Valyk komentáře u knih
Opakoval bych se v pochvalách perfektního a autenticky vykresleného příběhu. Samozřejmě autorce patří obdiv. Tohle je literatura.
Já říkám: je to naprosto unikátní kniha - a snad i celá první série, kterou hodlám přečíst. Vynikající je jazykem i příběhem. První díl série mě vyloženě nadchnul. O dějovém rámci pomlčím, protože je dostatečně seznatelný z komentářů ostatních čtenářů i dostupných recenzí. Dědictví otců I. je snad první kniha, která mně osobně historii, zde druhou polovinu 16. století ve Francii, podala tak, že jsem se doslova vžil do tehdejšího života. Je psaná způsobem, kdy lze pochopit tehdejší myšlení jednotlivých společenských vrstev a úplně se vcítit do událostí popisované doby, a to nikoliv prostřednictvím strohého popisu dějinných událostí, ale strhujícími životními příběhy.
Tenhle příběh o nerudném chlápkovi s velkým srdcem mě prostě bavil. V jádru knihy jsem objevil pocit (jestli ho někdo zná), že dědek Ove - ale ono mu je jen 59 - má vlastně v té své nerudnosti pravdu. Jen se nedovede nad tím vším povznést. Na druhou stranu je otázkou, jestli se nemají všichni ti budižkničemu okolo něj napravit, namísto aby se měl Ove povznášet. Dobrá kniha. Mohu doporučit. Mně připomněla souseda z bloku, se kterým jsme v sousedství přes dvacet let. Dnes je už ve věku za Ovem, ale ještě před dvěma lety dával lístečky za stěrač špatně parkujících aut, kontroloval popelnice, zda se třídí, propočítával náklady na výtah v domě podle patra a dohadoval se při vyúčtování o dvě nevyúčtované koruny. Pak ale přišel a za vchodem v domě zařídil jakýsi pult, na kterém rozdává úrodu ze zahrádky a věci, které nakoupil a pak zjistil, že je nepotřebuje. A k Muži jménem Ove ještě dodám, že víc takových lidí. Jo a pro čtenáře ještě snad - nenechte se odradit tím, že tam něco může působit jako klišé s ideály o soužití s přistěhovalci. Mně to tam jen cinklo, ale spíš jako náhoda.
... měla to v těch osmnácti - dvaceti nandat té tupé sobecké mámě daleko víc... jenže je to pořád máma, já vím. Tenhle argument dobře znám, ale co je moc, to je moc. Doporučuji knížku i mužům. Při čtení jsem měl pocit, že jsem uvnitř toho děje, ne v křesle doma. Opravdu literární lahůdka, i když je od počátku až do konce příběhu jasné, že z beznaděje se cácora jen tak nevymotá.
Vynikající dílo, na které by mohl být každý Čech právem hrdý. Je jasné, že vesnická literatura prostě nemusí sednout každému, obzvlášť jedná-li se o dávno zapomenutou dobu druhé poloviny 19. století, avšak toto dílo je podle mého přesahem vlastního žánru i doby. V podstatě jde o nadčasový psychologický román (thriller). Rais myslím skvěle předvedl, jak člověka, jeho myšlení, jednání a vědomí vůbec, formuje do značné míry konkrétní společnost, ve které se pohybuje. U hrdinů tohoto románu jde doslova o mikrosvět malé vesnice. Chudoba, prostý život, strach z pomluv, snaha o "dobré jméno" v komunitě vesnických lidí, život lidí na jedné "světnici" - dnes nepředstavitelné. Vesnický život pamatuju jako dítě při návštěvách prarodičů - byly to roky 1982-1988 a musím říct, že mnohé prvky vesnického života té doby cítím dnes jako jasná rezidua o sto let staršího venkova, jak ho popisuje Rais. Na závěr si dovolím uvést názor, který už v komentářích myslím zazněl - i já si myslím, že na pochopení tohoto díla a docenění jeho odkazu musí mít člověk většinou již dost načteno, a také určitou životní vyzrálost. Vhodná knížka povinné literatury náctiletých studentů to podle mého není.
