witiko komentáře u knih

Že Petr Čornej umí psát nejen erudovaně, ale i čtivě, vím od doby, kdy jsem přelouskal jeho osmisetstránkové Velké dějiny zemí Koruny české V. jako ten nejnapínavější román. Také tady autor zúročuje svoji schopnost vyprávět historii faktograficky přesně, objektivně a přitom literárně přitažlivě a s určitou obecně lidskou nadstavbou. Dokáže psát přehledně, vypíchnout hlavní body a zdůraznit motivy, které se budou opakovat, přesně odlišit fakta od možností, domněnek a spekulací a nikdy neztrácí ze zřetele širší nadčasový kontext. Nebojí se ani tu a tam si lidsky povzdechnout a nikdy neztrácí smysl pro dějinnou ironii. To vše v mimořádně poutavém dramatickém oblouku, který vás nenechá knihu odložit, dokud nedospějete k závěru. Jan Žižka se nám tu ze zákulisí dějin postupně vynořuje takřka jako (z různých úhlů nasvěcovaná) divadelní postava. Čím víc se o něm dozvídáme a začínáme chápat jeho motivy, tím víc fascinuje svojí trvalou záhadností. Dovedu si představit, že řada čtenářů může být zklamána tím, že kniha je spíš o husitství než o Žižkovi samotném. Nicméně tak skoupá je řeč historických pramenů. Čornejova kniha je nakonec nejen o Žižkovi a husitství, ale v dalším plánu též o roli jedince v dějinách, o vrženosti člověka do určité doby a prostředí, a také trefně postihuje obecně platné rysy všech revolucí. Že nejde "jen" o biografii, je také díky tomu, že Jan Žižka tu má rovnocenného protihráče v osobě krále Zikmunda, jehož politická strategie (na rozdíl od jeho fatálních vojenských neúspěchů) tu nijak nezaostává za vojenskou genialitou jednookého hejtmana. Je to vyloženě napínavá partie, zvlášť pokud si nejste jistí, komu vlastně fandíte... Kdo víc ničil zemi, husité, nebo křižáci? Co při četbě vyloženě bolí, je poznání, kolik utrpení jsou si lidé schopni způsobovat lpěním na správném výkladu víry. Osobně mě drásá pochybnost, jestli bylo husitství (se všemi následky, které přineslo do dalších století) prokletím, nebo požehnáním našich dějin. Pokud se chcete v jednom z těchto krajních názorů jednoduše utvrdit, toto určitě není kniha pro vás.

28 04.01.2020

Nedočetl jsem, takže nehodnotím, ale komentář si neodpustím. V poslední době se stalo oblíbenou praxí oživovat v literárních i filmových dílech skutečné postavy pod jejich pravými jmény a přitom jim dávat úplně fiktivní příběhy. Zcela bez ohledu na žijící rodinné příslušníky, ale i na památku těchto nedávno žijících lidí. Shodou okolností se mi tato zkušenost zopakovala i u filmu Šarlatán, a to už mě tolik naštvalo, že jsem knihu prostě sklapnul a odmítám jí dávat druhou šanci. Jestli chcete temné dobové drama na atraktivní téma vypjaté jak řemen, knihu si přečtěte, chcete-li se ale dozvědět o fenoménu žítkovských bohyní něco opravdového, raději sáhněte po Žítkovském čarování od Jiřího Jilíka nebo Žítkovských bohyních od Dagmar Pintířové Dobšovičové – pokud vám tedy autenticita nebude připadat nudná. Neupírám autorce literární kvality, ale tvrdím, že svojí takřka thrillerovou stylizací posunula fenomén lidové magie na Kopanicích někam úplně jinam a udělala z ní něco, čím nebyla – příměrem řečeno, udělala z lučního motýla vycpaného netopýra. To si troufám tvrdit i proto, že jsem se právě vrátil z dovolené na Kopanicích, kde jsem poznal, jak jsou z podivné popularity, kterou jim tahle literární fikce přinesla, upřímně nešťastní. Dovedu si představit, že nejen místní, ale i samy žítkovské bohyně by většinu nadšených čtenářů této knihy vyprovodily ze světnice asi tak jako Gabru v (daleko pravdivější) dětské knize Gabra a Málinka v Čarovné zemi.

