Nejnovější komentáře

„Já jsem to přečetla za jedno odpoledne. Ale měla jsem potom pocit jak kdybych zrovna dočetla nějakej dlouhej a hlavně hutnej román. Při čtení mi místy bylo fakt až fyzicky blbě. Někdy hůře čitelný, některý metafory a obrazy byly jinde.“... celý text
— VerStetinova

„První část byla zajímavá a tajemná, se skvěle vykreslenou atmosférou. Anna se nořila do bahna podvědomí, okolní blata bublala a lákala nevinné duše, bludičky pomrkávaly do tmy, tajemná doga se zjevovala a vyla na uštěpačně se tvářící měsíc… Pak se ale zjevil parapsycholog, do kt. se Anna okamžitě zamilovala, a my jsme nuceni sledovat, jak s ní cloumají hormony. Autorka jakoby sama nevěděla, jak záhadu rozluštit, tudíž nám naservíruje dost trapný závěr a rozuzlení ve dvou větách. Škoda nevyužitého potenciálu. Místo dobrého hororového příběhu zde máme útrpnou romanci.“... celý text
— Aghatte

„Po tolika brutálních scénách potřebuje rohypnol na usnutí i čtenář.“
— Lenka4

„2/2: Nejintenzivnější momenty tu nejsou budovány propracovaností, ale přeháněním. Jakoby jste četli horor a autor by vám strašidla popisoval takto: A bylo to strašidelné strašidlo, strašidelnější než jakékoli jiné, temnější než tma a zlejší než sám satan. A všichni se ho báli, dokonce i jiná strašidla. Bububu, baf. Máte strach? Možná se už točím v kruhu, ale to je můj hlavní dojem z knihy - jde o povrchní, mdlou záležitost, o psaní v době seriálů, kdy je potřeba přehánět, kdy je potřeba v bezbřehé záplavě nudy vytvářet drobné háčky (cliffhangery), abychom udrželi čtenářovu pozornost. Jenže seriál si tunu vaty může obhájit nutností dodržet nějaký vysílací čas. Nutil však někdo Yanagiharu, aby přesáhla určitý počet stran? A ani v té záplavě slov a stran nemáme čas na to rozebrat do hloubky vůbec nic. Pokud za "hluboké" nepovažujeme popisy krve a jizev při sebepoškozování (a následně se nezapomeneme vysmát terapiím). Autorka například vnímá postavy skrz jejich profese a dává na to důraz, aniž by jakýkoli kariérní vývoj popsala nějak do hloubky, úspěchy se prostě dějí, všichni jsou ve svých oborech nejlepší a hotovo. Stejně jako jsou všichni matematici divní a autističtí. Stejně jako se téměř nemění kulisy, neustále se setkáváme v restauracích, kde se odehraje nějaká pobuřující scéna, neustále se mává na taxíky a dramaticky odchází z hovorů. Násilníci čekají hodiny v bytě, aby posunuli děj. Pláče se na podlaze a upadá se do mdlob a musí se dozpívat duet, zatímco za dveřmi hotelového pokoje čeká nebohá pokojská. Brrr, hladina kýče a snobství dosahuje vrcholu. Yanagiharu si sem tam vzpomene, že vlastně popisuje příběh jedné party a tak do jednoho odstavce nacpe náznaky pseudocool historek, u kterých se mi trapností kroutily prsty u nohou. Ale pak se zase vrátíme tam, kde je nám nejlépe/nejhůře. Dovedu si představit rozhovor s Yanagiharu: -Říkala si něco o tom architektovi, nechceš mi o něm povědět víc? -Kdyžtak potom, teď ti musím popsat řezání a jizvy. -Víš, o tom už jsme mluvili tři a půl hodiny a nikam jsme se nedostali. Neříkala si, že měl nějaké trable v rodině? -Když se řízneš do jizvy, tak to bolí trochu jinak. -Ufff, a co ta výstava na které si byla? -Pěkná, ale už sem ti vyprávěla o zneužívání dětí? -Jojo, o tom jsme mluvili celý minulý večer. -Ale určitě jsem ti neříkala o tom úchylném doktorovi. -No… Tak povídej. Samozřejmě, že to není jen otřesná kniha. Jak už jsem psal, sloh je v pořádku a některé (ne)položené otázky taky. Lze mít plnohodnotný vztah bez tělesné intimity? Je sobecké chtít po někom blízkém aby žil, ačkoli je to pro něj těžké a vlastně o to nestojí? Jak pomoci člověku, který se potřebuje sebepožkozovat? Občas dokonce přinese i zajímavé poselství - ze vztahu Willema k Judovi vyplyne to, že sexualitu není vždy nutné přísně škatulkovat. Přeji ten zážitek každému, kdo si byl schopen knihu užít. Ale rozhodně si myslím, že stojí za to se zamyslet, kdy jde o opravdovou snahu odkrývat citlivá témata naší společnosti a kdy jde pouze o literární obdobu greenwashingu. V případě Malého života se bohužel přikláním k druhé variantě. PS: Doporučená četba - Období hurikánů, Shuggie Bain, Tatitatitati.“... celý text
— sick.boy

