Scheron
komentáře u knih
Pozlacená
Raven Kennedy
(SPOILER) Náhodou, proč ne?
Přitáhla mě zvědavost, jelikož na tuhle knížku jsem zachytila vlnu hejtu od bookstagramerek. Tak já nevím, ale četla jsem už nesrovnatelně horší tituly (ve všech ohledech). To, že se tam k ženám muži chovají tak, jak se chovají, má nějaký důvod, pointu. A zdaleka to není běžná praxe, jak nám bylo naznačeno (Sail i starší Aurein strážný se oba chovali normálně). Ano, je tam jedna výrazně negativní násilná scéna, což ale bohužel k povaze knihy patří. Ano, je tam trochu sprostší explicitní mluva, takže pokud vám to vadí, tak se do toho nepouštějte. Ale ve výsledku tam bylo vlastně erotiky strašně málo a za mě knížka rozhodně nesplňuje hodnocení spicy 3/5, jak je uvedeno na zadní straně. Což mě mile překvapilo, jelikož preferuji příběhy bez erotiky. Co se týče děje, jsou to opět na první dobrou okopírované Dvory. Místo retellingu klasických pohádek je tu však tentokrát originálnější antická mytologie a doufám, že v těchto prvcích budou pokračovat i další díly. V Auren s Midasem vidím Feyre a Tamlina s tím rozdílem, že je očividně pojí komplikovaná minulost a pravděpodobně si oba navzájem něco dluží, což by vysvětlovalo Aureninu ochotu zůstávat v Kleci i přes její schopnosti (těžko říct, jestli jde o čistě Stockholmský syndrom - myslím, že v tom bude něco víc). A taky vám přijde velitel jako Rhysand? Každopádně jsem velmi zvědavá, co se vyklube z hnilobného krále, jakou roli v tom všem sehraje Malina a jestli budou zapojení i jiní králové s dalšími originálními schopnostmi.
Neurazí, nenadchne.
Jenom nestvůra
Vanessa Len
rereading ( >2x ): Koupila jsem si druhý díl, ale musela jsem si nejprve znovu přečíst tento první. Má paměť a knihy totiž fungují ve vzájemné symbióze, kdy to, co přečtu, okamžitě zapomenu jen proto, abych si to o měsíc později mohla znovu přečíst... a znovu a znovu. No a takhle jsem se opět dostala k Jenom nestvůře. Za mě originální počin, i když pro protřelé čtenáře sci-fi a jiných příběhů o cestách časem to může být hodně předvídatelné. Líbilo se mi, že jsme byli okamžitě vhozeni do děje, Joan mi byla (kupodivu!) sympatická a se samotným dějem i zápletkou jsem velmi spokojená. Poslední dobou si ujíždím na tragických romantických příbězích, no. Oba kluci byli velmi sympatičtí a sama bych měla problém si mezi nimi vybrat - buď osudovou lásku, nebo sexy Draca Malfoye? A samotný fakt, že příběh je psaný z pohledu "záporáka" a my jsme nuceni hrdinu vnímat jako toho negativního, je prostě geniální. Ve čtenáři tak neustále víří morální dilemata. Dalším milým překvapením pro mne bylo, že se příběh odehrává na víceméně známých lokacích v britském Londýně, takže představivost mohla jet na plno a cítila jsem se vlastně jako doma. Ale bohužel, na plný počet to nebylo. Plynulost děje se občas zadrhla, někdy jsem musela některé pasáže číst několikrát, abych je pochopila. Navíc věřím, že z neustálého skákání z doby do doby (hlavně ke konci) se někomu mohla zamotat hlava. Jdu se vrhnout na další díl a doufám, že to na těch pět hvězd bude!
