Thalin
komentáře u knih
Mrtví do soumraku
Charlaine Harris
Seriál jsem viděla a tak mě zajímala předloha. Nečekala jsem žádné literární dílo, přeci jen ani seriál není pecka kinematografie, ale tohle mi přišlo dost průměrné. Styl psaní je dost jednoduchý, místy se i střídá použitý čas a některé myšlenkové pochody Sookie byly prostě divné. Chápu, že to má být spíš romanticko-fantasy oddechové čtení, ale v mnoha ohledech to bylo dost ploché. Hlavně teda charaktery.
Ty mi kupodivu přišly v seriálu vykreslené lépe. Třeba sourozenecký vztah Sookie a Jasona nebo v baru.
Seriál si taky něco přidal a mnohem víc se soustředil i na ostatní postavy.
Třeba mě překvapilo, že tu nefiguruje Tara a spousta dalších. Vše se točí čistě jen kolem Sookie a ta tu působí jako mnohem naivnější a dětinštější slípka než v seriálu a docela mě štvala. Zkrátka typická hloupá blondýnka. Zkrátka takové oddechové a velice nenáročné čtení. Jedna z mála výjimek, kdy je televizní verze lepší.
Lolita
Vladimir Nabokov
S hodnocením jsem váhala. Protože nemůžu říct, že by se mi to kdo ví jak líbilo, ale nebyl to ani žádný odpad. Nečte se to úplně snadno, většina popisků a myšlenkových pochodů je příšerně zdlouhavá a nezáživná a neustálé listování sem a tam (protože neumím francouzsky), bylo taky otravné. Humbert umí svoje touhy květnatě okecat. To se mu musí nechat. Nijak tím ale nevyvrátí, že je to obyčejný prasák a nemocný manipulant, co má Lolitu jen jako objekt své touhy. Jen se snaží si to omlouvat nechutně alibistickým stylem, třeba že když to jinde staří dědkové dělají malým holčičkám a nikomu to nevadí, tak na tom vlastně není nic špatného. No, ty holčičky by asi nesouhlasily, ale těch se nikdo neptá.
Celá knížka je vlastně jen jeho zpověď, kde si snaží svoje choutky všemožně znormalizovat a zabalit do líbivého jazyka. Děj to skoro nenabízí.
Ta hra se slovy je tu sice ta pozitivní stránka věci, ale nestačí. Místy je to navíc už trošku moc. Humbert filozofuje, chrlí metafory a myšlenka jde úplně do ztracena, ale je roztahaná na tři strany. Nad některými slovy a obraty jsem navíc už od poloviny knihy ani nestíhala protáčet oči, jak mě štvaly. Nymfička mě s každou stránkou víc a víc znechucovala. Naštěstí tu nebyly nijak explicitně popsané sexuální scény. Humbertovy myšlenkové pochody plné zdrobnělinek a zaobalených metafor to vynahradí. Rozhodně ne lehké čtení, které mi stačilo jednou.
Jantarové oči
Vilma Kadlečková
Kniha a celá série mi byla doporučená, jako kvalitní a promyšlená četba odehrávající se ve sci-fi světě. Což mě nalákalo. Ale přišlo zklamání.
Autorka si rozhodně vytvořila dost promyšlený svět plný pravidel, rituálů a složitých názvů točící se okolo mimozemské rasy. Ale taky je to vcelku komplikované, nezáživné a nevysvětlené. Čtenáře hodí do děje a ten se musí sám postupně zorientovat. A bohužel to není vůbec poutavě napsané.
Nijak tomu neupírám vyzrálost a promyšlenost, ale hrozně mě to nebavilo a přemýšlela jsem, jestli jsem divná já nebo se tam vážně nic neděje. Zhruba u strany sto mi došlo, že se prd stalo a že vlastně moc nevím, o co postavám jde a o čem to má pořádně být. Ty zdlouhavé vnitřní monology mne taky pomalu začaly ubíjet.
Nepřišlo mi ani, že bych četla první díl, ale třeba už třetí, protože mi to vůbec nepřipadalo jako úvod série. Dočíst tu knihu byl pro mě docela boj.
