podmínkou. Dostali by pouze jednosměrnou letenku.
O tématu Žítkovských bohyní z Kopanic jsem už leccos přečetl. Většinou to byly knihy a články opírající se spíše o konkrétní osoby a reálné osudy, ale zato byly méně čtivé než Žítkovké botyně Kateřiny Tučkové. Její kniha má vyvolat zdání autenticity a mnohdy jsem se přistihl, že ji čtu jako reálný příběh získaný z archívů. A možná právě proto mě tak oslovila a "chytila". Takhle nějak se v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí opravdu žilo. Myslím si, že příběh osloví každého, kdo po knize sáhne. Určitě doporučuji.
Stajně jako mnozí přede mnou jsem i já objevil knihu Poslední aristokratka díky filmu. Po knize jsem sáhl, protože mě film zaujal a opravdu pobavil. Jakmile jsem se však začetl do knihy, zjistil jsem, že je to ještě trochu vyšší level. Některé popisované situace mě rozesmály natolik, že mě okolí začalo pokradmu pozorovat, jestli jsem úplně v pořádku. Je to fakt milé, příjemné a veselé čtení. Jen někdy se mi na mozek vkradla myšlenka, jestli podobnou situaci viděli stejně vesele i ti, kterým stát vracel rodinné majetky zdevastované desítky let trvajícím hospodařením komunistů. Tam už asi tolik veselí nebylo.
Na základě této knihy jsem postupně pročetl všechny dosud vydané "aristokratky". Pobavily mě všechny, ale tahle první byla určitě nejlepší.
S tímto příběhem odehrávajícím se v trestném táboře pod žhavým africkým sluncem jsem se poprvé setkal ve filmové podobě se skvělými herci Seanem Connerym a Harrym Andrewsem. Film mi naprosto učaroval, proto jsem po čase posháněl knihu a dal se do čtení. Téměř bezvýhradně dávám přednost knižní formě. Očekávám od ní totiž trošku rozvití děje vzhledem k použitelnému času a navíc kniha podněcuje mou představivost. Tady jsem však narazil na výjimku. Byl jsem TROŠIČKU zklamán. Film totiž obsahoval naprosto vše podstatné a co bylo v knize navíc, to mě chvilkami maličko nudilo. Ale ani přes tuto drobnou výtku nemohu ohodnotit hůř než 5-ti hvězdami. Jen ..... ten film byl prostě geniální.
Nemohu hodnotit jinak, než jako nadčasové a geniální. Nezbylo by mi, než opakovat myšlenky těch. kteří komentovali knihu přede mnou. Je jasné, proč u nás toto dílo mohlo vyjít na začátku 50.let a pak až po revoluci. A je také jasné, proč byl Orwell pro komunisty jedním z nejvíce nenáviděných autorů. Přestože knihu napsal dlouho před Vítězným únorem, dokázal naprosto detailně a přesně popsat nástup a vývoj totalitního režimu. Tam už snad chyběly jen stranické známky (starší čtenáři ví, o čem mluvím). V povinné četbě středních škol by v žádném případě nemělo chybět. Ale doporučuji všem. A čas od času znovu přečíst, pro výstrahu a oživení paměti.
Zavřel jsem dočtenou knihu a vlastně nevím, co si mám myslet. Rozporuplné. Rozhodně bych ji nevychvaloval do nebe, ale odpad se mi zdá také nespravedlivý vůči autorovi. Sáhl jsem po hororu, dostal jsem ho. Ani literární formu nemohu úplně odsoudit. Každopádně už jsem četl horory, které mi byly bližší. Řekněme, že na mě trochu moc naturalistické. Ale pokud někdo právě tohle vyhledává, budiž mu přáno. Ale asi už po další knize tohoto autora nesáhnu.
Tato kniha není o literatuře. Ani ji z tohoto pohledu nechci hodnotit. Tady jde o zrůdný obsah. Když jsem se postavil ke vchodu do štoly č.1 poblíž dolu Svornost v Jáchymově, podíval se na strážní věže kolem sebe, sevřel se mi žaludek. Podobný pocit má člověk u Rudé věže smrti v Ostrově a na celé stezce Jáchymovského pekla. A to i přesto, že už jsme v jiné době a počátek 50.let je nenávratně pryč. Je to smutné čtení, ale přesto je třeba ty hrůzy stále oživovat. Všem doporučuji, abychom nikdy nezapomněli.
Dalo by se říct, že je to JEN román. Ale kdo dnes s určitostí ví, jak křehrá byla v listopadu 1989 hranice, za kterou by se tento román mohl stát realitou. A kolik ještě dnes žije lidí, kteří se tehdy pokoušeli dělat vše možné, aby se ta hranice zbortila. Demokracie je hodně křehké zboží a musíme si ho chránit. Kniha Listopád k té ochraně určitě přispěla. A za to patří Aleně Mornštajnové dík.
Vydání této knihy považuji za velmi zdařilý a záslužný počin. Kalčíkův Král Šumavy neustále vycházel jako samostatná kniha. Přestože byl napsán velmi dobře, bylo to dílo poplatné době a dobové ideologii. V konfrontaci s reportáží pana Žáka se historický kontext dostává do reálnějšího světla a knihu jako celek tedy lze vnímat úplně jinak. Dnes už si můžeme naštěstí přečíst více knih o životě na šumavské hranici mezi skvělým socialisme s vidinou světlých zítřků a prohnilým kapitalistickým režimem se spoustou hladových žebráků a nenávisti. Knihy podobné této pomáhají připomínat ty doby. Abychom nikdy nezapomněli.
Smutná, ale nesmírně silná kniha. Jelikož se nejedná o fikci, ale realitu, musím přiznat, že jsem nic podobného nečetl. Vzpomínky na sedm dnů od smrti milované bytosti do pohřbu a to vše orámované počátkem 70.let. Ta doba je důležitá, neboť nebožka byla v nemilosti stranických špiček a o to bylo vše s přípravou pohřbu složitější. Ta dusivá atmosféra je nepřenositelná, takže nezbývá než otevřít knihu a začíst se ....
Nejdříve jsem viděl film. Měl jsem k němu sice pár výhrad, ale jako celek mě zaujal. Tak jsem si řekl, že to doplním knihou. Po dočtení jsem se za ten nápad pochválil. Kniha je opravdu skvělá. Láska, politické dění, tak trochu depka, ale po promíchání ten koktejl funguje. Neříkám, že je to čtení jednoduché, ale život sám taky není jednoduchý. Rozpitvávat knihu nemá smysl, to už dost důkladně udělalo pár komentátorů přede mnou. Tak já už dávám jen doporučení.
Trojice přátel cestujících po Maďarsku jsou pro mě českou paralelou Třech mužů ve člunu od Jerome Klapky Jeroma. Jen anglický humor nahradil ten český. Už jen pohybovat se křížem krážem po Maďarsku při neznalosti jediného maďarského slova lze nazvat odvahou. Situace, které z toho vznikají mě často nutily k hlasitému smíchu a pokud to bylo třeba v dopravním prostředku, pozorovali mě spolucestující podezřele. Kniha je to hodně stará, četl jsem ji od té doby několikrát a na stejných místech se směju pořád. Jen knihu nedoporučuji jako průvodce do země kolem Balatonu, už i tam se mnohé změnilo.