Astrofyzika pro lidi ve spěchu
Neil deGrasse Tyson
Je to nádherná malá knížečka s překrásnou vazbou. Obsah mě naopak tolik nenadchl. Na jednu stranu je to super doplněk k Hawkingovým Stručným odpovědím na velké otázky - obě knížky probírají lehce jiná témata, z rozdílných úhlů pohledu. Myslím, že obě dohromady mi daly kvalitní základní vhled do problematiky. Ale u obou dvou bych preferovala, kdyby se autoři vyvarovali svých osobních subjektivních názorů a věnovali se pouze danému tématu z profesionálního hlediska. Hawking měl zcela jasný problém s náboženstvím a dost nevybíravě ho kritizoval, Tyson zase nepochopil, že jedině díky "nevzdělaným farmářům a dělníkům ve fabrikách, kteří se nikdy nepodívají na oblohu" (parafrázuji) se může vůbec své oblíbené činnosti věnovat. Vzhledem k populárně naučnému zaměření by se Tyson rozhodně měl podobných názorů vyvarovat. Příště si raději koupím rovnou nějaká skripta.
Kouzla rodu Thornů
Margaret Rogerson
Na Kouzla rodu Thornů jsem se moc těšila, protože jsem od autorky dříve četla Magii havranů i Vespertinu. A jsem nadšená. Kouzla jsou bezpochyby z těch tří nejlepší. Mělo to zápletku, skvělou atmosféru, vynikající postavy a uspokojivé zakončení. Je pravda, že mi chvilku trvalo, než jsem si zvykla na Elizabeth, více mi sedla hrdinka ve Vespertině. Ale nakonec si mě taky získala, a to hlavně tím, jak moc bylo její chování věrohodné. A nejen její - všechny postavy se chovaly naprosto přirozeně a logicky, což opravdu cením. Nathaniel je můj nový shadow daddy, akorát mě mrzelo, že polovinu děje byl zraněný a dostával tak méně prostoru. A Silas... do toho jsem byla blázen hned po prvním představení, je jednou z nejlepších postav, které jsem v posledním roce poznala. Bezvýhradně ho miluju. Ach, a to jemňoulinké erotické jiskření mezi nimi všemi bylo nesmírně uspokojivé. No a jako poslední bych vypíchla knihomolské téma celé knihy - další zásah do černého. V recenzích bývám obvykle kritická a tato se mezi nimi bude vyjímat jako výstavní šperk. Kouzla se prostě velice povedly.
Tajemství domu Thornů
Margaret Rogerson
Tajemství je nádherná knížečka, která s lehkostí a s autorčiným osobitým humorem doplňuje Kouzla. Kouzla se mi líbila neskutečně, ale četla jsem je před nějakou dobou a už si z nich příliš nepamatovala. Asi i proto jsem si při čtení Tajemství občas připadala dost zmateně a s pocitem, že je pro mě text chaotický, a na několika místech se mi hůř orientovalo v ději. Pořád platí, že hlavní trojice je prostě perfektní a autorka má skvělé nápady. Z knihy přímo dýchala kouzla a magie (ve srovnání s Bylo nebylo jedno zlomené srdce, kde to bylo dost na sílu) a bylo tam několik vynikajících momentů (bitva s očarovaným oblečením nebo rozhovory se Silasem). Nicméně jsem doufala, že se dozvíme odpovědi na otázky z předchozí knihy, ale bohužel otázek spíš přibylo. A z tohoto důvodu mě knížka vůbec neuspokojila. A ten konec mezi Elizabeth, Nathanielem a noname klukem? To bylo extrémně divné a nepatřičné. Ještěže následoval epilog z pohledu Silase. A co si budem, o Silasovi (a ještě z jeho pohledu) bych si mohla číst celé dny.
Bylo nebylo jedno zlomené srdce
Stephanie Garber
Přiznám se, že jsem lehce rozpačitá. Anotace mi slibovala celkem bombu. A na jednu stranu se mi to líbilo moc - snaha vytvořit moderní pohádku, boží překlad, originální nápad s osudníky, vysloveně kouzelná atmosféra a styl podobný Neilu Gaimanovi (při čtení jsem si mockrát vzpomněla na Hvězdný prach). Na druhou stranu ovšem... překombinovaný děj byl dost na škodu (např. část se Zmatkem byla jednoduše zbytečná, ačkoli zábavná), pro mne nepochopitelné ukončení ve zvláštním okamžiku, avizovaný dějový zvrat se nekonal (nebo já jsem ho tam aspoň nenašla), a i když byl styl psaní gaimanovský, pro mě osobně to bylo dost na škodu v souvislosti s postavami. Všechny mi připadaly ploché, dialogy byly zvláštně plytké a největší kámen úrazu pro mě byl, že jsem při čtení necítila žádné emoce, a to ani ve chvílích, kdy byly obzvlášť potřeba. A samotná Evangelína byla navíc hrozná postava (ano, účelově), ale nedokázala jsem se na ni vůbec napojit. Jo a v neposlední řadě mi zápletka s oblouky připomněla Aelin od SJM.
