zanetkov77 komentáře u knih
Začněme konečně myslet a nést odpovědnost. Přestaňme se vymlouvat a shazovat vinu na ostatní. Nespoléhejme se jen na slova politiků, dělejme si vlastní názory, diskutujme a buďme ochotní přijímat postoje ostatních, nestůjme slepě za svým s myšlenkou, že my jsme ti, co mají pravdu a ostatní jsou hlupáci.
To a spousta dalších poselství má tato kniha. Nemůžu říct nic jiného než: “Čtěte a přemýšlejte!”
Aktuální politická situace není příznivá. A o to víc jsou knihy jako je tato potřeba. Abychom se začali zajímat dřív, než právě takové knihy budou na zakázaném seznamu. A už bude pozdě.
Otevřme oči neboť to je jediná šance na změnu k lepšímu. Nedlážděme si další cestu k nesvobodě.
Krásné příběhy, i když by mi stačilo přečíst jenom povídku, podle které je celá kniha pojmenovaná, nemohla jsem si nechat ujít i ostatní příběhy, dojemné, smutné a krásné.
Tohle byla tedy velmi zábavná a vskutku prapodivná roztomilost, teda jako na míru pro mě! Oficiálně to spadá někam do young adult, ale vlastně to z běžné produkce téhle kategorie hodně vybočuje a potěší to kdejakého dospělého (s přetrvávající troškou dětské naivity).
„Od první chvíle, kdy Jonathan Lambshead vkročil na dědečkův pozemek, se začaly dít podivné věci, a bylo to čím dál horší.” Hned první věta je trefa do černýho. Začne to starým domem plným nejroztodivnějších předmětů, které má protagonista se svými přáteli po dědečkově smrti zkatalogizovat na aukci. Jenomže mezi sbírkama stojanů na deštníky, lodních kufrů, ptačích klecí, všemožných součástek a podivných map, najdou i dveře vedoucí do jiných světů, v nichž se alternativní Aleister Crowley snaží dobýt Řím, zničit Anglii a ovládnout Prahu, přičemž jeho vrchním generálem je nesmrtelná obživlá hlava Napoleona. A vůbec v tomhle světě všechno funguje trochu jinak a magie tu není nikomu cizí.
V první části budete jen valit oči, cože se to tam sakra všechno děje a jakej to má krucipísek smysl, ale nenechte se odradit. V druhé části se tyhle dva světy začnou pomalu proplétat a všechno (aspoň v rámci možností nonsensu) začne dávat větší smysl. Od části tři se už rozbíhá i solidní napínavej příběh za záchranu světů (samozřejmě) před psychotickým Crowleym (nebo snad ještě někým jiným?). Potkáte mluvící sviště, špionážní chmýří z pampelišek i nestvůru à la demogorgona a mnoho a mnoho dalšího.
Jediný, co je trochu škoda, je, že je to jenom první část, která je useknutá v podstatě vprostřed děje a druhá kniha je tak pro kompletní zážitek naprostou nutností. Tak doufám, že bude brzy dopsaná!
S večerem přichází tíseň. A ta se zmocňuje i čtenáře, od první stránky až do tý úplně poslední, je čím dál větší a těžší, jako obr, co si vám — podobně jako protagonistce — sedne na hrudník, odmítá se hnout a vy se můžete sotva nadechnout.
„Na hrudníku mi sedí obr.“
„A co tam dělá?“
„Prostě sedí a tíží mě.“
Diskomfort, nevolnost, nepohodlí, úzkost, tohle všechno jsou pocity, který proplouvaj tímhle textem, číhaj mezi písmenkama, aby se vás v nepozorný chvilce zmocnily. Na jednu stranu chcete tu knihu, co vám těžkne v rukou, někam zahodit, ale ona vás nechce pustit. Je totiž tak brilantně napsaná. Jazykově a metaforicky je hutná a nápaditá.
Nemůžu se ubránit srovnání v českém kontextu se Smrtholkou Lucie Faulerové, která byla podobně tíživá a zároveň jazykově skvěle zpracovaná; i hlavní hrdinky mají cosi společného — smrt sourozence, naprosto nefungující komunikaci v rodině, velkou znepokojující fantazii, jakési velmi osobité sebepoškozovací a násilné sklony...
Je to o hledání sama sebe v tom kritickém věku mezi dětstvím a dospíváním, touze po lásce a o potřebě porozumění v přísně protestantské rodině farmářů, kde jsou středobodem zájmu krávy a slovo boží, ale děti a jejich potřeby jsou tak trochu na druhý koleji.
Není to vůbec lehký čtení, je mi z toho na nic ještě teď, ale je to skvělý, takže pokud máte podobnou slabost pro temnou, psychicky náročnou literaturu, nemůžu než doporučit.
