Margherita_N komentáře u knih

Ignácius je něco mezi neskutečným trollem a nepříčetným magorem. Už tolikrát jsem od různých lidí slyšela, že to je kniha jejich života, ba přímo bible. V tom případě mám pocit, že mi něco uniká. Ignáciovo tažení, když ho matka konečně vykope do práce, je geniálně popsané, matky mi ale bylo dost líto, ač si ten nevděk svojí výchovou do velké míry zavinila sama. A sama je taky pěkně potrhlá. Umím si představit, že ten bezohlednej blázen Ignácius po svém úniku světu nakonec ještě pěkně zavařil.

9 11.11.2019

Je to krásné, co k tomu napsat víc. Příběh o tom, jak tři muži milujou jednu ženu a ona chce toho, kterej ji nejvíc klame, se může zdát jako neobjevná klasika. Tohle je ale velmi dojemně napsáno, v krásných verších a v češtině se skvělým Vrchlického překladem. Chtěla bych takovýho Cyrana! I s tím nosem, kterej na něm naopak byl zajímavej, nechápu, proč z něj měl takovej mindrák.

8 11.11.2019

Proč už to pro mě není tak třeskutě vtipný jako první díl – problém je v tom, že tentokrát se nestrefuje do minulosti, ale do problémů současnosti – a proto to často vyznívá dost hořce. Mám na mysli hlavně pasáže s Kimem a Trumpem. Autor je celou dobu prostě moc naštvanej, ventiluje si frustrace z doby, ve který žije – zatímco v prvním dílu ukazoval absurditu minulosti, který se člověk už může zasmát. Mám pocit, že i Alanova závislost na tabletu byla jen neustálým spisovatelovým poukazováním na zlou internetovou dobu. Přestože se z něj dozvěděl informace, díky kterým zachránil svět, jak název knihy napovídá. Jsou tam dobrý vtipy, Alan je pořád skvělej, jak se ničím nenechá vystresovat a bohorovně si ustele v rakvi, když jinde není místo. Byla tu ale taky spousta pasáží, kdy Alan svoje společníky vyloženě otravoval svou přítomností, z nějakýho důvodu ho Jonasson tímhle párkrát pěkně shodil. Závěrem – mně se ta knížka líbila, ale další díl autorových frustrací bych už číst nemusela, nic tím nepřinesl, ani novej pohled.

6 04.11.2019

Ze začátku vám to připadá šílené. Než začne hlavní hrdinka odhalovat, jak a z čeho tahle promyšlená nová fašistická společnost vznikla – a vás začne mrazit, protože to nezní vůbec nereálně. Příběh služebnice můžeme nazvat vizí blízké budoucnosti, samozřejmě že s nadsázkou, autorka vybrala jen několik současných problémů, které by mohly k takovému převratu vést, pokud by se zaměřila na jiné, měli bychom tu zcela jinou story.

Podle mě by si tenhle příběh zasloužil větší prostor – víc dílů, pomalejší plynutí děje. Protože jak byla ze začátku psychologie vypravěčky nastavená, tedy téměř nemyslící postava vykonávající automatické úkony, tak se nějak moc rychle otrkala, rebelovala – a šlo to překvapivě snadno, protože najednou se ukázalo, že když si najde povyražení, může si po večerech chodit, kde chce. Tohle by podle mě mělo mít trochu vývoj.

Konec je ale super, originální – despotické režimy se zhroutí a zbyde z nich předmět zkoumání vědců. To je na jednu stranu ulehčující, přináší to naději, příležitost k poučení, dívat se na události takhle s odstupem. Na druhou stranu je to velmi silné, zažijeme období šíleného lidského utrpení, které si na tomto místě lze zaměnit pro představu za spoustu epoch naší historie, a o sto let později je výzkumníci věcně rozeberou na konferenci a současně vtipkují o tom, jestli stihnou svůj příspěvek přednést před obědem. Tady je vidět, že můžeme znát historická fakta, ale nikdy neznáme všechna a především se nedokážeme vcítit do toho, co někdo někdy jinde prožíval.

