thorir komentáře u knih

Má ještě v dnešní době plné moderních, téměř romantických space oper, akčních military sf, silných hrdinů a hrdinek, smysl číst pomalé, odměřené filosofické science fiction? Postupně umenšuji svůj čtenářský dluh čtením starších SF klasik. Klasik, které patří do zlatého fondu, mezi mistrovská díla, nejen podle názvu edice. Po přečtení Vesmírné odysey mohu na úvodní otázku s čistým svědomím odpovědět ANO. Tyto desítky let staré SF mají své neoddiskutovatelné kouzlo. Kouzlo optimismu z překotného vývoje a průzkumu blízkého vesmíru. Kdo by tenkrát býval čekal, že se to vše o pár let později tak nehezky zadrhne? Byla to doba, kdy se dělali odvážné skoky. Příběh je ukázněný, odměřený, téměř bez akčních pasáží, krok po kroku postupuje svým tempem. Stylem psaní patří do jiné doby. To neberu jako kritiku, jen je to v přímém kontrastu k dnešní době a k dnešnímu stylu SF. A ano, mnohým se to vážně může číst hůř. Příběh je klasický, lehce hororový a filosofický zároveň, ke konci se přidává téměř mystický, možná náboženský prvek. Nejsem fanoušek hlubokého čtení, hledání skrytých motivů, apod. To co tam vidím, tam pravděpodobně vidím pouze já a nikdo jiný. Přesto tam vidím odvahu pustit se osamocen do riskantního podniku. Motivaci posunout obálku lidských znalostí zase o kus dál. Přesně v duchu naturelu dávných průzkumníků, zcela v souladu s nadšením 60. let v oblasti kosmického výzkumu. Pokud se někdy budeme chtít vydat za hranice oběžné dráhy, budeme muset tuto odvahu, motivaci a schopnost riskovat, znovu objevit. Nutnost riskovat, třeba i smrt ve studeném černém vesmíru, bez toho se nikam nepohneme. Odvahu a motivaci průzkumníků, kterou jsme v posledních desetiletích někam ztratili.

25 23.02.2019

Poetická kniha. Jen zdánlivě depresivní, se silným poselstvím, lehká, čtivá a zároveň nesmírně hluboká. Celou knihou se proplétá silná humanistická myšlenka. Víc nelze napsat bez zásadního prozrazení děje. Inteligence nesouvisí s tím, jak je člověk „dobrý“. Na to bychom neměli zapomínat. Kniha pomáhá si to uvědomit.

25 13.05.2018

„Podívejte se na žurnalistiku. Pro novináře už není důležité informovat, ale zastávat správný postoj ke správným tématům. Totéž vidíme v humanitních vědách. Hlavně se postavit na správnou stranu! Dříve se lidé báli toho, že se v myšlení dopustí chyby, dnes se bojí toho, že se svým názorem vybočí. Co potřebujeme, je osvícenství pro jednadvacáté století.“
--Norbert Bolz

„Aristoteles poznamenal, že člověk je význačný svým myšlením, a myšlení tkví v tom, že lze promýšlet stanoviska, aniž je člověk přijme za svá. John Stuart Mill má dokonce za to, že je třeba vypouštět na veřejnost nejroztodivnější názory, ne kvůli oněm názorům samým, natož kvůli potřebě reprezentovat, ale proto, aby myslící bytosti zůstali ve střehu a museli si pro svá stanoviska formulovat argumenty. Když člověk není konfrontován s protitahy, třeba i bizarními, jeho myšlení zakrní do klišé, tedy do antimyšlení.“

„Společnosti postavené na morálce nebudou lepší, existuje nebezpečí, že budou nenávistnější: jsou to společnosti, které nelikvidují teze, ale lidi. V nadsázce řečeno, humanizovali jsme společnost a člověka připravili o důstojnost.“

Vážím si knih, které slouží jako rozcestník k dalšímu poznání. Knih, které ukazují bohatost kultury a poznání. Tato je rozhodně jedna z nich. Je to sbírka esejí, článků, úvah a rozhovorů autorky s dalšími osobnostmi z let 2022 až 23. Texty jsou nesmírně rozmanité, plné odkazů na další myslitele, odkazů na další knihy, na další způsoby přemýšlení. Spoustu z nich jsem si přidal do seznamu „chci přečíst“, anebo jsem je tam již měl. A i když jsem si je nepřidal, nebo je nikdy nepřečtu, tato košatost zdrojů, tato rozmanitost myšlenek, názorů, osobností, parádně demonstruje neuvěřitelnou rozvětvenost lidského myšlení, tedy bohatství kultury a civilizace.

Sborník je v zásadě rozdělen na eseje a zamyšlení nad vybranými aktuálními tématy, více či méně kontroverzními. Dále na zamyšlení nad vybranými knihami – jsou to spíš reakce, polemiky, zcela jistě nejde o recenze. Další podstatnou část tvoří rozhovory s různými osobnostmi z kulturní a vědecké sféry: spisovatelé, filosofové, sociologové, často ve spojení s předchozí úvahou nebo reakcí na knihu.

Texty jsou nesmírně rozmanité a pokrývají různé oblasti mnohé oblasti současných společenských fenoménů. Autorka kombinuje na jedné straně velmi citlivý pohled na dnešní svět, na rozhádanou a zpolitizovanou dobu, na straně druhé přísný, až analytický, pohled filozofa na otázky, které jitří dnešní společenskou debatu.

Mezi jinými se zamýšlí například nad politizací všeho, zejména vztahů mezi lidmi, hroutící se vazby z důvodů politických názorových rozporů – sám mám přímou zkušenost. Věnuje se mýtickému kritickému myšlení, akademickým svobodám, respektive nesvobodám, nebo ještě jinak – konformitě v myšlení. Dále komentuje odtržení elit politických i akademických od většinové společnosti, vzestup politiky identit, sexualitu a problematiku trans osob, dále možný úpadek inteligence – poukazuje na souvislost mezi poklesem IQ a propadem barometru demokracie. Velmi citlivě se zamýšlí nad tématem sebevražd a kvality života s postižením, epidemií samoty, diskriminací (žen). Dále například promýšlí téma infantilizace dospělosti a klimatickou hysterii organizací typu „Poslední generace“ – jako jiní též rozpoznává tyranské tendence klimatického hnutí. Pobaví vděčné zamyšlení nad užitečností současných humanitních oborů a kritika současných humanitních intelektuálů a nedostatek originálních myslitelů, obecně krize a vyprázdněnost elit. Zmiňuje naprosto absurdní příběhy západních profesorů a přednášejících, zlikvidované, myšleno umlčené, rozvášněným davem, kvůli přednáškám, kvůli knihám s nesouhlasným / nemainstreamovým názorem. V posledních několika příspěvcích se věnuje podivné názorové konformitě médií v současnosti, homogenizaci názorů na vybraná témata, kdy odchylky jsou téměř považovány za herezi.

Autorka má dar vysvětlovat filosofické koncepty srozumitelně. Jasně, náročnějšího čtenáře možná neuspokojí, jenže kniha je sbírkou esejů, publikovaných v mainstreamových novinách, tedy spíš určena laikům, nefilosofům. Témat je mnoho, podnětů taktéž, při čtení mě napadalo výrazně víc otázek, než kolik z nich je v textu následně zodpovězeno.

Skrze celou knihu je patrná silná kritika rozdělené společnosti, vykopaných politických příkopů, neschopnosti vést diskuzi, snahy pouze „nálepkovat“. Jeden je dezolát, druhý je libtard a nejsme schopní se navzájem poslouchat. Výsledkem jsou mnohdy zničená nebo silně poškozená přátelství a vztahy. Nebylo tomu tak vždy, ale zároveň to historicky není poprvé. Je to symbol doby, odraz společnosti a probíhajících změn. Je to generační záležitost. Jasně, nabízí se, pojďme se zase víc navzájem poslouchat. Jenže, na druhou stranu a zcela objektivně, jak diskutovat s někým, kdo věří v „extrakci adrenochromu z dětí“? Nebo v ještě mnohem šílenější bludy?

Pokud si knihu chcete přečíst, a to doporučuji – obsahuje opravdu mnoho materiálu k zamyšlení, učiňte tak co nejdříve. Jako mnohé jiné, věnující se aktuálním tématům, i tato má tu nevýhodu, že velmi rychle zastará vlivem neustálého pohybu a posunu společenské a kulturní debaty.