Tohle je neskutečné. Neskutečně nádherné, dojímavé, ač často taky smutné a znepokojivé. Ke čtení jsem se chtěla i nechtěla vracet, každý jeden příběh mě hluboko zasáhl a dojal. Tanovy úžasné poetické příběhy spojující lidská a společenská témata s fantaskním, až snovým světem. Příběhy o (ne)soužití lidí a zvířat v městském prostoru. A ty úžasné surrealistické ilustrace dokonale podtrhly atmosféru jednotlivých příběhů. Myslím, že tuhle knihu můžete číst dvakrát, desetkrát nebo padesátkrát, a pokaždé tam naleznete něco nového k zamyšlení.
„proč je život takový
a ne jiný
proč já vidím svět
a ne někdo jiný
proč moje hlava bolí
myšlenkami
přemýšlel jsem proč vidím před očima
věci takové
a ne jiné”
Silné, hodně silné. Současná česká próza je něco, do čeho se příliš nepouštím, ale jsem moc ráda, že jsem udělala výjimku a vybrala si zrovna Svatou hlavu. Za mě je tohle brilantní počin, nesmírně silný a deprimující, ale úchvatný, a zároveň často také ironický a humorný. Život chlapce ze sociálně slabé rodiny, směs jeho zážitků, myšlenek a fantazie; někdy ani nevíte, co je co.
Neskutečná typografie – chápu, že pro někoho možná velké mínus, ale mně stačilo pár stránek, abych si zvykla, a později jsem čím dál intenzivněji vnímala, jak je ten způsob psaní – téměř úplná absence interpunkce, různě velké písmo apod. – v harmonii s obsahem, jak tahle technika 'proudu vědomí' dotváří atmosféru textu.
Vážně skvělý literární počin.
„ M y š l e n k á m n i k d o n e z a b r á n í ”
„Duše se milují od pasu nahoru, těla od pasu dolů.“
Velmi příjemný román o lásce a stárnutí. Márquezův styl psaní mi sedl, jeho smysl pro detailní popisy jsou dechberoucí, přesto si jednu hvězdičku nechám ještě v záloze a věřím, že mě dokáže jiným dílem obohatit ještě o kapku víc.
Pozn. Netušila jsem, jaká jsou kapustňáci (v knize hojně zmiňovaní) neuvěřitelně rozkošná zvířata.
Co se týče Fiesty, po jejím přečtení jsem byla mírně rozpačitá a nevěděla jsem, co si o příběhu vlastně myslet. Do čtení jsem se nevracela s velkým nadšením a i když jsem nikdy nečetla vyloženě „z donucení”, tak to nebylo úplně ono. Pomohlo mi přečíst si doslov Radoslava Nenadála, díky kterému jsem si utřídila myšlenky a který mně také pomohl více pochopit celkovou myšlenku díla a celé čtení mezi řádky, které tu tolik vypovídá o tzv. „ztracené generaci”. V konečném důsledku tedy příběh hodnotím 3.5/5.
Naproti tomu Stařec a moře, další velký rest, který jsem konečně napravila, ve mně zanechal mnohem hlubší dojem, než jsem očekávala. Tady je ten symbolismus o lidském nekonečném snažení a proher v boji už jasně patrný. Od začátku do konce ve mně tento příběh vyvolával hluboký smutek. Dojímal mě vztah mezi starým Santiagem a chlapcem, a všechny jeho myšlenky na chlapce během jeho cesty a úmorných bojů. Hluboce působily na moje emoce Santiagovy myšlenky, jeho nezdolnost, síla, vytrvalost a naděje, kterou si víceméně udržoval přes všechno, co se mu stalo. Nemůžu hodnotit jinak než 5/5.
„Stařec a moře je uměleckým vyznáním soucitu a obdivu: soucitu s lidským údělem věčného snažení a boje, v němž člověk nejednou prohrává, a obdivu k důstojnosti a nezlomnosti tohoto zápasu.”
"Co teda jako bude, he?"
Bylo to skvělý, zase něco úplně jinýho, než je člověk zvyklý. Miluju knížky, který mají svůj originální způsob vyjadřování, takže za mě jazyk super. Celkově příběh je velmi zajímavý, drsný a postupem času se nad hlavní myšlenkou sami musíte zamyslet.
"Dobrota vychází zevnitř, dobrotu si volíme. Pokud člověk ztratí možnost volby, přestává být člověkem."
Dannyho jsem si oblíbila snad od první stránky, jeho zjevné sukničkářství bylo podáváno tak zvláštně nevinně, že si vás hlavní hrdina i tak okamžitě získal. Číst tyto povídky pár let dozadu, Danny by se bezesporu stal mou knižní platonickou láskou, ale i teď si určitě ze série s Dannym přečtu i další knížky.