Upřímně, i když to po delším čase byla příjemná změna oproti všem generickým YA poslední doby a kniha mě rozhodně zaujala, nebudu lhát, nevím, jestli si další díl přečtu.
První čarodějovo pravidlo
Terry Goodkind
(SPOILER) rereading ( >1x ): Sérii Meče pravdy jsem četla, když jsem chodila na základku. Vzpomínám si, že ve mně tehdy zanechala vcelku silný dojem, ne-li až trauma. Byla jsem zvědavá, jak moc se mé dojmy budou lišit, když si dám rereading o 15 let později - a prozatím se to o moc nezměnilo. Ač se v první části téměř nic neděje, tak pro mě byla až nepochopitelně návyková, což mi teda celkem vadí, vzhledem k tomu, co jsem si o autorovi pozjišťovala. A ano, i když je Zlověstný mág jenom předehra k pozdějším situacím, ve kterých se autor sadisticky vyžívá, už i tady jsou jejich drobné náznaky (přehnané sexualizování Kahlan, Zeddova čarodějná skála, rituál s chlapcem, rituál ve vesnici bahňáků). Do toho nepochopitelné myšlenkové pochody obzvláště Kahlan, nekonečné cestování tam a zpátky (přechod přes Hranici zabral několik stran, ale když se R pak vracel zpět a pak přes ni šli znova, tak byl celý tento proces popsán cca ve dvou větách) a velice jednoduchá zápletka. Některé nápady jsou však velmi povedené (červené ovoce, stavěcí mouchy, koncept zpovědnic). Druhá část je pak výrazně akčnější a autorova úchylka se začíná naplno projevovat, přičemž, spoiler, se bude v dalších dílech zdůrazňovat víc a víc. Mluvím samozřejmě o nejkontroverznější pasáži Richard x Denna. Na brutalitu jsem zvyklá z jiných knih, takže o ni mi nejde, ale je to naprosto nerealistické - pokud si R opravdu prošel implikovaným sadistickým zneu****ním, tak ho to vůbec nepoznamenalo, ani se nezamyslel, jestli je vůbec ještě plodný, a naopak mu ještě zcela nesmyslně na Denně se vší vážností záleželo, i když se zlomit nenechal. Samotné ukončení Schránek Ordenu pak bylo předvídatelné, ale uspokojivé. Největší výtku mám však ohledně Michaela. R mě v samém závěru strašně zklamal tím, že svého bratra sice odsoudil, ale nebyl schopen ho vlastnoručně popravit; namísto něj to musel udělat někdo druhý. Richarde, jsi zbabělec nejhlubšího zrna. Jinak jsem zvědavá, jestli se v dalších dílech objeví Violet, Scarlet, nebo i Darken Rahl. Ohledně těchto všech mi to přišlo celkem neuzavřené.
Vulva není vagína
Kamila Žižková
Co bych dala za tenhle titul (nebo nějaký podobný) v době, kdy jsem byla malá a máma mi nedokázala intimní témata vysvětlit tak, abych je pochopila. Na druhou stranu, pokud jste alespoň trochu dávali pozor v biologii na základce nebo na střední, asi těžko v knize najdete něco, co by vás mohlo překvapit. Ale i přes to cením autorku za osvětu.
To bylo tvé jméno. 03
Makoto Šinkai (p)
Závěrečný díl mé první manga série, kterou jsem si jako první zvolila právě proto, že jsem znala film.
Musím přiznat, že samotný závěr s dospělými hrdiny byl vynikající, lepší než ve filmu, a při čtení posledních stránek jsem tajila dech. Ale momenty, které naopak ve filmu gradovaly nejvíce (shledání dvojice při dvojsvětlí a finále záchrany vesnice), tady vůbec nefungovaly. V celé sérii mi chyběla jakási plynulost a logická návaznost děje - a přitom samotný příběh jako takový je nádherný; snový, romantický a hluboce dojemný.