24 22.12.2023

„Ze sovětské Ukrajiny, kdysi prezentované jako komunistický Piemont, se staly komunistické Pompeje: naděje, které budovatelé ukrajinského národa ve spojení s revolučním režimem v Moskvě kdysi chovali, obrátila erupce stalinistické sopky v popel.“

Stejně jako mnozí jiní jsem i já s hrůzou sledoval, když Rusko v únoru 2022, zcela nevyprovokováno, zcela v rozporu s mezinárodním právem, zcela v rozporu s prostou sousedskou slušností, zaútočilo na Ukrajinu a rozdmýchalo největší evropský konflikt za posledních několik desítek let. Konflikt však doutnal přinejmenším již od roku 2014, od obsazení Krymu Ruskem. To jsem v tu dobu ještě vůbec nevnímal. A protože se domnívám, že můj morální kompas je snad dosud nezakalený, s nemenším obdivem jsem sledoval hrdinnou ukrajinskou obranu v prvních okamžicích aktuální fáze konfliktu. S postupujícím konfliktem se člověk chtě nechtě začal dozvídat stále víc a víc informací o regionu, jeho lidech, historii, kultuře. Zároveň se začalo objevovat množství názorů, řekněme, z opačné strany, některé zjevně trolící, některé nesmyslné a hloupé, další vyloženě zlé a se zlým úmyslem. Hlavním motivem pro přečtení knihy byla snaha alespoň částečně zprůhlednit mlhu propagandy, poznat historii regionu, původ kultury, etnika, historické dělící linie a minulé skutečné či domnělé křivdy a být tak alespoň trochu schopný prohlédnout skrze tu enormní záplavu protichůdných informací. Kniha v mnoha ohledech výše uvedená splnila, leckdy i předčila. Níže několik dojmů.

„Moskva, to jest národ velkoruský, byla vždy plná nenávisti vůči našemu národu maloruskému; ve svých podlých záměrech odedávna usilovala přivést národ náš do záhuby.“
-- Ivan Mazepa, 1708, poslední kozácký hetman.

Kniha má obrovský časový rozsah, pokrývá historii od starověku po současnost, od černomořských antických kolonií, po současné události, Oranžové revoluce, Majdan, apod. Z toho důvodu je text jako takový mimořádně informačně zahuštěný, což přidává na složitosti a poněkud ubírá na čtivosti. Již z prvních stránek je zřejmé, že historie regionu je nesmírně složitá a propletená. Přibližně první polovina knihy se věnuje dějinám od antiky do začátku 20. stol. Druhá polovina knihy je pak věnována období od začátku 20. stol. do současnosti.

Autor čtenáře provádí nejprve antikou, řeckými a římskými koloniemi na pobřeží Černého moře, příchodem slovanských kmenů, turbulentním obdobím stěhování národů, formováním Kyjevské Rusi, dějinných událostí kolem zásadní osoby knížete Vladimíra a rodu Rurikovců. Pokračuje přes další formativní období - mongolskou nadvládu ve východní části Evropy, Zlatá horda, mongolské chanáty. Detailně vysvětluje pojmy velkoruský a maloruský a jejich spojitost s rozdělením patriarchátu východní církve. Dále Polsko-Litevská unie. Paralelně kozácká historie boje za nezávislost, Chmelnického povstání, rané snahy o formování národa. Dále ukrajinské národní obrození v 19. stol., ne nepodobné tomu našemu. Z výkladu je zřejmé, že region je z pohledu utváření národa nesmírně komplikovaný, mnoho vlivů, mnoho aktérů.

Polovinu knihy tvoří události 20. stol., natolik zásadní a natolik tragické, že si nic menšího nezaslouží. Ukazuje postupné stěhování etnických Rusů na ukrajinské území, šílenství kolem bolševické revoluce, ještě větší šílenství Stalinovy hrůzovlády, pogromy, ukrutné hladomory 30. let, velký teror, miliony odvlečených do gulagu, hrůzy druhé světové války a vyvraždění ukrajinských židů. Nevynechá komentář k dnes tolik kontroverznímu Stepanu Banderovi. Detailně vysvětluje poválečné uspořádání, důvody „darování“ Krymu Ukrajině. Mapuje snahy Ukrajiny od 90. let po současnost o přimknutí k Západu, odhození imperiální minulosti v roli vazala a hledání skutečné nezávislosti. Nevynechá nešťastné období od Oranžové revoluce po anexi Krymu vč. kontroverze kolem čelních představitelů státu a v neposlední řadě objektivně značný problém s korupcí. V poslední části pak mapuje aktuálně známá fakta o snaze Ruska o destabilizaci východních regionů, Krymu a Podněsteří.

Kniha je rozhodně obtížná, historie je to pro Středoevropana téměř neznámá. O to víc si cením možnosti do ní nahlédnout, alespoň takto „z rychlíku“. Ukrajina je nesmírně složité území, multinárodnostní, multietnické, multikulturní - ve smyslu klasickém, tj. mnoho odlišných kultur sdílejících společný prostor. Území rozdělené mnoha liniemi, od východu k západu, od severu k jihu. Autor ukazuje složitou a pohnutou historii regionu, odvěké snahy jeho obyvatel o ustavení nezávislosti, snahy o vybudování národa, a stejně odvěké snahy okolních mocností - ano, nejen Ruska, byť to hraje jednoznačný prim - tuto nezávislost a tento národ zadusit a zadupat v počátcích. Jasně ukazuje, kde je původ vší té současné ruské protiukrajinské rétoriky a odvěké snahy zabránit Ukrajincům v konsolidaci národního povědomí.

Zájemcům o historii doporučuji. Ostatním pak taktéž, minimálně jako protilátku proti blábolům ruských trollů.

24 12.10.2023

Proč si západní Evropané v minulosti podmanili téměř celý svět? Jak mohla vzniknout impéria, nad kterými slunce nezapadalo? Impéria, která byla ovládána z neustálými válkami rozdrásaného subkontinentu? Ovládána bílými muži, kteří jinak ve světě tvořili a tvoří etnickou menšinu? Jejich domovem byl subkontinent zničený konflikty, mučený náboženskými schizmaty, plný kulturně odlišných národů, plný soupeřících národních států. Přesto ve světové aréně zvítězili právě tito bílí muži. Jak je možné, že právě Evropané v této historické epoše vyhráli závod o nadvládu na světem?

V této dnes již starší a z části překonané knize autor předkládá své odpovědi na otázky výše. Text, jakkoliv překonaný, je již téměř legendární. O enormním vlivu vypovídá množství soudobých historiků a dalších autorů, kteří na knihu odkazují, nebo se závěry polemizují. A i přesto, že mnohé ze závěrů a tezí byly dávno vyvráceny, obsahuje text značné množství enormně zajímavých faktů a osvěžující pohled na dějiny, že se stále vyplatí si knihu přečíst.

Dnes již snad neprozradím příliš, když uvedu, že základem autorových argumentů o původu nerovností mezi kulturami napříč světem je fyzická geografie a její vlivy, respektive vliv geografie na vznik a vývoj civilizací, od první zemědělské revoluce v neolitu, přes všechny další historické epochy až po nástup moderní doby a průmyslové revoluce. Dle autora vše souvisí s geografickou polohou toho kterého národa a lidské skupiny. Argumenty předkládá silné. V první části se věnuje domestikaci rostlin a zvířat, jako základu budování raných říší. Ukazuje zásadní rozdíly mezi prvními civilizacemi v úrodném půlměsíci a zbytkem světa. Zohledňuje vliv velikosti území, množství zdrojů, velikost populace, geografickou polohu, možné obchodní vztahy s okolními kulturami a mnoho dalšího. Své teze dokazuje příklady z minulosti. Následují další kapitoly. Obsáhle se například věnuje nezávislému vzniku jazyků, jazykových rodin a vzniku písma jen v několika málo oblastech světa. Písmo samozřejmě považuje za stěžejní základní kámen vývoje složitějších společností. Extrémně zajímavé a pro mě značně objevné byly poznámky z etnografických výzkumů pacifické oblasti, z Guineje, o Austronésanech a Polynésanech. Obecně kniha obsahuje obrovské množství etnografických a antropologických faktů a poznámek – klobouk dolů před šíří a rozsahem autorových znalostí.

Text se čte velmi dobře, krátký a úsečný styl psaní je čtivý a zábavný, autor ví jak udržet pozornost. Přestože mě kniha docela bavila, nedávám plný počet hvězd. Na rovinu, text je hodně progresivní, i když vznikl již před čtvrt stoletím, je vidět, že ta progresivistická hrůza bujela na západních univerzitních kampusech dávno, dávno předtím, než se vylila do veřejného prostoru. Protizápadní rétorika působí dost rušivě a otravně, neustálé opakování variací ve stylu „takto uvažují bílí rasisté“, je značně únavné a textu nijak nepřidává. Je to paradoxní, na jedné straně odmítá argumenty ve prospěch vlivu rozdílné „národní ideologie“ (kultura, náboženství, konzervativismus/otevřenost), aby je o pár stránek dál v podstatě uznal nějakou z etnografických „historek“ z práce s kmeny Nové Guineje.

