Termaap komentáře u knih
Knihu jsem půjčila z knihovny do školy, protože byla v nominaci na zlatou stuhu, o které jsme si ve škole povídali. A když jsem jela s dcerou na kroužek a zapomněla si vzít vlastní knihu, začala jsem si ve vypůjčených titulech listovat. A Humlu se mi nakonec podařilo odložit až po dočtení. A že jsem se teda během té necelé hodinky nasmála. Nevím, co to o mně vypovídá, když se bavím nad knihou určenou mnohem mladším čtenářům(:D), ale rozhodně ji jednou doporučím vlastním dcerám.
Anne ze Zeleného domu; kniha, o které jsem si už roky říkala: tu bych si měla přečíst. A nyní se tak opravdu stalo. Vlastně ani nevím, proč mi to tak dlouho trvalo.
Příběh to je opravdu krásný, díky postavě Anne až takový poetický, starosvětský. Zde mohu v komentáři konečně použít i to krásné slovní spojení pohlazení po duši, protože přesně to pro mě kniha představuje.
Má pátá kniha od Soukupové a musím teda říci, že ji považuji za vůbec nejlepší. Byla jsem až překvapena, jak na mě autorka dokázala bravurně přenést emoce hlavních hrdinů. Asi nejvíc jsem se dokázala vžít do role maminky a prožívala vše s ní. Typické Soukupovské rodinné peripetie mě tentokrát bavily moc.
Neurochirurg, pilot a nyní i kriminalista. Na všechna tři dílka pěji všude kolem jen samou chválu. Poslouchám jako audioknihy a nikdy se mi v knihovničce moc dlouho neohřejí:). Baví mě moc. Děkuji, že mohu skrze tyto parádně vedené rozhovory nakouknout do tak zajímavých, pro mne většinou neznámých odvětví lidské činnosti:).
Vzhledem k nedávnému televiznímu zpracování jsem měla dojem, že se jedná o poměrně novou knihu, takže mě překvapilo, že jsem po ní mohla sáhnout už témeř dvacet let. Na film jsem slyšela tolik chvály ze všech stran a moje holčičky ho už i dvakrát viděly, ale jelikož pak tento volný čas využívám k úklidu, ještě jsem ho s nimi nestačila shlédnout. Proto jsem nejdříve sáhla po audioknižní verzi (při které mohu i uklízet:)) a byla jsem potěšena. Námětem, příběhem samotným, interpretací uteklo mi to hrozně rychle a já si pořád kladla otázku, zda bude přátelství hlavních hrdinů končit pohádkově či realisticky. A dopadlo to samozřejmě že neprozradím:)). Těším se na film, prý je ve srovnání s knihou dojemnější a v lecčem odlišný, teď už to budu moct posoudit také:).
Na téhle knize je dobré úplně všechno. Má oblíbená autorka Alena Mornštajnová, oživlý maskot nadace Terezky Maxové, skvělý audioknižní interpret Hynek Čermák a milý příběh s moc důležitým poselstvím, který navíc děti (i nás dospělé) moc bavil. Za mě výborný počin!
Ach jo. Ráda bych věřila, že se tohle může dít jen na stránkách knih. Hodně smutný příběh, který ve vás bude ještě nějaký čas rezonovat.
Stejně tak jako @VeruHorakova, i já jsem si během čtení uvědomila podobnost s nejmenovanou knihou od Viktorie Hanišové, ale přiznám se, že tvorba Aleny Mornštajnové je mi nějakým způsobem bližší. Žádná její kniha mě ještě nezklamala (a to ani z těch, které jsou určené dětským čtenářům). Mám pokaždé pocit, jako když koukám na film čtete, čtete, nic moc se neděje a pak najednou bum!, udeří na vás nějaký šílený zvrat a vy chvíli jen zíráte, co se to vlastně stalo. Je to dar, umět takhle psát.
Sandie Jones je jedna z mých nejoblíbenějších autorek vůbec. Její předchozí knihy jsem přečetla jedním dechem a myslím, že jsem do jedné z recenzí psala, že cokoli od autorky vyjde, hned si koupím. Na VÍKEND PLNÝ VINY jsem nezaznamenala žádný velký ohlas a po dočtení možná už trochu chápu proč. Ale nechápejte mě prosím špatně, kniha je to výborná, jen je to po té vysoko nastavené laťce těžké překonat. Takže možná jsou ty čtyři hvězdy vůči teto knize nespravedlivé, na druhou stranu pět hvězd by zase nebylo fér vzhledem k například MATČINĚ HŘE.
