thorir komentáře u knih

Podivné „guilty pleasure“? Ano. Kontroverzní BDSM fetiš? Pro někoho možná ano. Vlhký sen kdejakého teenagera? Ale kde že. Brak to je, to jednoznačně. Meč a magie, trochu mi to připomnělo Segrellesova Žoldnéře, taková podivná kombinace středověké feudální fantasy a SF technologie kněží – králů. Příznačný je zcela minimalistický, přesto moderní, styl spaní – po asi dvoustránkovém úvodu je hrdina vržen do víru nekončící akce. Je to svižné, čtivé, místy dost stupidní, plné podivných náhod a příběhových zákrut a ještě divnějších rozuzlení – skoro jako by autor při psaní házel kostkou a náhodně volil příběhové linie. Přesto je to zábavné a otrocky podmanivé. Ano, ženy jsou zde často otrokyně, mluví divně, podřízeně, jsou bezmocné a povolné a muži naopak všemocní a berou si, co chtějí. Vlastně bych se nedivil, kdyby v současné hyperkorektní době knihy série skončili na indexu. Mnozí dnešní útlocitní jedinci a sněhové vločky by s tím asi vážně mohli mít problém, ale narovinu – kontroverze nechápu. Bavilo mě to, splnilo to očekávání, je to skvělý knižní relax, protagonista je sympaťák, aneb „byl jsem tam s ním“.

17 29.08.2021

„Dobro a zlo rozumné a společenské bytosti nezáleží v tom, co právě prožívá, nýbrž v tom, co činí, právě jako ani její ctnost a špatnost nezáleží v tom, co prožívá, nýbrž v tom, co činí.“

Jsou knihy, u kterých se po přečtení sám sebe téměř zoufale ptám: „Proč jsem si ji nepřečetl mnohem, mnohem dřív? Třeba když mi bylo 18?“. Tohle je rozhodně jedna z těchto knih. Je to ale zároveň jedna z těch knih, ke kterým člověk musí dospět. Jak to tedy skloubit dohromady? Nijak. Prostě si ji přečtěte. Kdykoliv. Asi nemá smysl se příliš rozepisovat o moudrosti věků, o použitelnosti do dnešních dní. O tom, jakoby ty tisíciletí mezi sepsáním a současností vlastně ani neexistovali, ani o tom, jak důležitá je láska a oddanost k pravdě v jakékoliv době. Vlastně je i trochu divné hodnotit téměř dva tisíce let starý filosofický spisek, napsaný tehdy asi nejmocnějším mužem doby, císařem a filosofem v jedné osobě, císařem, jehož jméno rezonuje skrze věčnost. Je to úvod do stoické filosofie, do praktické filosofie. Vyplatí se číst dlouze a pomalu, přemítat o každém odstavci, přemýšlet o slovech, větách, sděleních. Vyplatí se mít knihu připravenou a po ruce a ve chvílích smutku a strastí, ale i v dobré náladě, náhodně otevřít a přečíst pár odstavců. Odstavců, jejichž čtení hladí na duši, pozvedá náladu, posiluje morálku a odhodlání žít navzdory životním těžkostem. Není to o pasivitě, není to o lhostejnosti k utrpení vlastnímu nebo cizímu, je to o aktivním životě v pravdě, přemýšlení a hlavně jednání v souladu se zásadami rozumu a pravdy jako nejvyšších ctností. Duše a mysl stoika netrpí.

Doporučuji všem, zejména jako obranu a útěchu před dnešním světem plným lží a pokrytectví.

31 29.08.2021

Proč si západní Evropané v minulosti podmanili téměř celý svět? Jak mohla vzniknout impéria, nad kterými slunce nezapadalo? Impéria, která byla ovládána z neustálými válkami rozdrásaného subkontinentu? Ovládána bílými muži, kteří jinak ve světě tvořili a tvoří etnickou menšinu? Jejich domovem byl subkontinent zničený konflikty, mučený náboženskými schizmaty, plný kulturně odlišných národů, plný soupeřících národních států. Přesto ve světové aréně zvítězili právě tito bílí muži. Jak je možné, že právě Evropané v této historické epoše vyhráli závod o nadvládu na světem?

V této dnes již starší a z části překonané knize autor předkládá své odpovědi na otázky výše. Text, jakkoliv překonaný, je již téměř legendární. O enormním vlivu vypovídá množství soudobých historiků a dalších autorů, kteří na knihu odkazují, nebo se závěry polemizují. A i přesto, že mnohé ze závěrů a tezí byly dávno vyvráceny, obsahuje text značné množství enormně zajímavých faktů a osvěžující pohled na dějiny, že se stále vyplatí si knihu přečíst.

Dnes již snad neprozradím příliš, když uvedu, že základem autorových argumentů o původu nerovností mezi kulturami napříč světem je fyzická geografie a její vlivy, respektive vliv geografie na vznik a vývoj civilizací, od první zemědělské revoluce v neolitu, přes všechny další historické epochy až po nástup moderní doby a průmyslové revoluce. Dle autora vše souvisí s geografickou polohou toho kterého národa a lidské skupiny. Argumenty předkládá silné. V první části se věnuje domestikaci rostlin a zvířat, jako základu budování raných říší. Ukazuje zásadní rozdíly mezi prvními civilizacemi v úrodném půlměsíci a zbytkem světa. Zohledňuje vliv velikosti území, množství zdrojů, velikost populace, geografickou polohu, možné obchodní vztahy s okolními kulturami a mnoho dalšího. Své teze dokazuje příklady z minulosti. Následují další kapitoly. Obsáhle se například věnuje nezávislému vzniku jazyků, jazykových rodin a vzniku písma jen v několika málo oblastech světa. Písmo samozřejmě považuje za stěžejní základní kámen vývoje složitějších společností. Extrémně zajímavé a pro mě značně objevné byly poznámky z etnografických výzkumů pacifické oblasti, z Guineje, o Austronésanech a Polynésanech. Obecně kniha obsahuje obrovské množství etnografických a antropologických faktů a poznámek – klobouk dolů před šíří a rozsahem autorových znalostí.

Text se čte velmi dobře, krátký a úsečný styl psaní je čtivý a zábavný, autor ví jak udržet pozornost. Přestože mě kniha docela bavila, nedávám plný počet hvězd. Na rovinu, text je hodně progresivní, i když vznikl již před čtvrt stoletím, je vidět, že ta progresivistická hrůza bujela na západních univerzitních kampusech dávno, dávno předtím, než se vylila do veřejného prostoru. Protizápadní rétorika působí dost rušivě a otravně, neustálé opakování variací ve stylu „takto uvažují bílí rasisté“, je značně únavné a textu nijak nepřidává. Je to paradoxní, na jedné straně odmítá argumenty ve prospěch vlivu rozdílné „národní ideologie“ (kultura, náboženství, konzervativismus/otevřenost), aby je o pár stránek dál v podstatě uznal nějakou z etnografických „historek“ z práce s kmeny Nové Guineje.