Je vůbec s podivem, proč se někteří historikové stále jakoby diví tomu, že mezi různými kulturami existovali jasné a jednoznačné pocity nadřazenosti, jedna kultura se považovala za nadřazenou nad „barbary“, těmi z venku. Platí to o naprosté většině národů a etnik na celém světě. Nadřazenost / nepřátelství vůči vnější skupině je přirozená lidská vlastnost, viz třeba naprosto vynikající kniha Chování od jinak také liberálního Roberta Sapolského. Je to naopak ten současný důraz na multikulturalismus, ta dnešní oikofóbie, která je při pohledu na běh dějin rodu homo totální aberací a čistě Západním intelektuálním konstruktem.

S celkovým závěrem nesouhlasím. Co třeba Evropa vs. Islám? Evropa vs. Čína? Evropa v posledních 500 letech dobyla (a zase z větší části ztratila) svět nejen proto, že geografie a prostředí bylo na její straně, přestože vliv tam nepochybně je. Ideologie a kultura jednoznačně hráli roli. Individualismus je to, co vítězí v inovacích, alespoň tak to vypadá pohledem 500 let dozadu. Všechny ty kolektivistické kultury prohráli ve volné soutěži se západním individualismem. A nyní je to individualismus utržený ze řetězu a postupný návrat ke kolektivismu, co nás – bílé lidi – sráží na úroveň „barbarů“, jakkoliv je toto pozorování krajně nekorektní a odsouzeníhodné a pro mnohé jistě rasistické. A jakkoliv možná neexistují rozdíly v kognici mezi „rasami“ (anebo existují – to je otázka, pro kterou dnes není politicky místo), „něco“ ten rozdíl způsobilo i v rámci jednoho kontinentu „Eurasie“, tudíž vývody autora trochu plavou na vodě. Pro vyvážení doporučuji zkombinovat například s Fergusonovou Civilizací, kde je právě prostor věnován vlivu kultury, ideologie a civilizačním inovacím. Vůbec tím nechci umenšovat sílu Diamondových argumentů, nicméně realita bude někde uprostřed.

Ještě jedna poznámka na závěr, vypovídající spíše o době vzniku, něž o čemkoliv jiném - přestože se Diamond velmi vymezuje proti jakémukoliv označování neevropanů za „podlidi“, jakémukoliv naznačování, že by snad Evropané byli chytřejší a proto vyhráli historický závod, v doporučené literatuře nakonec doporučí Murrayho knihu „Bell Curve“, dnes tolik kontroverzní a zprofanovanou práci, ukazující na možné rozdíly v inteligenci mezi rasami. Skvěle to odráží ducha doby, kdy byla kniha napsána. Doby, kdy světu ještě nevládla ideologie, kdy vědecká práce byla skutečně vědecká práce, ne jen aktivistické papouškování dogmat a ortodoxie. Doba kdy vědec prošel a dokázal kriticky zhodnotit a použít i literaturu a zdroje ideových protivníků. Dnes se místo toho jen maže, očerňuje, nálepkuje, likvidují se knihy, stahují se články, mažou se osoby.

Knihu doporučuji.

24 08.08.2021

„Představovali si, jak si mezi sebou v lese obří myceliální sítě posílají elektrické signály. Dělali si naděje, že tam v podzemí leží něco jako obrovské mozky.“

Houby, podivné nenápadné organismy, v různých podobách se s nimi setkáváme v podstatě denně. Často je přehlížíme, někdy je sbíráme, někdy je jíme, některé nás otráví, naopak jiné nás doslova odešlou na mystickou cestu sebepoznání a psychedelických zážitků. Kniha je neuvěřitelná, čtivá a nesmírně zábavná. Sám patřím k těm, kteří houby léta spíš přehlíželi, nebo se maximálně někde v lese chvíli potěšili krásou výtrusnic a bez dalšího zamyšlení pokračovali dál. Kniha dává čtenáři možnost nahlédnout do neuvěřitelně složitého světa myceliálních sítí, výtrusnic a spor. Autorovo nadšení je nesmírně nakažlivé, odhaluje svět, který jsem do teď zcela ignoroval, a nyní, když jsem do něho krátce nahlédl, byl jsem jím zcela okouzlen. Houby jsou skutečně fascinující organismy a mycelium, tajemné a nepoznané podhoubí, tvořené sítí vláken, neboli hyf, je jejich jádrem, transportní sítí, senzorickým orgánem, orgánem pro získávání potravy a možná i mozkem, pokud si troufneme u hub něco tak kontroverzního a kacířského jako mozek vůbec představit.

Jednu kapitolu pak autor věnuje halucinogenním účinkům některých druhů, zejména samozřejmě psilocybinu, lysohlávkám a LSD. Obě látky byly syntetizovány z hub. Lehce nastíní, jak látky možná účinkují. Krátce čtenáře seznamuje s historií „znovuobjevení“ psychedelik pro západní svět, bouřlivý rozmach výzkumu, a stejně tak bouřlivé a tragické postavení halucinogenů mimo zákon a zahnání veškerých výzkumů do ilegality. Až v poslední době se to pomalu začíná měnit. Vyzdvihuji zmínky o Eleusinských mysteriích, též vyzdvihuji shrnutí posledních poznatků a teorií pojídání entheogenních látek a jejich vliv na vznik prvních náboženství, spekulace sahají až hluboko do pradávné kulturní revoluce někdy ve středním paleolitu, před 50 až 70 tis. lety.

V neposlední řadě čtenáře seznamuje s dalšími možnostmi využití hub v budoucnosti, tzv. extrémní mykologie, název napovídá mnohé, některé nápady jsou docela šílené.

Doporučuji všem mykologům, ale i lidem, kteří se prostě jen zajímají o svět a přírodu kolem sebe.

24 02.02.2021

„A jediná cesta odtud pro nás všechny vede … skrz tamty komíny. Abrahama už jsem vícekrát neviděl. Myslím, že odešel komínem.“

Příběhy o přeživších holokaustu jsou na jedné straně strašlivé, na druhé zvláštním způsobem fascinující a podmanivé. Co je za tím, že přežili? Enormní síla vůle, vůle přežít? Umění přežít za drsných podmínek? Nebo jen obyčejné štěstí v neobyčejné situaci? Asi kombinace všeho. Maus je emotivní příběh, trefně karikované šílenství masového vraždění, židé jsou myši, nacisté jsou kočky, Poláci jsou vepři. Hádám, že v Polsku kniha asi zase tak oblíbená nebude, s ohledem na citlivost Poláků na jakékoliv zmínky, že snad pomáhali (nebo nečině přihlíželi) nacistům posílat židy do vyhlazovacích táborů. A že pomáhali, jak dokládá množství historických pramenů. Antisemitismus byl ve střední Evropě zažrán skutečně hluboko. Ne všichni, samozřejmě, přesto jich bylo dost.

Je to drsně, ale výstižně nakreslený komiks. Kresba je ryzí, jednoduchá, bez pozlátka, bez kudrlinek. Atmosféru strachu a krutého vyhlazování utužuje černobílé provedení.

A přestože ten historický příběh přežití a holokaust je sám o sobě strašlivý, daleko víc na mě emocionálně působil vztah autora a jeho otce. Živě vidím ty stařecké manýry, tu umíněnost, smutek, občas manipulaci. Proč? Když ta historická linie je o tolik důležitější, s výraznějším poselstvím? Možná proto, že otce máme téměř každý, vztah s ním je mnohem bližší a uchopitelnější než vzdálený holokaust. Tatínek Arta Spiegelmana mi v mnohém připomíná mého tátu, stará garda, se vší tou umíněností, vše je třeba udělat hned, nic nelze odkládat. Ty situace vyvolávají na rtech úsměv.

Rozhodně doporučuji.

24 15.12.2019

„Řada za řadou, pluk za plukem. Figury bez tváře, ověšené zbrojí a zakryté hrbatými stanovými dílci. Šli v před, pomalu, neodvratně se přibližujíce k vlastní smrti. Generace odcházející na věčnost. Bylo v tom tolik zobecňujícího smyslu, tolik apokalyptické hrůzy … Pocítil jsem celou relativnost bytí a bezcitnost chodu dějin. Ocitli jsme se v roli drobného hmyzu, který je odsouzen tomu, aby shořel beze stopy v pekelném ohni války.“

„Ve válce pro mě byl asi nejhorší věcí život v duševním vakuu přízemnosti a ničemnosti.“

Vzpomínky ruského řadového vojáka na východní frontě. Vzpomínky z první linie. Text je vlastně množství více či méně nesouvisejících vzpomínek a poznámek. Nesouvisejících, časově však ukotvených v běhu bojů na východní frontě během druhé světové války. Počínaje povoláním na frontu, prvním výcvikem, dále pokračuje boji při obraně / obléhání tehdejšího Leningradu, v podstatě otřesná zákopová válka, dále postupný ústup Němců, boje v Pobaltí, v Polsku, nakonec v samotném srdci třetí říše – v Berlíně.