Triumf zlovůle, bezpráví, lží, manipulace, opojení mocí, strachu, ale i stádní hlouposti. Ach, co všechno mi to jen připomíná..?! Ale i pomník osobní statečnosti několika lidí v dobách, kdy boží mlýny nemlely pomalu, ale vůbec. Z literárního hlediska je to skvost. Autor utahuje dusno a napětí rafinovaně jak losinský kat Jokl svoje palečnice. Pořád si děláte naděje, i když víte, že dobře to skončit nemůže. Skvěle vystižené charaktery, prostředí, situace, zvlášť se mi líbilo i začlenění krajiny v proměnách ročních dob a výborná práce s latinskými a biblickými citáty. Mimořádně autenticky podaný tehdejší způsob myšlení a pohled na svět pomocí pečlivě nastudovaných, a přitom zcela přirozeně zapracovaných reálií. I když jsem se trochu obával, autorův socialismus tu nijak netrčí a žádná dobová ideologie tu neprosakuje. Naopak je jasné, že jde o ostře kritické podobenství politických procesů z 50 let. Po Čtverácích už je to druhá knížka, která mě utvrdila v tom, že Václav Kaplický byl skutečně pan spisovatel a všichni současní pokušitelé historické prózy by se od něj měli učit.

21 10.08.2022

Myslím, že přirozená cesta k této knize vede od prvotní frustrace (kvůli obtížné orientaci v genealogických vztazích a geografických údajích), přes rostoucí okouzlení, které člověka povzbuzuje číst dál a dál, až k naprostému úžasu, který dává chuť se ke knize vracet a žít z ní. Je obdivuhodné, jak dokázal Tolkien mytologické motivy nejrůznějších tradic přetavit do tak uceleného a hlubokého literárního eposu, aniž by tyto motivy vyloženě kopíroval nebo sklouzával k časově podmíněné nebo významově ploché alegorii. Jeho dílo je autentické a nesmrtelné v tom, jak silně rezonuje s nejhlubšími, archetypálními vrstvami naší mysli. Pro zmírnění počátečních obtíží doporučuji genealogickou tabulku všech postav, která krásně ukazuje, jak se pramínky jednotlivých postav a jejich dílčích příběhů slévají do velkolepého finále (vkládám do Zajímavostí). Naprosto souhlasím, že pět hvězdiček je u Silmarillionu tak nějak nepřípadných. Je to zkrátka úplně jiná třída, jako by z jiného světa (snad dokonce z "přímé cesty" na Západ?), takže dejme tomu třeba 200%.

21 17.08.2021

Kafkova Proměna se většinou vnímá jako hrůzný, horečnatý sen. Nezapomeňte si ale také všimnout všudypřítomného absurdního humoru, který je do té zdánlivé děsivosti a hnusu namíchán. Člověk se ráno probudí jako brouk a místo toho, aby se divil a nevěřil, usilovně přemýšlí nad tím, jak se teď dostane do práce... Není to k smíchu?!

19 13.06.2017

Havlíčka jsem si oblíbil z jeho povídek a je možná trochu zvláštní, že k jeho vrcholným románům se dostávám až teď. A teprve teď vidím jeho psychologické i vypravěčské mistrovství rozehrané na větší ploše. Tento román je jeden z nejlepších, které jsem kdy četl. Je to skutečný psychologický thriller, napínavý až k prasknutí. Nemohl jsem se od něj odtrhnout, i když jsem tušil, že dobře to dopadnout nemůže. Autor dokáže vyhrotit situace až na samotnou hranici snesitelnosti, pak konečně nastane nějaký obrat, ale i ten se zase po čase dostane na stejnou mez. A tak dál, až k závěru, který je vším možným, jen ne katarzí. O hlavní postavě vypravěče se často píše, jak je rozporuplná (kdo z nás není?), ale já osobně jsem jí naprosto rozuměl a dokázal se s ní zcela sžít. A to i se všemi slabinami a nectnostmi, které má. Tím spíš mě její životní příběh přesvědčil a zajímal. Líbí se mi, jak autor dokázal postavu Neviditelného v závěru abstrahovat z konkrétního člověka v osudovou danost, která stále stojí v pozadí a směje se nám přes rameno... Tím román dostává širší a ještě děsivější dosah. A ještě další rozměry dostává román díky rozborům ve vydání z roku 2006 (mimo jiné i autorova syna, psychiatra Zbyňka Havlíčka), z nichž mimo jiné vyplývá, že bludná, zdánlivě dětinská moc neviditelnosti je odvrácenou stranou základního existenciálního traumatu a úzkosti z přílišné viditelnosti a strachu být stále na očích a pozorován... Geniální, nadčasové a mnoharozměrné dílo!