Je vůbec s podivem, proč se někteří historikové stále jakoby diví tomu, že mezi různými kulturami existovali jasné a jednoznačné pocity nadřazenosti, jedna kultura se považovala za nadřazenou nad „barbary“, těmi z venku. Platí to o naprosté většině národů a etnik na celém světě. Nadřazenost / nepřátelství vůči vnější skupině je přirozená lidská vlastnost, viz třeba naprosto vynikající kniha Chování od jinak také liberálního Roberta Sapolského. Je to naopak ten současný důraz na multikulturalismus, ta dnešní oikofóbie, která je při pohledu na běh dějin rodu homo totální aberací a čistě Západním intelektuálním konstruktem.

S celkovým závěrem nesouhlasím. Co třeba Evropa vs. Islám? Evropa vs. Čína? Evropa v posledních 500 letech dobyla (a zase z větší části ztratila) svět nejen proto, že geografie a prostředí bylo na její straně, přestože vliv tam nepochybně je. Ideologie a kultura jednoznačně hráli roli. Individualismus je to, co vítězí v inovacích, alespoň tak to vypadá pohledem 500 let dozadu. Všechny ty kolektivistické kultury prohráli ve volné soutěži se západním individualismem. A nyní je to individualismus utržený ze řetězu a postupný návrat ke kolektivismu, co nás – bílé lidi – sráží na úroveň „barbarů“, jakkoliv je toto pozorování krajně nekorektní a odsouzeníhodné a pro mnohé jistě rasistické. A jakkoliv možná neexistují rozdíly v kognici mezi „rasami“ (anebo existují – to je otázka, pro kterou dnes není politicky místo), „něco“ ten rozdíl způsobilo i v rámci jednoho kontinentu „Eurasie“, tudíž vývody autora trochu plavou na vodě. Pro vyvážení doporučuji zkombinovat například s Fergusonovou Civilizací, kde je právě prostor věnován vlivu kultury, ideologie a civilizačním inovacím. Vůbec tím nechci umenšovat sílu Diamondových argumentů, nicméně realita bude někde uprostřed.

Ještě jedna poznámka na závěr, vypovídající spíše o době vzniku, něž o čemkoliv jiném - přestože se Diamond velmi vymezuje proti jakémukoliv označování neevropanů za „podlidi“, jakémukoliv naznačování, že by snad Evropané byli chytřejší a proto vyhráli historický závod, v doporučené literatuře nakonec doporučí Murrayho knihu „Bell Curve“, dnes tolik kontroverzní a zprofanovanou práci, ukazující na možné rozdíly v inteligenci mezi rasami. Skvěle to odráží ducha doby, kdy byla kniha napsána. Doby, kdy světu ještě nevládla ideologie, kdy vědecká práce byla skutečně vědecká práce, ne jen aktivistické papouškování dogmat a ortodoxie. Doba kdy vědec prošel a dokázal kriticky zhodnotit a použít i literaturu a zdroje ideových protivníků. Dnes se místo toho jen maže, očerňuje, nálepkuje, likvidují se knihy, stahují se články, mažou se osoby.

Knihu doporučuji.

26 08.08.2021

„Řekl například: Namouduši, Bille, všechno mě přesvědčuje o tom, že jsem knižní postavou, které její autor předurčil věčné utrpení.“

Vrcholná satira, plná sžíravého antimilitarismu a antiamerikanismu, čte se to skvěle, je to zábavné, vtipné, je to absurdní, je to nesmyslné, je to nezapomenutelné a politicky to jde úplně mimo mě. A je to román z doby, abych parafrázoval jeden obchodní řetězec, kdy byl svět ještě v pořádku. Je to natolik profláknutá kniha s natolik ikonickým názvem, že jsem si ji prostě jednou musel přečíst. Vonneguta pořád nějak neumím uchopit, píše skvěle, vtipně, ironie a sarkasmus odkapává z každé věty, ale naživo bych si s ním asi neporozuměl a nepokecal. Je to pozorovatel a kritik, je to ikona. Absurdní zápletka je nesmyslná, přesto hluboká a sleduje společenské bolesti doby, minulé i dnešní. Přes použitý slovník je příběh nadčasový. Kritika pokrytecké společnosti funguje v každé době.

„Zabloudil jsem,“ řekl Dwayne. „Potřebuju někoho, kdo by mě vzal za ruku a vyvedl z lesa.“

To potřebujeme občas všichni.

V životě to chce víc rozcapených bobrů!

28 08.08.2021

O knize jsem se dozvěděl v jedné z epizod podcastu Joe Rogan Experience, kde byl autor Johan Hari hostem. Debata mě zaujala natolik, že jsem příliš neváhal a knihu si koupil. Text jde zhusta proti převládajícímu konsensu o původu a vzniku depresí, tedy jako vnitřní chemickou nerovnováhu mozku, nedostatek serotoninu – asi to zjednodušuji, lékař ani psychiatr / psycholog nejsem. Kniha argumentuje pro zásadní vliv prostředí na vznik a rozvoj depresivních stavů, například špatné kvality života, nekvalitních vztahů, zbytečného zaměstnání, životních podmínek, chudoby, putující životem beze smyslu, bez cíle, neoceňovaní a nedoceňovaní, a mnoho dalšího. Text obsahuje silný sociální náboj, autor svoje teze dokládá množstvím lidských příběhů, ale též svým vlastním bojem s depresím. Ztráta spojení je příznačný název, je v něm klíč k autorovým argumentům a úvahám, ukazuje lidi odpojené od světa, od lidí, od pocitu bezpečí a zabezpečení, od materiálních jistot, od přátel, od smysluplných romantických vztahů. A právě toto fyzično, respektive jeho ztráta, má, dle autora, významný vliv na vznik depresivních stavů.

Hodně mě překvapili kapitoly věnující se businessu kolem antidepresiv, extrémnímu tlaku nadnárodních farmaceutických korporací, honbě za ziskem z prodeje antidepresiv, mlžení, možná dokonce lhaní o účinnosti antidepresiv, zveřejňování pouze těch „správných“ závěrů, apod. V dnešní rozběhnuté korporativistické dystopii se tomu příliš nedivím.

Objektivně to samozřejmě nedokážu posoudit a relevantnost knihy tak zůstává otázkou. Jak do autorových úvah zapadá například kognitivně behaviorální terapie, různé meditace, nebo prostý stoicismus, nebo aktuálně zkoumaná léčba psychoaktivními látkami, zůstává nezodpovězeno. Antidepresiva zřejmě v některých případech skutečně mohou zachránit život – u jedinců na pokraji sebevraždy. Ohledně dlouhodobého používání a možného zlepšení kvality života však mám pochybnosti.

