V_M komentáře u knih

Kvalitně připravená publikace z pera místního historika a sběratele pohlednic přibližuje dějiny dvou malých, leč významných východočeských měst. Zpracování historie a stavebního vývoje je stručné (celkem necelých 40 stran), ale obsahuje vše zásadní. Troufám si říct, že toto penzum by měl mít v povědomí každý dobrušský a opočenský rodák, občan a příznivec. Sepsáno je se zřejmou erudicí a zkušeností, jakkoli - snad vinou nutnosti co nejvíc jej zhutnit - místy trochu hůře přehledné. Například upřesnění lokalizace někdejšího dvorce a trhové vsi Leštná (Leštno), jež byla přímou předchůdkyní města Dobrušky, nacházíme až v závěrečné části pojednání.

Obrazový doprovod je velice pestrý, což bezesporu souvisí s autorovým sběratelským zájmem o historické pohlednice a snímky Dobrušky a jejího okolí. Klidně by se ovšem dal ještě rozhojnit - ač zajímavý, klade myslím málo důraz na zaniklou tvář zástavby (kniha vyšla v edici Zmizelé Čechy!). Větší pozornost by si tak zasloužilo třeba část Na Budíně, dnešní Šubertovo náměstí, což jsou lokality za komunismu brutálně vybourané a proměněné k nepoznání, ale i prostor panelových sídlišť jihovýchodně od historického jádra. Samozřejmě je možné, že snímků z uvedených lokalit existuje jen značně omezené množství, ale i to mohl badatel v této problematice z nejpovolanějších, jímž Josef Ptáček je, reflektovat třeba alespoň slovním komentářem. Stejně tak mi v knize chybí i zachycení proměn Dobrušky po roce 1989. I po vyhlášení městské památkové zóny (2003) v jejím centru totiž bohužel zmizelo několik převážně obytných staveb, jejichž podobu by stálo za to zvěčnit přinejmenším v knize.

Celkově však jde o cenný a praktický příspěvek k poměrně bohaté literatuře týkající se zejména Dobrušky a společně s dalšími autorovými publikacemi (mj. dva soubory dobových pohlednic) a skvělými výkladověji pojatými knížkami Jiřího Macha patří k základním zdrojům pro všechny, kdo na Dobrušsku žijí nebo tento kraj mají rádi.

2 06.10.2023

Vzpomínkově laděná sbírka střídmého básníka (považuju si těch, co vydají sbírku po desíti letech, namísto aby inflačně chrlili svazeček veršů ročně) se vrací do míst a životních epizod, k lidem, věcem a atmosférám více či méně dávno minulým. Sbírka je připsána památce básníkova otce (tj. Karla Šiktance) a i řada jednotlivých textů je dedikována již zesnulým blízkým či známým. Sám básník jako by se s jejich odkazem vyrovnával, v kontextu čehož je zajímavé přemítat o motivaci pojmenování knihy (Chce snad dokázat, že není "skrytou kopií" svého otce, potažmo oněch vlivů? Nebo se k nim naopak coby "skrytá kopie" hlásí? Nezjevná proto, že výrazově Halmayova poezie není blízká ani Šiktancovi, ani třeba vícekrát zmiňované Zuzaně Brabcové... Chce patřit do jejich linie, nebo z té linie, ač ji nepopře, nějak vyčnít?).

I motivicky v knížce upoutají obrazy linií - plotů, stěn, řady oken, topolů, lemy dvorů. A propastí, kam padá, vrhá se, dívá (popřípadě to udělat může). A tato náhlá závrať vzpomínek se zjevuje uprostřed všednosti, často v nečekaných, zdánlivě banálních okamžicích dávno či relativně nedávno, vždy v blízkosti blízkých (např. dědečka, matky), ale spíš jaksi vedle nich než s nimi. Vynikne to zejména v oddíle Hřebeč, ale nejen tam (podobnou vlastnost má i řada básní z Vnitrobloku a Něčeho).

Výrazově je Halmayova sbírka prozaizovaná, civilní, rýmu a rytmu de facto prostá. Řeklo by se leckdy: výčtová, sumarizující (což souvisí i s tendencemi naznačenými výše). Mnohdy jsou to spíše minipříběhy, respektive jakési jejich záblesky či problesknutí, jako nějaké básně v próze. Přijde mi dokonce, jako kdyby náběhy k poetičnosti, lyričnosti a rytmičnosti autor záměrně utínal a bortil dodáním něčeho formálně nebo obsahově zcela neladného a nesouladného. Byl-li to záměr, a ne nedostatečná (či zkrátka s mým vkusem nesehraná) básnická citlivost, pak to respektuju, ale nekvituju. Myslím totiž, že Halmay dovede vytvořit silné a ryzí verše, věty či úseky se specifickým, vpravdě poetickým rytmem. Pár z nich jsem si vypsal a podělím se o ně (záměrně přitom občas upozaďuju předěly mezi verši):

Místa, jež zmiňuji, už místy vesměs nejsou. Jen pouhou skulinou v určité vteřině.

Z takové výšky tráva není tráva. A křížení dvou zdí vypadá jako znak.

Úsměv spíš jako křeč, když vcházím chodbou dovnitř. Řez, / kterým z člověka proniká něco ven.

Tak jsem tam opět stál / před plechovými vraty, jejichž červená barva / byla jen jednou / z barev této čtvrti.

Co jsem to vlastně psal, / když jsem byl přesvědčený, / že píšu / sebe sama? / A co jsem cítil / ohlušený / vlastními slovy?