A představa dalších sedmi knih mě rozhodně nenavnadila, spíš naopak. Zhruba od půlky jsem se pekelně nudila, postavy mi nepřišly vůbec sympatické, ale spíš ploché a arogantní (až na Pinky, která byla pro změnu spíš neurotická a otravná) a jejich osud mě přestával čím dál víc zajímat.
Přitom kdyby autorka využila svou schopnost pracovat s jazykem trošku jinak, mohlo z toho být skvělé a akční sci-fi. Ale já málem usnula. Další díly určitě číst nebudu.
Zelená míle
Stephen King
Zatím jsem od Kinga přečetla jen pár knih, ale Zelená míle se mi z nich líbila nejvíc. Film je skvěle a emotivně zpracovaný a mám ho vcelku ráda, ale zajímala mě i předloha. A ta film rozhodně předčila. Celé to prostředí věznice a smrt visící ve vzduchu tomu dodává tu správně tíživou atmosféru, kterou King skvěle zachytil.
Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie
Jiří Hanibal
O Marii Terezii a jejích dětech a vládě jsem už přečetla několik knih, ale takhle o jedné z dcer ne a byla to příjemná změna. Na jednu stranu byla Mimi protěžovaná a měla mnoho výhod, ale věřím tomu, že i právě kvůli tomu opravdu s ostatními sourozenci moc nevycházela. A asi nebylo zrovna snadné vyrůstat s takovou hromadou bratrů a sester, kteří neměli takovou přízeň matky, jako právě Marie a dávali jí to najevo. Což se tady povedlo celkem dobře zachytit.
Vždycky mě navíc zajímal její vztah s manželkou jejího bratra a tady je to podané zase z jiného úhlu než jsem zatím četla. Jediné, co mi trošku nesedlo, bylo to střídání pohledů. Kapitoly o Mimi byly z jejího pohledu, ostatní ne. To samé to skákání v čase. Přišlo by mi logičtější psát to celé stejně a souvisle v jedné časové lince, ale to je spíš takový detail.
Plíseň
Siri Pettersen
Druhý díl mám v oblibě o něco víc než první. Mě naopak vyhovuje fantasy tohoto typu, které se nesnaží tam nacpat co nejvíc akce a víc se soustředí na ten svět a jeho vlastní mytologii. Čtu ji teď znovu a jen došlo mi, kolik věcí jsem od prvního čtení zapomněla, ale i co si pamatuju. Siri a její styl mám ráda, takže jsem spokojená.
Kouř
Dan Vyleta
Ta myšlenka Kouře je sice zajímavá, ale je to špatně čitelné, nezáživné a začala jsem znuděně přeskakovat. Vůbec mi to nesedlo. Ani použitý čas, postavy, ten rádoby děj. Sáhla jsem po ní náhodou v knihovně a byl to hodně veliký přehmat.
Čaropisci
Robert Jackson Bennett
U téhle knížky jsem naopak neměla problém se začátkem, ale spíše se středem. Začátek mi docela ubíhal, ale okolo sté stránky jsem se nějak zasekla a nemohla jsem se do příběhu vůbec ponořit. To prostředí je zajímavé a nápadité a celá ta myšlenka fungování světa je i vcelku originální. Ale v mnoha místech mi to přišlo upozaděné neustálým putováním sem a tam a natahováním děje. Zkrátka mě to začalo poměrně nudit. Ani postavy mě kdo ví jak nezaujaly. Celkově mi tam chybělo to "něco" co by mě u knihy víc drželo a zaujalo mě to natolik, abych se vážně ponořila a chtěla číst další díly. Což se zkrátka nestalo.
Ozvěny run
Christina Courtenay
Na romantiku moc nejsem, ale historické romány ráda mám. A tady mi i docela sedlo to prostřední vikingů a Švédska. Jen mě osobně mnohem víc bavila linka z minulosti. Obě sice byly vcelku předvídatelné, ale linka s Miou a Haakonem mě bavila mnohem méně a přišlo mi, že je tam trošku moc klišé.