Autorovy vzpomínky jsou nesmírně silné, celá zpověď je prodchnuta značnou kritikou ruského / sovětského stylu velení a vedení boje. Autor popisuje pověstnou taktiku zahlcení nepřátelské obrany čirým množstvím těl, naprostou neúctu k životu vlastních vojáků, nekompetenci ruských velitelů. Na výběr mezi smrtí v předu z rukou nepřátel nebo smrtí vzadu, v týle, z rukou velitelů, komisařů, zádržných oddílů. Šílenost. Muselo to být strašné, otřesné, chybí slova.

Tímto však téma není vyčerpáno, jakkoliv se nese jako hlavní myšlenka celým textem. Autor vzpomíná a zmiňuje další a další věci. Mimo jiné obrovský problém s alkoholem – tak jako Němci provedli blitzkrieg na pervitinu, tak Rusové se do Evropy přiřítili na chlastu, permanentně opilé důstojníky a vojáky, rozkrádání eráru, nekompetentní a neschopné velení, posty za loajalitu, hrozné podmínky pro řadové vojáky, nedostatek jídla, nedostatek vybavení. Dále naprosto otřesné chování ruských / sovětských vojáků a armády jako celku k civilnímu obyvatelstvu – krádeže, násilí, znásilňování, bez ohledu na věk a cokoliv dalšího. Některé příběhy jsou doslova neuvěřitelné. Absolutní buranství a barbarství, absence humanity a jakékoliv morálky.

Příběh je vyprávěn z ruského pohledu, kritizuje primárně ruské válečné a bojové chování, nijak nehodnotí a nekomentuje pravděpodobně stejně otřesné „výkony“ ze strany Němců, i když jistému srovnání, např. v zacházení s řadovými vojáky ze strany německých versus ruských velitelů, se autor samozřejmě neubrání. A samozřejmě úplně pomíjí hrůzy německého "vyhlazování", o tom kniha vůbec není.

Kniha má nesmírnou výpovědní hodnotu, autor a spolu s ním všichni jeho spolubojovníci prožili nesmírné utrpení, tváří v tvář nelítostnému nepříteli, stejně tak tváří v tvář nekompetentnímu velení ruské armády, fanatickým a krutým politickým komisařům, jednotkám Smerš, nelidským zádržným oddílům. Sám autor v závěru přiznává, že ty největší hrůzy a zvěrstva vlastně ani nezmiňuje, ze strachu, z důvodu autocenzury, a zpětně toho lituje.

Knihu je těžké hodnotit, přes vše výše uvedené, přes zásadní svědectví, které text přináší, alespoň pro mě bylo velmi obtížné se začíst. Kompozice je rozdrobená, autor přeskakuje od vzpomínky ke vzpomínce, čtivé to prostě není, alespoň tedy pro mě. A druhá věc, přes nespornou inteligenci, citlivost a humanismus autora, jakkoliv ten nepochybně patří k těm nemnoha zástupcům ruské inteligence, kterým nebyl lhostejný humanismus, lidskost a západní přístup k civilizačním a morálním hodnotám, je v závěru textu stále cítit jakási nostalgie po sovětském zřízení – nicméně zase tak moc to nelze odsuzovat, prožil v tom celý život.

V komentáři nemám v úmyslu jakkoliv znevažovat oběti ruských/sovětských vojáků a jejich úlohu při porážce nacistického Německa, na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že ty enormní ztráty pravděpodobně nebyly nutné a dnešní chvástání Ruska rolí mučedníka je často bezpředmětné. Smrt milionů vlastních vojáků byla jak dílem agresivity nacistického Německa, tak dílem nekompetence ruského velení, nadutosti a hlouposti ruských důstojníků, krutosti politických komisařů, prosté neúcty k lidskému životu, neúcty k životu obyčejných vojáků. V souvislosti se současnou odpornou ruskou agresí a agresivitou, neomluvitelným útočením na civilní objekty a hlášenými zvěrstvy vůči civilistům je dnes autorovo svědectví o to silnější a důležitější. Doporučuji.

23 29.04.2024

„Ale Chev a jiní velitelé na frontových liniích měli sofistikovanější důvod pro zabíjení, a tím byla politická nutnost. Když mluvili o tom, že je potřeba obětovat se pro Angku, mysleli to vážně. Cokoli stálo v cestě plnění plánů Angky, muselo být odstraněno, a to včetně lidí. Ačkoli pro ně jsme vlastně nebyli lidé. Byli jsme nižší formy života, protože jsme byli nepřátelé. Zabít někoho z nás bylo jako rozplácnout mouchu, byl to způsob, jak se zbavit něčeho nežádoucího. Byli jsme pro ně zklamáním, protože jsme nikdy nedokázali žádný projekt dokončit včas, protože jsme nepracovali dvacet čtyři hodin denně, protože jsme byli neustále vyčerpaní a nemocní. Nejhorší na tom bylo, že zabíjení bylo normální. Vlastně možná ne normálním, ale nevyhnutelné. Prostě to tak bylo. My, váleční otroci, jsme na předchozí způsob života a všechno s ním spojené napůl zapomněli, jako kdyby nic takového nikdy neexistovalo.“

„Den za dnem se čistka zhoršovala. Některé odvedli za to, že si stěžovali, většinu za to, že kradli jídlo, aby zůstali naživu. Snažili jsme se pochopit, proč Rudí Khmerové zabíjejí tolik lidí, ale nedokázali jsme pro to najít žádný logický důvod. Bylo to prostě něco, co dělali, hladová touha, kterou nedokázali nasytit. Vytvářeli nepřátele, aby je mohli pozřít, což je zvyšovalo jejich chuť požírat další nepřátele.“

Dlouho jsem ke knize nedokázal napsat komentář, příběh mě zasáhl nesmírně hluboce. Ta absurdní hrůza, bezmoc a pocit strašlivé nespravedlnosti! Autor svůj příběh začíná v předvečer „revoluce“ – nebo spíše násilné převzetí moci komunistickými zrůdami – popisuje nucený útěk / odsun z města na venkov, popisuje pověstné rudé „vykoupení“ těžkou ruční prací na polích, stavby hrází a dalších vodních děl, otřesné životní podmínky, hrůzné chování rudých gaunerů, opovržení vzděláním a rozumem, zcela psychopatické scény a obrazy mučení rudými zrůdami. Popisuje svůj osobní prožitek, svůj život v této lidské tragédii, popisuje svůj tragický vztah k milované ženě a k rodině. Text obsahuje mnoho a mnoho dalších detailů z běžného života na vražedných polích, nemá smysl je dále vypisovat, neboť nelze zestručnit pro potřeby komentáře. Příběh pokračuje neméně otřesným útěkem z Kambodže a následně životem v Americe s neveselým koncem. Čte se to jedním dechem, byť je to čtení pro silné nátury.

Několik postřehů: Doporučuji věnovat velkou pozornost popisům dehumanizace městského obyvatelstva, vytváření nepřítele, odlidštění usnadňující vraždění „nových lidí“. Typická je též atomizace společnosti, rozrušení rodinných a vztahových vazeb, rozpad řádu a morálních hodnot tváří v tvář tyranské agresi a čiré zlovůli představitelů nového režimu. Rozpad rodin, rozpad vztahů, někdo kolaboruje, někdo porušuje své morální zásady ve snaze zachránit/prodloužit si zoufalý život. V Kambodže Rudých Khmerů nechcete být „novým“ člověkem. Za povšimnutí stojí též typicky levicově / revoluční manipulace s jazykem, používání vhodně zvolených eufemismů, změna významu slov a konečně „bojový/válečný slovník“. A pak je tu klasicky komunistická, marná, nesmyslná, hloupá, otupující, zbytečná práce pro práci. Navíc špatně plánovaná, špatně realizovaná. Často nepovedená, veškerá námaha jdoucí vniveč. Ruční kopání kanálů, stavění hrází, po krk v bahně, mezi hejny komárů, mezi záchvaty malárie.

