thorir komentáře u knih

Opět jeden příspěvek z dob, kdy jsem hltal svět Warhammeru. Je to lehce nadprůměrná pirátská fantasy se spoustou krve zasazená do bohatého a rozmanitého fantasy světa. Abnettův styl mám rád, tomuto kousku přesto něco málo chybí. Nebýt konce a zmínky o Khemri, příběh by se mohl odehrávat v jakémkoliv jiném fantasy světě a ne nutně zrovna ve světě Warhammeru. Abnett umí napsat lepší. Ale nevadí, kniha se na druhou stranu nečte špatně a děj ubíhá velmi svižně, bez jakýchkoliv zbytečných záseků. Jako zábava na jedno, dvě znuděná odpoledne je to víc než dostačující. Rád bych napsal, že je to povinnost pro všechny fandy Warhammeru, tentokrát však nemohu. Příběh nese jednoznačné stopy vlivu, v době vydání originálu velmi populárních, Pirátů z Karibiku. Kdo měl tu filmovou sérii rád, v tomhle si jisté zalíbení určitě najde také.

10 08.05.2021

Komentáře k dětským knihám moc nepíšu, zde si dovolím učinit výjimku, čistě ze vzpomínkových důvodů, neboť jsem ji jako kluk vlastnil a strávil s ní hodiny a hodiny skvěle prožitého času. Kniha je naprostá pecka, pro malé techniky něco jako svatý grál. Tedy, tenkrát byla – v dobách bez internetu. Obsahuje obrovské množství ilustrací, řezů s popisy, očíslovanými pozicemi, vysvětlivkami. Vůbec nejde o principy fungování, jde čistě jen o pohled „dovnitř“, o rozkreslené detaily, tajemství skrytá pod krytem přístroje, za stěnou hradu a katedrály, uvnitř ponorky nebo tankeru. Ty pohledy byly pro mou dětskou mysl fascinující a zcela pohlcující. I po těch 27 letech se ke knize rád občas vracím a jen tak z nostalgie v ní listuji. Samozřejmě, že tam již nehledám nějaká moudra o struktuře světa a strojů, prostě jen listuji a vzpomínám. Vzpomínám, jak jsem hltal detaily o vnitřku ponorek, lodí, letadel, katedrál, hradů, elektráren … Dnes, v době, kdy lze na internetu nalézt vše v mnohem větším detailu již podobná sbírka ilustrací možná dost postrádá smysl, přesto je to krásná dětská knížka a pokud máte děti s technickými sklony a na knihu někde narazíte, neváhejte a kupte ji.

13 02.05.2021

„Běh věcí je dán!“

Knihu jsem četl při snad posledním záchvěvu letošní zimy. Bílý sníh naposledy pokryl krajinu, ta panenská čistota, bělost, studené slunce, ledové paprsky světla deroucí se zpoza šedivých mraků, zima – přesto však již náznak jara a znovuzrození. To vše mě snadno přenáší na Sever, hluboko do minulosti, do rozlehlých severních lesů, jezer, a fjordů. Mezi starodávné Germány. Do časů legendárních ság. Mezi legendy samotné, mezi odvážné hrdiny, mezi kruté pohanské bohy.

Ano, nechal jsem se unést a napsal trochu romantizovaný úvodní odstavec, ač jsem si plně vědom, že Beowulf je staroanglická literární památka. Přesto, pojednává, o čem pojednává a k navození severské atmosféry ta zima fungovala dokonale.

Ohledně hodnocení, či nehodnocení starých textů, mám totožný názor jako autor předchozího komentáře, a je mi trochu trapné to tu opakovat tak brzo. Přesto, knihu jsem dočetl nedávno, dospěl jsem ke stejnému názoru, a tedy hvězdami hodnotím primárně provedení a vydání knihy, to z roku 2003. Kniha v knihovně čekala až trestuhodně dlouhou dobu, 17 let, dodnes si pamatuji, jak si ji, tehdy jako čerstvý student VŠ, odnáším z Neoluxoru na Václaváku. K některým kouskům člověk zkrátka musí dospět.

Kniha je rozdělena na čtyři hlavní části, rozsáhlý úvodní teoretický historicko-literární komentář, samotnou epickou báseň, obdobně rozsáhlý závěrečný komentář a výklad a neméně rozsáhlý poznámkový aparát. Úvodní komentář je skutečně obsáhlý, přibližně 60 stran, vysvětlující kontext, komentující stav písemných památek dané doby, lehce črtající vlastní historii. Komentující skladbu básně, motivy autora. Lehce se dotýká i pokřesťanštění staré Anglie, komentuje jeho rychlost ve srovnání například se Skandinávií, vysvětluje tak zřetelnou absenci jakýchkoliv původních, nezměněných staroanglických literárních památek (pomíjím teď fakt zřejmě výhradně ústní tradice předávání legend), znalostech tehdejšího panteonu, vše prošlo cenzurou křesťanských autorů.

Text je proložen množstvím fotografií a obrazů se starogermánskou tématikou, válečníci, Vikingové, bohové, draci, nestvůry, dobové šperky a mnoho dalšího. Dokonale to dokresluje atmosféru doby, povznáší čtenářský zážitek na úplně jinou úroveň.

Samotný text básně netřeba komentovat. Verše dokonale tříbí představivost, jednotlivé obrazy jsou jasné a zřetelné, ta jednoduchá věta, řádek, verš, slovo, to vše podněcuje čtenářovu imaginaci, příběh se odvíjí jako film, doslova před očima, jednoduše, krystalicky jasně, představivost pracuje na plné obrátky, každý si vytvoří svůj vlastní obraz dané situace, události. Vše je naprosto dokonale poskládáno ze střípků, které jsme nabrali za celý svůj život. Nečekal jsem, že mě tento typ poezie tak uchvátí.

Závěrečná analýza básně pro mě byla trochu nezáživná, nicméně oceňuji rozsáhlý poznámkový aparát, dodatky, vysvětlení, komentáře. Nenechte se odradit, ani zdaleka nejde o nudné vsuvky, jde o trefné komentáře, dokreslující překlad, dobu, motivace, mytologii, často velmi pomůžou k pochopení textu.

Je to nejen historický pramen a důležitá literární památka, je to archetypální příběh hrdinského boje a pohled do časů legend. To vše v naprosto skvělém knižním zpracování. Doporučuji všem.

15 17.04.2021

Kniha je naprostá pecka, zjevení, zhmotnění pradávné lidské touhy objevovat, posouvat hranice poznání, ale též schopností člověka. Být první tam kam dosud nevkročila lidská noha (tedy alespoň noha západního člověka). Je to doslova dobrodružný román z okraje známého světa a opět klasický případ, kdy realita vykreslí drsnější příběh, než jakákoliv fikce a představivost. Zima, zima, zima, mráz, sníh, led, led, led, disciplína, deprese, tma polární noci, touha přežít, hlad, hlad, hlad, smrt. Je to epický příběh odvahy, touhy objevovat, touhy posunout hranice. Je naprosto neuvěřitelné, co ti muži tehdy dokázali vykonat, s vybavením, které měli k dispozici, roky odloučení od civilizace, doslova odříznutí od světa. Ta neuvěřitelná odvaha a vidina nehynoucí slávy. Myslím, že tohle dnes chybí.

Z knihy jsem si odnesl hodně, nejen zcela bezpříkladný dobrodružný zážitek. Čtenář příběhem žije, doslova bloudí mezi ledovci, dýchá mrazivý vzduch, přes den zasažen sněžnou slepotou, v noci podléhá polární depresi, stižen rozsáhlými omrzlinami, umírá vyčerpáním a hladem v ledové mrazivé pustině, to vše za zvuků Ďáblovy symfonie praskajícího a pukajícího ledu. Autor vychází z deníkových záznamů, zejména velitele Greelyho, ale též ostatních členů. Poznámky ohledně chování v extrémních podmínkách jsou nesmírně zajímavé, zejména stran stylu velení a nutnosti přizpůsobit se a změnit naučené chování za účelem zachování disciplíny. Autor skvěle ukazuje, jak obtížná je role velitele, jak zdrcující je to odpovědnost. Utrpení, které prožili, bylo strašlivé, ale toho dobrodružného ducha, tu touhu objevovat, tu odvahu, to jim závidím.

