Veruci komentáře u knih
První dva díly jsem četla před třemi lety. Ledacos už se mi vykouřilo z hlavy a docela jsem se začala ztrácet ve jménech postav a jejich vzájemném propojení. Tak jsem si dala celou trilogii na jeden zátah.
Nejvíc oceňuji, jak jsou popisovány historické události a opravdové osudy skutečných lidí. A celé je to propojeno neskutečně poutavým příběhem o každodenním životě jedné velké rodiny, o jejich radostech i strastech napříč generacemi. Ty historické události a souvislosti se dozvídáte jaksi mimochodem, jen tak na okraj a náhodou, ale už ve vás zůstanou.
Jedno z nejlepších děl, které jsem kdy četla.
Po fenomenálních Žítkovských bohyních a skvělé knize Vyhnání Gerty Schnirch, jsem se moc těšila na Bílou vodu. A jak už to tak bývá, člověk může být zklamán, když se na něco příliš těší. Vlastní téma je na plný počet hvězdiček a mělo by se o těchto věcech psát. Abychom nezapomněli. Přemýšlím, s čím jsem měla největší problém. Asi to byly ty sáhodlouhé dopisy od církevních hodnostářů, nebo od stranických soudruhů a nudící přepisy novinových článků. Netroufla jsem si ani řádku přeskočit, to zkrátka neumím (co kdyby zrovna zde bylo něco pro děj důležitého), tak jsem se těmito pasážemi doslova protrápila. Druhá věc, která mi vadila, že vlastně není jasné, kde končí skutečná historická fakta a kde začíná autorčina fantazie. Sečteno, podtrženo - zkrátit o třetinu a ponechat vše jen v rovině smyšleného vyprávění inspirovaného skutečnými událostmi, ale bez uvádění pravých jmen tehdy žijících osob.
Dlouho jsem odkládala přečtení téhle knížky. Čekala jsem něco lehkého, spoustu malicherných problémů, sem tam nějaká ta intrika. Zkrátka takové to holčičí nenáročné čtení, u kterého se nemusí nad ničím přemýšlet. A byla jsem překvapená, jak vážnými tématy se kniha zabývá. Navíc se celým příběhem táhne detektivní linka. Na začátku víme jen to, že zemřel některý z rodičů. Vyšetřovatelé vyslýchají jednotlivé svědky a díky tomu se dozvíme spoustu informací o jednotlivých postavách, jejich vzájemných sympatiích, ale ani za mák se nepřiblížíme k rozluštění záhady, kdo je ten mrtvý. Kdo to je a co se stalo, se dozvíme až úplně na konci.
Hned po přečtení jsem se vrhla na seriál, který má skvělé herecké obsazení, dost věrně se drží předlohy a celkově je velmi povedený.
(SPOILER) Co bude s lidstvem, až ztratí schopnost číst? Tohle bylo pro mě asi nejdepresivnější z celé knihy. Čtení je zakázané, knihy neexistují. Roboti řídí celou Zemi. Někde se cosi porouchalo, nebyl nikdo, kdo by to opravil a lidstvo teď čelí svému zániku.
Umělá inteligence sama o sobě může být velmi užitečným nástrojem. Jen nesmíme zapomínat, že jako vše může být zneužita. Nebo v dobré víře využita k usnadnění běžného života, ochraně přírody, záchraně planety... Což nakonec nemusí vést k očekávanému výsledku. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Musím konstatovat, že to bylo hodně náročné. Dílem proto, že jde o skoro dokumentární rekonstrukci určité události, dílem pro událost samotnou. Se Šikmým kostelem to nejde srovnávat, jedná se o jiný druh literatury. Ale je skvělé, jak se životický příběh prolíná do příběhu Šikmého kostela. Je jen dobře, že se autorka rozhodla této tragédii věnovat samostatnou knihu.
Doufám, že se v brzké době dočkáme další knihy od Karin Lednické a v skrytu duše bych si přála, aby i další její knihy byly s těmi již napsanými nějakým způsobem propojené.
