sharik komentáře u knih

I přes poměrně velké množství postav na malém prostoru si člověk stihne figurky téhle prózy oblíbít a hlavně pochopit. Nemálo dětí a dospělých dostane v první půlce novely svou "vysvětlující" pasáž po té, co se v kapitole zaměřené na jiného hrdinu mihnou jako vedlejší postavy. Oceňuji s jakou grácií a s jakým citem se postupně ukazují další a další postavy nejprve z jednoho úhlu, aby později autorka poodkryla jejich "těžkej život", co ho ostatní nemůžou vidět, a všechno tak dostalo další rozměr. A najednou se ti "kreténi" a "namyšlený krávy" mění z povrchně poznaných na důvěrně známé a čtenář jim rozumí, často je lituje a fandí jim v jejich marném boji s různým nepřítelem, který je ale nakonec většinou produkt režimu nebo těch, co z něj umí těžit a nebojí se práskat a posílat ostatní do vězení, pasťáků, nebo jim aspoň co nejvíc znepříjemnit život... Svět dětí i svět dospělých je tu drsný a vám je úzko z toho, jak se rozpadají naděje, stejně jako kolektiv jedné třídy a zcela souběžně s ním i celý Žižkov (v duchu sepjetí školní party a její čtvrti, která je sice převyšuje, ale zároveň je od nich neoddělitelná, tak sdílí stejný osud) ustupující bourání starých původních domů kvůli výstavbě paneláků.

6 22.09.2019

Romány o spisovatelích jsou podle mě obecně špatný nápad, na druhou stranu mám fakt rád magický realismus a román z Finska je lákavý už jen tím, že zvláštní severské umění bývá přinejmenším zajímavé... Literární spolek Laury Sněžné taky začal zajímavě, přestože jde o takový ten popově zjednodušený magický realismus ve stylu C. R. Zafóna (ale Zafón by v mém srovnání vyšel lépe), čili je to sice zvláštní, ale pořád cílené na masového čtenáře, chybí tomu hloubka skutečného magického realismu. I tak je tu mnoho hezkých magičtějších nápadů, leč za mě bohužel špatné momenty převažují dobré: Postavy se chovají tak nějak neuvěřitelně, až dětinsky, celý koncept Hry (ve zkratce: vzájemná tajná hra spisovatelů, kdy musí jeden před druhým výjimečně mluvit pravdu) byl úplně blbý a tuplem nerealistický (autor si s ním moc nelámal hlavu a dost si jím zjednodušoval práci). No a samotný základ, že v jednom maloměstě se objeví parta geniálního spisovatelů, později největších jmen finské literatury, je přitažený za vlasy i přes to, že se dá vysvětlit tou magickou rovinou.
Autor rozehraje řadu zajímavých motivů, které později nechá vyhnít, závěr uspěchá a nechá rozpadnout v ještě nepravděpodobnější, a nakonec popisy s logikou surreálného obrazu zakrývá, že nejspíš neví, jak to dotáhnout do konce. Samotná překvapivá pointa na posledních řádcích románu se nepovedla (méně nároční čtenáři ale možná budou nadšení, jak geniální to byl konec... nebyl) a celé to shodila do oddělení "čtení pro nedůvtipné teenagery". Je to zklamání.
Přitom první dvě třetiny románu se zdály slibné, kolem poloviny jsem si říkal, že to začíná být moc dobré, jenže pak to šlo zase dolů... Ale nemůžu tomu upřít čtivost a ten prostředek, u kterého jsem chvíli myslel, že čtu něco skvělého...
Třeba autor jednou vezme ten motiv "knižního moru" a udělá z něj jinou knihu. Tenhle nápad byl totiž jednoznačně nejlepší.

5 07.08.2021

Antifeudalistická novela, nacházející se kdesi na půli cesty mezi vesmírnou utopií a levicově zaměřenou dystopií. Na rozdíl od jiných dobových autorů, bratři Strugačtí vítězství utopického socialismu na planetě Zemi přinejlepším jen opravdu velmi nepřímo naznačují.
Ale četlo se to dobře, o filozofické a morální aspekty také nebyla nouze a samotný nápad mnoha světů, které spějí po časové ose ke stejné budoucnosti, je opravdu zajímavý. Vědci z planety Země navštíví planetu na úrovni novověku, kde se svými znalostmi mají moc bohů, přestože se snaží do událostí zasahovat minimálně. Tedy, alespoň taková jsou pravidla... A víc prozrazovat nebudu, pokud máte mezery jako já, a dosud jste to nečetli.