Krásu lze vyvolat jen podstatnými jmény. Terst, řekneš například, či světla v první tmě. Ta planou, jak vidíš, ale až za zálivem na jeho druhé straně. Joyce, Kafka, Svevo, Brod jsou také mezi nimi

Čerň ostrova za suchých zimních dnů. A holé, nízké, tvrdé, ploché břehy. A první slunce, plné zvláštní něhy, kamkoli pohlédnu. Ještě i v šedesáti stále tentýž stud!

2 04.09.2023

Krásně vydaná fotografická publikace o jednom z nejzraněnějších regionů naší země. Úvodní esej teoretika fotografie Jiřího Siostrzonka sice čtenářům, kteří se o problematiku krajiny, genia loci a paměti zajímají hlouběji, nepřinese mnoho nového (klidně by mohl být obšírnější a konkrétnější), ale obecně vzato je jako podnět k zamyšlení a ponoření se do problematiky postačující. Ze tří fotografických sekcí mě nejvíce oslovují snímky Ondřeje Durczaka, jehož tvorbu a aktivity se zájmem sleduju už delší dobu. Lukáš Horký a Arkadiusz Gola poskytují kvalitní (přičemž druhý jmenovaný stojí podle mě výtvarně o úroveň výše), ale vlastně celkem očekávatelný, chtělo by se říct až konvenční obraz netoliko Karvinska, jak si ho každý, kdo ten kraj aspoň trochu zná, tak nějak představuje, nýbrž i jakékoli pohornické krajiny v našich zeměpisných podmínkách vůbec. Tím nikterak nepopírám, že vydaná kniha je podnik chvályhodný, zdařilý a doporučeníhodný, jen mi při druhém a třetím listování fotografiemi vytanulo na mysli, že podobné záběry, atmosféry, místa zkrátka už dobře znám, tj. že se mi něco podobného vybaví prakticky hned, když někdo zmíní (např.) Karvinsko. Jistý posun a náznak cesty ven z tohoto krapet bludného kruhu postindustriální vizuální konvence tedy spatřuji mj. právě v tom, co v knize (i jinde) prezentuje Ondřej Durczak. Větší obrat k sociálnu, sídlům, neprvoplánově představeným strukturálním problémům... Co mě na knížce mrzí, je nedostatečné určení fotografovaných lokalit a chybějící datování snímků. U Durczakových je vždy uvedena alespoň obec, u Horkého a Goly není nic. Datace pak chybí kompletně. Kniha, jako je tato, přitom není (a ani to nepředestírá) výlučně uměleckou publikací, ale i specifickým dokumentem. Co nejúplnější místní a časový údaj u každého snímku by tedy měl svojí výpovědní hodnotu a estetický účinek fotografií by to nijak neoslabilo. A ještě jedna věc jen tak na okraj: Proč vlastně nikdo nezachycuje Karvinsko v slunci a třeba na jaře či v babím létě? Tento zdánlivě banální posun by totiž zjevně byl osvěžující inovací a výzvou. Zdá se totiž, jako by prakticky výlučnou atmosférickou stafáží "správného" snímku z pohornické krajiny byl bezsněhý a notně zamračený den někdy v únoru či březnu. To jistě dokonale podkresluje bezútěšnost této krajiny a její duše, ale působí to už dost otřepaně. Ať někdo zkusí zachytit zjizvenost Karvinska třeba v překrásném měsíci máji...

2 18.02.2023

Knížka výtvarně a graficky moc krásná, leč obsahově poněkud nemastná neslaná. Jistě to hodně závisí na individuálních poetických preferencích, ale četba veršů F. Horovitzové mě spíše zklamala a mám pocit, že přeložit a vydat ve skvostné edici Opium poezie by si mnohem víc zasloužila řada jiných zahraničních, resp. - chcete-li - britských básníků. Budu se opakovat, ale potřetí si v tomto kontextu postesknu nad nešťastnou volbou Michala Jareše zde nejen coby editora, ale i překladatele. Těžko říct, zda knihu skutečně redigoval ještě někdo další mimo něj. V tiráži sice figuruje Markéta Hofmeisterová jako odpovědná redaktorka, ale chyby jako "vylezeme před naší [sic!] kamennou chýši" (s. 52) jsou v podobně útlém svazku básní zkrátka neodpustitelné. Anglické originály nemám k dispozici, nicméně na dvou místech jsem v knize zaznamenal podezřelé užití zájmena "jejich" na úkor v daném kontextu přirozenějšího "svůj", což bývá častý anglicismus takřka školácký. Ale bez opory v originále bych nerad dělal z editora a překladatele hlupáka - například doslov se mu myslím povedl. Odhlédnu-li od těchto formálních záležitostí, musím bohužel konstatovat, že mě autorčina poezie ničím neoslovila. S vědomím, že jde o přírodní, niternou lyriku, nadto přináležející k proudu britského "undergroundu" 60.-70. let, jsem k ní přistupoval s určitými očekáváními a měl jsem zato, že mě skoro jistě zaujme. Statičnost, jazyková nevýraznost, citová a myšlenková zastřenost - a určitě by se daly vymyslet i další přívlastky (jež by snad za jiných okolností a v jiné konstelaci nemusely být brány negativně) - to vše se přičinilo o to, že ve mně utkvělo jen několik málo básní. Jako by vše bylo zahaleno jakousi anglickou mlhou a postrádalo trefný a intenzivní výraz. Řada básní je tam zimních, lednových, operujících s motivem nového roku, začátku, tak se mi to vlastně hodilo do období, kdy jsem knížku četl. Nicméně silné jsou především dva texty ze závěru autorčina života (Večer, Dopis synovi), kdy umírala ve 45 letech v nevlídném nemocničním pokoji na rakovinu, ale i některé dílčí přírodní a krajinářské pasáže a pak nečetné texty rázu "mytologického", jaksi domorodě magického (Quanterness, Orkneje 3500 př. n. l.; Najít ovčí lebku), z nichž bych zde jeden odcitoval v celku:

PŮVOD PERUÁNSKÉ FLÉTNY

Mladík si vyrábí z vlastní holenní kosti flétnu, aby naříkal nad smrtí své milované.
(Peruánská legenda)

trpké listy v mém břiše
i pod jazykem:
nůž je ostrá píseň
šklebím se v masce smutku

krev utopí temný kořen,
má kost je čistá jako měsíc,
dlouhá a bílá, vyřezal jsem z ní
ptačí hrdlo, abych jí zazpíval do ouška

Hraji, aby zatančila:
prsa se jí třesou jako ovoce na jasném stromě
po jedné noze ji následuji
do lesa, přicházím k řece
s květinovým věncem

Hraji, aby zpívala:
její hlas je pomalá voda,
noční dech skrz listí
míří k temnému bohu
a má píseň je její cestou

2 09.01.2023

Podobně jako v případě výboru z R. Jesenské musím především uvítat to, že se nakladatelství pustilo do pokračování Květů poezie, nadto v tak pohledné výtvarné a grafické úpravě. A podobně jako u Jesenské si i zde musím postesknout nad nepečlivou prací editora Michala Jareše. Nasekat v tak útlé knížečce, nadto s básněmi (a to básněmi textově spíše úspornými než rozmáchlými) minimálně tři ošklivé překlepy/chyby ("Pocit pokořené nevinny [sic!] pětiletého chlapce" na s. 53, "Čekali jsem [sic!] neodkladnou zprávu" na s. 56 a věnování "Hansu [sic!] Dietru [?!] Schäfrovi [?!]" na s. 58 - jmenoval se Hans Dieter Schäfer), to už chce vskutku pořádnou dávku lajdáctví. I jeho zásahy do textu jsou místy kontroverzní: dle skoupé ediční poznámky údajně místy upravuje znění slov "podle současné progresivnější normy" a mění tak např. archaické užití předložky "s" na "z", ale nezmění už podobně frapantní psaní spojky "zatím co" či nenáležité užití interpunkce, které podle mě nemá dodatečný rytmický účel (čárka před "než" při srovnání, ale na předělu veršů). Není mi jasné, proč po podobně problematickém přístupu k textům Růženy Jesenské a ještě problematičtějším textologickým kiksům u Luisy Zikové a v Sejdem se, bratři, v předpeklí! nakladatelství stále pokračuje ve spolupráci s tímto jemně řečeno pochybným editorem...

Ale k samotnému Bartuškovi: V první řadě chci říct, že mě potěšilo připomenutí a aktualizace díla tohoto pozapomenutého básníka, kterého jsem si objevil už před řadou let při náhodném prohlížení sekce poezie v jednom antikvariátě. Pořídil jsem si tenkrát jeho Oxymoron a některé texty (ale i celková atmosféra a úprava sbírky) mě vysloveně uhranuly. Jarešův výběr v přítomném výbor ovšem není reprezentativní, Bartušek má třeba i v tom Oxymoronu básně dost odlišného typu, které by také stály za připomenutí. Netuším proč, ale z letmého srovnání se zdá, že Jareš vybíral v této sbírce pouze texty z jednoho oddílu, ostatní ponechal stranou. Nezbývá než tiše doufat, že důvodem nebyla prachobyčejná nutnost vybrat nějaké texty co nejrychleji. Nicméně nelze říct, že by vybrané básně byly špatné. Mám pocit, že Bartušek psal těžce, trhaně, není to spontánní tvůrce (i když takové momenty tam občas jsou) a rozhodně ani virtuos, nýbrž mnohem spíš trudnomyslný a poněkud halasovsky neohrabaný analytik. Chtěl by asi mířit k tóninám holanovským, ale nemá jeho - jakkoli to zní paradoxně - lehkost, samozřejmost intelektu, paradoxu, "tah do hloubky". Na druhou stranu si tím vydobyl specifickou svébytnost, určitě ne všude, ale v řadě čísel ano. Blíží se v nich občas Hejdovi (ale tam na mě možná mimotextově zapůsobila ta Vysočina: Bartušek pocházel ze Želetavy, miloval Demla a dlouho působil v muzeu v Třebíči), jsou tam ty archetypální, sady, stodoly, rybníky, zahrady, samoty, vrata, hřbitovy... Je tam smrt a zánik a úzkost, ale probleskává i spiritualita (byť podle mnohem míň, než to zdůrazňuje editor v jinak informačně velice přínosném doslovu). Občas se mu dokonce povede jakási epicky jen náznakovitá, a přesto působivá balada. Básně tohoto typu pokládám za jeden z nejoriginálnějších přínosů Bartuškovy tvorby, a proto zde jednu odcituji:

POVĚST

Když přiložíš ucho k zemi, v dálce ozvěna koňských kopyt.
V hlavě drobná myšlenka bodavá,
v lahvi rmut zármutku od předevčerejška,
včerejšek špinavá skvrna na šatech dnů.

Milostivé léto lítostivě propouští
srpnovou zahradou smrt.
Vlahý vánek přísně střežený
milostně vane do lamp a zhasíná je.

Zastavili ženu pospíchající pro vodu ke studánce.
Prokláli šípy její šíji a pili lačně krev z džbánků.
Smáli se přitom žíznivě do prázdné
smutné studny, jež rázem zapomněla vodu.

Kopyta podzimu duní, do slabin mozku zarývá se třmen,
tichounce sténá probodená
má paměť bezejmenná.
Líto jí všeho, co si tohoto léta zapamatovala.

