tereza0319
komentáře u knih
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
Ivana Myšková
Afektované a didaktické. Jediné, co se mi líbilo, byla obálka a první listy, velmi zajímavé.
Milovaná
Toni Morrison
Jako historický román by mi to přišlo černobílé, ale v doslovu jsem se dočetla, že autorka to jako historický román nezamýšlela, ani si nedohledávala fakta, že to prostě měl být boj dobra se zlem. Zaujalo mě, kolik jsme toho kdysi věděli, například o traumatu, a dokázali si sami pomoct (Baby Suggs), ale dneska už jsme to všechno zapomněli. Magický realismus se mi tam líbil a taky strašně moc ta symbolika barev.
Golem
Gustav Meyrink (p)
Přidávám se k množství těch, kteří očekávali ekšn ve stylu Císařův pekař, a tak byli poněkud rozčarováni. Temná a tajemná atmosféra funguje dokonale, ale já jsem si k nikomu nedokázala vytvořit vztah, bylo mi jedno, co se postavám stane, a to přesto, že jsem poslouchala starý záznam Vltavy s hereckými esy. Nicméně uznávám, že to je velmi kvalitní dílo, ty myšlenky a čtenářská náročnost - žádná oddechovka to není.Konec se mi moc líbil, myslím, že není jediného čtenáře, který by ho čekal. Uvidíme, třeba se s Golemem ještě někdy střetneme.
Anna v Redmonde
Lucy Maud Montgomery
(SPOILER) Zdá se mi, že se paní Montgomery necítila ve vysokoškolském prostředí úplně silná v kramflecích, tak ho zkondenzovala na chlapy a večírky, proč ne, ale já Annu čtu kvůli popisům přírody a jejímu poetickému vidění světa, a tady bylo obojího zoufale málo. Když přišlo na Anin vztah ke kočce, zůstala jsem v nepříjemném ohromení. Lidi jejího typu přece milují zvířata, zachraňujou i mouchy, No řekněte, jestli ne. A ten chloroform, to snad nemyslela autorka vážně, o věšení psa nemluvě. Anna navíc v knize vede až moc debilních keců učitelek. Jediné, co jsem v tomto dílu opravdu ocenila, byl popis Rubyina umírání a úvahy o něm, klobouk dolů, jaká nadčasová věc. Ale vlastně i to, jak si myslela, že Gilberta nemiluje, protože měla v hlavě idealistické představy, to jsem si říkala, jo to znám.
Pravidla vkusu: Jak se společnost rozhoduje, co je v kultuře hodnotné
Ondřej Špaček
Když coby dotazovaná skupina figurují pouze studenti UK, tak aby to bylo fér, měla se knížka jmenovat Pravidla vkusu střední třídy v Praze. To, že spektrum dotazovaných není širší, mě mrzí, protože téma je zajímavé, a navíc je podáno srozumitelnou formou. Nejvíc mě zaujal pohled na české školství, na to, jakým způsobem nás hluboce ovlivňuje.
Totožnost
Milan Kundera
Vždycky jsem oceňovala, jak Kundera dokázal vdechnout svým postavám život, a s jakým pochopením o nich psal, přestože vždycky zdůrazňoval, že pro něj představují jen věšáky na ideje. Tady mi poprvé připadají umělé, těžko uvěřitelné. Vadilo mi, že byl autor nucen v tak koncentrovaném díle svoje postřehy o světě podávat jako nezpochybnitelné pravdy, které by jinak mohl nějak argumentačně podložit. Tím ale neříkám, že s nimi nesouhlasím, nebo že nestojí za zamyšlení, to rozhodně ano. Vím, že spoustu toho, co píše, nemyslí vážně, a chce provokovat, ale tentokrát mi to nesedlo, až jsem z toho v šoku.
Pulp fiction: kompletní historie mistrovského díla Quentina Tarantina
Jason Bailey
Myslela jsem si, že se dozvím o všech narážkách, odkazech a druhých plánech, o kterých jsem předtím neměla ani tušení, a budu se tak od té chvíle na film dívat úplně jinak. Jenže jsem zjistila, že jsem neviděla a neznám nic z toho, na co film odkazuje, takže se na film budu dívat úplně stejně. To ale není problém pečlivě zpracované knížky, ale jen můj, proto dávám plný počet, a přeju si, abych mohla Pulp Fiction zhlédnout očima prodavače videokazet.
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Připadalo mi to jako z jiné planety, ne jako z evropské země, ale ta jinakost byla příjemná. Takové ty poznámky pronesené jakoby mimochodem, mimo hlavní děj, mě dostávaly do kolen. Jen společenskokritický osten mě trochu rušil, myslím, že by to vyplynulo, i kdyby to nebylo řečeno přímo.
K moři
Petra Soukupová
Působilo to na mě jako K majáku bez surrealistického přesahu, nebo jak bych to vyjádřila. Ale to vůbec nevadilo. Reportážní styl psaní svou zhuštěností odhalil víc než sáhodlouhé popisy, jak už tu psali mnozí, jako byste ty lidi znali nebo jako by se to stalo vám. U popisování dalších životních osudů postav mi přišlo, že dobro bylo odměněno a zlo potrestáno, ale i to se určitě může někdy v životě stát. Klobouk dolů před umem a mládím autorky.