5 03.07.2021

Po marném pokusu přečíst Brownův Ztracený symbol jsem přece jen ještě zkusil Inferno. A musím říct, že mě mile překvapilo. Vlastně je to lepší než Andělé a démoni nebo Šifra mistra Leonarda. Hlavně proto, že Dan Brown se konečně nehrabe v čím dál tím šílenějších konspiracích, jejichž alfou a omegou je iluminátské hnutí, což mohlo fungovat v první knize, ale postupně se z toho stávala neskutečná otrava. A i když mám mnoho výhrad k jeho stylu psaní (stále zůstává ten problém, že postavy chápou zjevné strašně pomalu a čtenář tak uhodne dávno před údajně geniálními lidmi, o co vlastně jde - s tím souvisí i problém, že místy je děj zbytečně natahován, zvlášť ke konci až neúnosně), je to příjemně zábavné čtení. Oceňuji také, že - na rozdíl od filmového zpracování - není vyznění románu tak jednoznačné. Nakonec i v tomhle Inferno předčí předchozí romány ze série, což je fajn. Brownovi se často vyčítá, že si hraje na hloubku, která v jeho románech není. Myslím, že tady se k ní - přinejmenším částečně - propsal. Chápu, že se jedná o román pro masy, a tak je třeba k němu i přistupovat - nejde o literaturu na umělecké výši, jenže to prostě není její účel. A z tohoto hlediska beru Inferno jako kvalitní čtení. Řemeslný um Brownovi zkrátka odepřít nelze, stejně jako docela promyšlenou strukturu prózy. Jinými slovy: Nečekejte nic ultra geniálního, ale jako zábavné  čtení (ač s děsivým tématem, zvlášť teď, v době pandemie, že), které není tak plytké, jak bychom se s intelektuálním nadhledem čtenářů těžkých textů rádi tvářili.

5 10.03.2021

Murakamiho povídka Spánek vypráví o ženě, která z neznámého důvodu zcela přestane spát. A tím se jí otevře nový svět, všední realita najednou nahrazuje snovou, stává se neskutečnou. A o čem to vlastně je? O stereotypu, z nějž není úniku. O dnech, které nejde odlišit jeden od druhého. A přesto, že ženin extra čas, který ostatní tráví spánkem, není vyplněn ničím úžasným, stojí tu jako metafora svobody člověka, který je semlet očekáváním ostatních a přijme právě ten životní stereotyp za svůj. I když až do doby jeho narušení může sám sebe přesvědčovat, jak je vlastně šťastný a spokojený. Murakamiho povídka však není tak černobílá, jak by se mohlo zdát, a vzbuzuje řadu otázek. Je vypravěčka příběhu jen znuděná panička, které není spokojený život dost dobrý, nebo opravdu ten obyčejný rodinný život toxicky zabíjí vlastní já? Je její změna pohledu na svou rodinu výsledkem oprávněné revolty, nebo jen sobeckého individualismu? A proč autor zcela opomíjí ty úžasné světy, které poskytuje snění, přičemž noční život vypravěčky se jim ani zdaleka nepřibližuje? A spoustu dalších věcí... Na malém prostoru dokázal Haruki Murakami shromáždit opravdu mnohé, a to nemálo z toho jen skutečností, že je vynechal. Tahle miniatura za to vážně stojí, mnohá nedořečenost ji hraje do karet. Oproti Podivné knihovně, kterou jsem četl nedávno, mnohem, opravdu mnohem lepší - žádná samoúčelnost ani klouzání po povrchu.

5 16.01.2021

Murakamiho povídka Podivná knihovna se odvíjí od jednoho z klasických prvků postmoderny, jímž je knihovna coby labyrint. Murakami tuto metaforu převádí do doslovné podoby, bohužel možná až příliš doslovné. Celý tento krátký příběh pracuje s pohádkovou estetickou a magicko realistickými prvky, leč tyto prvky autor zpracovává poměrně samoúčelně. Z pohádkové estetiky si naopak vypůjčuje zkratkovitost a řešení ve stylu Deus ex machina, což bohužel zrovna dobře nepůsobí. Ostatně i hledat hlubší sdělení se mi zdá přinejmenším obšírné, přítomnost větších témat a myšlenek diskutabilní. Výsledkem je pak průměrná povídka, která působí jako črta, jenž by si zasloužila více rozpracovat. Samotný magický svět povídky mohl být opravdu zajímavý, pohybuje se na pomezí mýtů a (již zmíněné) pohádky. Škoda. Doufám, že nějaké jiné Murakamiho dílo mě nezklame. Je totiž dost vidět, že při větším prostoru určitě dokáže autor dost zajímavé věci. V takto krátkém útvaru však příliš spěchá a důsledkem toho jen klouže po povrchu...