Ale jinak je to takové pohodové nenáročné čtení, což jsem i čekala a tak jsem vcelku spokojená.
Milostné pletky v habsburské monarchii
Katrin Unterreiner
Taková historická jednohubka, která čtenáři přiblíží něco málo o aférách a pletkách z dob minulých, nejen u královských rodin. Některé detaily jsem už znala, jiné patřily mezi nové informace.
Katova dcera a král žebráků
Oliver Pötzsch
Musím říct, že tenhle díl mě zatím bavil nejvíc. Svižný styl psaní, sympatické postavy a zajímavá detektivní linka a to všechno zasazeno do sedmnáctého století. S každou takovou knížkou jsem jen ráda za dobu v které žiju. Protože i když si občas říkám, že by bylo lepší žít jindy, tak v téhle době bych dobrovolně žít nechtěla ani omylem. Už kvůli všudypřítomné pověrčivosti a prchlivosti lidí, kteří nejdřív konali a pak mysleli. Pokud na myšlení vůbec došlo, když bylo snazší vše hodit na ďábla. Tohle je samozřejmě vymyšlený příběh, ale asi víme, že tehdy mezi obyčejnými lidmi zrovna výkvět inteligence a pokroku nebyl. Ale stejně mě hrozně baví o tom číst, i to prostředí tomu dodává jistou atmosféru.
Tenhle díl mi zatím přišel nejakčnější, pohybuje se tu asi nejvíc postav, pořád se někam běhá po městě a něco se děje. Což mi vyhovovalo, kniha aspoň neměla utahané tempo. I když mi i tady, podobně jako v prvním díle, přišel motiv hlavního záporáka trošku chabý, ale co už. Vše nemůže být dokonalé.
Kejklíř: Životní příběh Johanna Georga Fausta
Oliver Pötzsch
Od autora mám rozečtenou sérii Katova dcera, která mě moc baví a tak jsem v knihovně zkusila sáhnout i po jeho další knize. A i když mám ráda jeho styl, i prostředí a dobu, do které svoje romány zanesl, tak Kejklíř mi tak docela nesedl.
Vlastně mě nejvíc bavilo prvních a posledních sto stran. Prostředek mi mnohdy přišel zdlouhavý, spousta zbytečné vaty i postav. Johann mi místy přišel, jakože neví co chce, ale chce to hned. Navíc mi mnohá jeho rozhodnutí přišla opravdu hloupá, až pod pás. Třeba jeho zneužití techniky a důvěry jeho milé ve vlastní, mrzký prospěch. Zrovna v tu chvíli v mých očích docela klesl a štval mě.
Děj mi pak přišel i překombinovaný, i když se vlastně nic moc podstatného nestalo. Nevím, jestli se pustím do druhého dílu. Možná s odstupem času.
Psychiatr
Caleb Carr
Ke knize mě přivedl seriál, který mě opravdu bavil a tak mě samozřejmě zajímala předloha a její odlišnosti, když jsem zjistila, že existuje.
Rozhodně jde o propracovaný román a bavilo mě ho číst. Seriál se předlohy v mnohém dost drží, takže bylo snadné si všechno představit. Doba, kdy se děj knihy odehrává, tomu všemu navíc dodává tu správnou a tíživou atmosféru. Hlavně pokud šlo o osudy chudých a lidí živicích se na ulici, nejčastěji vlastním tělem. Být v té době dítětem rozhodně nebylo snadné a o to horší to bylo, když se dotyčný narodil do chudých poměrů.
Jediné, co mi trošku vadilo, byly místy trošku zdlouhavé popisky. Kolikrát je tam situace a rozhovor jen popsán, místo toho, aby se přímo odehrál a i popisky některých postav nebo míst mi přišly lehce utahané. Ale jinak jde rozhodně o kvalitní a propracovaný detektivní román. Navíc mám tuhle éru hrozně ráda a tím snadněji jsem se do knihy ponořila.
