WEIL komentáře u knih
Třetí kniha vyprávění už v člověku vyvolává pocit, zda se dočte zase k nějakým pěkných historkám, ale kdepak, už to není ono.
Prvníí vyprávění herce J. Sováka bylo dobré, syté, druhé rozvíjí ještě to první, stále dobrá úroveň.
Zase jsem první?
No. Tato kniha je nejhutnějším vyprávěním o celém životě, který Jiří Sovák prožil a zastavuje se přitom u klíčových situací a bodů, které zažil a jeho pměť si vybavila.
Knihu mám, přinesla mi ji známá, člověk se z ní dozví kdo je kdo, a především o strachu skrývajícího se svědka.
Kdo zavraždil Mrázka a jiné?
Nájemný vrah ho zavraždil, ale toho musel někdo zaplatit a ten je tedy strůjce jeho vraždy.
Policie nic nevyšetřila, žádné velké eso nepolapila.
Když první kniha o Mrázkovi vydělávala, tak proč neudělat ještě další díl?
Jen policejní spisy jsou zaplněné tisíci stran záznamů od udavačů, oček, telefonických odposlechů.
Knihy na Mrázka - kdo je bude psát, takové budou.
Ať to s ním bylo jak bylo, tak jedno je jisté, že po jeho smrti nájemné vrždy poklesly v ČR na minimum.
Dánsko je malá země, řazená do Skandinávie, i když má blíže k Evropě.
Je to země, kde se toho moc neděje, ale životní úroveň obyvatel je tak 4x vyšší než v ČR.
Cokoli o N.Y. je poněkud nevhodně nadnesený název.
Jsou to postřehy J. Buriana, jak viděl za svého pobytu N.Y.
Jedna z cest, při níž si psal J. Burian deník, a ten potom převedl do knihy.
Je to asi osud literatury, že většina lidí čte tu horší, a že jsem proto zase první, co zde něco vpisuje.
Blbiny, to u čtenářů zabírá, vážné věci, od těch utíkají, či jim nerozumí, a přece se často nepovažují za špatné čtenáře.
I. Wernich říká, že dost lidí neumí poezii jako dobrou přečíst, a já myslím, že především to nesvedou ti, co na to nemají prostě buňky.
Poezie z mládí I. Werniche, a má svou pozoruhodnou sílu, že skutečně číst ji v zimě, tak teplota v mém těle může i klesnout, jak píše uživatel nade mnou.
Mám rád staré fotky, doklad o době a lidech, a když je to doplněno vhodnou poezií, což I. Wernich ovládá znamenitě, tak mi to dělá radost.
Úžasná publikace, a především kolik lidí se věnovalo - jak se dříve říká - písmáctví, a na dost slušné úrovni.
Spojení režisér - Krška a herec E. Cupák. A asi by nebylo tohoto spojení, kdyby nebylo spisovatele F. Šrámka, který psal knihy o rozpuku mládí, a současně o drsných poměrech na našich školách.
E. Cupák měl pro mě vždy překrásný hlas, rád jsem slyšel jeho slovo, nemám proti něho žádné výhrady, protože mě zajímá v prvé řadě, že byl výborný herec, na rozdíl od těch, co hrají dneska.
Velmi zvláštní život.
Jiní nesměi hrát kvůli běžným přestupkům proti státu, J, Štěpničková si odseděla v base skoro deset let, ale filmový divák to ani nepoznal.
Hrála za první republiky, za války, v sedmdesátých letech, i v osmdesátých.
Co si o tom myslet?
Inu každý má svůj osud, do jiného vidět nemůže.
V 13. komnatě vypravoval její syn, rovněž herec a podnikatel, že mu vydání této knihy zachránilo život.
Jen první vydání se prodalo 25 tisíc, a byl proto moc dojatý, protože nečekal, že by si tolik lidí koupilo knihu o jeho mamince.
Zadlužil se, syn Dany M., Václav V. - jako podnikatel, a to proto, že stát změnil pravidla, takže přišli o zakázky, ačkoli měli nakoupeno hodně sportovních zbraní, které se v ten moment staly neprodejné.
A tu finanční díru mu zalepila právě tato kniha.
Je to - myslím - dojemné.
Pro mě je to herečka experívní, její styl jsem neměl rád, působil na mě nepatřičtě (taky Hoger), ale když hrála civilněji, jako třeba v "Byl jednou jeden dům", tak to bylo v pořádku. Hned se ukázalo, že má v sobě velký fond, a umí s ním nakládat.
Herec je ale taky jen člověk, a má lidské osudy.
A právě tyhle knihy nás seznamují jak tihle lidi, co je známe jako herce vlastně žili. Herectví je velice ošidné povolání, jčlověk snadno zmizí ze scény, v kursu je někdo jiný, a tak je dobrý, když má herec ještě další zájmy a koníčky, jinak se většina z nich uchlastá, přepráškuje a tak podobně.
Pamatuji se, jak jsem slyšel někde rádio a jak mě zaskočilo, že zemřela a že jí bylo 62 let.
Jako dítě ve mě vyvolala nějaké emoce, přes televizi, tak to byl divný pocit, ale to jsem byl dítě, takže jsem smrt braljinak než dneska.
A ještě se pamatuji, ža asi dvakrát jsem viděl "Kočičí hru", a nutilo mě to až chorobně. Divil jsem se, jak někdo může takhle bilancovat svůj život a proč se nesnažily ty dvě ženské, když jsou tak analytické, si ten život zlepšit a proč ty své životy tak haní? Bylo to k nepřečkání, nekonečné...sledovat pro mě Kočičí hru.
Další z knih, na které se podílí víc autorů.
Asi se to dobře prodává, když už jich vyšlo tolik.
Jenda je asi nadšený, že o něm autorka napsala knihu.
Co je ale pravděpodobnějšího, že jen kousíček je pravda, zbytek fikce.