Kniha mi příběhem trochu připomínala SEZNAM HOSTŮ od Lucy Foleyové, ale bavila mě mnohem víc. Obzvlášť ke konci už nešla odložit a velmi mi tak zkrátila dlouhý čas na letišti. Tyhle knihy o vztazích, plné nepředvídatelného jednání, postupného odkrývání tajemství a takového lehkého klamání čtenáře mě asi nikdy neomrzí.
Páni! Tak tohle bylo skvělé čtení! Respektive poslouchání, protože jsem si knihu koupila jako audio. A musím velmi velmi ocenit, že ji namluvil sám pan Fejk. Podle mého názoru by to u autobiografií ani jinak být nemělo, vždyť jen sám autor může dát do vyprávění tu správnou emoci, ten správný tón hlasu.
Vůbec jsem necekala, že mě příběh o pražské zoo až tak pohltí, ale poslouchala jsem s takovým zaujetím; od úplného začátku až do konce. V paměti už mi nejspíš navždy zůstane popis tamních otřesných podmínek v době Fejkova nástupu do vedení zoo, povodeň, kdy mi občas i slza ukápla a také životní osudy vybraných zvířecích hrdinů pražské zoo, jež vlastně při návštěvách zoo vídám. Spoustu informací jsem sdílela s rodinou a po dočtení mám obrovskou chuť si do zoo zajet.
Co se týče samotné osoby pana Fejka, slýchám na něj z okolí všelico. Někdo si ho chválí, někdo na něj nadává. Jeho autobiografie (stejně tak jako myslím i 99% knih tohoto žánru) vás nabádá orientovat se spíše k pozitivnímu smýšlení o autorovi, a i pokud se dopustí nějakých chyb, naservíruje vám všechny důvody k onomu jednání, ze svého úhlu pohledu, takže mu vlastně odpustíte všechno. Já vždycky říkám, že je potřeba vyslechnout obě strany, ale ve výsledku mi na tom v tomto případě až tak moc nezáleží. Pana Fejka si vážím za všechno, co pro zoo udělal a snad nikdo mu nemůže upřít zásluhy na tom, na jakou úroveň pražskou zoo pozvedl. Děkuji za tuto knihu, již nyní doporučuji dál.
Posloucháno jako audiokniha, přednes Jana Šťastného si opět nemohu vynachválit.
Mám za sebou ve velmi krátkém čase tři díly této série a musím se přiznat, že už potřebuji pauzu. Míra snesitelného násilí u mě dosáhla vrcholu, rovněž jsem poprvé nebyla tak úplně pohlcena dějem. Asi se shoduji s názorem některých dalších čtenářů zde, totiž že průběh vyšetřování nebyl tak napínavý, jako v předchozích dílech. Prvně jsem tedy dala místo pěti hvězdiček jen čtyři, ale to opravdu jen z důvodu, abych si ji odlišila od prvních dvou. Stále ji mohu zařadit mezi top thrillery a určitě se pustím do dalších dílů (tedy až po přečtení pár knih jiných žánrů; nejlépe nějakých přiblblých romantických komediích:))
Kdysi jsem viděla film a proto jsem vlastně sama sebou překvapena, že můžu pár let po shlédnutí prohlásit: mám i přečteno. V 99% případů se totiž nejdříve vrhám na knižní předlohu, teprve poté si dovolím film. Opačný postup mě už pak upřímně příliš nebaví; jsem příliš ovlivněna filmovým zpracováním a nemůžu si postavy ani prostředí představovat po svém. Jelikož je ale CHLAPEC V PRUHOVANÉM PYŽAMU natolik známou knihou a její audioknižní zpracování trvá jen něco málo přes pět hodin, své přesvědčení jsem přece jen přehodnotila.
Kdybych knihu četla bez znalosti děje a hlavně konce, asi by mě emočně zasáhla mnohem více, stejně jako před lety film. Nyní už jsem ale věděla a možná i kvůli tomu by v mém subjektivním hodnocení film převážil nad knihou (což se mi také moc často nestává).