18 20.09.2023

Nejsem pravidelným Ziburovým čtenářem a vlastně ani cestopisy skoro nečtu. Po knize jsem sáhl proto, že rád chodím po starých cestách a zajímalo mě, jak se/to na takové staré poutní cestě vlastně chodí. Takže nemohu a ani nemusím srovnávat, nebyl jsem nezatížený jakýmkoli očekáváním, překvapením nebo zklamáním. Kniha mě nadchla a přesně vím proč. Myslím, že všichni, kdo píšou, že je to autorova zatím nejlepší kniha, oceňují stejně jako já, jak v knize tiše a nenápadně, s každou další etapou, přibývá niternosti, aniž by tím současně ubývalo nadhledu a humoru. Jak ve vnitřních úvahách, tak i rozhovorech a situacích. Postupně se vynořují fragmenty mnoha lidských příběhů a slévají se do jedné velmi hluboké výpovědi o životě. Nakonec je nejdůležitější to, co Zibura píše na straně 228, totiž že mu tahle cesta vrací víru v lidi. V dnešní době tolika děsivých zpráv o tom, čeho je člověk schopen, je to přesně to, co tolik potřebujeme! Děkuji autorovi za to, že za nás ušel cestu, která člověka vrací zpátky k člověku. A dokázal to předat dál. A zvlášť bych pochválil skvělé ilustrace – mají mnohem silnější náladu a větší hloubku, než by dokázaly fotografie.

17 10.11.2023

Kniha s plným počtem hvězdiček (100%) znamená asi něco v tom smyslu, že přesně naplnila očekávání a účel. Ale u tohoto opusu je to málo, protože dalece přesahuje, co by čtenář očekával a jde nad rámec i té nejbujnější představivosti. Nejen obsahem a tím, co všechno může obnášet být člověkem, ale i skvělou koncepcí (konečně někdo v těch "kulturních univerzáliích" udělal pořádek), obrazovou přílohou a velice čtivě až "výživně" napsaným textem (zvlášť oceňuju vtipně formulované tituly jednotlivých kapitol). Autor se v předchozích knihách věnoval na můj vkus spíš dílčím, přiznejme si, že trochu efektním vnějším bizarnostem, až jsem si říkal, jestli to není škoda, ale v téhle knize jde k něčemu podstatnému a velmi základnímu. Ta kniha zavání člověčinou od začátku do konce. Ono totiž být člověkem je samo o sobě jedna velká bizarnost. Občas se vám z toho smrádku bude dělat špatně a budete se chtít nadechnout čerstvého vzduchu, ale jindy zas zjistíte, že v tom našem čerstvém vzduchu spousta vůní chybí... A nakonec, že i to je prostě jen náš vlastní smrádek. Takže čichejte, čichejte člověčinu a sami uvidíte, co to s vámi udělá. Snad jen jednu výtku bych měl. V závěru autor uvádí i další srovnatelné pokusy hledání kulturních shod, ale mě tam dost chybí kulturně univerzální sedmero lidských ctností, ke kterým v roce 2019 dospěl výzkumný tým antropologů na Oxfordské univerzitě pod vedením Olivera Scotta Curryho (přidávám do Zajímavostí). Jinak ale kniha ve své koncepci, záměru a záběru nemá chybu.