Gentleman v Moskvě
Amor Towles
Fantasy slátanina (nic proti dobré fantasy), která se vydává za historický román. Když si představím, že spousta lidí věří, že takhle nějak to tehdy v tom Rusku probíhalo... Bože můj!
Jíst, meditovat, milovat
Elizabeth Gilbert
Vypravěčku bych popsala jako buranku, co si myslí, že objevila Ameriku (v tomhle případě spíš Evropu a Asii), a sděluje nám to prostřednictvím pseudomouder. Z knihy čiší absolutní povrchnost, všechno je zalito sluncem, všichni to s Liz myslí dobře, a pokud ne, tak to tak nemyslí. Dokonalá ukázka literárního kýče, řekla bych. Jsem z toho rozčarovaná, protože Velké kouzlo se mi líbilo. Téma je přitom velmi atraktivní, obrovská škoda. Jedna hvězda za sugestivní a poetický popis italských jídel a za pána na fotbale, díky němuž dokonale vyjádřila svou lásku k italštině.
Milénium!
Johana Fundová
Lepší než Devadesátky, hlavně sloupky osobností byly zajímavější, pobrečela jsem si u popisu povodní v pražské zoo, to by nevymyslel ani Stephen King. :-( Za těch pět let se toho stalo vlastně strašně moc, dokud jsem to neviděla černé na bílém, ani mi to nepřišlo. Mnohé z toho, co tehdy bylo možné, vlastně běžné, by dneska už neprošlo, viz reklamy nebo časopis Maxim. Stýská se mi po té době a jsem ráda, že na ni můžu vzpomínat.
Ach, vy dívky mládím zmítané 1
Mari Okada
Tady mi docházejí slova. Mám pocit, že jsem přečetla něco, co pochází z Marsu. :-O
Anna z Avonlea
Lucy Maud Montgomery
Lucy Maud Montgomeryová měla jedinečné pochopení pro ty nejmenší záchvěvy dívčí duše a dovedla ho pozoruhodně vyjádřit. V tomto případě vůbec nezáleží na tom, jestli je rok 1909 nebo 2024. Trochu mě štvaly jen výchovné pasáže. Čteno ve slovenštině, takže o to větší požitek.
Cesta k billboardu
Ondřej Škrabal
Autor mi svým stylem velice připomíná Milana Kunderu. V jedné z povídek k němu taky explicitně odkazuje, a tady jsem narazila na jednu věc, která mi vadí. Významně na mě v textech mrká, abych si všimla, k čemu z reality se právě vztahuje. To jednak uráží moji čtenářskou inteligenci (ne, že bych všechna vyústění pochopila), jednak nestojím o to, aby byla literatura tak pevně zakotvena ve skutečnosti. Líbil se mi svižný ráz a z něj vyplývající koncentrovanost povídek, na druhé straně si říkám, jestli by zakončení nebyla pozvolnější a promyšlenější, kdyby byly o něco delší. Protože o zajímavá témata nouze nebyla.
Il Boemo: Průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka
Daniel E. Freeman
Jeden z nejzajímavějších životních příběhů, jaký jsem kdy četla. Film Petra Václava bohužel vůbec nevyužil jeho potenciál, možná kvůli nedostatku financí. Jak se v knize píše, film o něm by býval rád natočil už Miloš Forman, jenže si spočítal, že by se mu to nevyplatilo. To by bylo tak zajímavé, plné děje, a ta pestrobarevná Myslivečkova osobnost! Měla jsem to štěstí, že jsem se o něm dozvěděla už na gymplu, utkvěl mi, protože paní profesorka nám o něm nadiktovala celou áčtyřku, místo dvou řádků u ostatních. Takže díky ní jsem okamžitě zavětřila, když jsem se doslechla o připravovaném filmu, a tak se dostala i ke knížce. Chystám se na Arbesovo romaneto.
Home Body: Mé tělo, můj chrám
Rupi Kaur
Když se člověk oprostí od self-help hesel a levicově liberálního balastu, najde i zajímavé myšlenky. Oceňuju popis emocí a uvažování člověka v klinické depresi. Velká škoda, že je to všechno předžvýkané jako pro mimina, nedá se v tom už nic dalšího najít.
Cesta pěšky
Vilém Závada
Nechápu , jak si, vzhledem k tomu, v čem žil, dokázal vypěstovat smysl pro krásu, lásku a naději. Ale dokázal. Možná za to může Vojtěch Martínek. Ta jeho představivost plyne tak přirozeně... V antikvariátu jsem ukořistila první vydání dokonce s podpisem, tak jsem pyšná.
Tajemné dálky
Otokar Březina (p)
Teda, co tomu chodilo hlavou... Obdivuju. Motivicky mi to přišlo chudé, ale to není ani tak vina Březiny, jako dekadence. Mile mě překvapilo, že se tomu dá alespoň trochu porozumět, myslela jsem, že to celé bude jedna velká šifra. Nejvíc se mi líbila „Moje matka" a pak „Návrat":
Až v šedivém toku
noc lítostné touhy stiskne ti prsa, smutek věcí a času,
dní, které nastanou, bolestné šeření prvé,
a vztyčená vášní, schvácená něhou (ó smutná!) na místě jasu
pít budeš jen brutální rozkoš z nečisté číše mé krve.