5 23.12.2020

Omerta, poslední dokončený román Maria Puza, je nejen symbolickým rozloučením autora s tématem světa organizovaného zločinu. Tentokrát se příběh odehrává až v devadesátých letech minulého století, opět sice částečně v Americe a částečně na Sicílii, ovšem již bez klanu Corleone (jemuž věnoval tři knihy). Na společenských změnách své doby Puzo ukazuje, jak se tradiční mafie rozpadá a mizí. Mladý Astorre, syn siciliského dona, vychovaný v Americe zcela jiným donem, se tak stává jedním z posledních opravdových mafiánů. Ve srovnání s "corleonovskou trilogií" je dobře vidět, jak je ovšem už jeho svět jiný. Ne, že by zmizel organizovaný zločin, jen nabyl mnoha zcela odlišných podob. A s rozpadem tradiční mafie přichází i úpadek jejich hodnot - zákon omerty (zjednodušeně mlčení zločinců před policií a úřady) přestává platit - (téměř) všichni nakonec zrazují (téměř) všechny a výsledkem je spletitý příběh, v němž čtenář záhy zjišťuje, že nelze věřit nikomu. Ani policii, ani FBI - i jejich členové se dopouští různých proradností a zločinů, aby nakonec stáli nejen proti mafiánům, ale i proti sobě vzájemně. Na rovinu, Omerta není tak skvělá jako knihy o rodině Corleone, na druhou stranu přináší zase jiný pohled na oblíbená zločinecká témata. Například i na to, jak se členové rodiny nakonec nevyhnutelně do problémů zapletou, ač byli celý život drženi stranou a připravováni na život počestný a bez ilegálních aktivit. Jedná se však o zcela jiný způsob, než jakým se do "rodinného podniku" zapojil Michael Corleone v Kmotrovi. Ale to už nebudu prozrazovat, nerad bych psal nějaké spoilery.

5 29.02.2020

Kerouacovy prózy jsem si zamiloval v pubertě a dlouhá léta mě neopustilo tvrzení, že jde o mého nejoblíbenějšího autora. Oproti tomu básnická forma haiku mi nikdy dvakrát k srdci nepřirostla. Takže na "Knihu haiku" jsem se na jednu stranu hodně těšil, ale na druhou se hodně obával zklamání. Jak se mistru rozvleklosti a (pro mnohé neučtitelné) utahanosti dařilo v téměř nejstručnější literární formě? Skvěle! Minimum slov, za nimiž se skrývá to nejzásadnější - Kerouac umí vyvolat pocit. Jen pár znaky zpřítomní okamžik, iluzi fyzické přítomnosti, a/nebo nepřeberné množství obrazů a významů. Jeho haiku lze číst dvěma způsoby. Buď povrchně (tak lze číst cokoli, ale haiku k tomu vysloveně vybízí) jako pár slov a minimalistický obraz téměř ničeho, nebo se do nich naopak ponořit. Zde víc než jinde platí tvrzení, že to hlavní je v textu nenapsané. A text je jen minimalistický návod, jak to objevit. A sakra dobře napsaný návod. Netvrdím, že všechna haiku v téhle knize obsažená jsou geniální. Některá mi neříkají mnoho, možná vůbec nic. Ale celkově převažují silné texty, pokud tedy čtenář pouze nečte, ale dovoluje textu, aby ho nechal ty chvíle prožít a navštívit známé pocity, které se s věky nemění. Kerouac se držel převážně tradice přírodních haiku, jenže (na rozdíl od mnoha jiných) dokázal přesáhnout hranice textu daleké míle a roky za hranu slov... Tuhle knihu můžete přečíst za deset minut... Nebo ji trávit déle a proniknout hlouběji. Myslím, že já ji čas od času otevřu a přečtu si pár náhodných textů, protože najednou si to člověk tolik nevychutná (ač najednou jsem to četl poprvé). Kdyby takto vypadala haiku obvykle, četl bych je častěji.