Chtěl bych věřit, že za vznik deprese může primárně prostředí, a že se změnou prostředí a vnějších podmínek deprese zmizí a všechno bude skvělé a sluníčkové. Ale jako všechno na světě, i tohle bude kombinace mnoha faktorů, vnitřních i vnějších, vlivu genetiky, výchovy i prostředí. V závěru autor překládá vlastní teze ke zlepšení situace, řešení jsou logická, přesně v duchu „zpětného zapojení“, taková ta sociální klasika počínaje likvidací světové chudoby a další. Konkrétní detaily zpětného zapojení samozřejmě pro mnohé jednotlivce nebudou vůbec snadné – spíš nesmírně obtížné, chce to odvahu, podporu okolí, silnou vůli a extrémně silnou vytrvalost, a vím, píše se to snadno, realita je o poznání horší. Poslední kapitoly mají silně progresivistický náboj a charakter moderního sociálního inženýrství. S autorem se v tomto vůbec neztotožňuji. Přestože mě kniha tak úplně nepřesvědčila, přečtení nelituji, stále jde o neotřelý pohled na problematiku.

18 08.08.2021

Knihu jsem našel před časem v antikvariátu, zaujal mě obal s raketou zapíchnutou špičkou do země. Je to samozřejmě typický Lem, a tak se vedle klasického SF tématu průzkumu neznámého, mimozemského světa objevují též zásadní kulturně morální otázky, nad kterými je možné se dále zamýšlet. Z mého pohledu je text sám o sobě poněkud plochý, nemastný, neslaný a neutrální a působí zčásti uměle. Přesto je zde mnoho zajímavých míst, nikde vyloženě nenudí, na druhou stranu málokdy ohromí. Naopak zaujme solidní hutná až hororová atmosféra a všudypřítomné neznámo. Tohle Lem ovládá dokonale. Postavy jsou sice neosobní, což plyne již z jejich pojmenování, a řemeslně nezajímavé, přesto čtenáře svým způsobem zaujmou a ten se zájmem a s obavami sleduje jejich kroky a osudy. Z celého textu pak čiší jakási utopická fascinace jistě progresivní a pozitivní budoucností, jako kontrast k dnešnímu šedému a upachtěnému světu a životu.

Za sebe nejvíc vyzdvihuji morální dilemata spojená s průzkumem neznámého světa a cizí, mimozemské civilizace. Podivná civilizace, které se lidská posádka snaží porozumět, ale naráží na limity dané vlastní lidskostí, odlišností, lidskou morálkou, samotným kulturně podmíněným vnímáním dobra a zla. Dilemata hodná Star Trekovské Základní směrnice, První direktivy – s tím, že tedy Planeta Eden vyšla dřív a tohle je tedy původní První direktiva. Jak „pomoci“ neznámé kultuře, neznámé civilizaci? Co je vůbec v tomto případě ona „pomoc“? Snaha pomoci „utlačovaným“, ale kdo jsou tito „utlačovaní“? A jsou vůbec „utlačovaní“? Nelze to zjistit a právě v tom tkví poselství a poučení. Nelze zasáhnout do vývoje mimozemské kultury, aniž bych riskoval nevratné poškození a konflikt. Nelze porozumět očima pozemšťana. Všechno co udělám je pak pouhé příslovečné „páchání dobra“, které tak neblaze známe z naší vlastní současnosti.

Čtyři hvězdy dávám zejména za jasně nadčasové úvahy v samotném závěru knihy. Tyto rezonují do současnosti, lze je bezezbytku aplikovat na dnešní společnost a v tom vidím nesmazatelné kouzlo textu. Vést lidi za ručičku, tak jak já vím nejlépe? Nebo je nechat vybudovat vlastní společnost, i když v mých očích morálně pokleslou, nedokonalou, možná i krutou k sobě samé? Otázky míří k samotným základům svobody a humanismu versus tyranie. Je to něco, na co si musí každý z nás odpovědět ve svém nitru.

25 24.07.2021

Chcete v několika jednoduchých kapitolách pochopit chování dnešního světa? Chování států? Chcete nahlédnout do tajů geopolitiky? Chcete vědět proč Rusko, Čína, USA a další dělají to, co dělají? Proč došlo k anexi Krymu a proč Čína nikdy neopustí Tibet? Proč se Izrael nemůže vzdát území Golanských výšin a už vůbec ne Západního břehu Jordánu? Co s Tchaj-wanem a Jihočínským mořem? Proč se Argentina znovu vehementně hlásí o Falklandy? Pokud vás výše zmíněné zajímá, přečtěte si tuto knihu. A to jsem vytáhl jen to hlavní, jen to co aktuálně běží ve „zprávách“. V knize je toho mnohem víc. Text je skvělý analytický pohled na dnešní svět. Autor vede čtenáře logicky uspořádanými kapitolami dle kontinentů a oblastí, pragmaticky vysvětluje dění ve světě, chování států a národů. Oceňuji, že text je prostý ideologického balastu, vše je jasně podáno a vysvětleno, vše je popsáno velmi čtivě a přístupně, důvody jsou někdy jednoduché, akorát je netrénované oko nevidí a mysl nepostřehne. Najednou nemusíte být Henry Kissinger, abyste ve světě „viděli“ to co on – alespoň částečně. Proč se tenhle stát zachoval, tak jak se zachoval? Tady ta řeka znamená to a to, tyhle hory způsobí, že se stane tohle. Chybí přístup k oceánu – smůla a předzvěst k budoucímu konfliktu. Tady je hranice bez přírodních překáže – opět zaděláno na problém. O světovou politiku se zajímám celkem dost, přesto jsem si při čtení mnohokrát řekl „Aha!“. Ty okamžiky prozření stojí za to. Doporučuji všem.

36 23.07.2021

Anglicky se kniha jmenuje „Sex at Dawn“, doslova sex za úsvitu, a leckomu se při tomto spojení vybaví romantická představa vášnivého sexu někde na pláži, rytmické vzdechy, chladivý písek, šumění moře, vycházející slunce, vrcholný zážitek, jaký mnozí z nás zažijí jen jednou za život. Teď pomiňme realitu v podobě škrábajících a nepříjemných zrnek písku, pravděpodobnou pokutu police a možná ne až tak skvělý celkový zážitek. Ale dost, o tom vlastně kniha vůbec není a já jen potřeboval vymyslet nějaký úvod komentáře. O čem tedy kniha je?