Komiksy mám moc ráda, ale holt člověk má vysokou laťku, když vyrostl na Asterixovi :)
Křišťálový meč
Victoria Aveyard
Strhujícímu pokračování Rudé královny sice plný počet tentokrát nedám, ale to neznamená, že se mi to nelíbilo - líbilo, a kupodivu moc. Hrozně mě baví styl psaní, který to za mě tahá nahoru, jelikož dějově to není žádná hitparáda. Nejsem fanynka revolucí typu Hunger games, přijdou mi zdlouhavé, předvídatelné a jednoduše nudné. Tady to na mě ale fungovalo. Souhlasím, že první polovina byla horší - ale ta druhá potom vážně stála za to. Cal pořád super, Kilorn taky zatím mile překvapuje a Farley jakbysmet. No a samotná Mare je výborná hrdinka. Mohu ji srovnat s Ranhojičkou, se kterou má Mare mnoho společného, a kde bylo hrdinčino chování nesmyslné už od začátku a byla neskutečně blbě napsaná. U Mare je změna pozvolná, pochopitelná a až mrazivá. A držím jí moc palce, ať si nakonec zvolí správnou stranu.
Zrádci krve
Lynette Noni
(SPOILER) Poslední díl mě nakonec velmi mile potěšil. Škoda jen, že takové nebyly předchozí dva.
Byl hodně vidět pokrok v psaní autorky, zápletky byly také fajn a velmi dobře zvládala interakci mnoha postav. Což je za mě to, na čem tahle kniha stojí. Na předchozí díly jsem byla hodně kritická, protože se mi oba z mnoha důvodů vůbec nelíbily. Ale tady to konečně zapadlo do sebe a začalo to fungovat. A ne, Kiva se nečekaně nezměnila, ale všichni ostatní to tahali neskutečným způsobem nahoru - především Caldon, Ashlyn a Cresta. A za mě teda ještě Jaren. Jeho chování ke Kivě bylo naprosto uvěřitelné a než přišel závěr, fakt jsem si užívala, jak jí to všechno dával právem sežrat. Nakonec jsem jí i já odpustila - chemie mezi nimi fungovala bezvadně celou knihu. Ale pořád to nemění nic na faktu, že absolutně nerozumím tomu, jak se Jaren mohl zamilovat do někoho tak neschopného (stále platí, že ji vždy někdo zachraňoval a sama byla absolutně nepoužitelná), to samé platí i pro její přátele (hlavně Caldona, ale zřejmě měl taky ochranitelský komplex a vyhovovalo mu mít někoho, o koho se musí neustále starat). Ale co, všechny sníme o tom, že máme spoustu věrných přátel na život a na smrt, kteří pro nás udělají, co nám na očích uvidí - ať jsme jací jsme. Ono to pro mě vlastně vyznívá i jako poselství celé série. No a samotné zakončení bylo moc fajn se vším všudy a nepřišlo mi, že by se na někoho/něco zapomnělo.
Velká škoda, kdyby se první dva díly nesly v podobném duchu jako tento, určitě by série zůstala v mé knihovně. Bohužel ale skvělý třetí díl nedokáže zmírnit nechuť k předchozím.
Sobí přání
Holly Webb
Moc pěkný vánoční příběh, který mě zlákal svou neskutečně nádhernou ňuňu obálkou. Také ilustrace uvnitř knihy stojí za to. No a samozřejmě jsem také neodolala tématu - sever a sobi, o nichž tam k mému překvapení bylo docela dost informací, i když se jedná prvotně o dětskou knížku. Nevím ale, jestli by mě jako děcko bavila. Holly Webb má vcelku rozvláčný styl vyprávění a někdy i složitou stavbu vět. Zkoušela jsem od ní předtím Rose, ale nebyla jsem ji schopná dočíst. A to je mi 27 a už mám něco načteno... Zimní atmosféra však z tohoto příběhu přímo prýštěla a moc jsem si ho užila.
Až na sever!
