Zelený_Drak komentáře u knih

Měla jsem rozečtené Krásné neštěstí z roku 1968 (tzn. autorovu básnickou tvorbu do roku 1933), ale knihu jsem odložila. Nic jsem z ní neměla, snad o 10 let dřív by mě oslovila víc. Ale možná je to pro mě už příliš moderní. Vybírám jedinou báseň, která pro mě z přečtených byla zapamatovatelná.

------------
Do nebe
------------
Až s glejtem fialky budeš stoupat
k andělům jež nad tebou vždy bděli
vem s sebou každé z poupat
v nichž za spánku svůj úkryt měli

Po cestě cupuj je až vůně bude sněžit
vyznač tak cestu kudy za tebou
je nekonečný modrý pažit
a slepé oči mé vždy bludně zavedou

Ukaž pak andělům jen stonky které zbyly
a řekni jim proč prázdné jsou
a anděl smrti pochopi-li
ihned si vezme duši mou

Po trochu slabším Světle elfů se série vrací ke svému standardu a přináší něco nového, když dává čtenáři nahlédnout do takového Albenu, jaký si u prvního dílu nikdo neuměl představit. Elijova socialistická revoluce a vláda trolů mě dost bavily. Na celé sérii se mi líbí, jak je příběh prokládán pozdějšími záznamy z kronik a legendami, které události popisují úplně jinak než jak se odehrály. První část příběhu mě bavila, ve druhé mi pak jako obvykle přišlo, že rozuzlení přišlo příliš rychle. Co se stalo se "stínem Ollowaina"? Pochopila Emerelle na albí hoře správně, co jí bylo ukázáno?

V češtině si to asi nepřečteme - díly, které jsou u nás označené jako 2., 3. a 4. tvoří ve skutečnosti v rámci cyklu Elfové trilogii Trolí válka (Trollkrieg). Do cyklu ale patří i trilogie Elfí rytíř (Elfenritter). A pak je tu pětidílný cyklus Dračí elfové (Drachenelfen), který zachycuje Emerellino mládí, cyklus Stínoví elfové (Shattenelfen), který má teprve jeden díl, ale měl by mít tři. Pak je tu Elfí píseň (Elfenlied) o Gandě, Nuramon (od jiného autora), novela Děti noci (Kinder der Nacht) a román Moc elfů (Elfenmacht). Kdo umí německy, může si tedy z tohoto světa přečíst mnohem víc.

25.09.2021

Po trochu slabším Světle elfů se série vrací ke svému standardu a přináší něco nového, když dává čtenáři nahlédnout do takového Albenu, jaký si u prvního dílu nikdo neuměl představit. Elijova socialistická revoluce a vláda trolů mě dost bavily. Na celé sérii se mi líbí, jak je příběh prokládán pozdějšími záznamy z kronik a legendami, které události popisují úplně jinak než jak se odehrály. První část příběhu mě bavila, ve druhé mi pak jako obvykle přišlo, že k rozuzlení došlo příliš rychle. Co se stalo se "stínem Ollowaina"? Pochopila Emerelle na albí hoře správně, co jí bylo ukázáno?

V češtině si to asi nepřečteme - díly, které jsou u nás označené jako 2., 3. a 4. tvoří ve skutečnosti v rámci cyklu Elfové trilogii Trolí válka (Trollkrieg). Do cyklu ale patří i trilogie Elfí rytíř (Elfenritter). A pak je tu pětidílný cyklus Dračí elfové (Drachenelfen), který zachycuje Emerellino mládí, cyklus Stínoví elfové (Shattenelfen), který má teprve jeden díl, ale měl by mít tři. Pak je tu Elfí píseň (Elfenlied) o Gandě, Nuramon (od jiného autora), novela Děti noci (Kinder der Nacht) a román Moc elfů (Elfenmacht). Kdo umí německy, může si tedy z tohoto světa přečíst mnohem víc.