15 20.10.2022

Abych to napsal hezky česky, lidově a od podlahy, toto je skutečný biografický majstrštyk. Navzdory podtitulu nejde o žádný laciný bulvár odhalující slabé lidské stránky slavných osobností, ale o hluboký a vrstevnatý román postavený na velice pečlivě, až obdivuhodně nastudovaných faktech. Obdivuju lehkost, s jakou se autorovi podařilo propojit Erbenův osobní život s jeho prací a literárními inspiracemi a to vše na pozadí skvěle vykreslené doby a témat, která se tenkrát mezi českými obrozenci řešila, žila a vášnivě diskutovala. V románu najdete Erbenův portrét (nejen ten vědomý, ale i podvědomý na základě jeho snů a vizí), ale setkáte se tu i s Čelakovským, Němcovou (ach, nešťastná to žena...), Palackým (kdybychom toho neměli, museli bychom si ho prostě vymyslet), Šafaříkem, Sabinou, Havlíčkem (velký sympaťák!) a zvlášť do kontrastu jsou postaveny osobnostní i tvůrčí naturely Erbena a Máchy jako dvou vrcholů českého romantismu, které si přitom vzájemně nemohly příliš porozumět. Všichni jsou vylíčeni velice plasticky a autenticky, nejde o žádné povrchní karikatury. Smekám přede všemi, kteří tenkrát pro identitu národa tolik udělali. Kniha mě úplně motivovala něco si k tomuto období našich dějin pořádně nastudovat. Ve škole se o ní učíme v podobě muzejní chodby s řadou kamenných bust na piedestalu, ale tento román odkývá vnitřní dramata, spory a konflikty, která ta doba s sebou nesla. Je vlastně škoda, že kniha nevyšla v nějakém významnějším nakladatelství, pak by totiž podle mého názoru vzbudila daleko větší pozornost a ohlas, který by jí správně náležel.

15 09.06.2020

Pro mě jde o literární událost letošního roku, která má všechno, co mám rád – finskou přírodu, sepětí člověka s místem napříč generacemi jednoho rodu a magický realismus, kde se sny, staré příběhy, pověsti a předkové stále nějakým způsobem objevují v životních příbězích současníků. Je tu i hodně prvků severské lidové kultury, zvyků, znalostí, dovedností, řemesel, zkušeností a těžkých osudů. Fascinuje mě, jak přirozeně autorka dokázala zaplést jednotlivé příběhy nositelů jednoho rodu v průběhu pěti staletí nejen mezi sebou, ale i s proměnami místa a velkými dějinami, které i na tuto venkovskou samotu osudově doléhají. Vše se tu prolíná jako ty úponky vegetace na obálce i krásných průvodních ilustracích a jak se výstižně píše na předsádce: "Kořeny lidí a lesa se proplétají v hlubinách země". Knihou prostupují i opakující se motivy, jako je např. tajemná žlutá orchidej rostoucí na blatech, jejíž jméno nikdo nezná. Samotný žánr je pozoruhodný, protože jde vlastně o povídky, které se svou provázaností a vazbou k jednomu rodu a jednomu místu skládají do románu, a tak jde současně o kapitoly – a všechny jsou velmi silnými lidskými příběhy. Určitou ženskou moudrostí a intuitivním vhledem do charakterů a prožitků postav mi to připomnělo mou jinou oblíbenou knihu "Čarování s láskou" od Louise Erdrichové z úplně jiného konce světa. Líbilo by se mi, kdyby kniha byla vybavena rodokmenem postav pro snazší orientaci napříč kapitolami / generacemi, i když na druhou stranu ta přesná genealogie tu není tak důležitá a není důvod se v tom příliš utápět. Nevím, co víc k tomu napsat, prostě kniha, která má obtížně pojmenovatelné kouzlo a nedá se dostatečně vynachválit: 110%.

13 24.06.2024

Z dětství si už moc nepamatuju, ale můj syn knihu hltá právě tak, jako já před třiceti lety. Když si spolu s ním knihou znovu listuju, začínám chápat její plný rozměr. Ve své podstatě je to velkolepá kniha o tom, že když se k lidské inteligenci, vynalézavosti a důmyslnosti přidá přátelství, soudržnost, věrnost a úcta, není nic, co by mohlo člověka položit na kolena. K tomu je jako koření přidáno napětí, tajemství, dobrodružství a spousta poznatků v přesně namíchaném poměru. Obdivuji na Vernovi jeho schopnost neopájet se jen technologií, pokrokem a vědou, ale dohlédnout také až na samotnou dřeň toho, co znamená být člověkem. Právě v tom jsou jeho knihy neopakovatelné a nesmrtelné.