Doporučuji všem, kdo si v dnešním prázdném světě chtějí připomenout, že kdysi existovala doba a v ní muži, kteří neváhali obětovat pohodlí, zdraví a život pro trochu té nehmotné slávy, pro touhu objevovat, posunout hranice a být někde první. Obrovská odvaha a odhodlání, sebeobětování, síla vůle, tuhá disciplína, touha přežít, vytrvat. Dnes jsou ta slova skoro bez významu, jako prázdné skořápky zašlé slávy a překonaných hodnot. Můžeme jen doufat, že se ten objevitelský duch zase někdy vrátí a s ním i podobní hrdinové.

24 17.04.2021

(SPOILER) Na tohle jsem se docela těšil, nakonec mám trochu rozporuplný pocit, přičemž pozitiva lehce převažují. Příběh začíná velmi slibně, autor představuje nesmírně zajímavé a nápadité prostředí tajemné vodní planety. Voda, voda, nic než voda, a ještě k tomu slaná. K tomu pár podivných plovoucích ostrovů a místní zvláštní flóra a fauna, včetně několika inteligentních druhů. Lidé to zde vůbec nemají lehké, původní obyvatelé nejsou zrovna přátelští. Lidé žijí v poněkud podřízeném postavení. Prostřednictvím protagonisty čtenář poznává život a osudy lidské diaspory, nostalgii po dávno ztracené Zemi. Postavy jsou dostatečně zajímavé, s výhradami si lze nalézt „oblíbence“. V prvních dvou třetinách knihy není moc hluchých a nudných míst. Nakonec se však dostaneme k Tváři vod a tam jakoby autorovi došli nápady. Pro množství mystických úvah jsem měl neodbytný pocit, že se mu to celé rozpadlo pod rukama. Ano, je to výprava, je to objevitelská cesta, objevování sebe sama, transcendence – ten konec mi prostě vůbec nesedl. Příliš mnoho náboženských úvah, které jsem v daném kontextu nedokázal nijak uchopit. Času stráveného s knihou však nijak zvlášť nelituji. Prostředí je opravdu zajímavé a zábavné.

Ještě k poznámce uživatele Terror ohledně kvality vydání – plný souhlas, je to totálně odfláknutá práce, zlacení jsem při prvním čtení také hned ošoupal. Za tu plnou cenu to vážně nestojí.

13 04.04.2021

(SPOILER) Pro mě tentokrát spíš zklamání a dlouho jsem nevěděl, jak hodnotit, hodně jsem to „kousal“. Autora znám díky knize Děti času, z té jsem byl nadšen, a na tuto jsem se, i díky anotaci, velmi těšil. Vůbec to však nesplnilo moje očekávání. Začátek je slibný, cesta lodí, kamsi, skrze šílenou a smrtící džungli, nostalgicky se mi vybavil Kantos Hyperionu, nebo Srdce temnoty. Civilizace postavená na troskách předchozích civilizací mi hodně připomněla Monte Cookovu Numeneru. Prostředí nesmírně zajímavé, hlavní postava zpočátku celkem taky, vše skýtá neuvěřitelný a silný potenciál. A to je bohužel vše. Potenciál zůstane zcela tragicky nevyužit. Jakkoliv se to čte snadno, jakkoliv stránky ubíhají jedna za druhou, jakkoliv je to řemeslně skvěle napsáno, něco tomu chybí. Příběh se posouvá a plyne, brzy však začne být zřejmé, že vůbec není jasné, kam vlastně. Chybí nějaká nosná myšlenka, nějaká hlavní příběhová linie – nechápejte mě špatně, samozřejmě, že nemusí být žádná, ale příběh by v takovém případě neměl čtenáře vést k závěru, že tam nějaká je nebo bude, což tento dělá. Ano, vše se točí kolem Stefana, ale za mě to tedy vůbec nestačí, chybí jakýkoliv přesah, jakýkoliv vývoj, hlubší téma. Stefan jako protagonista jde odnikud nikam, a přestože ze začátku působí celkem nadějně, všechny sympatie později ztrácí, jeho charakter prodělává naprosto minimální vývoj a posun, více ho popisovat nechci, superlativy bych nenašel. Navíc, to málo co v průběhu své životní cesty získává, jakoby zapomněl hned v další kapitole. Popravdě, jako protagonistu ho v sympatiích velmi rychle překoná jeden nejmenovaný dozorce. Příběh je takové typické spotřební zboží – přečíst a zapomenout, a i když v něm pár zajímavých momentů existuje, celkově jsem měl pocit zcela nevyužitého potenciálu naprosto skvělého světa. Co ty mystické dovednosti? Co Podsvětí? Co geneticky upravení jedinci a psychické schopnosti, které se vynoří jen tak, jako deus ex machina? Spousta nelogičností a hloupých motivací. Je to odbytá práce. A rozhodně to není dystopie. Knihu jsem skoro odložil a jsem na hraně myslet si, že to byla ztráta času, což si obvykle u knihy myslet odmítám. Poslední stránka o konci lidského druhu je sice skvělá, ale ani omylem nezachrání celou knihu.

7 03.04.2021

Kniha začíná téměř poeticky, hned v první kapitole se čtenář ocitá na břehu řeky Onon, na jejím horním toku, ve východním Mongolsku, v údajném Čingischánově rodišti. Snadno si představí zelenou trávu, modré nebe, koně, jezdce, znesvářené kmeny, podivná, dnes nepochopitelná, kulturní pravidla stepních obyvatel, tvrdý a těžký život v jurtách, v koňském sedle, s lukem v ruce. Drsnou, ikonickou a podmanivou krajinu studených mongolských stepí.

V první části se autor zevrubně věnuje Čingischánově rodině, dětství, dospívání, důležitým formativním událostem, postupné cesty k moci, ke sjednocení kmenů. Obšírně čerpá z Tajné kroniky Mongolů, nejstaršího dochovaného pramene mongolské historie, jakési literární kroniky Čingischánova rodu, rodiny a historie Mongolů. Vše je psáno velmi čtivě, prozaicky. Částečně se prolíná s doloženými historickými událostmi, dějinami mongolské říše, expanzí napříč téměř celou Asií, přes střední východ až do Evropy.

Autor dokazuje, že podtitul knihy není zvolen prvoplánově, nebo jakkoliv nezaslouženě. Detailně popisuje hlavní události světových dějin, například dobytí Bagdádu, vyvrácení Islámských říší a tím de facto ukončení „zlatého věku“ Islámu, strategické úspěchy Kublajchána v Číně, zničení dynastie Sung, dobyvačné pokusy dále na východ. V souvislosti s dneškem nelze nezmínit spojitost mongolské expanze a morových epidemií původem v Číně a následný přenos do Evropy. V části popisující dobyvačné války a expanzi je samozřejmě důraz kladen na další členy Čingischánova klanu, zejména syny a další příbuzné. Kniha je plná zajímavých detailů mongolských kulturních zvyklostí, stepních zákonů, pravidel, nesmírně zajímavých etnografických a antropologických poznámek.

V neposlední řadě nelze přehlédnout smutnou a varující poslední část, plnou otřesných detailů perzekuce mongolských učenců a spisovatelů, snažících se oživit mongolské tradice a historii, navzdory vládnoucí tyranii komunistických zrůd po obsazení Mongolska bolševiky během ruské občanské války a následně navzdory loutkové vládě stejných tyranů po vyhlášení „nezávislosti“, přesto však v reálném a těsném područí Sovětského svazu.

Čtenářům zajímajícím se o středověké dějiny asijských stepních říší a národů a o jejich přesah do současnosti jednoznačně doporučuji.