Něco málo od Novomeského jsem četla už ve výboru Mladý den a zaujal mě z oněch 10 básníků nejvíc, takže jsem sáhla po něčem pouze od něj. Bohužel opět překlad. Jeho poezie se mi dobře čte, říkám si "To je dobré, to je dobré.", ale skoro nic si ve finále nepamatuji. V domácí knihovně si ho tedy asi nenechám, i když se mi od něj líbí řáda básní. Na ukázku vybírám tři básně a jeden úryvek.

Na černou rakev bílé slzy
bubnují temné pašije.

Nebuďte, bubny, nevolejte,
mrtvý je rád, že nežije.
...
(Píseň o pohřbu sebevraha)

-----------------------
Králevic dánský
-----------------------
Hřbitovy nesmírné a úzkost bez hranic,
věk lebek rozbitých a snů, jež prostřeleny jsou,
ach, kolik příčin mučit se tou otázkou:
být či nebýt.

Děs nocí protrpěných o samotě s ní
rdousí mé dny. Tou otázkou když trpí zase jiní,
víc nešťastní, bez tíhy vlastní viny
váhají: být či nebýt.

Stát s jejich hlavou v ruce nad protestem hrobů
a něžně vdýchnout na ni chvíli bez úzkosti,
být zcela pro ně,
být z nich a v nich až do krve a kostí,
myslím, že to je otázka.

---------
Agitka
---------
Když hroby kopou střely kanonády,
kytice drobných květů vážou, strašné kytice.
Tisíce dětských hrobů pod troskami měst,
kolébky vyvrácené.

Ať nad hroby se růže sevře v pěst,
ta hrozba stolistá,
neboť jsou marné, marné, marné všechny lásky,
polibky, objetí i hruď
pod kytkou drobných květů,
když hroby kopou střely kanonády,
tisíce dětských hrobů pod troskami měst,
kolébky vyvrácené.

---------
Odkaz
---------
Jedenkrát pluk náš postoupí až za hranice říše
kde jenom temno bude z nás a ticho tich,
v postupu nekonečném prosté bílé kříže
anebo bujný zmatek lebed hřbitovních.

Ó tehdy, děti dětí našich, do soustrasti vaší
němotu hustou vpleťte z mlčenlivé tmy,
tmy, v které pluk náš se stíny se vznáší,
a žijte tak, ach tak, jak žít jsme chtěli my.

Až potom naše umírání smyslem vzplane,
i naše smrt i naše hoře plané.

21.09.2021

A tuto jedinou knihu ze 4 dílných Spisů si nechám. Umělecky neuvěřitelně aktivní Wolker přeci jen dost dozrál i mladý, překonal tu svou Těžkou hodinu - asi musel. I když forma je na mě často už příliš moderní, obsah není tak jednostranně orientovaný, jak se učí posledních 100 let. Líbila se mi Balada o námořníku, Umírající, Sloky, Balada o nenarozeném dítěti... ale z mnohých dalších mi v paměti neutkvělo vůbec nic (to ta forma). Je také vidět, jak velmi záleží na tom, kdo sestavuje výbor básní - mám raději právě různé kompletní spisy, kde se mohu básněmi probrat sama a nedostávám cizí výběr.

------
Muž
------
Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena svadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala –
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky – sedmdesáti čtyřmi haluzemi
se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi.
Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala.

Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.

Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající
z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa
jsou příliš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,
by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.
Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
nevzaly krve mé a já v té hodině
pochopil, kdo život opouští, že dát jej může jedině.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.

V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, – já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, – budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?

2 17.09.2021

On byl Wolker nadaný a když se člověk dostane k něčemu jinému než k socialistickým výborům z díla, není to špatné. Ale zkoušela jsem číst jeho prózu a nabyla jsem dojmu, že autor měl v začátcích tvorby tak trochu nějaký mindrák a nějak mě od sebe prostě odradil, takže u jeho poezie jsem se už měla pocit, že se pročítám nadějnými začátky, ale obsahově mě Wolkerovy básně spíše míjí. Nic moc si z nich nepamatuji, nejčastěji mě zaujaly jeho básně na antické motivy a jeho občasná syrovost na úkor formy, která dává tušit, že kdyby autor měl možnost dozrát alespoň do těch Kristových let, hodnotila bych jeho pozdější díla mnohem výše, než jeho (post)pubertální začátky. Ovšem i velmi mladý uměl Wolker vkládat do milostných veršů sexualitu lépe než třeba později ve 20. století Žáček. Rozhodně mě ale víc bavila lyrika (haji třeba Déšť) a i drobné experimenty s příběhem (Romance o princezně a loupežníku) než jakékoliv "rudé" verše. Obě jmenované básně přidávám jako ukázku.