Kniha nabízí poněkud neotřelý pohled na evoluční vývoj lidské sexuality, evoluci párování heterosexuálních mužů a žen od dávnověku do současnosti. Proč neotřelý? Protože zkouší bořit současnou sadu kulturních norem v podobě představ, že lidé se vyvinuli v monogamních svazcích a cokoliv jiného než monogamní svazek je aberace, nebo že pouze muži jsou přirozeně promiskuitní, zatímco ženy nikoliv a že polygamie byla uměle implementována do společnosti až s příchodem první zemědělské revoluce v neolitu, s tím souvisejícími počátky nerovnoměrné distribuce moci a bohatství, aneb zrod mocných jednotlivců s harémy manželek a milenek, a konečně, že promiskuita u žen přirozeně neexistuje, nebo se vyskytuje v míře výrazně nižší než u mužů.

Autoři naopak monogamii a výše uvedená tvrzení považují téměř za kulturní vynález moderního člověka a civilizace a tento názor dokládají množstvím důkazů a výzkumů. Používají k tomu důkazy anatomické, evolučně psychologické, etologické, dále výzkumy antropologické a etnografické vč. značného množství příkladů a poznámek ohledně manželství / partnerství mužů a žen z různých polozapomenutých koutů Země, z různých lidských kmenů, skupin a společenství. Nutnou částí je též samozřejmě pohled do prehistorie lidského rodu v podobě porovnání chování s našimi nejbližšími příbuznými primáty – šimpanzi, bonobo, gorilami, orangutany.

Nesmírně zajímavé jsou pak poznámky z oblasti evoluční psychologie, vysvětlující mnohdy rozčilující chování dnešních mužů a žen. Namátkou například proč ženy při sexu výrazně hlasitější než muži? Jak je to se sexuálními úchylkami a proč jsou častější u mužů než u žen? K čemu je dobrá masturbace? Proč soustavně klesá plodnost a kvalita spermií? Pro jsou ženy častěji bisexuální? Proč v populaci ubývá testosteronu? Pro není zcela moudré používat hormonální antikoncepci v době, kdy žena hledá životního partnera? Jak je to s promiskuitou žen? Zmíní i swingers. A mnoho dalšího. Zajímavé otázky a témata a ještě zajímavější odpovědi.

Pokud bych měl celkový dojem shrnout, tak asi následovně. Kniha je nesmírně zajímavá, rozhodně jde o téma dotýkající se všech, zasahující do nejintimnějších oblastí života. Je vtipně napsaná a velmi čtivá, autoři se nebojí používat někdy skoro explicitní slovník. Na druhé straně, rád bych si někde přečetl relevantní kritiku, nebo pohled z druhé strany – to mi v knize dost chybělo. S ohledem na další společenský vývoj je to dnes už skoro kacířská kniha, která se, soudě dle zhoubné spirály, na které se západní civilizace nachází, zřejmě brzo dostane na index. Na jedné straně sice boří zaběhnuté stereotypy – tradiční monogamní svazky a s tím spojený „toxický patriarchát“ – úhlavního nepřítele progresivní internetové úderky. Na druhé straně značně posiluje a zdůrazňuje úlohu evoluční psychologie – toho času dalšího hlavního nepřítele jiné progresivní úderky – radikálních feministek a trans aktivistů. Co dodat? Myšlenky představené v knize mě budou provázet, nebo možná pronásledovat, ještě dlouho, tak moc totiž odporují naučeným a zažitým vzorcům uvažování. Závěry mnohé překvapí, zejména stran přirozenosti promiskuitního chování obou pohlaví. Tímto lehce varuji ostatní: je docela možné, že vám kniha naruší naučené, kulturně podmíněné, vzorce toho co je morální, správné a přijatelné v oblasti partnerských a sexuálních vztahů. Ale pokud to znamená, že se člověk na svět koukne zase jednou trochu jinýma očima, tak to téměř vždy stojí za námahu. Doporučuji.

19 20.07.2021

Asi nejsem sám, kdo si myslí, že svět se zbláznil, že nám vládnou hlupáci, že rozhodnutí, kterých jsme denně svědky, na všech lidských úrovních rozhodování, jsou hloupá, nesmyslná a mnohdy vyloženě škodlivá. Jakkoliv to může být pouhé zdání a subjektivní pocit, naštvanost na měnící se svět, a mnozí by s tímto závěrem rozhodně nesouhlasili – např. známý psycholog a lingvista Steven Pinker – autoři berou ústřední premisu, totiž, že lidská populace nezadržitelně a tragicky hloupne, průměrné IQ klesá, jako fakt a v knize předkládají množství teorií, které tuto základní myšlenku podporují.

Internet (např. Wiki) Duttona řadí mezi „alt right“ a „white supremacist“, popřípadě postaru mezi neonacisty, je na každém, aby si udělal obrázek, osobně tento názor a pohled nesdílím. To, že autoři používají značně nekorektní jazyk, je fakt. To, že komentují a zkoumají dnes velmi kontroverzní až tabuizované téma lidské inteligence, je taky fakt. Přesto se domnívám, asi zcela v souladu s autory, že věda by neměla moralizovat. Jsem přesvědčen, že všechny oblasti, všechna témata, jakkoliv tabuizovaná, si zaslouží pozornost a rigorózní výzkum, a zejména se to týká právě výzkumu inteligence. Chápu rizika s tím spojené, chápu kontroverze, rozumím obavám z možnosti zneužití výsledků. Přesto, cenzurované hledání pravdy a manipulace se skutečností je cesta do pekla, dogmatické závěry a ideologické lži jsou cesta do tyranie. Nejvyšší metou má být hledání pravdy a poznání skutečnosti, tak jak bylo nastaveno osvícenstvím a klasickým liberalismem. Ne ta dnešní prohnilá, nefunkční a dogmatická náhražka skutečnosti, ten zoufalý stav, kdy zhoubný relativismus proniká do všech oblastí lidského poznání a destruuje vědeckou metodu. Každý nemá svoji pravdu. Každý nemůže vyhrát.

Autoři uvádí množství faktů z oblasti výzkumu inteligence, korelace, chování, vlastnosti, dopady. Text je nesmírně zajímavý, některá pozorování a vysvětlení jsou vyloženě vtipná – za zmínku stojí pozorovatelný pokles kvality některých uměleckých děl, např. v hudbě a filmu – i když zde si myslím je důvod jiný. Nejsem nijak schopný posoudit relevanci vyřčených tezí, vše je však ozdrojováno. Úvahy vyvolávají množství dalších otázek, eugenika je to nejmenší. Mnohokrát jsem si vzpomněl na kapitoly z Bostromovi knihy „Superinteligence“ a různé cílené teoretické programy postupného zvyšování lidské inteligence. Ano, je to ideologicky zneužitelný výzkum, o tom není pochyb. Přesto by vědci zabývající se výzkumem inteligence neměli být ostrakizováni.