13 20.07.2017

Na mayovkách jsem vyrostl, tak jsem právě tuto kratší nabídl svému synovi. A baví ho úplně stejně jako mě před třiceti lety. Když neodolám a znovu zalistuju, překvapuje mě, jak je to pořád dobře napsané. Má to vše, co má literatura tohoto typu mít – působivé popisy prostředí, jasné charaktery, živé dialogy, postupně budovanou zápletku a napětí, vypjatě akční situace, ale také odlehčující humor a všudypřítomné humanistické poselství. Děkuji Karlu Mayovi za to lepší, co ve mně je.

13 16.07.2017

Opravdu špičková sci-fi neposouvá jen meze technologicky nebo fyzikálně možného, ale také překračuje hranice naší představivosti a lidského porozumění. Právě to se Lemovi v tomto románu podařilo, a proto jde o nesmrtelnou klasiku. Základní téma jeho děl – člověk objevuje daleký vesmír, ale přitom nezná sám sebe, svůj vlastní vnitřní vesmír – je tu podané v té nejčistší a nejpalčivější podobě. To už není jen sci-fi, ale hluboká, zneklidňující filosofie s otevřeným koncem.

13 16.06.2017

Z dětství už si knihu nepamatuji, ale když jsem o verneovkách vyprávěl synovi, začal se zajímat o Dvacet tisíc mil pod mořem, protože ho všechno kolem moře baví. Dlouho, hodně dlouho jsem váhal a zvažoval, jestli mu nabídnout tuto starší originální verzi, nebo modernější převyprávění Ondřeje Neffa. Nakonec jsem zvolil původní verzi a udělal jsem dobře. Syn je z ní nadšený a už se těší na další verneovku. Adaptace Ondřeje Neffa neznám a nemohu tedy tvrdit, že jsou špatné, ale ze své zkušenosti mohu říct, že jeho předpoklad, že původní verneovky jsou pro dnešní děti zastaralé a nudné, neplatí. Pořád jsou děti, kteří Vernovi propadnou právě tak, jako kdysi jejich tátové...

13 10.06.2017

Zrovna nedávno jsem přečetl výbornou populárně odbornou knihu na stejné téma "Měnící se svět", takže toto byla velmi vítaná beletristická třešnička. Mohu autora jenom pochválit, jak dokázal vše pečlivě nastudovat a využít to, co víme nebo tušíme z archeologických pramenů nebo etnologických analogií. Že se vůbec pustil do mezolitu jako období, které je mezi laiky poměrně neznámé a ani nebývá často literárně zpracovávané, a navíc dokázal příběh umístit do zcela přesných lokalit, kde jsem doma, je skvělé! Z literárního hlediska jde o víceméně tradiční vyprávění, i když je zajímavé (jak si jeden z předchozích komentátorů povšiml), že tu záměrně schází přímá řeč. V první polovině je dějové napětí spíš nahrazeno detailním vylíčením způsobu života a prostředí, naopak druhá polovina utíká rychle a napínavě jak detektivka. Můj problém byl, že jsem víceméně tušil (zejména na základě popisu vzhledu postav), odkud asi Labuť "přiletěla", takže vše postupně víceméně směřovalo k tomu, co jsem očekával. Líbilo by se mi víc prvků magického realismu (kterým je příběh vlastně jen orámovaný) a možná i méně tradiční, experimentálnější forma vyprávění, což by se podle mě k tehdejší mentalitě těsného prolínání fyzického s magickým/spirituálním spolu s odlišným vnímáním času velmi hodilo. Na druhou stranu autor pouze nepopisuje způsob života a technologii, ale také vystihuje odlišné vnímání práce, času, povinností a autority, v nichž se první zemědělci tolik odlišili od lovců a sběračů. Na závěr je třeba pochválit i vkusný výtvarný doprovod a celé knižní zpracování edice. Opravdu hezká kniha, doufám, že tento zdařilý úkrok autora od detektivky do archeologické beletrie nebude poslední.