-------
Déšť
-------
Tys přišel zvečera v mlh bledém závoji.
Krok tiše ztlumil jsi, když krášels po chvojí
a skoro neviděn jsi stoup až na můj práh.

Já seděl ve světle, – tys čekal v temnotách.

Viď, – ty jsi myslil si, – že už jsem zapomněl,
jak kdysi v nížinách jsi vlídně se mnou šel,
viď, – tys se obával, že nepoznám tě již,
když z šerých údolí jsem dostih horskou výš?

– Oh, – druhu smutků mých a bolestivých chvil,
já mnoho dnes se smál, – já prudce šťasten byl,
já volně z výšiny se díval v údolí
a na nic nemyslil, co časem zabolí,

já, – přiznávám se ti, – jsem zde tě nečekal, –
však ty jsi přišel sem, – nuž příteli – pojď dál!
Své dlaně nastav mi! Chci si v nich zaplakat.
Pojď, dešti stříbrný, – pojď dále, – mám tě rád...

--------------------------------------------------
Romance o princezně a loupežníku
--------------------------------------------------
Princezna jedna rozmilá
kdys v černém lese zbloudila.
Kdo sám jde, často pyká.
Tak ona náhle v křovisku
spatřila sobě nablízku
mladého loupežníka.

Tu jal ji náhle hrozný strach
a pronikavě vzkřikla: »Ach!«
Však loupežník děl: »Tiše!
Noc dala mně vás do moci
a není vám už pomoci.
Jste zajatcem mé říše.«

»Jste rytíř?« ptá se princezna,
co její ruka líbezná
se marně, marně brání.
»Já, rytíř? Kdež. – Ah bohudík,
jsem pouze mladý loupežník
a lovím milování.«

Princeznu chyt a pak ji ved
hned nahoru a hned zas zpět.
až došli na mýtinu.
»Zde do samého svítání
noc stráviti chci v líbání
a v měkkém vašem klínu.«

»A co se potom stane mi,
až jitro provlá stráněmi?«
ptá princezna se znova.
Loupežnik jenom zchmuřil lic
vzhlížeje mlčky na měsíc
a neřek ani slova.

Noc bližila se k svítání
v divokém, žhavém líbání.
Princezna děla v mdlobě:
»Nuž vezmi si mě, vezmi, vem,
jsi krásný, jsi mým milencem,
chci věčně patřit tobě.

V tvém divotvorném náručí
se srdce moje rozpučí.
Ach nic nás nerozdvojí!«
Však loupežník se neozval
a líbal prudce dál a dál
v horečném nepokoji.

Když jitro bylo na dosah,
loupežník zvolna, zvolna sáh
svou rukou na pistoli.
Natáhl tiše kohoutek
a téměř neslyšně pak řek:
»Vždy rozchod trochu bolí.«

Když spouštěl, hlavu odvrátil,
když vracel se, už klidný byl
a zpíval v mlhy ranní.
»Já nejsem rytíř, – bohudík
jsem pouze mladý loupežník
a honím milování.«

1 16.09.2021

Nebylo to špatné, ale nemůžu se rozhodnout, jak moc se mi to líbilo. Určitě víc, než třeba Žáček, ale zase ne tak, že by mi něco nesmazatelně utkvělo v paměti. A jsou to písničky a hraje roli překlad... Jako ukázku jsem vybrala jednu, která se mi líbila asi nejvíc, i když pro autora asi je charakterističtější "Byl jednou jeden goril".

Poslední vůle
-------------------
Budou to chvíle neveselý,
Až ústně nebo dopisem
Pámbu mně mezi námi sdělí:
"Tak se pojď kouknout, jestli jsem."
Ještě jednou se na svět mrknu
A rozloučím se s noblesou.
Zatím snad raší listí prknu,
Na kterým si mě odnesou.