„1/2: Tohle nebyl hezký měsíc v mém čtenářském životě. Nenechal jsem se strhnout obecným, lehce hysterickým nadšením z této vyděračské knihy. K četbě mě ponouklo až nekritické doporučení od kamaráda, jehož literárního vkusu si vážím. Snad hodinu mi nad ránem v baru velebil Malý život a já se nechal zlomit. Leč nemá cenu litovat se, už jsem v životě udělal i větší chyby. Kde jenom začít? První kapitoly byly fajn a fungovaly jako jakýsi háček, který mě (nepochopitelně) udržel až do poslední stránky. Říkal jsem si, jak ta paní Yanagihara umí psát. Není to sloh, který by vás praštil do očí, neobdivujete stavbu vět a nemá svou výraznou tvář. Ale to ani není třeba. Hezky plyne, hezky se to poslouchá. Hezky se rozjedou příběhy trochu nepravděpodobné party. Jde o vcelku pestrou směs charakterů s vlastními problémy, ale na to si nezvykejte. Ač je postav v románu vcelku požehnaně, z většiny se stávající dříve či později pouhá jména, kulisy, které je možné vytáhnout, když je nějaké scény potřeba trochu zalidnit nebo aby splnili svůj jediný úkol. Je to škoda, protože jejich (nakonec bohužel mdlá) charakteristika mě nalákala k další četbě. Podobně, jako by vám někdo dal pouze přivonět k dobrému jídlu a pak ho odnesl pryč z místnosti a už se s ním nikdy nevrátil. Tím autorka udává tón a já se od té doby nemohl zbavit jednoho pocitu. Že mi lže. Je to trochu paradoxní, vždyť jde o beletrii, kde všechno může být smyšleno a hranice nejsou. Pořád je však třeba udat či naznačit alespoň základní pravidla. Je hromada autorů, které vás zavádějí do svých světů (Kafkův svět je obydlen jinými postavami a jejich motivacemi než ten, do kterého vás zavede třeba Maupassant). Jenže Yanagihara se tváří, jakoby popisovala čistou realitu. Což nefunguje, protože postavy se chovají jak z magickorealistického románu. Jakoby Jude měl auru, díky které jsou ovládáni jeho kouzlem a všichni do jednoho ho nekriticky milují. Téměř nikdo z jeho blízkých nezačne mít touhu zjistit, jak je to s jeho minulostí (proboha, ani jeho adoptivní otec!) a všichni přistupují na jeho pravidla. Proč se tedy snažit o realistické psaní, ale zároveň realitu ohýbat, když se to zrovna hodí? Máme tu strašlivý efekt přehánění, kdy každý z ústřední čtveřice dosáhne kariérního vrcholu. Proč tak moc, proč tak přehnaně? Proč musí být každý nejvíc, proč musí být všechno tak zoufale přestřelené? To nemá Yanagihara důvěru ve svého čtenáře, má snad obavu, že by něco nepochopil, že by se dostatečně nedojal, kdyby všechno nebylo tak strašně vyhrocené? Obávám se že ne a tím se dostáváme k hlavnímu (morálnímu?) problému s Malým životem. Mám pocit, že Yanagihara zneužila zneužívání. Bylo od začátku jasné, kam to směřuje, že Jude v dětství prožil příšernosti. Překvapily mě laciné motivy (klášter, šílený doktor) jak z brakové literatury, které Yanagiharu zvolila. Ale v pořádku, chtěla to tak. Nicméně mi přijde snad až lehce urážlivé, jak extrémně toto citlivé téma