Ventimiglia komentáře u knih
Děsivě nechutné blábolení vypravěče, který holduje Jeho Královské Milosti Alkoholu (a ženám, jež ho ovšem zajímají jen do jisté míry), sice není můj šálek kávy, ale je to vážně dobře napsané. Zaujalo mě organické přecházení ze 3. osoby do 2. (A zase do sebe liješ odporný nápoj "vinného typu") a místy do osoby 1. (třeba když mluví o kontaktech s KGB: Z nějakého důvodu jsem si v paměti navždy zachoval první dětský pocit, který jsem měl z toho slova: pocit něčeho neřestného, slizkého a násilnického, něčeho velmi podobného výrazu "kurvapíča" (s. 108)). Na co ho dostali? Na dědečka v divizi Galizien... "Provinil jsem se sám na sobě. Tím, že jsem přicházel, když mě zvali. Že jsem jim z bezmezné vychovanosti podával ruku a měl za to, že i oni jsou lidé, byť zmrzačení. (podepsaný papír) je důkazem mé slabosti, svědkem mého duševního zmatku a mých rozpaků." (s. 123) Závěrečná horečnatá fantasmagorie je bohužel příliš pravdě podobná: "Až ovládneme všechny země a všechny národy a spojíme je v jeden celek, naplníme vůli našich velkých otců! ... pro prostého malého člověka není větší pocty a většího snu, než být poslušným, obětavým, hrdým a poníženým otrokem velikého, supersilného, pyramidálního, podnebeského Impéria, jež se bude nezadržitelně pohybovat dál na Západ..." (s. 214). A ještě musím dodat, že speciální lahůdkou jsou aluze na světovou literaturu (a to jsem určitě odhalila sotva půlku).
Rozvláčný a upovídaný příběh k nepřežití: nezapamatovatelný teenager Rintaró, který najde díky kocouřím úkolům sám sebe, jeho kamarádka, předsedkyně třídy, která se z neznámých důvodů zničehonic zamiluje do knížek, labyrinty a v nich ničitelé knih, narážky na světovou literaturu (ty mě docela potěšily). Tváří se to hlubokomyslně, ale je to nuda a jazyk působí ploše. A proč kocour - to tedy vážně nevím.
Pár střípků: Dokud nepřečtete tento příběh, nenapadne vás, jak ponižující musí pro uprchlíky být, když jsou odkázáni na milodary (autorka deníku je samostatná žena, zvyklá živit se sama, pocit závislosti je pro ni děsivý). Působivý obraz, když se probudí v noci, je sice v bezpečí, ale je jí hrozně zle; natáhne ruku po plyšákovi, ale ten je 1600 km daleko... Několikrát se vrací motiv věcí, na které byla zvyklá, byly vždy na svém místě, přesně ví, kde v jejím bytě jsou, ale nejspíš už je nikdy neuvidí. Příjezd do ubytovacího zařízení ve Vyšních Lhotách: někdo by mohl říct, že je rozmazlená, když jí vadí chleba s paštikou na snídani, proleželá matrace, palandy - ale zkusím se na to podívat jejíma očima: každý je zvyklý na své pohodlí, jaké to asi je, octnout se v tak nezvyklém prostředí, nevědět, jestli v něm neuvíznu nadlouho, vyděsit se, že mi vzali pas a nevracejí ho, že na plotě je ostnatý drát... Nejistota, strach, stesk, obavy z budoucnosti, děsivé zážitky z cesty (tlačenice na nádražích, fronta na hranicích). Skvěle popsané to, jak člověk sice ví, že by si měl připravit evakuační zavazadla, že kdykoliv může začít to, čeho se tak hrozně bojí, ale neudělá nic, protože... protože doufá, že se to nestane, protože je jako ochromený, protože kdyby to začal dělat, připustí sám sobě, že se to může stát. Zářivé vzpomínky na Oděsu, na kulturní festivaly, na všechno pěkné. A spousta naděje, že je neuvěřitelně mnoho výborných lidí, kteří jsou nápomocní. Není to velká literatura, ale díky za ni.
Skvělý začátek, působivé líčení toho, co se Johanovi honí hlavou, wow! A pak si najednou nejsem jistá, o čem to je (tedy s výjimkou pasáží o Zemanovi, to jsem si s vypravěčem notovala, vzpomínala jsem na pocity, které jsem měla, když ho znovu zvolili, na ten pocit zmaru a beznaděje - cože, je něco takového vůbec možné?). Pak je to (na mě) hodně absurdní - pronásledování Rubeše, groteska s krysami, děsivé scény ve sklepě... Objevená lidskost naplní nadějí, takže díky!
