vlkcz komentáře u knih
Ke knize jsem se dostal víceméně náhodou a až během četby jsem zjistil, že jí nějaké knihy předcházely. Takže mi možná chybí základy. Začátek mě zaujal, jenže po zhruba 100 stránkách přišla na řadu témata, která mě až tolik neoslovila. Respektive, možná by mě i zaujala, jenže formát rozhovoru se v té době stal už poněkud nudným a umělým. Stejně tak stálé opakování zřejmých věcí jako v nějaké americké příručce osobního rozvoje. I když možná ani Američan by asi to opakování nevydržel. Krásně idealistický závěr dojem zase trochu napravil, ale i tak mi Marešova Cesta člověka přišla zajímavější. Ale já vím, ta byla diktována Rozumem, takže s Pravdou toho moc společného nemá. Už mlčím.
Úžasné postřehy z míst, kam se většina z nás nedostane, a upřímně řečeno asi ani nijak po tom netouží. O to překvapivější, že nám, "normálním", toto zprostředkovává člověk, jehož diagnóza předpokládá nedostatek sociálních kompetencí.
Nejvíc mě zaujala Glorie. Příběh jeptišky, která se po zrušení kláštera pokouší o začlenění do světské společnosti je podán citlivě a místy s lehkým humorem.
Kočičí hra je klasika, která mě ale navzdory úžasným výkonům Dany Medřické a Vlasty Fabiánové nestrhla ani jako divadelní představení. Jsou tam silné momenty, ale celkově mi novela přišla poněkud chaotická.
A gogolovská fraška Tótovi už mi nesedla vůbec.
K Williamu Blakeovi jsem se dostal díky odkazům v románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Bez slovníčku symbolů, které Blake používal by to asi číst vůbec nešlo. Ale i přes jenom občasnou srozumitelnost, jde o text, který má svoje nepochybné kouzlo a přitažlivost. Rozhodně nešlo o poslední čtení a až si jednotlivé symboly víc zažiju, určitě přijdou i další díla.
Škoda, že je to napsáno dost nevyrovnaně. Zajímavé pasáže se střídají s nudnými popisy pařížských ulic a uliček a úseky, kde se nic neděje. Takže ani strhující a překvapivý závěr nestačí na víc než na 3,5*.
Hodnotit divadelní hru na základě četby je ošidné. I když je pravda, že před lety jsem viděl i na divadle. Přesto moje pocity jsou poněkud rozporné. Skvěle vykreslené typy, až na pana Doolitla, který mi jako postava přišel nadbytečný. Snad jen jako takový šašek.
Jako komedie mi na 100 % nesedla, přišlo mi, že se ve hře objevují "hluchá" místa. Na druhou stranu je v textu poměrně dost zajímavých myšlenek, jenže mi přišly podané poněkud školometsky a až naivně socialisticky.
Takže někde mezi 3 a 4 *. Ale na maturitní četbu dost dobré.
Při každém čtení v této knize objevím něco nového a vždycky mě obohatí. A s každou další přečtenou dickovkou je člověk víc připraven. Myslím, že Dick v podstatě celý život psal jednu knihu s různými hrdiny a akcenty na různá témata. A různými náhledy na "realitu".
Spousta informací, některé možná kontroverzní. Ale i když se autor ke své levicové orientaci přiznává, je kniha nečekaně objektivní. Navíc americký levičák je pořád konzervativnější než kdekterý evropský pravičák. A stádnímu pudu podléhají konzervativci stejně jako liberálové.
Hořkosladké, jak jen to Zdeněk Svěrák umí. A nemyslím to jako kritiku. Když člověk tuto knihu čte, úplně autora slyší. Jen moc nechápu komentáře, které zmiňují Cimrmanovský humor. Ano, na pár místech probleskne, ale celkově jde spíš o Kolju nebo Vratné láhve.
Takhle nějak by to dopadlo, kdyby Vondruška nevymyslel Oldřicha z Chlumu, ale nechal vypravovat panoše Otu. Sice už od půlky je víceméně všechno jasné, ale pokud člověk moc nepřemýšlí (hrdinové se po večeři chvíli prospí, a když vyjdou ven tak se začíná stmívat, na konci listopadu, apod.), tak se to čte vcelku samo.