Nesdílím nadšení. Na knize nutno ocenit to, že si autorka dala velikou práci s nastudováním informací o době v lokalitě, okolo které se celý román točí. Je to i hezky zpracované, ale docela nudné. To bych ale zase až tak nekritizoval, kdyby to nebylo spojeno s druhou pro mě obrovskou chybou. Tou je to, že je tam postav jak na orloji, popis jejich osudů se střídá a nevím proč tak hloupě se přeskakuje tak, až se mi zamotala hlava kdo je kdo a jaký osud se zrovna odvíjí. Takže je to hloupě náročné na pozornost. Běda vám nečíst dva dny a pak knížku otevřít. Úplně se ztratíte o kom je zrovna řeč a kdo je koho mámou, tchyní, strýcem nebo jen známým. Za mě v tomto veliký deficit na tak rozsáhlou knihu.
Je to o životě v Bukurešti před pádem Ceaușesca a v závěru s lidovým vykreslením jeho pádu. Pamatuji dodnes, jak mě tehdy šokovalo, že jej s tou jeho "matkou národa" ti revolucionáři chytli někde na útěku, v nějaké školní třídě u improvizovaného soudu do pěti minut odsoudili k trestu smrti a pak mi utkvělo, jak Ceaușescovi odlétá při pádu k zemi klobouk.... jako takový symbol pádu jeho moci. Knížka je vyobrazením šedi socialismu, ubohé nabídky na trhu a všudypřítomné tajné policie, prolezlé do rodin, kdy jeden neví kdo je a kdo v rodině není spolupracovníkem Securitate (analogie naší STB). Jestli je to vyobrazení realistické k té době, tak to v Rumunsku bylo daleko zkostnatělejší a despotičtější, než toho času u nás. Elektřina se v určitých časech pravidelně vypínala, veřejné osvětlení zpravidla nefungovalo, televizní vysílání na jednom kanálu po dobu třech hodin denně, po ulicích se toulali nebezpeční hladoví psi, atd. Na konci se člověk dozví i reálie, zdroje a další doplňující informace. Za mě pěkná, docela věrně historická knížka. Hlavně doporučuji těm, kteří chtějí trochu proniknout do dob socialismu v zemi, kde byly jeho nešvary z bývalého východního bloku asi nejvýraznější. Svoboda a demokracie není zdarma. Ta knížka by mohla také připomenout, že totalita a zvůle státní moci se za určitých podmínek buduje docela snadno...
Tuto knížku pokládám za obsahově nechutný, umělecky hluboce podprůměrný, zdlouhavý a nudný brak. „Uvařila kávu a donesla ji na stůl“ lze napsat jako já – jednou větou, nebo jako autor – jednou kapitolou. Co je správnější za situace, kdy tato informace (káva na stole) nemá žádný jiný význam? Postavy: jejich propracování je povrchní, jejich jednání je nepřesvědčivé a kýčovité – chodí rozjímat na břeh moře, posedávají u zahradních stolků, chodí si cílevědomě zaběhat, usínají vysílením a dělají jiné za srdce beroucí aktivity. Z dialogů hlavních protagonistů jsem měl většinou pocit trapnosti. Styl jakým autor prezentuje "strategii" Vangerova koncernu připomíná lidové chápání kapitalismu v osmdesátých letech minulého století; rok vydání knihy je ovšem 2005. Celá atmosféra knihy je zvláštním způsobem zatuchlá. Nepokrytá reklama dělala blbce jak z postav, tak ze mě. Názvy počítačových programů, značky běžných zařízení…. Už jsem jen čekal, kdy bude Salanderová vařit vodu v konvici „Moulinex“ nebo ohřívat jídlo na sporáku „Inesit“. Kriminální zápletka je sice zajímavá, ale opět nepřesvědčivá. Mnoho let pátrá policie a 30 let pátrá jeden nadšenec po zmizení Harriet, aby nakonec hlavní hrdina přišel na stopu pomocí materiálu, jehož prohlédnutí by asi napadlo každého průměrného detektiva. Nejsem žádný puritán, ale i sexuální vražda může být popsána nějak zajímavě, ne jen ubohým výjevem nechutného násilí. Sexuální násilník II., vyobrazený jako zvrhlý intelektuál, na mě působil spíš jako těžko představitelný idiot. No a to směšné prznění uvnitř rodiny přišlo naštěstí až ve chvíli, kdy jsem o knížce ztratil všechny dřívější iluze, takže už mě nemohlo více znechutit. Milénium - časopis, okolo kterého se asi točí celý svět.... k smíchu. Já vlastně ani nevím, proč jsem to dočetl až do konce. Snad za tím stál ten zpočátku nadějný cuckold trojúhelník Eriky, jejího manžela a Blomkvista. Bohužel na rozvinutí této asi jediné zajímavé myšlenky už po všech těch zvrhlostech nezbyla autorovi fantazie.
