Thalin
komentáře u knih
Nevesta
Ali Hazelwood
Před čtením jsem neměla žádná očekávání a o knize jsem vlastně věděla jen to, že je o upírech a vlkodlacích. Od autorky jsem navíc předtím nic nečetla a ani nevěděla, že píše hlavně romance.
A jsem opravdu příjemně překvapená.
Je to svižné, vtipné a sympatické.
Misery mi sedla okamžitě svým humorem, sarkastickými poznámkami a drzostí. Celkově se mi líbilo, jak se vypořádává se situacemi, do kterých byla vhozena.
Lowe si mě zase tolik nezískal, ale ani mi nijak nevadil. Víc jak první polovina knihy mi utekla lusknutim prstů a byla jsem nadšená. Druhá polovina knihy mi přišla lehce slabší, ale pořád dobrá a dostala jsem všechny odpovědi. Rozhodně příjemná fantasy romance, s trošku jiným nádechem a stylem než je u upířin obvyklé a snad i proto mě to tak bavilo.
Železný plameň
Rebecca Yarros
Musím říct, že druhý díl mi dal zabrat víc než Čtvrté křídlo. Dobrou polovinu knihy jsem se vyloženě nudila a čekala jsem na nějakou akci. Stejně jako Rowana bych knihu o něco proškrtala.
Z první poloviny jsem byla docela zklamaná a lehce naštvaná. Neustálé se plácání od ničeho k ničemu v knihovně, sem tam nějaké to cestování a jinak docela nuda. Pak se ale děj konečně přehoupl a já se víc začetla.
Ten příběh sám o sobě je svižný, pokud jde o boje, strategie a vše okolo draků. Žádná z postav si nemůže být jistá, jestli v další kapitole náhodou nezařve a většina z nich je i dobře napsaná.
Ale pokud jde o Violet a Xadena, nepřijde mi, že ti dva fungují dobře jako pár. Sice si v jednom kuse opakují, jak se milují, ale já nějak nepřišla na to proč. Přijde mi, že jediné, v čem jsou kompatibilní, je sex. Jinak se věčně dohadují, nevěřící si, mají před sebou tajemství. Tak si zdravý a láskyplný vztah teda nepředstavuju. Spíš to zní vcelku toxicky.
Ale konec mě rozhodně navnadil. Jsem zvědavá, jak se to všechno bude vyvíjet dál. Za mě je jsou to taky slabé čtyři hvězdy, takže solidní trojka. (Místo machinací s barvičkama a slovíčkařením s "odpadem" bych kruci mnohem víc uvítala možnost dávat půl hvězdy)
Jméno růže
Umberto Eco
Byť mám ráda historické romány a obvykle mi nevadí zdlouhavé, až básnické popisy, tak u Jména růže jsem vcelku narazila. Textem jsem se prokousávala pomalu a vcelku s obtížemi.
Zdlouhavé popisy a úvahy mi místy přišly až zbytečné a ztrácel se v nich děj. Rozhodně se nedá románu upřít jistá inteligence a hra s jazykem, ale osobně jsem se začala brzo nudit a detektivní linka mi upadala někam v dál. Nakonec jsem si pomohla audio knihou a musím říct, že to opravdu hodně pomohlo a nakonec, i když je běžně nevyhledávám a dávám přednost psanému textu, se mi to zalíbilo mnohem víc. Příběh jako takový je zajímavý, ale tahle kniha patří mezi ty, které stačí přečíst jednou, alespoň mě.
Ohař & liška
Frost Kay
Chtěla jsem něco nenáročného, co se snadno bude číst a to jsem u téhle knihy určitě dostala. Zaujala mě anotace, ale na můj vkus byl celý příběh trošku dětinský a velice předvídatelný.
Čtenáře dávno bouchne do očí něco, co postavám dojde až za sakra dlouho. Tempest mi přišla vcelku naivní a nezkušená, na to, že má být členkou elitních Ohařů a mít údajně za sebou výcvik. Na mě působila jako nezkušená puberťačka. Lišák už byl trošku lepší, ale taky bych u někoho s takovou pověstí čekala hlubší charakter.
Příběh sám o sobě je docela svižný, ale kdyby tam bylo víc akce, tak by to knize jen prospělo. Taky mi tam zkrátka něco chybělo. Ale protože mám k dispozici i druhý díl, tak zkusím zjistit, zda to tam nebude lepší.