přehnala. Jakoby nestačila parta slizkých mnichů. Ne, Jude se dostane z jejich spárů a následují hory a hory mužů, kteří se střídají v motelových pokojích (jejich počet je také absurdní, jakoby každý zapadákov zabydleli jen a jen úchyláci). Jenže to taky nestačí a tak se dostaneme do dětského domova, který vedou další úchyláci. V tu chvíli se mi zhmotnila myšlenka, jestli si Yanagihara ze svých čtenářů jen neutahuje. Dovedu si představit, jak svůj román koncipovala jako metasatiru, jako žert pro společenství čtenářů. Jakoby jí našeptával někdo, jehož smysl pro humor osciluje mezi South Parkem a podobnými absurditami. Připadalo mi to jako pokus, kam až může zajít, aby jí to lidi pořád baštili a aby se rozplývali nad utrpením hlavních postav, respektive postavy. A já tomu absolutně nerozumím. Jak se někdo může dojímat nad takto do očí bijícím nepravděpodobným osudem? Ale pořád to nestačí a jedeme dál, na dálnici z pekel. (Ani se moc nechci zamýšlet nad autorčiným uvažováním o sociálních vrstvách. Korporátní amorální právnici jsou omlouváni a popsáni jako vcelku fajn parta, která jen dělá svou práci, zatímco na dálnici v kamionech se skrývá jeden agresivní pedofil vedle druhého.) Ale pozor, milý čtenáři. Kdyby si náhodou nepochopil, že takový zážitek s sebou nese trauma na celý život, tak tu máme ještě další absolutně nepravděpodobné setkání, kdy na vyčerpaného a nemocného Juda narazí čirou náhodou zrovna úchylný doktor, který má čirou náhodou zrovna připravený sklep pro takovou oběť. Opět jsem se cítil pošpiněn autorčinou ulhaností a zneužíváním citlivé problematiky. Místy jsem si říkal, je snad něco špatně se mnou? Že se mě četba nijak nedotýká a přijde mi spíše než cokoli jiného směšná? Psaní o zneužívání dětí, s sebou nese určitý pocit nedoktnutelnosti, že dílo si bere za cíl otevřít těžké téma a měli bychom ho za to repektovat. Jenže na to není třeba přistupovat. Pokud budeme akceptovat mdlá díla jen kvůli tomu, že popisují citlivá lidská témata, budeme přispívat k jejich zploštění, k degradaci na pouhé sáčky s instantním smutkem, který večer vypijeme, abychom co? Abychom se cítili lépe ve svých životech? Proč máme potřebu číst smyšlené dojáky, jež si necitlivě kradou opravdu kruté momenty z reálných životů. (Ano, v tomto případě dávám Malý život do roviny se všemi těmi profesemi z Osvětimi.) Je to jako číst literární obdobu lifestylového časopisu, který má za úkol vytvořit iluzi něčeho hlubšího a obohacujícího. Máme tu povrchní zájem o umění, kdy se spíše zajímáme o jeho prodej a prestiž. Máme tu články o známých osobnostech. Máme tu dojemný, srdceryvný příběh, u kterého si můžeme poplakat. Máme tu fetišizovanou prohlídku ve stylu "jak bydlí bohatí". Máme tu tipy na restaurace. A abychom si připadali jako opravdoví intelektuálové, nesmí chybět decentní zmínka o Proustovi, protože ta povznese jakýkoliv text. Hotovo, uvařeno, hlavní chod - marinované snobství.“... celý text
— sick.boy