2 27.12.2022

Oproti Zápiskům z garsonky a Dědkovi, jejichž je Procedura volným zakončením (jakýmsi - dosavadním - finálem autobiografické trilogie), je to sbírka svým ražením poněkud vybočující: narativnost v ní je slabší (byť určitě neplatí, že by tam nebyla), silný scelující rámec či prvek chybí (snad by šlo říct kariéra či akademická práce - ale není to tak intenzivní jako v předchozích knížkách), to, co bylo na Zápiscích... a Dědkovi excelentní, zde naráží na své meze a rozplývá se v jakousi rozdrobenost, která jistě není nekvalitní a vykazuje řadu působivých momentů, ale měla-li být vykročením k nové poetické kvalitě, tak se to podle mě příliš nezdařilo. Nemyslím to nijak příkře a dost možná tak soudím zčásti i proto, že ve sbírce postrádám konkrétní detailno (z důvěrně známého libereckého prostředí), které ve mně umocňovalo výpovědní sílu předchozích dvou sbírek, nicméně Procedura zkrátka nedosahuje jitřivosti a plynulosti (ano, i v ní je často síla), jakou jsem zakoušel při četbě Dědka. A nejspíš se na tom projevilo i to, že jsem obě knížky přečetl bezprostředně za sebou. Vbrzku se chystám na autorův literární večer (a coby recitátora, či spíš performera vlastních básní jej každému jedině doporučuju!) právě ke sbírce Procedura, tak třeba svůj komentář na základě uslyšeného ještě trochu poupravím.

Dodatek: Opět se mi potvrdilo, že Pavel Novotný je geniální recitátor/performer (nejen) vlastní tvorby. V rámci svého literárního večera přečetl de facto celou Proceduru a díky jeho přednesu (a jistě i tomu, že to pro mě bylo během krátké doby vlastně druhé její přečtení) vynikly některé rysy této sbírky, které jsem při četbě tolik nevnímal. Jsou to jednak umné střety kontrastních ploch, tvořící při své disharmonii v podstatě harmonický celek. Určitě to není něco, co by bylo pro tvorbu Pavla Novotného výlučné či charakteristické, jen jsem si to předtím neuvědomil. Dále to je nesmírná vnitro- i vněkontextová provázanost sbírky, což vyniklo i díky autorovým komentářům a "pomrkávání" do publika. A pak zejména humor, který ne že by při tiché četbě nebyl patrný, ale vnímal jsem jej spíše jako něco velmi hořkého, trpkého, drásavě jízlivého, zatímco při autorově čtení se posunul do roviny bezmála temné grotesky, rozechvělé, leč současně cynické absurdity. Zkrátka jak píšu výše, básníkova literární čtení rozhodně stojí za návštěvu.

2 12.12.2022

Skvělá autobiografická (nakolik vlastně?) sbírka, jež časově i stylově navazuje na Zápisky z garsonky - a to je dobře. Obdivuju Novotného dovednou civilnost výrazu a schopnost evokace prostředí, atmosféry či vyjadřovacího stylu, aniž by při tom svědectví ztrácelo na autenticitě a báseň na poetické ryzosti. To vše rámováno, ba spíše sevřeno osobností "dědka", jenž leckdy z reálného demiurga osudu tápajícího mladíka přerůstá do roviny abstraktního principu vnitřní limity. A především se knížka skvěle čte alias není mnoho básnických knih, které lze jako celek přelouskat v tramvaji bez pocitu, že by nám něco uniklo a že bychom četbou nebyli naplněni.

2 12.12.2022

Útlá a čtivá vztahová, potažmo (a mnohem spíš) sebezpytná analytická próza, kterou mě autorka jinak především básnických sbírek (pokud si dobře pamatuju, tak pozoruhodných) dost překvapila. V pozitivním smyslu to bylo zejména zaujetím, které ve mně coby čtenáři tato kniha jako celek vyvolala, jakkoli by se svým pojetím (ale i obálkou, nakladatelem) a mnoha konkrétními pasážemi (pokud by byly – i ve vcelku velkých celcích – zbaveny kontextu) mohla jevit jako zástupce ženské literatury, ba vkusnější červené knihovny, zkrátka amatérsky psychologizujícího vztahového psaní (a omlouvám se nyní všem citlivějším za takovéto hrubiánské nálepkování, ale asi všichni víme, o čem je řeč). Pokud měly být tyto pasáže a obecně volba této dikce, tohoto pohledu a úzu nějakou ironií, rafinovanou narážkou či polemikou s výše uvedenými „žánry“ a postupy, pak jsem to z textu nevycítil: přistupoval jsem ke knize vesměs vážně. Přesto – a to právě vnímám za pozitivum – mě zaujala jednak čím dál častějšími hlubšími průniky do lidského nitra, pohnutek, motivací a jejich relativity, jednak některými formálními prvky jako slovní hry, práce s nadpisy a (pseudo?)citáty, rozdělení textu do kratších samostatných odstavců někdy připomínajících separátní celky-jakési básně v próze. Naopak v negativním smyslu mě překvapily závěrečné pasáže o experimentech s psychotropními látkami, lysohlávkami atp. Téma bezesporu zajímavé a lákavé (ač už dost profláklé), které ovšem v knize poněkud nekoncepčně ční a trčí z jinak vcelku kompaktního zbytku. Podobně, i když méně výraznou rušivou úlohu mají i kapitoly o cestách do Japonska, ale u nich jsem si ještě říkal budiž, mrknout se tam stále není běžná věc, je to poslední dobou módní, tak chápu, že to hlavní hrdinku, respektive autorku nadchlo a chce se o to podělit. Nicméně lysohlávky se kdesi v předposlední kapitole znenadání vynoří, jako deus ex machina blahodárně zasahují do hrdinčina nitra a života, přičiňují se o to, že v sobě nalézá jakési všeobjímající vysvětlení, pochopení a uchopení světa, a léčí tak její nehybnost, která se sice nemění, ale jaksi ospravedlňuje. Opět nevím, zda to všecko nebalancuje na hraně ironie, ale mnohem radši bych, aby Amálie zůstala v nahořklé, zmatečné a plodné nehybnosti, než aby ji v posledním dějství zavalil psychedelický balvan této osvobozující – nerozpakuji se říci – sentimentality.