Knihu jsem si přečetla z prostého důvodu - abych srovnala svůj stav a svůj pohled na tuto nemoc s někým jiným, abych získala inspiraci, jak se o ní vyjádřit. Je to pro mě jedna z knih, které mě donutily se zamyslet a ze které jsem si vypsala opravdu hodně myšlenkových fragmentů.
Co dodat, Kundery styl psaní mě prostě okouzlil. Některé byly trošku oddychovější, jiné mě donutily více přemýšlet. Nejvíce mě zaujal Falešný autostop a Eduard a Bůh.
Moje první knížka od Kinga. Ze začátku jsem se sice trochu nudila, ale potom se to tak nečekaně zvrtlo, že jsem od knihy nemohla odtrhnout oči a na druhou stranu jsem zase nechtěla číst dál, protože jsem věděla, co přijde. A musím dodat, že se mi moc líbil epilog. Můžu říct, že mě King jako spisovatel opravdu zaujal a už teď mám doma připravenou další z jeho knížek.
„V tomhle domě se nedědí peníze ani zlaté prsteny, ani povlečení s vyšitým monogramem, tady nám mrtví po sobě nechávají postele a zášť.“
Je libo strhující, hluboce znepokojivý příběh s hororovými prvky ze Španělska, který zhltnete na posezení? Přesně tohle je totiž Červotoč, debutový román španělské autorky Layly Martínez.
Dvě bezejmenné protagonistky, matka a vnučka, v jednotlivých kapitolách napřeskáčku rozplétají složitou a temnou rodinnou historii spjatou s domem, v němž po generace bydlí, s domem, který je pro ně vězením a který je nepropouští ani po smrti, zároveň ale jako by sdílel emoce žen, které ho obývají. Stěny se chvějí, nábytek se posunuje, schody vrzají a všude se pletou temné stíny, tak pozor na nohy a nedívejte se pod postel.
„Venkovní dveře se přibouchly, aby nemohl odejít. Ošlehl nás závan horkého těžkého vzduchu. V kredenci se rozhrkaly sklenice a talíře. Seshora se začaly ozývat zvuky, jako by se posunoval nábytek, jako by se otvíraly a zavíraly šuplíky. Celý dům zuřil jako my, bylo to znát na každé dlaždici, na každé cihle.“
Jakkoliv je o románu hovoříváno v první řadě jako o hororu a jakkoliv jsou v něm hororové prvky neoddiskutovatelné, osobně jsem ho vnímala hlavně jako jakousi znepokojující fiktivní rodinnou kroniku protkanou určitým folklorním mysticismem a zejména třídní kritikou. Mezi jeho hlavní témata by šlo zařadit třeba mezigenerační násilí, zděděné trauma, misogynii, sociální nerovnosti, chudobu a náboženství. Martínez se povedlo netradičním způsobem využít tradiční prvky narativů ghost story a haunted house.
Autorčin styl je velmi podmanivý a evokativní, rychle plyne a velmi dobře se čte, akorát jsem úplně nepochopila ten interpunkční freestyle v promluvách jedné z postav — resp. jsem z jeho nahodilého použití úplně nerozklíčovala smysl, který by zde měl mít, a přišel mi ve výsledku poněkud zbytečný. Nemůžu ale říct, že by mě to vyloženě rušilo. Tak či tak jde ale bezesporu o povedený text a jsem zvědavá, s čím autorka přijde příště!
Vtipný, temný a inteligentní. Je to naprostá jízda, temný fantasy plný násilí, sexu a vulgárností, který je ale promyšlený a zdaleka ne prvoplánový a u kterýho se budete smát nad bizarnostma, potkáte hromadu zabijáckých nelidských válečníků s vtipnýma jménama (Já rád játra a Čím dál menší okruh možností moje fav), jejichž životní náplní je se mezi sebou navzájem mordovat, pojídat a provozovat sado-maso sexuální hrátky. Anebo ne? Některý z nich si taky stihnete naprosto zamilovat (Nemilosrdný sestry!). Asi to není pro každýho, ale pokud vám výše zmíněný aspekty neva, tak moc doporučuju!
A skvělej překlad, četlo se to jedna báseň!
Já myslela, že toho snesu dost, ale očividně mám taky svý hranice. Takový Utrpení knížete Sternenhocha je parádní a taky by ho asi neskousl každej, ale tohle bylo na můj vkus až moc fekální, úchylný, nechutný a wtf, a těma 50 stranama jsem se útrpně přebrodila z naprostý nutnosti a co nejrychlejc to šlo. Z toho, jak je to psaný, bych asi nechtěla tvrdit, že je to samoúčelná snaha šokovat ani že to nemá hlubší záměr. Osobně mi ale asi jakákoli myšlenka nestojí za to brodit se něčím takovým. Tož tak.
Gentle reminder why to revise socialism.