Znovu a znovu se podivuji, jak je možné, že dnes ještě někdo může komunismus a obecně kolektivismus, tyto zrůdné ideologie, obhajovat – tváří v tvář všem těm úděsným tragédiím dvacátého století – a myslet si při tom, jak je dobrým a ctnostným člověkem? Ta mentální gymnastika, ten Orwelliánský „doublethink“, to čiré pokrytectví, které je k tomu nutné! Ideologie, která dělá z lidí otroky, hladové chudáky a zloděje. Tolik tmářství, tolik nezměrné a zbytečné krutosti, tolik nenávisti, tolik hloupé zloby a moc v rukou nevzdělaných hlupáků – proč mám pocit, že dnešní západní svět tam opět mílovými kroky směřuje? Pachuť zůstane navždy, stejně tak pocit nespravedlnosti, zrůdy zůstaly nepotrestány, stejně jako rudý zrůdy u nás.

„Nepotřebujeme kapitalistickou techniku,“ pokračoval. „Nic z toho nepotřebujeme. V našem novém systému nemusíme posílat mladé lidi do škol. Naší školou je pole. Půda je naším papírem. Pluh je naším perem. Budeme „psát“ oráním. Nepotřebujeme pořádat zkoušky a udělovat vysvědčení. Umět pracovat na poli a kopat kanály – to je naše vysvědčení“ řekl.“

Doporučuji všem.

23 17.07.2022

Kdo by neznal kultovní Věc? Geniální Carpenterův počin z roku 1982 o mimozemské entitě dokonale imitující pozemské živé organismy, odehrávající se na polární stanici v Antarktidě. Detaily vynechám – čistě pro případ, že to čte někdo, kdo film ještě neviděl – v takovém případě: šup, šup okamžitě shlédnout! Přiznávám, jakkoliv ten film zbožňuju a viděl jsem ho několikrát a ještě ho několikrát uvidím, do nedávna jsem vůbec netušil, že existuje starodávná literární předloha – co naplat, člověk se učí každý den. Ta se nyní v této rozšířené podobě dostává do rukou českému čtenáři poprvé, byť úplně první setkání to není, povídka u nás v minulosti vyšla v několika sbornících. Artefakt to je, o tom netřeba pochybovat. Dva úvody jsou možná trochu zbytečné, nicméně neurazí. Oba autoři úvodníků se trochu opakují, než že by se doplňovali, ale nevadí, se zájmem jsem si přečetl historii vzniku povídky a nasál trochu té atmosféry dob klasické SF literatury a bájného časopisu Astounding. Příběh samotný má skvělou atmosféru, člověka až překvapí, jak starodávný text to vlastně je – není to poznat – je psán zcela moderním jazykem a způsobem. Antarktické ledové prostředí je popsáno dokonale, čtenář doslova žije s protagonisty. Autor vyvolává živé představy ledu, sněhu, studených barev – tedy hlavně bílé a modré. Hororová atmosféra je dokonalá, strach hmatatelný. Nemá smysl zabíhat do detailů. Plošší postavy mně osobně nijak nevadili, jakkoliv zrovna toto je kritizováno v úvodnících. Zpětným pohledem, a díky faktu, že jsem film viděl mnohem dříve, než četl knihu, příběh skvěle doplňuje a obohacuje film (ano, právě takto), tedy všem komu se líbí film, knihu jednoznačně doporučuji, ostatně, stejně tak všem dalším fandům SF.

23 13.03.2022

Nepochybně zajímavá kniha s jistým přesahem a s potenciálem nejen v sebepoznávání ve vlastním rozvoji, ale též ve zlepšení vlastního jednání s dalšími lidmi dle načrtnuté typologie. Je to ale zároveň klasická americká motivační „self-help“ kniha, jednoduchá, plná opakujících se lidských příběhů, opakujících se příkladů, jak se ten který jednotlivec, často známá osobnost, dostal z pevného nastavení mysli do růstového (nebo naopak nedostal). To opakování podobných životních příběhů je ubíjející. Autorka sice mnohokrát zmíní, že mnoho lidí je z pohledu nastavení mysli nevyhraněných, tj. v jedné oblasti reagují pevně, v jiné oblasti pak růstově, přesto v podstatě okamžitě sklouzává do černobílého vidění pevné vs. růstové a nic mezi tím. Je to motivační kniha jako každá jiná, plná nekonkrétních a obecných „rad“, jak se někam posunout, vyhraněných situací a příkladů co špatné nastavení mysli – pevné – způsobuje a naopak, jak prospěšné je mít nastavení správné – růstové. Ano, mít růstové nastavení mysli je nepochybně a objektivně výhodnější, jen se obávám, že pouze pomocí této knihy se k tomu lidé s pevným nastavením tak snadno nedostanou. Knize jednoznačně chybí konkrétní kroky, které by měl dospělý jedinec podniknout, aby své nastavení mysli změnil, například nějaké KBT cvičení, cokoliv. Jak například pracovat s radou typu „navrhněte si vlastní růstové strategie“? Netuším dodnes. Absence čehokoliv hmatatelného kvalitu a přínos textu sráží. Hodnotím, jak hodnotím, něco jsem se přece jen dozvěděl, nejen o sobě, ale též o druhých. Člověk okamžitě identifikuje reakci růstovou vs. pevnou, a protože dost pracuji s lidmi, alespoň tohle se hodí. Přečtení nelituju, ztracený čas to určitě nebyl.

23 09.01.2022

Kniha je naprostá pecka, zjevení, zhmotnění pradávné lidské touhy objevovat, posouvat hranice poznání, ale též schopností člověka. Být první tam kam dosud nevkročila lidská noha (tedy alespoň noha západního člověka). Je to doslova dobrodružný román z okraje známého světa a opět klasický případ, kdy realita vykreslí drsnější příběh, než jakákoliv fikce a představivost. Zima, zima, zima, mráz, sníh, led, led, led, disciplína, deprese, tma polární noci, touha přežít, hlad, hlad, hlad, smrt. Je to epický příběh odvahy, touhy objevovat, touhy posunout hranice. Je naprosto neuvěřitelné, co ti muži tehdy dokázali vykonat, s vybavením, které měli k dispozici, roky odloučení od civilizace, doslova odříznutí od světa. Ta neuvěřitelná odvaha a vidina nehynoucí slávy. Myslím, že tohle dnes chybí.

Z knihy jsem si odnesl hodně, nejen zcela bezpříkladný dobrodružný zážitek. Čtenář příběhem žije, doslova bloudí mezi ledovci, dýchá mrazivý vzduch, přes den zasažen sněžnou slepotou, v noci podléhá polární depresi, stižen rozsáhlými omrzlinami, umírá vyčerpáním a hladem v ledové mrazivé pustině, to vše za zvuků Ďáblovy symfonie praskajícího a pukajícího ledu. Autor vychází z deníkových záznamů, zejména velitele Greelyho, ale též ostatních členů. Poznámky ohledně chování v extrémních podmínkách jsou nesmírně zajímavé, zejména stran stylu velení a nutnosti přizpůsobit se a změnit naučené chování za účelem zachování disciplíny. Autor skvěle ukazuje, jak obtížná je role velitele, jak zdrcující je to odpovědnost. Utrpení, které prožili, bylo strašlivé, ale toho dobrodružného ducha, tu touhu objevovat, tu odvahu, to jim závidím.

Doporučuji všem, kdo si v dnešním prázdném světě chtějí připomenout, že kdysi existovala doba a v ní muži, kteří neváhali obětovat pohodlí, zdraví a život pro trochu té nehmotné slávy, pro touhu objevovat, posunout hranice a být někde první. Obrovská odvaha a odhodlání, sebeobětování, síla vůle, tuhá disciplína, touha přežít, vytrvat. Dnes jsou ta slova skoro bez významu, jako prázdné skořápky zašlé slávy a překonaných hodnot. Můžeme jen doufat, že se ten objevitelský duch zase někdy vrátí a s ním i podobní hrdinové.

23 17.04.2021

„Cos mi to dodal za sajrajt? Dyť ten tuhoň už skoro tekl!“ bzučí pobouřeně hlas. „To, že jsem nekrofil, ještě neznamená, že mi můžeš dodávat takový humusy! Myslíš, že si rád tahám červy zpod předkožky? Copak nechápeš –“

„Šedesát tři démonů a příslušníků lidské rasy se během sekundy změní v oblak kostní tříště a pudinkově vláčného masa. Stromy se ohnou pod fackou rudohnědé spršky. Čvachtnutí je slyšet na kilometry daleko. Neefektivní brutalita.“

Tohle je tedy jízda, přečteno na doporučení kamarádky a připomnělo mi to dobu, kdy jsem hltal military SF, akorát v tomhle je víc různého humusu a míň elegantní vojenské taktiky. Otřepaná fráze praví, že papír snese všechno, zde to platí dvojnásob, ovšem tentokrát bez obvyklé negativní konotace. Banda žoldnéřů proti celému peklu, výsledkem jsou hektolitry všech možných tělních tekutin, kdy krev je z nich ta nejnormálnější, rozpárané děti, rozšmelcovaní démoni a lidi. Je to úchylné, je to těžký bizár, ale je to ultrazábavné. A ne, není to pro každého. Pokud u nás jednou zvítězí ta vlna politické korektnosti valící se nezadržitelně ze Západu, jako že asi ano, octne se tato kniha jistě ve zlatém fondu zakázané literatury – narážky na všemožné menšiny jsou to nejmenší. Pokud se vám podobný styl líbí, směle do toho, nebudete litovat.

