sika444 komentáře u knih
Je to jedinečné pojednání o namlouvání a vzniku manželství. Bakulovic Anýžka a Adam Králenec jsou jen pevné body, kolem nichž se rozehraje předivo vztahů, intrik, pokusů o sblížení rodin a pod. Vlastně to je těžká psychologie, ba psychoanalýza.
Vedle toho je zde nádherná pasáž o bezdomovcích a žebrácích, kteří přicházejí o posvícení ke Kojanům. Příběh hloupé Bětky a bratří Ludvíka a Emila mluví k srdci.
Velmi podnětné je pojednání o manželské lásce, o kráse jako příčině lidského pádu, o společenské hierarchii a o zdraví. Holeček opět nezklamal, i když děje zde mnoho není. Ten není totiž důležitý, důležité je, že v osudech postav jsme, přebýváme. Málokdo tohle umí tak zprostředkovat, jako právě Holeček.
Jedinečná kniha, naprosto originální formou, dějem, postavami, imaginací, schopností mixovat realitu s fikcí. Naprosto originální je myšlenka tří slovníků v jedné knize. Tím vzniká plastický obraz, nejednoznačnost - a čtenář se stává součástí hledání pravdy. Ján Števček v doslovu velmi trefně charakterizuje to důležité:
"Predmet Pavićova diela je tedy moderný človek vo všeobecnosti, ktorý sa vyrovnáva s dejinami ako so svojou prítomnosťou, s tradíciou ako so svojou súčasnosťou. Pavić chce odpovedať na otázku, ako zjednodušiť zložitý obraz reality; jeho odpoveď je v tom, že zjednodušiť výrok o realite a dôjsť k pravde je možné iba vtedy, keď vezmeme do úvahy všetky možné hľadiská na realitu a nájdeme, ak už nie kompromis, tak etický prvok tolerancie, vzájomného pochopenia. V Hľadaní neexistujúcich skutočností narážame tak podľa Pavića na čosi, čo existuje v nás samých."
Některé pasáže jsou opravdu inspirativní (např. texty o sexualitě, o laskavosti), jinde vnímám příliš to, na co trochu zjednodušeně říkám, že to je "americké".
Stále přemýšlím nad tím, kolik je v knize hloubky, jak píše doslov, a nakolik si to na hloubku hraje. A nevím. Zdá se mi, že se autor sem tam dotkne důležitých témat, avšak zase od nich rychle unikne do Klářina vnitřního světa. A tak ty klíčové etické otázky jsou jen tak nahozeny. Vlastně mě nezajímá lidství robota, ale lidství moje. A po přečtení (mimochodem, podezřele snadném) si nejsem jist, zda jsem se o něm něco dozvěděl.
Navzdory tomu je kniha pozoruhodná svými dystopickými motivy - motiv "pozdvižení" je inspirativní, i když nevím, zda nám nehrozí spíš elitářské "ponížení".
Pozoruhodná kniha, která nemá v české literatuře obdoby. Není zde děj, zato je zde množství úvah a popisů. Čtenář nesmí spěchat, jinak poezii Holečkovu nezavnímá. Nejvíce úvah je zde o víře a náboženství. Úplně fascinující jsou legendy o smrti. Holeček je doslova posedlý myšlenkou o mesiášské roli selského stavu. Mluví o svobodě a maluje před čtenáře doslova eschatologickou vizi budoucího uspořádání světa, v němž sedlák bude garantem spravedlnosti. Jednou z nejpozoruhodnějších částí knihy je pojednání o dětech a jejich výchově. Člověka až mrazí, když čte o tom, jak byly děti týrané a šikanované - a bylo to naprosto společensky přijatelné.
Velkým přínosem je i zachycení nové vlny rekatolizace v 60. letech 19. století, o němž se neví. Jejím nástrojem jsou zde misionáři - redemptoristé a pak noví kaplani. Holeček jako rusofil těžce nese odsuzování pravoslaví, protože - ač sám katolík - má široké ekumenické srdce. Jeho definice "křesťanskosti" je stále inspirativní.
