V_M komentáře u knih

S autorem se znám osobně, a byť jsme se hezkých pár let neviděli, vážím si jej jako člověka, literárního znalce, nadšence a tvůrce.

Poetika Výjevů je pro Ondřeje (bráno minimálně z perspektivy doby vzniku knížky) v mnohém typická: Čiší z nich jeho sečtělost, dlouholeté a intenzivní obcování s tvorbou českých i světových básníků, jeho texty jsou plné aluzí a neobjevují se v nich zdaleka jen tvůrci uvedení v dovětku na konci sbírky. Je v nich evidentní jeho tehdejší odborný i tvůrčí zájem o sonet a obecně básnické formy, rým, rytmus, zvukomalebnost verše apod. Nechybí ani upřímné zaujetí studiem bohemistiky (ostatně básně vznikaly mezi autorovým 19. a 26. rokem, tedy právě v době studií), ani snad poněkud mladické tendování k expresionismu (vždyť koho z vážných zájemců o poezii v tom věku nefascinoval?).

Bylo pro mě rozhodně příjemné číst Ondřejovy verše, opájet se jeho bez nadsázky virtuózní schopností dodržet formu, vytvořit efektní rytmus či brilantní rým. V tomto ohledu si sbírka zaslouží jedině obdiv. Horší to bylo s celkovým konceptem, naroubovaným na texty poněkud na sílu, vnějšně ani vnitřně totiž netvoří žádný spojitý celek a snaha dodat tomu kompoziční rámec je tedy nefunkční. To samé platí i pro jednotlivé básně: ona kazajka formy (počtu veršů, rytmu, rýmu), jakkoli mistrná, nejednou budí dojem, že báseň vznikla nikoli z niterné nezbytnosti, ale na odiv, pro uspokojení z naplnění tvaru, nikoli jako kontemplace, nýbrž jako kompletace. Netvrdím, že to není legitimní pohnutka/způsob tvoření – a už vůbec ne, že i dovršení formy nemůže mít pro autora a čtenáře hluboce niterný obsah –, jen mi zkrátka taková tvorba sedí míň. Až přílišná efektnost (či chcete-li vybroušenost) prostě odvádí pozornost jinam než k emočnímu a paradoxně i jazykovému jádru básně – a bojím se, že se to neděje jen v mé recepci, ale i v produkci.

Básně jsou to v nejlepším slova smyslu čtivé a rád se k nim někdy vrátím opojit se znovu krásou českého jazyka a verše, ale už teď se těším na autorovy Volné verše, které jsem si přednedávnem pořídil, a byť už jsem je před lety zčásti četl, chystám se na ně s velkou chutí.

Za nejlepší pokládám výjevy první, pátý, devátý, desátý, jedenáctý, dvanáctý, dvacátý osmý a třicátý čtvrtý. Níže jeden z nich na ukázku:

DVANÁCTÝ VÝJEV
(pohřební)

krev, šlechta těla, převyšuje tepem
(zápůjčkou zvuku) maso, kůži, kosti
být bubeník, mám blány bubnů z tepen
metronom ze srdce a noty na vnitřnosti

otvírám město jako krabici
pravdou je holá smrt a každý zářez
do masa křiví nespočetné tváře
průvody rakví, noty na bicí

změní se rytmus, promění se věty
a budu bezpodmětný, bezpředmětný
hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří

nad horami slunko září
stoupá výš a výš
práce čeká, hospodáři, a ty v hrobě spíš

2 07.12.2024

Mimořádný čtenářský a lidský zážitek. Snad je to trochu dáno ryze subjektivním faktorem, že sám od dětství trpím vadou zraku a jakékoli texty tematizující jeho ohrožení či ztrátu vnímám citlivěji než jiní čtenáři. Nade vši pochybnost se ovšem v této pozdní sbírce Bohumily Grögerové snoubí silná emocionální působivost s mistrným citem pro literaturu, což bezesporu vedlo k jejímu ocenění i čtenáře a kritiky, kteří na tématu nejsou takto osobně zainteresováni jako já.

Dlužno říct, že Rukopis nepojednává jen o ztrátě a úzkosti, která ji provází, ale je v něm silná i nostalgická linka (vzpomínky, nenávratnost dávných i vcelku nedávných časů, smutek z nepřítomnosti životního partnera, životní bilancování) a pro leckoho možná nečekaně rovněž výrazný prvek zralého přijetí osudu, smíření s trpkostmi závěru života, stárnutím tělesné schrány a s tím vším spjaté naděje. Ta se projevuje neutuchajícím hledáním cest, jak žít a fungovat dál, ale též trvalým zájmem o nové poznání. Grögerová mnohokrát popisuje, jak hořká a tísnivá je pro ni náhlá neschopnost samostatně číst (nerozluští ani nápis na hřbetu knihy!) a pořádně psát. Vždyť právě to bylo bytostnou náplní její dosavadní existence. Zároveň však – odkázána na předčítání přáteli či blízkými, popř. na poslech nahrávek – naprosto nerezignuje na zájem o svět a nové poznání: obdivuhodné je zejména její sledování novinek z oboru výzkumu vesmíru. S nostalgií, ale i neklamnými pocity štěstí taktéž nadále jezdí na svou chalupu na úpatí Lužických hor, a zachycuje skrze zmínky o těchto pobytech nejeden důležitý aspekt proměny vnímání. Objektivně se její fyzické a smyslové poznávací možnosti sice vyvíjejí k horšímu, ale i přes náročnost této situace a příslušného trnitého procesu, který není prost pochybností, se dobírá k novému „vidění“. K niternému nazírání představou, myšlenkou, prožitkem, počitkem a vzpomínkou. Koneckonců – i mlha dokáže být libě tajemná, konejšivá a inspirativní.

Zkrátka vynikající, silná a zdaleka ne pesimistická sbírka, navíc s velmi příhodně vybranou ilustrací Adrieny Šimotové. Jako ukázku předkládám jeden z úzkostnějších, pochybovačných textů:

jdu
mlha přede mnou
jdu cizí ulicí
na nic nemyslím
jdu nikam
mé hole na cosi narazí
není to překážka
je to bludná dlažba
udělám krok –
a sestupuji prudkým svahem
zpátky už nelze
chodník se zužuje
těsně kolem mne sviští čtverým proudem auta
dlažba je rozbitá
pravá hůl se boří do písku
levá klouže do vozovky
z chodníku zbyl obrubník
je kluzký
úzký
užší a užší
mizí

2 07.12.2024

Obecně vzato i pro tuto sbírku Josefa Suchého platí charakteristiky, které jsem napsal k jiným jeho počinům řekněme ze středního a pozdního období jeho tvorby. Duhové kameny psal kolem padesátky, v sedmdesátých letech (vyšla roku 1976), a patrně se do nich promítlo buď jisté tvůrčí oslabení, anebo objektivní okolnosti v podobě autocenzury (sám působil v brněnském nakladatelství Blok, musel si tedy být vědom, co projde a co už nikoli). Poezie je to totiž pro něj charakteristická, svou poetiku a malebnost si drží, tentokrát však bohužel chybí výraznější básně, jež by tvořily pomyslné vrcholy sbírky, koncentrované amalgámy jeho lyrického vidění.