23 12.04.2020

Druhá Odyssea, v porovnání s předchůdkyní je výpravnější, možná akčnější, možná méně filosofická, rozhodně technicky propracovanější a objektivně zábavnější. Autor tentokrát nechává postavy více mluvit. Popisy systému Jupitera a hlavních měsíců jsou dokonalost, a za mě je tohle hlavní důvod, proč děj považuji za výpravnější než v předchozí knize. Čtenář je vtažen do příběhu, doslova, jako by se díval na svět průzorem v trupu vesmírné lodě parkující na orbitě v systému tohoto plynného obra, jako by se účastnil dění na palubě a posouval hranice neznámého. Ano, ten objevitelský pocit, to nadšení z posouvání hranic, průzkum neznámého, je zpět v plné síle. Již jen proto kniha stojí za přečtení.

23 19.10.2019

„Většina německých novinářů, na něž jsem narazil, věří, že žurnalistika je „edukativní“ nástroj, v němž na faktech záleží mnohem méně než na „správném myšlení“. Sami sebe vidí jako někoho, kdo stojí nad „masami“, a myslí si, že jejich povinností je přimět lidi „myslet správně“, což v tomto případě znamenalo, že lidé by měli držet při Mámě (Merkel).“

„Zas a znovu jsem šokován, opět se setkávám s tím samým jevem, že evropští milovníci uprchlíků jsou zároveň ryzí rasisti.“

„Novinář musí zůstat neutrální“, říká mi Akif, „a psát fakta, fakta, která může dokázat. To není případ dnešního Německa. Co dělá německý novinář? Protože je to zločinný, zeleně kontaminovaný ideolog, má poslání infikovat zkurveným multikulturalismem mozky čtenářů“
Akif Pirincci

Text je v podstatě zpráva o extrémním pokrytectví našich západních sousedů, politických a mediálních elit (i těch našich) a fanatických obhájců multikulturalismu. Něco co rezonuje diskuzemi o uprchlících pod novinovými články, kde se „xenofobové“, „islamofobové“ a „rasisti“ vyjadřují k věcem, kterým „zjevně nerozumí“, aby pak přišel komický mužíček Tuvia Tenenbom a ukázal, že tito vyvrhelové společnosti měli asi v zásadě od začátku pravdu. A zpráva je to opravdu drsná a smutná. Člověku je z toho fanatismu až špatně. Pocit bezmoci; pocit, že elity (politické i mediální) opustili původní obyvatele; pocit, že ti slavní hlídací psi demokracie trestuhodně selhali; to vše je při čtení všudypřítomné. Kniha je napsaná lehkým stylem, formou rozhovorů se autor dozvídá různé věci a vše pak sděluje čtenáři. A nebere si servítky, nenechá se vyhodit ochrankou míst, kde jsou migranti ubytováni, hovoří s nimi, hovoří s Němci. Může se pak někdo divit, že novinářům dnes nikdo nevěří?

Kdybych měl stav charakterizovat jedním slovem, zvolil bych „pokrytectví“. Stav zacházení s ubytovanými migranty je otřesný, vyhlídky na budoucnost nulové. O integraci nemůže být ani řeč.

Politici, zelení, úředníci, neziskové organizace, Amnesty International, církve, Antifa, … jak už to bývá, největší pokrytci bývají ti, kteří mají uprchlíků plná ústa. A nejvíc zaráží ta neuvěřitelná nenávist k Židům, opět v podání těch, kdo dlouze a hlasitě hořekují proti fašismu, rasismu, xenofobii, islamofobii, … vyberte si.

A proč to všechno? Kvůli traumatu z minulosti? Kvůli Adolfu Hitlerovi? Zřejmě ano, alespoň podle těch, se kterými autor mluvil. Přidal bych ještě jeden důvod, který je možná v knize trochu upozaděn, ale je neméně relevantní, totiž tlak všemožných ekonomických subjektů na politiky, aby obstarali novou, levnou, pracovní sílu.

Knihu doporučuji, pro mnohé to bude oči otevírající text.

„Jediná věc, která na celém tom PR projektu „Refugees Welcome“ funguje, je ta, která tak dobře fungovala v minulém století: organizace transportu.“

23 06.10.2019

Za začátku jsem tomu moc nadějí nedával. V úvodní kapitole čtenář tápe, divná sluneční plachetnice, divní lidé na palubě, naivní popisy, podivné chování a podivný nález vzkazu. Teprve potom se autor pouští do samotného příběhu. Alespoň to tak vypadá. Samotný děj zpočátku nedává smysl a s tímto pocitem jsem bojoval dvě třetiny knihy. Nemám ve zvyku příliš zkoumat reálnost sci-fi, obvykle si prostě jen užívám příběh, tady mi to nedalo a nedokázal nevidět všemožné nelogičnosti – zejména v hlavní nosné premise příběhu. Přesto přese všechno se to nečte špatně. Pocit „tohle je strašná blbost“ se náhle změní někde ke konci druhé třetiny. Najednou si říkáte „počkat, tohle jde hlouběji“. A ono opravdu jde. Poslední třetina knihy překvapivě nabírá na obrátkách a posouvá příběh výrazně jiným směrem. Najednou to začíná zapadat, najednou to začíná dávat jakýsi smysl, byť s jedním detailem mám stále problém a tento byl mnohem elegantněji vyřešen ve filmovém zpracování z roku 1968. Autor dává čtenáři prostor k úvahám o vývoji a úpadku lidstva, o budoucnosti, o klíčové roli řeči. K protagonistovi si čtenář cestu najde, se zájmem sleduje jeho cestu, jeho interakce s okolím. Popis opičího světa je zajímavý, zapadá do celkového příběhu, některé detaily – popisy pokusů na lidech v encefalickém oddělení – jsou téměř hororové. Závěrečná pointa je svým vzkazem poměrně silná, byť, jak jsem již psal, ve filmovém zpracování je, myslím, vyřešena elegantněji. Přes lehkou kritiku a počáteční nedůvěru jde o solidní příspěvek k žánru sci-fi, zájemcům doporučuji.

22 30.12.2022

„On se mi pak svěřil, že mu v tu chvíli běželo hlavou: „Delší život má cenu právě kvůli tomuhle. Abychom se mohli zúčastnit důležitých okamžiků v životě svých dětí.““

Nesmrtelnost. Metuzalémovo pokolení. Kdo by nad tím někdy neuvažoval? Kdo by někdy nepřemýšlel, jaké by to bylo, žít do sta let? Do sto padesáti? Do dvou set? Ještě déle? Je to fascinující kniha, je to epická výprava hledání pramene věčného mládí, věčného života. Možná jsem do úvodních vět vložil příliš mnoho patosu, s ohledem na celkové vyznění knihy a nadšení autora to však nepovažuji za nijak přehnané. Stárnutí je nemoc, nemoc, která zabíjí 100% nakažených, a nakažení jsme všichni již od narození (pochopitelně v této větě pomíjím jakékoliv jiné příčiny smrti kromě sešlosti věkem). Naštěstí však bude v budoucnu možné tuto zákeřnou nemoc vyléčit. Alespoň takto to vnímá autor a je to hlavní premisa knihy.

Kniha se věnuje několika tématům spojených s fenoménem stárnutí. Autor nastíní poslední výsledky výzkumů stárnutí, vyjmenovává poslední a nejnovější teorie, proč stárneme, popisuje biologické jevy zodpovědné za proces stárnutí, nijak do hloubky, vše pochopitelné pro laické čtenáře. V průběhu textu ukazuje aktuální možnosti, jak některé průvodní jevy stárnutí zpomalit, až obrátit, od čistě fyzických „tréninkových“ metod, posilujících antifragilní vlastnosti biologických materiálů – kryoterapie, omezení kalorického příjmu, po různé látky, jejichž užívání se v některých studiích (na myších) ukázalo jako přínosné a pozitivní a vliv dalších se aktuálně intenzivně zkoumá. Je třeba zmínit, že neexistuje žádná studie mapující vliv na člověka.