12 23.05.2024

Nepříliš nápaditá, zato však o to křiklavější obálka spolu s podivně všeobjasňujícícm názvem a především bombastická reklama ve stylu "Ve škole vás to učili špatně a vše je úplně jinak" může odrazovat nebo aspoň svádět k nedůvěře. Tak to bylo v mém případě. Teď jsem se však do knihy zakousnul a nemohu se pustit, ačkoli mi občas padá čelist údivem a mysl se plní nadšením z poznání i radostí při sledování argumentů. Abych to zkrátil, tuto knihu je jen obtížné přecenit a skutečně způsobuje přesně to zásadní kognitivní zemětřesení, kterou slibuje. Kromě inovativního přístupu, postupně se rozvíjející argumentační linie podložené příklady také přináší celou řadu zajímavostí a případových studií z historie i prehistorie, u kterých se prostě nedá nudit. Propojení nejaktuálnějších poznatků z archeologie, antropologie, historie a dějin politického myšlení a nezpochybnitelná erudice obou autorů spolu se svěžím a čtivým stylem dělá z této knižní cihly povinnou literaturu pro každého, kdo má o tyto obory zájem. Je to další cihla do porozumění světu, který žijeme. Knihu je třeba číst velmi pomalu – ne proto, že by nebyla čtivá, ale proto, že cihličky našeho porozumění je třeba nově přeskládat postupně jednu po druhé, aby se nám to naráz úplně nezřítilo. Základní myšlenkou je, že lidským dějinám je třeba vrátit jejich lidský a tedy bytostně tvořivý a improvizovaný rozměr, který se mnohdy zcela vymyká zažitým teoretickým šablonám a učebnicovým modelům. Lidé vždy, a to od nejstarších dob, vědomě experimentovali se společenským uspořádáním a rozmanitost těchto forem soužití se naprosto vymyká zjednodušeným a nesprávným evolučním modelům. Na první pohled se může jevit zaměření autorů na otázku dějinného vývoje ne/rovnosti a ne/svobody jako dost úzké, ve skutečnosti se ale otevírá do celé řady podstatně širších souvislostí. Zvlášť bych ocenil i zajímavý nápad, kdy názvy kapitol vlastně shrnují to, co v nich bude probíráno, což velice napomáhá sledování široce, přes několik set stran rozklenuté myšlenkové linie. Takže ačkoli jsem se ještě ani zdaleka nedobral závěrečné kapitoly, která vysvětluje, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, zakončím zvoláním "Lidé čtěte (to)!" a jdu si zase číst. Dávám 120 % nejen knize samotné, ale i nakladatelství za to, že přináší českým čtenářům právě takto zásadní knihy (jako je Diamond, Krause nebo právě Graeber s Wengrowem) v perfektním redakčním zpracování.

12 26.03.2024

Číst Pastoureaua znamená vydat se s průvodcem do hlubin kulturní paměti. Je to průvodce s neuvěřitelným rozhledem, všímavostí, hloubkou a mimořádným citem pro nejrůznější souvislosti, asociace a synchronicity. Je neuvěřitelné, jak čtivě, komplexně a ze všech možných stran (nejen symbolických, historických, ale i zoologických) dokázal v této knize uplést kolem medvěda tak hustou síť významových vztahů a souvislostí. Ale přitom je to síť, která medvěda nespoutává a neomezuje, ale naopak mu vrací jeho původní sílu a hloubku významů. Přitom nic z toho nejsou únavné nebo podružné detaily, medvěd je zde zrcadlem obecného vývoje evropských hodnot od pravěku přes středověk až po 20. století. Myslím, že každý, kdo si knihu přečte, už bude na medvěda nahlížet úplně jiným způsobem a pocítí i jistou posvátnost, které se dříve tento někdejší král zvířat v našem vědomí i podvědomí těšil. A také velký smutek a lítost: "Zabíjením medvěda, svého příbuzného, svého obrazu, svého prvního boha, člověk již dlouhou dobu zabíjí vlastní paměť a více či méně symbolicky i sám sebe. Na to, abychom mohli doufat v nějaký zvrat, už je příliš pozdě." Tato kniha je v jistém smyslu krásným, ale o to bolestnějším náhrobním pomníkem tohoto zvířete... Jediné, co by bylo možné vytknout, je, že ačkoli autor zapracovává celoevropský kontext (např. je tu i zmínka o českém "tabuovém" jménu "medvěd"), přeci jen primárně a především vychází z francouzského prostředí, až se zdá, že Francie byla vždy kulturním pupkem Evropy. Nicméně, ono to tak nejspíš opravdu bylo... 110%  