Haunting Adeline: Stíny nad Adeline
H. D. Carlton
Sice jsem z části věděla do čeho jdu a není to moje první dark romance, ale tohle je pro mě jedno veliké ne a opravdu nechápu to ochání nad tímhle příběhem. Celkově je mi záhadou, proč jsou teď tak moc populární totálně toxické a narušené vztahy, ale tohle jim zatím kraluje.
Addie je obyčejná hloupá husička (ty její knížky taky musí stát za to..) a Z je prach sprostý vrah a psychopat. A dělat z něj kladnou postavu jen proto, že vraždí zločince je docela hloupý alibismus.
Člověk , který by tento hon na lidi bral jako nějaké poslání nebo nutné zlo, by si to vraždění tak neužíval a neposílal nikomu končetiny v bedně.
Zhruba od té scény s krabicí mi to přišlo jako cirkus plný absurdit. Autorka toho sem ve snaze udělat z toho hrozně drsnou záležitost nacpala co nejvíc, až to místy působilo hrozně cringe. Nabourat se do policejní databáze tady vypadá stejně snadno, jako udělat palačinky.
Scény z pohledu Adeline ještě ušly, i když mi připadala jako nána a vše zdlouhavě okecává. Ale ty z pohledu Z byly solidní blábol. Za každou cenu drsný jak šmirgl papír, až to na mě působilo vyloženě směšně.
A proč tohle čte někdo, kdo nevyhledává podobný typ literatury? Ze stejně prostého důvodu, proč si tolik lidí přečetlo Padesát odstínů šedi, i když jim BDSM vůbec nic neříká. Hype a zvědavost. Akorát že Gray je klasické vdd (velký debilní dominant) co zahoří pro obyčejnou holku a atraktivní je na něm jen vzhled a prachy. O tom se dá fantazírovat, i když si na to vybere totální vanilku. Ovšem ta vanilka s tím vším souhlasila.
Zvědavost je ale přirozená lidská vlastnost. Ale že tomuhle někdo dá pět hvězd a považuje to za skvělou literaturu mi přijde zarážející a celkem alarmující.
Tady se romantizuje násilí, stalkerstvi, a manipulace, po znásilnění je dotyčná vlastně ok a chování obou postav je těžce mimo a za hranou. Což mě jen přivádělo k myšlence, že ani Addie není psychicky moc v pořádku. Celý příběh mi zkrátka přišel záměrně hrozně vyšroubovany ve snaze šokovat a posunout hranice. Ani na jedné z postav nevidím nic pozitivního, všichni neustále vrčí a ani napsané to není kdo ví jak dobře. Jednu hvězdu jsem dala jen za to, že znám i větší braky.
Medvěd a Slavík
Katherine Arden
Tahle knížka mě docela překvapila, protože jsem čekala něco trošku jiného.
Ale po lehce zdlouhavém začátku jsem se příjemně začetla a příběh se mi líbil. Je to taková tajemná, lehce hororová pohádka protkaná postavami, které z mýtů a pohádek známe snad všichni. Alespoň některé určitě. Vasja mi během čtení k srdci až tak nepřirostla, ale spolehlivě to vyvažuje to prostředí a styl, jakým je celá kniha napsaná.
Rod plameňov a tieňa
Sarah J. Maas
Po druhém díle jsem měla trošku obavy, protože mě tolik nebavil a vlastně mě v několika směrech zklamal. Ale po konci dvojky jsem prostě chtěla vědět, co se bude dít a jak to celé dopadne.
A musím říct, že se mi tady docela ulevilo a zklamání z dvojky se nekonalo. Minimálně první polovina knihy mě opravdu bavila a přišlo mi, že to vážně odsejpá, stránky jen lítaly. Spojení s prostředním z Dvorů mi tam krásně sedlo. I když mi přišlo, že se tu najednou objevuje hrozně moc skutečností, na které celé stovky let nikdo nepřišel a najednou se zjevila Bryce, která na vše přijde. Nebýt Daniky samozřejmě.
Přijde mi, že Maas k téhle postavě nějak tíhla, byť ji zabila už v prvním díle, když má takový vliv ještě ve trojce.