Dalším tématem je zkoumání obecného stárnutí populace, vyššího věku dožití, dopad na společnost jako takovou, úvahy o růstu populace, environmentální dopady. Další jsou ekonomické úvahy, různý vliv dlouhověkosti na bohaté vs. chudé, dále se rozevírající příjmové nůžky. Dlouhověkost hraje silně ve prospěch kapitalizace majetku, pro bohaté budou snáze dostupné různé kůry dlouhověkosti. Tolik na ukázku. Čte se to hezky, představa, že tu moje generace bude do 120, nebo možná až do 150 je lákavá, přestože se tomu zdráhám uvěřit, byť autor překypuje optimismem. Několik dalších odstavců autor věnuje úvahám o eutanazii, důstojné smrti, možnosti volby a důstojnému životu. Nejde jen o to prodloužit život. Jde o to prodloužit život a udržet zdraví a důstojnost. Jaký smysl má zemřít ve sto dvaceti letech, když z toho posledních padesát let strávíme běháním po doktorech, v nemocnicích, v LDNkách. To nechce nikdo. V tomto s autorem plně souhlasím. S tím souvisí silná kritika extrémního podfinancování oboru výzkumu stárnutí.

Co už se tak hezky nečte je prosakující autorova posedlost levicovým myšlením a progresivním americkým liberalismem. V knize jsou zmíněny snad všechny klasické levicové stereotypy, např. staří lidé jsou bigotní, vyzdvihuje západní „komunalky“ ve formě sdíleného bydlení v západních městech, snad povinně poukazuje na hříchy kolonialismu, nadšeně vyzdvihuje sledování všemožných biomarkerů, bez obav ze zneužití korporátními vydřiduchy.

Autor se bojí, že s dlouhověkostí ze světa zmizí laskavost, dobrosrdečnost, dobrota, tolerance, spravedlnost. Zde nesouhlasím, myslím, že to bude právě naopak. Dlouhověcí lidé budou mít možná mnohem větší motivaci chovat se lépe, protože na tom bude mnohem víc záležet, než v kratších životech, budou se bát o život přijít, protože nepřijdou o deset let, přijdou o dalších sto let. Další nutnou podmínkou bude skvělá psychická kondice, představa, že člověk sto let stráví v depresích, v úzkostech, s nízkým sebevědomím, nebo s jakoukoli z dalších psychických poruch, moc lákavá není.

Kniha je rozhodně zajímavá, dává možnost nahlédnout do přitažlivé budoucnosti. Zájemcům o problematiku doporučuji a jdu shánět NMN a Resveratrol.

22 02.02.2021

„Lacis, jeden z vůdců Čeky, své funkcionáře instruoval: nepátrat po důkazech, že obviněný vyjadřoval nebo konal proti sovětům. Nejdříve položte dotaz, ke které třídě náleží, jaký má sociální původ, vzdělání a profesi. Toto jsou otázky, které o osudu obviněného rozhodnou. To je smyslem rudého teroru.“

„Dobrý soudruh udělal to, co mu bylo řečeno; byl ochoten veškeré kritické myšlení svěřit ústřednímu výboru.“

„Ve všem, co Lenin dělal, bylo konečným cílem prosadit moc. Pro jeho osobu nebyla moc prostředkem – byl to sám cíl. Abychom parafrázovali George Orwella, nevytvořil diktaturu proto, aby zabezpečil revoluci, ale vytvořil revoluci, aby zabezpečil diktaturu.“

Lze bez nadsázky prohlásit, že bolševická revoluce je jedna z událostí, které nejzásadnějším způsobem ovlivnili běh dvacátého století a, bez přehánění či patosu, ovlivňují běh dějin dodnes. Měříme-li objektivní zlo civilizačních selhání výčtem utrpení a počtem mrtvých, pak se bolševická revoluce a následné hrůzy páchané komunisty dvacátého století obecně dostávají na první místo žebříčků světových tyranů, zanechávaje daleko za sebou hrůzy Německého nacismu, holokaustu a druhé světové války. Komunismus je jako zhoubný nádor v srdci svobodné společnosti, roste, nepozorován, podceňován, záměrně přehlížen, až je nakonec pozdě i na radikální řez. Je to skutečná lidská tragédie.

Kniha je fenomenální a dech beroucí. Krátký komentář k popisu dojmů zdaleka nestačí. Autor jde opravdu do hloubky ve všem, ve všech tématech, ve všech oblastech. Kniha je značně rozsáhlá, je to „špalek“, který k sobě okamžitě stáhne pozornost. Šíře příběhu je enormní, množství detailů odzbrojující. Je to politický thriller té nejvyšší kvality, a přestože je čtenář dopředu seznámen s rozuzlením zápletky, často v dílčím odhalení lapá po dechu a nevěřícně kroutí hlavou. Autor píše skvěle a čtivě, epické obrazy s celonárodním dopadem střídají detaily ze života jednotlivců, vše psáno lehce, místy s ironickým nádechem.

Začíná kulturním pozadím revoluce, ruského lidu, zevrubně vysvětluje vliv a roli intelektuálů a části šlechty. Ukazuje ruskou vesnici a město jako dva naprosto odlišné světy, dvě naprosto cizí entity v jednom těle tehdejšího carského státu. Touto kulturní historií dokládá úspěch následné bolševické tyranie a masového vraždění, válku proti vesnici a opovržení kulaky. Je to fascinující čtení, s výrazným přesahem do dnešních dnů.

Nebyla by to historická práce, kdyby se detailně nevěnovala historickým událostem, počínaje carským dvorem, přes hladomory, nepokoje, přes první revoluční pokusy roku 1905, dopad první světové války, diletantství a neschopnost starého režimu, nevyhnutelné zhroucení carského Ruska, nástup bolševiků, převzetí moci, občanskou válku, přes osudy hlavních hybatelů, nadšení komunistických myslitelů, teoretiků, ideologů, po počátky vystřízlivění a návrat do reality. Vše v nejvyšším možném detailu, vše s důrazem na přesnost a objektivitu. Obšírně popisuje detaily politických a vojenských střetnutí, vyjmenovává vlivy vedoucí protistrany k úspěchu, nebo naopak k neúspěchu. Zaměřuje se na vliv jednotlivců. Ukazuje ideologii komunismu jako náboženství nahrazující víru za starého režimu.

V závěru bilancuje, vrací se k zásadním postavám, ukazuje lítost mnohých, co za nelidského démona to svého času pomáhali vypustit do lidského světa. To rozčarování bývalých revolucionářů, ale i prostého lidu a vesničanu, to kruté poznání, že nový režim mnohem a mnohem horší, než proklínaný a zatracovaný režim starý, je strašidelné. Příslovečné boží mlýny – karma, chce-li někdo. Aneb, revoluce vždy sežere svoje děti. Čtenáři jich je téměř líto, ale ve skutečnosti není, svým přičiněním a nadšením tohle peklo na zemi pomáhali rozpoutat, ať již měli sebeušlechtilejší ideály, svou část odpovědnosti za krutosti a zlo jednoznačně nesou.

Při čtení jsem nedokázal přehlédnout některé podobnosti s dnešní polarizovanou dobou, namátkou například politizace všeho běžného, veškerých témat a denních interakcí, očerňování politických protivníků, nebo třeba tzv. „Bývalé lidi“ (Byvšije ljudi) – naprosto neuvěřitelná podobnost s dnešní západní „cancel culture“, mazání a virtuální likvidaci nepohodlných, nekonformních osob. Mimochodem, jako perličku bych vyzdvihl fakt, že autor v textu několikrát použije spojení „odvážný nový svět“, snad jako parafrázi na ikonický román „Brave New World“ Aldouse Huxleyho. Druhé mimochodem, je pozoruhodné, že si autor všímá značné podobnosti mezi nacionalismem a socialismem a toho, jak velmi blízko k sobě tato hnutí ve skutečnosti mají. Tento dnes velmi nepopulární postoj v textu zevrubně obhajuje a dokazuje jeho relevanci.

Závěr je mrazivý, na zločiny komunismu není možné přestat upozorňovat. Knihu doporučuji všem. Je to varování. Jen vzdělání a znalosti nás uchrání před podobným osudem, neboť, jak autor upozorňuje, jeden z původních nadšených proponentů revoluce, spisovatel Maxim Gorkij, viděl důvod v selhání ideálu a následné uzurpace moci tyranským rudým terorem v zoufalé kulturní zaostalosti ruského lidu. Nekulturnost a nevzdělanost, neschopnost aktivně se bránit vzdouvajícímu se teroru, neschopnost myslet, neschopnost vyslechnout odlišný názor, obecný úpadek vzdělanosti – to vše se může stát v jakékoliv dnešní „vyspělé“ západní demokracii a jak se zdá, mnohde se to již děje. Události bolševické revoluce jsou ledově bodající připomínkou civilizačního selhání a varováním všem budoucím generacím. Tato kniha je skvělým prostředkem, jak toto varování přenášet dál.

