TheDoll
komentáře u knih

Knížku jsem dostala jako dárek k Vánocům(?) chvíli po vydání. Nechytla mě tehdy. Tak jsem jí na několik let přidělila místečko v knihovně. Jednoho zamračeného dne jsem dostala chuť číst. Ale co číst? Sáhla jsem tedy po téhle opuštěné buclaté knížce a myslela si, že ji budu číst dlouho. No... za pár dní byla přelouskaná. Nemohla jsem se od ní odtrhnout. Zajímavé postavy, originální zápletka, děj mě vtáhl. Celou dobu jsem byla napnutá. Konec jsem čekala trochu jiný, ale může být.


Jeptišku jsem si vybrala jako jednu z knih do letošní čtenářské výzvy. Konkrétně se jedná o knihu, kterou nečtu poprvé. Jeptišku jsem četla před pár lety ve třetím ročníku střední školy v rámci povinné četby a byla to snad jediná povinná četba, která mě bavila. Tehdy šlo ale o čas a neměla jsem moc prostoru na čtení, takže jsem knihu spíše "proběhla". Až teď jsem si ji mohla vychutnat. Kniha se mi zezačátku hůře četla v obou případech, ale třeba od 50 strany to jde samo. Děj dokáže udržet moji pozornost a vyvolat ve mně živé (častěji negativně laděné) emoce.


S každou stránkou se mi zvyšoval tep. Děj byl předvídatelný, ale to jsem snesla. Nějak mě ta knížka držela. A přitom jsem asi od třetiny nechtěla číst už ani stránku.
Na podobný typy já mám čuch, to mi věř!


Po knížce jsem sáhla v knihkupectví náhodou, autorku ani knihu jsem neznala. Zaujala mě anotace a taky jedna strana, kterou jsem si na místě přečetla. Z té jsem měla pocit, že půjde o paranormálno.
No, nešlo. Ale to mi vůbec nevadilo. Knížka mě chytla, měla jsem ji asi za týden ježdění vlakem přečtenou. Nebylo to nic náročného, spíš taková oddechovka. Rozuzlení jsem si představovala trochu jinak, tohle bylo takové...
K hlavní postavě - nechtěla bych ji za kamarádku. Ani známou. Asi ani za kolegyni. Ale nějak mi do toho všeho seděla.
Musím podotknout takové zvláštní propojení, kdy jsem se na příběh (nebo on na mě) dokázala napojit tak, až jsem příběh viděla živě a přirozeně. To se mi stává často, ale tohle byl specifický zážitek.
Pokud by po mně někdo chtěl tip na něco dynamického a dramatického, tak bych mu tuhle knihu asi nedoporučila. Ovšem pokud by někdo chtěl něco trochu zamotaného ke kafi nebo do vlaku...


Srdcovka. Ačkoli mě ta nespravedlnost vždycky rozhořčí, mám příběh moc ráda. I jako film (1996), i jako představení v Městském divadle Brno.
Myslím, že příběh je aktuální v každé době. Dnes nás tedy nikdo nemůže pověsit za čarodějnictví, no ale pomsta, to je nestárnoucí téma... a touha(?). Nevěra. Majetek. Vztahy. Soudnost?


Knížku jsem dostala jako dárek. Nevím, proč osmý díl ze série. Po zjištění kolik dějových linek a postav se tam nachází jsem byla ráda, že jsem si ji nekoupila, ale dostala. Putovala do knihovny.
No, letos na podzim jsem o autorovi slyšela a zjistila, že je docela populární. Zauvažovala jsem, jestli bych si neměla knížku přečíst. Prvních asi 200 stran jsem prokousávala a uvažovala o odložení knížky. Pak to pro mě začalo být poutavější, ačkoli téma hlavní dějové linky jinak nevyhledávám. Bavila mě linka Alexandra, ale její konec mě trochu zklamal. I linka Joana mě přestala bavit.
Každopádně, musím uznat, že pozornost si knížka získala, když jsem ji přečetla celou a s blížícím závěrem jsem byla opravdu napnutá. Linky se hezky prolínaly. Nejde o špatné čtení, o knihu mého srdce ale nejde. I přesto přemýšlím, že sáhnu po jiné knize se série (ideálně první). Autor totiž píše dobře, jen tímto dílem asi nemířil na mě.


