witiko komentáře u knih

Kafkovi málokdo rozumí už jen proto, že je na něm nabalena spousta stereotypů a literárně-vědních pojednání a interpretací. Až si člověk říká, že už to ani nemá cenu číst, když je to taková věda. Ve skutečnosti je třeba všechno tohle hodit za hlavu. Číst Kafku takového, jaký je – pro každého jednotlivého čtenáře. Teprve pak oceníte přízračnou snovost a současně oslnivě ostré vnímání detailů, existenciální vážnost a přitom všudypřítomný absurdní humor a odstup. Dokonale vystavěné drama hodné antické tragédie, jež ale zůstává nedokončené, otevřené a ne(do)vyslovené... Pro mě osobně je Josef K. vůbec nejoblíbenější románovou postavou. Zdaleka není pasivním kolečkem v soukolí nesmyslného sytému, jak se obecně tvrdívá, naopak je to velký bojovník, pokušitel a hledač smyslu. Prostě "svému Kafkovi" rozumím a sám zažívám v jiné podobě stejné pocity jako jeho románové alter ego. Pro mě jedna z největších knih, která kdy byla napsána!

9 13.06.2017

Eduard Petiška je dodnes nepřekonaný klasik dětské literatury a tato knížka patří spolu s Alenčinou čítankou mezi jeho nejlepší. Měl úžasný dar vidět svět dětskýma očima a když tuto knihu čtete svým dětem, sami se vrátíte zpátky do dětství. Jedna z nejhřejivějších knih, kde všechno je tak, jak má být a vše je v pořádku. Pohlazení pro dětské i dospělé duše.

9 22.03.2017

Krásně napsané, jasnozřivé a překvapivě aktuální, protože to míří nejen ke Kunderově současnosti, ale i k naší budoucnosti. Autor tu nepopisuje jen specifika, vzestup a tehdejší pád střední Evropy, ale hrozí se budoucího úpadku celé Evropy. V tomto smyslu si troufám nesouhlasit s Apo73, neboť název "Unesený Západ" tu má podstatně širší význam - jde tu o vizi Evropy původně "založené na myslícím a pochybujícím já, charakterizovaného kulturní tvorbou pojatou jako výraz tohoto jedinečného a nenapodobitelného já", jež postoupila tuto někdejší roli kultury (definované jako "realizace svrchovaných hodnot") už jen žurnalistice, médiím a popkultuře. To je riziko srovnatelné s ruským totalitarismem, protože obojí "unáší" tvůrčí rozmanitost Evropy. Uneseným Západem je tu tedy unesená kultura. Podle Kundery jen kultura jako jediná odůvodňuje (jak nás naučila zkušenost Střední Evropy, zejména když nám šlo o přežití) existenci národa nebo celého nadnárodního kulturního prostoru. A jen s tímto únosem kultury z našich životů může dojít i k únosu celé Evropy.

8 01.04.2024

Skvělá publikace na velmi zajímavé téma, poutavě, srozumitelně a přehledně napsaná (jak pro širokou, tak i odbornou veřejnost), obrazově bohatě vybavená a názorná. Zdaleka ne všichni archeologové umí psát tak, aby to nebyla suchařina. Současně autor píše velmi opatrně a pečlivě zvažuje míru jistoty všech tvrzení. Líbí se mi i střídání regionální (východočeské), české a celoevropské perspektivy a schopnost vypíchnout hlavní trendy a specifika. Uvítal bych podstatně bohatší zapracování výsledků nejnovějších výzkumů z oblasti archeogenetiky a populační genetiky. Různé formy interakce obou populací jsou archeogeneticky dobře sledovatelné a už se jim věnovala řada zahraničních studií. Některé jsou dobře shrnuté i v populárně odborných publikacích (v češtině např. Zrození Evropanů). Stejně tak nejnovější genetické poznatky o schopnosti trávit mléko v dospělosti jsou podstatně jiné, něž kniha předkládá, a posouvají tzv. laktázovou perzistenci u většiny evropské populace do daleko pozdějších období. Archeogenetika je nicméně prozatím dluhem celé české archeologie. Jinak jsem se ale spoustu věcí dozvěděl a v tom kniha určitě naplnila moje očekávání i svůj účel.