Sbírka má čtyři oddíly: V prvním (Krajina matka) se vrací na rodné Podhorácko/Brněnsko, ve druhém (Krajina sestra) zavítá do milované Lužice, třetí (Růžový olej) tvoří vřelé, lidsky hřejivé verše rodinné a poslední (Vzít v potaz kámen) meditace o žádoucnosti zakořenění, pevného ukotvení v určitém místě. Je třeba říci, že básně o rodném kraji, o Lužici a rodině najdeme ve zdařilejší podobě jinde (ty první spíše v předchozích sbírkách, druhé a třetí spíše později). A poslední oddíl pracuje s konceptem/symbolem kamene poněkud násilně, překombinovaně, jako by si předem stanovil, že zkrátka napíše cyklus básní, kde se v každé mihne nějaký kámen, a pak je tam horem dolem sázel (vždyť co jsou třeba „palečné kameny“ či „jívový kámen“, a pakliže nic, fungují jako metafory opravdu nezbytné a přiléhavé?).

Určitě to není špatná sbírka, jazyková vybroušenost a cit pro slovo se nevytratily, a tak budou příznivci díla Josefa Suchého a tohoto typu poezie nejspíš spokojeni. Autor zde však patrně až příliš často naráží na limity, jež s sebou nese jeho naivizující (tj. přehnaná alegoričnost, polopatičnost, prvoplánovost) a rurálně-idylizující (tj. selanka, kýč) poloha tvorby. Jako by na moderní jazyk a syntax, tu a tam okořeněný archaismem, historismem či dialektismem (ale dovedně, jak jsem psal: s citem pro slovo – a je to pro mě asi nejpůsobivější složka Suchého tvorby) narouboval ducha poezie devatenáctého století.

Jednoho dne

Dokud jsi mladý,
vykračuješ si zlehka a po špičkách,
pohvizduješ si do noty s veselou žilkou.

Kolem se prostírá svět,
veliká májová zahrada v květu,
kde všechno pospíchá na křídlech s tebou.

Lehaje na ráno myslíš,
vstávaje k poledni upíráš dychtivé oči
a nic ti nechybí.

Jednoho dne
najdeš na spáncích první šedivý vlas.

A náhle stojíš,
užaslý cizinec,
uprostřed podivně malého zřídlého sádku.

Na strništi se zvedá severák.
Zastudil do tváře,
která už dávno nepatří chlapci...

2 13.11.2024

Po řadě let jsem se vrátil k prvotině Josefa Suchého, jež se do širšího čtenářského oběhu dostala de facto až s padesátiletým zpožděním (náklad prvního vydání v roce 1948 byl zničen). Z tehdejší, nejspíš i opakované, jsem si pamatoval, že mě sbírka oslovila, vybavil jsem si dokonce několik výrazných básní (ve smyslu názvů), jejichž působivost si v mém případě podržela trvalou platnost (zejm. Daleko zpět, daleko v příštím a Pozdě v noci – tu pokládám za nejlepší text celé sbírky). Jinak jsem ovšem četl zprvu lehce rozčarován, byť se zájmem.

První oddíl tvoří básně vypjatého patosu, líčící na tisíc a jeden způsobů jakýsi extatický pesimismus, apokalyptickou vizi světa i nitra, snad poněkud pod vlivem prožitku nedávno předtím skončivší druhé války a nadcházející komunistické totality, a jistě pod vlivem Zahradníčkovým, Holanovým, Hrubínovým, Demlovým, zčásti i Březinovým (ozývají se tam ovšem i názvuky kupř. takového Karla Hlaváčka) a patrně též autorovi současným existencialistů jako Kamil Bednář či v menší míře Orten. Postupně se však ukázalo, že Suchého tvorba má i v této poloze k jakémukoli jalovému následovnictví daleko, byť její svébytná rurálně-přírodně-pokorná lyrická tónina zde ještě není vyhraněna a pouze tu a tam pableskuje. Za nejlepší básně v této části – byť jsou vlastně všechny poměrně homogenní a tvoří jediný, nepříliš přerývavý a přerývaný celek – pokládám asi Loučení, Vánoční, rozkročeněji pojatý Lis a níže citovanou

Zimní noc

Třesení hvězd. Spí ptáci a mají hrdla úzká.
Je bez dechu, bez dechu truchlý čas.
Cár léta modrý na trní u cesty sotva zůstal,
nemocné ticho trápí, kolem se rozléhá.

Na krajinách i uvnitř drží zima.
V bezkrevné dálce chvílemi plápolá hlasy psů,
podoby dívčí zbledlé s očima zavitýma
mění se náhle na hrůzu –

Ti bez těla tu zatanuli jiní, prostí,
kde by je nečekal.
Ubývá luny skutečnosti,
skoro jak listí chřestí lidé vyhnanci z člověka.

A jdou-li ještě, kroky svými klnou.
Nemají úst, pohlédnout nemohou.
Nad zemí bědnou, lidského mrazu plnou
slovo se klene trpící oblohou –

Druhý oddíl knihy je rozmanitější tvarově, obsahově i koncepčně. Je tam víc básní dedikovaných Suchého přátelům a souputníkům (Demlovi, Zahradníčkovi, I. Slavíkovi a E. Liškovi) a všechny tyto jsou vynikající. Rýmy a asonance občas ustupují volnému verši, komplikovanější syntax, dělená mezi více veršů a plná elips a méně obvyklých forem, se mnohdy projasní a oprošťuje:

Vzdech

Surový vítr ponocuje,
lampy jak náhrobní,
třesou se stromy sirotkové bdící,
nebe
oko suché, vyplakané, nesmírné.

Domy se srazily
v škaredé černé drúzy.
Ryjí mi srdce, jak prodírám se jimi,
krvácím.

Kde člověk?
Jsem hlad, jsem žízeň, jsem zoufalství.

A tu míjejí
lehcí jak pověv šatů, sunou se těžcí
jak balvany –

pohledů se chytám –
ten je zbobtnalý
a míří dolů,
ten
běduje sám a sám,
kůži sedřel si s tváře nadobro.

Jak vidno, apokalyptičnost – s jistým přídechem nejzávratnějších tradic romantismu – rozhodně nemizí, avšak Suchého typické prostředí, v jehož vystižení je mistrem – tedy krajina a vesnice – se zde vyskytuje častěji, hmatatelněji a básně jsou obecně přítomnější, konkrétnější než poněkud abstraktní propastné tesknice prvního oddílu. A právě tady je Suchý silný a originální. I ve srovnání s pozdějšími sbírkami, kde si již plně vydobyl specifický styl, přístupnější, čtivější a tím i apelativnější (bohužel občas tendující k prvoplánovosti a v pozdním období popisnosti, snad až na pomezí kýče). Žernov, hutně čerpající z metafyziky, spirituální poezie a existencialismu třicátých a čtyřicátých let je tohoto ještě prost, civilistnější ladění zde nastupuje jen velmi zvolna a mírně. Závěrem bych ještě uvedl působivou, svou náladou skorem březinovsky niterně „krajinářskou“ báseň dedikovanou Jakubu Demlovi, v jejímž závěru vzácně vystupuje přímo a jednoznačně jmenovaný Bůh, nenápadná, leč silná stálice Suchého tvorby:

Na samotě

Takové místo v našem kraji,
které nenavštěvuje nikdo z lidí
tohoto času.
Prastarý plaňk, stromy, několik balvanů,
na něž lze usednout.
K nebi tak blízko, že by tam
dosáhl rukou.
V tichu
je cítit chvění.
Nějak tu jsou dosud všichni,
kdo dávno odešli.
Co chvíli vzbudí se
některý z oněch dějů,
blíží se po rose slabounká melodie
muziky starodávné,
útlý dech květin, co kdysi
nosily dívky k polním křížům
a v modlitebních knížkách do kostela.
Strom se tu pohne, jako by měl krev,
odněkud z trávy zavzlyká
bezústý pláč,
kamene obrys
přechází zvolna
v poslední pohyb
dávného mrtvého.
Zde potmě bledé světlo
zvedá se nad vodou
a tkví.