Mrtvá říše
Stacey Marie Brown
Ze třetího dílu jsem vcelku rozpačitá a podobně jako u druhého jsem váhala, jestli dát hvězdy tři nebo čtyři a jestli mi převažovala pozitiva nebo negativa. I když tady jsem se rozhodla přece jen rychleji.
Pozitivum je určitě čtivost. Autorka píše poutavě, má svižný styl a čte se to samo. Od prvního dílu se mi líbí to prostřední. Budapešť a celkově ten svět a taky máme na chvíli i Prahu, překvapila mě i ta Kostnice. Plusové body má taky Opie a Mrňouska, je to taková milá vtipná vsuvka. Ale pořád je to málo.
Celé by se to dalo skvěle vypracovat na nějaké dark fantasy v zajímavém světě víl, trošku zasmušilosti a stylu a byla by to pecka. Jenže právě tady to začne pokulhávat, protože děj se nijak nesoustředí na vytváření světa.
Přijde mi totiž, že celý ten svět se stává jen hřištěm pro románek hlavních protagonistů. Šoupnout tam pár dalších postav, které nijak nevynikají, protože vše je upozaděno vcelku toxickým vztahem hlavních hrdinů, nějaké to putování nebo hledání, pár únosů a fertig, děje stačilo.
Já vím, že tyhle love-hate toxické vztahy jsou teď hrozně populární a na celé té eskalaci a vývoji vztahu je něco poutavého. Jenže skoro všechny knihy s tímhle typem dvojic jsou postupně na jedno brdo. Tyhle dva k sobě navíc táhnou jen pudy nebo je to aspoň tak podané. Agrese střídá chtíč, takže se buď mlátí nebo po sobě baží. Většinou jedno následuje druhé. City nula.
V prvním díle mě Brexley i Warwick hrozně bavili. Na ní její drzost a přístup ke všemu, u něj zase ta energie, surovost a že to nebyl žádný puberťák s pekáčem buchet a rošťáckým úsměvem, ale zkrátka pořádný dospělý chlap. Jenže postupně se z něj stalo to, co z většiny mužských hrdinů v YA knihách.
Sex na klacku, co myslí jen rozkrokem a neustále krouží a vrčí kolem své vyvolené. Postupně se začal kasat, kolik žen najednou dá a je tak úžasný, že prostitutky pomalu platí jemu a hlavně neustále musel dávat najevo, jak v tomhle ohledu Brex pohrdá, i když vlastně vůbec. A mě to začalo trošku otravovat.
Ve dvojce jsem si říkala, ať se ti dva sakra zakousnou nebo ojedou, protože mě to jejích imaginární olizování a ochmatání přes spojení začalo nudit.
No, že by se to tu nějak vylepšilo se říct nedá, když to zrovna nedělají skrz spojení tak nevynechají jedinou příležitost to dělat tváří v tvář. Což je na jednu stranu posun, ale na tu druhou si pořád vrčí do xichtu, jak se nesnáší a jak se vzájemně položí na záda a pořád se vlastně jen řeší sex.
A ano, bez věty "Udělej se pro mě" snad už dneska ani nejde napsat knihu. To je snad pravidlo a je to už fakt otravný, stejně jako když orgasmus střídá orgasmus a my jen čteme o tom, jaký je chlap alfa samec a ona neustále vlhne z každého jeho pohledu.
Nejsem žádný puritán, ale stokrát ohraná písnička zkrátka začne nudit. A když už mi na straně sedmdesát přišlo, že se tam jediné dvě postavy nedokáží dvě minuty bavit bez sexuálních narážek, urážek nebo nabídek, tak je tam toho asi zbytečně moc. (Hlavně Kek je v tomhle ultra trapná. Má jedinou mozkovou buňku a ta je věčně nadržená. )Takže jsem si holt povzdychla otráveně Ach jo, ale četla dál!
Jo, i přes tohle všechno mě to tak nějak baví. Nebo jsem jen čtenářský masochista a čtu série dál, i když mě někdy hlavní postavy vytáčí, protože mě zajímá, jak a kam se jejich vztah a celý děj posune.