2 11.10.2022

Silná, mimořádně empatická a přesvědčivě angažovaná drobná autobiografická próza o autorově dětství a matce, která po dlouhou a nešťastnou dobu směřovala k úniku z tísnivé reality patriarchálního a primitivního prostředí dělnické rodiny v jisté severofrancouzské vesnici, což se jí - a nebylo to zdaleka samozřejmé ani snadné - po dvaceti letech úspěšně podařilo. A jakkoli toto shrnutí zní jako nějaká šílená socialistická agitka, není tomu tak: kniha je málomluvná, střídmá, rafinovaně komponovaná, autor dovedně pracuje s odbočkami, návraty, opakováním, ale nikoli za cenu čtenářské náročnosti a zásadnějšího narušení linearity příběhu. Překlad je kultivovaný. A řada pasáží natolik působivých až dojemných, že člověka přivádí k sebezpytu vlastního života, minulosti a vztahů k blízkým.

2 27.09.2022

Mimořádně zábavná a objevná četba, kterou vřele doporučuju každému zanícenému a stylově otevřenému posluchači hudby, jakož i všem zájemcům o absurdno, paradoxno a mystifikaci v umění a kultuře obecně!

(Mimochodem: díky čtenáři lubtichovi níže za sestavený playlist! Klusákova kniha je totiž natolik čtivá a popisy pro aspoň trochu zkušenější a znalejší posluchače hudby natolik výstižné, respektive spíš barvité, že jsem se při četbě ani nechtěl zdržovat dohledáváním skladeb a písní, protože jsem spěšně mířil k dalším a dalším pozoruhodným kapitolkám a s napětím čekal, s jakým bizárem [ano, nazvěme to tak, byť se vůči tomu autor v úvodu vymezuje] Klusák opět vyrukuje.)

Mimo to je to ovšem i kniha o mezích a vymezení umění, o nutkavosti tvořit (a analogiích v jejím rámci, jichž lze navzdory pestrosti popisovaných interpretů a projektů postřehnout dost), rozličných podobách poměru k popularitě a finančním aspektům hudby a v neposlední řadě o tenkých hranicích fakticity a fikce.

A závěrem malý tip: Určitě stojí za to zajít na nějakou besedu, bude-li ještě, a poslechnout si autora, jak z knížky čte naživo. Měl jsem to štěstí slyšet jej v létě na jednom komorním festivalu v Prachaticích a objasnil v následné diskusi i leccos z pozadí jejího vzniku.

2 27.09.2022

Graficky povedená knížka (tak jako všechny od Take Take Take) mně doposud neznámého autora příjemně překvapila: jde o čtivý prozaický hold staré Praze a těm, kdo vnímavě zachycovali její kouzlo a tajemno od symbolismu a modernu až po Michala Ajvaze, kunsthistoriky, dějepisce a autory pragensií (Zmizelá Praha apod.) nevyjímaje. Stylisticky je kniha sice občas toporná (jde o prvotinu publicisty, redakce tedy mohla a měla být přísnější a pečlivější), ale bohatě to kompenzuje dějový spád a různé fantaskní momenty a exkurzy, nezřídka značně originální až výstřední (aspoň pro mě, který jinak tento žánr nečtu) a téměř vždy poutavé, barvité a náležitě rozehrávající struny čtenářovy obrazotvornosti. Coby milovníka staré Prahy, literatury, výtvarného umění, antikvariátů atp. mě potěšila hojnost erudovaných spřízněneckých pomrknutí - odkazů na osobnosti, události a díla dnes už nezainteresovaným málo známé až neznámé. V každém případě se jedná o počin, který si určitě zaslouží pozornost, a to nejen příznivců fantastiky a staropražských legend.

2 10.07.2022

Precizně zpracovaná monografie významné, leč bohužel pozapomenuté osobnosti pražské a české archeologie (zajímavé je, že i Jíra, tak jako předlouhá řada významných českých postav české kultury a vědy, vzešel z východočeské Litomyšle, která jako by měla auru formovat mimořádnou osobnost téměř z každého). Knížku jsem četl dlouho a po kouscích, většinou v tramvajích a autobusech, navíc velmi zevrubně včetně poznámek pod čarou, procházel jsem obšírnou bibliografii. Pro jiné knihy a kontexty asi nezvyklý způsob čtení zde nijak zvlášť nevadil - užíval jsem si minucióznost zpracování a při té příležitosti získal plastický vhled do období počátků české profesionální archeologie. Nebylo ani tolik překvapivé, že různé osobní roztržky, závist, a zejména silné, bez nadsázky sebestředné zaujetí budováním vlastní sbírky a prosazováním vlastního pojetí archeologie, vládly v tomto oboru (podobně jako bezpochyby i ve všech ostatních) už tenkrát. Jen těch osobností bylo o poznání méně než dnes (a většina z nich neměla profesionální vzdělání a archeologie je živila jen zčásti nebo vůbec). Miloš Hlava i redakce si za toto drobnější, ale plnohodnotné a kvalitně zpracované dílko zaslouží uznání.