16 22.10.2019

Tohle není jen příběh jednoho "lasermana". Spolu s tím, jak se dozvídáme o obrácení jednoho normálního kluka na extremistickou cestu, se tu odvíjí taky příběh jedné země. Na počátku 90. let nikoho nenapadlo, že oběti útoku si mohl střelec vybrat proto, že všechny vypadají "nešvédsky", s jejich narůstajícím počtem si to ale policie musela připustit. Že je tu někdo, kdo střílí na lidi, kteří nejsou zrovna blonďatí a modroocí. A tak se strhla hysterie - obavy o život mezi přistěhovalci (kteří mnohdy ani sami přistěhovalci nebyli, byli už jejich potomky) a na druhé straně tahle situace zahrála na nízké pudy mas. A už tu máme nové politické strany a jejich lídry, kteří toho využívají a otevřeně vystupují s protiimigrantskou rétorikou, aby se dostali k moci. A že se jim to dařilo, dosah xenofobních a rasistických nálad byl nepředvídatelný. Jako by lidi už zapomněli na nedávnou válku, jako by neměli rozum. Poučné pro dnešního člověka - protože dnes tu máme tyhle politiky, kteří se nepochopitelně dostávají na nejvyšší posty, zpátky. Lidi jsou pořád stejní, protože nejsou schopni a ochotni vidět dál než za vlastní dvorek. / Co mě na knížce fakt iritovalo, bylo množství chyb. Prošla vůbec korekturou?

2 10.10.2019

Je to skvěle bláznivý. Šokující humor, kterýmu se musíte smát, absurdní situace, nad kterýma budete sice kroutit hlavou, ale všechny účastníky si zamilujete. Stařík Alan prožil neobyčejnej život, přimotal se ke všemu, ovlivnil dějiny po celém světě. A ani ve sto letech si nedá pokoj. :)

20 01.10.2019

Moje pocity byly takové, že první perspektiva je zbytečně podrobná a třetí moc stručná. A k tomu já mám s tím beletrizováním války trochu problém...

7 01.10.2019

Nádhera pro všechny milovníky Prahy. Úžasné fotky, krásně zpracováno.

2 01.10.2019

Nic nového. Fakt vůbec nic. Stejnej mustr jako vždy když v autorčiných knihách holka nečekaně otěhotní (a nejen otěhotní, vzpomeňme na Pavlu) – ukáže se, že kluk je nesmírně bohatej a žije ve vile, matka je upravená panička v kostýmku a otec podnikatel. Matka je protivná, otec je pohodovej se sklonem k proutnictví. A tady je právě ten kámen úrazu, což je jediná trochu nová zápletka – i když podobnej směr nabíral už román Pošeptej po větru. Milion zbytečnejch kámošek, který si nemáte šanci zapamatovat, protože některý z nich tam prohodí s bídou dvě věty. Když někdo žije v zahraničí, je to Itálie (Řím, Neapol), případně USA – v této knize obojí. Už jsem si připadala nepatřičně, když jsem ve svém věku četla Lanczovou, ale když už jsem v pubertě začala a před půl rokem do toho dočítání spadla, tak ať je to komplet. :) „Něco do sebe“ to ale pro odvěký čtenářky bude mít (už jen to, že se tam setkáte se známým prostředím a starýma postavama), protože jsem to zase přečetla za víkend, jako v dobách, kdy mi bylo těch třináct (možná i míň) až sedmnáct.

5 01.10.2019

No... už mi není čtrnáct, takže nejsem cílovka tohohle díla, jak mi po čtyřech knížkách o zaklínači definitivně došlo. Když se sbírají armády k boji, když se dozvídáme o mocenských intrikách, je to pěkně vypravěčsky napsaný. Fakt. Ale polovinu tý knížky jako by napsal zastydlej puberťák nebo starej mládenec, kterýho ta všudypřítomná a většinou lacině ztvárněná erotika velmi rozechvívá. Zase jsme se nedozvěděli nic pořádnýho o výcviku zaklínače, o tom, jak se z člověka stane čaroděj, zato víme, že čarodějky rády nosí průhledný halenky a Geralt to po dlouhém půstu málem neustál. Líbil se mi popis toho, jak Ciri přežívala na poušti, to je statečná holka.