Vrcholem druhého dílu epopeje je Bartoňův hauzír, tedy jeho cesta na poušť. Je neuvěřitelné, kolik slov Holeček objevil či vymyslil, aby popsal krásu jihočeské přírody. Jeho líčení západu slunce nad rybníky snad nemá jinde obdoby.
Mnoho o této knize je řečeno v předchozích komentářích. Snad jen dodám, že díky krajní nekorektnosti leccos člověku dojde. Ano, je to paušalizující, je to kruté, sprosté, ale bohužel výstižné. Při čtení jsem si mnohokrát vzpomněl na Šukšina a jeho bolestné povídky, v nichž ruskou mentalitu velmi výstižně zachycuje. Doporučuji, byť s varováním.
Odvážné básně svou otevřeností, silné emocemi, hluboké pravdivostí pocitů a postojů člověka, který se snaží žít důstojný život v souladu se svou přirozeností. Některé mají velkou poetickou sílu. Zdá se mi, že překlad je velmi citlivý a působivý.
Některé úvahy jsou opravdu podnětné: "Buďme přesvědčeni, že štěstí je mytus, který vynalezl ďábel, aby nás uvrhl v zoufalství." A dále: "Pojetí ráje je v podstatě pekelnější než pojetí pekla. Předpoklad dokonalé blaženosti je pramenem většího zoufalství než předpoklad ustavičné trýzně, ježto jsme odsouzeni k tomu, abychom jí nikdy nedosáhli; na štěstí si ji nedovedeme představit, to je útěchou. Nemožnost okusiti nektaru má za následek, že člověku chutná chambertinské víno."
Pěkné jsou i autorovy podněty týkající se socialismu a vývoje společnosti vůbec.
To "barokní" líčení autorova sexuálního života je opravdu pozoruhodné. Zvláště ty zástupy sexuchtivých mladíků toužících právě od něj ukojit. Mnohem pozoruhodnější je tedy druhá linie knihy - líčení života v komunistickém ráji. A nejde jen o reálie, ale o pocit bezčasí a šedi. Na ten si pamatuji i já. Cenné je pojednání o tom, co museli na Kubě umělci zaplatit za krásu.
Kniha vlastně stojí za přečtení, byť je jaksi nedovařená (autor nestihl udělat korektury). Emoce z ní doslova tryskají, a pokud se člověk nepohorší nad popisy explicitních sexuálních scén, může se nakonec i radovat z té bezprostřednosti a otevřenosti. Byť s příchutí smutku, protože všechny rozkoše nezprostředkovaly blízkost. Tu daroval až přítel Lázaro v exilu - bez jakéhokoli sexu.
Těžko hodnotit knihu, v níž jde tak autor s kůží na trh jako zde Collard. Dlouho to vypadá jako sonda do života promiskuitního muže bez jakéhokoli mravního zakotvení. Jakmile se však objeví postava Džamela, mladíka, od něhož nechce sex, ale jemuž dává pouhou lidskost, kniha nabývá mnohem hlubších dimenzí. Explicitní scény jsou trýznivé, ale nezbytné. Hloubka ponížení je nezměrná a schopnost být člověkem stále slabší a slabší. A pak se objeví Džamel... A pak je zde Laura, jejíž nekonečné telefonáty tvoří velkou část nepříliš rozsáhlého díla. A s Laurou se stále znovu vynořuje otázka, co je láska a co není. Stálo by za to nad knihou debatovat s dalšími čtenáři a přemýšlet nad tím, co nám v ní vlastně mladý autor odkázal. Mám pocit, že to nevím. Jen se snad trochu něčeho dotýkám...
Bolestné čtení. Dopisy plné míjení, lásky i soucitu, zraňování a ztracenosti. Kniha obsahuje i několik Celanových básní. Určitě stojí za přečtení.