2 07.07.2022

Pozoruhodný počin z novátorské ediční řady Filozofie pro děti je knížkou především výtvarně a graficky velmi vydařenou. Do dětské perspektivy se ponořit asi už příliš nedovedu, tudíž můžu jen těžko posoudit, nakolik má text opravdu potenciál promluvit k dětskému čtenáři (navíc je otázka, k jak starému a jak vzdělanému dětskému čtenáři - pokud jsem si všiml, tak to v knize nikde není upřesněno, snad proto, že autoři či editoři zamýšlejí možný záběr jakožto co nejširší). Odhadoval bych, že nejvhodnějším modem čtení by asi bylo procházet knížku postupně za asistence dospělého, který je s Nietzscheho filozofickým myšlením alespoň v hrubých rysech obeznámen. Text samozřejmě může (nejen) na dětského čtenáře zapůsobit i bez toho, ale má parametry jakési mytické pohádky, ba místy alegorie, bajky, v níž děje plynou, aniž by se obtěžovaly logikou, přirozeností a věrohodností, pokud jde o jejich souvislost a návaznost. Právě takový pocit jsem měl ostatně vždy při obcování se starověkými mýty a díly. Otázkou je, zda něco takového dětskou (s danou konvencí neobeznámenou) fantazii dokáže zaujmout a uspokojit, a zejména co z Nietzscheho myšlení, v jakém množství a podobě, si z toho dětský čtenář vůbec odnese. Jinak řečeno - ač Nietzscheho základní práce a teze víceméně znám, nevím, zda bych je bez této znalosti byl z knížky schopen vydestilovat (ač obsaženy tam v jisté podobě jsou, a to v zásadě kompletně). Ale dost možná si knížka klade za cíl prostě podnítit u dětí zájem, fantazii, přemýšlivost a postrčit je směrem k filozofování v nietzschovském duchu. A to se asi zdařit může.

2 20.06.2022

Bezpochyby záslužný počin editora Petra Ference (jemuž bych vytkl snad jen jeden nepěkný překlep v jednom z Topolových textů/básní), který mne coby příznivce Psích vojáků a Načevy velice potěšil. U obou interpretů totiž pokládám textovou složku za integrální součást výsledné působivosti jejich písní. Bylo zvláštní číst je na papíře, ta hudba mi stále zněla kdesi v pozadí. Těžko si představit, jak by knihu hodnotil čtenář, který jejich zhudebněnou podobu vůbec nezná (příliš takových zájemců o knihu ovšem patrně nebude). Troufám si říct, že by to vnímal podobně, jako když se přese všechno snažím nahlédnout otištěné texty objektivněji, jako artefakty literární. Tedy asi by stavěl nejvýš některé Načeviny texty a od Psích vojáků ambicióznější celky jako Sestra nebo Baroko v Čechách, jako méně zdařilé, dosti improvizované a nezřídka vysloveně juvenilní (navzdory tomu, co píše editor) by dost možná vnímal ranější texty Psích vojáků, texty Národní třídy a některé další. Ostatně velkou část z nich psal Jáchym ještě jako náctiletý kluk. Svou zajímavost si pro mě však uchovávají coby dokumenty, což podtrhují i bezprostředně za texty doplněné (a nesmírně zajímavé a cenné) vzpomínky autora a hudebníků na okolnosti jejich vzniku či inspirační zdroje. A v řadě případů i z důvodu umělecké práce (ať už záměrné, či nezáměrné) s nesrozumitelností (překotná recitace, křik, různé šumy, šepot) při performanci písní, jak to známe z podání Filipa Topola, ale někdy i Moniky Načevy. To si pak člověk rád přečte, co v těch písničkách vlastně (ne)slyší.

2 22.05.2022

Hned zkraje musím předeslat, že autora sbírky mám tu čest znát osobně. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, myslím, že bych na svém hodnocení této skvělé knihy měnil jen pramálo (a to nikoli proto, že by básně v takové situace byly básně náhle nějak slabší, nýbrž jedině proto, že v textech psaných někým, koho člověk zná osobně, lze vždycky postřehnout ještě nějaké životní a zkušenostní linky, které zůstávají čtenářům čtoucím autora pro ně "anonymního" pochopitelně skryty). Tak tedy: tuto knížku pokládám za nejsilnější a nejlepší ze všech tří autorových sbírek. Cením si na ní zejména ještě silnějšího příklonu k narativnosti, příběhovosti (jakkoli často útržkovité), než jaký jsem u v básníkově tvorbě zaznamenal v minulosti, k poetice klidné výrazové prostoty a civilnosti (jakkoli to nemá znamenat zúžení výrazového rejstříku). Cením si taky schopnosti uchopit zastřené děje, zasuté vzpomínky, záblesky a okamžiky zpravidla jaksi melancholické, ale mužně, bez sentimentality a zbytečně rozmáchlých gest, byť zároveň s pevnou přítomností sebevědomé a zralé osobnosti básníka-subjektu i básníka-tvůrce. Zvlášť působivý je v těchto ohledech prakticky celý první oddíl knihy nazvaný Někam pryč. Nicméně není to ani zdaleka úplný výčet kvalit této sbírky, po jejímž přečtení jsem si po delší době mohl říct: konečně zas jednou sbírka solidní a silná jako celek.