Jestli už mi ten krchov kyne,
Já chci se ulejt z obřadu.
Půjdu, co noha nohu mine,
Slepičíma a pozadu.
Aťsi se funebráci zlobí,
Pro ně jsem nebezpečněj cvok.
Až budu muset do záhrobí,
Já se chci lajdat krok-sun-krok.

Nežli se ovšem vydám svádět
Dušičky zatracených žen,
Chtěl bych si ještě zadovádět
Z řetězu lásky utržen.
Ještě mít před vyznáním trému
A ještě shořet jako vích
Otrhávaje chryzantému,
Tu sedmikrásku zemřelých.

Ať to mou vdovu sice zdrtí,
Kdyby tak pámbu ráčil dát,
Ať si popláče nad mou smrtí,
A pak se může znova vdát.
A ať si vezme beze srandy
Zas chlápka mojí figury,
Aby mu padly moje kšandy,
Mý trenky a mý bačkory.

Ať se ten člověk má k mý ženě,
Užívá mýho tabáku,
Jen doufám, že snad nevyžene
Mý kočky z mýho baráku.
Jako že nejsem vcelku mstivý,
Ať je ten chlápek, kdo to je,
Jestli těm kočkám chloupek zkřiví,
Můj duch mu nedá pokoje!

Poslední vůli v těchto místech
Na listu končím chatrném,
I nade dvěřma už mám lístek:
"Není doma je pod drnem."
V klidu se vzdávám slunce jasu,
Nemusím víckrát k doktoru.
Ležím v hromadným hrobě času
A mám hromadu prostoru.

09.09.2021

Živé lodě jsem dlouho odkládala - odrazoval mě začátek o nějakých hadech někde v moři, kteří někam možná poplují nebo tak nějak. Letos jsem si román vzala na dovolenou a bavilo mě to od začátku do konce, i když to začtení skutečně trvalo trochu déle. Příběh je spleten z mnoha linií a na začátku trvá, než je autorka všechny představí a rozjede. Zcela výjimečně se mi nedělo, že by mě bavila jen některá linie a jiné mě nudily. Tady mě bavilo vše a každý z hrdinů mi přišel dobře propracovaný. Je to právě práce s charaktery, který mě velmi oslovila. Dialogy možná občas nepůsobí úplně přirozeně, ale nikdy jsem něměla pocit, že autorka vláčí hrdiny sem tam, jak se jí zrovna hodí. Možná to nebylo na úrovni, aby to uspokojilo i nejnáročnější čtenáře, ale pořád to byl velmi pěkný nadprůměr - s vleklostí jsem problém neměla, vedle Chrámu Matky Boží v Paříži, kde se na několik stran popisuje chrám z ptačí perspektivy, má svižné tempo už skoro všechno. Určitě doporučuji pro mladší čtenáře, řekněme tak 15+, v tom věku bych z toho byla nadšená. Ráda si někdy od autorky přečtu i další knížky. Hodnotím jako celek - jednotlivé díly plynule navazují.

09.09.2021

Živé lodě jsem dlouho odkládala - odrazoval mě začátek o nějakých hadech někde v moři, kteří někam možná poplují nebo tak nějak. Letos jsem si román vzala na dovolenou a bavilo mě to od začátku do konce, i když to začtení skutečně trvalo trochu déle. Příběh je spleten z mnoha linií a na začátku trvá, než je autorka všechny představí a rozjede. Zcela výjimečně se mi nedělo, že by mě bavila jen některá linie a jiné mě nudily. Tady mě bavilo vše a každý z hrdinů mi přišel dobře propracovaný. Je to právě práce s charaktery, který mě velmi oslovila. Dialogy možná občas nepůsobí úplně přirozeně, ale nikdy jsem něměla pocit, že autorka vláčí hrdiny sem tam, jak se jí zrovna hodí. Možná to nebylo na úrovni, aby to uspokojilo i nejnáročnější čtenáře, ale pořád to byl velmi pěkný nadprůměr - s vleklostí jsem problém neměla, vedle Chrámu Matky Boží v Paříži, kde se na několik stran popisuje chrám z ptačí perspektivy, má svižné tempo už skoro všechno. Určitě doporučuji pro mladší čtenáře, řekněme tak 15+, v tom věku bych z toho byla nadšená. Ráda si někdy od autorky přečtu i další knížky. Hodnotím jako celek - jednotlivé díly plynule navazují.