8 04.01.2024

Zpočátku jsem byl nadšený, jak je to čtivá, chytře i vtipně napsaná kniha, ale postupně se začaly vkrádat rozpaky. Především v první části knihy, která chce čtenáře seznámit s lidskými dějinami, jak nám je vyprávějí naše vlastní geny, jsem začal nacházet velmi sporné a diskutabilní informace (např. že anatomicky moderní člověk se začal z Afriky šířit před více než sto tisíci lety – většinou se uvádí cca o polovinu kratší doba), vzájemně se vylučující tvrzení (např. v kapitole o tom, kdy jsme jako Evropané získali mutaci umožňující trávit mléko i v dospělém věku), občas uniká pointa (např. archeologické doklady o konzumaci medu jsou v kapitole věnované trávení mléka jen proto, aby kapitolu mohla zakončit oblíbená snídaně, nebo proč?) nebo nit výkladu zůstává jaksi nedotažená (v kapitole o bílé barvě kůže je nakonec jen letmá zmínka, že se do Evropy rozšířila z východu, ale kdy a proč právě odtud?)... Mojí důvěrou v kompetentnost autora na poli prehistorie značně otřásla věta, že Keltové, kteří osídlili západní pobřeží Británie (ve skutečnosti sem ale byli spíš zahnáni během anglosaské invaze), "jsou na severu známi jako Piktové, na východě jako Sasové". Co je to za pitomost? Výsledně se mi jeví, že zajímavost tématu, snaha o čtivost a určitou dávku humoru v první části knihy občas převažuje nad spolehlivostí a přesností. V tomto smyslu s informacemi o genetické prehistorii Evropy lépe zachází vědecká novinářka Karin Bojsová (viz Podobné knihy). Na druhou stranu, další kapitola o možnostech, ale hlavně limitech osobního genetického testování je výborná a trefně formulovaná. Stejně tak kapitola o identifikaci královských kostí Richarda III. a rozkrývání příbuzenských sňatků v habsburském rodokmenu pomocí DNA je nesmírně zajímavá. Druhá část knihy o nejrůznějších mýtech a stereotypech v souvislosti s genetikou (pro kterou máme, jak autor píše, přímo kulturně naprogramované nepochopení) je skvělá – např. kapitola o neexistenci "rasy" je mimořádně důležitá, protože spousta úplně obyčejných lidí to stále nechápe, aniž by nutně byli rasisté. Stejně tak důležitá je kapitola o složitostech a nejednoznačnostech hledání genetických příčin vloh, nemocí a psychopatických projevů. V kapitole o čtení celého lidského genomu jsem se moc nechytal, přestože se autor snaží o populární výklad. Genetika vyjadřovaná v písmenkách už přesahuje moji představivost. Takže celkově hodnotím asi tak na 85% přínosu. Závěrem si neodpustím jednu výhradu k nakladatelství – takovéto knihy z oblasti evoluce, genetiky a původu člověka, které stárnou (jak sám autor píše) už ne v řádu měsíců, natož pak let, ale přímo týdnů, by se měly přeložit a vydat co nejdříve, nikoli pět nebo šest let po vydání... Pro čtenáře z toho vyplývá jediná rada – přečtěte si co nejdříve, romány snadno počkají a jen tak nezestárnou, ale u této literatury je třeba aspoň běžet za vzdalujícím se vlakem, když už se nemůžeme vézt ani na zadním nárazníku. A nakonec ještě jedna drobnost – grafická podoba knihy je příjemná a zvolený font se hezky čte, ale opravdu by nešla vymyslet trochu nápaditější a chytřejší obálka?

8 03.03.2022

Klostermannovy povídky nestárnou a nezastárnou. Díky své opravdovosti, úžasné dokumentární hodnotě, vypravěčskému talentu a touze vyprávět, lidským charakterům z masa a kostí, nadčasovým lidským situacím, barvitým popisům krajiny a přírody v proměnách ročních dob i dějin, soucitu a lidskosti, moudrému nadhledu a hodnotám, které teprve v drsném zápolení člověka s přírodou oživují a stále zůstávají živé.