13 03.04.2021

Knihu jsem našel na základě reference v jiné knize, od jiného autora, Jonathana Haidta. Úvaha byla prostá – autor, jehož kniha se mi velmi líbí, doporučuje přímo v textu další knihu, tedy proč to nezkusit. A výsledek? Je to terapeutická kniha, doslova cvičebnice kognitivně behaviorální terapie. Autor se v úvodu chlubí tím, že v minulosti dělal výzkumy ohledně toho, jestli pouhé přečtení knihy skutečně pomáhá – dle všeho měřitelně ano. Za sebe musím říct, že asi ano, i když to chce delší čas, a hlavně poctivě a pravidelně provádět terapeutická cvičení. Rozhodně jsem se naučil rozpoznávat a bránit se těm vlezlým negativním myšlenkovým spirálám, které vás stahují, tam, kam nikdy nechcete. Kniha je plná různých cvičení – celá druhá polovina. Je třeba zmínit, že vyžaduje aktivní účast čtenáře, vedle teoretické části je plná kognitivně behaviorálních postupů, jak postupně ovládnou depresivní a úzkostné myšlenky, jak postupně měnit zaběhlé vzorce negativního myšlení – primárně tohle jsem si odnesl já. V knize toho je však mnohem více, namátkou například aplikace KBT na zvládání stresu a vzteku a dalších forem psychického nepohodlí. Pokud se zajímáte o psychologii, zejména KBT, nebo pokud cítíte mírné až střední psychické nepohodlí a chcete si z jakéhokoliv důvodu nejprve zkusit pomoci sami, knihu rozhodně vyzkoušejte.

13 30.03.2021

Kniha zkoumá fenomén pocitu štěstí a s tím související šťastný život z přísně vědeckého pohledu. Nejedná se o „self-help“ knihu, nejedná se o návod jak žít šťastný život. I když, to druhé tvrzení beru zpět. Z knihy si lze něco odnést, něco co může vylepšit náš pohled na svět. Autor zkoumá 10 různých přístupů k životnímu štěstí, sesbíraných napříč kulturními tradicemi, napříč různými geografickými regiony – západní tradice / antika, Čína, Indie, další. Hledá a dokládá rozdíly, ale též zejména podobnosti. Na základě publikovaných vědeckých článků dokládá, co funguje a co ne. Srovnává materiální, duchovní i sociální vlivy, které dělají člověka šťastným. Nedílnou součástí je pátrání po vlivu genů a prostředí na prožívaný pocit štěstí. Mě osobně odpovědi docela překvapily. Zevrubně se věnuje stoické tradici, porovnává podobné přístupy budhismu a hinduismu. Na pomoc si bere starověké základní náboženské texty. Velmi obšírně rozebírá pozitivní dopad kognitivně behaviorální terapie při léčbě depresí a úzkostí. Trefně porovnává meditaci (východní přístup) a KBT + Prozac (západní přístup), jako dva odlišné způsoby dosažení téhož. Pokud štěstí zrovna hledáte, knihu vyzkoušejte. Není to zaručený návod, jak být šťastný, rozhodně ne, ale hledajícím pomůže se zorientovat a nasměrovat pozornost možná překvapivým směrem, podpořeno trochou té vědecké metody. A pokud zrovna štěstí nehledáte, přečtěte si ji taky, litovat nebudete.

16 29.03.2021

Celkem i chápu, proč se kniha mnohým lidem nelíbí, proč je autor ostrakizován, napadán, nenáviděn, zejména levicově smýšlejícími progresivními idealisty. Čtenáře totiž nedrží v iluzi, nemanipuluje s realitou, život je krutý a nespravedlivý, všichni nemáme stejné šance. Je jasné, proč má progresivní ideologie tolik následovníků, o kolik snazší je žít v sebezničující iluzi, že jednou budou mít všichni stejné šance, že schopní i neschopní, chytří i hloupí, klikaři i smolaři, lidé zdraví či postižení, lidé pohlední i nehezcí, lidé vysocí i lidé zakrslí, se budou mít všichni stejně dobře, budou stejně šťastní, budou mít stejné životní příležitosti a šance. Je to krásný cíl, krásná představa, vznešená představa, sen, a mnozí věří, že budou-li na tom snu pilně, usilovně a aktivně pracovat, jednou, v daleké budoucnosti, se tento sen stane skutečností. Jenže nestane, jako všechny sny se rozplyne v surové realitě, po probuzení zůstane sotva matná vzpomínka, chvilkový pocit blaženosti, než ji vystřídá každodenní šeď. Povaha člověka to neumožní, povaha reality to neumožní, je to utopistická idea, která přinese pouze zmar a pláč, a další kolo hrůz. Snaha o utopickou společnost vynese na povrch opět to nejhorší, co se uvnitř člověka ukrývá. Probuzení ze snu bude mít podobu života v tyranii, tak jako již mnohokrát v minulosti. Autor si na nic nehraje, žádnou realitu neohýbá. Ano, život je krutý, nespravedlivý, pro mnohé naprosto otřesný a plný utrpení, přesto předkládá tezi, že mnohem horší alternativa je uchýlit se k iluzi, uchýlit se ke lži, lež je totalita, lež je tyranie. Je to prosté, autor je nenáviděn, protože bere dnešní nejmladší generaci nedospělých dospělých jejich sny a naděje.

Tím samozřejmě v žádném případě neříkám, že bychom se měli vzdát veškerého snažení měnit svět k lepšímu. Pojďme vybudovat svět, kde všichni budeme mít stejnou šanci uspět, nebudujme svět, kde se všichni budeme mít stejně špatně, neboť právě tam tato snaha o rovnost výsledku směřuje.

Jádrem knihy je souboj individualismu a kolektivismu. Text je poetický a pohádkový, hladí na duši, ta starodávná forma vyprávění, ty dlouhé věty, umně poskládané odstavce, z některých mrazí, jiné zahřejí u srdce, další vyvolají úsměv na rtech, a ještě další u někoho možná i slzy, sám autor nemá k slzám mnohdy daleko. Například vyprávění o boji jeho dcery s nemocí je strašlivé, nepochybně mu dává jistý nadhled, schopnost komentovat utrpení jiných. Ano, je to self-help kniha. Ano, obsahuje četné motivační fráze. Ale je tak trochu jiná než ostatní. Autor čerpá ze svých rozsáhlých, až analytických, znalostí lidských krutostí páchaných ve dvacátém století, ať jde o hrůzovlády Stalina, Hitlera, Mao Ce-Tunga nebo Pol-Pota. Obrací se ke géniům literárního řemesla, k Solženicynovi, Miltonovi, analyzuje Dostojevského, Tolstoje, odkazuje na Frankla, aneb „jít s hlavou vztyčenou, navzdory hrůze a chaosu před námi“. Z psychologického pohledu rozebírá četné Biblické příběhy a další, ještě starší, náboženské texty.

Text je oprávněným útokem na hororový postmodernismus a též proto je v jistých kruzích tak silně nenáviděn. Vysvětluje filosofické základy kritických teorií (Marx, Foucault, Horkheimer, Derrida, a další). Poukazuje na nekonzistence, nelogičnosti, odtržení od reality, boj o moc, snahu postmodernistů zbořit stávající systém a v nové společnosti zaujmout místo na vrcholu, místo mezi novou elitou, mezi novou šlechtou. Snaží se strhnout fasádu reality dnešní doby, jakousi iluzi toho, že směřujeme k utopickému ráji. Kniha je obranou proti totalitarismu, pokusem probudit dav ženoucí se nezastavitelně k okraji propasti tyranie. Doporučuji všem.

32 29.03.2021

„Je přirozené, že vedoucí funkcionáři, politici a vládní činitelé měli své koníčky. Problémy začali teprve tehdy, když si tito lidé uzurpovali odbornost, kterou neměli, a rozhodli se je uskutečňovat z moci úřední. Bolševická tragédie spočívala v tom, že se straničtí vůdci, zahalení v hávu vědecké vlády, domnívali, že jsou k tomu oprávnění. Co více: pokládali to za svou povinnost. Stalinovo lamarckovské přesvědčení a utopické představy ohledně tvárnosti životních forem byly v jeho době dosti obvyklé. Uskutečňování těchto myšlenek politickými cestami bude mít mimořádné a často katastrofické dopady na život milionů lidí.“

„Jak bych si přál, aby se všichni lidé probrali. Aby se všichni probrali.“ Ruský genetik Nikolaj Kolcov, na smrtelné posteli, 1940.

Kniha je svědectvím hrůzné doby, mementem bolševické a stalinistické tyranie, ale především svědectvím o vítězství lži a ideologie nad pravdou a realitou, nad skutečnou vědou. Svědectvím tyranie hlouposti, zaslepenosti, touhy po moci. Nechť poslouží, jako varování všem kdo dnes koketují s novým pojetím hrůzného marxismu a komunismu obecně v podobě postmoderních ideologií – kritických teorií. Protože přesně tam dnešní moderní věrozvěsti / revolucionáři míří. Záměrně užívám tento slovník, protože, ano, je to kult, pseudo-náboženství, kde se nepřipouští hereze.