1 09.09.2021

Živé lodě jsem dlouho odkládala - odrazoval mě začátek o nějakých hadech někde v moři, kteří někam možná poplují nebo tak nějak. Letos jsem si román vzala na dovolenou a bavilo mě to od začátku do konce, i když to začtení skutečně trvalo trochu déle. Příběh je spleten z mnoha linií a na začátku trvá, než je autorka všechny představí a rozjede. Zcela výjimečně se mi nedělo, že by mě bavila jen některá linie a jiné mě nudily. Tady mě bavilo vše a každý z hrdinů mi přišel dobře propracovaný. Je to právě práce s charaktery, který mě velmi oslovila. Dialogy možná občas nepůsobí úplně přirozeně, ale nikdy jsem něměla pocit, že autorka vláčí hrdiny sem tam, jak se jí zrovna hodí. Možná to nebylo na úrovni, aby to uspokojilo i nejnáročnější čtenáře, ale pořád to byl velmi pěkný nadprůměr - s vleklostí jsem problém neměla, vedle Chrámu Matky Boží v Paříži, kde se na několik stran popisuje chrám z ptačí perspektivy, má svižné tempo už skoro všechno. Určitě doporučuji pro mladší čtenáře, řekněme tak 15+, v tom věku bych z toho byla nadšená. Ráda si někdy od autorky přečtu i další knížky. Hodnotím jako celek - jednotlivé díly plynule navazují.

1 09.09.2021

Nejslabší díl Elfů, velmi nevyvážený. První kniha je jen rozvleklý úvod a druhá kniha je jen další válčení s troly, akorát stručnější. Konec je tak rychlý, že jsem se ani nestačila rozkoukat a bylo to vyřešené. Musela jsem se vrátit a zkontrolovat, zda mi ve druhém svazku nechybí stránky. Bavil mě hlavně Ollowainův příběh, na ostatní nezbylo dost prostoru.

07.09.2021

Nejslabší díl Elfů, velmi nevyvážený. První kniha je jen rozvleklý úvod a druhá kniha je jen další válčení s troly, akorát stručnější. Konec je tak rychlý, že jsem se ani nestačila rozkoukat a bylo to vyřešené. Musela jsem se vrátit a zkontrolovat, zda mi ve druhém svazku nechybí stránky. Bavil mě hlavně Ollowainův příběh, na ostatní nezbylo dost prostoru.

07.09.2021

Prvních 50 stran jsem knihu chtěla zahodit. Na necelých 300 stran byl úvod do děje dost vleklý. Pak se asi 100 stran četlo výborně. Hlavní hrdina James Dryer, který necítí bolest, si dokáže udržet čtenářovu pozornost. Ale v Rusku se to zase zvrtlo a závěr knihy byl najednou až uspěchaný. Dočítala jsem s pocitem, že se toho moc nestalo. Kromě životopisu hlavního hrdiny nepřinesla kniha nic - žádnou zápletku ani hlubší zamyšlení.

31.08.2021

Tak prvních sto stran jsem si říkala, že to prostě jenom zahodím a dám odpad a až posledních sto stran mě přesvědčil na hvězdičku. Nakonec to bylo docela dramatické a napínavé. Jinak strašně vleklé, většina knihy je úplně o ničem. Dalo by se to číst, kdyby autor stáhnul rozsah tak na 200 stran celkem a seškrtal vatu.

31.08.2021

Z celé antologie mě bavily jen povídky "Ptáci", "Byl to démon" a "Malý vrah". To ostatní pro mě byla nuda. Některé další povídky byly sice také dobře napsané (třeba "Specialita šéfkuchaře"), ale nečekalo v nich na mě žádné překvapení. Ke knize se vracet nebudu.