Albína Mrázová
Moc milá knížka cestopisných zážitků jedné slečny. Příjemný humor, který tlačil na sílu jen občas, provázel cestopisná fakta protkaná osobními zážitky. Toto nastavení mi přišlo vyvážené dobře. Jasně, nebyla to žádná pecka, pointa některých kapitolek vyzněla do ztracena a někdy jsem se také podivovala nad naivitou autorky, kterou bych u tolik zcestovalé slečny nečekala. Ale... mohu srovnávat jen s Lucií Kutrovou, jejíž knihy jsou oproti tomuto skvostu absolutně nicneříkající a psané na sílu. Tohle se mi naopak líbilo moc, sever je moje krevní skupina a doufám, že o slečně autorce ještě uslyšíme.
Chrt na vřesovišti
Lucy Daniels
Nádherný příběh, který je sice prezentován jako knížka pro děti, ale myslím, že jako dospělá jsem si ho užila mnohem víc, než kdybych byla dítě - hlavně kvůli docela zdlouhavým popisným pasážím. Na druhou stranu, jako děcko bych určitě milovala onu tajemnou a temnou atmosféru. Od mala mám slabost pro blata a vřesoviště a příběh mi vzdáleně připomněl Psa Baskervillského (další plus). Navíc jsem se zrovna vrátila ze Skotska, takže to ve mně docela silně rezonuje. A v dojemném závěru mi ukápla jedna malá slzička. Doporučuji pro všechny věkové kategorie.
Prokletý rok
Kim Liggett
(SPOILER) Za mě spíš ne. Trochu mě zmátlo zařazení do fantasy a do YA, přitom šlo o plnohodnotný thriller s hororovými prvky. Kdybych to četla jako mladší, mám z toho nejspíš noční můry.
Bylo to temné, mrazivé, znepokojivé. Neviděla jsem v tom nic jiného, než upozornění na to, že jsou ženy považovány za mužský majetek, se kterým si mohou dělat doslova cokoliv, a to nejen v historii, ale i dnes, na spoustě místech naší planety. Ale pozor, také tam moc hezky bylo ukázáno, že existují i dobří muži, normální, kteří ženu berou jako sobě rovnou. Toto téma bylo extrémně tíživé, a i když mohou být ještě horší podmínky, pro mě by život v takové společnosti neměl smysl už dlouho před Prokletým rokem (proto mi tam třeba chybělo víc sebev*ažd, ať už se strany stařešin, tak ze strany dětí). První část mě bavila ale nejvíc. Jakmile začal Prokletý rok, okamžitě bylo jasné, o co jde, vodu jsem uhádla okamžitě, dívku ve snech také a dokonce jsem odhadla i Hanse. Části, kde se hrdinka sbližuje s Rykerem nebo se trmácí po lese, jsem ale téměř přeskákala, přišlo mi to nudně napsané a nic se tam nedělo. Milostná linka byla ale moc hezký zvrat v hrdinčině vývoji - celou dobu se brání manželství, nechce patřit mužům, je naštvaná na Michaela, že jí sebral svobodu, ale nakonec zjišťuje, že když ji má muž rád, tak to není zase tak špatné. Dopadnout to s nimi bohužel nemohlo jinak. No a závěr, kdy se děj krásně zacyklí a čtenáři je ponechána možnost volby vyložení textu dle svého, jestli hrdinka zůstala, nebo pokračovala dále, by byl mnohem lepší, kdyby se zachoval originální titul knihy.
Takže tematicky to bylo velice silné, ale mělo to i dost problémů, jako plytkost a nevěrohodné chování ostatních postav, zmíněná předvídatelnost, styl psaní, vůbec všechno okolo pytláků (Na to, že mladinké nevinné dívky byly zaživa (!) stahovány z kůže a porcovány, to bylo nedostatečně popsané a málo brutální. Výmluva, že si lovce objednal kraj kvůli snížení počtu žen, je nesmyslná. To rodiny odpravdu dopouštěly, aby byly jejich dcery tak brutálně vražděny jejich sousedy? A kdo si potom kupoval nalahvičkované zbytky "magických" dívek, když všichni víme, a i oni to tam všichni věděli, že dívky žádnou magii nemají?), špatné popisy míst, plot armor hlavní hrdinky apod. Možná si to ještě jednou někdy přečtu, ale nebylo to nic pro mě.