5 03.01.2020

Můj vztah ke knihám Miloše Urbana je rozporuplný. Na jednu stranu jsem často na konci zklamán, na druhou mám pořád chuť to zkoušet znovu. KAR mě čímsi lákal, čímsi odrazoval. No a jak na mě působí o přečtení? Vlastně pořád právě takhle.
První dvě třetiny jsou skvělé. Tedy, pokud máte rádi Urbanovy za vlasy přitažené světy a nevadí vám autorova občasně projevená obsese v popisech nechutností... Děj nepostrádá napětí, autorovo pomrkávání po bizarnostech působí v rámci fikčního světa až přirozeně, příběh zkrátka baví. Poslední třetina je ale o poznání horší. Dvě hlavní postavy se na desítky stran zaseknou ve zbytečně natahovaném a nakonec strašně nudném dialogu. Navíc dost nepřirozeném a těžko uvěřitelném. Podobně najednou působí nejen dialogy. Samotné finále pak už není špatné (až na ty nešťastné dialogy, které občas povážlivě drhnou a navíc jsou místy jen proto, aby mohly postavy sdělit čtenáři něco, o čem by spolu jinak těžko mluvily). Bohužel mě už před tím autor utahal protahováním, zbytečnými a (pardon) místy fakt špatnými a nepřirozenými dialogy... Přitom stačilo v jednom místě vyškrtat a zestručnit nějakých 50 stran, jinde ubrat na té přehnanosti a přehnané vykonstruovanosti (ve jménu uveřitelnosti) a byla by to fakt skvělá kniha.
Ale ať to zakončím zase něčím pozitivním: I přes všechny výtky zůstává po dočtení pocit, že to není vůbec špatný román, jen místy příliš okatě nedotažený. Ale ani tak nelituji utracených peněz ani stráveného času nad ním.
3,5*/5*

5 14.12.2019

Je to asi klišé, ale van Gogha mám z malířů nejraději, ač oblíbenců mám jinak bezpočet. Takže Žízeň po životě jsem nakonec nemohl vynechat. Na jednu stranu je to velice čtivě napsaná kniha shrnující příjemnou formou Vincentovu uměleckou a životní cestu... Strašně mě bavily kapitoly o Borinagi - mezi horníky. Citlivě napsané, z jejich života čtenář cítí až fyzickou bolest... A také kapitoly o Paříži jsou skvostné - šílenství umělců a jejich vrtochy působí nádherně bizarně a člověka tyhle anekdotické popisy prostě baví, zvlášť když jsou o lidech, jejichž práci zná a obdivuje... Na druhou stranu, nejpozději při nich by si čtenář měl uvědomit, jak je kniha silně romantizující a tak by ji měl taky vnímat. Nejde o životopis rekonstruující van Goghův život, ani život společnosti kolem (ať byl zrovna v jakékoli). Přes krásné vykreslení Vincentova vztahu s bratrem Theem a přes to, že Theovi Stone přiznává nekonečné zásluhy, nezapomínejme, že Žízeň po životě je fikce (ač podle doslovu autora by Stone asi nesouhlasil; historickým nepřesnostem se však nevyhnul, např. v tom, co byl Vincentův poslední obraz atd). Míře inspirace realitou navzdory. Navíc nevyhnutelně "zastaralou realitou", neb historikové stále aktualizují poznání o malířově životě... O jiné věci se zase vedou spory a autor se musel na jednu stranu přiklonit... To je vše v pořádku, bez toho psát beletrii nelze.
Co mi však na románu vadí, jsou občas přílišné časově skoky (bez přípravy, bez grafického vyznačení... jako by sazeči zmizel odstavec či několik stran), dále místy nerealistické dialogy a chování postav (zejména častá příprava na to, že si uřízne ucho, skrz dialogy s prostitutkou Rachel; zrovna okolnosti tohoto činu jsou historický snad nejspornější, přinejmenším nejčastěji diskutované)... nejhorší ovšem byla snová kapitola, v níž Vincenta navštíví múza a odhalovatelka budoucnosti. Nejen, že se do poetiky románu strašně nehodí a trčí, autor tu navíc táhne Vincentovu nevědomost několik stran a snaží se napínat čtenáře, který už ale dávno ví, co se děje a autorova snaha o napětí je pak spíš otravná... Celá tahle kapitola navíc zavání nepovedenou snahou dojmout, protože zbytečně tlačí na pilu.
Kromě těchto vad musím ale říct, že jsem si čtení knihy užil, ač na těch výhradách trvám. Stone byl jinak zručný vypravěč, příjemně obrazotvorný, a já jsem rád, že mě provedl Vincentovým románovým životem od Londýna přes Nizozemí, nuzné doly a divokou Paříž až na malířův osudový venkov.