4 31.08.2021

Atuánské hrobky mě neoslnily tak jako Čaroděj Zeměmoří. Stále je to ovšem velmi pěkné. Charaktery jsou propracované a děj tentokrát tolik nespěchá.

1 31.08.2021

Kniha mě nepřesvědčila o tom, že psychologie je věda. Stále mi to připadá jako "nový název pro magii ve 21. století". Trochu chaotické, trochu povrchní. Od všeho se nakousne trochu. Nejvíc mě asi zaujalo, že se jungiáni nesnaží napasovat lidi do archetypů, ale archetypy do lidí. Podle této práce má mít vyzrálý člověk všechny archetypy v rovnováze. Poněkud mě mrzelo, že je to kniha "pro muže" a nedaří se mi najít její "ženský protějšek", ale dobře se to četlo a bylo to zajímavé. Na druhou stranu nechápu, že pro někoho může být toto nějaké zásadní, život měnící dílo. To se mi ale u psychologických knih stává často - že nechápu, že lidé potřebují navštívit terapeuta, aby na to či ono přišli a je to pro ně úplně nové a šokující (srozumitelnější mi přijde "terapie jako urovnání myšlenek").

21.08.2021

Bohužel, to, že je něco staré, neznamená, že je to kvalitní. Tady je vděčný (věčný?) námět, ale stylisticky to nestojí za řeč. Období i téma mají lepší autory. Je vidět, že edice Světová četba v počátcích ještě dost tápala.

Otec Perdrix je kovář, kterému doktor zakáže pracovat, a on si časem zvykne lenošit na lavičce u domu. Snad se dá říct, že se napracoval v životě dost, ale to zřejmě i jeho žena, která si na stará kolena přibírá jednen přivýdělek za druhým, aby vyšli. Ne, že by Perdrix nedělal vůbec nic, většinou ale posedává. Děti mají tři, ale že by se o rodiče postaraly, to se tedy nestarají. Obecní příspěvek pro chudé je Perdrixovým odebrán právě skrze návštěvu dětí - u bohatého souseda vzbudí dojem, že si za obecní peníze nějak moc vyhazují z kopýtka... A pak je tu mladý synovec Petr Bousset, kterému se podaří vystudovat, ale jaksi se mu skrze sociální cítění nedaří udržet si dobře placené místo a ani neumí nic ušetřit, takže se po čase zase pověsí rodičům na krk a vysedává se starým strýcem před domem... Určitě je to tematicky atraktivní kousek, kde žádné postavě nejde tak úplně fandit. Ale ničím to nepřekvapí a je to špatně napsané. Nechápu, co na tom u nás svého času všichni viděli. Snad to působilo více neotřele než dnes.

Tak tímhle jsem se prokousávala víc než rok. Antologii hodnotím jako zajímavý počin, i když trochu zasažený skutečností, že vyšla v roce 1980. Od některých autorů mě již dříve zaujaly úplně jiné básně, než ty, které jsou tady. Jaký výběr by se asi dostal do podobné knihy dneska? Například Viktora Dyka bych tady úplně přehlédla jako nezajímavého, a to jsem z jeho díla četla relativně hodně.

Protože 20. století není zrovna moje preferované století, zaujalo mě v celém sborníku pouze pár autorů, od kterých bych si případně přečetla nějakou tu sbírku. Jmenovitě Svatopluk Kadlec, Jaroslav Seifert, František Halas, Jiří Orten, František Hrubín, Vladimír Janovic, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Adolf Heyduk, Josef Svatopluk Machar, Eva Bernardinová (zajímala by mě hlavně sbírka Strom z ráje), Josef Kainar, Jan Alda, Géza Včelička... převážně známá jména.

Ze všech básní od všech autorů vybírám následující jako ukázku.

-----------------------------------------------------------------------
Jaroslav Vrchlický - Tkalci (Korálové ostrovy, 1908)
-----------------------------------------------------------------------
Z okének ucpaných vychrtlí, bledí
od stavů hrčících do kraje hledí.

Chvílemi v přeletu kdo se mih kolem,
jaký vůz silnicí, ký chodec polem.

Jejich to svět jest v okénka rámci,
pak ještě kroků pár v židově krámci.