„Co k tomu říct... pro mě to byla vlastně veliká radost - ten ponor do všech vrstev, který kniha nabízí. Místy velmi vysilující.“
— VerStetinova

„No...nepomohlo, že mi knihu doporučil kolega se slovy "Tahle kniha ti změní život". Nezměnila. Kromě dvou zabitých večerů, i když nemůžu říct, že bych vyloženě litovala ztraceného času, a pár zajímavých myšlenek, mi kniha mé vidění světa nijak nenarušila. Jak psali jiní, název knihy se vlastně moc nehodí, působí jen jako laciná návnada (i když možná funguje). Hlavní hrdinka extrémně nesympatická, nepochopitelná, nelogická, nevěřila jsem jí vůbec nic. Začátek byl velmi slibný, první půlka ještě ucházející, ale druhá polovina a především část v Číně už byl jen ukvapený slepenec všeho možného. Přišlo mi, že autor vlastně neví, co chce psát, a závěr vyloženě uspěchal, jen aby to už bylo hotové. Dost načatých linek se buď nijak nedokončilo, nebo jen tak halabala, ale zato v úplně opačné logice, než jak začaly. Nevyužitý potenciál několika zajímavých momentů. Mlok byl docela zajímavý prvek, ale zase - co z toho? Přišlo mi, že s ním měl autor původně větší plány, které pak neuskutečnil, ale ponechal jen pár zmínek a dialogů, které vlastně vůbec nedávaly celkový smysl. Stoletý stařík byl aspoň vtipný, takže ty absurdity se daly dobře omluvit. Tahle kniha se ale bere moc vážně a snaží se na sílu působit na city, což se jí u mě rozhodně nepodařilo a zanechává ve mě docela pachuť. Jestli se kniha snaží shrnout zvěrstva 20. století, dalo se to udělat i jinak, než příběhem pomstychtivé sobecké vražedkyně. Ano, neměla to v životě lehké, ale jsou snad její "nenávisti" ušlechtilejší, než nenávisti jejích nepřátel? Můžeme pochopit a odpustit (nebo dokonce až oslavovat) její činy, ale zároveň odsuzovat ty ostatní? Má snad toto být geniálně skryté poslání knihy, že zlo plodí zlo a tak dále? Na to to nebylo napsáno dostatečně dobře, nevěřím tomu. Některé myšlenky nebo citáty byly však velmi zajímavé a několik popsaných událostí, postav či knih si ještě dohledám, což je jediné plus této knihy.“... celý text
— Paige.Turner

„Zajímavý výběr povídek, kdy se nám Poe představí i jinak než autor hrůzostrašné literatury, i když i ta je tu zastoupena (třeba skvělou povídkou Ligeia). Jsou zde povídky vtipné, burleskní a satirické, třeba Brýle nebo Literární život váženého pana Tenta Nonce. A pak je tu také část představující nám autora jako esejistu a výtečného formálního konstruktéra. Oceňuji také spoustu dobových ilustrací a zajímavé doslovy. Podoby E.A.Poea a text zabývající se vlivem autora na výtvarný symbolismus. Knihu spíše docení čtenáři, kteří se hlouběji zajímají o osobu a dílo tohoto velikána, a jelikož mě osobně jednou pohřbí s Poem vytetovaném na kůži, doufám že ne předčasně, hodnotím dílo jako velmi povedené, ale chápu že mnohým nesedne. Nakonec řečeno autorem: nenalezne-li tato kniha „pochopení u běžného publika..., vyplývá z toho pouze to, že s jejím chápáním mělo běžné publikum potíže" (Bon-Bon).“... celý text
— Politre

„V této útlé knížečce si přečteme krásný, mýtický příběh z doby dávno minulé.I ilustrace knihy od grafičky Sabiny Chalupové, je velmi pěkná.Autor detektivek mě tímto příběhem velmi překvapil.Pro mne to byla,taková milá jednohubka na jeden večer.“... celý text
— alnahu

