Vesper001
komentáře u knih
Vražedný chlad
Louise Penny
Lepší než Zátiší, protože jsem už v Three Pines měla známé. :) Inspektor Gamache dostal pod stromeček originálně provedenou vraždu a já překvapení, že jsem vraha uhodla. Ale radost jsme neměli ani jeden.
Dominika na cestě Japonskem
Dominika Gawliczková
Další dobrodružství Dominiky a její motorky, opět ze země, do které se nikdy nepodívám, a ani po tom netoužím. S o to větším zájmem jsem sledovala její putování. Jak už bylo řečeno, kniha mohla být delší, chyběla mi v ní místa, o kterých Dominika psala na sociálních sítích. Knihu jsem si ale moc užila, i po vizuální stránce, a jistě se k ní (stejně jako k předchozím) budu vracet.
Bretaňské zlato
Jean-Luc Bannalec (p)
„Nic není skutečnější než to, co člověk nevidí.“ Za mě nepatrně slabší příběh kofeinového komisaře Dupina. Je to dáno i tím, že podle mě se předchozímu dílu sotva něco vyrovná. Na „bretaňské“ sérii je skvělé i to, co všechno nového se člověk dozví. Ať dosud jsem o soli věděla jen to, že je nad zlato.
Bretaňské poměry
Jean-Luc Bannalec (p)
Velmi uhlazená detektivka, která mi připoměla maigretovky. Komisař Dupin tráví třetinu času povídáním si s podezřelými a další dvě třetiny procházkami po malebném bretaňském městečku a sezením v kavárnách. Vyprávění je pomalé, ale rytmické jako příboj a bylo příjemné nechat se jím ukolébat.
Nadějné vyhlídky
Charles Dickens
"Přepřáhli jsme znovu a ještě jednou a pak už bylo příliš pozdě a příliš daleko, abych mohl jít zpátky, a jel jsem tedy dál. A zatím se už velebně vznesla všechna ranní mlha a širý svět ležel přede mnou." Mou oblíbenou postavou, která mě vždy děsila i mátla, je mumifikovaná slečna Havishamová. Jejím protipólem je Pip, který bere, co život dává, ať je to nečekané, podivné nebo nadějné a neváhá natáhnout ruku i po tom, co je mimo jeho dosah. Jako třeba po nedostupném jablku jménem Estella, která je krásnou loutkou a smrtící zbraní zároveň. Potomci praotce Adama se prostě nikdy nepoučí.
Talentovaný pan Ripley
Patricia Highsmith
Talentovaný Tom Ripley, „muž s jistými vlohami na cifry a mimikry“, v příběhu pomalu odkrývá pravou tvář absolutně egoistického tvora, vysoce inteligentního, mimořádně vynalézavého a zcela amorálního. Děsivá chladnokrevnost jeho počínání vzrůstá spolu s úspěchy, s nimiž uniká ruce zákona. Žádná z postav není prvoplánově sympatická a ani Tom není „hrdina“, kterému by šlo automaticky držet palce. Přes všechnu zvrácenost jeho činů i motivací mu však úspěch svým způsobem přejete... proč vlastně?
V pasti lží
B. A. Paris (p)
Silně přeceněný pokus o thriller, v němž postavám trvá tři sta stran, než se doberou k témuž závěru jako čtenář někde u druhé kapitoly.
Podivuhodný život osamělého pošťáka
Denis Thériault
Knihu jsem si koupila především kvůli nádherné grafické úpravě a nápaditému přebalu. Díky Tereze Králové je Bilodův příběh jednou z vizuálně nejkrásnějších knih, jaké jsem kdy viděla. Děj mě zpočátku moc nezaujal, měla jsem problém uvěřit, že Bilodovi je teprve dvacet sedm let (a stále si myslím, že uvěřitelnější by bylo, kdyby byla postava o deset let starší). Ani příliš sympatický není. Autor se o to ani moc nesnaží, svého hrdinu neomlouvá, naopak jej vykresluje v přímém světle, které je zřídkakdy lichotivé. Jak jsem zjistila, náklonnost k Bilodovi necítili ani jiní čtenáři. Snad že připomíná něco z nás? Kolikrát už jsme pošilhávali po někom, kdo má zdánlivě všechno, co jsme sami chtěli? Bilodo to získal. Se vším všudy. PRÁVĚ, ŽE se vším všudy.