8 20.02.2022

Kniha je důležitá především tím, že tak naléhavá témata podává srozumitelnou formou, přístupnou všem aspoň trochu přemýšlivých čtenářům. Je plná velmi zajímavých a poučných příkladů (třeba proč v dosavadní historii automobilového průmyslu vítězila benzínová auta nad elektrickými), trefných analýz, které se nebojí pojmenovávat věci správnými slovy (třeba neutěšený, skoro až neudržitelný stav zákonodárství a soudnictví), i když občas se najde i nějaké to slabší, banálnější místo (třeba, že bychom měli častěji vzhlížet k nebi, abychom si uvědomovali širší rozměr). Výborné a velmi názorné jsou i fotografie a grafy.  Musím přiznat, že mě trochu naštvala poněkud laciná kapitola o nezvládání pandemie covidu v Česku. V obecných závěrech s autorem naprosto souhlasím, ale jeho kritika vládních opatření se mi zdá stejně zmatená, nelogická a nedůsledná jako byla ta opatření samotná. Z kapitoly mám dojem, že byla sepsána narychlo těsně před vydáním bez možnosti nějaké opravdu hlubší analýzy. Jinak se mi zdá, že koncepce knihy nedrží úplně pohromadě, protože v jednotlivých kapitolách autor utíká k velmi vzdáleným souvislostem, které se samotného tématu kapitoly dotýkají už spíš vzdáleně. Vlastně mi ani těch 7 zákonů nepřijde zcela srovnatelných na to, abychom je brali jako nějaké ucelené "zlaté sedmero". Spíš těch sedm kapitol beru jako pokus dát strukturu velmi širokým úvahám a souvislostem. Ale s chutí a s velkým zájmem jsem si přečetl a vřele knihu doporučuji. Akorát to netesejme do kamene a mysleme u toho!

8 15.06.2021

Měl jsem v ruce všechny tři knihy o Germánech, které v češtině postupně vyšly (viz Podobné knihy), abych si je porovnal, a byl jsem velmi překvapen... Když si odmyslíte ideové východisko historického materialismu a zřejmě povinné citáty z Marxe a Engelse (autor pocházel z NDR), je tato stará monografie jasně nejlepší – nejpodrobnější, nejlépe strukturovaná a nejlépe napsaná. Dobře to ilustruje třeba téma germánského zvěrného stylu jako vrcholu jejich uměleckého řemesla – v této knize se o tom dočtete na několika stránkách včetně černobílých i barevných ilustrací, v mladší publikaci je tomu věnován jeden odstavec a jedna stránka černobílých ilustrací, zatímco v nejnovější publikaci se o tom kromě jedné letmé zmínky nedozvíte vůbec nic. Obecně se mi líbí, že se autor nesoustředí ani tak na dějinné potýkání Germánů s Římskou říší, ale na etnografii a kulturní dějiny – podává velice podrobný popis způsobu života včetně aspektů, které v novějších dvou monografiích úplně chybí. Je také nejpoutavěji napsaná, s celou řadou opravdu zajímavých vhledů, postřehů a souvislostí. Kupodivu nijak výrazně nezastarala – určitě od té doby přibyly nové archeologické nálezy (a víme daleko více o pravlasti a šíření Indoevropanů), ale celkový obraz způsobu života Germánů je tu podaný velice přesně a detailně. Dokonce i v názornosti obrazové přílohy a množství obrázků a mapek v textu nemá konkurenci, zvlášť šikovná je i podrobná časová osa nejrůznějších vývojových aspektů germánské kultury v závěru knihy. Takže, pokud byste se chtěli o Germánech něco dozvědět, nenechte se odradit tím, že je tato kniha padesát let stará. Těm novějším pořád směle konkuruje, pokud je v mnoha ohledech vyloženě nestrčí do kapsy.

