Nejnovější komentáře

„Nádhera, obdivuji autorku. Kniha - pohlazení, zamyšlení, umělecký zážitek.“
— knihovna1

„Já jsem se moc těšila. První díl mě bavil a tak jsem byla zvědavá na pokračování. No a jelikož už to bylo dávno co jsem první díl četla, tak jsem se v začátku celkem dost plácala. Naštěstí mi to rychle naběhlo a já se chytla aspoň základu. Musím říct, že se mi hodně líbilo. Byla to skvělá detektivka s démony i záhadami. Možná místy i trošku děsivá. Detailně propracované a vymyšlené a já to prostě miluji. K tomu ještě vývoj postav, které jsem si zamilovala a těšila jsem se na ně. Plus teda jejich konverzace mě v některých situacíh hodně bavila. Moc se těším na další díl. Doufám, že vyjde brzy. Hlavně jsem zvědavá jak to má autorka v plánu ukončit.“... celý text
— andrejci

„(Snad ne spoiler) Prosím, má někdo ze čtenářů série Temnota-Příšeří-Mlha nějaký názor na to, proč díly vyšly v tomto pořadí? Umístěním v čase by to mělo být obráceně, Mlha se odehrává v r. 1987, Příšeří až poté a Temnota až jako poslední. Připadá mi, jako když to vyšlo v obráceném pořadí. Na druhou stranu je to zajímavé - v 1. díle (Temnota) se dozvíme, jak to s Huldiným osobním životem dopadlo a ve druhém díle, co tomu předcházelo a ve třetím díle se dozvídáme o životních trablích mladé Huldy - ale přitom už dávno víme, jak vše skončí, z těch předchozích dílů. Vrtá mi to hlavou - omyl nebo geniální úmysl?“... celý text
— JelenSoboLos

„Zábavná jednohubka, pro kterou je těch dvěstě stran tak nějak akorát. Nejzajímavější na ní je ale hlavně ten svět. Praha, jak ji znáte, s lidmi, jak ji rozhodně znát ani nemůžete. Plná magie, nemrtvých a solidně ujetých postav. Někdo tu ale porovnával s Kotletou a Kulhánkem, což bych si asi úplně nedovolil. Toto je totiž hodně umírněná verze kvalitního braku, ne tolik sprostá a ulítlá, nicméně pohodová a čtivá. Jen otázka, jestli půjdu do dalších dílů.“... celý text
— Malarkey

„Moje první setkání s LitRPG dopadlo na výbornou. Až na skutečnost, že se na třech stech stránkách vlastně nic moc nedělo, mi bylo, jako kdybych hrál nějaký RPGčko a postupně se levelil. Tudíž to účel splnilo. Je to zábavné, je to čtivé, moc se toho tam neděje a je to systematické přesně tak, jako kdybyste se pustili do nějakého klasického RPGčka na počítači. Má to přesně ty předpoklady, proč nás baví hrát RPG. Jen se ale nemůžu zbavit dojmu, že zde účel světí prostředky. Sice je to hodně zábavné, ale asi tu žádnou kvalitní beletrii nečekejte. To snad ani dle logiky žánru úplně nelze.“... celý text
— Malarkey

„Mám za sebou další mamutí, v tomto případě parostrojní, sborník povídek ze Strak na vrbě. A ano, vzhledově je tento sborník opět naprosto úžasný. Je na něm vidět ta práce a píle, se kterou ho Michael Bronec dával do kupy. Jen u povídek jsem zde měl poprvé trochu pocit, že šly v porovnání s předchozími sborníky kvalitou trošku dolů. Obecně bych řekl, že steampunk je téma, které u nás není příliš obvyklé a už vůbec ne zajeté. U některých povídek jsem tak měl problém vůbec tam nějaké ty steampunk prvky najít. Každopádně i zde jsou povídky, které si pozornost jednoznačně zaslouží. Není jich tolik, ale zato od autorů, od kterých byste to s radostí čekali. Nejlepší povídky tu vnímám dvě. Starý Jack od Lukáše Hermy a Paraboloid profesora Barina od Leonarda Medka. Ty jsou absolutní top. Starý Jack je drsné dobrodružství s létající korábkou napříč Karibikem a Paraboloid profesora Barina krásně prolíná století páry s Tunguským meteoritem, který dopadl hluboce na Sibiři. Zatímco Lukáše Hermu jsem neznal a řekl bych, že jeho povídka je přesně vzorový příklad steampunku, tak u Leonarda Medka jsem tu kvalitu doslova čekal. Oba jsem si krásně užil. Další z povídek, které ale pozornost určitě zaslouží jsou ještě Igor od Jana Dobiáše, Otázka elegance od Jana Pohunka a Podraz v Lost Hope od Petra Šimčíka. Ve všech ohledech ten žánr z nich minimálně dost cítíte.“... celý text
— Malarkey