V závěru se autoři zamýšlí jak současný stav a směr změnit. Některé úvahy s nimi sdílím. Závěrečné zamyšlení trochu ve stylu Asimovovi Nadace je skvělé. Hodnotím mezi třemi a čtyřmi hvězdami, kniha je zajímavá, pozorování subjektivně odpovídají realitě, úpadek západu, úpadek vzdělanosti, nápor kritických teorií na západních univerzity je jasné vítězství hlouposti, dogmatismu, pseudonáboženských fanatiků, nad selekcí ve prospěch obecné inteligence a racionality. Ke třem hvězdám se nakonec přikláním zejména pro poněkud amatérský překlad a provedení knihy – kapitola 6 je kde? Dále mi nesedl přezíravý a prvoplánově provokativní styl psaní, množství zobecnění a kategorických tvrzení a místy až demagogických přirovnání, do kterých se strašně snadno argumentačně strefuje – značně tím usnadňují práci svým názorovým odpůrcům.

S doporučením váhám, za sebe však přečtení v žádném případě nelituji, kniha mi otevřela další obzory.

12 19.07.2021

Walden je text z jiné doby, doslova a do písmene. Sedím v křesle, čtu slovo za slovem, větu za větou a vidím sám sebe na břehu jezera, uprostřed hlubokých lesů, sám, bez lidí, v tichu, vlastně ne, ne v tichu, slyším zvuky přírody, šepot listí, praskot dřevin, zpěv ptáků, šumění větru, jemné klokotání vln jezera přede mnou, nic jiného kolem není. Žádné město, žádná auta, žádné houkání sanitek, žádní hluční lidé, žádné mobily a žádné maily. Je to poetické vyprávění o jednom životním období. Slova a věty plynou, jako lesní potůček, bublající a skotačící po kamenech, přes spadané větvě, unášejí listy a větvičky. Nebo je to vítr ve větvích? Šeptající své poselství, předávající ho listům, stromům, trávě, mechu a vodě?

Je to jiný text, nehodící se do dnešní uspěchané doby, nečte se snadno, je pomalé vyprávění, divné vyprávění. Soudobý čtenář měl zcela jistě jiné priority. To odměřené tempo je namáhavé, skutečně namáhavé. Sledovat úvahy je obtížné. Probleskuje radost z obyčejného života, notná dávka stoicismu. Naopak to není čistě o odmítání povrchního bohatství a civilizačního pozlátka bez hloubky, přestože autor vyzdvihuje život bez nutnosti schraňovat bohatství.

Množství myšlenek mi silně připomnělo dnešní dobu, o to víc vynikne nadčasovost díla: odsouzení prvoplánové filantropie, odmítání „pachatelů dobra“ a falešných altruistů, kritika novin, novinářů a bulváru. Jinak se autor věnuje dalším a dalším tématům, úvahám není konec, namátkou: životu a důvodech k žití, samotě, tichu, čtení – klasické literatury, ale třeba též ekonomice života ve srubu. Kapitola o čtení knih je obzvlášť povznášející, vyzdvihuje do nebes formát psaného textu a označuje ho za nejvyšší formu umění.

Co závěrem? Chvíli trvá, než si čtenář zvykne na styl a na poselství, které se autor snaží předat. Je to pomalý příběh, vše je uvolněné, ale zároveň kategorické, text je téměř podobný kázání. To pomalé, odměřené tempo je na jedné straně to nejkrásnější, na druhé straně současně to nejtěžší z knihy. Současná doba takovému tempu nepřeje, člověk si na něco podobného odvykl, je to neznámé, cizí, archaické, nepraktické. Přesto je ta pomalost jedním z klíčů k pochopení textu. Nacházím se v období života, kdy jsem si něco podobného potřeboval přečíst a v žádném případě toho nelituji.

26 19.07.2021

„Krása a Pravda jsou spolu provázány stejně nerozlučně jako třeba … třeba … Třeba jako matematika a hudba? Ano!"

Vrcholný intelektuální zážitek. Tak by se dala v krátkosti charakterizovat tato kniha. Naprosto fascinující výprava – intelektuální žeň, doslova. Čtenář chvíli tápe, pak si na autorův styl zvykne, zvykne si na imperativ být neustále na pozoru, rozhodně vnímat co autor sděluje, protože to o pár odstavců dál skutečně nutně potřebuje k pochopení dalšího výkladu, bude se vracet, znovu uvažovat o jednotlivých sděleních, plnit autorovy úkoly – jakkoliv dobrovolné, s vědomím, že mu dál pomohou pochopit výklad. Je to kniha jako žádná jiná, vyžaduje silnou a aktivní účast čtenáře, a čtenář tuto účast rád poskytne. Rozhodně to není kniha na letní odpoledne k vodě, rozhodně to není kniha pro každého, aniž bych chtěl znít elitářsky. Přesto, kdo se do textu pustí, nebude v žádném případě litovat. Čeká ho fascinující výlet, výprava na hranice vlastního intelektu, na obzor lidského poznání.

Nemá smysl zkoušet shrnout o čem kniha vlastně je, nebo jaké je její poselství, jaká je hlavní myšlenka. Zasvěceným postačí, že je to ikona specialistů v oboru umělé inteligence. Kde se bere vědomí, myšlení, uvědomění sebe sama? Autor hledá odpovědi v samotných základech struktury reality, ve formalismu matematiky – tím to velmi zjednodušuji, nenechte se mýlit, text jde mnohem dál, sledujeme vnímání pojmů a symbolů, klíčová slova jsou izomorfismus a autoreference různých úrovní. Autor velmi pozvolna buduje formální pódium, na kterém posléze rozehraje svou epickou, vrcholnou, hru.

Je to obtížná kniha? Ano, velmi.
Pochopil jsem vše? Ani omylem.
Líbila se mi? Ano, velmi. Je svým způsobem velmi hravá, podnětná, stimulující, víc klišé netřeba.

Závěr je extrémně náročný na pozornost, ale pokud někomu v knize něco uniklo, jako že uniklo hodně, závěr všechno srovná a hlavní myšlenku ozřejmí i těm, co během čtení nedávali tak úplně pozor, nebo plně nesledovali detaily.

Co závěrem? Objektivně kniha poněkud zastarala, sám autor to připouští v doslovu, napsanému k výročí 20 let od prvního vydání a zároveň zde obhajuje svůj záměr nic v textu neměnit. Dnes jsme 42 let od prvního vydání a přes jisté nepřesnosti a chybné predikce má kniha jednoznačně stále co nabídnout, je to ikona a etalon uvažování o vzniku vědomí, o emergentních vlastnostech inteligence.

Proč tedy ubírám hvězdu? Kvůli progresivně liberálnímu sebemrskačství v úplném závěru, ta slabošská sebetrýzeň je ubíjející, a to do takové míry, že ji nedokážu ignorovat. Pokud to ignorovat dokážete, nebo s tím postojem souhlasíte, hvězdu si přičtěte zpátky. Kniha si nic jiného než absolutní hodnocení nezaslouží.