A tam vás potkávám.
Pak
přede mnou jdete schýlen,
odpovídaje mlčky
někomu z mrtvých, někomu z živých.
Někdy jen pohled, záchvěv ruky
a ze soumraku vzlétá anděl, zakletý do té chvíle
v podobu květiny,
někdy jen slovo
a pramen tryskne kdekoli.
Co bolelo, už nebolí.
Pahorky v modré dálce trnou
a za nimi je Bůh.

2 04.11.2024

Ještě dodatek k mému předchozímu komentáři: Texty z 90. let jinak mají na můj vkus zpravidla nižší úroveň, svěžest slovních her se vyčerpává, část z nich vznikala patrně pro nějakou kapelu jakožto texty a odráží se to na nich. Zajímavější je tak třeba fragment cestopisné prózy Maňána (škoda, že nebyla publikována celá, ač argumentu špatné čitelnosti rozumím), která by ovšem víc než literární perlou byla zobecnitelným svědectvím o Machulkově životě a protloukání. Na závěr ještě odcituju pro mě asi nejsilnější kus celé knihy, který ve své prosté naléhavosti působivě nezastře trn doby:

Jestli tam bude
 
Jestli tam bude
tak mu řekni
že se po něm ptali
jo, že se po něm ptali
že se zajímali, co ho zajímá
jestli to chválí, jestli to nezapálil
jestli zase zahálí, z čeho je živ
co dělal dřív

Řekni mu, že se po něm ptali
že ho tam zvali
že za ním byli
s kým se stýká
s kým se zdržuje

Řekni mu, řekni
že ho to čeká

/asi konec 80. let/

2 07.10.2024

Toto klasické – a hned zkraje podotknu, že skvělé – realistické drama z moravské dědiny jsem četl ve vydání z roku 2007 (Artur, edice D), doplněném o autorčin medailonek (stejný jako ve vydání Gazdiny roby z roku 2006) a stručné, leč kvalitní pojednání o historii vzniku hry, jejích inscenacích a recepci. Minusem této edice je předně neuvedení zdrojového textu ani toho, jak k němu editor přistupoval, a pak také neuvedení toho, kdo vlastně byl jeho editorem a kdo napsal medailonek a doslov.

Ke hře samotné asi mnoho nového říct nedokážu: Pro mě je působivým znázorněním toho, jak tragické důsledky mohou mít konvence tradičního a konzervativního společenství (zdaleka ne jen venkovského) v kombinaci s osobním slabošstvím (Števa, Laca), naivitou (Jenůfa), zatvrzelostí (kostelnička, ale i Laca), což jsou pochopitelně vlastnosti všudypřítomné a věčné. Moc rád mám i Janáčkovu operu. A ještě drobná poznámka k jazyku: Ve srovnání s Gazdinou robou je text dramatu pro běžného čtenáře čitelnější, Preissová využila nářečních prvků jen sporadicky a symbolicky. Sice tedy edice nemusí být doplněna slovníčkem a je obecně vzato srozumitelnější, ale z mého pohledu to je škoda. Svéráz, jadrnost a originalita Gazdiny roby je tu tím pádem přítomna jen náznakovitě, velmi oslabeně. Jistě to není to hlavní, o co by (autorce) v této hře šlo, leč právě jazykové bohatství a svrchovanost vnímám jako esenci značné části děl naší literatury devatenáctého století, tedy že už ji tolik nečteme pro příběh (vždyť podobné zápletky byly od té doby zpracovány nastokrát a mnohdy líp), nýbrž pro jazyk (a jeho prostřednictvím vykreslený svět).

2 09.09.2024

Knížku jsem nedávno pořídil ve svém oblíbeném knihkupectví v Litomyšli na náměstí a rozhodl se ji přečíst příhodně v den výročí této druhé největší bitvy 19. století a historicky největšího vojenského střetu na našem území.

Autoři Kessler a Šrámek téma zpracovali zdatně a přístupně, je zjevné, že jsou velkými nadšenci a angažují se i v komitétu pro údržbu památek na válku 1866, což ovšem textu nijak neškodí (jedině snad, že snad až příliš často zdůrazňují zásluhy této organizace, ale koneckonců právem a třeba některého z čtenářstva navnadí, aby se k nim připojil). Podařilo se jim docílit toho, že je stravitelný i pro laiky, tzn. čtenáře, které vojenské dějiny zajímají jen málo. K těm se totiž počítám i já, byť k válčišti kolem Chlumu mám osobní vztah, několikrát jsem jej navštívil jako pěší turista, nespočetně tamější malebnou krajinou projížděl osobákem či autem po „hořické silnici“, navíc z Královéhradecka pochází jedna větev mých předků, je tedy dost možné, že někteří mí vzdálení příbuzní byli svědky nebo dokonce přímými účastníky oné bitevní vřavy. Mimoto mám už delší dobu rozečten skvělý Rudišův román Winterbergova poslední cesta, v níž hraje tato bitva významnou roli a týká se jí nejeden působivý popis. Nicméně válečná historie mě nikdy příliš nezajímala, proto jsem ocenil, že autoři udrželi relativní čtivost i u líčení průběhu bojů, postupů, strategií a následných půtek. Povedlo se jim to mj. i díky tomu, že se hodně zaměřují na druhý život bitvy a její reflexe v odborné i vzpomínkové literatuře. Přesto vřele doporučuju mít během četby při ruce podrobnou turistickou mapu chlumského bojiště, ideálně papírovou, ať to člověk vidí v detailech i celku.

Jako určité úskalí lze vnímat rozhodnutí pojmout události retrospektivně, tzn. kniha začíná popisem následků bitvy s přesahem do současnosti, pokračuje se ztrátami, ústupem vojsk atp. A až v závěru se dospívá k počátkům bitvy a jejím historicko-politickým prapříčinám. Takový přístup je jistě legitimní a už jsem se s ním v některých publikacích setkal (pro mě osobně měla tu výhodu, že se mi to četlo trochu jako detektivka – až postupně jsem odkrýval zlomové momenty, problémy a příčiny rakouského neúspěchu), nicméně některé čtenáře může mást a autoři vlastně ani uspokojivě nevyargumentovali, proč zvolili právě takovou perspektivu. Škoda, že do závěru nezařadili alespoň nějaký standardně chronologický přehled významných události onoho osudného 3. července (třeba po hodinách) a případně i několika předcházejících a následných dní.

Druhým drobným minusem je, že navzdory pečlivé redakci (objevil jsem jen jeden či dva překlepy) se v textu poměrně často opakují různé přívlastky a charakteristiky např. osobností či míst. To může být výhodou, pokud by si některý zájemce četl jen pár kapitol výběrově. Pro čtenáře, který knihu zhltne od začátku do konce víceméně najednou, to ale spíš než jako vítané připomenutí působí jako stylistická neobratnost či zbytečná vycpávka. Naopak u řady jiných osobností, faktů či reálií by nějaký charakterizační přívlastek či doplňující poznámka nebyly na škodu (kupř. zda měl něco společného hrdinný velitel rakouské „baterie mrtvých“ August von der Groeben a velitel 3. lehké jezdecké brigády pruského vojska generálmajor von der Groeben?). Mimoto je škoda, že u četných vzpomínek obyčejných vojáků není uveden zdroj (kniha coby popularizační dílo nemá poznámkový aparát). Tam si myslím, že by neškodilo uvádět původce důsledně třeba i v textu – „vojín Jan Novotný vzpomínal…“ apod. To vše jsou arciť jenom mírné vady na kráse, obecně vzato jde o počin zdařilý a doporučeníhodný.