Velmi zajímavý příběh, i když literární zpracování se mi zdálo malinko těžkopádné. Ale moc mě to bavilo. Paní doktorka rozhodně neměla snadný život, ale nikdy se nevzdala. I když jí bylo nejhůř, po ztrátě všech svých blízkých, pomáhala jiným. A když už nebylo její pomoci potřeba, napnula své snažení zase jinam. Nikdo by nechtěl prožít to, co ona. Přesto jí malinko závidím. Tu její nezdolnost, a hlavně talent na jazyky ;-)
Citát z knihy: "..., a tak jsem udělala krok vzhůru na spirituálním žebříčku."
Když budu chtít stoupat vzhůru po spirituálním žebříku, vyberu si k tomu jiného průvodce. Nikoli dílo, které se tváří jako beletrie. Přitom mám ráda příběhy o souznění s přírodou, s nádechem tajemna. Tohle ale bylo na mě moc násilné vnucování "stoupání vzhůru".
V knize je spousta protimluvů, nesrovnalostí a dle mého do očí bijících nesmyslů. Většinu toho bych mohla odpustit, kdyby to zhruba od poloviny nebyla neskutečná nuda. Naštěstí to je krátké, tak jsem to dočetla. Ze zvědavosti, jen abych zjistila, v jakém duchu bude návrat do civilizace. No.. ani závěr nezachránil mé rozpačité pocity z knihy.
Po Skleněném pokoji moje druhá kniha od Simona Mawera, opět skvělá. Líbí se mi, jak autor vezme jednu skutečnost (zde konkrétně 39 vycvičených mladých špionek nasazených ve Francii) a vymyslí k tomu poutavý příběh, který se navíc klidně mohl přihodit.
"Jde mi víc o zachycení atmosféry než o fakta, předem nedělám výzkum, představím si, jak chci, aby se to celé stalo, a pak si ověřím, že to bylo možné." S. Mawer
" ...fascinovalo mě, jak devatenáctileté dívky dokázaly zvládnout náročný trénink, výcvik agentky se zbraněmi a se vším, co k tomu patří. Včetně zabíjení lidí. A kolem byli samí muži, muži vojáci. O tom jsem chtěl napsat." S. Mawer
Anna se s námi na stránkách deníku dělí o svůj pohled na žití a přežívání v tajném úkrytu. Popisuje běžnou denní rutinu, drobné i vážnější roztržky uvnitř komunity, své niterné pocity. Překvapivě jen velmi málo píše o válce samotné. Z toho děvčete se skutečně mohla stát velká spisovatelka, kdyby měla možnost žít, vyrůst, dospět. Za ty dva roky se z třináctiletého děvčátka stala mladá žena s vyzrálými názory a moudrými úvahami. Z deníkových zápisků je poznat, jaký pokrok za dobu skrývání udělala, jak byla okolnostmi přinucena dospět.
Před návštěvou Domu Anny Frank to pro mě byla tak trochu povinná četba. Na konci knihy jsem nebrečela, ale brečela jsem téměř celou návštěvu v Domě Anny Frank, kde jsem se strávila zaručeně nejdelší čas ze všech návštěvníků. A chce se mi brečet i teď, při psaní komentáře, kdy od četby a návštěvy už uplynulo více než půl roku.
Z Nizozemska byla Anna a její blízcí odvezeni 3.září 1944. Byl to úplně poslední transport do vyhlazovacích táborů na východě. Jak málo scházelo a mohli přežít!
Výborná knížka.
Uživatel jooosev to naprosto přesně vystihl. Není co dodat.
To se ve Švédsku všichni důchodci chovají naprosto iracionálně? Nemohu se ubránit srovnání se Stoletým staříkem, kde jsem ochotně přijímala všechny jeho úlety. Zkrátka proto, že to bylo skvěle napsané. Tady mě chování Egona a Ragnara šíleně štvalo. Ale četlo se to vcelku dobře a byla jsem zvědavá na vyřešení detektivní zápletky.