22 02.02.2021

„Ale no tak, jejich proklamovaný liberalismus je pouhá kamufláž. Je to slovo bez významu. Levice nereprezentuje ani liberalismus ani komunismus. Na druhou stranu, sám jste už před drahnou dobou zjistil, že levice je subjekt ospravedlňující násilí. Levičáci jsou tolerantní, dokud s nimi souhlasíte. Toužíte-li vidět lidi, kteří jsou s to spolu diskutovat o svých protichůdných názorech a poskytnout si rovnocenný prostor k vyjádření, musíte se zajít podívat do charedi ješivy.“ „To myslíte vážně? Vy si opravdu myslíte, že s ortodoxními se o něčem dá diskutovat? Copak nevíte, že …“ „Já mluvím o těch charedim, kteří mají na krku hlavu. Zkuste to, opravdu. S nimi se můžete bavit o všem, dokonce i o tom, zda Bůh vůbec existuje. Přitom zkuste předhodit levičákovi, že by Chrámová hora měla být vrácena Židům. Zkuste mu říct, že dohody z Osla selhaly. Myslíte, že byste byl vůbec schopen dokončit větu? Já ne.“

Izraelsko-palestinský konflikt, existuje jiná událost, která soustavně a neúnavně už více než 70 let generuje větší množství zpráv a novinových titulků než tato? Asi ne a tak jsem se se zájmem začetl do této nápadné knížky, nabízející pohled poněkud odlišný od běžného příběhu o zlých Izraelcích a nebohých Palestincích předkládaného mainstreamovými médii.

„Umělci – je mi líto, že to musím napsat – jsou banda sobeckých, egocentrických dětí, které prodají svou duši nejvyšší nabídce.“

S autorem jsem již měl zkušenost a tak jsem věděl, do čeho jdu, přesto mě tento politický cestopis docela překvapil. Překvapil mě surovostí, čirým pokrytectvím, lhaním a manipulací s fakty na straně všech, kteří nenávidí Židy. Překvapil mě pocitem bezmoci při pohledu na neústupnou propagandistickou mašinérii a bezskrupulózním chováním nevládních organizací bez jakékoliv odpovědnosti hájících „práva Palestinců“. Překvapil mě extrémní a sebezničující nenávistí k sobě samému a svému národu v podání některých „levicově liberálních“ Izraelců. Dojmů je příliš mnoho.

Autor opět volí formu putování a rozhovorů s lidmi všech táborů. Mluví s levicovými Židy, mluví s pravicovými Židy, mluví s vojáky IDF, mluví s Palestinci a dalšími muslimy, mluví se zaměstnanci nevládních organizací, mluví s turisty, novináři, spisovateli. Vše může být samozřejmě fikce, ale ani jednou během čtení nevytane důvod o pravdivosti slov pochybovat. Navíc to přesně zapadá do příběhu, který se ve „slušné společnosti“ šíří pouze šeptem, totiž, že Palestinci zase takové oběti nejsou. Je to politická kniha a jako taková samozřejmě hraje na politickou strunu. Nelze neobdivovat autorovo opovržení všemožnými pravidly, dostane se všude, kam potřebuje, promluví s každým, s kým chce. Poměrně jasně dává najevo svůj názor na levici a bílé evropské levičáky obecně. Novináře vykresluje vesměs jako ignorantské arogantní hlupáky. Určitě takoví nejsou všichni, ale i kdyby polovina z toho co napsal, nebyla pravda, stále to o současném stavu novinářské profese neříká nic lichotivého. Co za tím vězí? Nastoupila snad do oborů vyučujících žurnalistiku generace mimořádně nekvalitních studentů? Nebo jim tam zkrátka jejich psychopatičtí profesoři vymývají mozky? Nebo se na tyto pozice dnes hlásí již jen aktivisti s touhou cpát ostatním svoji ideologii? Pravděpodobně od každého trochu.

„Intelektuální izraelští levičáci neakceptují Palestince ani trochu, navzdory svým vznešeným proklamacím typu „Já Palestince miluju!“ S výjimkou jedné arabské dámy tu Palestince nemiluje nikdo. Jak by taky mohli? Když nenávidíte sám sebe, když nemáte schopnost milovat ani sám sebe, jak byste mohli milovat někoho jiného? Ve svém srdci nemáš místo pro lásku, chlape, tak by ses s tím měl naučit žít.“

Odkrývá pokrytectví nevládních organizací a států, které je financují, zejména pak Německa a Evropské Unie. Člověk má jednoznačně pocit, že antisemitismus a nenávist k Židům se z kontinentu ani omylem neztratila. Popisuje předem připravené, choreograficky vypiplané demonstrace, cynické novináře, kteří prachsprostě lžou. Uměle vyvolávané protesty, právní rady tak aby způsobili co nejvíc škody Izraeli, podněcování nepokojů, vytváření umělých nesmyslných historických příběhů – pak kdo tady šíří „fake news“?

Autor silně kritizuje práci těchto nevládek, zejména pak Červeného kříže. Poukazuje na nekonzistence a obhajobě jejich činů. Poukazuje na ryzí netransparentnost fungování, nikým nevolené elity ve vedení těchto organizací mají enormní moc, tajná a neveřejná jednání. Člověk si nutně značně opraví názor, a tento názor začíná čím dál víc zapadat do současného narativu, totiž, že tyto elity jsou dnes nepřáteli běžné populace.

„Co vám mám povídat. Jste-li samolibí maniaci nebo bezcitní operátoři a chcete vidět, jak váš sen o zemi bez Židů ožívá, přijeďte do Izraele a přidejte se k Červenému kříži. Pokud z nějakého důvodu malé červené křížky nemáte rádi, ale i tak bažíte po moci, můžete si své sadistické touhy ukojit jako lidskoprávní aktivista organizace EAPPI s počítadlem v ruce. Ať skončíte tam, nebo tam, bude na vás světovými národy a jejich občany nahlíženo jako na ty nejmilejší, nejhodnější a nejhumánnější ze všech žijících lidí.“

Nakonec jedna poznámka ke kritickému myšlení, přímo nesouvisející s knihou. Kdekdo se tímhle pojmem dnes ohání, školy vypisují speciální kurzy, děti jsou nucení se těchto kurzů účastnit, aby si „osvojili schopnost kriticky myslet“. Kritickému myšlení se člověk nenaučí pod vedením zfanatizovaného učitele s vymytým mozkem. Kritické myšlení, schopnost posuzovat fakta, člověk získá jedině čtením, čtením všech možných knih, knih zapadajících do čtenářova vidění světa, knih odporujících čtenářovu vidění světa, navzájem protichůdných knih, jen tak lze získat kritický pohled na svět. Tohle je jedna z nich, kniha, kterou by si měl přečíst každý.

22 22.12.2019

„Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.“

Kam až lze zajít při ochraně společnosti před nebezpečnými individui, násilníky, vrahy? Existují argumenty pro a proti trestu smrti, setkal jsem se též s velmi racionálním odůvodněním proč nemít doživotní vězení. A co nedobrovolná převýchova ke konání dobra, respektive k averzi k násilí? Právě tohle zpracovává autor v této knize. Je to věčné téma, svoboda jednotlivce versus ochrana společnosti. Svoboda a s tím související nejvyšší odpovědnost za všechny své činy, tedy i povinnost podrobit se trestu versus ochrana společnosti umělou manipulací s myslí svobodného jednotlivce a tím de facto konečné a nevratné odepření svobody myslet tomuto jednotlivci. Morálnost zachování svobodné volby versus vyšší zájem společnosti. Humanistický hlavolam par excellence. A řešení má jen v autoritářském režimu.

Přestože text poněkud zestárl, společnost se za těch téměř 70 let posunula výrazně jinam, a hlavně výrazně znecitlivěla tak, že popis násilí, který ve své době musel působit jako zjevení, dnes málokoho ohromí a odzbrojí, přesto, jako memento doby, jako varování kam lze zajít, je nutné knihu doporučit. Kolem knihy je právem vystavěn kult. A kromě toho, nelze neobdivovat autorovu invenci při práci s textem, při implementaci nového jazyka, argotu frendíků (a stejně tak nelze neobdivovat um překladatele a převod slangu do češtiny), bez slovníku na konci knihy bych byl často ztracen.

22 29.09.2019