8 28.09.2020

Srovnatelná kniha, která by byla tak nabitá srozumitelně a čtivě podanými informacemi o osidlování prehistorické Evropy, v češtině zatím není, to bez diskuze. Autorka zachází s fakty i hypotézami přesným způsobem a je to vědecká novinařina v tom nejlepším slova smyslu. Text je výborně strukturovaný a podává příběh Evropy ve třech hlavních kapitolách odpovídajících třem hlavním migračním vlnám – lovci a sběrači před 43 000 lety, zemědělci před 8 000 lety a Indoevropané před 4 800 lety. Jde vlastně o literaturu faktu obohacenou o osobní autobiografickou rovinu, která může sloužit i jako turistický průvodce po nejvýznamnějších archeologických a výzkumných lokalitách pravěké Evropy. Většina podaných informací je pořád ještě aktuálních, jen mě dost zklamalo, že autorka při mapování genetické prehistorie předindoevropské Evropy vychází jen z mitochondriální DNA (předávané po ženské linii), zatímco Y-DNA takřka opomíjí, protože (jak sama přiznává) v době vydání knihy bylo odebírání vzorků Y-DNA ze starých kostí ještě velmi složité a takových výsledků bylo jen málo. Dnes už je to úplně jinak. Díky tomu třeba víme, že po mužské linii se způsob šíření zemědělství dost lišil od toho, který autorka podává na základě mitochondriální DNA. Zemědělské genetické haploskupiny jsou v Evropě daleko častější na úrovni mitochondriální DNA, zatímco na úrovni mužské Y-DNA jsou spíš marginální. Skoro to vypadá tak, že muži z lovecko-sběračských skupin si velmi často brali ženy od zemědělců a tak se učili, jak obdělávat půdu, ale to je jen moje nepodložená hypotéza. Určitě však za putováním zemědělství nebyla jen migrace, jak tvrdí autorka, ale také předávání a šíření znalostí. Osobní rovina hledání autorčiných vlastních předků text zbavuje akademické suchopárnosti, možná je ale (hlavně v závěru knihy, kde mě autorčina osobní genealogie vyloženě nebavila a nedokázal jsem se na ni soustředit) až trochu předimenzovaná. To souvisí i s výraznou, i když zdaleka ne výhradní orientací na severní Evropu a hlavně Švédsko, což může být pro české čtenáře dost odtažité. Konečně mi v knize chyběla přehledná časová osa nejvýznamnějších vývojových milníků a také velmi citelně schází rejstřík. Přes to všechno chci ale vyzdvihnout jedinečnost celé knihy jako počinu a konceptu, všechny tyto pihy na kráse nakonec odpouštím a dávám maximální hodnocení.   

8 22.03.2020

Kniha je výborně napsaná, ale přesto jsem se nemohl dočkat, až ji budu mít za sebou. Raději přečíst na posezení než s ní trávit pár týdnů... Proč? Napětí je tak dusivé, že by se dalo krájet jak ta mlha nad Jakubem v první povídce. Zkrátka nepříjemné, stísňující čtení. Za vším tušíte, že to nemůže dopadnout dobře. Autor je skvělý psycholog, umí výborně líčit psychologii postav z drobných detailů a odvozovat jejich pocity ze sotva znatelných gest nebo záchvěvů ve tváři, ale také zapůsobit na čtenáře tak, že ani nedutá. I popisy (krajiny, prostředí, pracovních činností...) jsou skvělé a výborně evokují atmosféru. Přesto mě ale kniha zklamala tím, co jsem si od ní sliboval a co se nenaplnilo – a to je spjatost lidských osudů s místem. Kolem rybníka Jakuba se ve skutečnosti odehrávají jen dvě povídky, jen v nich samo místo nějak výrazněji vstupuje do děje. Ve skutečnosti tématem povídkové knihy jsou spíš lidé, kteří prožívají vypjaté existenciální situace. (Do těchto téměř baladicky laděných příběhů mi navíc nezapadala poslední povídka, která sice docela výstižně líčí kvintesenci porevoluční doby 90. let, ale svojí strukturou ani laděním k ostatním příliš nejde.) Zkrátka bych si dovedl představit, že samo místo a krajina kolem Jakuba bude zřetelnějším hybatelem malých lidských příběhů ve velkých dějinách. Třeba tím, že jim dává kontinuitu, východisko, smysl nebo naději? Nebo jen tím, že zůstává hluché a netečné a nabízí torza předchozích, už dávno zapomenutých příběhů beze smyslu, jejichž souvislosti může odhalit až čtenář? Nevím, ale nejsem autor, abych to vymýšlel. Myslel jsem, že právě tím mě autor osloví, což se bohužel nestalo.