Jak jedna malá lež může člověku úplně zkazit šanci na nalezení štěstí. Pak nezbývá, než se sebrat a jít s kůží na trh. Místy dost smutné, místy humorné, ale velice lidské.
Přečteno až na druhý pokus. Poprvé jsem asi nebyla v tom správném rozpoložení a začátek je opravdu třeba překonat, jak se tu několikrát zmiňuje.
Na podruhé už jsem hltala stránku za stránkou. Strašně moc jsem si přála, aby to skončilo jinak.
Člověka při čtení úplně mrazí, když si představí, že by to nemusela být jen fikce. Naprosto nechápu, že je stále tolik lidí, kteří opěvují staré pořádky.
Knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy 2022, došlo na ní až teď. A jsem ráda, že jsem se k ní dostala, i když mám teď v hlavě děsný zmatek. Perou se ve mě pocity porozumění i nepochopení. Je to všechno strašně složité. A je vůbec správné, že taková možnost existuje?
Musím o tom přemýšlet, ale nedokážu si odpovědět. Nezbývá, než si přát, aby se člověk nikdy nedostal do situace, ve které se nachází hrdinové knížky.
Velice čtivá kniha zachycující bezmála celé jedno století. Hotýlek funguje jako taková kulisa pro představení příběhu několika generací. Kniha poutavě popisuje úplně obyčejný život se všemi jeho radostmi i smutky. Mám takové knihy ráda.
Bohužel musím konstatovat, že mi to přišlo stylisticky velmi slabé.
V knize se střídají popisy skutečných historických událostí, popisy dění na vsi a pokus o příběh. A byl by to příběh s velkým P, pokud by autor byl spisovatelem s velkým S.
Připadalo mi to chvílemi jako ucházející učebnice dějepisu, chvílemi jako kronika obce, ale román nikde.
Příšerná byla přímá řeč, dialogy jsou napsány velmi těžkopádně - zejména uvozující věty.
Plusy: Výňatky z tehdejších zákonů a vyhlášek. Je zde představen opravdu velmi zajímavý osud obou bratrů a mlýna (mám další tip na výlet). Nakonec hodnotím lehce nadprůměrně. Zejména za přiblížení životní pouti obou bratrů, díky čemuž byla kniha zajímavá.
Životopisy moc nečtu. Možná bych měla začít. Tato kniha je totiž velmi pěkně napsána, navíc je doplněna spoustou fotografií. Hodně zajímavé bylo číst o stejných událostech z pohledu Emila i z pohledu Dany. Po přečtení jsem se vypravila na film Zátopek a musím smeknout, podle mě je velmi zdařilý.
Tak nevím… Čekala jsem román, ale jako bych četla něco, co ani neumím zařadit. Jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Dáme tam tohle, a taky tohle, všechno je to dobré, tak musí být výsledek prostě super. Pro mě to nebylo. Asi chápu autorku, že chtěla poukázat na rasové problémy. Ale přišlo mi, že čtenáře považuje za ne příliš bystré a tak místo příběhu, ve kterém je v tomto směru spousta nevyužitého prostoru, nám předkládá sáhodlouhé rozbory o rase úplně mimo dějovou linku. Možná jsem to špatně pochopila a vlastně to celé bylo jen o těch rasových otázkách, poslepovaných náznakem příběhu.
Mimochodem, samotný příběh mě moc bavil a kdykoliv se přerušil, byla jsem zklamaná. A také mě mrzí, že nebyl více propracovaný, o obou protagonistech i o jejich rodné zemi jsem se dozvěděla žalostně málo.
Dříve jsem všechny knihy dočítala, dnes už si více vážím svého času a tohle zkrátka odložím. Je to sice podobný styl jako od pana Jirotky, ale je to nuda. Pan Macek příliš tlačí na pilu, aby se vyrovnal originálu, ale méně je někdy více. Odloženo zhruba ve třetině knihy.