1 01.10.2019

Oceňuju vyobrazení vesnických charakterů. Furianty jsem viděla i jako hru v Divadle v Dlouhé a na výkon Miroslava Táborského, kterej musel furt nosit obecní kožich sem tam, podle toho, kdo byl zrovna zvolen ponocným, vzpomínám dodnes.

3 15.09.2019

Kdo by nemiloval Hraběte! Krásně básně včetně Variace na renesanční téma.

10 15.09.2019

Alegorická cesta poutníka, která připomíná Labyrint světa a ráj srdce. Nepůsobí složitě – autora ukazuje jako znalce Písma svatého, pevného ve víře. Hlavní hrdina Kristián neváhal kvůli své pouti opustit rodinu, zkrátka šel za Bohem. Jeho poznávání světa je stejně nekompromisní – straší ty, kdo podle něj dobře nerozumí Písmu, nemilosrdným peklem. Abychom poznali, že nemluví naplano, vidíme na konci scénu, kdy je pan Neznalost bez patřičného oprávnění ke vstupu do nebe před branami okamžitě odvlečen dolů. Kristián na své cestě potkává různé alegorické postavy s jasnými jmény – Světaznal, Pomoc, Neznalost, Lichotník... Jejich jména předznamenávají to, čím jsou nebezpeční zbožnému člověku, a Bunyan vám k tomu dodá jednoduše zapamatovatelný příběh toho, jak každý z nich zkřížil cestu Kristiánovi.

3 15.09.2019

Nádhera. Valérie dospívá v ženu a během jednoho týdne se dozví několikrát převrácenou pravdu o svém původu, navštíví ji chlípný misionář i upír, v městečku se objeví slepičí mor a všichni aktéři z různých příčin málem zemřou. Děj se odehrává ve sklepě, na půdě, v rakvi... a v kurníku. Černý román z 30. let 20. století, vydaný až v roce 1945. A proč ne - tenhle žánr z přelomu 18. a 19. století surrealismus koneckonců ovlivnil. Valérie je děsuplná, hororová, ale taky smyslná, láskyplná a vášnivá... Mně se to líbilo moc!

9 15.09.2019

První polovina knihy je takové milé vyprávění z Jihu. Vážné věci se tu dozvídáme díky dětskému pohledu často jakoby mimochodem. První část je trochu zdlouhavá, popis dětského světa, škola, hry... A pak dojde k události, která dětství hlavní hrdinky patrně ukončí, ač je jí jen necelých devět. Často máte pocit, že tohle nemůžou být 30. léta 20. století, že musíme být ještě tak o 50 let zpátky, přece není možný, aby v civilizované zemi lidi žili s těmihle předsudky, nad kterými nikdo nepozastavuje, s přesně oddělenými místy nejen ve městě, na vesnici, ale i v kostele, u soudu...

14 03.09.2019

Tohle mi už tolik nesedlo – vadilo mi vyprávění zprostředkovaných událostí o nějakých mamlasech někde v Praze. Pak se konečně dostali na Kostku a byla z toho taková řachanda, že už mi to chvílemi připadalo jako nevtipnej "humor", možná taky proto, že jsem si představila, jak strašně blbě by to vyznělo, kdyby to někdo natočil (taková troškovina). Tenhle díl bych určitě oželela.

6 26.08.2019

Pokračování prvního a druhýho dílu, Marie už dostala i nějakou osobnost, vzteká se, nadává a myslí na aristokrata Maxe. Pořád super vtipný!

9 26.08.2019

Je to pokračování prvního dílu bez přerušení, opět skvělej a přesnej humor, ale nejsou to jen jednoduchý a plochý vtipy, koření to i nějaký kulturní odkazy. Za mě opět super!

9 26.08.2019

Jo a ne. Už první stránky rozehrály citlivý struny v mojí duši, protože s hlavní hrdinkou jsme ve velmi podobné situaci, akorát já jsem o čtyři roky mladší a k tomu pro mě potupnému návratu nedošlo. A tady je právě to, co si nedokážu nijak vysvětlit – kdybych já ve třiatřiceti uznala, že jsem v Praze ztroskotala, že to tady celoživotně nedám nebo že to prostě nemá smysl, a vracela bych se na vesnici, u mě by to doprovázel pocit „tak teď už budu žít správně“ (= snažit se).