„Musím říct, že za ta léta jsem si na Adriana Tchaikovskeho už docela zvykl. Má originální nápady a jejich zajímavá zpracování. Jen, pravda, musím říct, že Pěšky na Aldebaran bylo pro mě zatím jeho nejnáročnější čtení. Už podle námětu zde počítejte s tím, že autor tu na slabých 150 stranách rozjíždí spíše filozofický námět, než technické sci-fi o přežití jednoho kosmonauta uprostřed neprobádaného vesmíru. Nicméně autor se zde vyžívá v popisování mimozemské civilizace, což je super. Horší už je popis okolí hlavního hrdiny, které ale mnohdy ve scénách hraničí se šílenstvím. Stejně tak, jako nevhodně zvolený humor, který tu prostě nesedí.“... celý text
— Malarkey

„Opět další skvělý román od Terezy Kadečkové. To už je snad tradice ne? Jednou ročně vymrsknout nějakou pecku, která jde atypicky napříč různými žánry, co? Chapadla Černé hvězdy se odehrávají ve vodě. Navíc v prostředí postapokalyptického světa, u kterého autorka dokazuje, jak neuvěřitelnou představivost má. No a do tohoto světa vkládá příběh dvou sester, kde každá stojí ne jedné straně barikády, čímž si Vás omotá kolem prstu a vy čtete až do finálního rozuzlení. Super čtení!“... celý text
— Malarkey

„Upřímně - je to brak. Děj i postavy z velké části zkušený čtenář odhadne během chvilky. Černý korzár i jeho druzi jsou v podstatě nesmrtelní superhrdinové. Všichni kladní hrdinové jsou extra čestní, i když třeba stojí proti sobě, všichni záporáci jsou proradní až na půdu. Salgari vrší jednu atrakci za druhou, jak ho to napadne, aniž by se nějak obtěžoval s logikou děje, kontextem, konzistencí chování postav, nebo realitou a když je třeba, tak zasáhne nějaký deus ex machina. Závěrečné kapitoly už v podstatě vůbec nedávají smysl, pokud nad ním začnete přemýšlet a ten úplný závěr... No, opravdu WTF. Ale zas je pravda, že mi skoro až tekly slzy od smíchu, když jsem to četl. Pokud jste to nečetli jako děti, tak se to asi nedá číst jinak, než ironicky.“... celý text
— Inutihar

„Rozhodně se jedná o fajn upírskou knihu... ale že by to bylo něco extra přelomového, se říct nedá. V osmdesátých letech to možná byla rána z čistého nebe, ale dnes tu máme spoustu dobových příběhů a upíry loví například i takový Abraham Lincoln. Prostředí parníků je ale velmi příjemné a Martin ukazuje, že psací um měl ještě před svým fantasy opusem.“... celý text
— ArkAngel

„Konečně i já jsem se pustila do série o Percy Jacksonovi, kterou jsem velmi dlouho odkládala i když jsem již několikrát viděla filmové zpracování a už i to seriálové. Na jednu stranu mám pocit, že jsem začala s touto sérií až moc pozdě, ale na druhou jsem si čtení užila. Děj poměrně příjemně odsýpá a neustále jsme zahrnováni novými informacemi tak jak se hlavní hrdina seznamuje s novým prostředím. Mě osobně tak úplně nesedl styl vyprávění, kdy hlavní postava dá se říct mluví ke čtenáři. Občas jsem navíc měla pocit, že je Percy opravdu velmi natvrdlý a některé skutečnosti mi došly mnohem rychleji, ale s ohledem na věk hlavních hrdinů je to asi omluvitelná věc. Zaujalo mě to jak je propojená řecká mytologie s moderními prvky a jak si autor vyhrál s tím kam zasadit, kterou lokalitu a jak popsat jednotlivé bohy a prostřednictvím poutavého příběhu vlastně představil několik základních bájí známých z řecké mytologie. I přesto, že některé části na mě působily až moc dětsky jsem si celý příběh užila, navíc se mi líbí humor, který je v příběhu použit. Do dalších dílů se zřejmě pustím, protože i pro porovnání se seriálem mě zajímá jak se bude Percyho příběh dál odvíjet. Jen škoda, že jsem nezačala dříve. Tento díl jsem si užila jako audioknihu a musím říct, že byla velmi povedeně zpracovaná. Další už mě čekají knižně, protože nejsou načteny.“... celý text
— Kate3003