8 16.02.2020

Mimořádně zajímavá, podnětná a skvěle napsaná kniha, která odkrývá "snovou", imaginativní rovinu evropské kultury. Pro každého, kdo se alespoň trochu (a třeba i laicky) zajímá o středověk, symboliku nebo dějiny evropské kultury obecně, nabízí opravdový požitek z čtení a poznání. Ačkoli jsme dědici středověké evropské kultury, autor ukazuje středověk v jeho dost zásadní jinakosti, která se nám jeví srozumitelnější teprve v postupném vývoji. Středověk se před námi otevírá jako kultura s bytostně jinou mentalitou a způsobem vnímání. Současně autor vytyčuje pole novému vědnímu oboru dějin symboliky tím, že klade celou řadu otevřených otázek a ukazuje na spoustu prázdných míst našeho zájmu a porozumění. A nastavuje přitom laťku zatraceně vysoko! Jsem zvědav, jakou odezvu bude mít kniha zejména mezi historiky (středověkého) umění. Mně osobně kniha ukázala evropský středověk jako "dobu snění" – tedy dobu, která snila o sobě samé, ale i dobu, o které se dobře sní. A přitom toto snění není na překážku historického bádání, ale naopak. Zvlášť bych ocenil velice čtivý a přirozený překlad, na druhou stranu mě poněkud dráždí, proč překladatel namísto "lidé" volí asi doslovné, ale v češtině podivně hyperkorektní sousloví "muži a ženy"... P.S. Pozor, na trhu jsou i vadné výtisky bez krásné ilustrační přílohy, tak se neochuďte!

8 07.02.2019

Hodnocení této knihy je obzvlášť těžký oříšek, protože je to knížka vskutku iniciační. Pokud vás dovede tam, kam chce, budete ji muset opustit. Na jednu stranu na mě v rané dospělosti silně zapůsobila, dovedla mě k zenu, japonské estetice a hlavně ke Garymu Snyderovi a odtud k antropologii. Takže přesně souhlasím s předchozím komentářem, že jde o knihu s potenciálem měnit lidské životy. Na druhou stranu mi právě odtud, kam mě dovedla, začala připadat jako dost naivní, neautentická, povrchní a tak trochu na efekt. Jenže o tom ta kniha je. O rozdílu mezi beatniky a Gary Snyderem, který k nim měl generačně a přátelsky blízko, ale nikdy se za beatnika nepovažoval. Kniha přesně vystihuje rozdíl mezi mladickým nadšením pro všechno, co je jiné, tedy nezralým hledání svobody za každou cenu, a opravdovým zaujetím, které už ví, co chce a jde si disciplinovaně za svým. Sám Snyder to vystihl slovy (nevím už, jestli je to v knize, nebo jsem to slyšel na jeho přednášce): "Jacku, ten tvůj buddhismus je jako šlehačka na narozeninovém dortu." Děkuji tedy Kerouacovi, že mě seznámil se svým přítelem, a současně se mu omlouvám, že jsem ho právě kvůli němu opustil a vydal se jinou cestou. A pro všechny ty, kterým se stalo něco podobného, doporučuji po přečtení Dharmovým tuláků Snyderovu knihu "Zemědům", která na ně vlastně navazuje, ale jde fyzicky i mentálně mnohem dál – tam, kam už Kerouac dojít nemohl.

8 25.01.2019

Knížku čte dceři manželka, ale přistihl jsem se, že si občas přisednu a rád poslouchám. Je opravdu skvěle napsaná. Psychologie holčičího světa je tu podána úplně přesně, zajímavě a vtipně. Dokonce i tatínkové a bráchové tomu budou rozumět :-) Jdu do knihovny půjčit celou sérii.

8 22.01.2018

Skvělý nápad a knihařský, grafický i typografický skvost. Fascinuje mě, jak se tu lidské a ptačí hlasy prolínají. Ostatně básnická inspirace má ptačí přirozenost, protože přilétá, poletuje si a odlétá, jak se jí zachce, takže tohle spojení se nabízí. A protože jde o diář (deník či zápisník), sám čtenář se může svými vpisky do tohoto mnohohlasu zapojit. Jediné, co mi tu chybí, je ledňáček. Ale vlastně nejen on... Docela si umím představit velkou básnickou ptačí antologii, která by nebyla omezena dvanácti měsíci, ale to už by byla úplně jiná krásná kniha.