„Pěkný čtení.“
— mcabr

„Něžná a laskavá kniha, i když pojednává o smrti. V okamžiku smrti se dostanete do fotoateliéru pana Hirasaky, jakéhosi místa mezi životem a smrtí. Za úkol si máte vybrat jednu fotografii za každý den vašeho života. Navíc kvůli té, ke které se váže nejvíce vzpomínek, se můžete na jeden vrátit zpátky a prožít ten den jako pozorovatel. Jako první do ateliéru přichází stará paní, bývalá učitelka z mateřské školy, paní Hacue. Ta celý svůj život zasvětila práci s dětmi. Prožíváme s ní, jak po válce budovala v bombardováním zničené části Tokia školku pro děti. Problémem byl nedostatek, neochota i zášť některých lidí. Paní Hacue však ze svého cíle neustoupila, a svou laskavostí si pro myšlenku vybudování školky získala i své odpůrce. V druhém příběhu nahlédneme do života Wanigučiho, člena jakuzy. I když se to nezdá,i otrlý a cynický mafián se zachová laskavě, k opraváři Krysákovi, mladému muži s neuvěřitelně šikovnýma rukama a poruchou autistického spektra, a malému vietnamskému chlapci Tienovi. Třetí příběh o týrané holčičce Micuru je asi nejsmutnější. Odhalí nám, proč pan Hirasaka nemá sám žádné vzpomínky. Všechny příběhy jsou mezi sebou propojeny jemnými náznaky.“... celý text
— Lucienka220

„Opět pěkný čtení.“
— mcabr

„Máme tu konečně závěrečný díl této čtyřdílné série. Dlouho jsem nebyla šťastnější, že nějaká série končí, a na tento okamžik jsem se opravdu těšila. Je škoda, že autorka udělala příběh zbytečně zdlouhavým a kvalita postupně klesala s každým dalším dílem. Přišlo mi, že se točíme v nekonečném začarovaném kruhu. Vztah mezi hlavními postavami, Aylou a Kadenem, mě vytáčel k nepřítomnosti. Pořád stejná písnička. Jejich vztah připomínal horskou dráhu, a mě už to prostě nebavilo, protože bylo více než jasné, že spolu stejně znovu skončí. V minulém díle Kaden znovu zbavil Aylu znamení smečky Hádonoše, čímž se Ayla opět stala vyděděncem. Tím ji zranil a ona mu to dávala jasně najevo. Ale nebyl by to Kaden, kdyby si zase neuvědomil, jakou udělal chybu, a nesnažil se získat svou milovanou Aylu zpět. Toto se děje už od druhého dílu... Autorka se rozhodla poslední díl vést rychlejším tempem, takže si nemůžeme pořádně nic vychutnat – řešíme schopnosti hlavní hrdinky, bitvy, smrt a další věci. Přišlo mi to zbytečně uspěchané. Autorka měla dost prostoru v předchozích dílech, ale hodila všechno do toho posledního. Když postavy umíraly, bohužel jsem necítila žádné emoce – smutek, šok, nic. To je pro mě největší problém, když autor nedokáže čtenáře přimět k tomu, aby si k postavám vytvořili vztah, a jejich tragická smrt v nich něco vyvolala. Ayla najednou působila jako nepřemožitelná, což mi přišlo dost neuvěřitelné. Ovládala svou moc bravurně a vše bylo až příliš dokonalé a rychlé. Spicy scény mě už moc nebavily, přiznám se, takže jsem se jim vyhýbala obloukem. Nebylo tam nic nového, co bychom u těch dvou už nečetli. Na začátku série jsem si první a druhý díl oblíbila, ale od třetího to šlo dolů, a to mě mrzí. Na závěr musím přiznat, že jsem od posledního dílu očekávala rozhodně něco víc a je mi líto, že jsem to nedostala. Ale co už. Pokud jste fanoušci vlkodlaků nebo čarodějek, věřím, že vás kniha přesto může zaujmout. Ve spolupráci s nakladatelstvím Grada.“... celý text
— Bookish_Adria

„Trochu rozporuplné pocity, nevím jak hodnotit. Chvílemi se mi kniha četla dobře, chvílemi ani trochu. Někdy hodně překombinované. U Bussiho to není poprvé a asi ani naposledy.“... celý text
— princesse

