ziriant komentáře u knih

Silný zážitek. Dvojnásob proto, že ke mně kniha přišla v přiléhavou roční i duševní dobu. Na pozadí sběru bylin nám autorka postupně dávkuje indicie k životnímu příběhu Anny, něco si můžeme domyslet jasně, něco mlhavě, přesto mnohé zůstává nevyřčeno. Poměr mezi nutnou informovaností čtenáře a přívětivým až frustrujícím tajemnem je vyvážený, tu a tam sice dochází k výkyvům, ale ve výsledku je to dle mého vyladěno bravurně a s citem. A cit, to je něco, co příběh vyžaduje i od čtenáře. Cit a empatii. Atmosféra knihy na nás dýchá jako bychom právě na té šustící a éterické půdě byli, a nejen tam. Vůně nás polapí, tak jako nás polapí Annina duše, polehoučku a nenápadně, ani nám to nepřijde, až si najednou uvědomíme, že v tom lítáme a že máme nejspíš s Annou něco společného. Že je tak jednoduché na něčem obsesivně lpět a nenacházet cestu ven... Všichni bychom potřebovali občas prudce ponořit hlavu do barelu s ledovou vodou a vyhnat z ní bolest - a nesmysly. A můžeme si to každý vztáhnout na cokoli, co se zrovna namane. Navíc je kniha tak příjemným návratem k přírodě a odvrácením se od doby moderní, že jsem si na ní smlsla i po této stránce. Co vytknout? Snad jen přílišnou umírněnost co se délky díla týče... Už se těším, až si pořídím od autorky další knihu a zahryznu se do ní všemi smysly. A snad jen ještě něco na závěr. Anna mi byla opravdu blízká, ráda bych se s ní spřátelila - kdyby snad ona vůbec o něco takového stála. Každopádně vím, že se s ní můžu přátelit kdykoli chci, jelikož bude stále čekat u mě v knihovně.

20 18.07.2019

Nestává se mi často, abych si knihu pořídila pouze na základě názvu a letmého nahlédnutí. Nicméně právě takové bylo mé první seznámení s autorem. Stránky Knihy neklidu mi zútulňovaly a zahřívaly život v mrazech, v dobách, kdy ještě sněžívalo. Pamatuju si ten chlad zábradlí v zádech na zaprášených schodech, kde jsem čekala na svou poslední zkoušku prvního semestru - velký den pro studenta a ještě větší den pro čtenáře. Právě tam, ve vší té nepohodlnosti, úzkosti a očekávání jsem se zamilovala. Pamatuju si tu nenasytnost, s níž jsem nedokázala odtrhnout zrak ani mysl od těch pravdomluvných stránek. Od těch slov, které jako bych psala sama, kdybych to takto uměla! Pamatuju si tu úlevu, kdy jsem po zkoušce vyšla ven do něžných ulic, křupavých a vrzajících pod nohama, s prostou a náruživou radostí z toho, že mozek může zase dýchat a že jsem NĚCO našla. Spřízněnou duši. Autora Knihy neklidu. V tom melancholickém období, kdy dospívající člověk ví, že má ještě všechno před sebou, ale cítí se, jako by před sebou neměl už nic. Tehdy jsem nalezla jistotu, že na světě nejsem sama. Že snění není zlé, méněcenné. Že může mít přesně takový význam, jaký mu my sami přisoudíme. Že není neustále důvod k omluvám a vysvětlování. Kniha neklidu mi dala klid. Od té doby vím, kde jej mám hledat, když všechno ostatní selže.