7 24.12.2024

Zpočátku jsem byl z knihy trochu zmatený, protože jsem nechápal určitou výběrovost a zdánlivou tematickou nevyváženost (např. mě překvapilo minimum informací o vrcholu poslední doby ledové), ale asi v půlce jsem pochopil, že autor se soustředí především na postupně sílící dopady lidské činnosti, nikoli tedy kataklyzmata jako vnější "rány osudu", kterým se člověk musí jen pasivně přizpůsobovat. Respektive na to, jak jsou tyto vnější i antropogenní příčiny vzájemně provázané, jako např. dějiny katastrofálních povodní v Číně jako důsledek odlesňování a nevhodného způsobu obdělávání půdy. V tomto smyslu je název možná trochu zavádějící nebo mohl autor v úvodu svou koncepci zřetelněji vysvětlit. Ale od té doby, co jsem to pochopil, se mi kniha moc líbí. Je velice čtivá, plná souvislostí, které jsou v mnoha příkladech překvapující až šokující. Třeba, že v období konkvisty vymřelo v Americe v důsledku nově zavlečených patogenů až 90% původních obyvatel (několik desítek miliónů), což se projevilo zarůstáním Ameriky a náhlým snížením množstvím CO2 v atmosféře, což ještě posílilo ochlazení v rámci tzv. malé doby ledové v 13.-19. století, jsem netušil. Myslím, že všichni popírači vlivu lidské činnosti na globální klima by si ji měli přečíst (ale to bych je asi přeceňoval...), aby viděli, jak od počátku lidské evoluce postupně sílí vliv člověka na místní ekosystémy i globální poměry a že pojem "antropocén" je nejen výstižný a jak dlouhé a hluboké příčiny má. Poprvé jsem se tu setkal i s pojmem "homogenocén", který ukazuje, jak se vlivem člověka původní odlišnost místních ekosystémů stírá a že migrací lidí, způsobů obdělávání půdy, rostlinami, živočichy, patogeny, obchodem i průmyslem se tvoří jakýsi globální systém, v němž se mnohé z původní rozmanitosti nenávratně ztratilo a vyvstávají velmi závažné výzvy do budoucna. Skvělé jsou i kapitoly věnované současným možnostem genetických modifikací, biotechnologiím, mediální revoluci včetně AI, vlivu dez/informací a jejich nového šíření pomocí sociálních sítí. Takže opravdu velmi podnětná kniha, i když je třeba se připravit na to, že zejména směrem k závěru (a tedy současnosti a blízké budoucnosti) jde o velmi, velmi depresivní čtení, který vám ke zbytkům důvěry v lidstvo nebo na víře v pokrok rozhodně nepřidá... A konečně bych chtěl pochválit nakladatelství Lingea za skvělý ediční počin celé edice Globální historie. Všechny tyto tituly se pozoruhodně propojují. Jediná moje výtka směřuje k tomu, že by si nakladatelství mohlo dát větší práci s dohledáním českých vydání zmiňovaných knih (např. Diamond, Liebermann, Mithen, Tainter, Armstrong...).

7 08.12.2024

Pro čtenáře zdaleka, kteří Novohradské hory neznají, může tahle knížka od známého autora zprostředkovat kouzlo česko-rakouského pomezí, ale i těm, kteří to tu trochu znají (jako jsem já), dá pár dalších tipů k objevování nebo porovnávání dojmů. Trošku paradoxní je lákat turisty na tichá místa bez turistů, protože jak víme, i jedna kniha může způsobit až nechtěný turistický boom (jak by mohli vypravovat např. obyvatelé Žítkové a moravských Kopanic). Ale Novohradsko není snad natolik dramatické, aby to hrozilo i tady. Po obsahové stránce jistě existují daleko důkladnější místopisy, tenhle je spíš subjektivní, osobní a tudíž velmi výběrový, ocenil bych ale krásnou grafickou úpravu včetně fotografií – jak historických, tak i současných náladovek. Celá ta kniha hezky vystihuje místního genia loci a je to sice jen letmý, ale půvabný polibek Novohradskými horami. Jinak se mi moc líbí, že kromě míst autor zařadil i vyprávění o třech zajímavých osobnostech tohoto kraje.