„Velice poutavé čtení, stejně jako předešlé díly. Zajímavý děj, jen pro mě tam bylo trochu moc politiky, ale to asi k té době patří.“
— ledu

„Milá, oddychová kniha. Na tento způsob jsem přečetla už dost knih a přesto si myslím, že mi tato kniha něco nového přinesla. Uvnitř jsou i krásné ilustrace. Kniha je tenká, člověk by ji přečetl za chvilku, ale já si s ní dávala trochu na čas, abych o ní mohla taky přemýšlet. Myslím, že neuděláte chybu, když si ji přečtěte a uděláte si tak klidnou chvilku pro sebe, třeba s čajem v ruce :)“... celý text
— kristyna.havlov

„Když se čtenář prokouše složitějším začátkem objeví zajímavý příběh z dob ukončení Templářů a život z okolních tvrzí.“
— SimulinaT

„Čím dále jsem byla, tím mě mrzelo, že romance mezi Danem a Stellou nebyla naplněna. No, každá kniha musí skončit a musela i tato. Moc hezký příběh, vyprávění přes dopisy a zasazení do prostředí i času. Určitě doporučuji !“... celý text
— vergelka

„Těžká doba, silný a smutný příběh plný lásky, zoufalství i naděje, který mě úplně pohltil. Určitě se zaměřím na další autorčiny knihy.“
— kob

„Mám s Kunderou určitý problém - jeho vztah-nevztah k zemi, v níž se narodil a v jejímž jazyce napsal většinu svého díla, jsem nikdy moc nechápala. Dokud žil, vnímala jsem ho jako nerudného staříka, který svou původní vlastí tak trochu pohrdá. Nevědění z tohoto mnohé vysvětluje, ale neomlouvá. Rozčarování emigrantů na návštěvě ve své rodné zemi mimo jiné z toho, že se nikdo neptá na jejich příběh, je možná spravedlivé, ale taky tak trochu jejich chyba - i oni jsou zodpovědní za to, jakými lidmi se obklopují. Ano, teď už možná o něco víc chápu, proč řada emigrantů neměla touhu vrátit se natrvalo "domů", když tady už jejich skutečný domov neexistoval, ale hořké pachuti z toho, že to tu vlastně autor neměl rád, jsem se nezbavila. Kniha je psaná nádherným jazykem, v tomto byl Kundera skutečný mistr svého řemesla, opravdová "poezie v próze". Raději se ale budu vracet k mému oblíbenému Žertu (který autor napsal v době, kdy to tady možná ještě rád měl).“... celý text
— cabalenka

„Doporučuji, i když jsem určitě četla knihy napínavější, méně komplikované. Tady je člověk totiž chvíli na západní frontě, chvíli na východní, chvíli Afrika.... Možná až moc rozběhnutý příběh Čechů, Francouzů, Rusů, samozřejmě Němců....“... celý text
— Marbety309

„Tohle není rozhodně žádný vycpávkový nudný druhý díl. Naopak, bavilo mě to snad ještě víc, než Čtvrté křídlo. Postavy se rozhodně vyvíjí, a ač mě Violence někdy už fakt štvala, tak chápu, proč to autorka místy tak hrotila, ale Xaden prostě působil mnohem rozumnějším a dospělejším dojmem, ač tak v jedničce působila Violet. Děj je současně plný akce i tajemství a dozvíme se plno informací, které jsou fakt dobře dávkované během celé knížky. Na plno věcí můžeme přijít sami, ještě dřív, než nám je Violet odhalí, ale musíme fakt dávat pozor na detaily, hlavně na citáty na začátcích kapitol. Je to prostě dokonale chytré a propracované. Zvratů je tam hned několik, ale stejně si to hlavně draci pořád celé kradou pro sebe. Jo a sourozenci Sorrengailovi jsou dohromady fakt skvělí.“... celý text
— Lutzinka