Autor názorně ukazuje, kam tento ideologický fanatismus, absolutní víra a dogmatismus směřují. Text čtenáře provádí přes několik vědních oborů s hlavním důrazem na genetiku, biologii a agronomii, lehce je zmíněna fyzika. Kniha je sbírkou osudů vědců, a právě na tom je demonstrována zrůdnost celého systému. Ukazuje zaslepenou víru stranických pohlavárů, víru ve vlastní neomylnost, tváří v tvář hrůzné realitě, víru v jakousi predestinaci – být na čele civilizačního progresu, stát se budovateli nového komunistického ráje. To vše za cenu pár milionů mrtvých.

Zejména kapitola o Lysenkovi a vernalizaci, a o Stalinově víře v lamarckismus je pro racionálního čtenáře doslova horor, naprosto neuvěřitelné a šílené čtení o šílených, zkažených lidských zrůdách. Tolik ideologického tmářství, tolik zaslepené oddanosti, pochlebování, pokrytectví a k tomu pět milionů mrtvých hlady.

Autor samozřejmě dále popisuje čistky, tolik spjaté se stalinistickým režimem, dopady čistek na celé vědní obory, likvidace inteligence, likvidace profesní i fyzická, dogmatické odmítání vědeckých teorií, protože „odporovali materialistickému pojetí marxismu-leninismu“. V plné nahotě ukazuje zhoubnost cenzury a autocenzury pro vědecký pokrok. Byla to doba prohnilých oportunistů, kariérních udavačů a politických aktivistů. Kniha je místy možná trochu zmatená, přeskakuje z osoby na osobu, přesto, nebo právě tímto pak v plné nahotě ukazuje dogmatickou zaslepenost, která se nevyhýbá ani těm nejchytřejším a nejschopnějším z nás. Ukazuje, že ani ty ani nejchytřejší, nejschopnější mozky nejsou svým rozumem chráněni před zhoubnou ideologií.

Součástí komunistické ideologie je víra v absolutní materialismus a s tím související důraz na vědu a techniku, tedy teoreticky úspěch zaručen, ne? Omyl! Ve skutečnosti vždy převáží a zvítězí ideologie, věda a technika se tak stává otrokem dogmatické víry v lepší zítřky, vědecká metoda je pozastavena a zničena, místo inženýrských postupů převáží víra, tyranská slepá víra nepřipouštějící heterodoxní kritické myšlení. Všichni, kteří chtějí být v novém systému úspěšní, se dříve či později podřídí kolektivní iluzi, kolektivistickému způsobu uvažování, podřízeni jednomu správnému výkladu reality. A zvlášť hrůzné na tom je, že podobné tendence je dnes možné spatřovat na Západě, na univerzitách, ve státních institucích. Vše začíná být prolezlé nihilistickými postmoderními kritickými teoriemi, snahou vše rozbít, dekonstruovat, dekolonizovat, to včetně takových základních, a zdánlivě neotřesitelných, kamenů západní vědy, jako matematika.

Knihu doporučuji všem, mnohým otevře oči.

13 28.03.2021

Z knihy mám poněkud rozporuplné dojmy. Na jedné straně nesmírně zajímavý, fakty nabitý, dobrodružný a detektivní text, na druhé straně, tedy, co se českého překladu týče, a v souvislosti s probíhající pandemií, text bezpříkladně naplňující definici pořekadla „s křížkem po funuse“.

Nejprve k té zajímavé části. Autoři čtenáře ze široka seznamují s moderní epidemiologií a vakcinologií. Populárně naučnou formou ukazují aktuální stav oboru a zejména hrozby, předvídatelné těsně za horizontem – o tom dále. Rozhodně zajímavé jsou historické pohledy na epidemie všemožných chorob v minulosti: AIDS, cholery v Londýnské čtvrti Soho, opakované epidemie Eboly v Africe, malárie, výskyt Antraxu, neštovice, TBC a mnoho dalších. Na příkladech ukazují činnost epidemiologů, historický rozvoj oboru jako takového, obtíže, úspěchy, vznik vakcín a technologie s tím spojené. Ukazují doslova detektivní a dobrodružné pátrání po původcích / vektorech, část textu se zabývá vojenským využitím a výzkumem biologických zbraní, obsáhle se věnuje též například viru Zika – zejména v souvislosti se změnami klimatu, rozšířením komářích přenašečů. Je zajímavé, že i když je Osterholm typický, dnes by se řeklo, „představitel režimu“, enormně silně kritizuje obří farmaceutické firmy právě za přístup k vývoji vakcín.

Autoři dále například ukazují naprostou neschopnost WHO a podobných organizací domluvit se na formě mezinárodní spolupráce (znění direktiv apod.), to samozřejmě nezmenšuje jejich nezastupitelnou roli při řešení některých situací, ale efektivitu práce jsme si loni a letos mohli prakticky ověřit na vlastní kůži a ze zjištění neplyne nic pozitivního. Západ vyměnil kontrolu nad klíčovými světovými institucemi za jakousi virtuální a hypotetickou rovnost členů, vyrovnanou váhu hlasovacích práv, chiméru demokratické organizace, naprosto neúměrně k velikosti finančních příspěvkům, jen jaksi zapomněl nebo si neuvědomil, že zbytek světa vůbec nehraje dle západních pravidel rovnosti. Dnes jsme všichni v přímém přenosu svědky toho, před čím autoři v knize varují.

Následuje fabulace na téma pandemie viru H7N9. Působí úsměvně, ne pro nedostatek vhledu do problematiky, ne snad pro chybnou projekci budoucích událostí. Působí úsměvně, protože se to stalo jinak, podobně, ale jinak. Autoři rozhodně vědí, o čem píšou, jejich odhad je nesmírně realistický: původ v Číně, nedostatek zásob, narušení dodavatelských řetězců, … odmítnutí Číny nazývat virus virem Wuhan / Čínským – jasně to ukazuje na kulturní sílu Číny a naopak kulturní slabost Západu. I to autoři lehce naznačují. Bohužel jsou v zajetí naivity vlastních politických představ sjednocení a postavení se společnému nepříteli, zcela v rozporu s realitou, jak názorně ukázalo chaotické jednání WHO v prvních kritických týdnech pandemie v lednu 2020, mlžící o možnostech přenosu, původu, použití masek, apod.

Tahle politická naivita text v mých očích subjektivně velmi sráží. Ostrost sdělení je výrazně otupena právě probíhající pandemií. Chyba však není primárně v knize jako takové, nebo v nedostatečné erudici autorů, chyba je v načasování. Shrnul bych následovně: originál vyšel v roce 2017, český překlad v roce 2021. Zcela na rovinu, za poslední rok jsem se z mainstreamových medií o epidemiích pravděpodobně dozvěděl víc, což samozřejmě není chyba knihy. Autoři chtěli svět varovat, svět varování nebral vážně, a kde jsme teď, to vidíme všichni.

Je tedy dnes text užitečný? Domnívám se, že omezeným způsobem ano. Obsahuje množství zajímavých informací o dalších rizicích, nemocech, přenašečích a opatřeních. Ty praktické věci a dopady chybějících protiopatření jsme měli všichni možnost zažít doslova na vlastní kůži, a tento fakt poněkud sráží dopad textu. Přes kritický komentář hodnotím, jak hodnotím – téma je nesmírně důležité, kniha vyniká nezaujatostí, fakty a absencí dnes všudypřítomné hysterie.

Poznámka na závěr. Ukazuje se, zcela v souladu s autorovou předpovědí, že pandemie a kritická epidemiologická situace může mít a má vážné politické dopady, Trumpovi pravděpodobně prohrála volby, u nás zcela jasně odhalila naprosté diletantství, neschopnost, nadutost a hloupost našich vládnoucích elit – žijeme v područí hlupáků. Skutečně zásadní pro zvládání epidemie se ukazuje mít vedle nadstandardních odborných znalostí též výjimečně nadstandardní manažerské schopnosti, dovednost věci zorganizovat, rychle a efektivně. Pozor, tím ani omylem nemyslím „nekecat a makat“, právě naopak, tím myslím prokazatelně vědět co dělat, dělat to dobře, rychle a efektivně.