12 04.12.2022

Nedávno jsem přečetl v anglickém překladu, takže můžu rovnou prohlásit, že jde zatím o nejlepší a také nejaktuálnější publikaci o archeogenetice v češtině. Velká pochvala nakladateli, že ji tak rychle vydal, protože knihy na toto téma velice rychle stárnou. Kniha je velice čtivá a přitom odborná a seriózní, J. Krause je jednou z největších kapacit ve svém oboru. Dovedu si představit (už to slyším...), že některým lidem bude vadit zdánlivá snaha o senzační aktualizaci, takže chci rovnou zdůraznit, že když autoři v roce 2018 psali o roli šíření infekčních nemocí v (pre)historické Evropě, bylo to až neuvěřitelně prorocké, žádná laciná aktualizace. Velké emoce možná vzbudí i téma migrace a jak autoři správně píšou, přináší vlastně argumenty oběma stranám. Takže toto je prostě věda a na čtenářích je, jestli si z toho chtějí mermomocí vytvořit nějakou ideologii a dávat faktům znaménka plus, nebo minus. Perfektní kniha, čtěte co nejdřív, než se sama stane prehistorií našeho vědění. Zatím shrnuje dosavadní poznání o osidlování Evropy zcela přesně, aktuálně a poutavě. 110% nejen za knihu samotnou, ale i za nakladatelský počin.

12 19.09.2022

Velice čtivě, čtenářsky vlídně až laskavě a přitom hluboce napsaná kniha. Je radost sledovat autorův tok myšlenek a argumentů, a to dokonce i tehdy, když nesouhlasíte a máte pocit, že občas vám autor posouvá oblíbeného Tolkiena někam jinam, než ho sami máte a chcete mít. Já jsem ten pocit měl na několika místech. Tak třeba nemohu souhlasit s tím, že metafory slova a světla při stvoření Ardy jednoznačně odkazují na křesťanskou biblickou tradici, protože ve skutečnosti jde o vcelku univerzálně rozšířený kosmogonický motiv. Stejně tak nesouhlasím, že v Tolkienově legendáriu není nikde uvedeno, že vše dobře skončí a zlo bude nakonec poraženo. Tady autor vůbec nezohlednil Mandosovo proroctví v Quentě Noldorinwa (obsažené v Pádu Gondolinu), že Morgoth bude poražen černým mečem Túrina Turambara a všichni lidé budou pomstěni. Tentýž motiv Tolkien využil i v nepublikovaném fragmentu koncem svého života, jak Christopher Tolkien uvádí v komentáři k Legendě o Sigurdovi a Gudrún, takže je zjevné, jak moc bylo toto nadějeplné proroctví pro Tolkiena důležité. Dále když autor píše o tom, že smrt je pro lidský rod v Tolkienově pojetí návratem do ztraceného ráje, v Silmarillionu se naopak výslovně píše, že to, kam lidé po smrti odcházejí, je veliká záhada, kterou neznají nejen elfové, ale možná ani Valar. S tím souvisí i to, že autor vůbec nezmiňuje, že podle Silmarillionu byla smrt pro lidský rod Ilúvatarovým darem, který měl člověku přinést možnost osvobození, ale Morgoth tento dar smrtelnosti změnil na břímě a bolest. Jinak se ale autor velice dobře vyrovnává s příliš jednoduchými, symbolickými až alegorickými výklady a dobře dokáže proplouvat všemi rozpory a nejednoznačnostmi Tolkienova díla. Zatímco v Garthově knize Světy J. R. R. Tolkiena mi zcela chyběly křesťanské inspirační zdroje, tady mi občas až přebývaly, ale velmi si cením autorova silně formulovaného přesvědčení, že jakékoli dokladování "křesťanskosti" dělá Tolkienově dílu medvědí službu a ničí svébytné kouzlo Středozemě. Pro mě je právě zajímavé to napětí mezi prvotní Tolkienovou snahou navrátit Anglii ztracenou mytologii a současně své dílo v průběhu života kormidlovat do vod křesťanské teologické tradice. To s sebou přineslo spousty koncepčních a ideových komplikací, se kterými se musel Tolkien jako tvůrce vyrovnávat, ale také nevyčerpatelnou hloubku, která nikdy nebude moci být definitivně zastřešena. Závěrem jedna trefná citace, které mnou pohnula. Tolkienova tzv. úniková literatura není "útěk od skutečnosti do oblasti chimér a přeludů. Je to únik ze žaláře nepravé pseudo-skutečnosti (moderního, vědecko-technického světa užitku, účelovosti a prospěchu, zbaveného smyslu a kouzla) ke skutečnosti, jaká vpravdě jest". Neboli pro Tolkiena nebyla fantazie únikem od reality, ale nástrojem jejího hlubšího poznání a metodou, jak se dobrat její skryté podstaty. Takže, jak je patrné, mám ke knize pár zásadních výhrad a přitom ji obdivuji a vřele doporučuji... To už svědčí za vše.