2 04.07.2024

Brilantně formulované glosy k uměleckému, kulturnímu a společenskému dění z let 2007 až 2011, což se může z odstupu třinácti až sedmnácti let jevit jako pravěk, Petr A. Bílek je však natolik zdatný stylista a ironik, že se čtenář zasměje, i když už danou kauzu pozapomněl nebo jej úplně minula. V tomto ohledu je trochu škoda, že editorky (v té době studentky FF UK), které jinak odvedly takřka bezchybnou redakční práci, knížku nedoplnily tu a tam vysvětlivkami konkretizujícími, o jaké osobnosti v textech jde, popř. nepřiměly autora, aby to dopsal přímo do textu. Často je tam totiž uvedeno jen např. „ministr kultury“, a člověk aby si po letech dohledal dle data vzniku textu, kdo danou funkci v daném údobí vlastně zastával (a často i širší pozadí určité kauzy, Bílkem v textu pouze naťuknuté). Je zřejmé, že v době vzniku textů se jednalo o žhavou současnost a v době jejich vydání to měla cílová skupina čtenářů ještě v živé paměti, nicméně jako opatření pro budoucnost by to bylo účelné a snad by to tolik práce nedalo.

Co po letech na Bílkových glosách překvapí a zarazí: Bravura, mistrná práce s aluzemi, svěžest a vtipnost (nepamatuju si, že bych se v poslední době při četbě žánrově podobných textů zasmál tak jako u Bílka), kterou si texty podržely, i když už se týkají záležitostí vesměs (snad s výjimkou Kaplického blobu a „rasistického“ kocoura Mikeše) vyvanulých a zapomenutých. To ovšem rozhodně neznamená, že by řada postřehů neměla nadčasovou platnost – např. pokud jde o zoufalý stav kulturní publicistiky v médiích, podfinancování a podceňování humanitních oborů aj. Jakkoli lze říct, že pokud jde o hrozbu privatizace vysokého školství, ohrožení existence literárních časopisů a v posledku snad i tu kulturní publicistiku (alespoň na ČT a v některých novinách), tak došlo kupodivu dokonce k jistému zlepšení. Kéž by to byl stav přinejmenším setrvalý. V neposlední řadě mě pak zaujala spíše pravicová profilace mnoha publikovaných textů. V dávné minulosti jsem měl tu čest absolvovat Bílkovu přednášku a seminář (a to mohu bez ohledu na studovaný obor doporučit každému studentu humanitních věd), kde jsem takovou občanskou pozici nevycítil. Nicméně s ohledem na svou zkušenost s politickou orientací humanitních vědců mladší a střední generace a také na to, že byly texty publikovány v levicovém časopise A2 (dnes asi vyhraněněji než tehdy) bych nečekal tak časté rýpání do ekologů, zelených, ale i levice, různých feministických a jiných woke pokusů obecně, které tehdá ovšem ještě nebyly prosty rozličných „dětských nemocí“. Ne že by nějak zřetelně stranil pravici, ale snad se na tomto postoji (popř. mém dojmu z oněch textů) podepsala i dobová série taktně řečeno nekultivovaných premiérů Grosse a Paroubka za ČSSD (následovaná nepříliš důstojnou náhradou Topolánkem za ODS) i zkrátka to, že to byla éra onoho krátkého a nepříliš slavného angažmá Strany zelených v parlamentu a vládě. Každopádně Bílkovy texty stále stojí za čtení – ať už jako skvostně břitká „stylistická cvičení“, nebo jako svébytný dobový dokument. Zjistil jsem, že po necelých desíti letech (2019) vyšlo určité pokračování pod názvem Generátory národního pohnutí. Seženu si jej a už teď se těším.

PS: Nevím, proč je to zde uvedeno jen jako e-kniha, ale já Mikešovu aféru četl v podobě papírové, v níž to vyšlo primárně a kterou doporučuji.

Je třeba říct, že Zezulovým básním/textům náramně svědčí hudební doprovod, ať už v podání jakékoli z formací, v nichž autor působí. Samy o sobě, jako ryzí poezie (tj. v tomto případě aniž bychom si představovali, že budou někde figurovat jako písňový text) neobstojí vždy. Koneckonců i sám Zezula se ve své sbírce k současným textařům a zároveň interpretům výslovně hlásí tím, že mottem z tvorby jednoho z nich (Švejdík, König, Fiala) uvádí každý ze tří oddílů knihy. Jistou písňovost jeho básní jako by naznačovalo i důsledné prostupování odsazených pasáží v kurzívě, za nimiž si představuji druhý hlas, promlouvající do základního textu (a neřeším tu, že může jít klidně vnitřní), vzniká tedy určitý duet.

Jako celek je to sbírka dobrá a čtivá, nedovedu se však ubránit dojmu, že je v jistém ohledu svým básnickým nazíráním buďto konvenční, anebo vykalkulovaná, ba epigonská. Omlouvám se autorovi, jestli tato snad až příliš příkrá slova (jinak to teď ovšem asi formulovat nedokážu) volím neprávem a křivdím mu tímto, ale řada pasáží zkrátka působí, jako bych to už stokrát někde slyšel či četl (např. „za řekou / někteří lidé spí dnes sami“; „bolí to víc / než si umíš představit“, „zachraň mě / nechci bejt v týhle kůži“, „je to teď takovej čas / kdy nejde říct nic jinýho“ – podotknu, že všechno jsou to závěry, tj. pointy básní). Jistě, jsou efektní, je v tom dramatičnost, absolutnost, fatálnost, a kdo od útlého věku čte a tvoří poezii, má odjakživa představu, že takhle nějak by báseň měla vyznít, ale kdo poezii nepřestal číst ani po pěti, desíti či patnácti letech a čte ji opravdu hodně, dospěje k tomu, že nic takového zdaleka není podmínkou a že to v tomto případě působí dosti hraně a povrchně. Tedy že za tím není patřičná propast, prožitost. Samozřejmě netuším, kdy Zezula sbírku psal, ale pokud v době krátce před vydáním (2017), bylo mu téměř třicet, zatímco tohle jsou verše dvacátníka. Anebo prostě písňové texty, což není žánr horší, ale jiný, kde v jiném kontextu a jiné konkurenci obstojí a třeba i skvěle rezonuje leccos, co v básnictví působí jako nevyzrálá efektnost. A je vlastně jedno, zda procítěná upřímně, nebo vědomě či podvědomě vykalkulovaná.

Mimoto mi vadilo i to, že ač Zezula řadu básní napsal v polských Katovicích (anebo je k tamnímu prostředí vztáhl), což je samo o sobě jistě zajímavé a osvěžující, nedovede ani přesně přepsat polské názvy (má být: słowackiego, a ne *slowackiego), ani je v češtině skloňovat (má být: na mariacké ulici, resp. ještě lépe: v mariacké ulici, a nikoli *na mariacke ulici). Tato výtka pochopitelně míří i k redaktoru Janu Těsnohlídkovi, který maje rovněž zkušenost s pobytem v Polsku měl tyto nedostatky eliminovat.