16 19.02.2021

Další Lemova klasika, tato dokonce několikrát, více či méně úspěšně, zfilmovaná. Výrazným rysem je hutná, tíživá, horrorová atmosféra. Neznámo číhá za každým rohem temných chodeb stanice. Nejde o prvoplánový pocit nebezpečí, jde o skutečné neznámo, cizí, nelidské. Hmatatelný strach nepramení z hrozby smrti, pramení z absolutního neznáma, které nelze pochopit lidskou myslí, pramení z archetypální hrůzy šílenství, osudu horšího než bolest a smrt. Je to komorní SF. Příběh se opět točí kolem prvního kontaktu s neznámou, nelidskou entitou, prozkoumává lidskou reakci na nelidské podmínky a rozhodně patří do zlatého fondu mistrovských děl žánru.

47 03.02.2021

Překvapivě skvělé starodávné science fiction. Vůbec jsem nečekal, že to bude takhle dobré. Příběh je jednoduchý, nesmírně dynamický, celé je to psáno snadným a přístupným způsobem, žádné složité konstrukce a stavby. Vize úrovně techniky odpovídá době vzniku, ale v tom vůbec není kouzlo ani jádro příběhu. Vlastně celý ten SF prvek pouze poskytuje rámec děje, kulisu, téměř nepodstatnou. Záměrně píšu téměř, protože ta kulisa samozřejmě důležitá je. Podstatnější je však naprosto geniální, tíživá, horrorová atmosféra, pocity zmaru, beznaděje, lhostejnosti. Studená, černá bezcitnost vesmíru. A v něm skupina průzkumníků čelící absolutnímu neznámu, podivné entitě, hrůze, strachu, možná smrti. Tváří v tvář něčemu naprosto cizímu, nelidskému. Jak reagovat? Jak se chovat? Ten objevitelský motiv, ty důsledky, ta nutná odvaha, je to nejlepší z knihy. Závěr je trochu hutný a možná lehce ztrácí dynamiku předchozích kapitol, zážitek však nijak nesráží. Vyzdvihuji naprosto inovativní cizí entitu, jedno z prvních použití tohoto typu „organismu“ v rámci žánru vůbec. Pro všechny SF fanoušky je to naprostá povinnost.

35 03.02.2021

„Tento zážitek měl pozitivní vliv na moje prožívání a celkovou životní spokojenost. Znovu se mi zjevilo a potvrdilo, že moje myšlení bývá ve všední dny sevřeno v korytě zaběhlých schémat, kdy si často připadám jako list plující na hladině dravé řeky, jež se mnou smýká mezi balvany, a jsem vydán životu napospas. Při psychedelickém prožitku se myšlení osvobozuje od stereotypních vzorů, hledá interpretace, prozkoumává možnosti, jak s životem naložit, spontánně přicházejí originální vhledy a inspirace.“
TR04 Reflexe

Skvělý autorský a vydavatelský počin, který by se mohl stát základem obnovy veřejné diskuze na téma užití psychedelik, narovnat a opravit jejich poněkud nezaslouženě špatnou pověst, po desetiletích ostrakizace, tabuizace, ignorace. Ve světle nejnovějších psychiatrických výzkumů, nejen u nás, je totiž zřejmé, že Overtonovo okno při pohledu na tuto kategorii látek je nezbytně nutné posunout. Veřejná diskuze neprobíhá, to je třeba změnit.

Nejsem uživatel „trávy“ a podobných, do zblbnutí meloucí něco o „legalizaci“. Jsem normální chlap, vychovaný ve světě, kde cokoliv spojeného s jakoukoliv „drogou“ (klasicky kromě alkoholu a tabáku) bylo vnímáno jako naprosté tabu, po zásluze vykázáno na samotný okraj společnosti, odsuzováno, opovrhováno. Doteď si pamatuji ty odstrašující příběhy lidí vyskakujících z oken po požití lysohlávek.

Až v poslední době se ke mně začali dostávat informace, zcela odporující naučenému narativu, oči mi otevřel, kromě jiného, zejména podcast Joe Rogan Experience, kde o psychedelikách zcela otevřeně mluvili respektovaní neurologové, biologové, historikové, mykologové a mnozí další. Přesto, vážně míněná diskuze, i mezi přáteli, je stále možná spíš s osobami s otevřenější myslí.

Kniha je rozdělena do množství kapitol a zabývá se zejména psilocybinem. Autoři čtenáře provází množstvím témat, od chemie a působení psilocybinu na serotoninové receptory, přes krátkou historii psychedelik – znovuobjevení pro západní svět, přes povzdech nad nešťastným legislativním ukotvením, přes nesmírně zajímavý příspěvek na téma iniciačních a transformativních rituálů a historické užití psychedelik v hluboké minulosti lidstva, po vlastní psychedelický zážitek – co se děje v mozku, a další. Kapitoly jsou krátké a čtivé. Přibližně dvě třetiny knihy zabírá popis české studie intoxikace dobrovolníků, od nesmírně důležité kapitoly detailně popisující experiment, zdůrazňující „set“ a „setting“, tj. nastavení mysli dobrovolníka a prostředí kde pokus probíhá. Dále následuje obsáhlý záznam pokusu v podobě popisu „tripů“ jednotlivých dobrovolníků, vč. zmínky o vlivu na život a prožívání s delším časovým odstupem. Tato část rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu. Zvídavější čtenáře pak jistě potěší množství dalších zdrojů na konci každé kapitoly.

Duševní zdraví lidí stále upadá, přetechnizovaná civilizace spíš psychickou zátěž zvyšuje, než aby ji snižovala, denně se setkáváme s novými stresory, úzkostmi, depresemi. Mohou nás psychedelika někam posunout? Někteří tvrdí, že ano, že s nimi bude možné léčit deprese, úzkosti, obsedantně kompulzivní poruchy, různé další strachy, mnohem lépe, než se stávající skupinou léků. Jiní naopak zastávají názor, že cokoliv psychedelika umožní dosáhnout, lze dosáhnout bez nutnosti užití drog, jinými prostředky, například meditací, kognitivně behaviorální terapií. Kde je pravda nevím. Jsem však přesvědčen, že je nejvyšší čas širší veřejnou diskuzi zahájit, kniha je rozhodně krok správným směrem. Všem zájemcům rozhodně doporučuji.

18 03.02.2021

„Představovali si, jak si mezi sebou v lese obří myceliální sítě posílají elektrické signály. Dělali si naděje, že tam v podzemí leží něco jako obrovské mozky.“

Houby, podivné nenápadné organismy, v různých podobách se s nimi setkáváme v podstatě denně. Často je přehlížíme, někdy je sbíráme, někdy je jíme, některé nás otráví, naopak jiné nás doslova odešlou na mystickou cestu sebepoznání a psychedelických zážitků. Kniha je neuvěřitelná, čtivá a nesmírně zábavná. Sám patřím k těm, kteří houby léta spíš přehlíželi, nebo se maximálně někde v lese chvíli potěšili krásou výtrusnic a bez dalšího zamyšlení pokračovali dál. Kniha dává čtenáři možnost nahlédnout do neuvěřitelně složitého světa myceliálních sítí, výtrusnic a spor. Autorovo nadšení je nesmírně nakažlivé, odhaluje svět, který jsem do teď zcela ignoroval, a nyní, když jsem do něho krátce nahlédl, byl jsem jím zcela okouzlen. Houby jsou skutečně fascinující organismy a mycelium, tajemné a nepoznané podhoubí, tvořené sítí vláken, neboli hyf, je jejich jádrem, transportní sítí, senzorickým orgánem, orgánem pro získávání potravy a možná i mozkem, pokud si troufneme u hub něco tak kontroverzního a kacířského jako mozek vůbec představit.