První sníh
V zahradě s jesenními ptáky ze zlata,
hle, lehounká jsou tenata:
sníh.
Růže má ještě rudé plameny,
ztracený skvost, grál ztajený,
třpytí se grál a na něm rozpjatá
andělů křídla: sníh.
Pěšinky ptáků, loučení léta,
písmenky z křišťálů záře,
čte si je vítr, stírá a splétá,
tu šepot, tu váhavá věta,
čárky a znamení snáře,
sníh...
Kopečky stulené na souvrati,
jež jako hroby dětí se tratí;
oblaka, strhaná tíží,
vlekou se s dlouhými kříži,
povedou za lesy na obzoru
chvějivý průvod na svatou horu -
sníh!
S. 114. Krásná melodie, půvabné obrazy.
Někdy asi litovala promarněných let, ale postřeh ze strany 194: "... právě jen s "mateřským povoláním" její "povolání básnířky" mohlo být naplněno."
Kniha, která otevírá oči. "Teď už výkaly na podlaze sahaly Esi až po kotníky. V kobce dosud nikdy nebylo tolik žen. Esi mohla stěží dýchat, ale pohybovala rameny sem a tam, až si vytvořila trochu prostoru. Žena vedle ní nepřestala vyměšovat od té chvíle, co je vojáci naposledy nakrmili." (s. 90) "Pokusila se bránit, ale kvůli nedostatku jídla a ranám po bití byla tak slabá, že nedokázala ani sebrat sliny, aby na něj plivla." (91) Naprosto šílené podmínky zotročených lidí, mučených a odvlečených do Ameriky. Strašný ne-život v amerických dolech. A zákon, který dovoluje zatknout uprchlé otroky na Severu a poslat je zpátky na Jih. Žádné zastání, žádná spravedlnost, beznaděj.
Přečteno se zatajeným dechem, jeden z letošních zážitků roku. Postavy, se kterými dýcháte, ať už je to Anna (jak je statečná), Omeir a Seymour (chce se vám plakat, jak to mají těžké), Zénon (ach, Zénone, ty smutný Zénone, tak osamělý), bystrá Konstance - všechny je musíte milovat. Nadčasové téma a láska ke knížkám a knihovnám.
Po (někdy) rozpačitých recenzích se nestačím divit: i když souhlasím s tím, že princip "svět je malý a o náhody není nouze" se zde uplatnil v míře více než aspoň trochu věrohodné a méně by v tomto ohledu bylo více, všechny ostatní výtky odmítám. Pro mě úžasně atraktivní (i když bolestné) čtení, od kterého se nešlo odtrhnout (přečteno za dva dny); navíc podnětné: chceš zjistit víc a přemýšlet, přemýšlet. - Nevím, jestli si to nenamlouvám, ale zdá se mi, že je to napsáno s velkou pokorou. A sestra Evarista se zapsala mezi mé nejoblíbenější hrdinky.
Před mnoha lety bych byla bezvýhradně nadšená. Kromě dobrodružství bych ocenila i humor, sympatické postavy a ještě jednu věc: na dobrodružných knihách mi vždy vadilo, že málo rozvíjejí praktické stránky života dobrodruhova, a ptávala jsem se: Co jedli? Jak zvládli zimu? Kam chodili na záchod? - Až na poslední otázku se tady dozvídám roztomilé podrobnosti, které umím ocenit (včetně receptu na večeři). - Teď mi ovšem detaily připadají poněkud užvaněné, humor trošku toporný; je ovšem pravda, že něco z toho jde na vrub překladu, najdou se tu perly typu: "Svoji hmotnost pokládali na úplný okraj každého stupně a schody se ani nehnuly." (s. 269) - no není to rozkošné? Autor má navíc vysloveně obsesi ohledně hygieny, protože každých deset stránek řeší, do čeho si hrdinové utírali ruce po jídle. Ovšem, do cípů svých kabátců. Je to praktická záležitost, to musím uznat, ale tolikrát?
Ale musím dodat, že i v pokročilém věku umím ocenit gradaci děje a líčení turnaje. A znovu dodávám, že být o trochu mladší, byla bych o hodně nadšenější.
Opět skvělé čtení, které chcete mít v domácí knihovničce, abyste se k němu mohli vracet. Inspirace k novým pohledům na hrdiny antických mýtů. (Vypadá to divně, taková chvála, když nedočteno - ale někdo si to zarezervoval v knihovně; to neznamená, že se k Perseovi nevrátím.)