Každopádně je to pro mě asi jeden z nejhezčích (víte jak to myslím) příběhů z období druhé světové války, který musí chytnout za srdce úplně každého.
Chtěla jsem napsat, že je Petra Soukupová mou oblíbenou českou autorkou, což není tak úplně nepravda, na druhou stranu, když si připomínám knihy, které jsem od ní přečetla, uvědomuji si, že z toho českého literárního rybníčku bych do potenciálních medailových míst vybrala mnohem raději jiné autorky. Celkově mě vlastně více láká její tvorba pro děti, na kterou tedy mimochodem slyším i více chvály.
POD SNĚHEM jsem poslouchala jako audioknihu a je možné, že to bylo způsobeno takovým lehce afektovaným přednesem interpretek, ale pravda je, že toho hádání mezi hlavními hrdiny na mě bylo ke konci knihy už tak akorát dost. Příběh mi přišel místy stereotypní, ale vlastně proč ne. Na poslech jsem se vždy těšila, vřelo ve mne očekávání, jak to celé dopadne.
Posloucháno jako audiokniha.
Má již čtvrtá kniha od paní Hanišové a myslím, že její styl je natolik osobitý, že kdyby mi někdo dal NEDĚLI ODPOLEDNE se zakrytým jménem autorky, stejně bych ji poznala. Opět těžká témata, depresivní děj, postupně se odkrývající tajemství a tušení, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Její knihy jsou zárukou skvělého čtenářského zážitku, který ve vás bude ještě nějakou dobu rezonovat.
Ještě jsem nečetla ANEŽKU, ale kdybych měla od autorky vybrat jednu knihu, která mě zasáhla nejvíce, první příčka by i nadále patřila REKONSTRUKCI.
Kniha byla jednu dobu hodně vidět na sociálních sítích a ta obálka, přiznejme si, vám prostě uvízne v paměti. Já si ji pořídila přes bazar zde na databázi knih kvůli čtenářské výzvě. (Kniha z bazaru DatbazeKnih.cz)
Jak je mým zvykem, anotaci jsem si dopředu nepřečetla a z nějakého důvodu šla do knihy s přesvědčením, že se jedná o thriller, ve kterém se vrah zbaví těla velmi nechutným způsobem, totiž že části mrtvoly přidá ke zvířecímu, na pultech dostupnému masu. Skutečné téma knihy mě tedy překvapilo, možná spíše šokovalo a nějakou dobu jsem přemýšlela, že ji odložím úplně, protože mi z popisu některých situací nebylo úplně dobře. Nakonec jsem dočetla, ale i když to bylo možná cílem, dystopická myšlenka je za mě úplně šílená.
Ále, další romantická komedie, jéj těch já už přečetla, to bude zase na stejný brdo! Tady už mě prostě nemůže nic překvapit!
Pokud si říkáte něco podobného, stejně jako jsem si před čtením říkala já, zkuste dát HYPOTÉZE LÁSKY šanci, protože je jednoduše skvělá! Já svého rozhodnutí rozhodně nelituji, naopak! Potřebuji vymazat paměť a přečíst si ji znovu se stejným netrpělivým a nevědoucím očekáváním.
Čtenářská výzva - kniha, kterou nebudete číst poprvé.
Většinou se ke knihám nevracím, mám v knihovničce ještě tolik nepřečtených příběhů, že jsem k tomu nikdy neměla důvod, takže tento bod čtenářské výzvy mě úplně nepotěšil. Každopádně jsem se zamýšlela nad nějakou, kterou jsem četla opravdu hodně dávno (takže si už pravděpodobně její děj dopodrobna nevybavím) a samozřejmě takovou, která ve mně zanechala pozitivní dojmy. A tato má kritéria přesně splňuje právě DŮM OZVĚN. Četla jsem ho asi v patnácti letech, kdy jsem vyhledávala vše, co třeba i jen nepatrně zavánělo strašením. Pamatuji si, že mi kniha přišla hrozně strašidelná a že jsem minimálně druhou polovinu knihy četla zásadně ve světlem prozářených částech dne. O patnáct let později už jsem po knize sahala i před spaním, ale efekt na mě měla stále dosti podobný. Jsem strašpytel a duchy neklidných zemřelých si pak bohužel představuji všude doma.