Jednu kapitolu pak autor věnuje halucinogenním účinkům některých druhů, zejména samozřejmě psilocybinu, lysohlávkám a LSD. Obě látky byly syntetizovány z hub. Lehce nastíní, jak látky možná účinkují. Krátce čtenáře seznamuje s historií „znovuobjevení“ psychedelik pro západní svět, bouřlivý rozmach výzkumu, a stejně tak bouřlivé a tragické postavení halucinogenů mimo zákon a zahnání veškerých výzkumů do ilegality. Až v poslední době se to pomalu začíná měnit. Vyzdvihuji zmínky o Eleusinských mysteriích, též vyzdvihuji shrnutí posledních poznatků a teorií pojídání entheogenních látek a jejich vliv na vznik prvních náboženství, spekulace sahají až hluboko do pradávné kulturní revoluce někdy ve středním paleolitu, před 50 až 70 tis. lety.

V neposlední řadě čtenáře seznamuje s dalšími možnostmi využití hub v budoucnosti, tzv. extrémní mykologie, název napovídá mnohé, některé nápady jsou docela šílené.

Doporučuji všem mykologům, ale i lidem, kteří se prostě jen zajímají o svět a přírodu kolem sebe.

24 02.02.2021

„On se mi pak svěřil, že mu v tu chvíli běželo hlavou: „Delší život má cenu právě kvůli tomuhle. Abychom se mohli zúčastnit důležitých okamžiků v životě svých dětí.““

Nesmrtelnost. Metuzalémovo pokolení. Kdo by nad tím někdy neuvažoval? Kdo by někdy nepřemýšlel, jaké by to bylo, žít do sta let? Do sto padesáti? Do dvou set? Ještě déle? Je to fascinující kniha, je to epická výprava hledání pramene věčného mládí, věčného života. Možná jsem do úvodních vět vložil příliš mnoho patosu, s ohledem na celkové vyznění knihy a nadšení autora to však nepovažuji za nijak přehnané. Stárnutí je nemoc, nemoc, která zabíjí 100% nakažených, a nakažení jsme všichni již od narození (pochopitelně v této větě pomíjím jakékoliv jiné příčiny smrti kromě sešlosti věkem). Naštěstí však bude v budoucnu možné tuto zákeřnou nemoc vyléčit. Alespoň takto to vnímá autor a je to hlavní premisa knihy.

Kniha se věnuje několika tématům spojených s fenoménem stárnutí. Autor nastíní poslední výsledky výzkumů stárnutí, vyjmenovává poslední a nejnovější teorie, proč stárneme, popisuje biologické jevy zodpovědné za proces stárnutí, nijak do hloubky, vše pochopitelné pro laické čtenáře. V průběhu textu ukazuje aktuální možnosti, jak některé průvodní jevy stárnutí zpomalit, až obrátit, od čistě fyzických „tréninkových“ metod, posilujících antifragilní vlastnosti biologických materiálů – kryoterapie, omezení kalorického příjmu, po různé látky, jejichž užívání se v některých studiích (na myších) ukázalo jako přínosné a pozitivní a vliv dalších se aktuálně intenzivně zkoumá. Je třeba zmínit, že neexistuje žádná studie mapující vliv na člověka.

Dalším tématem je zkoumání obecného stárnutí populace, vyššího věku dožití, dopad na společnost jako takovou, úvahy o růstu populace, environmentální dopady. Další jsou ekonomické úvahy, různý vliv dlouhověkosti na bohaté vs. chudé, dále se rozevírající příjmové nůžky. Dlouhověkost hraje silně ve prospěch kapitalizace majetku, pro bohaté budou snáze dostupné různé kůry dlouhověkosti. Tolik na ukázku. Čte se to hezky, představa, že tu moje generace bude do 120, nebo možná až do 150 je lákavá, přestože se tomu zdráhám uvěřit, byť autor překypuje optimismem. Několik dalších odstavců autor věnuje úvahám o eutanazii, důstojné smrti, možnosti volby a důstojnému životu. Nejde jen o to prodloužit život. Jde o to prodloužit život a udržet zdraví a důstojnost. Jaký smysl má zemřít ve sto dvaceti letech, když z toho posledních padesát let strávíme běháním po doktorech, v nemocnicích, v LDNkách. To nechce nikdo. V tomto s autorem plně souhlasím. S tím souvisí silná kritika extrémního podfinancování oboru výzkumu stárnutí.

Co už se tak hezky nečte je prosakující autorova posedlost levicovým myšlením a progresivním americkým liberalismem. V knize jsou zmíněny snad všechny klasické levicové stereotypy, např. staří lidé jsou bigotní, vyzdvihuje západní „komunalky“ ve formě sdíleného bydlení v západních městech, snad povinně poukazuje na hříchy kolonialismu, nadšeně vyzdvihuje sledování všemožných biomarkerů, bez obav ze zneužití korporátními vydřiduchy.

Autor se bojí, že s dlouhověkostí ze světa zmizí laskavost, dobrosrdečnost, dobrota, tolerance, spravedlnost. Zde nesouhlasím, myslím, že to bude právě naopak. Dlouhověcí lidé budou mít možná mnohem větší motivaci chovat se lépe, protože na tom bude mnohem víc záležet, než v kratších životech, budou se bát o život přijít, protože nepřijdou o deset let, přijdou o dalších sto let. Další nutnou podmínkou bude skvělá psychická kondice, představa, že člověk sto let stráví v depresích, v úzkostech, s nízkým sebevědomím, nebo s jakoukoli z dalších psychických poruch, moc lákavá není.

Kniha je rozhodně zajímavá, dává možnost nahlédnout do přitažlivé budoucnosti. Zájemcům o problematiku doporučuji a jdu shánět NMN a Resveratrol.

22 02.02.2021

„Bývalá moderátorka televizních talk show Jenny Jones měla show nazvanou „Boot Camp My Pre-teen“, do kterého si pozvala malé chlapce, kteří dělali svým matkám samoživitelkám spoustu problémů. Pozvala také seržanta námořnictva, aby chlapcům ukázal, co je to disciplína. Seržant tedy hartusil na desetiletého chlapce a nakonec pohrozil“
„Buď se polepšíš, nebo se na příštích osm let stanu tvým tátou, to bys chtěl, synu?“
A vzpurný chlapec odpověděl: „Chtěl, pane.“
Ohromený, ale zjevně pohnutý seržant se zeptal: „A proč chceš, abych byl tvůj táta?“
Chlapec se na něho smutně podíval a odpověděl: „Protože žádného tátu nemám.“
Chlapci potřebují otce prosazující hranice stejně, jako potřebují včely květiny s pylem.“

„V podstatě tak lze říct, že na každý dolar vynaložený na zajištění toho, že bude dítě trávit čas se svým otcem, připadá 290 dolarů vynaložených na to, aby dítě dostalo od otce peníze. Stručně řečeno, vynakládáme miliardy dolarů na to, abychom od otců získali peníze, které téměř nikdo z nich nemá, a v podstatě nulové částky na to, abychom otcům umožnili věnovat čas jejich dětem – přičemž otcové tento čas mají a děti s nimi čas potřebují.“

„Mužské zdraví? To má zhruba stejnou relevanci, jako kdybyste bojovali za osvobození bělochů.“

Zcela neprávem opomíjená a zapadlá kniha, která by mohla být zajímavým příspěvkem do diskuze na téma rodičovství a zejména otcovství. Autoři prozkoumávají dnes velmi kontroverzní a výbušné téma, dokladem budiž hodnocení knihy. Silně a přesvědčivě a zcela na straně zdravého rozumu, argumentují ve prospěch udržení otců v rodinách, udržení rodin pohromadě, přítomnosti otcovské postavy při výchově chlapců, ale i dívek. Tento důraz na v podstatě tradiční rodinu musí být pro mnohé radikální nenávistné feministky stejně neodolatelný jako pověstný rudý hard v rukou toreadora pro oči býka. A to vše přestože jsou autoři tak progresivní, jak jen dnešní američtí levicoví intelektuálové, žijící v utopickém ráji jménem Kalifornie, sami sebe se označující za feministy, aktivní ve feministických hnutích, mohou být.

A v čem, že je kniha tak kontroverzní? Silně argumentuje ve prospěch mužů. Tak je to jednoduché. Prokazatelně ukazuje nutnost přítomnosti otců při výchově dětí a dokládá, že jejich absence s sebou nese množství negativních až patologických společenských jevů. Zejména na výchovu mladých chlapců má přítomný nebo nepřítomný otec zcela zásadní vliv. Příkladem patologií budiž třeba zvýšená míra a inklinace k násilí u chlapců vyrůstajících bez otce, zvýšené riziko depresí, sebepoškozování, zvýšené riziko sebevražd, abůzy substancí, závislosti, vyšší pravděpodobnost kriminálního chování, pocity bezútěšnosti, vyšší riziko poruch chování typu ADHD, a mnohé další. Zároveň v této souvislosti upozorňuje na zcela otřesné statistiky, kdy konkrétně v amerických komunitách až 50% dětí vyrůstá bez otce.