Pro mě, jako čtenáře Murakamiho, bylo toto jeho dílo opravdovou lahůdkou. Je to velmi obsáhlá kniha, ale přesto se celým příběhem vine jako červená niť klíčová dějová linie, takže se ani v tak dlouhé knize nelze ztratit. Parádní kousek. Perfektní dílo!
Komentář ke knize píši pod naprosto čerstvým dojmem po jejím přečtení. Rozhodnul jsem se jej pojmout stručně, doplňkově k tomu, co o knize již napsali ostatní čtenáři a také v duchu formy, jakým je psaná. Takže za mě platí o knize následující teze. Je to kniha vynikající. Je psaná jednoduchou ale výstižnou a zajímavou formou, bez balastu. Není to v žádném případě detektivní příběh. Zápletka se zabitým psem je jen momentem akcelerace příběhu. Je to kniha, která ze všeho nejvíce perfektně vykresluje rodinné vztahy bez kudrlinek, a to za situace odloučených manželů při výchově duševně limitovaného syna. Není možné si rozumně udělat odsuzující názor ani na jednoho z rodičů hlavního hrdiny - Christophera. Kniha velice zajímavě a poutavě obsahuje matematické doplňky, které jsou i nejsou triviální. Kniha je perfektní také v tom, že umožňuje zážitek z přečtení dospělým člověkem, nejlépe rodičem dítěte do 15 let, a pak ji nechat číst zhruba takto starého syna/dceru - školáka, což znásobí požitek i užitek z knihy. Za mě paráda.
Třetí díl ságy je rovněž výborný. Děj je strhující a vyprávění o útrapách Petra ze Sioraku v Paříži obsahuje nádherné metafory - ještě vybranější a ještě šťavňatější, než předchozí dva díly. Perfektní je vylíčení Louvru druhé poloviny 16. století a slabošského panovníka Karla IX v něm. Velmi jsem se bavil při hře krále v míčovně. Bartolomějská noc je vrcholem třetího dílu; na mé svědomí, hromské dílo!, jak přesvědčivé je Merleho podání těchto krutých událostí.
Objektivní, vyvážená, racionální. VK prostě umí odhadnout podstatu totalitarismu. Mám rád jeho schopnost vystavit v celé nahotě na světlo všechny oportunisty, kteří koukají hlavně na to, jak se povozit na vlně environmentální ideologie. Jsem rád za každého, kdo tyto falešné a prospěchářské pokrytce odhaluje.