19 17.11.2015

Jedna z nejlepších knih (pro mě) poslední doby. Dotýká se mě na mnoha úrovních. Tematicky, stylisticky, metaforicky. Osobitostí a nebojácností. Pachutí na patře. Obsahově zajímavé, ale ještě skvostnější způsobem podání, který je opravdu netypický. Linky se dokonale prolínají, dávají smysl a synergizují. Je to kniha pro mě teď a byla by to kniha pro mě v jakémkoli věku, jelikož tématem ženství žiju ze všech stran a ve všech nuancích. Člověk má obecně tendenci říci, že se historicky naštěstí hodně změnilo, ale ve výsledku zjistí, že se vlastně nezměnilo nic. Změnila se forma. Možná to nyní není tak surové a syrové, zato je to zákeřnější. A stále má smysl toto téma otevírat, třebas až necudně a vyzývavě.

17 23.04.2024

Knihu jsem dostala před 20 lety k Vánocům, tehdy mi bylo stejně jako Harrymu v knize, což plus minus odpovídalo i při čtení dalších dílů a považuju to za velký bonus k prožití celého příběhu se všemi jeho nuancemi. Když se jednou za pár let rozhodnu přečíst si celou sérii znovu, je to pro mě jako výlet do lázní s těmi nejlepšími procedurami, které zaručeně pomohou na jakoukoli bolístku. Tedy, vzhůru opět do lázní... :-)

Lolita je nejspíš nejkrásnější kniha, kterou jsem kdy četla. Dalo by se to říci o kterékoli knize, protože krásy je všude plno. Užíváme-li ale slova Krása v původním významu, pak by šlo přesně o Lolitu. Protože Lolita je jenom jedna. Ano, první část před prvním dotekem je zcela jiná než pokračování (ke kterému se podle mého ovšem naprosto nehodí slovo "nudné"), ale tohle je život. Lolitu beru jako velkou pravdu, kterou bychom si měli všichni v životě jednou prožít. Ne "alespoň jednou", ale "právě jednou". A to bez ohledu na věk, pohlaví, cokoli. O to tady podle mě vůbec nejde. Nymfičky jsou sice dívky ohraničené věkem, nicméně Touha nás plní a vysává v každém věku a je proto jedno, jestli si Lolitu prožijeme v dětství, dospívání, nebo dospělosti. Kdo by netoužil být jednou v životě pro někoho Lolitou? Inspirací, múzou, středobodem vesmíru. Kdo by netoužil být jednou v životě Humbertem? Inspirovaným, uchváceným, okouzleným. Proto se nestydím říci, že já chci, že to obojí chci, bez ohledu na věk a bez ohledu na pokračování nebo konec. Proto vidím Lolitu jako výjimečnou knihu, která nás má taktéž inspirovat a kde by si měl každý najít to své. Já si to našla a s každým dalším čtením nacházím stále víc.

15 26.05.2015

Co byste si představili pod pojmem "všední den"? Toto je jednoznačně kniha, která přivede k úvaze, jak se mohou představy ohromně lišit v závislosti na tom, v jaké jsme situaci, v jaké žijeme době a jaké máme zrovna "štěstí". Koneckonců, známe to v současné době dokonale na vlastní kůži. Co bylo "všedním dnem" včera, nemusí být již "všedním dnem" zítra. Dobrá kniha.