"Proč tu takhle sedíš," zeptal jsem se.
"Protože se mi to líbí," řekl Jonatán. "Protože se mi líbí tohle údolí za soumraku. A taky ten vlahý vítr v obličeji a růžové šípkové růže, které voní létem." (...)
"Mně se to taky moc líbí."
"To asi všem lidem," řekl Jonatán. "A když nic jiného nechceme, můžeš mi říct, proč nás nenechají na pokoji a proč musí přijít nějaký Tengil a všechno zkazit?" (s. 71)
"... jsou věci, které musíme udělat, protože jinak nejsme lidi, ale jej a jen ubohé třasořitky." (s. 106)
Setkání s KNIHOU. Jako zjevení. Prostými slovy, o prostých věcech: co máme doopravdy rádi, s kým je nám dobře, komu můžeme věřit, o ztrátě i o naději, o tom, co dělá člověka člověkem. Neuvěřitelně jednoduché, hluboké, půvabné, útěšné, smutné a krásné.
Druhý pokus o Gatsbyho, s představou, že po mnoha letech a životních zkušenostech v něm objevím, co jsem v dospívání neviděla. A ano, teď jsem ocenila skvělý jazyk, metafory, dojem delikátní vzácnosti každého slova, barevnou atmosféru ("orchestr právě hraje žlutou koktajlovou hudbu a opera hlasů moduluje do vyšší tóniny"), vracející se motivy (zelené světlo, pohledy na oblohu). Nicméně dočetla jsem jen se sebezapřením, obtěžovaly mě hlubokomyslné výlevy ("Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné." - jaké vtělení, sakra?!, myslí to vážně?) a práce s náznaky, stejně jako postavy, které mě vlastně nezajímají. Takže: tři hvězdičky ne proto, že bych neuznávala literární kvality, ale proto, že Velkého Gatsbyho jsem i napodruhé minula. :(
Čtení opravdu strhující; jen motiv čokolády mi připadal nadbytečný, příběh je dost silný i bez magické berličky. Psychologie postav velice zajímavá, i když byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli jsou motivy pro jednání ve skutečném životě skutečně tak komplikované. - Pasáže o povaze moci v ruském impériu jsou dnes aktuální; ještě před rokem bych je tak silně nevnímala...
Z rozhovoru s autorkou v Deníku N: "Pro mě je velmi důležité, ať už vyprávím jakýkoli příběh, dívat se na to pokud možno z mnoha perspektiv a různých stran. V Gruzii se často historicky schováváme za roli oběti, říkáme – my jsme ti malí, my jsme neudělali nic špatného a vždy za všechno mohou ti zlí Rusové. Ale ono to úplně není pravda, protože samozřejmě v NKVD, v KGB, všude byli i Gruzínci. A to už vůbec nemluvím o tom, že Stalin i Berija (sovětský ministr vnitra, pozn. red.) pocházeli z Gruzie. Pro mě je důležité, aby člověk mluvil i o vlastních kostlivcích ve skříni. A zároveň samozřejmě mnozí Gruzínci byli oběťmi. Málokdy v životě je něco dobré a špatné, černé a bílé, všechno je často komplexní, propletené a propojené."
Je to dost divné: astrologické motivy mě rozčilovaly a nerozuměla jsem jim, informace o "vedlejších" případech mi připadaly tak trochu jako vycpávka, Charlotta mě vytáčela, vlekoucí se peripetie vztahu Strika a Robin se mi jevily nekonečné, podrobné informace o tom, jak jsou zařízené byty a domy podezřelých se mi zdály nadbytečné... a přesto jsem se nemohla odtrhnout, přečetla jedním dechem, podezírala kdekoho a nikdy ne toho pravého. Navzdory úvodním tvrzení jsem pátým dílem nadšená; čtení zafungovalo přesně tak odpočinkově, jak od detektivky potřebujete. Někdy mi psychologie postav přijde překombinovaná, ale tentokrát mi přišel opravdu skvělý motiv nemocné tety Joan; žal, láska, pocity viny, vděčnost, vědomí konečnosti, odcházení - to vše mě zasáhlo. Květinová urna s popelem, vznášející se na vlnách, smutek i dojetí.