7 07.07.2024

Někteří čtenáři vyjadřují v komentářích mírné zklamání z toho, že kniha nepřináší k příběhu Beren a Lúthien, tak jak ho už známe, nic nového. S tím rozhodně nesouhlasím, protože to hlavní, co přináší, je básnická síla výrazu. Některé reflexivní pasáže, třeba ta, jak se Beren loučí s Beleriandem při pohledu na Anflauglith a v tušení smrti v Angbandu, jakož i mnohé jiné, jsou prostě skvostné. Skvostný je celý překlad básnické části, za to dlouhé čekání to opravdu stálo! Některé strofy jsem si četl nahlas a vychutnával jsem si je jako literární bonbónek. Škoda, že nemáme možnost rovnou porovnat s originálem, ale chápu, že by tím kniha neúměrně narostla. Druhou věc, kterou kniha přináší, je vývoj příběhu od v podstatě pohádkového Příběhu o Tinúviel, zarámovaného Ztracenými příběhy (kde se Tolkien pokusil pozoruhodně propojit své budoucí legendárium s anglosaskou Británií), přes básnický Zpěv Leithian a shrnutí v Quentě a v Quentě Noldorinwa až po verzi, jak ji známe ze Silmarillionu. Souhlasím s tím, že editor Christopher tuhle návaznost jednotlivých fragmentů občas nepodává dostatečně zřetelně a srozumitelně, nicméně vývoj je jasný. Jak řekl sám Tolkien, nemá tu jít ani tak o nahrazení a definitivní předělávky, jako spíš o rekonstrukci vývoje příběhu, jak se mohl odehrávat a předávat v mnoha lidských myslích a vyprávěních napříč generacemi (s. 11-12). S tím rozdílem, že zatímco v lidové slovesnosti se většinou hrdinské eposy časem zjednodušují v pohádky, tady je to přesně naopak. Od pohádky až k tomu nejsložitějšímu, nejvrstevnatějšímu a nejsilnějšímu příběhu, jak jej známe ze Silmarillionu. Ano, tato poslední verze je úplně nejlepší, ale i ta cesta k ní je nesmírně obohacující a oživující. A části, které se dochovaly ve verších, jí dávají o to větší sílu. Chybičkou na kráse knihy je absence mapy, nicméně použil jsem vloženou mapku ze Silmarillionu a s pomocí poznámek na konci, které vysvětlují občasné starší verze zeměpisných názvů, jsem se zorientoval. Jinak mám čím dál tím silnější pocit zklamání z toho, že nejslavnější Hobit a Pán prstenů tak trochu ukradly Tolkienův čas a pozornost nad dokončením Prvního a Druhého věku, a tedy díla, které bylo pro něj nejpodstatnější. Takže je velká škoda, že se musíme prodírat fragmenty, ale i tak má tato "literární archeologie" něco do sebe. Není to úplně zadarmo, chce to spolupracujícího čtenáře. A čím větší dřina, tím občas i dlouhodobější čtenářský zážitek. Nicméně teď už máme vše podstatné z Tolkienova legendária přeloženo a rád bych se těšil třeba i na jeho převyprávění Béowulfa, Bitvy u Maldonu nebo jiné další exkurzy do anglosaské literární historie.