14 13.03.2020

Musím částečně souhlasit s pozitivní, ale také negativní kritikou níže. Hodnotit Atlasovu vzpouru jako "obyčejný" román by nebylo příliš vhodné, přesto mám pár připomínek, které si nemůžu odpustit. Hnací síla knihy: monology. Nerealisticky dlouhé a vyšperkované, všechny postavy bez výjimky jsou až příliš dobrými řečníky; na druhou stranu ovšem po knihách nepožaduju, aby v přímé řeči byly odrazem reality, takže jsem si je přesto ve většině případů užívala. Jak tedy monology, tak i samotné popisy jsou místy trochu patetické, především co se slovníku týče (na výrazy jako "morálka" a "hodnoty" jsem docela alergická). A konečně to nejzávažnější: Galtův proslov v éteru. Co lze říci jednou větou, ale my to považujeme za nutné vyjádřit celou stranou, to by mělo být jako báseň. Nemluvě o situacích, kdy chceme tuto záležitost roztáhnout na desítky stran. Když jsem začala číst Galtův proslov, pořád jsem očekávala příchod gradace a nové myšlenky. Postupem času mi došlo, že se nejspíš nedočkám. Po dočtení té rozsáhlé promluvy, kde je jedno a totéž opakováno stále dokola, jsem si připadala jak po posledním tažení. Dále už se mi nepodařilo číst s takovou chutí, s níž jsem četla předcházející část knihy.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že negativa převládají, ale jelikož mám ráda schéma "to nejlepší na konec", musím komentář zakončit chvalozpěvem. Atlasovu vzpouru vidím nepochybně jako veledílo, a to jak rozsahem, tak posláním. U mnoha pasáží jsem četla slova, která jsem celý život chtěla - ne, TOUŽILA - slyšet. Možná mi je řekla Ayn Randová, možná jakýsi "John Galt", ale podstatné je, že jsou pravdivá. Mimochodem na rozdíl od Galtova proslovu byla Hankova řeč u soudu opravdu výborná. Čtení jednoznačně nelituju, jen bych z přízemního a praktického hlediska asi uvítala, abych mohla při čtení posilovat více mysl a méně svaly.
A stylově trochu patosu na konec: Člověk by měl jít za svým štěstím. Po přečtení Atlasovy vzpoury tím více vím, že jsem na správné cestě.

14 13.12.2014

No páni! Tahle kniha překračuje hranice nejen samotného žánru sci-fi, ale literatury obecně. Je to monumentální a přitom tak silné v detailech. Autor se nebál zajít opravdu daleko, v prostoru, v čase, v příběhu. Je opravdu zajímavé, že ačkoli trilogie nemá žádného hlavního hrdinu, k němuž by čtenář mohl přimknout, přesto se mě to dotýká. Bolavě i vzrušivě. Nemůže to člověka nepřivést k zamyšlení nad vlastní jedinečnou bezvýznamností a zároveň k pocitu, že bez rozhodnutí jednotlivce by celek stejně neměl šanci fungovat určitým způsobem. Konečně jednou závěr, jak má být, opravdu jsem si přišla na své, i když se s tím pojí i lehký (či spíše těžký) depresivní pocit z celého vesmíru a existence. Vzpomínka na Zemi. Kdo by byl řekl, že název neobsahuje vlastně žádnou pohádkovou metaforu a je tím, čím se tváří být. Což mě přivádí k pohádkám, které bych si opravdu velmi ráda přečetla jako samostatnou knihu, protože byly parádní. Mohla bych na knize hledat nedostatky - a já opravdu ráda rýpu, ale tady nemám zhola potřebu. Doporučuji a jistě jsem nečetla naposledy.

13 25.10.2018

Hledala jsem, co si přečíst přes zteplalé Vánoce, a jednoznačně nemám v knihovně dílo, z kterého více zamrazí, ať už díky příběhu samotnému, nebo prostředí, v němž se odehrává. A Terror opět splnil svůj účel. Pokud jej neškatulkuju jako horor, je to úžasná kniha. Když jsem ho před třemi lety četla poprvé, s vyústěním příběhu jsem však vůbec nebyla spokojená. Mé očekávání bylo někde jinde. A přitom vše, co tomuto slabému finále předcházelo, na mě v průběhu čtení působilo s omamnou a přitom naprosto reálnou silou. Tentokrát měj děj přitahoval neméně; Terror není knihou, která by se dala odložit. Od níž bych si potřebovala dát oddech. Ta se musí číst až do konce. Do konce, který se mi pro tentokrát nezdál zase tak špatný, možná proto, že už má očekávání byla jinde. Dokonce se mi podařilo jej přijmout tak, jak je, a jsem za to ráda kvůli sobě i kvůli Simmonsovi, který je jedním z nejlepších autorů, které jsem kdy četla.
Vím, že život je osamělý, ubohý, ošklivý, krutý a krátký... a může být také krásný a naplněný, například s přispěním knihy jako je Terror.