2 21.03.2022

Svou koncepcí a zpracováním jde o román velice svěží, promyšlený a zdatně napsaný, jakkoli příběh je ve své podstatě banální a obsahuje mnohá klišé, pokud jde o tzv. sociální vyloučení. Navíc působivě a nápaditě ilustrovaný a skvěle graficky vypravený. (A živě mi připomněl předloňský náhodný rozhovor s mladíkem nejspíš dost podobným hlavnímu protagonistovi po výstupu z linkového autobusu v jedné obci poblíž Krumlova...) Takových hlasů a počinů si v naší literatuře cením a hodnotil bych plným počtem hvězd, kdyby nebylo stylistického a narativního poklesnutí v jistou zaumnost v poslední zhruba třetině knihy. Obecně vzato nerad čtu prozaické/úvahové texty bez interpunkce, respektive s interpunkcí výrazně šetřící (a platí to i pro slavná díla Hrabalova), zde však navíc přichází ke slovu jistý rozpad, zprvu na dva (typograficky odlišené) party a posléze do více různých „hlasů“ či „vizí“, jež se ve „svaté hlavě“ autorčině rodí. Zvláště v závěrečných kapitolách knihy to pak znesnadňuje nejen četbu, ale orientaci v ději. Jedná se patrně o autorčin záměr s cílem naznačit rozkol vnitřních perspektiv a světů hlavního hrdiny. Nicméně mělo by myslím (a to nejen pro knihu Lehečkové) platit, že volíme-li v próze přístup, který působí čtenářům diskomfort (a tedy jistým způsobem narušuje jejich požitek z vyprávění, radost z příběhu), měli bychom to vykompenzovat nějakým exkluzivním estetickým účinkem výsledné textové (de)kompozice. A to se myslím ve Svaté hlavě úplně nezdařilo. Různé jazykové a grafické experimenty mající naznačit „svéráznost“ („pomatenost“, „jinakost“) hlavního hrdiny na mě často působí spíš jako nevyzrálé, školácké hříčky s textem, které jen retardují vývoj událostí, a kdyby v knize nebyly, nic moc se nestane. Jistě, někdy jsou dovedné, vtipné, někdy nesou i dodatečnou sémantiku, pulsuje z nich hloubka, ale – ač je jejich míra přiměřená – dovedu si představit, že by se tento účel dal naplnit stylisticky efektněji a efektivněji. To vše ale nic nemění na tom, že knihu jako celek pokládám za slibný a silný debut, pokud jde o tvorbu Hany Lehečkové pro dospělé. A určitě se v budoucnu pustím do některé další její knihy (a teď mám na mysli především hojně propíraná Poupátka).

2 23.02.2022

Knížku pověstí Marie Popelkové alias Popelky Biliánové jsem četl ve vydání z roku 2013 (nakladatelství Dobrovský) a mj. právě nepříliš pečlivému edičnímu zpracování hodnotím níže, než bych asi učinil za jiných okolností. Ediční poznámka je dosti vágní, není zřejmé, co všechno se s texty dělalo, snad mnoho ne, nicméně už jen četné interpunkční nedostatky, chybná velká písmena a různé nejednotnosti svědčí o tom, že se vydání nedostalo patřičné péče. Sloh Popelky Biliánové je obecně dosti rozkolísaný, což u dlouhé řady prezentovaných pověstí platí i o obsahu, kdy do jediného textu soustředí hned několik variant jednoho příběhu či motivu a oblepí to ještě historkami z doby ze svého hlediska nedávné. To by v principu nemuselo vadit, ba naopak, jenomže u Biliánové je to často zkrátka poněkud zmatené. Obdobně platí, že ani řazení pověstí v sobě nemá aspoň pokus o nějakou systematizaci či logiku. Obrovskou předností knihy - a důvodem, proč ji přese všechno výše řečené otevřít a číst - je to, že takové množství pověstí, zkazek a historek týkajících se Vyšehradu a jeho nejbližšího okolí nikdo jiný než tato jeho svérázná (a v mnoha ohledech zasloužilá) obyvatelka neshromáždil a už ani neshromáždí. A cennější a zajímavější jsou - alespoň z mého pohledu - nikoli pověsti více či méně známé, nýbrž právě ty všemožné historky, z hlediska autorčina života soudobé nebo časově nepříliš vzdálené. A pak rozličné varianty známějších látek, ale i autorčiny osobní úvahy, spekulace, hypotézy, dobové vstupy a aktualizace, nezřídka s ironickým (popř. nostalgicko-ironickým) ostnem, neochuzené o humor. Tím vším tato hrdá a oddaná příznivkyně Vyšehradu toto staroslavné a památné místo našich dějin (a ještě víc naší mytologie a národního cítění) zlidšťuje, "posousedšťuje" (což paradoxně mnohdy vůbec nemuselo být jejím záměrem). To se pak člověku po všech těch místech (potažmo místech těch míst) hned chodí úplně jinak.

2 11.01.2022

Ztišené a ryzí, hlubokou zkušeností, erudicí, duchovnem a - - pokorou tepané verše neprávem opomíjeného básníka a skvělého člověka, jenž bohužel nedávno (30. 5. 2021) nečekaně opustil své blízké, milovanou Pecku a Znojmo a v neposlední řadě i českou a polskou literaturu, které skromně a nenápadně, ale o to kvalitněji obohacoval svou původní tvorbou i rozsáhlým překladatelským dílem. Přikládám jednu z řady jeho skvostných meditativních básní, v tomto případě s reynkovským nádechem, coby vzpomínku na tohoto nefalšovaného "kulhavého poutníka" české a polské kultury:

V hostinci U Mikšů

Ještě je slyšet měkké nářečí
ke konci století pod horami.
Pivo nás ze chmur vyléčí,
každý sám, a přece ne tak sami.

Co řekli jsme a co jsme říci chtěli?
Hodiny pozpátku, čas zvolna plyne
k počátku věcí, jež se uzavřely:
ticho je, teplo, kočka se choulí v klíně.