Ale budiž. Na můj vkus se to pak začalo lehce táhnout. To neustálé putování z místa na místo mě už tolik nebavilo a i ty pohledy tolika postav mě trošku zmáhaly. Kolikrát jsem si musela připomínat, kdo že je sakra ten či onen, kolik postav se tam chvilkama rojilo.
Za celou trilogii jsem ale pořádně nepřišla na chuť dvojici Bryce a Hunt. Nějak mi ta jejich nepřekonatelná láska nesedla. Každou chvíli se štěkají a nepřijde mi, že se k sobě kdo ví jak hodili. Bryce a její "mámvpičismus" byl míst taky lehce dětinský, s ohledem na události, kterým museli čelit.
Nevím, jiné páry od Maas mi nějak sedí víc. Třeba i Ruhn a Laň. Ti se mi už od jejich spolupráce ve dvojce líbili mnohem víc a fandila jsem jim. Bryce a Hunt mě nějak bavili v jedničce, když kolem sebe kroužili, popichovali se, byla tam vidět nějaká chemie. Ale co je z nich pár, tak jsou docela nudní a nějak jim to nežeru.
Ale to nic nemění na tom, že je to jako celek dobře napsané, čtivé a vážně jsem se bavila. Zakončení jsem tak nějak čekala, ale v pozitivním slova smyslu, i když bylo po všem tom putování lehce uspěchané. Ale nastala očekávaná satisfakce u mnoha postav a to mě těšilo. Takže já jsem s tímhle dílem a celkově i trilogií spokojená.
Síla
Siri Pettersen
Po dlouhé době jsem si celou sérii přečetla znovu a překvapeně zjistila, kolik jsem toho z děje už zapomněla. Rozhodně to není dnešní typická romtasy, kde se řeší hlavně romance hlavních postav.
Tady jde víc o to budování světa, politiku a úlohu hlavní hrdinky a její místo ve světě. Který je rozhodně propracovaný a poměrně originální. A hlavně proto se mi celá série Havraní kruhy líbí.
Síla je skvělým zakončením, rozuzlením a vyřešením všeho o co se Hirka, ale i Rime snažili. Samozřejmě s několika obtížemi, ale to k tomu patří. Svět slepých mě sice až tak nezaujal a tady se to kolem něj točí dost, ale chápu jeho důležitost a celkově to prostě zapadá a funguje.
Slzotvůrce
Erin Doom
S hodnocením jsem docela váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdami a to z pár důvodů. Popis emocí a celkově křehkého vztahu mezi Nikou a Rigelem je podle mě napsaný skvěle. Autorka si umí hrát se slovy a popsat emoce neotřelou cestou a skvělými slovními obraty. Obě postavy už měly něco za sebou, zažily dost bolesti i strasti a to je tu popsané skvěle.
Ale tak nějak jsem po zhruba tři sta stranách měla pocit, že čtu vlastně pořád to samé dokola a děj to skoro nenabízí.
Neustálou přitažlivost tady střídá stejně častá odtažitost. čím víc tu Rigel Niku odhání, tím víc je ona neodbytná a tak je vlastně pořád dokola. Pořád po sobě touží a odhání se. A jak už tu padlo, klidně by to mohlo mít o sto i víc stran méně. Na to je ten děj až moc málo akční, aby se to muselo takhle natahovat. Několik posledních desítek stran s žárlivými výstupy mi už přišly úplně zbytečné, stačilo skočit rovnou na prolog.
Nika je na můj vkus taky poměrně dost naivní a neústupná ve chvílích, kdy by možná bylo lepší být ticho. Ale chápu, že by tak jinak nevznikalo spoustu situací, které ti dva mezi sebou měli. Závěr jsem tak nějak očekávala. Celkově vzato mě to bavilo číst, líbil se mi styl, jakým je to psané, ale jednou mi tahle slow burn stačila.
Zaklínání světla
Victoria Schwab
Jedna z mál trilogií z poslední doby, která mě celá držela a vážně bavila. Lehce jsem tu bojovala se středovou částí, kde se to na můj vkus trošku táhlo, ale jinak jsem spokojená.
Schwab si udržuje čtivý styl napříč všemi knihami (aspoň, co jsem zatím od ní četla) a umí být v budování děje a světa relativně originální. Což už dnes není vůbec snadné.