17 30.05.2021

„Neměl snahu docílit ničeho jiného, než ženu odhalit jako nositelku soukromosentimentálních a asociálních citů, postavit ji na pranýř, jakmile by propukla v pláč nebo se dala vyvést z rovnováhy a ohradila se, ukázat na ni a prohlásit: Podívejte se, koho ještě musíme strpět mezi sebou! – Z tohoto hlediska bylo mužovo snažení nejenom pochopitelné, ale přímo chvályhodné, a souboj mezi ním a napadenou ženou dostal nový, principiální obsah.“

„Chápeš snad, že dobrého spoluvojáka nedělá neomylnost, a už vůbec ne neomylnost v takových otázkách, kde se státní etika teprve rodí. Za prvé a především je to schopnost vzdát se vlastního názoru a převzít názor správný.“

Poněkud zapadlá a neprávem opomíjená dystopie, která se, věřím, dočká jistého obnoveného zájmu, neboť autorka zde v detailu zkoumá jeden zcela nepostradatelný atribut všech myslitelných tyranií, totiž vznik konformního jedince, vynucením nezávadného, dogmatického, konformního myšlení. A právě tlak na vynucenou konformitu myšlení, tlak mít „ty správné, autoritativní, názory“ je v posledních letech patrný ve všech sférách společnosti, zejména pak v podobě boje s mýtickými „fake news“, bojem proti nedefinovatelným zločinům z nenávisti, mazáním názorových oponentů – „cancel culture“, manipulací s jazykem – inkluzivní projev, a samozřejmě dnes již naprosto zprofanovanou klasickou politickou korektností, vybičovanou však zcela ad absurdum. Vše jsou to zřetelné znaky odklonu od individualismu a klasického liberalismu.

V knize tyranie k zajištění konformity dostává geniální prostředek – absolutní sérum pravdy. Totální kontrola myšlení, mokrý sen každého autokrata. Je to nevyřčený motiv, nicméně je natolik jasný, že ho nelze přehlédnout. Důraz na ten jediný správný, státem posvěcený, názor je zřejmý od prvních stránek v podobě vnitřních monologů protagonisty. Protagonista není příliš sympatický. Ano, má svědomí, miluje svou ženu a děti, avšak přesně v mezích dovolených a kontrolovaných státem. Časem se sice objeví pochybnosti, prasklinky v nablýskané výzbroji dogmatismu, ze „správné“ cesty však nesejde, právě naopak. Jeho proměna po získání podílu na moci je zcela předurčena jeho vlastní ideologickou čistotou. Jeho fanatismus je strašidelný – on sám žádné sérum nepotřebuje – nepodobá se ničemu, co zná a jak uvažuje svobodomyslný jedinec vychovaný ve svobodné společnosti. Častokrát jsem si při čtení říkal, že to přece musí být hraná ironie, takto přece nikdo nemůže vědomě uvažovat. Absurdní hraný idealismus – jak dlouho může jedinec vydržet tento zjevný sebeklam? Naneštěstí i dnešní světová realita ukazuje, jak krutě se v tomto mýlím a kolik že to vlastně existuje milovníků nesvobody a kolektivistického stylu řízení společnosti.

Jistou syrovostí je dílko atmosférou velmi podobné Orwellově 1984, přestože, uznávám, kvalit této ikony žánru zdaleka nedosahuje – jakkoliv to pro mě nebyl důvod udělit nižší než absolutní hodnocení. Styl psaní je čtivý a příběh mě zaujal od prvních stránek, ta brutální šedivost a hrubost diktatury z textu přímo čiší. Detailně popisovaná byrokracie orazítkovaných povolení, domovních důvěrníků, státem posvěcených špehů, ale například též státem organizované zábavy, pak jen dokresluje hrůznou realitu policejního státu. Ještě jednu věc bych vyzdvihl, totiž geniálně zakomponovanou dehumanizaci protivníků, tentokrát absolutně nutné podmínky umožňující rozpoutání genocidy, zajišťující sjednocení „tyranova panství“ proti společnému, „nelidskému“, nepříteli.

Autorka v jedné chvíli přesně vystihuje, ústy jedné z vedlejších postav, ten rostoucí strach, tu spirálu bez konce, klesající do stále hlubší a hlubší temnoty, do propasti beznaděje, nenávisti, násilí a smrti: „Neustále jsme zpřísňovali dozor – ale nezískali jsme pocit bezpečí, jak jsme doufali, naopak jsme čím dál bázlivější.“ Kdo tohle nevidí na dnešním Západě, je slepý.

Neodpustím si obecnou poznámku. Ač dílo mělo být varování proti fašismu a nacismu, autorka jasně ukazuje základní podobnost všech tyranií, jejich původ v materiálním komunismu a kolektivismu. Přestože se nacismus a fašismus striktně vymezili proti komunismu, základní idea je stejná, absolutní opovržení individualismem, pohrdání jednotlivcem, aneb jednotlivec je zbytný a ideální příslušník nového řádu rád obětuje svůj život pro blaho kolektivu, společnosti, státu, společenské třídy, nebo dnes vyhraněné, často arbitrárně stanovené, politické identity. Všechno jsou to fundamentálně levicové myšlenkové rámce.

Knihu důrazně doporučuji, silně mi připomněla dnešní polarizovanou dobu. Ne, samozřejmě nemáme absolutní sérum pravdy, přesto se zdá, že se nám tu nesvoboda myšlení, jako jakási zhoubná rakovina společnosti, opět pomalu, ale jistě rozlézá. Zakončím výzvou v duchu Solženicyna: pojďme opět nežít ve lži!

30 30.05.2021

Konečně po delší pauze další Žoldnéř. Příběh je opět až hloupě jednoduchý, ale, na rovinu, příběh není to, čím tato série okouzluje. Proč to čtu je zřejmé z předchozích komentářů, je takový normální svět hrdinů, nestvůr, padouchů a polonahých krásek v nesnázích, vše nakresleno dech beroucí metodou, se smyslem pro detail, pohlcující čtenáře realisticky nerealistickou unikátní atmosférou. Je to trochu styl „meč a magie“, akorát místo prvoplánové magie je zde jakási středověká funkční pseudověda / technologie. Tenhle komiks nečtu kvůli geniální zápletce, šokujícímu rozuzlení, nebo nadčasovému příběhu, i když ten příběh vlastně svým způsobem nadčasový je – tak jednoduchý, že bude fungovat kdykoliv a kdekoliv. V tomto díle je obzvláštní důraz kladen na hrady a pevnosti, tedy pro všechny hradofily hvězda navíc.