Závěrem ukázky dvou básní (kurzívu a odsazení sem bohužel přenést nedokážu). První z nich ilustruje úskalí té efektnosti, která může působit chtěně, ale v daném případě podle mě ještě nepřekračuje hranici a je to báseň dobrá:

francuska

ať se na to dívám jakkoliv
pořád se vidím
na křižovatce
kde na všech směrech svítí červená

proszę czekać

ale jak dlouho

Druhá ukázka je pak příkladem zdařilé básně, kde se autorovi podařilo z oné efektní konvence relativně vymknout a jitřivým, leč zároveň trochu záhadným obrazem posunout báseň trochu jinam, kde opět poněkud fatalistické zakončení už nemá takový formální (vyprázdněný a z hlediska básnické práce surový) ráz jako jinde:

kalendáře

až bude léto
sedneme si
někam

a zatímco nás ostatní budou bavit obvyklou
zásobou historek z
let 2011
až 2016
vyřežeme si do zad
kalendáře

tak aby
těsně nad bedry
v pohraničí

stálo dnešní datum
a další už ne

2 27.06.2024

Je to jízda: poněkud zběsilá a překotná, zmatečná, místy rozplizlá, ale líbilo se mi to hned ze dvou významných důvodů. Jednak to ve mně vyvolává nostalgii po časech bezmála nezkrotné svobody coby stavu mysli, kdy bylo na vrcholu explozivní „pikareskní“, nadsázek, mystifikací a divokosti plné psaní Topolovo, Andruchovyčovo, ale i novější pokračovatelé téhle linie jako třeba Masłowská v Polsku, a zároveň vycházely starší, naprosto kultovní jako Venedikt Jerofejev a jeho Moskva - Petušky. A zároveň upomíná na léta, kdy jsem to četl (jistý odstup tam byl).

A jednak se Žadanovou románovou prvotinou nese jakýsi melancholický pocit (což ho myslím odlišuje od výše jmenovaných) marnosti, nedotaženosti, neúplnosti takové existence. Takové to: něco jsme chtěli, třeba jen ve skrytu duše, ale přesto, měli jsme sny, iluze, ale vyšumělo to do prázdna, utlouklo se to v bezmoci, v přízemním přežívání zbaveném opodstatněnosti, motivace, vůle. Dobře je to patrné především v úplném závěru knihy, ostatně i z explicitní a poněkud nihilistické úvahy těsně před ním zřetelně proniká vědomí nemožnosti uplatnit jakoukoli závažnější vlastní vůli. Jistě je to umocněno tím, že vypravěč a jeden z hlavních hrdinů je v jistém smyslu autorovo alter ego (odpovídá mu věkově, místně a v jedné pasáži jej osloví jeho jménem). A pro mě osobně je to tím působivější, že podobné pocity a postoje dokonale znám. Proto je pro mě Žadanova próza, ač to není lineární čtení s ryzím a jasným narativem, nýbrž spíš rozběsněná kaskáda historek a bizarností (zpravidla vtipných a jadrných), důležitá v hlubší rovině. Navíc skvěle přeložená.

2 19.06.2024

Zdařilá obrazová publikace ze záslužné vlastivědné produkce MČ Praha 3 poskytuje srovnávací fotografie z části Vinohrad (té na území P3) a z celého Žižkova. Ty historické pocházejí dílem z první republiky, dílem i z poválečných dob, zejména normalizačních let (mj. od Janovského či Kocourka), když se některé oblasti Žižkova staly obětí barbarských zásahů komunistických technokratů.

Výběr je poměrně vyvážený, kvalita reprodukce zpravidla (v rámci možností) vcelku obstojná. Myslím ovšem, že publikace mohla být rozsáhlejší, třeba i dvojnásobná. Ještě víc bych se zaměřil na proměněné části Žižkova. Zničené okolí Komenského náměstí a Olšany je už taková klasika a kvituju, že jim knížka věnuje hodně prostoru. Máme tu ovšem i menší jizvy na tváři Žižkova, které by si svou srovnávací fotku zasloužily. Mj. proluka na rohu Milíčovy a Štítného (u Arga), roh Prokopovy a Havlíčkova nám., roh Husitské a uličky Pod Vítkovem, řada míst ve spodní části Hartigovy (např. ohavný panelák proti sokolovně, novostavby na severní straně ulice v úseku cca mezi Lukášovou a Černínovou) aj. Samotného by mě zajímalo, co na těch místech – dnes buďto prázdných, anebo zastavěných čímsi kulantně řečeno architektonicky rozpačitým – stávalo, kdy a proč to bylo zbořeno. Není to velká výtka a vím, že Žižkov má i jiné kvalitní publikace, kde snad něco z toho lze dohledat (zejm. Žižkov. Svéráz pavlačí a strmých ulic od Tomáše Dvořáka), ale myslím, že přítomná knížka mohla být klidně o několika desítek snímků rozšířena.

2 29.05.2024

Překladatelka Zlata Kufnerová přichystala reprezentativní výbor z jednoho z nejvýznamnějších makedonských básníků a doprovodila jej stručným doslovem, mapujícím tvůrčí vývoj autora zhruba do poloviny osmdesátých let. Za to jí náleží velký dík. Knížka je zároveň tak trochu raritkou (pouhých 750 výtisků), takže mě potěšilo, když jsem na ni náhodou narazil v jednom mimopražském antikvariátě. Škoda, že na překladatelku nikdo nenavázal a nepořídil výbor z Matevského pozdní tvorby, kdy jeho básnická produkce, zprvu sporadická (první tři sbírky vydal s odstupem sedmi a desíti let), nabyla na intenzitě. Můžeme jedině závidět Slovákům – ti totiž ve své mateřštině novější výbor mají.

Matevského poezie je závažná a vyspělá. Dlužno dodat, že se nečte snadno, přestože její obraznost často vychází z prostých zdrojů jako příroda, počasí či běžné věci. Většina básní nepracuje vyhraněněji s melodikou jazyka ani rýmem. První zhruba třetina výboru obsahuje básně recipientsky nejobtížnější, ve své reflexi a metaforice značně komplexní a komplikované, jež vyžadují značně soustředěné čtení. Nemám možnost srovnání s originálem, ale zdá se, že překladatelka odvedla nesmírně pečlivou práci, potrápila se i s působivými aliteracemi a operovala s nadobyčejně širokým lexikálním repertoárem (aneb kdo znáte „čiv“ a „rozhu“?). Za nejsilnější pokládám projasněnější básně zhruba uprostřed knihy (od Kamenů na s. 28 až po Výšku na s. 42, obzvlášť vyikající jsou mj. Hodokvas, Iluze, Daleké hlasy a dvě níže citované), pocházející patrně ze sbírky Kosatec (Perunika, 1973). Matevski v nich navazuje na makedonskou lidovou poezii a úžasným způsobem jí posouvá do takřka metafyzických zaklínadel. Prakticky všechny jsou V poslední části výboru se objevují delší, výpravnější básně, snující konkrétnější úvahy inspirované cestami (Osvětim; Antropologické muzeum; Aztécký kalendář) a kroužící kolem problematiky civilizace, jejích dějin, vývoje, zániku, postavení jedince v ní (Na břehu), přílišné technologizace (Osamělost) a odklonu od přirozenosti (Lípa). Jako příklad opíšu dvě z oněch Matevského propastných variací na lidovou notu:

Jarní

Listí v lese pospíšilo
ptáky všude probudilo
po lukách i kolem plotů

Sníh se vzdouvá nafukuje
ve mně smutek ustupuje
po širokých cestách
ozývá se dálka

Koník řehtá vázán k plotu
rozběhne se ke třem kopcům
a pak dál až k nenávratnu

Kukačka si kuká
z výšina na nás kouká
ach ty jaro zrádné

Sníh se vzdouvá nafukuje
koník řehtá vázán k plotu
cesta hledí do daleka
do daleka k nenávratnu

***

Osamění

Čas zhltl čas
voda svůj pramen
úl spolkl oblohu
slavík zas klid

Les prchl do lesa
zavalen kámen
jabloňka odešla
pýr zničil květ

Po stopách mlčení
jen vlčí plížení
stín dýmu nelehá
na bílý sníh

Čas rozsel v prostoru
zasutá slovíčka
dolina zaznívá
po tesknicích

Jsem v dáli od tebe
hroudu mám na prsou
z našeho nespaní
vrší se vrch

2 27.05.2024

Na základě charakteristiky knihy a několika ohlasů v tisku jsem se trochu obával, zda nebude poněkud tezovitá, ale naštěstí tomu tak není. Jde o strhující román ani ne tak idejí, jako spíš postojů. A vzdor popisu na obálce není jádrem knihy mezigenerační střet a s ním související vtipně pointovaná nedorozumění, ale mnohem spíš konfrontace postojů různou měrou zodpovědných vůči světu jako celku. Kašpárkovi se myslím úspěšně daří nastínit kořeny, genezi a motivaci každého z nich, nečernobíle vystihnout okolnosti formování a uplatňování daného postoje, ale ponechává myslím i určitý prostor pro tvárnost a kompromis, a tedy pro naději. Toto postapokalypticko-optimistické vyznění rozvíjí v závěrečné kapitole z budoucnosti, jež snad na některé čtenáře bude působit jako neorganický přílepek, aby se dovysvětlilo několik narativních linek, pro mě je však vítaným a osvěžujícím kompozičním tahem. Vlastně i tak trochu vnitřně uklidňujícím.

Pokud jde o styl knihy, na několika místech jsem měl pochybnosti, zda je určitá formulace šťastná, popř. pasáž jazykově uvěřitelná, nejde však o nic závažného (navíc je možné, že to je výsledek nějakého redakčního kompromisu), obecně vzato je román napsaný skvěle a jeho četba je strhující.

Jeden z myšlenkově nejpodnětnějších románů, které jsem v posledních letech četl.

2 14.05.2024

Tahle kniha je doslova jízda. Má tempo, spád a adrenalin překotné jízdy poslíčka velkoměstem, které je vůči všem neautomobilistům v zásadě nepřátelské. Šestákovi se podruhé povedlo napsat hutný a fundovaný (lze-li to tak o próze říct) příběh-reflexi, který je v mnoha ohledech podobenstvím dalece přesahujícím spor auta vs. cyklisté a chodci, respektive tezi, že všeobecný motorismus se pomalu, ale jistě stává neudržitelným přežitkem.

Mou čtenářskou výhodou bezesporu bylo, že tuto v knize poněkud vyhraněnou (avšak ne karikovanou) myšlenku o přebujelém automobilismu jakožto jedné z největších potíží našich měst a země už řadu let sdílím. A na rozdíl od některých Šestákových postav, deformovaných tzv. kariérou a demaskovaných ve svém pokrytectví, se mi to daří i vcelku konsekventně přenášet do praxe. Není pro mě tudíž snadné odhadovat, jak by tuto knihu četl běžný uživatel automobilu, o zarytém motoristovi ani nemluvě. Nicméně nerad bych její kvality redukoval na pouhé téma: Je to literatura dobře promyšlená, suverénně napsaná, nechybí jí nápaditost, trpký humor (ba častěji možná hořký škleb) ani vypointované, kontroverzní finále.

To sice bezesporu může být chápáno jako obraz zhoubnosti radikálního aktivismu (jak – aspoň mám takový pocit – někteří čtenáři níže naznačují), ale pro mě je to mnohem spíš metafora revolty utlačovaných. A tím nemyslím nic levičáckého, nýbrž jen a pouze odhodlanou, tvrdou reakci na upostraňování lidské přirozenosti – její odsouvání na druhou kolej ve prospěch kultu technického výdobytku, zde zastoupeného automobilem, který je v našich podmínkách bez nadsázky fetišem. Šesták v knize, často jen tak mimochodem (však je to rychlá a ostrá jízda!), předkládá podstatné otázky a trefně glosuje danou problematiku. Ukazuje, jak neblaze systém, který klade důraz na nadřazenost techniky coby předmětu sociální a materiální touhy, produktu a v neposlední řadě zboží, ovlivňuje nejen životní praxi, ale i lidské uvažování a morálku (člověk ve velkém a drahém autě se v provozu chová jinak, bezohledněji než řidič menšího vozidla, cyklista či chodec). Nechybí mu přitom povědomí o sociologických, ekonomických a ekologických souvislostech a zdařile to vše přetavuje v myšlenkový tok hlavní postavy, aniž by tím narušoval zběsilé plynutí vyprávění.

Zkrátka kniha skvěle napsaná a s tematikou dnes velice potřebnou. Doporučuju.

2 05.04.2024

Je mi trochu trapné psát krátce po smrti Pavla Zajíčka poněkud příkrý odsudek jeho textů. Tohoto tvůrce jsem si nesmírně vážil, jeho formace DG 307 pro mě v době gymnaziálních studií byla nefalšovaným zjevením a silně formativním prvkem, nicméně snad i kritický, nebalzamující přístup ukáže, že je jeho odkaz v jistém smyslu stále živý, a že se z něj tedy nestal sošný monument, jehož narušení je přísně zapovězeno.

Zajíčkova Jedna věta totiž ve vyhraněné podobě dokládá a potvrzuje mé dávné podezření, že autorovy texty fungují především ve vzácném spojení s jeho hlasem a s experimentální hudbou, zvláště pak tou z dob DG 307 v devadesátých a nultých letech. Ostatně měl jsem to štěstí a právě v té fázi – a v dosud skvělé formě – jsem autora několikrát slyšel vystupovat s kapelou i číst naživo. Čte-li se to jako „pouhý“ text, básnicky to myslím obstojí toliko v jednotlivinách. A nemyslím tím často ani celé básně, nýbrž ojedinělé pasáže a verše. To však nic nemění na tom, že recituje-li Zajíček se svým kazatelsky patetickým, temným projevem třeba i verše, které na papíře nepokládám z různých důvodů za zdařilé, je to silný zážitek. Škoda, že už si to poslechneme jen z nahrávek.

Abych byl konkrétnější: Autorova Jedna věta trpí několikerým narušením konceptu (jeho tvůrce Viktor Karlík sice v úvodu poněkud všeobjímajícně tvrdí, že připouští i destrukci tohoto konceptu, tím pádem se ale jaksi vytrácí smysl vydávat tento svazek v rámci dané edice). Jednak totiž nedodržel zásadu zapsat si jednu větu opravdu každý den, například v dubnu končí 24. 4. a pak nic, v prosinci si zapisoval věty všehovšudy sedm dní. A jednak – ale to je patrně širší potíž projektu – v řadě případů nejde o jedinou větu, ale celý odstavec kratších vět, výčtů, „výkřiků“, sice formálně prezentovaný ve formě jediného parataktického souvětí (na začátku velké písmeno, na konci interpunkční znaménko typu tečky, otazníku či vykřičníku) vnitřně segmentovaného čárkami či pomlčkami, fakticky je to ale nakupení rozličných obsahů, vnitřně často nepříliš spojitých.