Před lety jsem náhodou narazila na povídku Perníčky, která mě úplně vzala. Přišla mi neuvěřitelně přesná, výstižná, ani slovo navíc: uštvaná matka, která chce dokonalé Vánoce, a i když své děti jistě miluje, při vyrábění překrásných Vánoc jí vlastně překážejí. Všichni to myslí dobře, všechno skončí katastrofou. Kdo by to neznal? Povídka mě baví a zároveň jsem smutná, protože je pravdivá. - Teď jsem přečetla román poskládaný z povídek a je to trochu zklamání. No ano, čte se to dobře, jak píší někteří, ano, je to "jako ze života", ano, všichni dělají chyby a děti na to doplácejí; ale tentokrát jako by nebylo proč číst, protože je to "jenom" život, ale literatura je trochu bita...
To je ohromně záslužná věc, převyprávět příběhy z této odporné a zbytečné války, doplnit je vysvětlivkami, uklidnit čtenáře poznámkami, že opravdu není hlupák, když si nedokáže zapamatovat všechna jména a příbuzenské vztahy, nasvětlit některé situace tak, že je poprvé - konečně! - pochopí. :) Jsem nadšená a všem doporučuji. V kontextu současné situace ještě vystoupí tragédie zbytečné války mnohem silněji, než bychom chtěli...
Po mírném zklamání z Temné zahrady velká spokojenost: postavy, které si můžeš oblíbit, nádherné obrazy podzimní přírody, něha (paradoxně, kolem je spousta drsného). Hodně mě zaujaly pasáže o zklamání z práce v policii: mluvilo se o mluvení, trénink citlivého přístupu - ale práce se nějak nezlepšovala. Cal vysvětluje Trey morálku: "Morálka je to, co se nemění. To, co děláš bez ohledu na to, co dělají ostatní. Třeba když se k tobě někdo chová jako debil a ty taky nejsi dvakrát slušný a řekneš mu třeba, aby si vysral voko, nebo mu možná i jednu vrazíš. Ale kdybys viděl, že uvíznul v hořícím autě, stejně se vrhneš po klice a vytáhneš ho ven. Bez ohledu na to, jak velký je debil. To je tvoje morálka." (...) "Já mám svůj kodex." "Když nemáš kodex, nemáš žádnou kotvu. A pak tě život odvane, kam se mu zachce." (s. 209)
Je to tak dobré, že jsem se do čtení musela nutit. Proč? Protože je to šíleně odpudivé, děsivé, smutné, upřímné, smutné, smutné, smutné. Vypravěč je (pro mě) úplný mimozemšťan, a zároveň je mi blízký, protože na sebe řekne úplně všechno. Protože se tak divně kotácí životem ve světě, který znám a neznám zároveň (viz narážky na aktuální situaci v ČR - prolhaný premiér apod., to znám, prostředí městských periférií a komunitního centra). Protože znám některé jeho úzkosti a strachy. Protože někdy přemýšlím, jestli je možné připravit se na všechno, přestože naprosto jistě vím, že to možné není. Protože, jak se zdá, to muži - a zvlášť dnes - mají hrozně těžké.
Muž se bojí o svou zemi i sám o sebe.
Úder může přijít každým dnem,
a tak si nechal ve volné krajině za městem
vyhloubit jámu pro podzimní kryt.
Stavbu má na starost malá rodinná firma:
otec, syn a dělníci.
Zakázka je souboj s časem.
Je možné postavit bunkr během jediného týdne?
Myslím, že ne.
Ale zaměstnanci nespí
a firma to stihne.
Hlavní vchod musí být nedobytný.
Aby si to ověřil,
přichází muž na prohlídku s výbušninou
a snaží se odpálit bezpečnostní zámek.
Vchod odolá, muž křičí,
je štěstím bez sebe. (...)
Zajímavé téma, ale postavy tak neživotné, že jsem si do tří čtvrtin knihy ani nezapamatovala, kdo je kdo. Výstižné scény z vysoké školy v době normalizace. Příšerně zdlouhavé kapitoly o tetičce; zvlášť ta poslední, plná krátkých vět a větných ekvivalentů (proč?) mě málem zahubila. Připadá mi to jako promarněná příležitost; věřím, že by prospělo důkladné proškrtání.
Velké zklamání, dočetla jsem se zaťatými zuby. Nevyužitá příležitost; tak zajímavé osobnosti, ovšem vyprávění o nich působí místy jak sentimentální sousedské plkání. Většina postav se vznáší jako v mlze, nemám z nich pocit životnosti (paradoxně životné jsou postavy "obyčejných" lidí, např. rodičů Čermínových či Zdeňky). Autorské vsuvky a pokusy, aby to bylo "umělecké", jsou na hranici trapnosti, stejně jako šmahem provedené odsudky komplikovaných osobností, jako byl např. Nezval. Jaká škoda.