Kniha se mi do rukou dostala zcela omylem. Mojí babičce ji půjčila její kadeřnice a babička ji půjčila mně. Jinak bych si knihu asi nikdy nepřečetla. A o nic moc bych nepřišla. Nepřišlo mi moc logické jak se Holly dopátrala vrahů, ještě k tomu se nechala chytit, což mě na detektivkách spíš obtěžuje, než že by mě to navnadilo číst dál. Navíc se ztotožňuji s tím co v komentářích už padlo - nebavil mě ten tu a tam prosvítající covid.


Knihu jsem si vybrala náhodou v knihovně, celkem mě zaujala anotace. Autorku jsem předtím neznala. Hodnocení tady na databázi mě trochu vystrašilo, ale mně se kniha líbila. Byla jsem opravdu napnutá, kdo zemře a kdo je vrahem. Úplně jsem se netrefila - oběť jsem tušila asi od půlky knihy, vraha vůbec. Líbila se mi propracovanost postav a jejich vnitřní svět. Asi bych se obešla bez dějových linek Dougha a Heather, bez Iana úplně. Ale obecně byla kniha čtivá. Určitě zkusím ještě jinou knihu od autorky.


Zajímavé téma, líbilo se mi prostředí facebookové skupiny a zapojení motivu poezie, to je originální. Děj se táhnul, postupem času bylo umírání dalších a dalších postav předvídatelné a nudné, ale konec byl poutavý - na začátku bych to takhle netipovala, jakmile se pozornost začala ubírat na profil NikolaDVD, odkázalo mě to správným směrem...


Vůbec to není můj styl, knížku jsem si vybrala v knihovně svým oblíbeným způsobem - naslepo. Neznala jsem tedy autorku, napovědět mi mohla jen anotace a prolistování knížky. A tak jsem to riskla.
Je to super oddechovka. Já jsem kočkařka, ale Madla mě prostě okouzlila. Příběh měl příjemnou atmosféru a nejvíc mě bavily ty zimní scény. Úplně jsem cítila pohodu a útulnost. Zkusím sehnat i druhý díl...


Knížky Kathy Reichs jsou srdcovka. Tahle v sobě měla něco speciálního. Budu si ji pamatovat ještě dlouho. Bylo to postavou sériové mučitelky? Obětmi? Matkou Temperance? Ryanem? Kombinací všeho, která prostě fungovala?
Čtení mě neskutečně bavilo po celou dobu, od začátku do konce. Zvrat jsem čekala, ale tento závěr ne. Bomba.


Dilema. Teď je to asi tři minuty od dočtení knihy a ze závěru mám dobrý pocit, konec mě bavil. Děkuji za lov. Jenže to předtím...
Tak jednak mi děj přišel předvídatelný a závěr jsem tak nějak čekala (přesto mě bavil). Nevím čím to je, ale při čtení jsem vůbec necítila napětí. Přitom ten konec byl tak akční a nabitý a živý. V průběhu děje se tam děly příšerné věci, jenže mě nějakým způsobem nevzrušovaly. Postavy byly zajímavé, ale neseděly mi... a osobní život Beatrice jsem nemusela znát až tak detailně. Linka Evelyn mi přišla zajímavá, ale zbytečná.
No. Dávám tři hvězdičky. To je takový hezký střed. Sice mě kniha zas tak nebavila (dočetla jsem si, protože jsem chtěla vědět, jestli vyjde má předpověď), ale musím uznat, že měla jedinečnou atmosféru a zajímavou zápletku (geocaching jsem nikdy nezkusila a po knížce radši ani nezkusím).
Autorka rozhodně umí psát a já si říkám, že asi dám šanci ještě nějaké její knížce... možná jsem jen sáhla po kousku, který nebyl pro mě.