5 08.12.2019

Svět zločinu a svět vysoké politiky... patrně si nebudete jistí, co je co, a to byl podle všeho záměr. Puzo tu skvěle ukazuje, jak na Sicílii ve čtyřicátých a padesátých letech jedno neoddělitelně souviselo s druhým. Je trochu mrazivé uvědomit si, že ono to je dost možná podobné i dnes, nejen na Sicílii, ač metody se změnily... Každopádně tenhle román, vyprávějící skutečný příběh známého Sicilského bandity, je sice ze světa Kmotra, avšak i kdyby nebyl, tolik se v něm nezmění. Michael Corleone tu má extrémně málo prostoru a je tu spíš k tomu, aby příběh se slavným Kmotrem propojil. To mi chvilku vadilo, čekal jsem další příběh rodiny Corleone, navíc jsem se těšil na další střípky ze sicilské odysey Michaela (ač mnoho z ní je už právě v Kmotrovi), takže nejen vadilo, nýbrž i mrzelo... ale zvykl jsem si a nakonec musím uznat, že kniha je skvělá. Kmotrovi se sice nevyrovná a myslím, že i román jménem Corleone (prequel Kmotra, Edem Falcem beletrizovaný scénář Maria Puza k filmu, co se nakonec nenatočil) je lepší. To ale nic nemění na tom, že i Sicilián je skvělá kniha.

5 20.08.2019

Chvála macechy dokazuje, že i čistě erotický román může být uměleckým dílem. Není explicitní, ani pornografický, a přesto se nevyhýbá sexualitě a tělesnosti ukazované ve skutečných detailech, občas dosti zvláštních. A kde je to umění? Jednak ve struktuře románu, respektive v její mnohovrstevnatosti při propojení s dějem a alegorickými příběhy. Druhou věcí je styl, práce s metaforou a skutečně bravurní balancování mezi dějovou prózou a meditativními (někdy až příliš detailními a v tom bohužel místy utahanými) pasážemi, v nichž se Llosa nestydí být poměrně kontroverzní (nejen dlouhé kapitoly o čištění uši a střev a jeho nezvyklém propojení s vnímáním erotiky, ale třeba i sedm stran, na nichž Don Rigoberto až obsesivně obdivuje zadnici své ženy, působí překvapivě něžně a "prasácky" zároveň). Příběh sám zůstává po dlouhou dobu těžce v pozadí, daleko za citlivě popsanými obsesemi účastníků milostného trojúhelníku (téměř incestního, ne však pokrevně), aby nakonec udeřil plnou silou. Musím přiznat, že se mi do této knihy příliš nechtělo a zpočátku jsem z ní byl spíše rozpačitý a mírně znuděný, ale když se pokusíte pochopit autorův záměr a nebudete číst povrchně, věřím, že budete spokojeni, jako jsem byl nakonec i já.

5 31.07.2019

Novela o chlapíkovi, který při procházce na pobřeží zachrání tučňáka a posléze se snaží nějak skloubit starost o něj se svým vlastním životem. Téma vlastně v pořádku, na takovou hezkou new age (takové přesahy tam jsou, dokonce povedené, jen to zpracování je dusí) pohádku pro dospělejší čtenáře. Co je tedy špatně? Způsob vyprávění je nezvládnutý ve své fragmentálnosti: střídají se pasáže o životě vypravěče s tučňákem s pasážemi o těžkém životě chudiny v Argentině, dále s pasážemi o politické situaci v Argentině a do toho ještě epizody z internátní školy. Problém je, že tyhle části spolu občas moc neladí a navíc se střídají strašně nahodile. Je taky velká škoda, že každá jednotlivá historka tohohle románu je dost uspěchaná a najednou se člověk přistihne, že ho ten hezký a dojemný (říkám bez ironie, kupodivu) příběh úplně přestává zajímat... Dalším minusem je přílišná snaha autora o humor, hlavně v první třetině knihy - situační humor je tu vcelku ok, nicméně vypravěčovo glosování už je hrozně křečovité a nezábavné... Ne, zas tak špatná kniha to není. Potenciál k silnému dílu tu cítit je, akorát není dostatečně využitý... Nicméně alespoň toho tučňáka si fakt oblíbíte, ten je super. Škoda, že taková není celá kniha... Jo a ještě se mi vlastně docela líbil ten ekologický rozměr, jen je na beletrii možná příliš expresivně tlačený (inteligentního čtenáře přece není nutné vodit za ruku a vše mu doslova říct, on by na to přišel i tak).