Vrby
Algernon Blackwood
Začínám být alergická na slovo "jednohubka", které komentující rádi a hojně používají. Do jednohubky člověk maximálně jednou kousne, pokud ji rovnou nespolkne, takže se často nekoná ani ochutnání, natož vychutnání. U knihy mi výraz "jednohubka" evokuje "čtení na výkon" (to-stihnu-za-jeden-večer), což si řada knih opravdu nezaslouží. Například atmosféru Vrb je potřeba si vychutnat. Ovšem... pak vás pohltí.
Kazatel
Camilla Läckberg
Mé první setkání s Camillou Läckberg nezačalo prvním dílem, ale ukázalo se, že to nevadí. Případ v knize začíná i končí a informace o předešlém vývoji vztahů mezi vyšetřovateli nejsou podstatné, a v případě ústředního páru ani zajímavé. Unikal mi jedině důvod, proč v příběhu zabírá místo Erika, otravná manželka hlavního vyšetřovatele, která se chová jako by trpěla mírnou mentální retardací. Jejími trampotami trpí hlavně čtenář. Příběh se točí kolem rodiny, kde se každý člen nachází někde mezi hodnotami "divný" a "vyšinutý" a psychologie převládá nad akcí. Jak už bylo zmíněno, postav je opravdu hodně, ale s trochou snahy a občasným zpětným listováním :-) se v nich dá zorientovat. Celkově mi Kazatel byl docela sympatický a časem si možná dám další díl.
Aristokratka pod palbou lásky
Evžen Boček
Doufala jsem, že půjde o čistokrevnou Aristokratku a že se zase budu smát nahlas - a stalo se. Navíc mi nedávné absolvování psího dne potvrdilo, že kniha je místy dokonale autentická. :)
Láska v Paříži – Romy Schneiderová a Alain Delon
Thilo Wydra
Love hurts. Nebo slovy Lemony Snicketa: "Moje láska k tobě je nesmrtelná. Ty jsi však, bohužel, nebyla." Bez nadsázky i teatrálnosti lze říct, že láska Romy a Alaina byla osudová a oběma změnila život. Autor se snaží nestranit ani jednomu, ale víc se zaměřuje na Romy, snad proto, že Delon je nečitelný i pro své blízké (jak naznačují vzájemně si odporující vzpomínky jeho známých). Kniha je čtivá, i když je text místy kostrbatý. I po grafické stránce je zdařilá. Fanoušky obou herců jistě potěší a myslím, že i mladší ročníky, pro které jsou jejich filmy už čímsi pro pamětníky, může zaujmout. Příběhy o lásce jsou nadčasové.
Led v žilách
Yrsa Sigurðardóttir
Ještě si pamatuji, jak mě Pamatuji si vás všechny vyděsilo, a tak jsem sáhla po Yrse Nevímjakdál znovu. A taky jsem si chtěla přečíst další knihu, v níž se postavy jmenují jako Eyjólfur, Finnbogi Kolbeinsson, Gudmundsdóttir nebo Oddný Hildur. :) Tentokrát se příběh rozjížděl pomalu, ani jsem se moc nebála, jen mi při čtení byla buď zima nebo hodně zima. Advolátka Tóra je postava plochá a nezajímavá, neškodilo by ji aspoň trochu rozpracovat. Scény, které měly být děsivé a nechutné, působí hluše. Zato linka lovce a reálie ze života v Grónsku jsou poutavé. Led v žilách je spíš mrazivý než děsivý příběh, ale díky zasazení do ledové pustiny vcelku zajímavý.
No a já
Delphine de Vigan
Název je v českém překladu jinou slovní hříčkou než v originále, ale stejně výstižnou. Myslela jsem, že kniha vyprávěná třináctiletou postavou se bude těžko číst. A ano, těžko se četla, ale ze stejného důvodu jako ostatní autorčiny knížky. Nutí člověka podívat se zpříma na problém, který z pocitu bezmoci, z rozpaků, ze strachu nebo z nechuti nechce vidět a nechce o něm přemýšlet. Lou chce změnit svět a jako každý mladý člověk věří, že to dokáže. Ale možná nedokáže změnit osud bezdomovkyně No, možná No nedokáže změnit sebe, možná ale obě změní něco v někom jiném. Svět se asi nepodaří změnit nikomu. Ale něco změnit, alespoň malou „věc“, může každý. No, i já...