Tahle knížka je skvělým nenásilným připomenutím toho, že nic (ani socialismus) není černobílé; už jen ze slova socialismus má totiž hodně lidí hned osypky. Pokud řeknete, že jste na levici a že nějaká forma nebo nějaké aspekty socialismu jsou vám blízké, mnoho lidí z vás hned udělá stalinistu podporujícího perzekuce a gulagy (před lety jsem se svou pozici v politickém spektru bála ze strachu z nepochopení mezi neznámými lidmi vůbec přiznat). A i když zvlášť tady pro nás ve východní Evropě, kde jsme si ten režim na vlastní kůži zažili, chápu jisté obavy, myslím si, že je důležité se na to podívat objektivně. Už proto, že ten oslavovaný kapitalismus brzo ukázal, že to taky zdaleka není žádná výhra a teď nás neméně utlačuje a vysává, a nejen nás, ale třeba taky planetu, just sayin'. Jak autorka sama upozorňuje, nikdo se nesnaží smazat všechno to hrozné, co se během socialistických režimů ve 20. století stalo, ale poukazuje na to, že minimálně ženám byl a je socialismus nakloněn více v otázkách osobní svobody, rovnosti příležitostí i spokojenosti v osobním životě. A protože capitalism sucks, je podle mě načase udělat nějakou revizi socialistických konceptů, poučit se z toho, co dopadlo špatně, a pokusit se aplikovat to, co bude nakloněno nám běžným lidem, a ne bohatým a mocným. Protože socialismus není jenom utopie, ze které se v praxi stane opak, je ale potřeba k němu přistupovat střízlivě, bez předsudků, extrahovat to špatné, vzít si z něho to dobré a aplikovat to tak, aby to vyhovovalo společnosti 21. století (některé aspekty státního socialismu se dnes koneckonců praktikují, např. ve Švédsku, a je jasně vidět, že nefungují vůbec špatně).
Po delší době jsem sáhla po knize, která tak úplně nezapadá do mých obvyklých žánrů – po (psycho)thrilleru. Musím však říct, že Fowles si vskutku zaručil moji pozornost od první stránky. Zajímavá psychologická sonda do přemýšlení muže – sběratele motýlů, který uvězní dívku, do které je zamilovaný, ale přestože ji drží zavřenou, bere ji jako svého hosta, chce se na ní pouze dívat, promluvit s ní, to je vše, poskytne jí všechno, co chce, kromě toho jediného, co od něj požaduje ona – svobodu. Tím se odkrývá zajímavý pohled na vztah těchto dvou osob a na věznění, ve kterém se od vás ale vlastně očekává vděčnost, protože dostanete vše, co chcete, nikdo vás nezneužívá... a přitom by mohl! Protože jste mu vydaní na milost a nemilost. Kniha je psána z vícero pohledů, čímž poskytne kvalitní vhled do prožívání této situace z pohledu obou protagonistů. Příběh mě stále držel v napětí, co bude dál, takže jsem knihu zhltla během dvou-tří dnů a těším se, až si od autora přečtu něco dalšího.
Díky Barronovi a postavě Izajáše jsem se asi poprvé setkala s tímto žánrem literatury, který obvykle nevyhledávám. Musím ale říct, že netrvalo dlouho a byla jsem vtáhnutá do děje. Postupně jsem si k nezničitelnému Izajášovi vytvářela zvláštní vztah plný sympatií, Barron ho bravurně vykreslil jako mafiána, co dokáže pozabíjet kopu lidí, ale zároveň drží ochrannou ruku nad nevinnými a bezbrannými, ať už lidmi nebo zvířaty. Mytologické prvky celé to mafiánské počtení příjemně ozvláštnily, no a mně teď nezbývá než se těšit na další jeho příhody.
Skvělá kniha. O to víc, že to byl takový náhodný objev, od kterého jsem nic velkého ani nečekala. Od samého začátku mě kniha vtáhla do děje a nepustila. Příběh o Nikitovi, který vystupuje na náhodných stanicích vlaku a poslouchá, absorbuje a prožívá společně s nimi příběhy lidí, které potká. Příběhy tragické, smutné a kruté, které Nikita až příliš prociťuje. Přesto se celou knihou prolínají i humorné pasáže a osudy lidí se vzájemně prolínají. Při čtení jsem měla pocit jako by se snad od dob Sovětského svazu pramálo změnilo, jen náhodná zmínka o výdobytkách 21. století připomene, ve kterém časovém období se příběh vlastně odehrává. Příběh o lásce a nenávisti ruských lidí ke své zemi.
Tohle dílo a jeho autorka si určitě zaslouží pozornost!
„Špatných lidí je na světě strašně málo. Většina se prostě bojí nebo se nějak ostýchá být dobrými lidmi.“