16 30.05.2021

(SPOILER) Také často přemýšlíte, proč v posledních desetiletích došlo k tak masivnímu politickému rozkolu, k tak extrémní názorové polarizaci a roztříštěnosti mezi, zejména, pravicovým světonázorem, tj. konzervativně / tradicionalisticky uvažujícími, klasicky liberálními jedinci na jedné straně a levicovým světonázorem, tj. kolektivisticky progresivními jedinci na straně druhé? Mezi individualismem a kolektivismem? Proč si tyto dva tábory dnes již téměř vůbec nerozumí? Chováme se, jako bychom ani neslyšeli racionální argumenty protistrany. Protistranu vůbec nepovažujeme za racionální, právě naopak! Mnozí z nás zástupce protistrany ani nepovažují za lidi, ale za něco míň, podlidi, zvířata, hlupáky. Navíc téměř obecně protistranu vnímáme jako univerzální zlo, platí to jak zleva, tak zprava. Pravičáky, jako bezcitné zrůdy zoufale toužící udržet ten zlý a hnusný utlačovatelský a vykořisťovatelský řád a progresivce, jako hloupé zlé revolucionáře, bažící po krvi, snažící se rozbít fungující svět, zničit vše hezké, krásu nahradit ošklivostí, svět utopit v nové rudé, permanentní, revoluci, s jediným cílem – nahradit pravičáky na pozicích vlivu, moci a bohatství. Nejvíc je to vidět na Západě, v USA, ve Velké Británii, v západní Evropě obecně a naneštěstí tento stav začíná být normou i u nás. Dlouho jsme zde byli chráněni kulturní homogenitou a jazykovou bariérou. I tato obrana se však nyní bortí, hráz eroduje pod náporem stále značné, byť bezesporu upadající, kulturní síly Západu.

Kde se bere ten zásadní rozdíl morálních hodnot člověka? Autor na to v knize hledá odpověď a čtenáře seznamuje se svou celkem jednoduchou, ale o to trefnější teorií. Než však tuto teorii rozvede a vysvětlí, provází čtenáře nejprve kondenzovanou teorií lidské morálky, lidskou výchovou, chováním dětí – velmi zajímavé poznámky o tom jak/kdy se děti učí morálním pravidlům, komentuje podíl genů, vliv prostředí a výchovy. Naprostá pecka jsou výsledky výzkumů vnímání morálky mezi různými demografickými skupinami (bohatí, chudí, různé národy, …). Obšírně se věnuje tomu, jak funguje rozum vs. pocity/emoce, známý to slon a jeho řidič. Dále přidává mnoho osobních poznámek o vlastním politickém vývoji, návštěvy a dojmy z jiných kultur, probuzení z progresivní slepoty – ten příběh je obzvlášť zajímavý.

Nyní k samotné hlavní myšlence. Jádrem jeho teze je rozdělení vnímání světa do šesti hlavních morálních rámců: péče/újma, svoboda/útlak, spravedlnost/podvádění, loajalita/zrada, autorita/rozvrat, svátost/ponížení. Autor předkládá zcela zásadní zjištění, že různé politické kmeny vnímají tyto morální fundamenty různě, někdy je dokonce selektivně zcela ignorují. Snad neprozradím příliš mnoho, když uvedu dva nejdůležitější příklady: liberální levice vnímá pouze první tři morální rámce s extrémním důrazem na péče/újma, ostatní v podstatě zcela ignoruje. Naopak konzervativní pravice vnímá všech šest rámců s přibližně stejnou intenzitou a důležitostí. Autor to dokládá množstvím vlastních výzkumů v různých částech světa. Důsledky jsou dalekosáhlé.

To je hlavní důvod, proč si dnes pravice a levice nerozumí, levice totiž nevidí polovinu základních morálních fundamentů, respektive tyto fundamenty za morální vůbec nepovažuje. Naopak pravice ano, a nechápe – nyní trochu ironizuji, že to ti zabednění levičáci nevidí stejně, vždyť je to přece tak zřejmé!

Sám se považuji za klasického liberála – dle anglosaského pojetí libertarián, s tím, že mám rozhodně blíž ke konzervativismu než k progresivismu, blíž k osvícenskému individualismu než k tyranskému kolektivismu. Knihu považuji za zcela zásadní a odnáším si mnohé. Autor v průběhu knihy nevědomky dokazuje a závěru zcela nevyřčeně naznačuje, co snad všichni pravičáci vnímají tak nějak automaticky, totiž, že pravice staví a buduje a levice boří a ničí. Odnáším si z toho, že ideové rámce nejsou rovnocenné, levicový způsob uvažování, i když má své plusy, sám autor – americký liberál, tj. levičák - v jednu chvíli označí za podřadný pravicovému ideovému rámci. Toto prohlašuje v 2012, kdy se sice již dávno objevovali levicové excesy na univerzitách, do mainstreamu však nic moc nepronikalo. Dnes, o devět let později, se autorova vize a teze bez debat naplňuje, stačí se podívat na rozpadající se společnost v USA.

Nepředstírám, že jsem zde objektivní, a jak autor sám píše, ne vše lze vysvětlit a obhájit aplikací čistého, zdravého rozumu – přesto si zde dovolím sdělit svůj pohled: Pokud skutečně existuje šest morálních fundamentů / pohledů, které jsou si v podstatě rovny před objektivní realitou, pak, protože se opírá o všech těchto šest hodnot, je sociální konzervativismus zřejmě skutečně ten nejhodnotnější ideový rámec z pohledu zachování zdravé a soudržné společnosti.

Kniha je zcela zásadní – doporučuji všem.

27 16.05.2021

Výběr dvanácti povídek z Warhammeru spadající spíše do oblasti šedého průměru. Moje hodnocení je rozhodně ovlivněno tím, že se k povídkám obecně stavím dost rezervovaně. Člověk je na jednu stranu natěšený, krátký formát slibuje dynamický a úderný zážitek, čtenář se těší na svěží jednohubku. Realita je však téměř vždy opačná, krátké příběhy, bez začátku, bez konce a nedostatek prostoru k vystavění hloubky a pohlcení čtenáře. Obvykle kladně hodnotím pouze povídky, kde nalézám nějaké spojení se známými příběhy a postavami, zde ten krátký formát funguje, někdy překvapivě dobře. I přes tuto opakovanou kritiku čas od času po povídkové knize sáhnu. Jaký jsem tedy měl dojem z této? Za zdařilé mohu označit pouze čtyři povídky - Dědic a syn, Morová jáma (Nurgle!), celkem zábavná je i Gentlemanská válka, a v případě, že je čtenář obeznámen s trilogií Matthias Thulmann - Witch Hunter, tak pak i povídka Volba nenávisti. Nemohu říct, že bych tehdy litoval utracených peněz a času, konec konců je to Warhammer, takže krutost, temnota, chaos a smích krvežíznivých bohů jistou úroveň zaručuje. Přesto mi přijde, že ty čtyři víceméně povedené kousky jsou přeci jen trochu málo.