Smrt v oblacích
Agatha Christie
"Nic není tak klamné jako pozorování." Film znám zpaměti, takže jsem předlohu četla sice bez napětí, ale s potěšením. Zápletka opět pečlivě propracovaná a Poirota v honbě za dopadením pachatele nic nezastaví. Ani podrážděný žaludek. ;)
Hledání Betty MacDonald
Paula Becker
Nesmírně propracovaná biografie. Snad až moc se zabývá zeměpisem, místy a domy, ve kterých Betty žila, ale co už. Na ztrátu iluzí, kterou někteří čtenáři utrpěli, v mém případě nedošlo. Bettyiny knihy nejsou literaturou faktu ani životopisem. A mezi řádky se v nich dá vytušit, že realita často nebyla ani růžová, ani vtipná (nejvíc je to znát v Morové ráně). Povaha Betty ale fikcí nebyla. Z jejího knižního portrétu na mě zapůsobila její síla vůle v těžkých obdobích, veselá povaha a schopnost nadhledu. A v neposlední řadě její rodina, stejně mimořádná jako v knihách.
Doupě / Zhroucení koně
Brian Evenson
(SPOILER) Jakože horory nemám moc ráda, povídky Briana Evensona mě nadchly. Ovšem dát jim nálepku horor by bylo povrchní; jsou všechno, ale povrchní ne. Mrazivé, psychedelické, zamlžené, nejasné... ale pod ledovým povrchem jsou zřetelně vidět konkrétní otázky, o nic méně znepokojivé: Co definuje člověka? (Doupě) Co je měřítkem skutečnosti, když ji každý vnímá jinak? (Zhroucení koně) Má nás determinismus v hrsti? (Dojet až za Reno) Nejsou mrtví těmi skutečně žijícími? (Kapání krve) Čeho se bojíme ze všeho nejvíc? (Hlášení, Cvak, Tři potupy) Většina povídek, zápletek i motivů je podivných a matoucích. Na začátku má člověk pocit, že ví, o čem čte, udělá si představu o postavách a jejich situacích. Po chvíli ale zjistí, že něco je jinak, anebo je jinak úplně všechno. Tak čte dál a snaží se najít zase pevnou půdu pod nohama. A když se mu to podaří, autor mu je vzápětí podrazí a povídky je konec. Důležité je, číst jednotlivé části postupně, nechat v sobě povídky doznít. Může to být i dost nepříjemné, a byl to nepochybně záměr.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Občas, většinou za slunečného dne, zatoužím po strašidelné knize. Často, většinou uprostřed noci, toho trpce lituju. :) Při čtení Ducha jsem se po nocích bála jen do poloviny. Starý, opuštěný dům, osamělá hrdinka, náznaky ošklivých tajemství, opravdu děsivé detaily, to všechno je vykreslené parádně. Když se pak objeví strašidlo v celé své strašidelnosti, strach a nejistotu vystřídá napětí – a pak se struna přetrhne a už jen čekáte, jak to přemožitelka duchů a superkocour hodlají vyřešit.
Podle skutečného příběhu
Delphine de Vigan
Kniha, která potvrzuje převládající názor, že každý umělec je trochu cvok. Někteří trochu víc než jiní. ;) Tvůrčí krize, sociální izolace, patologický vztah, narušená psychika... to vše může, ale nemusí být v případě Delphiny skutečné. Než jsem se dostala k předloze, viděla jsem film, takže jsem si hlavní postavy propojila s tvářemi herců, a díky tomu jsem se do knihy opravdu ponořila. Jako člověku tvůrčí profese je mi téma kreativce v úzkých blízké. Červenou nití jsou úvahy o hledání pravdy, jejího poznání a podání, které když se promýšlí do hloubky – čehož se autorka nebojí a nabádá k tomu i čtenáře – jsou znepokojivé i matoucí. A slovem „matoucí“ by se kniha dala asi popsat nejlíp. Matoucí a znepokojivá, zanechávající silný pocit, že vám něco důležitého uniká a přitom to máte na dosah.
Bretaňská pýcha
Jean-Luc Bannalec (p)
„Ústřice člověku zprostředkují chuť určitého moře, konkrétního místa, dokonce i specifické lokality.“ A přesně totéž se dá říct o Bannalecově bretaňské sérii. U případů komisaře Dupina se občas přistihnu, že mě vlastně ani tolik nezajímá, kdo je vrah; prostě si jen vychutnávám atmosféru, popisy pohádkové krajiny a života uprostřed ní. Ale ústřice asi jíst nezačnu.