Nikdy hrdinka
Vanessa Len
Tak nakonec to na plný počet opět nebylo, ale zase k tomu chyběl jen kousíček. Druhý díl se mi, stejně jako první, velice líbil. Prozatím je to originální série, kterou budu ostatním vřele doporučovat. Moc mě potěšilo, že jak předchozí kniha byla věnována Aaronovi a Nick se v ní jen mihl, tak tahle je naopak výrazně o Nickovi (jsem tým Osudové lásky). Dozvěděli jsme se také odpovědi na spoustu nedořešených otázek a pro mě za mě, klidně by to mohla být duologie a tímto dílem skončit - bojím se, že v dalším díle téma začne nudit. Jo, jo, jasně, nevíme, co je s babi, já vím. Rozjezd byl pro mě tentokrát o dost pomalejší, ale zhruba od dvousté strany mě děj naprosto pohltil a udržel až do konce. Opět platí, že hlavně tu temnou atmosféru umí autorka vystihnout na výbornou - kdykoliv jsem se měla cítit stísněně, napjatě, nebo až vyděšeně, opravdu to tak bylo. A přiznám se, že hodnotím knihy podle toho, jestli dokáží vyvolat emoce, takže to mělo vliv i na počet hvězd. Nicméně, bohužel tu platí úplně stejné problémy jako s jedničkou. Zmatečné skákání z doby do doby, hluchá místa, zbytečně vycpávková místa. A jedna YA klasika, Joan tu celou knížku není schopná pořádně si promluvit s Nickem (i když cca do poloviny jsem ji omlouvala, protože k tomu měla validní důvod) a díky tomuto problému vznikají problémy další (= úplně zbytečně). Tím chci říct, že jak mi byla Joan sympatická v prvním díle, tady to už zcela neplatilo. A jak zmiňují komentáře níže, příště už bych také ocenila soupis postav, jejich příslušnost k rodinám a jejich schopnosti. Těším se na další díl? Ano a moc, hlavně na Aarona a na Nicka, jen se bojím, že už to bude ohraný kolovrátek.
Vlčice a dívka
Henri Loevenbruck
rereading ( >5x ):
Tahle trilogie byla jednou z prvních fantazy, které jsem četla někdy ve druhé, třetí třídě na základní škole. Není divu, že i když jsem ji přečetla několikrát, tak se mi moc nelíbila, ba naopak - vcelku brutální děj mě děsil a knih jsme se zbavili. O dvacet let později jsem si na trilogii vzpomněla a pátrala jsem po ní, jelikož ve mně zanechala silnou vzpomínku. A nelituji. Asi největším záporem je, že se autor pokusil zkopírovat Tolkienova Pána prstenů téměř jedna ku jedné (prsten a Frodo, Gimli, Gandalf, Legolas, Aragorn, útěk před Černými jezdci, Pozorovatel ve vodě a další drobné nuance). Ale bylo tam toho naštěstí dost navíc. Výborné vedlejší linky s druidy - i když politikaření moc nemusím, tohle mě fakt bavilo. Další, velmi čtivá linka s neobyčejnou vlčicí, kterou autor pojal originálně. Teď už se mi líbila i ta surovost, krví se tu opravdu nešetří (a to ani měsíční krví hlavní hrdinky, za což dávám další plus - od chlapa a ještě v pojetí fantazy - velmi milé, přirozené, překvapení). Akorát bych si přála, aby se méně opakovalo slovo "tratoliště". Ale co se mi líbilo úplně nejvíc, a to bych nikdy nehádala, že to někdy řeknu, byly popisy. Autor umí popisovat tak neuvěřitelně živě a barvitě, že na mě veškeré prostředí, krajiny, počasí i vůně doslova vyskakovaly ze stránek - a to je pocit, který jsem snad u žádné jiné knížky neměla. Hned jdu na další díl, protože mám dojem, že se to snad od Pána prstenů konečně odkloní. A jsem hrozně zvědavá na Aminu (ne, opravdu si děj nepamatuju)! :)
Snové písně 1.