Jejich stav starý, vyrhany smrti,
hrčí tak divně, životy drtí.

Směje se Vesna, šeříku květem,
tkadlec to neví, vězněn svým světem,

hrčícím strojem a židovským krámem,
které jsou jeho života rámem.

Vyhublé děti na prahu dveří
velkýma očima cizince měří.

Úsměv chceš viděti na jejich tváři?
Teď již v nich bída rýsuje stáří.

Usednou za týž stav, varhany smrti,
radost i mladost kde bída jim škrtí.

Usednou lhostejni k všemu zde kolem,
co jim vůz silnicí, co chodec polem?
Na smrt jen čekají, matky jich rodí
mrzáky nové dál. Tak život chodí.

---------------------------------------------------------------------------------
Josef Václav Sládek - V zlatém slunci (Za soumraku, 1907)
---------------------------------------------------------------------------------
Zimní slunce září do oken,
veselo a útulno je v síni;
můž-li kdo být šťastnější než nyní
v tak zlatočistý, volný den? --

Zimní slunce září do oken,
v jizbě chladno, pusto, bída čirá;
na matčině klíně děcko zmírá, --
slunce zlatě září do oken.

------------------------------------------------------------------------------------
Adolf Heyduk - Otázka (Z deníku toulavého zpěváka, 1904)
------------------------------------------------------------------------------------
Když sítě na mne vrhl žal,
jež lstivý pavouk žití snoval,
sám v sebe jsem se zahrabal,
sám v sebe jsem se vhádankoval.

Ej, k čemu poslán, nač tu jsem,
když nedocházím duše míru?
Což život jest jen údělem
ku smyslů šílenému víru?

Nic nevím stále, nic a nic;
jsa honěn mním, že dělám honce...
Jdem smrtí teprv žití vstříc,
či život počátkem je konce?

----------------------------------------------------------------------------------------------
Josef Svatopluk Machar - Sonet o pesimismu (Optimistům) (Zimní sonety, 1892)
----------------------------------------------------------------------------------------------
Vy cítíte z těch našich veršů chvět
tmu s hořkostí a bídu se stenem,
z nichž život řinčí řetězem vám běd,
a hrob jen kmitá smírným plamenem --

je pravda. Ale luzný velký svět
z nás každý přece nosí v nitru svém
a každý z nás by krví platil hned,
by moh jej dáti lidstvu údělem.

A trpce, trpce každý z nás to cítí,
jak světu tomu podobá se v mále
ta mizérie, již vy zvete žití,

a trpčej tím, že každým novým dnem
svět našich niter ona vytrvale
nám bombarduje smíchem, kamenem.

----------------------------------------------------------------------------
Jan Alda - Padlým v máji 1945 (Duha nad námi, 1952)
----------------------------------------------------------------------------
Z akátů sněží bílá psaní,
vám mrtví, kteří padli jste
za zemi svou, kterou až do skonání
horoucně milovali jste.

Akáty tklivou vůní vějí
na vaše čela, již padli jste
pro sen a víru, pro naději,
jež k smrti milovali jste.

Akáty balzám vylévají
do vašich ran, již padli jste
v revoltujícím slavném máji,
jejž k smrti milovali jste.

Akátů věčná světla planou,
vám mrtví, kteří padli jste
pro Prahu krásnou, milovanou,
již k smrti milovali jste.

Z akátů sněží bílá psaní
do vašich dlaní vychladlých,
poslední pozdrav, sbohemdání,
májových květů bílý sníh,
polibky Prahy, krásné paní,
jíž slzy kanou po lících.

----------------------------------------------------------------------------------------------
Josef Kainar - Stříhali dohola malého chlapečka (Nové mýty, 1946)
----------------------------------------------------------------------------------------------
Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo

25.07.2021

Na tomhle dílu toho bylo opravdu hodně špatně. Nekonzistence v tom, zda je nárok na duši Šamana nebo Eddieho, vykecávání o plánech a skutečné identitě v místě, kde mají být všude štěnice... Ale, když nad všemi nesmysly pevně zavřu obě oči, tak mě Kasino Infernale po pauze od Tajných dějin dost bavilo. Už čtu osmý díl.