To by však nebyl největší problém. Dalo by se nad tím vlastně i mávnout rukou, pokud by podobná disparátnost a bezobsažnost neplynula i z toho, co tyto věty (a „věty“) sdělují: Je patrné, že Zajíček zrovna procházel tvůrčí krizí. Jestliže totiž jeho textům pro DG 307 (a obecně tvorbě z dob největší slávy) bylo možné přiznat působivost ne-li zrovna literární, pak dozajista vizionářskou, obrazivou, pro Jednu větu z roku 2014 už to platí jen ve skrovných, dosti vyčpělých zbytcích. Valná část jeho záznamů je pouhým improvizovaným nahozením slov, bez opory v hloubce, vizi či aspoň řemesle. Čtenář si říká, že by pomalu bylo lepší, kdyby Zajíček Jednu větu pojal zkrátka deníkově a zaznamenával tam soustavněji, kde byl a co prožil. Občas tam sice něco takového probleskne, leč zpravidla neurčitě (což by nebyl zásadní problém) a především z toho opět čiší, že se to tam dostalo taky víceméně nahodile. Že zkrátka nevěděl, co psát.

Zamýšlené všeobsažnosti (tato absolutnost, kosmická „totalita“ je koneckonců dobře známá z textů pro DG 307, kde má většinou mocnou působivost) zde tedy přechází v bezobsažnosti a chtěná hlubokomyslnost v banálnost. Viz třeba „Něco se děje! – ale co? – něco se ozývá, zní ozvěny...“ nebo „Vše je úplně jinak!“ či „Cosi končí a cosi jiného právě začíná.“ Anebo „Právě v tuto chvíli se toho mnoho a mnohé rodí a mnoho umírá...“ A jeho „nepřetržitá samomluva pokračuje“ mimo jiné tím, že z nedostatku jiného nápadu (nechce se mi věřit, že by v roce 2014 byl jeho život, byť třeba jen ten vnitřní, tak chudý a triviální) často činí ústředním bodem záznamu to, že je určitý den v týdnu („Pátek, promíchat, probudit se a volat – kam?“; „Pátek, pozpátku a potichu, někdo má přece svátek!“), časové údobí („Je konec února, blíží se jeho konec, divadlo pokračuje!“ a hned pak „Poslední den, říkám si a sním!“), že sedí v kavárně a dává si snídani (velice často v Café Louvre, občas Jericho), jaké je počasí („Sníh, jaro uprostřed zimy... je jaro, nebo zima?“ nebo „Když je zima, nebo rádoby zima.“ popř. „Slunce svítí, je takové roční období, co k tomu dodat?“), že má někdo svátek („Je opět neděle, svátek má Herbert – vše nejlepší přeju, ty, koho neznám...“) či narozeniny, respektive že někdo zemřel.

Zpravidla se v tom sice lze dohmátnout určité osobitosti nebo aspoň dokumentární hodnoty, ale pro mě jsou to plusy natolik minimální a marginální (a to mám Pavla Zajíčka rád), že si kladu otázku, zda vůbec stálo za to vydávat knihu v této podobě. Kdyby si ty záznamy přinejmenším vedl pravidelně a vztahovaly se ke každému dni roku 2014, pak by to smysl mělo, ale takto by snad bývalo bylo lepší nechat jej to psát delší dobu a následně pořídit výbor těch nejzajímavějších. Uvědomuju si ale, že jistou roli při snaze to přece jen vydat i v této neuspokojivé podobě mohly hrát faktory osobní – přátelské vazby a v neposlední řadě také to, že v roce 2015, kdy kniha vyšla, prodělal autor mrtvici (bližší časovou souvislost ale neznám), která mu bohužel znemožnila pokračovat v dosavadním uměleckém působení. A to je navzdory všemu výše řečenému obrovská škoda.

2 04.04.2024

K četbě mě zlákal na obálce avizovaný „úvod a doslov Václava Cílka“ a bohužel jsem se tak trochu nachytal do pasti. Domníval jsem se, že půjde o práci nějakého současného badatele či myslitele, ve skutečnosti jde však o pozdní eseje britského vojáka a dobrodruha narozeného na sklonku 19. století. Tím bych knížku nerad diskvalifikoval hned zkraje, je vydaná moc pěkně, doznala patřičné redakční péče (našel jsem v ní jediný překlep) a Cílkovy doprovodné texty jsou inspirativním uvedením do problematiky, jakož i jejím doplňkem a rozvinutím.

Nicméně potíž je tu ta, že samotné Glubbovy texty si podle mě zaslouží být čteny spíš jakožto dokumenty dobově a individuálně podmíněného myšlení než jako inspirace relevantní pro současnost. Ne že by nebyly zajímavé a čtivé, ale tím jejich využitelnost končí. Na můj vkus jsou totiž příliš tezovité a pro potřeby dnešní doby příliš málo myšlenkově subtilní a empatické. Trochu se zdá, jako by se v nich odrazila zkušenost stárnoucího člověka, který fakticky udělal kariéru a prožil pozoruhodnou životní dráhu díky britskému kolonialismu. A v reakci na jeho zhroucení (přičemž tato reakce není deklarovaná a nemusela být plně vědomá) a na proměny světa, které se patrně příčily jeho povaze, momentálnímu životnímu nastavení a zkušenosti, sepsal tato dvě zamyšlení o zrodu, vývoji a úpadku impérií ve světových dějinách.

Přitom z pozice nehistorika je patrné, jak výběrové, účelové a v mnoha ohledech povrchní je jeho vnímání a chápání dějin. Příznačná je v tomto ohledu i jistá averze vůči profesionálním historikům, hraničící až s namyšleností, že on je chytřejší než všichni dosavadní badatelé v daném oboru, protože jej jako prvního a jediného napadlo podniknout srovnání vývoje různých historických říší v dlouhodobém měřítku. Coby neodborník si netroufám posoudit, zda takové práce na konci 70. let (kdy Glubb tyto své texty tvořil) opravdu ještě neexistovaly, ale i kdyby tomu nakrásně tak bylo, v dnešní době už to neplatí. Bizarnost některých jeho tezí, například pokud jde o anglo-americkou námořní dominanci jakožto záruku světového míru, neblahou přítomnost žen ve veřejném životě, chápání obratu k intelektuálním činnostem či „obrácení rolí mezi pohlavími“ jako projevů úpadku určité společnosti a říše, nemožnost soužití odlišných kultur v promísené podobě (tj. nikoli jen jako sousedících ghett) či připisování spásné úlohy náboženské oddanosti, tu asi netřeba rozvádět.

A podotýkám, že je tu neodmítám primárně pro jejich obsah (kupř. z pozic woke kultury, feminismu či multikulturalismu), ale především kvůli naprosto nedostatečné myšlenkové preciznosti. Glubba zkrátka napadne určitá teze a už se nezabývá jejím důkladnějším rozvážením, nahlížením z různých perspektiv, chybí mu intelektuální citlivost a paradoxně i schopnost nazírat svět z perspektiv, které jsou mu cizí (tj. v daném případě slabší, jiné, pro něj nezajímavé).

2 30.03.2024

Hodnocení píšu s určitým odstupem, ale obecně vzato jde o knížku obsahově i graficky velmi zdařilou. Líbil se mi autorčin osobní přístup: angažovanost spojená s poctivostí.