2 09.01.2022

Nejsem pravidelný čtenář a už vůbec ne znalec detektivních knih, filmů a seriálů, ale próza Kláry Aycox se mi jeví - v rámci svého žánru - jako povedený debut. Sáhl jsem po ní zejména s ohledem na liberecko-jablonecké a turnovské dějiště dvou z obsažených příběhů, protože popisovaná místa velice dobře znám (a to bezpochyby přispělo i k tomu, že celek knihy hodnotím shovívavěji). Obecně lze říct, že kniha překypuje dějem, nepostrádá napětí, nechybí snaha o stylistické ozvláštnění, humor, reálie a promluvy jsou odpozorované a odposlouchané solidně... Řada z výše uvedených rysů - jakkoli by se samy o sobě a bez bližšího určení mohly jevit jako přednosti - však není neproblematická: dějová linka mi ve všech třech příbězích přišla natolik "překombinovaná", že to dalece přesahovalo hranice věrohodnosti (chápu ale, že to je patrně zkrátka jedna z konvencí kriminálního žánru: realisticky konstruovanou a líčenou detektivku by asi četl jen málokdo), jinak řečeno, tak nějak se ukázalo, že všichni se všemi nakonec jaksi souvisí, ať už vědomky či nevědomky, a série okolností, či spíše náhod (často bez pokusu o bližší vysvětlení, a tudíž bez snahy o navození dojmu uvěřitelnosti) je jednoduše nějak svede dohromady. Nebo ta stylistická stránka: cením si autorčiných záměrů zužitkovat v co největší míře obecnou češtinu, ale leckdy se tak děje v kontextech a situacích, kde by to současný mluvčí tohoto jazykového útvaru (za jehož hrdého uživatele se taky pokládám) takhle prostě nepoužil. Čili autorka obecnou češtinu aplikuje snad s velkým gustem, ale poněkud mechanicky. Ještě víc to platí o té "plzeňštině", tedy o té řekl bych až zvulgarizované formě daného podtypu nivelizovaných jihozápadočeských nářečí. Znám řadu lidí z Plzně, poměrně často tam jezdím, ale takhle vyhraněně tam lidi mladší a střední generace nehovoří (a už vůbec ne ve styku s někým, kdo z Plzně, resp. z okruhu jejich blízkých není). Jinak řečeno, naseká-li se do každé věty "tuten" a "copa", zní to spíš jako karikatura mluvy dnešních Plzeňáků, v reálu pochopitelně mnohem diferenciovanější. Neříkám, že se tam podobné prvky nemohly objevit - naopak: obdobné pokusy zpravidla vítám -, ale jejich uplatnění zde postrádá přiměřenost a cit (je škoda, že redakce knihy v tomto ohledu nezasáhla). No a pak ta jména postav - to je místy takový bizár, že to nerealističnost dějových linek a jazyka ještě podtrhuje... Své čtenáře a fanoušky si ovšem knížka určitě najde a já jí to přeju (nejen kvůli tomu Liberci, Jablonci a Turnovu).

2 21.12.2021

Sbírka ještě o fous lepší než Sláva uřknutí (podrobněji viz komentář k ní), a to především díky skvostnému prvnímu oddílu Dramata, který je ovšem jaksi jarmarečnější než druhý oddíl Jarmark. Pln jazykového jemnocitu, brilantní práce s autorovou - zdá se - bezhraničnou slovní zásobou, cílené výrazové neohrabanosti či spíše neotesanosti mnohdy téměř insitní, lehkosti improvizace, humoru či ironie, v níž či z níž přesto mimoděk či záměrně vyvstane čas od času existenciální tíže (a nemusíme při tom ani pomýšlet na to, že sbírka vznikala v závěrečných letech války a možná zčásti i těsně po ní), potýká se s civilistními, všednodenně poetickými "dramaty" lidí obyčejných, triviálních až trapných, jakkoli vystižených v tom všem s leckdy až hrabalovskou vnímavostí, ba - při vší té jízlivosti - empatií. Jedna báseň na ukázku:

CO PRODALA ŠÁTKŮ

Co prodala šátků s haluzkami,
blůzy a plátna a barchety,
po celém okresu panímandy
odívají se u tety.

Co nahlédla různých domácností,
střepů i chlívů i rodiček.
Bohatá velmi na zkušenosti,
na kuří oka a peníze,

jde pěšky, ač se pozdě vrací
a v mracích hvězdy prskají.
Tu dříve nežli dojde k Hradci
přemýšlí dlouze až to zví:

každý má na světě nějakou podobu -
žirafa, kůň či husa. A berani.
Není tu člověk zcela sám bez vzoru.
Já jsem, dí, křeček s lícními torbami.

Druhá část sbírky, titulovaná Jarmark, nabízí delší básně pro mě osobně hůře uchopitelné. Je v nich bezpochyby leccos z toho, co jsem naznačil výše a také v komentáři ke Slávě uřknutí, zároveň však vystupuje do popředí politicky a společensky angažovaná, resp. kritická linka, arci podaná tak dovedně, že básníkův ironický odstup (a opravte mě, jestli to vnímám opačně) od dobového dění a myšlení přečasto balancuje na hraně nejednoznačnosti, nebo možná spíše vcelku zdařilých pastišů a parafrází korunovaných něčím kontextově zcela nepřípadným. Pro určitější představu závěr básně Jarmark na paměť Lenina:

A jaro - konstrukce nové anatomie
v nás žijí jak v hmotě slunce a měsíce;
loďstvo revoluce jede: minolovky, korvety, barkasy, dělníci na nich,
všichni zpívají o Leninovi, ústavě stalinské,
o velkých dějích za krále Holce
ABY BYLA ZA GROŠ VOUCE

2 01.12.2021