Hodnotím plným počtem hvězd. Ano, tolik okouzlující archaický jazyk ustupuje v Mladičkém královi stále více do pozadí a je nahrazován jazykem téměř dnešním, ale i tento díl série si zachovává zajímavý historický příběh, humor i napětí. Je pravda, že jsem se při čtení cítil trochu šizen o působivé metafory, kterými se knihy první série této fresky málem nadouvají. Na druhou stranu si u Mladičkého krále cením perfektního vylíčení intrik francouzské šlechty za dob dospívání Ludvíka XIII., mocenských půtek a plastického vyobrazení mizerného charakteru královny matky. Dojemný je vztah Petra Emanuela k Ludvíkovi. Nikdy bych nevěřil, že mohu pochopit lásku (bez sexuální konotace) muže k muži. Teprve v Mladičkém královi mi takový vztah, jaký byl mezi Petrem Emanuelem a jeho mladičkým panovníkem, přišel logický, pochopitelný a lidský.
Vedle moudrostí platných na věky jsem si cenil i propracovaného kontextu dávno překonaných náboženských dogmat. Tato kniha nepropaguje Boha, nepodává svědectví o něm, ale ani jej nepopírá. Je mnohoznačná, jak píše překladatel do češtiny Zdeněk Frýbort, ale nikoliv nejasná. Mě osobně vedla k mnoha zamyšlením nad středověkem, nad příčinou a následkem, nad "prima causa efficiens". Nečekejte žádnou jednoduchou materii vedoucí k rychlému poznání. Myšlenka i příběh z ní stvořený jsou vyjádřeny poměrně alegoricky. I když některé pasáže jsou jasné a nezaměnitelné.... Nakonec, čtenáři mého komentáře, posuď sám na základě následujících citací:
"Korán, bible nevěřících, zvrácená kniha... Kniha, která obsahuje moudrost odlišnou od moudrosti naší. Chápeš asi, proč ji uložili sem, kde jsou lvi a stvůry. (...) Tato zóna zvaná LEONES obsahuje knihy, které zakladatelé knihovny považovali za knihy lží."
Řeč opata k Budově opatství, když vysvětluje koncepci její stavby, která přejímá zlatou reguli (svatou trojci):
"Trojice, tři byli andělé, kteří navštívili Abraháma, tři dny strávil Jonáš v břiše velryby, tři dny Ježíš a Lazar strávili v hrobě, třikrát Kristus požádal otce svého, aby od něho odňal kalich hořkosti, třikrát poodešel, aby se pomodlil s apoštoly. Třkrát ho Petr zapřel a třikrát se objevil po vzkříšení."
Nebo tohle:
"Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotni zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe." .......ovšem, je tohle ještě jednoznačné a nezaměnitelné?
A závěrem trochu humoru:
"Přišel do konventu kazatelů a řekl, že ničeho nepojí, nedají-li mu kus kutny bratra Jana, aby ji choval jako relikvii, a když ji dostal, vytřel si s ní zadek, odhodil na hnojiště a pomocí tyče ji válel v lejnu a volal: Běda, pomozte mi, bratři, ztratil jsem na latríně světcovu relikvii!"
"Gott ist ein lautes Nichts, ihn rührt kein Nun noch Hier..."
Ora et labora!
Musím říct, že jsem první díl z druhé série otevíral s určitou obavou, kterou vyvolala recenze celé ságy, podle které je druhá série "slabší". Za sebe říkám, že první díl slabší není, a to ani překladem. Malá stylistická změna snad cítit je, ale i Ples u vévodkyně si zachovává přednosti, které jsem na první sérii velice obdivoval - krásný jazyk s mnohými inspirativními archaismy, neotřelý humor, skvěle podané historické ponaučení a zajímavý příběh bez hluchých míst. Já byl spokojen.