5 05.08.2018

Další novela/povídka od škodováckého projektu Backendstories. Knížka, kterou můžete sehnat výhradně zdarma, ale zase se musíte smířit s reklamou v textu. Jak se s tím porval Frantisek Kotleta? Inu, dobře! Reklama je v jeho textu většinou nenápadná, ta nápadnější se nacpala do poznámek pod čarou. Pokud vás baví série Tomáše Koska (Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu), tady se se svým oblíbeným hrdinou setkáte znovu. Leč je to jiné než obě zmíněné knihy, které jsou plné (a někdy až přecpané) sexu - těžko říct, jestli Kotleta musel, ale tady zůstal nebývale slušný. A kupodivu to vůbec nevadilo. Povídka je zábavná, plná démonů a Kotletova typického ironického humoru plného pop-kulturních narážek. Není tak super jako "swingers party", ale je lepší než "Vietnam". Nechci dělat reklamu reklamě, ale tenhle projekt od Škodovky je mi fakt sympatický, ačkoli autům vůbec nerozumím a jsem neřidič. Cením si toho nápadů, jakým způsobem dělají reklamu - ta tady není samoúčelná, ale spjatá s dobrou scifi literaturou. Jediné minus téhle knihy je bonusová minipovídka na konci. Ta není nic jiného než ukecaný reklamní text tvářící se jako povídka. Ale co chtít zadarmo? ;-) Když hlavní příběh funguje, tenhle appendix navíc nevadí, jen je zbytečné ho číst...

5 31.05.2018

Klasická pseudovědecká new age kniha. V něčem zajímavá a snad i revoluční, ale kvůli mnoha antilékařským a mírně ezoterickým blábolům v základu mám problém s důvěryhodností autora.

4 19.07.2022

Současné prózy, vracející se k období socialismu, obvykle nečtu. Když ale vyšel román Všichni sou trapný Simony Bohaté, udělal jsem výjimku. Zaujalo mě to zachycení mizející Prahy, to bylo lákavé a rozhodně jsem se s výběrem neseknul. Když pak vyšel Klikař Beny, na jednu stranu jsem se těšil, na druhou se trochu obával, aby autorce návrat do stejné řeky vyšel.
No a musím říct, že se rozhodně zadařilo, i když jsou oba romány podobné tématem, Klikař Beny je dostatečně jiný, aby to nevadilo. Zůstává nesmírně živě vykreslené ušmudlané prostředí společensky nízkých vrstev v rádoby pokrokovém komunistickém Československu, vypravěčský fokus se však přesouvá od panoptika rozličných pražských figurek na postavu Benyho a jeho nepravděpodobnou cestu ze dna k naplnění svých snů stát se fotografem. Ale není to veselé čtení, žádná "feel good" literatura, a pokud ano, tak zcela vyváženě, nezvrhává se do kýče. K tomu přidejme, že Simona Bohatá je výborná vypravěčka, u mě se po dvou knihách dostává na seznam mých oblíbených současných autorů, na což mi obvykle dvě knihy nestačí.