Komentář k "Property of a Lady Faire" (8. díl, *)
-------------------------------------------------------------------
Do osmého dílu jsem se pustila moc brzy po sedmém a opět to vedlo k tomu, že jsem z něj neměla příliš dobrý dojem. Greena je potřeba dávkovat po troškách. Osmička je výplňový díl, kde vstoupí na scénu nečekaný záporák a v rámci jediného dílu je zase odstraněn. Jen další oddálení všech těch velkých odhalení, na která už tak dlouho čtenář i hlavní hrdinové čekají.

Komentář k "From a Drood to a Kill" (9. díl, *)
-----------------------------------------------------------------
Pro mě nejslabší díl série. Vata, výpň, nuda a autorovo vyčerpání nápadů. Kromě smrti jedné oblíbené vedlejší postavy se řeší jen Eddieho nově nabyté rozhodnutí být "agent, který si zakázal zabíjet". Aby ho osud vyzkoušel, je zatažen do Hry, kde jde o všechno a nikdo neví, kdo Hru řídí (je to od začátku dost jasné). Takový mix mezi "Kasinem Infernale" a "Špionem, který mě strašil". Eddie se samozřejmě ani nezadýchá. Podobně špatným dílem byly snad jen "Srdečné pozdravy z pekla".


Komentář k "Dr. DOA" (10. díl, *)
----------------------------------------------
Série se drží špatného trendu a podobně jako u Noční strany s přibývajícími díly klesá můj zájem. Eddie je otrávený a umírá. Kdyby vám to náhodou nepřipomínalo první díl, tak autor vás pro jistotu opakovaně upozorní, že je to stejná situace, abyste to náhodou nepřehlédli. Závěrečné zjištění, kdo je tím travičem, je jediným světlým bodem příběhu. Jinak je celá kniha jen vleklá nudná předehra k 11. dílu (na konci je tzv. cliffhanger).


Komentář k "Moonbreaker" (11. díl, *)
------------------------------------------------------
Lepší druhá půlka předchozího dílu. Autor pořád tahá z klobouku další a další králíky, ale už úplně nemá čím překvapit. Démonští Droodové, andělští Droodové, na Sibiři zakopaní Droodové, Droodové z alternativní reality... Pro samé Droody v akci na obou stranách bariéry tam není k hnutí. A Eddie Drood létající po světě na drakovi už úplně překonává vše, čeho jsem se od série (ne)nadála. Smyslem toho celého 10. a 11. dílu je jedna jediná věc (která ale nakonec zas až tolik nepřekvapí) - odhalení, kdo je v Merlinově zrcadle. Tak tím snad jsou uzavřeny všechny linky kromě záhady okolo Eddieho rodičů. Zbývá poslední díl a nemůžu popřít, že jsem vážně zvědavá, čím Green plánuje překonat dračí taxi.

Komentář k "Night Fall" (12. díl, **)
--------------------------------------------------
V posledním obludně dlouhém dílu Tajných dějin se Green loučí se svými dosavadními hrdiny a příběhy. Jako tečka za příběhem to není špatné, ale je to hlavně něco pro autorovy skalní příznivce - děj se dost se vleče. Válka mezi Droody a Noční stranou není kupodivu to nejzáživnější a nejakčnější, co jsem od Greena četla. Také je to poprvé, co jsem od něj četla příběh v er formě. John Taylor a Eddie Drood, se konečně potkávají osobně a jsou v dialogu vlastně skoro k nerozeznání (což jsme ale všichni věděli celou dobu). Drak od Droodů byl preventivně vynechán (ale objevil se jiný, tam, kde jsme ho všichni dávno čekali), potvrdily se různé spekulace (a vyvrátily jiné) a snad jediné, co jsme se nakonec nedozvěděli a už nikdy nedozvíme, je, jak to tedy doopravdy bylo s Mollynými rodiči a také s Eddieho rodiči. Epilog je docela překvapivý - myslím, že ho autor napsal jen proto, aby pobavil čtenáře tou představou, jak to asi musí vypadat.

1 24.06.2021