Šárka_D komentáře u knih
Portrét novomanželky je pro mě peckou letošního roku (jasně, vyšla loni, ale já ji četla až teď). Přesvědčivý a poutavý popis renesance na florentském dvoře a života dívky/ženy šlechtického původu, který byl plný omezení, zákazů a nařízení, a který daleko více než jí samotné patřil jejímu otci a následně manželovi. Dovedla by si Lukrécie manžela lépe omotat kolem prstu, kdyby byla starší, zkušenější, kdyby ji matka do manželství lépe vybavila užitečnými znalostmi? Zvládla by lépe proplouvat dvorem, kdyby si osvojila umění přetvářky? Myslím, že by určitě měla větší šance. Na druhou stranu, její manžel byl optikou dneška pravděpodobně psychopat nebo sociopat, takže by možná nepomohlo ani to. Ke konci už se mi četlo ztěžka, ne snad, že by kniha ztratila své kvality, naopak - už jsem, stejně jako hrdinka, věděla, kam směřuje její osud, a nebylo příjemné o tom číst. Dlouho, dlouho budu na mladou vévodkyni vzpomínat, a možná se k ní někdy vrátím.
Bylo to takové příjemné, nenáročné, všichni v knize byli miloučcí a dobří, všechno dopadlo tak, jak jste čekali a jak jste chtěli, a asi z toho důvodu mi tam chyběla nějaká opravdovost, drama, hloubka. Čekala jsem trochu víc.
Literární a výtvarný skvost, díky, Gnóme, za takové knihy. Pokud máte zvídavé děti, je tato kniha povinností, ale stejně tak může pohladit dušičku i dospělým. Já tedy děti mám a tak teď budu muset někde shánět kočku.
Zuličníci potěšili skoro pětiletou, skoro tříletou i předčítajicí rodiče. Ve velké záplavě dětských knih tato určitě patří mezi ty kvalitnější, moc se mám líbilo i výtvarné zpracování, které připomíná například Dům myšek. Škoda, že nevyšlo žádné pokračování.
Děj minimální, atmosféra hutná, podrobný pohled do myšlenek a duševního rozpoložení mladé dívky zajímavý a dobře zpracovaný, po celou dobu se mi vtírala myšlenka: vychováváme holky stále jako takové slepice, nebo už je to lepší? Nad naivitou až hloupostí hrdinky jako mladé ženy jsem pociťovala trapnost, a přesto jsem se do ní dokázala vcítit. Mám ale dojem, že delší kniha by neustálé rozpitvávání banálních událostí neunesla, pro tento krátký formát toho bylo tak akorát.
Červená knihovna, která nepředstírá, že je něčím jiným, a dá vám přesně to, co čekáte, zabaleném v atraktivním univerzitním hávu. Plusem je svižný jazyk a vtip, užila jsem si to.
Hrozně mě mrzí, jak málo je u nás tahle série známá. Přitom se jedná o klenot fantasy YA literatury s výborným světem, skvělými postavami a dialogy, u kterých si nechcete vypíchnout obě oči. Už teď mi to celé chybí! A doufám, strašně moc doufám, že ho Ofelie jednou najde.
Patrick, Tom a Marion. Vzájemně se obelhávající ve jménu lásky, jejich chování k sobě navzájem je většinou nepěkné, avšak optikou doby, ve které se příběh odehrává, přece jen pochopitelné. Marion se zuby nehty snaží udržet manžela a věří, že ho může změnit, Patrick touží urvat si aspoň drobečky a Tom, ten je nakonec zklame oba. Kniha je moc pěkně napsaná, příběh plyne svižně, někdy možná až moc po povrchu, líbilo by se mi také hlubší zpracování atmosféry města, přesto bych ale knihu doporučila dál a nějakou dobu ve mně zůstane.
Tahle série je čím dál lepší. Miluju akademické prostředí, takže mi díl se studiem v archivech Babylonu hodně sednul, stejně tak jako pomalé odhalování tajemství knih a zrání hlavní hrdinky. Těším se na velké rozuzlení v závěrečném dílu, ale už teď tuším, že se mi po světě rodinných arch bude hodně stýskat.
Narine Abgarjan mě velmi baví, přičemž Čtyři ženy a jeden pohřeb mě bavily ještě o trochu víc než Jablka. Líbí se mi její rozpoznatelný rukopis, snivost a nekonečná víra v lásku ve všech jejích formách. Postavu Simona bychom asi nepovažovali za vysloveně obdivuhodnou, ale jeho pozornost a láska překvapivě pomůžou hned několika zničeným ženám zvednout se ze země, což jim čtenář nemůže nepřát. Osudy jednotlivých hrdinek jsou napsány skvěle, život v malém arménském městečku ještě lépe.