Vůbec mi nevadilo, že nějaká romance je v celé trilogii jen minimálně a z toho nejvíc tady, kde toho ani tak nebylo moc. Toho jsem přehlcená z jiných knih, takže mi to vůbec nevadilo. Jediné, co mě vážně nezaujalo, byly Hollandovy flashbacky, bez těch bych se klidně obešla. Jinak mi ale kniha, i celá série, opravdu sedla a bavila mě.
Ve stínu královen
Alison Weir
Alison a její knihy o Tudorovcích mám moc ráda a po knize jsem sáhla s nadšením, že se dozvím něco dalšího. Třeba nějaké nové poutavé příběhy a historické jednohubky. Bohužel jsem docela narazila. Povídková kniha mi zkrátka vůbec nesedla. Většina příběhů mi přišla nezáživná, až vyloženě zbytečná. Napsané je to čtivě, ostatně jako všechny její knihy, ale dějově jsem se nudila a vlastně se nic moc nového\zajímavého nedozvěděla.
Cesta
Cormac McCarthy
Cesta je zajímavý počin o přežití, bolesti a putování. Ale na můj vkus to bylo až moc strohé. Vadila mi absence uvozovek u přímé řeči a děj jako takový mě neoslovil natolik, aby mě kniha celkově nějak extra nadchla. Ale alespoň je to celkem čtivé a poměrně dost krátké, taková jednohubka na odpoledne.
Knihkupectví & kostní prach
Travis Baldree
Stejně jako Legendy a Latéčka je tohle těžce odpočinková četba, kde se toho zase tolik neděje. Což jsem čekala. Jenže jsem nečekala, že oproti latéčkám bude ten děj o tolik utahanější. Měla jsem z toho stejný pocit, jako Slezadav. Utahané městečko, kde se nic neděje a pomalu nikdo nežije, romantická linka mi tam vůbec neseděla a ta troška akce mě už nějak nevytrhla z toho utahaného stylu, který se knihou táhne.
Ono to není špatné, to vůbec. Ale to nejsou ani Latéčka a tady se ten vývoj právě dost podobá první knize. Autor píše celkem čtivě, mile, ale něco tomu prostě chybí. Zkrátka neurazí, ale ani nijak nenadchne. Knihu jsem si přečetla ze zajímavosti, jak moc se bude lišit od prvotiny autora, ale ta se mi líbila asi o fous víc než tohle.
Anna Boleynová
Carolly Erickson
Od knihy jsem dostala přesně to, co jsem očekávala. O Anně a ostatních manželkách Jindřicha jsem už přečetla nejednu knihu a tak jsem tu doufala jen v nějaké doplňující informace a svižnou četbu. A obojí jsem vcelku dostala.
Je tu sice několik spekulací a u některých věcí bych spíš ocenila zdroj, ale i tak jsem spokojená. Kniha se dobře četla a můj názor na Annu to nijak nezměnilo. Vždy jsem ji měla za intrikánku, která dojela na své ego a troufalost.
Vláda vlků
Leigh Bardugo
Druhý díl následuje plynule dění z první knihy a mě to vtáhlo asi ještě víc než první díl. Linka Niny, která mě v předešlém díle moc nebavila, mi tu přišla zajímavější než v předešlé knize a děj gradoval rychleji a svižněji. Hlavně pak posledních pár kapitol mě opravdu bavilo. A dočkala jsem se i nějakého postupu u Nikolaje a Zoji, v což jsem doufala už v jedničce. Čtivé, akční a i spousta sympatických postav (až na pár výjimek jako Rasmus a jeho poskoci), takže já jsem spokojená. Ale musím uznat, že ta industrializace se stroji mi tam taky úplně nesedla, ale dalo se nad tím přivřit oko.
My, Ludvík XIV. král francouzský
Ève de Castro
Knihu vnímám jako takovou krátkou, ale zajímavou jednohubku v podobě vzpomínek umírajícího krále. Samozřejmě by se sem dalo vtlačit mnohem víc a kniha by mohla být klidně delší, ale nevidím to jako veliké negativum. O samotném králi Slunce jsem už přečetla několik knih, takže tohle je pro mě spíš jako takové zajímavé doplnění.