Ne, tohle není velká literatura, a přece stojí za to knihu přečíst, protože se jedná o jeden z prvních románů, který líčí lásku dvou mužů. A protože jeden je Francouz a druhý Němec a děj se odehrává v roce 1913-1914, je jasné, jak vše musí dopadnout. Pozoruhodná je snaha tvůrců pochopit vztah dvou mužů, z nichž jeden je jasně bisexuální. Zkoumáme právě jeho nitro, jeho zápasy, překvapení ze sebe samotného, když zjistí, že jej mladý německý důstojník přitahuje. A právě pro tyto vrcholní pasáže knihy, v nichž hlavní hrdina zkoumá, co že se to s ním vlastně děje, stojí za to knihu číst.
(SPOILER) Krásný příběh lásky. Je zde plno pathosu, který patří k vyprávění o rytířích a jejich lásce. Oba milenci náležejí k rozdílným náboženstvím, a proto si nemohou patřit. Vrcholem příběhu je zjištění, že milenců přísluší k rodům, které stály při reconquistě proti sobě. Vyprávění je plné ušlechtilosti a rytířství, které autor nabízí snad ani ne jako ideál, jako spíš jako možnost pro ty, kdo nechtějí žít život jsouce puzeni jen svými žádostmi a choutkami.
(SPOILER) Šagrénová kůže - velká inspirace, i když závažnější než zázračný talisman je minutí se s cílem lásky. Rafael se opájí Fedorou, která je cynická a povrchní, zatímco Pavla jako skutečná láska mu uniká. Když prohlédne, je pozdě. Oč tedy usilujeme, když hledáme lásku? A dá nám ji šagrénová kůže?
Usmířený Melmont - výborně vystavěná věc, skvělá pointa a vše shazující závěr.
Červená hospoda - vynikající atmosféra, líčení snové vraždy je excelentní. Mravoličná druhá část malinko kulhá.
Neznámé arcidílo - postava malíře Porba, perfekcionistického genia, je skvělá. Rivettův film je úplně o něčem jiném.
Massimillia Doniová - opět dvě lásky: erotická nenaplněná, tělesná nenaplňující. A do toho třetí, duchovní, kterou je Rossiniho Mojžíš. Povídka je velkou reklamou na poslech tohoto skvělého oratoria - opery. Bravo. Škoda, že Balzac musel povídku nějak ukončit, ta poslední stránka tam být nemusela.
Petr Grassou - naprosto brilantní povídka o průměrném malíři pro průměrné lidi. Je to vlastně filosofické pojednání o tom, co je to umění. Zvláště umění "pro lidi".
Velmi dobře přeložená komedie o ženském boji. Je to jadrný, ale vtipný Aristofanes. Když se do Athén dostaví nadržená delegace ze Sparty, je to opravdu řecká athénská komedie par excellence.
Velmi povrchní, instantní kniha, bez atmosféry, bez psychologie, která několika efekty chce dosáhnout účinku. Šostakovič by si věru zasloužil hlubšího ponoru. V knize je akcentována skladatelova sexualita, zápas s mocí je koncentrován do několika scén. Roztříštěná kompozice je spíš výraz autorovy bezradnosti nežli záměru. Postavy ploché, matné, kdo o době a skladateli nic neví, také se nic nedozví. Kam se poděla hudba? Proč zde není ani náznak pokusu nějak ji přiblížit a interpretovat? Bohužel, knihu nelze pochválit za nic. Snad jen za to, že otevírá téma. Třeba si někteří čtenáři inspirovaní touto nepovedenou knihou alespoň přečtou Vzpomínky Naděždy Mandelštamové nebo rozhovory se Solomonem Volkovem.
Krásná kniha plná emocí, vypjaté zbožnosti, magických popisů přírody i lásky k indiánům. A není to jen muzeální kousek, je to opravdu živé, pakliže člověk bere na vědomí, kdy a za jakých okolností kniha vznikla. Atala je mnohem působivější než René - je znát, že autor si svou hrdinku zamiloval. Líčení zvyků, rituálů i myšlení domorodých obyvatel Ameriky je velmi autentické. Otevřenost, s níž autor vypráví o lásce Chactase a Ataly, nás jako čtenáře dodnes strhává. Epilog pak dává celému dílu melancholické zabarvení. Není divu, že kniha byla tak čtena a v literární historii znamenala přelom.