Proč mají lidi pocit, že jejich pravá a osudová láska je někdo, s kým si to jednou za čas rozdají na hotelu, aniž by s nimi zažili skutečný, každodenní život? A darované šperky, za které si hrdinka může koupit vlastní byt, můj bože, takové klišé. Tahle vložená deníková linka byla z mého pohledu otravná, naivní, řekla bych až kýčovitá, a čím víc se jí věnovalo prostoru, tím méně mě kniha bavila. Škoda, protože začátek plný úvah o životě, smrti a lásce byl velice slibný, stejně jako byl krásný a bolavý příběh hlavní hrdinky, správkyně hřbitova. Pokud by zůstalo jen u ní, byla by to kniha za čtyři hvězdy. Takhle je to jen lepší průměr.
Mě tahle série docela vtáhla. Knížky se čtou velmi lehce, děj svižně ubíhá a prostředí je pěkně vymyšlené a propracované. Druhý díl už pracuje s vybudovaným světem, takže je více místa na příběh a prokreslení postav. V dnešní záplavě více či méně erotické YA literatury je série Projít zrcadlem příjemnou (a kvalitní) změnou.
Zábavná, dobře vygradovaná jednohubka na jeden dva večery, jen mám dojem, že za čtrnáct dní nebudu vědět, o čem to bylo.
Kniha krásná obsahem i vizuálem, něco takového by se mi kolem devíti až třinácti let strašně líbilo, a vlastně se mi to líbilo i teď. Kromě krásného příběhu o nemoci v rodině dokáže vzbudit zájem i o témata moře a hvězd, prostředí majáku bylo navíc krásně dobrodružné. Pokud máte doma malého čtenáře, kupte mu to.
George R. R. Martin umí nádherně psát o nesplněných snech, o zmařených nadějích, o nešťastné lásce a taky o dobru a zlu. Pokud vás tyhle věci baví, po téhle upířině ze staré Mississippi určitě sáhněte, všeho dostanete štědrou dávku. Atmosféra mi velmi připomínala Interview s upírem, postavy byly skvělé a příběh mě pohltil.
Vůbec by mě nenapadlo, že mě budou zajímat úhoři, ale tahle kniha dokázala, že mě zajímali velmi. Abych se přiznala, já po ní totiž v knihovně sáhla kvůli pěkné obálce a v domění, že to bude severská beletrie. Nu, nebyla, ale i tak stála za to. Směs esejí o úhořích a vzpomínek na dětství strávené s tátou na řece, kombinace vědy a nostalgie dalo dohromady mix, který dělá z naučné literatury příjemně stravitelné sousto.
Já bych do takového vztahu nešla, rozhodně ne. Do vztahu, který je od začátku prodchnut vědomím neodvratného konce, rozdělen příslušností k jednomu ze znepřátelených národů, navždycky propletených a přece neslučitelných. Autorka fantasticky popsala neshody, dohady i hádky, lpění na zvycích, dogmatech, národností identitě, oboustranných starých křivdách, stejně tak jako vzájemnou lásku, hlubokou přitažlivost i vesměs marnou snahu bolestné rozdíly překonat. Člověk by rád věřil, že láska nakonec všechno překoná, pravda je ale ta, že na některé věci je i láska krátká. Smutná, silná a krásná kniha.
Nenápadná fantasy oddechovka, která obsahuje hromadu zajímavých nápadů a odehrává se v nesmírně přitažlivém prostředí magické metropole, kde není rozhodně vše takové, jaké se zdá. Určitě si najdu další díly!
Sviňucha tedy není kniha, jakou jsem očekávala. Dle anotace jsem čekala parafrázi na příběh Perikla, ne jeho převyprávění, ale co už, retelling byl sám o sobě zajímavý. Naprosto nadbytečně ale působil vedle příběhu ze současnosti, se kterým měl sice společný začátek, pak už se ale ubíral po vlastní ose a nepřinesl očekávanou katarzi, protože se s ním až do konce už ani nepotkal. Po dočtení zůstává rozpačitý pocit z dobrého nápadu, který ale autor nedokázal uspokojivě využít.
Starořecké mýty známe čistě z mužského pohledu. Logicky, hlavní zdroje napsali právě muži. Jak by to ale vypadalo z pohledu jedné ženy-bohyně? Na to nám odpovídá Madeline Miller, a odpovídá víc než uspokojivě. Převyprávění chronicky známých příběhů současnou románovou formou jim dodá na živosti, plnokrevnosti a nejednoznačnosti, zmizí černobílé rozdělení postav a objevují se jejich motivace, ambice a touhy. Hlavní postava Kirke je žena z masa a kostí: dcera, sestra, milenka a matka, a v jejích pocitech, ztrátách a úvahách se velmi snadno najdeme i dnes. Velice se omlouvám autorce, že jsem tak dlouho ignorovala její prvotinu Achilleova píseň. Už nebudu.