13 25.12.2014

Parádní. U knih jako je tato si vždy s radostí připomenu, jak krásné je býti Čtenářem. Jak jsem se dozvěděla, že je Zimní přízrak k mání, musela jsem ho mít a vše další rozečtené šlo stranou. Což by nemuselo být ani tak rozhodnutí logiky, jelikož jak se člověk jednou začte do Simmonse, není jiné volby. A stejně to opět zabralo proklatě málo času, což je samozřejmě poklona, ale pro čtenáře jistá nevýhoda. Jak už je psáno v komentáři níže, ten konec, no jo... ale tak co bychom tomu našemu drahému Simmonsovi neodpustili, že? Až na ten konec byla kniha opravdu bezvadná, nadupaná... a plná či jak to říci. Simmons není povrchní. Ač se jeho knihy čtou rychle, jde vždy pod povrch a zaujme, včetně zvláštních hrátek s jazykem, jak to mám ráda. Na Zimní přízrak jsem byla zvědavá, protože Temné léto je moje srdcovka hned vedle Terroru. Teď čerstvě po dočtení nezbývá než si povzdechnout - kéž by to šlo z mysli vymazat a začít číst znovu...

12 21.09.2019

O válce. O lásce. Zní to jako klišé a byl by to takto krátce velmi ošklivý komentář. Kdo pochopil, kdo pronikl do příběhu, možná více slov nepotřebuje. Kdo nepochopil, kdo jen prošel kolem, koho se příběh nijak nedotknul, toho více slov nepřesvědčí. A přesto je tu potřeba říci, jak přiléhavě kniha vystihla ten pocit lehkosti a tíhy v hrudi, když něco začíná a když něco končí. Žádný zbytečný patos, nebo naopak právě tolik patosu, kolik empatie a představivost snese. Takhle mám Remarqua ráda. Takhle mám ráda to absolutní štěstí a absolutní neštěstí a všechno, co je mezi. Tím spíše ke mně příběh přišel v pravou chvíli, zase po dekádě let. Měl by být inspirující pro nás všechny, ať už si z toho vezmeme touhu žít teď, touhu vážit si věcí či hluboké uvědomění dosud skrytého. V dospívání jsem si z této knihy vypsala do deníčku spoustu citací, které na mě zapůsobily. Nyní můžu říci, že už to nejsou pouze slova, ale že je životní pravda zvýraznila, přiblížila a převedla z roviny definic do konkrétních zážitků, závratně osudových či nezapomenutelně nepatrných.
Mé první setkání s calvadosem bylo zde, na stránkách této knihy... a ač calvados příjemně i pekelně hřeje v hrdle, stejně mě nejvíce bude hřát a zároveň mrazit u srdce právě kdesi pod Vítězným obloukem, kdykoli k němu v životě zabloudím.
A jestli je tato kniha schopna pokazit náladu? Nebo dokonce nudit? Pokud jste svině nebo povrchní ignorant, tak možná ano. Takže nevím jak vy, ale já si Vítězným obloukem plánuju v životě "zkazit náladu" ještě několikrát. A pokud jsou knihy, kvůli nimž bych byla ochotná se klidně porvat, tak tato patří jistě mezi ně ;-)

12 20.04.2017

Čekala jsem sci-fi, jak nás učili ještě v literatuře, a dostala jsem anti-utopii. Nevadí. Za mou nepřipravenost autor nemůže. A vlastně se mi to nakonec i líbilo - jen ten Orwellovský nádech mi byl docela protivný. Taky bych řekla, že možná mohlo zůstat jen u povídky nebo u novely, na román je kniha až příliš "děravá" a nekonzistentní. Ale zpět ke kladům. V několika okamžicích jsem při čtení cítila opravdu silné souznění s aktualitou a pravdivostí myšlenky. Život obklopený obrazovkami. Co na to říci? Nevidíme to snad kolem sebe každý den? Tedy pokud zrovna tupě nezíráme do své obrazovky...