René navazuje jen volně na Atalu. Je to Chateaubriandův Werther, byť láska, jež je i zde zničující, má jinou podobu. Když na konci slepý misionář kárá Reného, slyšíme hlas rozumu, ale nevěříme, že to autor myslí vážně. Vždyť svými Pamětmi ze záhrobí dal jasně najevo, že i pro něj byla vášeň mnohokrát určujícím hybatelem života.
Zaorálkův překlad je vysoce básnický, archaický a nesmírně působivý.
Úžasná báseň o vodě a času, neboť voda se rovná času a básník ví, že umírá. Benátky jsou místem plynutí i spočinutí, místem, kde básník JE. "Leštěním vody vylepšují Benátky tvář času, zkrášlují budoucnost." A ta je na hřbitovním ostrově San Michele. "My odcházíme, a krása zůstává. Neboť člověk směřuje do budoucnosti, zatímco krása je věčná přítomnost. /.../ I láska přesahuje toho, kdo miluje."
Že tam je mnoho humoru, moudrosti, krásy, kulturních a literárních odkazů i poklon milovaným básníkům (Achmatovová, Auden), není třeba dodávat.
Jak u nás lidi žijou a umírají - skvostná poetická obrana jihočeského selství. Malé příběhy, filosofické pasáže, velmi osobní vzpomínky. Holeček zde vystupuje jako něžný, citlivý, hluboký a nádherný člověk - samozřejmě plný různých představ a předsudků (třeba proti Židům nebo Němcům). Vyprávění o Jožífkovi je opravdu dojemné.
Frantík a Bartoň pokračují ve stylu úvodní části, jen je zde pozornost zaměřena na Frantíka Skobů, jehož optikou pozorujeme svět. A to je na Holečkovi pozoruhodné - schopnost vcítit se do dětského hrdiny. Kniha je plná filosofických pojednání (rozhovor strejčka Skoby s manželkou). Hodnocení Kojanova jednání, jež je motivováno křesťanskou vírou, patří k tomu nejhlubšímu ponoru do křesťanské etiky. Texty ožívají v konkrétních situacích, při nichž sledujeme Kojana a jeho rodinu. Krásná kniha pro ty, kdo chtějí kultivovat svou mysl i svou víru.
Naprosto unikátní kniha, a to z mnoha důvodů. Předně zachycuje klíčové období francouzských a evropských dějin - od konce monarchie přes Velkou revoluci, přes Bonaparta a restauraci až po Červencovou revoluci a poměry za Ludvíka Filipa. Autor byl u toho všeho, byl účastníkem a někdy i hybatelem dějin. Poskytuje komentář, který má místy ráz filosofických, sociologických a politologických pojednání. Pasáže o Napoleonovi jsou velmi jasnozřivé. Chateaubriand je na jednu stranu monarchista, ale na druhou stranu duší demokrat. Je rozkročen mezi dvěma věky a také jeho katolicismus je nesmírně inspirativní. Další velké plus knihy je její krásný jazyk, mnohé lyrické pasáže (vskutku "básně v próze"). Autor je osobní, otevřený, oplývá moudrostí i humorem. Líčení jeho anglické lásky (na něž upozorňuje Sebald v Saturnových prstencích) je jedním z vrcholných pojednání o nenaplněné lásce. Pro nás je ještě pozoruhodné, že Chateaubriand popisuje své cesty na dvůr Karla X. do Prahy a Buštěhradu ve 30. letech - a tudíž nám nabízí autentický pohled na naši zem, Prahu a Karlovy Vary té doby. Závěr: Čtenáři je líto, že kniha končí. Je to literární skvost, který opravdu stojí za to číst.