Ta kniha si rozhodně zaslouží plné hodnocení. Samozřejmě ji musí člověk číst s vědomím doby, o které Rais psal. Vesnický život, semknutost lidí, dojemný zamilovaný příběh, lidové snahy o pozvednutí českého jazyka a národního uvědomění, a to vše skvěle zkombinované do zajímavého útvaru realistického historického románu. Nářečí, hojně v knize používané, si člověk rychle osvojí a rozumí mu. Mně přišlo velmi sympatické. Svoji hodnotu má i popis Prahy té doby. Po přečtení knihy jsem si pustil ještě film z roku 1932 od režiséra Josefa Krňanského. Kdybych Zapadlé vlastence nečetl, asi by mě ten film nemohl zaujmout, ale po přečtení jsem si jej tak vychutnal, až jsem si některé úryvky pouštěl opakovaně. U filmu bych ještě rád vyzdvihl skvělý herecký výkon, který předvedl v roli preceptora herec Nora Stallich. Ve filmu vystupuje podle knižní předlohy jako citlivý mladý muž. Má ale nádhernou barvu hlasu a vynikající výslovnost. Scéna, ve které zpívá za doprovodu klavíru a v lepší německé společnosti českou hymnu, přiznám se, mě dojala k slzám.
Já tuto sérii knih od Merleho doslova miluji. Horoucí láska je opět kniha plná krásného jazyka, úchvatných metafor, vynikajícího a velice vytříbeného humoru. Obdivuji autora, že umí nenucenou a naopak velice poutavou formou do svých románů vložit takové ty "životní pravdy" nebo "základní moudra". Velice vzácné je podle mého také to, že celý román je zasazen do reálného historického kontextu, a to navíc tak citlivě, že dějinné události nenarušují příběh a naopak jej krásně doplňují. Prostě je to celé hezky "vykaděno, vyzpíváno", abych zmínil jedno z vtipných rčení, kterých se čtenář v této knize opravdu nabaží. Na pozadí životního příběhu Petra ze Sioraku je v 5. dílu fresky doba krále Navarrského ve Francii v poslední třetině 16. století. Země byla vnitřně rozpolcena a sužována neustálými spory, mnohdy přecházejícími až do podoby velkého násilí, tzv. hugenotských náboženských válek, mezi katolíky a hugenoty, kteří vzájemně soupeřili o moc v zemi. Jádrem příběhu 5. dílů je obléhání Paříže vojskem krále Navarrského a s tím spojený hladomor.
Naprosto vynikající kniha. Bylo by velkou škodou, číst ji bez návaznosti na první díl. Oproti prvnímu dílu je v tomto více osobních příběhů a méně faktografického prvku. Ovšem na své si přijdou milovníci obého. Příběh Petra ze Sioraku je vystavěn na základních morálních hodnotách, ale nemoralizuje, nevychovává, jen nabízí prostor k zamyšlení nad základními životními hodnotami, nad kořeny těchto hodnot, jež jsou dle mého věčné. Vynikající jazyk, skvělé vykreslení atmosféry, velmi výpravné pojetí a přesto žádné nudné pasáže - to vše činí z druhého dílu opravdový skvost. A abych nezapomněl na nemálo důležitou vlastnost této knihy - připravte se na vytříbený smysl pro humor a nečekaně silný (a právě tak vkusný) druh erotiky.