„Takový průměrný béčkový thriller. Ze začátku mě to celkem nadchlo, první třetina dvě měly spád a opravdu jsem chtěla číst dál, co se ještě objeví a jak se to rozplete, ale, bohužel, pak to začalo. Taková akční pohádka, kdy jsem některé popisné kapitoly akce přeskakovala. Konec byl už zase o něco lepší. Jak jsem psala, průměr, co neurazí ani nenadchne!“... celý text
— Lavender756

„Dobrý romanticky příběh s nádechem humoru. Knížka se četla dobře a rychle. Musela jsem se smát kvůli některým hláškám mezi Cruizem a Tennessee. Ale ty jejich rodiny mi tedy pily krev a štvali mě až moc. Nevím jestli bych byla něco takového schopná snášet. Jinak krásný konec“... celý text
— Terka18

„Ač nepejskař musím říct, že kniha se četla výborně. Ten pohled na život prostřednictvím života psího miláčka byl pro mě nezvyklý, ale krásný, dojemný a zajímavý. Rozhodně nastavuje zrcadlo všem, co si z neurčitého popudu pořídí psa a pak neví, co s ním. Určitě můžu doporučit i ostatním, včetně nepejskařů :-)“... celý text
— Marbety309

„Divadelní komedie Alchymista mě zaujala svou tematikou, ale bohužel nenabízí nijak zajímavou zápletku. Velmi ale cením práci překladatele, co se týče jmen nebo rozsáhlou předmluvu, která vás zasvětí do rozdílů mezi Jonsonem a dalšími autory (např. Shakespeare) a také vztahů mezi nimi.“... celý text
— ArkAngel

„Poslední měsíce druhé světové války v Drážďanech. Strach, bída a všudepřítomná smrt. Všichni si nesou svoji vinu, nikomu se nedá věřit a do toho se tu motá sériový vrah. Přežít a udržet si svoje já - skoro nemožné. Bylo to tvrdé, drsné, ale velmi dobře napsané.“... celý text
— iška

„Knížku jsem si půjčila v knihovně kvůli čtenářské výzvě. Čekala jsem příběh přeživšího žida, podobný mnoha jiným, které už jsem mnohokrát četla ať už formou memoárů nebo románu inspirovaného skutečnými událostmi. Břetislav ale nebyl žid. Byl to člověk, který mohl válku přežít relativně v klidu, kterého by všechno zlé míjelo, kdyby byl poslušný. On ale obětoval úplně všechno, riskoval svůj život a bohužel i život své maminky za boj proti nepříteli. Byl vedoucím organizace, která prováděla sabotážní a partyzánskou činnost. Díky zrádcům si jednoho dne pro něj přišlo gestapo a tady začíná jeho příběh. Musím říct, že to bylo dost silné kafe a když si uvědomím, že mu bylo 23 let, v podstatě sotva odrostlé dítě, běhá mi mráz po zádech. Když čtu v dark romancích nebo vidím ve filmech, že z někoho mučením získávají informace a ten superhrdina samozřejmě odolá, je to pro mě pohádka. To, že takoví lidé opravdu existovali a neprozradili své spolupracovníky, kteří tak mohli dál pokračovat v odboji, je pro mě něco naprosto nepředstavitelného a obrovská úcta takovým lidem. Těm co přežili i těm, kteří to štěstí neměli.“... celý text
— Leído

„hromada stripku seskladana do barvite mozaiky. Pro me dustojny pocin polackovsko-sabachovskeho razeni. Velmi pekne zpracovani Davidem Novotnym pro CRo, vrele doporucuji. :)“... celý text
— IHT

„Tááák, v první řadě souhlasím s lena.o.knihach, co se týká samotné knihy. Ořízka je super, a jakmile pochopíte význam, je to fakt skvělý detail, ale nesedí k tomu vůbec obálka. Té knize to trochu ubírá kredit. A teď už k obsahu. Za mě je to fakt super "ya" kniha. Pěkně popsané téma nehody a traumatických následků, spíš psychických, než fyzických. Navíc tady máme dvojčata, ústup z výsluní školní hvězdy, přetvářku, hledání sebe sama a první skutečnou zamilovanost. Je to trochu přepálené, ale podle mě to nějak celkově dobře funguje.“... celý text
— Lutzinka