Tady nevíme, z jakýho důvodu se Eliška doopravdy odhodlala svůj velkoměstskej život po patnácti letech zabalit, ale jasně vidíme, že zapadnout zpátky na vesnici se nesnaží. Jde hlavou proti zdi – otevře si bez rozmyslu podnikání, kterýmu nerozumí, a žije volnej mileneckej život, kterej by ji na vesnici po pár dnech dostal na okraj společnosti. Možná je to na maloměstě trošičku jinak, ale vždyť ona tam píše, že se tam všechno rozkecá.

Když si začala s prvním klukem, kterýho potkala, a ten ji hned vzal do rodiny a mluvil o svatbě, tak mě to skoro fyzicky bolelo, protože to vypadalo na těžký zbavování se nechtěný lásky. Jenže ona si začala s druhým a třetím a tenhle kluk ještě kryl její průsery a nedělal žádný scény – to mi k němu naprosto nesedělo. Druhá nereálná postava pro mě byla Eliščina matka, která jí vůbec nemluvila do duše, občas sice něco prohodila, ale tím to tak haslo, a sama si jela svůj volnej život.

Já nevim, já si tu vesnici možná démonizuju, jak tam už taky deset let nežiju, ale já ji znám mnohem upjatější. Kdybych si během pár týdnů začala na vesnici se třema chlapama, tak by se se mnou nebavila ani místní zkrachovalá podnikatelka a alkoholička, natož aby rodiče, který mi poskytujou střechu nad hlavou, byli pořád v pohodě.

Byly tam pasáže, kde to bylo na hodnocení tak 10 % (rozebírání vztahu s Hynkem třeba, kterej byl úplně o ničem), byly tam zbytečný scény (lajna darovanýho koksu na pánskym záchodě, po který akorát usnula jako špalek), pak tam ale byly hodně působivý scény (třeba ta kakofonie mikrosituací na ochutnávce zelí, ze který by jeden zešílel, úplně jsem to viděla). Konec nebyl smířlivej, protože Eliška tak nežila.

Celkově bych řekla, že Třeštíkový to psaní muselo jít od ruky, vypadalo to, že ze sebe potřebuje vychrlit víc než jen hlavní linii příběhu, takže se nebránila i tomu ostatnímu, co měla v hlavě a co s právě sledovanou myšlenkou souvisí jen trochu. To tak holky v hlavě maj a je fajn se z toho vypsat, ale ta knížka pak působí celkem nesoudržně.

Nechápu reakce „oddechové čtení“ a „nasmál jsem se“, moje pocity byly opačný. Ta holka byla rezignovaná, nemyslela na budoucnost. A to není v(V)eselý(í).

9 15.08.2019

Tohle jsem přesně potřebovala! Nejvtipnější naprosto oddechová knížka, kterou jsem četla od dob Nicka Twispa. Vypravěčka je zvolená nejspíš náhodně, protože kdyby to vyprávěl obraz na stěně, bylo by v tom asi tak stejně osobnosti – těžko věřit devatenáctileté holce třeba to, že se "nikdy svým vzhledem příliš nezabývala, ale řekla by, že je asi ucházející". Ale to je právě ono – vyprávění nic nezadrhává, je to jen hodně vtipný glosování každodenních situací. Situací v životě smyšlené poameričtělé hraběcí rodiny, která právě dostala zpátky svůj zámek kdesi na Moravě. A s ním tři zaměstnance v podobě pošahané party důchodců. A jedinej, kdo jim aspoň trochu rozumí, jsou nedaleko sídlící aristokrati ve stejné situaci, na jejichž zámku se soupeřící rodové větve nejspíš postupně vybíjí – zachrání se ten, kdo včas uteče do opuštěného včelína nebo do některý z hájenek knížete Schwarzenberga v lesích. No prostě to si musíte přečíst. :)

17 07.08.2019