4 09.04.2022

Novinář Santiago se vydává do útulku pro ukradeného psa, tam potká někdejšího řidiče svého otce, Ambrosia. Jdou do hospody u Katedrály, kde se opijí, následně Santiago odchází domů i se psem za svou ženou a usíná. Tohle je ve zkratce první kapitola. Pak následuje dalších bezmála 600 stran o tom, co si ti dva v hospodě povídali. A je to opravdu divoké – v románu jsou zachyceny nejen prakticky celé jejich životy, ale taky velmi široká škála peruánské společnosti poloviny dvacátého století, kdy v zemi vládla diktatura. Sledujeme její začátek, konec a vše mezi tím.
Vyprávění se přelévají jedno do druhého, mísí různé společenské vrstvy a větší i menší příběhy, někdy opravdu divoce, kdy žádná následující věta nepatří ke stejnému příběhu jako věta předchozí, ale stejně se v tom dá po čase docela dobře zorientovat, přestože to není lehké. Náročné je to i s nelineární časovou posloupností, množstvím postav a některými vedlejšími ději – ničím z toho totiž Llosa rozhodně nešetří.
Výsledkem je román takřka modernisticky experimentální, ale – jak se autor pokoušel – prakticky totální. Máme tu dvě postavy z naprosto odlišného prostředí a jinou životní zkušeností (chudý černošský řidič X syn z bohaté rodiny, který se vzepře ve jménu víceméně předstíraných levicových ideálů), mnoho politiky, množství vztahů a sexuálních eskapád v nejrůznějších podobách a k tomu mnoho a mnoho dalších témat...
Snažit se shrnout všechny (různé, v důsledku ale propojené) děje by znamenalo popsat tak dvě stovky stran, možná víc. Llosa se zdánlivě utrhnul ze řetězu, ale protože je mistr v oboru, ukočíroval to perfektně. Silná a poměrně náročná kniha, u které jsem fakt rád, že nemusím psát recenzi nebo se jí odborně zabývat. Výsledek by byl neúnosně dlouhý a stejně bych měl pocit, že jsem neřekl ani desetinu z toho nejdůležitějšího.

4 28.03.2022

Druhý román Štěpána Kučery opět sází na parafráze bohaté literární tradice, nenápadné (avšak naléhavé) pomrkávání po problémech a tématech našeho aktuálního světa a opět jde o divokou a komplikovanou oslavu příběhů a vyprávění. V novém románu je autor o něco méně čtenářsky přístupný, o něco umělečtější a komplikovanější, stále tu však zůstává zábavný příběh, na který se lze zaměřit, pokud nechcete hloubat ve všech mytologických, mytických, kulturních a intertextuálních narážkách. Fantaskní cestopis ze severní Afriky jako podobenství o chaotičnosti aktuálního světa jedenadvacátého století. Opět výborné, ač předchozí Projekt Gilgameš mě bavil víc, přestože vysoké čtenářské nároky možná zase lépe uspokojí Největší lekce dona Quijota.

4 15.03.2022

Na první pohled žánrově klasické čtení, avšak velmi kvalitně napsané a plné originálních prvků, jakými jsou čerokízká mytologie, nenápadná kritika moderní společnosti, trocha humoru (který - kupodivu - není trapný), fantaskno. Bohužel je tu pár opravdu ošklivých příběhových klišé (stokrát čtených, tisíckrát viděných ve filmu), ty naštěstí ani tak knihu příliš nekazí. Těší mě nenápadné otevírání závažných témat, jen škoda, že ta v závěru ustoupila akci, kterou bych v takové míře i oželel. Leč to patří k žánru. Rozhodně je Běsnění kojota jedním z těch lepších a nápaditějších hororů, které jsem četl. A vůbec toho času s ním stráveného nelituji.

4 17.01.2022

Na filmech s Belmondem jsem vyrostl. Máma ho vždycky zbožňovala – jeho a de Funèse. Druhý jmenovaný mě v dětství bavil víc, dneska to mám obráceně. Takový Muž z Acapulca patří dodnes k mým nejoblíbenějším filmům. Proto nechápu, že až teď jsem se dostal k Belmondově autobiografii. Kniha je to svižná, na tak pestrý život dost krátká a místy i zkratkovitá. Získává tím na čtivosti, to ano, ačkoli zůstává vědomí, kolik toho nebylo řečeno, z kolika scén by se daly postavit výživné příběhy. Přesto je to knížka zábavná a zajímavá, rozhodně se nedá říct, že by "Bébelovy" paměti nudily, nebo nepřinášely nic nového. Právě naopak, pro fanoušky je to skoro povinnost... Osobně mě často překvapovalo, v čem Belmondo byl a v čem naopak vůbec nebyl podobný svým postavám; a scény, kdy vylákal s kamarády dalšího kumpána nahého do baru, nebo pasáž, v níž jako mladík krade mléko u dveří, dokud nezjistí, že za nimi bydlí Jean-Paul Sartre se Simone de Beauvoire asi hned tak nezapomenu :)).

4 02.01.2022