12 24.10.2016

Už roky vím, že největší tíha ve vesmíru jsou víčka. Že srdce toužících těžknou pod každým slovem. Ale jako by to byla věčnost, kdy Orten poprvé zapomněl svůj dech na mém okně. A proto si hřeju slova v letních básních. Proto skrz dvojité tmy vyhlížím své staré něhy. Proto chci být stále Dívčí. V propocených jitrech, kdy mě budí noční můry, myslím na ubohé čerty, jež nemají žádné sny. Zbožňuju ty, kteří neví; zbožňuju ty, kteří malují. A každá fialka může být jako brána do pekla. Proto ke každé z nich klekám a hledám tu pravou. Čí jsem? Jsem Ortenova.

12 04.02.2015

Miluju knihy, jež ze mě činí "chytráckého otravu", který se snaží šířit nevyžádanou osvětu a všem okolo vtloukat do hlavy rady typu "Spěte, spěte, spěte!". Prostě bezvadná publikace, hodná zařadit na seznam doporučené literatury pro každého. Cením si sdělení knihy jako takového, ale také způsobu podání, který je odborný (a s odkazy na mnoho reálných vědeckých studií), ale zároveň přijatelně srozumitelný i pro laickou veřejnost a navíc velmi poutavý.

11 20.11.2021

Nechci se rouhat, myslím to spíše jako ohromnou poklonu: Kdo by tohle nechtěl zažít? Ne, samozřejmě se nechci hrnout do války, do nemoci, do bídy, ale na pozadí této vševyplňující surovosti a smutku se rodí city a pocity, které jinak nemáme nikdo šanci plně prožít. Zahlédneme možná jejich odlesky, to ano, ve vlastním životě nebo při čtení knih jako jsou ty Remarqueovy, ale o to více víme, jak po nich vlastně toužíme a že nám budou unikat navždy nebo velmi dlouho. Nejspíš... a vlastně v to doufejme, jelikož jsou vykoupeny - utrpením? Nevím, nebudu předstírat, že bych na to byla odborník, většina z nás zná tyto pojmy jen jako abstrakce. Každopádně Remarque dokáže vzbudit emoce, ty správné emoce, abych tak řekla. Člověk je po přečtení jeho knih jak přejetý. A zůstane jen klid a mír. A touha.

11 27.12.2019

Není lehké potěšit mé čtenářské smysly, co se konců knih týče a především samotných závěrů sérií. A přesto zde musím říci, že mě kniha... prodchnula. Znáte to? Když svět sice není růžový a sladký, ale přesto si říkáte "takhle to má být"? Když si po dočtení knihu přivinete na hruď, s povzdechem zavřete oči a procházíte si zpětně celý děj? Nemusí do sebe zdaleka vše zapadat, ale tvoří to sourodý a spojitý celek. Ten pocit, když víte, že jste knihu sice zrovna dočetli, ale že se k ní jednou vrátíte, protože hlavní hrdinové pro vás nejsou jen postavy mezi řádky, ale že žijí, možná ve "svých sférách", ale že je rádi zajdete zase jednou navštívit. Ten konec... ten konec tady opravdu sedl. Mně sedl. Díky němu vše posmutnělo a ty krásy, jež mu předcházely, byly zdůrazněny a nadneseny na povrch. Kniha se mi líbila již sama o sobě, celá trilogie, byla opravdu jedinečná, ale díky tomu konci jsem k ní přimkla ještě o trošinku více. Za to děkuji.

11 02.10.2019

Všechny mé předsudky ohledně "populárních knih" padají před Malým princem. Po tomto nejsem nic, vždyť jsem jen dospělá. Už dospělá. Ale občas jsou tu ty krásné okamžiky, kdy se ještě dokážeme ptát a vydržet u svého dotazu, dokud není zodpovězen, ať je to jakkoli společensky nekorektní. Občas si ještě vzpomeneme na to, jaké bylo býti dětmi. Krásný příběh.