George R. R. Martin
Tak povídky asi nejsou moje krevní skupina. Knihu mi půjčila maminka, která naopak povídky miluje a moc se jí to líbilo, takže jsem byla zvědavá. Jde o sondu do Martinova života, do jeho dětství, začátků psaní. Autobiografie protkaná více či méně povedenými povídkami. U povídek mám problém s tím, že jsou příliš krátké na to, abych si s postavami vytvořila vztah a začalo mi na nich záležet, a to i když je povídka sebenápaditější. Proto mi většina z nich nesedla. Ale nebudu lhát, po týdnu od přečtení ve mně některé stále silně rezonují. Především právem opěvovaná Píseň pro Lyu, Mlha padá k ránu, V pustinách, a v neposlední řadě i Ledový drak, kterého mám i v samostatném vydání. Bohužel jsem si ale opravdu užila jen tyto čtyři povídky, což mi na takovou bichli, kde jich je minimálně dvacet, přijde málo. To však nic nemění na tom, že pan Martin je Pan Spisovatel a moc mě mrzí, že si nikdy nedočtu dokončenou Píseň ledu a ohně.
Murtagh
Christopher Paolini
Na Murtagha jsem se šíleně těšila, pro mne nejočekávanější kniha roku. Postavu Murtagha od prvního dílu miluju. A... nechci říct, že jsem vysloveně zklamaná, to ne, ale... očekávala jsem stand alone, který by zodpověděl všechny zbývající otázky, dořešil nevyřešené a ságu o Eragonovi tak příjemně nadobro uzavřel. Jenže ono ne. Místo toho jsme dostali jakýsi otevírací díl zbrusu nové série, kde si Paolini připravil půdu pro úplně nové téma! Jako... ano, na některé otázky jsme odpovědi dostali (Proč se Murtagh choval tak, jak se choval, Jakou měl minulost, Jestli stále miluje Nasuadu atd.), ale bohužel hromada otázek naopak přibyla, takže ve výsledku mám pocit, že jsem se nedozvěděla vůbec nic. Musím uznat, že dějově se to Paolinimu povedlo i po takové době moc pěkně napojit, měla jsem pocit, že jsem Alagaësii nikdy neopustila. Opakuje tam sice události z Inheritance, ale to není ke škodě a i přes jeho typický rozvláčnější styl s nimráním se v pocitech se to čte velice dobře. Moc mě bavilo pozorovat dynamiku Trna a Murtagha, která je opravdu jiná než u Eragona a Safiry, jejich překonávání sebe sama a jejich chybování. A že těch chyb dělali, jednu za druhou. První část byla lehce úsměvná skrze nekonečnou sérii questů, ale byla zajímavá. Druhá část s kultem mě bavila mnohem víc, ale naštvalo mě, že jsme se ve výsledku vůbec nic nedozvěděli - celou dobu jsem čekala nějaké šokující odhalení, zvrat - nepřišel. Bachel byla ovšem výbornou záporačkou. Co bych ale chtěla zkritizovat, a co si možná zaslouží strhnutí více hvězdiček, je magie. Paolini vynikal tím, že měl dokonale propracovaný magický systém, což si celé v předchozím díle zbořil poskytnutím Jména starověkého jazyka našim hrdinům. Bohužel v této knize Murtaghova magie téměř nikdy nefunguje, ač ono Jméno zná. Nejen, že nefunguje, ale on také neustále používá ty samé fráze a ta samá kouzla dokola. Jako vím, že Eragon měl bezesporu mnohem lepší výcvik v kouzlení, ale tady jsem si připadala jako při sledování filmového HP a u dalšího Thrysta jsem už přetáčela oči v sloup.
Celkově nejsem zklamaná, protože jsem dostala další Alagaësii, ale jsem zklamaná, že jsem nedostala odpovědi - naopak, samé otázky.
Čteno v originále, uvidíme, co překlad.
Kanárské ostrovy - Inspirace na cesty
neznámý - neuveden
Milý malý užitečný průvodce do kapsy bez zbytečných okecávaček. Mohu srovnat s verzí o Polsku a ten byl napsán příšerně. Kanárské ostrovy si s sebou ovšem vezmu... na Kanáry :)