Působivé. Nádherně vykreslená (a v tomto případě doslova) atmosféra zapomenutých Sudet, podivínství hlavního hrdiny a řada nečekaných myšlenek.
Trochu nevyrovnané. Zpočátku střídání časových rovin, které mi přišlo samoúčelné. I když. Při čistě chronologickém vyprávění bych měl asi mnohem větší problém knihu dočíst, protože zlomky z Christmasova dětství mě moc nebraly. Zbytek je na romantiku příliš brutální, na gangsterku moc sladkobolný.
Autor v knize několikrát zmiňuje Martina Edena, mě se v některých chvílích vybavovala Chabonova Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Pokud bych si představil autora jako provazochodce, tak touto knihou balancuje na prověšeném laně někde mezi těmito knihami.
Lepší 3*.
Asi jsem taoista, jen jsem o tom nevěděl. Nebo aspoň překlad a poznámky Berty Krebsové se natolik potkaly s mým vnitřním nastavením, že texty mi ve většině přišly krystalicky jasné. Ne že bych je byl schopen srozumitelně vysvětlovat (ostatně "Tao které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao..."), ale rozezněly něco ve mně, co mi říká: "Ano, to je ono. To je Pravda."
Tahle knížka by mohla být ideální pro 5. téma ČV - Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou. Tady jsou totiž hráblý asi úplně všichni. A to jsem, myslím, dost tolerantní.
Ale celkově mě kniha nijak nezaujala. Vyprávění poměrně zmatené, zbytečně naturalistické.
Od čtení Geniální přítelkyně mě to, minimálně na nějakou dobu, odradilo.
Jedna z knih, ke které se opakovaně vracím. Hlavně Kovář z Wooton Major je prostě nepřekonatelný, Nimralův list je spíš filosofické pojednání vzdáleně mi připomínající Poslední bitvu z Letopisů Narnie, ale dal by se brát i jako polemika s Lewisovým Velkým rozvodem nebe a pekla. A Farmář Giles z Hamu je asi nejklasičtější pohádka souboru.
Závěrečný esej pak jen dokresluje Tolkienův pohled na pohádky a vlastně obecně fantasy literaturu.
Tak 4,5*
Ale upachtěné 3*. Hlavně za tu válečnou linku. Kdyby se autor soustředil jen na ní, udělal by lépe. Ale možná by ji svým slovním průjmem "zprasil" stejně jako tu současnou část. Ta je navíc na spoustě míst tak nepravděpodobná a nelogická, až to bolí.
A autorova fascinace různými tělesnými tekutinami, to už je skoro na diagnózu.
Zajímavý pohled na okultismus v Čechách. Respektive začátek jeho moderní historie od přímého účastníka.
Přečteno za den (i se spoustou přestávek na zažití), k pochopení mám zbytek života a na realizaci několik dalších :-)
Jen škoda chybějících korektur (gramatické chyby a občas absentující předložky místy ztěžovalo porozumění). Proto ta hvězda dolů.
Velice příjemné čtení. I když bych osobně k noir žánru řadil jen asi polovinu uvedených povídek, tak snad až na Stančíka (jestli tohle není parodie, na jejíž absenci si editor výboru v úvodním slově stěžuje, tak už fakt nevím) a Cigana se všechny četly samy. Výborné - a žánrově čisté - jsou povídky od Goffy, Procházky a Pilátové.
Vzdáleně mi připomínala Do tmy od Anny Bolavé. Stejně depresivní, ale mnohem bezútěšnější. Sester je vám líto, ale na sympatie to nestačí. Feministický manifest? Popis toho, kam vede vymývání mozků? Odsouzení fanatismu? Nebo naopak jeho oslava? Asi od všeho trochu, jenže po mně to steklo bez hlubšího zásahu. Nebo tomu jenom nerozumím. Ale je pravda, že to člověka nutí číst pořád dál.