7 31.12.2023

Zhruba do poloviny knihy, tedy před neolitem, jsem pořád uvažoval, jestli mám číst dál... Velmi jsem si chtěl přečíst právě takovou knihu, kterou to slibuje, ale tato je tak podivně napsaná, že místo aby mě vypravěč do svého ontologického a kognitivního experimentu vtáhl jak kořist do jeskyně, pořád jsem musel přemýšlet, proč to čtu tak těžce, jako bych se prodíral trnitým houštím. Autor píše podivně úsečným stylem s řadou narážek, zkratek, ironických vsuvek, ujetých nadsázek a přirovnání, takže často musím hádat, jak to vlastně myslí. Pozorování přírody, krajiny a evokace toho, co se v ní děje, také nic moc. Že by se uměl na přírodní svět dlouhodobým pobytem venku skutečně napojit, to se příliš nezdá. To, co mi na části o paleolitu vadilo asi nejvíc, je na jednu stranu autorův extremismus (např. nápad "paleoliticky" se živit už skoro se rozkládajícími zdechlinami sraženými na silnici), na druhou stranu nepochopitelná nedůslednost (takže si s sebou klidně vezme soudek cideru, protože přece "in vino veritas"). Vůbec nechápu, proč pobýval právě na těch lokalitách, kde pobýval (výslovně to nezdůvodňuje), když ve skutečnosti nejde o žádnou volnou přírodu, natož pak divočinu, jak slibuje anotace, ale o anglický nebo skotský venkov, takže pořád někde nějaké stodoly, farmy, silnice, vyzvánění zvonu z blízkého kostela, světla vzdálených měst, turisté a nebo traktorista, který když tak hodí, kam je třeba. Kdyby aspoň pobýval na nějakých významných archeologických nalezištích a popisoval změny krajiny tenkrát a dnes, když už se třeba nevydal na pár týdnů rybařit do kanadské divočiny (což je mi divné i proto, že v medailonu autora se popisuje, kde všude na světě byl, co zažil a podniknul). Nejsem si jistý, jestli i obyčejný český myslivec/srdcař nemá ke stavu paleolitické mysli daleko blíž... Tahle hra na paleolit je spíš výstřední úlet. Část o neolitu byla podstatně, podstatně lepší a autentičtější, především proto, že tady se už autor mohl opřít o řadu rozhovorů se soukromými zemědělci nebo o vlastní zkušenosti ze soudobého "zemědělského průmyslu". Poslední část věnovaná "osvícenství" (v pravém slova smyslu) mě řadou myšlenek velmi zaujala (např. mozek jako přijímač, jenž vědomí přijímá, modifikuje a dále vysílá, ale nevytváří...) a teprve tady se mi vyjevil pravý cíl celé knihy jako obhajoby toho úplně nejpůvodnějšího ("paleolitického") stavu mysli, v čemž se děje řada věcí úplně samozřejmě navzdory tomu, že podle zažitého vědeckého popisu by se dít neměla a není možná. A víra, že tento stav mysli ještě pořád pro nás není úplně ztracený. Autor má v celé knize hodně zajímavé postřehy, akorát je třeba se k nim občas prohrabat. A bezesporu má ta témata velmi dobře nastudovaná podle aktuálních poznatků a život dost intenzivně prožitý. Moc se mi třeba líbí manifest: "Jak být člověkem: mějte vztahy, a to ne pouze k živým lidem, ale i k mrtvým lidem a ne-lidem. Jak být člověkem: věřte, že vydržíte. Jak být člověkem: toulejte se." Dávám asi tak 70%.

7 02.03.2023

Zpočátku jsem byl z této druhé várky povídek stejně nadšený jako z první knihy, ale postupně začaly moje dojmy kolísat. Co bych zvlášť ocenil nad rámec toho, co jsem chválil už u první knihy, je obrovská lidskost, kterou autor dokáže ze všech svých, zdánlivě i hodně technických nápadů, dostat. Tady je to snad ještě nápadnější. První povídka o cestování časem a ne/možnostech napravit své činy mě vyloženě dojala. Také titulní "Výdech" mě naprosto usadil svojí filosofickou hloubkou. Pozoruhodná krátká povídka "Co se od nás čeká" mi se svým podivným udělátkem způsobujícím kognitivně-existenciální paralýzu opět připomněla Franze Kafku (konkrétně povídku "Starost hlavy rodiny"). Také "Pravda faktů, pravda pocitů" je výborná a skvěle napsaná. Naopak "Životní cyklus softwarových objektů" mě vyloženě nebavil a musel jsem se hodně nutit. "Pupek světa" byl zajímavý literárně, protože je psaný formou osobní modlitby, ale dost mi tu překáželo, že tu musíte přistoupit na kreacionistický nesmysl a jen sledovat, co dalšího bizarního z něj bude vyplývat. Poslední povídku už jsem vůbec nedokázal dočíst, protože to už se mi zdálo jako taková ptákovina, že jsem v tom nedokázal nacházet radost ani životní poučení. Takže abych to shrnul Ted Chiang je skvělý autor a budu se moc těšit na něco dalšího, jeho slabina je ale v tom, že ne na všechny své skvělé nápady dokáže své čtenáře účinně nalákat. Vždycky musíte spolknout obrovskou porci "co by bylo, kdyby" a ne vždy se to zcela povede. To je riziko, se kterým je asi nutné u vizionáře Chianga počítat.

7 01.02.2022

Typograficky skvostná kniha s fotografiemi, jež berou dech, a především velice čtivě, vlídně a laskavě napsaná. Někdy mi připadala možná až moc záměrně jednostranná (chybělo mi více "ale", "i když" či "na druhou stranu"), ale v každém případě můj pohled na středověk změnila a obohatila, takže přesně splnila svůj účel. Pokud se chcete nechat letmo a lehce políbit raným středověkem (tedy tím, co je v něm hodné obdivu až úžasu), pak je to kniha přesně pro vás.

7 11.11.2021