11 23.02.2016

Bude to znít rouhavě, když řeknu, že se dá taková situace skoro závidět? Samozřejmě v tom smyslu srovnání - když se rozhlédnu kolem sebe, vidím spoustu lidí řešící titěrnosti, stěžující si na bídu svého krásného lesklého života nebo jedoucí na autopilota, den co den bez vědomí krásy všedních okamžiků. Bylo by krásné nepotřebovat v životě ty držkopády o dno, na druhou stranu ale díky za ně, jelikož nám ukazují, kolik života v nás ještě je! Toto vše se podle mě knize podařilo výstižně předat, netradičním námětem, inspirujícími vhledy. Ač síla knihy nejspíš spočívá i v té poměrné stručnosti, přeci jen bych uvítala, kdyby to bylo ještě trochu delší. Kdyby šlo to poslední - či vlastně jakékoli - sousto ještě chvíli vychutnávat...

10 23.01.2024

Knihy od pana Asimova stále k člověku promlouvají a troufám si tvrdit, že to tak ještě dlouhou dobu zůstane, jelikož věrně a možná i trochu děsivě přesně popisují problémy lidské společnosti a života vůbec. Moderní doba "čučení do obrazovek" a koneckonců i nyní aktuální koronavirová situace a sociální distancování, v tom všem můžeme hledat souvislosti s životem na Solarii a s poselstvím knihy. Mohla bych se v tom více šťourat, ale nechci. Zapřemýšlím si jen sama v soukromí své hlavy, jak to má po dočtení každé (dobré) knihy být. Četlo se to samo a hurá na další díl!

10 20.09.2020

Dříve než zde ke knize publikuju komentář, mívám ve zvyku přečíst si komentáře předchozí. Tentokrát vůbec poprvé tak neučiním, jelikož to ohromné číslo, to bych louskala asi déle než samotnou knihu. Tu jsem smlsla jedna radost. Pokud se tedy mohu takto vyjádřit o knize, která spíš vyplní člověka smutným souzněním a lítostí nad bolestivostí lidských osudů než radostí. Kniha mi přistála na klíně (doslova) při koukání na skoky na lyžích a ač jsem měla zrovna rozečteného Dana Simmonse, stejně jsem Hanu otevřela, že se zkusím začíst do prvního odstavce, jestli to půjde a jestli mám tedy vyslyšet nabídku k zapůjčení. Pochopitelně jsem o knize již slyšela, jelikož její slávě nelze uniknout, a pochopitelně (z téhož důvodu) se mi do ní moc nechtělo. Ale začala jsem tedy číst. U televize. To nedělám, aby bylo jasno. Ale kupodivu, rušivý element sportovního přenosu byl rázem pryč a mně po konci první kapitoly bylo jasné, že Simmons dostane na chvíli košem a že se k němu vrátím až po dočtení Hany. A nelituji. Je to dobrá kniha. A to myslím jako výraz vysokého uznání. Nepodbízí se člověku a daná tematika je podaná s citem a vhodně - obecně mám s tématem války a zobrazením jejích útrap docela problém, jelikož se z toho v mnoha případech stává kýč. Například Remarquea považuju za mistra oboru, který dokáže vybalancovat patos a literární kvalitu a do kýče či masovosti nesklouzává nikdy, vždy mě z jeho knih mrazí. Hanu bych zařadila také k těm lepším. Jen mám trochu pocit, že přestupem od Miry k Haně se trochu zapomnělo na svůj počátek a v knize mi chyběl rámec, tedy návrat opět k počáteční lince vyprávění. To mi ovlivnilo pohled docela zásadně a proto také nehodnotím nejvýše. Jinak očekávám, že se ke knize někdy jistě vrátím.

10 20.02.2020