Příběh jako takový hodnotím kladně, ačkoli je pravda, že bych v něm našla pár mušek, lehce nesmyslných drobností, jejichž přítomnost ale z důvodu plynutí děje k vytyčenému závěru chápu. Narozdíl od spousty uživatelů zde mi nepřišel prostředek knihy nijak zdlouhavý, co ale nezklamalo byl závěr. A nezklamalo myslím tak, že u tohoto žánru očekávám na konci přesně takové prazvláštně slátané vysvětlení. Ve výsledku mi to ale nevadilo, ke knize jsem se vždycky vracela ráda a kupodivu mi vlastně i přišlo zábavné rozpomínat se na jednotlivé pasáže a zvraty. Možná bych se tu a tam k nějaké knize zase vrátit mohla
Nevěděla jsem, co od knihy očekávat, o žádné hudební skupině (fiktivní či reálné) jsem ještě nečetla. Forma rozhovorů mě bavila moc a byla tak autentická, že jsem si (přiznávám) nějakou chvíli myslela, že skupina opravdu existovala, k čemuž jistě přispělo i mé neseznámení se s anotací. Pravda je, že má pozornost měla ke konci knihy z nějakého důvodu sestupnou tendenci, to ale nic nemění na tom, že Taylor Jankins Reid vděčím za parádní čtenářský zážitek. Už mám od ní doma SEDM MANŽELŮ EVELYN HUGO a těším se, čím mě překvapí tentokrát.
Audioknihu druhého dílu této detektivní série jsem začala poslouchat zhruba tak pět minut po doposlouchání úvodních DOKONALÝCH STOP. A jelikož jsem si okamžitě pořídila i další díl, uznávám, že jsem se na příbězích o Lucovi a Ave stala lehce závislou. Baví mě jak průběh vyšetřování, tak vývoj osobních vztahů. Přidanou hodnotou je uvěřitelnost děje, což s přibývajícím množstvím podobných sérií vnímám jako jejich častý neduh. Podtrženo, sečteno, jsem opět spokojená, obzvlášť musím vypíchnout uchu lahodící hlas Jana Šťastného; ten se jen tak neomrzí:).
KOSTI V SRDCI jsou už mou jedenáctou přečtenou knihou od autorky a já si pokaždé říkám, že už přece nemůže napsat nic stejně skvělého či dokonce lepšího, že ten její repertoár parádně vymyšlených příběhů musí mít nějaké hranice. Colleen mě ale vždycky překvapí a já teď opět přemýšlím, jak knihu v tomto komentáři vychválit tak, abych se neopakovala a abych ve svých letech nepůsobila jako rozjařená puberťačka:D.
Jsem zkrátka a dobře opět nadšená, přičemž bych moc ráda vyzdvihla název knihy; zjistila jsem, že v mém srdci se nachází právě tři kosti a já si moc přeji, aby zůstaly navždy neporušené.
Já a fenomén Harry Potter: četla jsem všechny knihy jako teenager, v současné době se k nim vracím se svými dětmi skrze nová, ilustrovaná vydání a filmy jsem viděla všechny, některé (především první díly) i opakovaně.
O představiteli filmového Draca Malfoye jsem vlastně nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela a před čtením jeho knihy jsem o něm věděla úplné minimum, či možná spíše nic, ale jeho knižní zpověď jsem hltala rychlostí vyslaných kouzel vy víte koho. I když mě bavila část o Tomově dětství a životě po dotočení všech dílů Harryho Pottera, pravdou zůstává, že popis natáčení a hereckých kolegů vnímám jako zdaleka nejzajímavější. Kniha mě donutila si snad poprvé vygooglit většinu herců a celkově teď tuto světoznámou kouzelnickou sérii vnímám nějak jinak. Nedokážu přesně popsat, co se změnilo, ale rozhodně jsem po dočtení Tomovy autobiografie její ještě větší fanynkou.
A Tom Felton? Pro mě vlastně velký sympaťák, jehož upřímnosti si velmi cením a moc mu držím palce nejen v kariérním, ale hlavně osobním životě.