uzivatel6780 komentáře u knih
Byla jsem až překvapena hloubkou některých básní. Jiné jsou slabší, ale je to ostatně výbor, i ty jej celkem příjemně provzdušňují.
Tenhle nonsens je zábavný chvilku, ale s každou další stranou se stává spíše utrpením. Kde je hranice mezi imaginací a kombinací pustých nesmyslů? Nejspíš to tak má být, nicméně mně tam něco chybí, a je toho hodně.
Některé básně celkem slabé, ale za to, kolik je jich skvělých, dávám plné hodnocení.
Z počátku mi přišly básně silnější, později bylo stále více "vypustitelných", sbírka upadla do monotónnosti, často myšlenkové prázdnoty, a bohužel nenaplnila očekávání.
Jedna z lepších českých sbírek, kterých jsem v poslední době četla dost. Autor jde za myšlenkou, což není úplně samozřejmost. Nicméně některé delší básně působí lehce sešroubovaně, bez lehkosti. Motivy se napříč básněmi úmyslně opakují, není to zde ale v zájmu gradace, bohužel, i navzdory menšímu rozsahu sbírky přichází pocit monotónnosti. Nicméně nadprůměrná sbírka, o tom žádná.
Při třetím setkáním s panem Hradeckým se nemohu zbavit dojmu, že jen prdí slova na papír bez jakékoli autocenzury, pokud je to cílem, míjíme se. Jezero chabé. XXX lepší, ale vyčerpá se.
Řekla bych, že spíše průměr, některé básně za hranou trapnosti, záchodová poezie, ale mezi tím světlé výjimky. Pestré, ovšem ne v dobrém slova smyslu, slušelo by tomu protřídit.
Nadšení nesdílím, snad trochu proto, že mne neoslovuje životní postoj, ale to by až tolik na překážku být nemělo, četla jsem mnoho děl, s nimiž jsem se neztotožňovala, a přesto mne provokovaly, lákaly. Zde... literární exhibicionismus, který je zpočátku poutavý, později ale jen unavuje. Psát o ničem a vlastně o všem, zajímavě, akrobaticky... a nakonec povrchně. Přijde mi to proškrtatelné, ale zase na druhou stranu, co ponechat, co by zůstalo?
Inu, nebýt posledních deseti stránek, kniha by pro mne byla, až asi na dvě básně, bezcennou snůška snad zajímavých obrazů poskládaných většinou nahodile, beze smyslu. Poslední oddíl knihy se ale autorovi cosi událo a básně náhle začaly být básněmi. Někam směřovaly, měly silnou atmosféru, náladu. Takže si nakonec sbírku ponechám a někdy se k ní vrátím. Autor určitě umí, ale jen házet slova na papír je podle mého málo.
Více se mi od Márqueze líbily Kronika ohlášené smrti a O lásce a jiných běsech než Sto roků samoty a tato. Takže asi spíše ty kratší. S přibývajícími stranami se mi zdá monotónní. Ale to neznamená, že je to kniha špatná. Pouze dojem z ní nijak zvláště silný.
Tato sbírka na mne působí značně nevyrovnaně. Osobně bych ji proškrtala do kvality. Autorka má dar krásných obrazů, ale často jsou jen vrženy na papír a promíchány. Mezitím se naštěstí občas zjeví básně, které jsou propracovanější, ty mne skutečně oslovily. Ostatní jsou jen dojmy, které mnoho dojmů nezanechávají. Hra se slovy, která ale nic neříká. O to víc nad tím vyčnívá, když se autorka zamyslí. Pak dokáže být velmi zajímavou. Navíc konečně někdo, kdo se i v současnosti pokouší o milostnou poezii.
Nádherná sbírka, linoucí se asi třiceti lety tvorby autorky, přitom zachovávající rozpoznatelný, čistý a jistý styl. Některé básně jsou klenoty. Velká Básnířka!
Tohle se stalo velmi rychle mou srdcovou záležitostí. Autor (zřejmě ve své prvotině) stvořil něco, co se velmi těžko uchopuje. Za prvé to na mne ani nepůsobí, jako kdyby to bylo napsáno v Čechách, člověk má pocit, jako by se ocitl v jakémsi bezčasí. Hlavně to není běžná sbírka básní, které by mohly stát o sobě. Tvoří příběh, navazují, gradují, zapadají do sebe jako skládačka. Je to skoro jako román, novela v poezii. Osobně se mi možná vůbec nejvíce líbily prozaické pasáže, které si chci brzy pročíst znovu, líbí se mi jejich chaotičnost a provokativnost :-) Udělalo to na mne dojem.