Setkání stínů
Victoria Schwab
Druhý díl měl sice pomalejší rozjezd a místy lehce líné tempo, ale styl autorky je, pro mě, natolik čtivý, že mi to vlastně ani nevadilo. Lila mě tu bavila o něco víc, od začátku první knihy se přeci jen posunula o něco víc než Kell a její linka mi přišla zajímavější. Jen mi trošku vadila ta její zatvrzelá potřeba cpát se do turnaje.
Záležitost okolo turnaje sama o sobě není kdo ví jak originální, to už bylo v mnoha knihách, ale líbilo se mi to pojetí a pořád tu hraje roli i prostředí a styl Londýnů, které se mi prostě moc líbí. Taky tu měl víc prostoru Rhy a moc mě bavil i Alucard. Sice se tu něco začne pořádně dít až na konci knihy, ale vlastně mi to vůbec nevadilo a jen mě to navnadilo. Takže se samozřejmě hned pouštím do třetího dílu.
Převorství u pomerančovníku
Samantha Shannon
Na knihu jsem četla spoustu chvály a to mě nalákalo, ale jsem zklamaná. Autorka má sice bohatou představivost, ale podává ji dost nezáživným způsobem. Kdyby měla kniha o 200 stran méně, tak to ničemu neublíží. Na můj vkus je tam dost vaty a kniha má dost pomalý a táhlý start.
Po prvních sto stránkách jsem měla sto chutí knihu odložit, protože se tam nic nedělo, mátlo mě neustálé skákání mezi postavy a zkrátka mě děj nedokázal vtáhnout. Když už jsem se začala mezi postavami nějak orientovat a čekala jsem nějakou akci a pořádné propletení, ale nějak jsem se vlastně nedočkala. K čemu vůbec tolik postav? Některé se tam spíš jen mihnou a akorát matou.
Navíc, většinou jsou nemastné, neslané a snad kromě Ead mi žádná nepřišla něčím zajímavá nebo osobitá.
Je z toho cítit ta silná orientace na silné ženské charaktery. A jak už tu padlo, těch pár mužských protagonistů, co se tam smělo mihnout, působili jako troubové, kteří se tam spíš nachomýtli omylem a jen se vezli s dějem.
Ten svět by mohl být opravdu zajímavý, ale bylo to pojato tak utahaně, že jsem se nudila.
Písařka ze Sieny
Melodie Rose Winawer
Romány z historie mám ráda a ze začátku mě to opravdu bavilo, i když mi hlavní hrdinka trošičku neseděla. Ale prostředí středověké Itálie se mi líbilo, i když o tom zrovna moc nevím.
Ale středová část se docela táhla a k Beatrice jsem si během celé knihy nenašla moc cestu. Na můj vkus to mělo navíc několik logických děr. Moc se mi nechce věřit, že by se moderní New Yorčanka tak snadno přizpůsobila, ale budiž.
Taky mi chybělo nějaké vysvětlení její schopnosti cestovat časem. Oproti Cizince je tohle sice stravitelnější, pokud jde o délku, ale mnohem méně propracované, pokud jde o mnoho aspektů. Ale vyloženě špatné to určitě nebylo, jen se ke knize nebudu mí důvod v budoucnu vracet.
Zjizvený král
Leigh Bardugo
Po Zjizveném králi jsem sáhla poměrně dlouhou dobu po sérii Griša a Šest vran a tak jsem měla lehce obavu, jestli si budu pamatovat případné detaily. Ale velikým plus je, že ani člověk, který předešlé série nečetl vůbec, není totálně mimo obraz a nepotřebuje veškeré znalosti z předchozích knih.
Příběh je rozhodně čtivý a i přes to, že je rozdělený do několika linek a má sedm set stran, tak nenudí. Místy se děj lehce táhne, ale není to nijak hrozné, co by mě třeba od čtení odrazovalo. Naopak, četlo se to samo.
Nikolaj a jeho osobnost mě bavila už před jeho samostatným příběhem a tady se to nijak nezměnilo. O něco víc jsem si oblíbila Zoju, která mi předtím moc neříkala. Naopak mi tolik tentokrát neříkala Nina. Ale to spíš bylo tím, pro mě lehce nezáživným, příběhem v klášteře, který mě zkrátka nechytil tolik, jako ostatní linky. Samotná Nina má moje sympatie pořád.
Celkově vzato mě to opravdu bavilo, užila jsem si to a pouštím se do druhého dílu.