Jedinou zásadnější výtkou je přílišná stručnost a tím i malá komplexnost rozhovorů do knihy zahrnutých. Mnozí zpovídaní (např. dělník v důchodu bez domova, toaletářka, dělník ve vězení, vrchní v jídelním voze) by si bez nadsázky zasloužili samostatnou knihu, kde by jejich životní i profesní peripetie byly zachyceny zevrubně a komplexně. Ve stávající podobě mi to přijde často příliš povrchní, a tím pádem obsahově poněkud nahodilé a nesystematické. To by v principu nemusel být problém, pokud by se jednalo o nějaké méně složité téma, nicméně potíž s tematikou práce je ten, že je de facto všeobsažná a silně souvisí s mnoha dalšími aspekty biografie daného jedince. Jedno či několik málo setkání s respondenty a výsledných 10 či 14 stráneček malého formátu prostě nestačí. Čtenář se pak nedovede zbavit dojmu, že leccos závažného a zajímavého zůstalo jen tak naťuknuto, že se nenačetl ani dopolosyta.

2 25.03.2024

Vynikající knížka drobných textů o rozličných otázkách spjatých s přírodními vědami. Částečně jde skutečně o eseje o vědě, jak praví podtitul, částečně jsou to spíše takové zajímavosti, postřehy a nápady, ale tím rozhodně nechci říct, že by jejich přečtení nestálo za to.

Radka Mikuláše si vysoko cením už od dob vydání Ledových Čech a Divoké přírody Prahy jako člověka, který dovede objevně uvažovat, psát a primárně především konat. A potvrdilo se to v knížce přítomné, jíž bych snad jedině drobně vytknul, že lehce klame svým titulem a obálkou. Myslím, že trochu ke své škodě. Krajiny typu dandžia (jakýsi čínský poněkud záhadný geologický koncept) je totiž název prvního textu s knihy, ve spojení s obálkou to ovšem při letmém seznámení působí, jako by celá kniha byla věnována právě tomuto jinak neznámému fenoménu. Jistě, ta exotičnost může působit lákavě, ale také příliš odbornicky, takže čtenáře, kteří dosud dílo Radka Mikuláše neznají (a upřímně nevím, kolik čtenářů si jeho texty našly v sobotní příloze donedávna babišovských Lidových novin, pro něž byly původně psány), může spíše odradit. A to je škoda. Radek Mikuláš totiž zpravidla dovede vytvořit skvělý mix odborné erudice, slohové poutavosti, svěžesti nápadu, překvapivosti úhlu pohledu, špetky humoru a osobní vzpomínky či zkušenosti.

2 25.03.2024

Výborná knížečka rozhovorů vedených známým básníkem, prozaikem, publicistou a vysočinským patriotem Milošem Doležalem s osobnostmi, které musely vzdorovat nacistické a komunistické totalitě. Důležitou úlohu v jejich životě sehrály dva aspekty: náboženská víra (ať už v podobě hluboce vštípené rodinou, tradicí a komunitou, anebo nalézanou a nalezenou v těžkým životních okamžicích) a ve většině případů i silné, ryzí vlastenectví, vnímané nikoli jako nenávist k jiným (je vůbec zajímavé, jak smířlivě, bez hněvu a s nadhledem zpovídaní reflektují často drsná příkoří z minulosti), ale jako zodpovědnost za zemi a společenství, do něhož jsme se narodili a/nebo vrostli. V dnešní situaci, kdy půlka našich občanů skáče na špek populistům a fašistům, kteří se ohánějí „vlasteneckými“ žvásty a fanglemi, ale reálně kopou za v lepším případě materialistickou, v horším nepokrytě totalitní „reálpolitiku“, je to vlastně čtení dosti smutné. Velká část z nás zjevně trpí ztrátou paměti (a tuto ztrátu si sama a dobrovolně přivodila).

Jedinou výhradou k této knížce je tudíž to, že je příliš krátká: každý ze zpovídaných by si byl zasloužil samostatný knižní rozhovor. V rámci formátu a příslušného rozsahu si s tím ovšem Doležal poradil velmi dobře. I redakce byla vcelku pečlivá (našel jsem pouze jediný překlep a na straně 82 je namísto Jiříkovic chybně uveden Jiříkov). Knihu tedy můžu každému vřele doporučit.

2 07.02.2024

Skvělá knížka humorných a anekdotických povídek z Vizovicka, sepsaná učitelem, vlastivědným pracovníkem a lze říci profesionálním vypravěčem Gustavem Imrýškem. Obecně vzato je to příjemná četba pro milovníky Valašska, nářečí a lidového humoru, který navzdory jisté své banalitě a toho, že je častěji spíš k pousmání než k popukání, myslím dovede oslovit svou vřelostí a jadrností.

S knížkou mám ovšem dvě potíže, jež dílem pramení z mých chybných očekávání:

1) Nejde o autentická lidová vyprávění, která by „sebral a zaznamenal jeden z nejstarších lidových vypravěčů“, jak se uvádí v anotaci zde výše, nýbrž o povídky, které autor sepsal sám v padesátých letech, kdy se lidoví a pseudolidoví vypravěči těšili značné popularitě a hojně využívali mediálního prostoru díky významu, který komunistická moc přikládala „lidovosti“ a s ní spjatému folklorismu. Imrýšek samozřejmě sám skvěle vyprávěl, z Vizovic pocházel a příběhy slýchal od dětství, za vzory mu navíc posloužili tamní pedagog a badatel Metoděj Bakala a skutečný vypravěč z lidu Martin Kráčík z pasek pod Svéradovem, takže byl v tomto ohledu autorem z nejpovolanějších, nicméně nejde o záznamy, ale jeho výtvory. Přinejmenším tak to popisuje folklorista Oldřich Sirovátka v doslovu. To mě trochu mrzí, mnohem raději bych četl autentické, byť třeba méně uhlazené a vyšperkované texty.

2) Jazykovou koncepci a úpravu, provedenou významným slezským lingvistou Janem Balharem, s ohledem na povahu textů a cílového (či předpokládaného) čtenáře chápu. Je korektně a dostatečně popsána v ediční poznámce (ta ovšem ve 3. vydání knihy chybí!), avšak víc by mě potěšilo, kdyby byl zápis textu reálné nářeční výslovnosti co nejblíže. Neviděl bych tedy potíž v tom, aby se pravopisně reflektovalo i tvrdé ł (kupř. Antonín Satke jej ve svazku slezských pohádek a příběhů užívá), důsledněji i- bez náslovného j- (např. iný) či formy jako „býl-i“ (=byl-li). Pochopitelně za podmínky, že to tak vyslovoval rovněž Imrýšek (ale předpokládám, že ano, byl-li s daným územím celoživotně spjat). Nevím, zda, nakolik a jak tuto knihu čtou dnešní rodáci z regionu, ale myslím, že by to bylo únosné. Lidé z jiných krajů, nejsou-li to zájemci o nářečí či lidovou kulturu, patrně po knize sáhnou jen málokdy. Takže by to ničemu nevadilo. Zvlášť když je součástí tak pěkně a obšírně zpracovaný slovníček, jejž je radost číst i jen tak, bez vztahu k textům.

Na každý pád je to hezké a milé počtení, o tom žádná, zvláště pro obyvatele a příznivce Vizovicka a východomoravských karpatských pohoří. Člověk si až posteskne, že už místa v knize zmiňovaná mají dnes podobu o dost méně idylickou.

2 31.01.2024