12 09.05.2022

Krásný baladický příběh vystavěný po vzoru antické tragédie. Základním hybným momentem je tu neodvratitelné naplňování sudby podobně jako např. v mýtu o Oidipovi, i když v této verzi je několik výraznějších možností jejího odvrácení. Oproti jednodušší a mnohem kratší verzi v Silmarillionu je příběh daleko více rozpracovaný, významově hlubší a nadčasový, obohacený o výborně napsané, mnohovrstevnaté dialogy, ve kterých hrdinové lépe odkrývají své nitro, rozhodnutí a motivace, a také o detailnější popisy krajiny, putování a klíčových situací. Zasazení příběhu do kontextu širších dějin Středozemě tu lépe vynikne. Všechny tři klíčové příběhy Silmarillionu (o Túrinovi a Nienor, o Berenovi a Lútien a o Tuorovi a Idril v Pádu Gondolinu) jsou pozoruhodně propojené. Zvlášť silný moment je pro mě už jen to to, že cesty bratranců Túrina a Tuora se během jejich putování letmo protnou u zamrzlých Ivrinských tůní, ale Túrin o tom neví a Tuor vůbec netuší, o koho jde, ačkoli jejich osudy spolu tak těsně souvisí. Ve všech třech příbězích je důležitým tématem hluboké pouto (milostné a přátelské) mezi člověkem a elfem a také rozdíl v povaze a údělu obou rodů. Vlastně se dá říct, že tragický příběh o Túrinovi a Nienor tvoří kontrapunkt ke šťastnému příběhu o Berenovi a Lútien, zatímco Pád Gondolinu je jejich katastrofickým a současně vítězným vyústěním. Takže si nemyslím, že by tento příběh o Húrinových dětech měl čtenáře odrazovat svojí tragičností (a pokud by přeci jen z knihy padala beznaděj, doporučuju pointu, kterou jsem vložil do Zajímavostí...). Oběť Túrina a Nienor není marná, protože jejich otec Húrin svým heroickým odpíráním zlu i za cenu rodinné tragédie oddálí Pád Gondolinu. Jen díky němu tam ještě může přijít Tuor, zplodit s Idril budoucího Morgothova přemožitele "Půlelfa" Eärendila a vyvést zbytek elfů do bezpečí. Túrina tu snad nejlépe vystihují jeho vlastní slova: "Nemůžeme-li zlo nadobro přemoci, můžeme ho aspoň zraňovat a překážet mu. Vítězství je totiž vítězství, i když je sebemenší, a jeho cena netkví jen v tom, co z něj vyplyne." Tuhle "holou odvahu a vůli" čelit silám, které nelze přemoci, ostatně Tolkien ve svém slavném eseji o Béowulfovi "Netvoři a kritikové" spatřuje jako základní prvek severské mytologické tradice. Túrin je nejen oidipovský, ale i sysifovský hrdina, který nepolevuje ve svém úsilí ani tehdy, kdy naděje není na dohled a vše se zdá marné. (Prostě ne proto, že "to dobře dopadne, ale proto, že to má smysl", jak by řekl Václav Havel). Ano, to vytrvalé odpírání zlu i za cenu těžkých obětí, ale i fatálních omylů a selhání má pro mě až politické a dějinné konotace. Knihu lze číst i jako filosofickou meditaci nad vztahem předurčenosti a svobodné vůle, pro mě je však především úžasným příběhem o povaze lidského srdce, o jeho obrovské síle, ale i slabosti a zranitelnosti.

12 02.09.2021