Já se tedy rozhodně neztotožňuji s kladnými komentáři k Bídným rokům. Naopak. Musím říct, že tato knížka je podle mého dokonalý brak. Přečetl jsem skoro sto stran a musel jsem to odložit. Jestliže se má v nějakém příběhu stěhovat rodina z bytu ve městě do karavanu na smetiště, musí být k takovému extrémnímu kroku nastítěn věrohodný důvod. K tomu se ale autor vůbec nemá, pominu-li pár poznámek o smogu, špíně či nedostatku bytů. Děj knihy je hrozně jalový, události nedomyšlené, postavy (mladých manželů) jsou, nevím proč, bizarní. Faldbakken, zdá se, než dopsal jeden odstavec, zapomněl obsah předchozího. Jinak si totiž neumím vysvětlit proč se například Allan dal na architekturu kvůli "naléhání otce", přičemž o pár řádků dříve "si ji vybral, protože měl vždy vztah spíše k řemeslné práci." Co nemám rád je kýčovitý patos. Cituji:
"Vstal a zároveň si rozepínal košili. "Pojď." Ale ona byla lenivá a nechtělo se jí. "Tak pojď sem přece." Pochopila že v něm pracuje něco mocného, a už se nerozmýšlela, opatrně odhopsala těch pár kroků, aby se neřízla o ostré úlomky plechu a skla, kterých bylo na kopci plno mezi jiným odpadem a šrotem. Ležel a šeptal jí, objímal ji, nadýmal se a vrněl jak velké, mazlivé zvíře. A ona se pokoušela najít slova pro tohle nové, pro rozdíl mezi tím, co znala, a tím, co teď začíná a mumlala: "To je krásný....., krásný milovat se venku...., tak krásný..... A on si líně pomyslel, ukojený , ale někde v hloubi neklidný, že leží jak kočky na slunci, divoké nezkrotné, hebké a ladné, jedna přes druhou, jako "divoši", jako kočky v trávě, přesně jako... Potom znovu usnuli." Konec citace
Nezdá se vám to idiotské? Přiblble patetické? Ona i on líní, ale bylo to krásné, tak krásné... Leží tedy jako kočky nebo jako divoši? Milovali se nebo měl "on" nějaké zažívací problémy? To nemluvím o tom, že při této "romantické" scéně měli pětileté dítě někde dole mezi zase jinými odpadky - jak jinak na smetišti, že....
Umím se povznést nad morální zastaralostí tohoto "díla", kdy k apokalypse města vedou z dnešního pohledu směšně vykonstruované a zcela nerealistické důvody. Povznesl bych se i nad tím, že hodnoty lidí v době vzniku tohoto románu byly jiné, což se opět odráží v poněkud pitoreskních postojích hrdinů. Že tedy rozhodně není toto sci-fi dílko nadčasové, to bych autorovi neměl za zlé. Nemohu ale pominout nedostatky, které z Bídných roků dělaly nutně béčkovou knížku už v době jejího prvního vydání.
Po přečtení prvních deseti stránek jsem věděl, že mě od Murakamiho čeká opět opravdová literární lahůdka. Díky jeho Norskému dřevu mě již nezaskočilo, že má patnáctiletý kluk vnitřní hodnoty, myšlení a postoje zralého člověka. Celá kniha je vlastně alegorie plná metafor. Podkladem jsou ovšem reálné příběhy několika hrdinů, jejichž osudy se mají někde protínat. Některé se protnou, jiné ne. Některé se protnou dokonce za jakousi oponou reálného života (na onom světě?). Bavila mě mnohoznačnost významu událostí, kdy si každý musí ten správný nebo alespoň autorem zamýšlený dosadit. Koncepčně je kniha do první poloviny tvořena zápletkou a od počátku druhé poloviny se odehrává postupné rozuzlení. V druhé části jsem si připadal jako před téměř hmatatelnou myšlenkovou sítí, jejíž spletitost tvořenou z příčin a následků nejsem schopen pochopit. Když už jsem měl pocit, že niť vede jednoznačně od jednoho uzlíku ke druhému mně nadohled, ukázalo se, že vede k úplně jinému. Nakonec jsem si přeci jen udělal svoji představu o celkovém tvaru té sítě. Je mi ale jasné, že někdo jiný splete celou síť do úplně jiné a přitom rovněž celistvé a smysluplné struktury. Snad právě v tom spočívá velké kouzlo této krásné knihy. Rozvolněnost možných závěrů o roli jednotlivých postav vede podle mého k tomu, že někdo může mít opravdu slečnu Saeki za matku Kafky, což samozřejmě poněkud kazí dojem z dobrodružství o jeho spolknutém spermatu; jiný může pokládat pana Óšimu za člověka spolčeného s „oním světem“, pana Nakatu za Charóna nebo samotného Kafku za zesnulého přítele slečny Saeki. Bůh ví, jak je to správně….