Jen je zkrátka škoda, že se poslední dobou všechny tyhle knihy zvrhnou stylem, že se řeší jen sex a románek hlavních protagonistů a děj je dost upozaděn. Hlavně je to škoda u příběhů a světů, z kterých by se dalo vytřískat tak moc. Ale další díly si přečtu. Mám k dispozici další v angličtině, takže se do nich pak pustím. Nedoufám ve zlepšení, pokud jde o neustálé sexuální křepčení, to bude jen narůstat. Ale třeba se začne taky něco dít a to mě zkrátka zajímá.
Marie Terezie: mezi trůnem a láskou
Gabriele Marie Cristen (p)
O Marii a jejím životě a vládě jsem už přečetla pár knih a tahle se rozhodně řadí mezi ty lepší, pokud jde o románovou formu. Obvykle čtu o panovnících spíše životopisné a faktické knihy, bez ich formy, ale tohle se mi četlo velmi dobře. Nedozvěděla jsem se sice nic nového, ale stejně o ní moc ráda čtu. I když jsem nikdy nebyla fanoušek její sňatkové politiky u jejích dětí, byť nutné, ale vcelku chladné.
Irské duchařské historky
Patrick Byrne
Asi jsem čekala něco trošku propracovanější. Místy nejde ani tak o historky, jako spíš o zmínky, protože jsou sotva odstavec dlouhé. Delších je tam opravdu jen pár a mají maximálně tři čtyři stránky. Pár z nich mě zaujalo, ale většina mi přišla vcelku o ničem.
Temnější tvář magie
Victoria Schwab
Styl Schwabové se mi líbí, umí psát poutavě a vybírá i si vcelku zajímavá témata. Proto jsem se pustila i do další její knihy. Trošku jsem ze začátku ale narazila.
Prostředí a fungování Londýnů jsem si neuměla moc představit a bohužel to autorka tak úplně nenastínila. Celkově, kdyby to víc propracovala, tak by to bylo zajímavější, protože samotný koncept mi přijde vcelku originální. A ani samotný Kell a vysvětlování magie mě nějak nechytlo.
Ale jak se do příběhu připletla Lila, tak to pro mě dostalo mnohem lepší spád a čtení mě začalo dost bavit. Sice to bylo místy trošku zdlouhavé a Holland mi přišel jako nic moc protivník (to už dvojčata byla lepší, ale objevovala se tam méně), ale jinak jsem se vážně bavila a rozhodně si přečtu i další díly.
Pekelné město
Gregory John Keyes
Tak tohle bylo hodně slabé. Nejdřív jsem si myslela, že bude problémem moje neznalost herního světa, ale to by bylo to nejmenší.
Utahané, nudné a tuctové. Postavy mi přišly ploché a bylo jich moc, děj se táhl jako smůla a vůbec ničím mě to nechytilo. Druhý díl určitě číst nebudu a na tenhle nejspíš hodně rychle zapomenu.
Půlnoční koruna
Sarah J. Maas
Znovu čtu po letech celou sérii a druhý díl mě asi nebavil, jako první, tehdy ani teď. Ale jen o fous. Pořád je to skvěle a čtivě napsané. Caleanu mám pořád ráda, i když jsem nejednou slyšela napříč fóry stížnosti, že je tak trošku spratek. Ale to byla už v jedničce a mě to nikdy nevadilo. Ale mimo hrad se toho alespoň víc děje a je znát, že se toho ještě hodně stane...
Dědička ohně
Sarah J. Maas
Po letech se ke Celaeně vracím znovu, abych si to připomněla a taky ověřila, jestli mě to bude bavit stejně, jako když jsem ji četla prvně. A tenhle díl byl právě asi tím, kdy mě tahle série opravdu chytla. Hlavně další postavy tomu celému dodaly šťávu a já se vážně začetla. Skvělá četba na odreagování, propracovaný svět a zábavné postavy. Víc od podobných knih nečekám a baví mě stejně, jako přes osmi lety, kdy jsem ji četla prvně. Jen teda překlad Jeřába mi bude asi drásat oči už navždy. Rowan, prostě Rowan!