15 09.05.2021

(SPOILER) Poslední díl trilogie. Hned zpočátku se příběh rozbíhá v několika rovinách (Milo 1 a Ashley, Milo 2 a Belveder, Jana a Ryn v polárním habitatu a Palmyra), které se samozřejmě dříve či pozdějí spojí. Bohužel ne všechny tyto linie jsou stejně zábavné a čtivé (zejména pobyt Jany a Ryna v habitatu je dost nudný, i když to byl možná právě autorův záměr). Milo se opět překonává, tedy hlavně Milo 2 z Belvederu:). Jana konečně opouští tu feministickou filosofii tolik rozčilující v prvním dílu. Opět se objevuje množství nových postav. Styl psaní se nijak výrazně neliší od předchozích dvou dílů, i zde objevuje poněkud větší množství více či méně povedených úvah na téma vývoj lidstva (rozhovory Jany a Programů v habitatu), které se mohou zdát poněkud nudné, nicméně nakonec zapadnou do finálního rámce. Závěr není tak akční jako v předcházejícím díle, což je trochu škoda. Vše co se zamoření týče, je vyřešeno až moc rychle. Je zde trochu nevyužitý potenciál. Co je horší, pro lidstvo se finále nevyvíjí zrovna pěkně (na tohle však může každý pohlížet jinak). Rozhodoval jsem se mezi třemi a čtyřmi hvězdami, a abych řekl pravdu, hodnotil bych spíš někde mezi. Nakonec však dávám čtyři, nakonec je to lepší než se z mého příspěvku může zdát. Pro čtenáře předchozích dílů je to téměř povinnost.

15 08.05.2021

Tento díl je stejně čtivý a svižný jako díl předcházející. Objevuje se několik nových postav (zejména Ryn a lidé z Lorda Mordreda, pár dalších a ke konci pak jedno celkem zajímavé, avšak nepříliš nápadité monstrum). Jak už jsem psal příběh je velmi svižný, nenarazil jsem na žádnou nudnou pasáž. Oproti předchozí části naštěstí ubylo feministických keců. K příběhu nic psát nehodlám, kromě toho, že se jistým způsobem vrací oblíbený Milo, psychopatická Ashley tak má nového kamaráda a vše směřuje k velmi akčnímu finále. Komu se líbil první díl, jistě nebude zklamán.

15 08.05.2021

Knihu jsem četl poprvé jako mladík v divokých devadesátkách, nalezl jsem ji v městské knihovně a zaujala mě hlavně obálka s obří vzducholodí. Je to plné sexu, násilí a znásilnění a divných společenských úvah. A ústřední roli hrají obří vzducholodě. Co víc jako puberťák vlastně chtít? Po letech jsem se ke knize ještě jednou vrátil, a přišla mi stejně čtivá jako poprvé. Tehdy jsem objevil, že existují další dva díly. Celá série je trochu zvláštní a rozhodně poplatná době vzniku, styl béčkových SF konce osmdesátých let je těžko zaměnitelný a zde prostupuje úplně vším. Přesto se to čte skvěle. Ano, je to Brak s velkým B – všechny tři díly, ale to vůbec nevadí. Je zajímavé sledovat, jak se za těch 30 let změnila společnost a posunulo Overtonovo okno akceptovatelného, dnes by něco podobného již nemohlo vyjít, nejen kvůli přezíravému postoji k ženám, těžce antifeministické rétorice a výsměchu emancipačním snahám. Ať je to jak chce, jde o svěží a čtivý SF příběh zkoumající zajímavá společenská témata a experimentující s neobvyklým společenským uspořádáním, vše zasazeno v postapokalyptickém světě. Fandům SF doporučuji.

16 08.05.2021

K tomuhle kousku mě kdysi dávno přivedl stejnojmenný film, jemuž kniha posloužila jako předloha. Gaimana jsem do té doby neznal. Z filmu jsem byl tehdy, přiznávám, doslova unešen. Skvělá vtipná pohádka, jakých je málo. I pověstní čeští pohádkáři tehdy museli blednout závistí nad umem a možnostmi filmařů. Knihu jsem tedy přečetl a následovalo zklamání. Nedokázal jsem ji objektivně hodnotit bez srovnání s filmem. Tam kde je film dynamický, kniha se vleče, tam kde je film zábavný, kniha je trochu nudná a nevýrazná, ve filmu pohádkově romantický vztah Tristana a Yvaine v knize ani zdaleka tak pohádkově romantický není. A co se týče závěru, ten je mírně řečeno šedivý, myšleno nevýrazně průměrný. Tím však nechci nikoho odrazovat od četby. Jiné další kusy jsem od Gaimana nečetl – na rovinu, kniha mě od toho tehdy trochu odradila. Možná se k němu časem ještě vrátím, i když to tak zatím nevypadá.

Zase jeden starší kus, který mi rukama prošel již před lety. O knize jsem se tehdy dozvěděl díky hranému seriálu a byla první od Kinga, co jsem přečetl. I přes fakt, že se zde jakýsi motiv SF (možná) objevuje, knihu bych do kategorie SF zařadil skutečně pouze z formálních důvodů. Není to ani postapo, i když popis vývoje skupiny lidí v extrémní situaci zvládá King velmi dobře. Takže co? Kniha je předně dost slušně napsaný příběh amerického městečka, které se ocitne v dosti nepříjemné situaci - název mnohé napoví. A situace se zhoršuje každým dnem, zejména díky krokům a činům hlavního "záporáka", který koná, jak jinak, v "dobré víře" a pro "dobro" obyvatel. Mám poměrně silnou averzi ke všem aktivistickým rozsévačům obecného dobra a blaha a toto je v poslední době zvlášť umocněno silnými autoritářskými tendencemi podobných typů – snahou vše kontrolovat, nařizovat lidem jak mají žít, co mají nosit, jak mají mluvit, co si mají myslet … Pamatuji si, jak během čtení tato averze narostla do opravdu obludných rozměrů. Skvělý popis jak se z lidské zrůdy zrodí v extrémní situaci ještě větší lidská zrůda a k tomu navíc diktátor. King exceluje v popisu motivů jednotlivých postav, jejich chování a důvodů. A i když jsem k žádné nijak "nepřilnul", kniha se čte velmi dobře. Zarazila mě lehce nelogická "fyzika" kupole a dále je třeba zmínit znatelné zklamání z Deus Ex Machina závěru. Příliš snadné, příliš průhledné. Škoda. I přesto všechno je 80% adekvátní hodnocení.

25 08.05.2021