Oprávněně kritizuje dnešní zcela nevyrovnaný přístup k oběma pohlavím, na jedná straně správná podpora žen ve všech oblastech, na druhé straně naprosto nulová podpora můžu nikde a v ničem, schovávající se pod nic neříkající proklamace o světovém patriarchátu, toxické maskulinitě a dalších nesmyslných, nic neříkajících progresivních novotvarech. Dokládá to množstvím neuvěřitelně mrazivých příběhů z mužských skupin, které autor zakládal v USA a Kanadě. Zcela otřesná a blatantní je pak prokazatelná nerovnost muže vs. ženy u soudních sporů za právo vychovávat vlastní děti. Poukazuje, jak za touto diskriminací mužů opět stojí feministické hnutí, již od 70. let 20. stol. Feministky nejprve zapojení otců do výchovy podporovali, záhy však velmi prudce obrátili, pod tlakem svých členek. Politika zvítězila nad rovností. Rovný přístup v rozhodnutích soudů nehledejte. Není tam. Časem se ustálil společenský narativ, který tuto nerovnost plně vystihuje, totiž že „matka má na děti právo, kdežto otcové musí o děti bojovat“.

Jsem si vědom, že v dnešní ultrakorektní a ultraprogresivní době se tímto prohlášením pohybuji za hranou kacířství, přesto: dítě by mělo mít dva rodiče, matku a otce. Nijak nesnižuji obdivuhodnou snahu matek samoživitelek (a v menší míře otců samoživitelů) protlouct se životem a vychovat potomka navzdory mnohdy naprosté nepřízni osudu, životní smůle, otřesným partnerům (a partnerkám). Přesto je však třeba jednoznačně říct, že ne všechny formy rodiny jsou rovnocenné a ne všechny vychovávají stejně úspěšné a socializované děti. Ač bych nerad generalizoval, tuhle knihu budou feministky, feministé, zkrátka radikální levicoví aktivisté všeho druhu, bojující za lepší zítřky a krásný nový svět, ze srdce nenávidět.

Čtenáři, zejména pánové, nenechte se odradit zdejším špatným hodnocením. Naprosto chápu, a chápou to i autoři, že svět není černobílý, přesto, kniha je skvělá a minimálně muži, kteří bojují se soudy, s diskriminací otcovství, získají dojem, že na jejich straně přece jen někdo je, že nejsou sami, že na jejich straně je, když už nic jiného, alespoň ta objektivní pravda a realita.

Je to zcela neprávem opomenutá kniha, která by měla mít masivní PR, mělo by se o ní mluvit, psát a zase mluvit, vše proto, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí, mužů i žen. Zvlášť v dnešním aktivistickém světě, kde převládá kultická kmenová politická ideologie ublíženosti a pocitů nad rozumem, fakty a logikou. Doporučuji.

19 02.02.2021

„Existuje ostatně blízká podobnost mezi nyní už prokázaným neúspěchem kulturní demokratizace a neúspěchem nebožky „integrace“. Osudovou chybou bylo chovat se tak, že nově příchozí nedostali pod záminkou ohledů nic, k čemu se připojit: nebyla tu pro ně v kultuře vzdělaná třída, kam by se integrovali. Nově příchozí na území národa už nenacházeli národ, s nímž by se asimilovali.“

„Národy, jež před našima očima vyhasínají, počínaje tím naším, nebudou moct tvrdit, že nebyly varovány. Raději však zmizí, než by se vzdaly své skvělé ideologické rovnostářské a výměnistické ortodoxie. Umřou ctností, ctností vylhanou a falešnou. Právě této sebevraždě z ideologického poblouznění, podobného těm praktikovaných v některých sektách, je nutné se rozhodně postavit, se všemi spojenci, kteří již tento boj vedou, a se všemi procitnuvšími, již jsou odhodláni se k nim přidat: NE výměně národa a civilizace.“

Další z příspěvků do diskuze na téma výměny západních, evropských a zejména francouzských obyvatel valící se masou nově příchozích migrantů. Pomiňme zdánlivou absurdnost úvodní věty, sbírka textů je konzistentním varováním před totálně zpackanou integrací, varováním příslušníka národa, který má s migrací desítky let zkušeností a přesto je dnes, bez většího přehánění, v některých lokalitách téměř na pokraji občanské války.
Text, nebo spíš sbírka esejů, proslovů, rozhovorů a dalších sebraných spisů, je staršího data, některé texty sahají až k počátku milénia, úvodní delší esej je z roku 2009, v té době musel autor i text samotný působit jako naprosté a absurdní zjevení. Autor ji napsal v době, kdy se zdejší mainstream vysmíval lokálním obskurním webům typu „Eurabia“, apod., přinášejícím zprávy (dnes by se řeklo „fake news“ a „ruskou propagandu“) ze západní Evropy a anglosaského světa, stižených těžkostmi plynoucími z přítomnosti neintegrovaných menšin ze svých bývalých kolonií a jiných částí třetího světa. Je to francouzský pohled na věc, prodchnutý všemi jejich kulturně nacionalistickými zvláštnostmi a čirým antiamerikanismem.

Je to zahořklý text, zahořklý stejně jako, a to musím říct, autor. Rozumím tomu, léta a možná desítky let bije na poplach, nikdo neposlouchá, nikdo ho nebere vážně, je ostrakizován establishmentem, trestně stíhán a odsuzován za slova, která pronesl nebo napsal. Trestán za iluzorní a obskurní zločiny z nenávisti, zhoubu západní civilizace. Vidí, jak jeho milovaná země nezadržitelně upadá a on cítí, že ve svém věku již nic moc nezmůže. Je to konzervativní a tradicionalistický výkřik, nářek starého chlapa, na konci své životní dráhy. Nemá absolutně žádnou šanci předat něco ze svých opěvovaných hodnot mladší generaci, která na druhou stranu jako jediná může efektivně bojovat proti patologiím mysli, které autor odsuzuje, proti antirasismu, politické korektnosti, fanatickému boji za sociální spravedlnost. Autor má v mnohém pravdu, má však jen minimální šanci nalézt posluchače a následovníky.
Je to ve své podstatě smutná kniha o zániku národa, jež si svůj zánik způsobil vlastní činností, vlastními prostředky, úplatou těch, co ho nyní rozbíjejí, a budiž to varováním pro ostatní. Můžeme se Francouzům smát, můžeme se smát vtipům s bílými vlajkami, bagetám, croissantům a žabím stehýnkám, ale nelze zastřít smutek z faktu, že tohle prostě nedopadne dobře.

Nijak se nedivím, že je autor ostrakizován a souzen. V době kdy psal první řádky příspěvků obsažených v knize, byly tyto teze kacířstvím nejhrubšího zrna, protivící se proti dogmatu prospěšnosti diverzity a inkluze. Je tomu tak naneštěstí dodnes. Právě proto text vyvolává obrovské množství úvah.

S hodnocením mám však problém, chtěl bych hodnotit vysoko, vzhledem k závažnosti tématu, vzhledem k dopadům do budoucnosti, ale autorův styl psaní to sráží. Není to filosofická kniha, není to objektivní popis reality, je to subjektivní pamflet. Ano, autor má v mnohém pravdu, v mnohém s ním bezvýhradně souhlasím, ale stylem psaní téma sráží a degraduje jeho závažnost, neboť do podobného textu se strašlivě snadno strefuje, jím opovrhovaní organičtí intelektuálové (jak nazývá intelektuály ve službě establishmentu) by to roztrhali napadrť. Je to nářek zhrzeného muže na konci života. Text je extrémně složitý a obtížně čitelný, plný komplikovaných vět, vět uvnitř vět, vsuvek, dodatků, citového balastu, plný nedokazatelných tvrzení. Styl psaní je přezíravý, autor je poněkud pohlcen svou vlastní důležitostí a sebestředností. Navíc, styl „sebraných spisů“ považuji tak trochu za „habaďůru“ na čtenáře, cítil jsem se poněkud ošizen, esej „Velká výměna“ zabírá cca třetinu knihy.