Foukneš do pěny mě docela zklamalo, zřejmě na základě toho, že jsem čekala něco, co od autorky znám. Jenže tentokrát mi styl jejího psaní přišel cizí. Čtivé to celkem bylo, to ano, jinak bych to nedočetla, ale motivoval mě spíš nízký počet stran.
Můžu ocenit ústřední myšlenku, bavilo mě jak Vladěna prostě jede a jede... až jsem čekala, jestli na konci sjede do moře, když už není kam jet, protože pevnina končí. Jenže Vladěna byla zároveň úplně deformovaná svým životem a nemohla jsem ji chvilkama vystát.
Napadla mě akorát myšlenka, že bych to možná vnímala jinak, kdybych třeba měla vlastní Robin nebo vlastního Josefa... nebo vlastní Pepu. Třeba knížku za 25 let vytáhnu.


Není to žádné vrcholné dílo, ale to já ani nehledala. Hledala jsem něco pohodového na chatu a to jsem dostala.


Knížka mě doprovázela při cestách vlakem do školy. Byla příjemným společníkem, inspirujícím a osvěžujícím. Nenáročným, ale zároveň obohacujícím. Knížku teď nutím příteli, a to je znamení, že byla dobrá.


Začnu pozitivy. Líbí se mi styl psaní autora. Ačkoli předchozí knihy jsou trochu jiný šálek a ten mi chutnal víc. Knížka je čtivá, zdolala jsem ji během dvou cest vlakem. Děj je zajímavý, oceňuji propojení obou světů ve kterých hlavní postava žije. Je to dynamické. Občas jsem ale (a to už jsme u negativ) měla pocit, že se točíme v kruhu, občas mi děj přišel hodně předvídatelný. Zároveň mi byly nesympatické obě hlavní postavy. Na druhou stranu to zřejmě poukazuje, že autor věděl jak s postavami pracovat...
Do vlaku dobrý!


Knihu jsem bohužel odložila před dočtením a nevím jestli se k ní vrátím. Přitom Losos v kaluži mě bavil, tak jsem si řekla, že zkusím od autorky další knížku. Bohužel mi nesedly postavy a moc mě vlastně nebavil ani děj.

Mám ráda kafe i kočky... a jejich chlupy mi zas tak nevadí. Takže jsem se do knížky pustila s nadšením. Četla jsem ji ve vlaku, jako relax. Některé příběhy asi byly slabší, ale mělo to vždycky něco do sebe. Hlavní postava mi možná nebyla úplně sympatická, ale do příběhu pasovala. Ke konci trochu smutné (hlavně příběh Felixe). Závěr povedený. Dobrá oddechovka.


(SPOILER) Narozdíl od předchozích dílů mě začátek knihy polapil a nechtěla jsem ji pustit. Pak to ale začala být nuda. Potenciál se začal vytrácet... Knížka by mohla být o polovinu kratší.
Objevovalo se to, co už jsme několikrát četli. Beatrice řeší pořád ty samé problémy, nedokáže najít balanc mezi prací a osobním životem, její chování vůči sobě samé je vlastně toxické... do toho si začíná s Florinem, což asi každý čekal. Akorát já bych se obešla bez poměrně detailního popisu jejich prvního sexu, není mi 13 let. U předchozích dílů se to dalo tolerovat, ale v tomto mě upřímně štvalo jak naivní je.
Zajímavé prostředí, zajímavé postavy. Celkem zajímavé, na mě ale překombinované rozuzlení. Hlavní postavy, zejména Beatrice, prostě mají patent na to, aby sériového vraha nechali sledovat průběh vyšetřování. Přitom za to vynadá Kossarovi, když pouští jednoho podezřelého k vyšetřování. A na závěr Bea nesmí zapomenout nechat se unést.


Knížka, která stála na počátku mojí záliby v hororových knihách. Bylo mi 13, když se mi dostala do ruky. Velmi mě oslovil příběh Duchové neexistují, vlastně mi tehdy vyrazil dech. A utkvěl mi v paměti natolik, až jsem si knížku letos z nostalgie koupila. A přišlo mírné zklamání. Musím se smát, že mi některé příběhy přišly strašidelné. Autor ty závěry někdy neumí.
Baví mě ale to téma osudu, které tam spatřuji. Předvídatelnými se příběhy bohužel stávají ve chvíli osvícení, kdy vám dojde, že postavy jejich osudu nedokážou uniknout.