Přesto hodnotím, tak jak hodnotí. Kniha, ať je jaká chce, je důležitým příspěvkem do diskuze a vyvolává množství zásadních úvah. Tyto myšlenky a úvahy bude nutné, raději dříve než později, konfrontovat na celospolečenské úrovni. Nelze zavírat oči, nelze neustále mlít něco o přínosech multikulturalismu, diverzitě, inkluzi, aniž by měla možnost promluvit též širší veřejnost.

Neodpustím si ještě jednu poznámku. Všichni ti internetoví diskutéři a trollové naprosto přesně vědí proč tady ty tisíce, desetitisíce, statisíce migrantů nechtít. Možná to neumí elegantně vyjádřit a vyargumentovat, možná ve svých proklamacích nesahají ani po kotníky sečtělým kavárníkům, možná se mnozí z nich omezí na plamenné a v podstatě trestné výzvy k potápění lodí a střílení na hranicích, nicméně důvod je pokaždé stejný. Vidina toho co sužuje západní Evropu, vidina no-go zón, jejichž existenci mimochodem zapálení obhájci přínosů multikulturalismu popírají dodnes, vidina paralelní společnosti, ztráta bezpečnosti, nárůst strachu a nedůvěry v populaci, složitá pravidla soužití nehomogenních společností, to vše vidí a vnímají a nechtějí. Vždy si vzpomenu na jednu otřepanou frázi, ze které mě vždycky zamrazí: Když je tedy ten multikulturalismus tak přínosný, když je imigrace tisíců lidí takovým přínosem, proč se těm, co ji odmítají, vnucuje pod hrozbou sankcí?

18 02.02.2021

„Lacis, jeden z vůdců Čeky, své funkcionáře instruoval: nepátrat po důkazech, že obviněný vyjadřoval nebo konal proti sovětům. Nejdříve položte dotaz, ke které třídě náleží, jaký má sociální původ, vzdělání a profesi. Toto jsou otázky, které o osudu obviněného rozhodnou. To je smyslem rudého teroru.“

„Dobrý soudruh udělal to, co mu bylo řečeno; byl ochoten veškeré kritické myšlení svěřit ústřednímu výboru.“

„Ve všem, co Lenin dělal, bylo konečným cílem prosadit moc. Pro jeho osobu nebyla moc prostředkem – byl to sám cíl. Abychom parafrázovali George Orwella, nevytvořil diktaturu proto, aby zabezpečil revoluci, ale vytvořil revoluci, aby zabezpečil diktaturu.“

Lze bez nadsázky prohlásit, že bolševická revoluce je jedna z událostí, které nejzásadnějším způsobem ovlivnili běh dvacátého století a, bez přehánění či patosu, ovlivňují běh dějin dodnes. Měříme-li objektivní zlo civilizačních selhání výčtem utrpení a počtem mrtvých, pak se bolševická revoluce a následné hrůzy páchané komunisty dvacátého století obecně dostávají na první místo žebříčků světových tyranů, zanechávaje daleko za sebou hrůzy Německého nacismu, holokaustu a druhé světové války. Komunismus je jako zhoubný nádor v srdci svobodné společnosti, roste, nepozorován, podceňován, záměrně přehlížen, až je nakonec pozdě i na radikální řez. Je to skutečná lidská tragédie.

Kniha je fenomenální a dech beroucí. Krátký komentář k popisu dojmů zdaleka nestačí. Autor jde opravdu do hloubky ve všem, ve všech tématech, ve všech oblastech. Kniha je značně rozsáhlá, je to „špalek“, který k sobě okamžitě stáhne pozornost. Šíře příběhu je enormní, množství detailů odzbrojující. Je to politický thriller té nejvyšší kvality, a přestože je čtenář dopředu seznámen s rozuzlením zápletky, často v dílčím odhalení lapá po dechu a nevěřícně kroutí hlavou. Autor píše skvěle a čtivě, epické obrazy s celonárodním dopadem střídají detaily ze života jednotlivců, vše psáno lehce, místy s ironickým nádechem.

Začíná kulturním pozadím revoluce, ruského lidu, zevrubně vysvětluje vliv a roli intelektuálů a části šlechty. Ukazuje ruskou vesnici a město jako dva naprosto odlišné světy, dvě naprosto cizí entity v jednom těle tehdejšího carského státu. Touto kulturní historií dokládá úspěch následné bolševické tyranie a masového vraždění, válku proti vesnici a opovržení kulaky. Je to fascinující čtení, s výrazným přesahem do dnešních dnů.

Nebyla by to historická práce, kdyby se detailně nevěnovala historickým událostem, počínaje carským dvorem, přes hladomory, nepokoje, přes první revoluční pokusy roku 1905, dopad první světové války, diletantství a neschopnost starého režimu, nevyhnutelné zhroucení carského Ruska, nástup bolševiků, převzetí moci, občanskou válku, přes osudy hlavních hybatelů, nadšení komunistických myslitelů, teoretiků, ideologů, po počátky vystřízlivění a návrat do reality. Vše v nejvyšším možném detailu, vše s důrazem na přesnost a objektivitu. Obšírně popisuje detaily politických a vojenských střetnutí, vyjmenovává vlivy vedoucí protistrany k úspěchu, nebo naopak k neúspěchu. Zaměřuje se na vliv jednotlivců. Ukazuje ideologii komunismu jako náboženství nahrazující víru za starého režimu.

V závěru bilancuje, vrací se k zásadním postavám, ukazuje lítost mnohých, co za nelidského démona to svého času pomáhali vypustit do lidského světa. To rozčarování bývalých revolucionářů, ale i prostého lidu a vesničanu, to kruté poznání, že nový režim mnohem a mnohem horší, než proklínaný a zatracovaný režim starý, je strašidelné. Příslovečné boží mlýny – karma, chce-li někdo. Aneb, revoluce vždy sežere svoje děti. Čtenáři jich je téměř líto, ale ve skutečnosti není, svým přičiněním a nadšením tohle peklo na zemi pomáhali rozpoutat, ať již měli sebeušlechtilejší ideály, svou část odpovědnosti za krutosti a zlo jednoznačně nesou.

Při čtení jsem nedokázal přehlédnout některé podobnosti s dnešní polarizovanou dobou, namátkou například politizace všeho běžného, veškerých témat a denních interakcí, očerňování politických protivníků, nebo třeba tzv. „Bývalé lidi“ (Byvšije ljudi) – naprosto neuvěřitelná podobnost s dnešní západní „cancel culture“, mazání a virtuální likvidaci nepohodlných, nekonformních osob. Mimochodem, jako perličku bych vyzdvihl fakt, že autor v textu několikrát použije spojení „odvážný nový svět“, snad jako parafrázi na ikonický román „Brave New World“ Aldouse Huxleyho. Druhé mimochodem, je pozoruhodné, že si autor všímá značné podobnosti mezi nacionalismem a socialismem a toho, jak velmi blízko k sobě tato hnutí ve skutečnosti mají. Tento dnes velmi nepopulární postoj v textu zevrubně obhajuje a dokazuje jeho relevanci.

Závěr je mrazivý, na zločiny komunismu není možné přestat upozorňovat. Knihu doporučuji všem. Je to varování. Jen vzdělání a znalosti nás uchrání před podobným osudem, neboť, jak autor upozorňuje, jeden z původních nadšených proponentů revoluce, spisovatel Maxim Gorkij, viděl důvod v selhání ideálu a následné uzurpace moci tyranským rudým terorem v zoufalé kulturní zaostalosti ruského lidu. Nekulturnost a nevzdělanost, neschopnost aktivně se bránit vzdouvajícímu se teroru, neschopnost myslet, neschopnost vyslechnout odlišný názor, obecný úpadek vzdělanosti – to vše se může stát v jakékoliv dnešní „vyspělé“ západní demokracii a jak se zdá, mnohde se to již děje. Události bolševické revoluce jsou ledově bodající připomínkou civilizačního selhání a varováním všem budoucím generacím. Tato kniha je skvělým prostředkem, jak toto varování přenášet dál.

22 02.02.2021