„Nooo.. tak tohle bylo… Páni! :D Já ani nevím, kde začít. :D Mila jako hlavní hrdinka tohohle příběhu byla opravdu milá :D, dobrosrdečná, laskavá a chvílemi trochu naivní, ale to není nic proti ničemu. Když na to přišlo, dokázala vytasit drápky. Doma se dusila a potřebovala trochu roztáhnout křídla, tak se rozhodla, že vyrazí za svým otcem do Moskvy, aby ho překvapila. Nooo… neměla to úplně domyšlené, ale utéct se jí podařilo. Jen to bylo tak nějak z bláta do louže. Hned po svém příletu do Moskvy se totiž dostala, aniž by to sama tušila, do pořádné kaše. Spadla do náruče Ronanovi. Ronan byl pro Milu od samého začátku záhadný, atraktivní, hrůzu a respekt nahánějící cizinec. Myslela si, že je její anděl strážný. Jooo… kdyby tak věděla. Ronan totiž rozhodně není žádný andílek. Ne… je to Ďjavol (jak ho v Moskvě všichni nazývají). A s Milou má své plány. Plány, které se ale začnou komplikovat, když spolu ti dva začnou trávit čím dál více času. Připravte se na pořádnou erotickou jízdu z temného prostředí ruské mafie. Protože náš Ďjavol nám ukáže, že opravdu umí být krutý a nemilosrdný mafián. Popravdě… to jak se k Mile kolikrát zachoval, tak to jsem měla sto chutí mu jednu vrazit. Fakt se uměl (i k ní) chovat jako parchant! Navíc má Ronan opravdu hodně horkou hlavu, takže dokáže vyletět jako čertík z krabičky během vteřiny. Což nám během čtení ukáže hned několikrát, protože s Milou to rozhodně nemá vůbec jednoduché. :D Mila pomalu ale jistě ukazuje drápky a dává mu pořádně zabrat. :D Mezi láskou a nenávistí je jen velmi tenká hranice, a ti dva ji překročí, ani by sami tušili, jak se to vlastně stalo. Bylo to temné, žhavé, spalující, místy už možná i trochu za hranou, ale já jsem hltala každou stránku. Ufff… Dámy, tohle se vám bude líbit. V příběhu se navíc objeví i hlavní hrdinové z předchozího dílu, takže je tu opět i lehká provázanost s předchozím dílem. Což je za mě další palec nahoru. Za sebe můžu tuhle knihu určitě doporučit, protože to byla vážně jízda. Super! :)“... celý text
— Kristie_7

„Generální inspektor Lucius Asparágus vymyslí jak ztrestá galskou vesnici, nechá jí obehnat palisádou. Asterix s Obelixem se s ním vsadí, že pokud mu doručí místní lahůdky z galských měst, tak bude muset uznat porážku a palisádu zbourat. A tak naši hrdinové vyráží tour de galské města. Opět skvělý příběh, který se točí kolem povahy místních lidí, zvyků, vína, klobás a pochopitelně divočáků. "Legionáři, zaútočíme na galskou vesnici, chystejte si každý své pilum" "Vy odmítáte bojovat?" "No radši se hodíme marod ..."“... celý text
— n.ezn.amy

„Tak toto byla taková milá pohodová oddechovka. Četlo se to samo a velice rychle. Autorčin styl psaní mě vážně baví. Jessica byla sympatická. Trochu sarkastická a drzá, ale o to vtipnější byly některé situace. :D Navíc měla velice zajímavý koníček, kterému se věnovala už od dětství. Jen je škoda, že tam nebyl nějak víc zakomponovaný, to by hned byla jiná. :D Fakt jsem na to čekala, kdy se tam něco semele, a ona se pořádně předvede. :D Náš Hecker pro mě až taková záhada nebyl. Bylo mi hned od začátku jasné, kdo to je. A to zcela logicky. Jen Jessicu to ani jednou nenapadlo. :D Pokud ale budete tápat, kdo se skrývá za tajemným Heckrem, tak vás autorka bude napínat skoro až do samého konce. :P Kdo se mi líbil, byl John. Ze začátku pěkný bručoun, ale Jessica mu se svou drzou prořízlou pusou nedala nic zadarmo, takže pomalu ale jistě začínal pookřávat. :D Ty jejich slovní přestřelky byly kolikrát fakt úsměvné. Od autorky jsem už pár knih četla a na téhle je vidět, že to byl jeden z jejích prvních příběhů, protože ty další už jsou vymazlenější (mi přijde) a nejsou tak uspěchané. Ne, že by tenhle příběh přímo byl, jen prostě…to tak strašně rychle uteklo, že když jsem došla na konec, tak jsem ani nechtěla, aby ten příběh ještě skončil. :D Takže závěrem… Pokud zrovna hledáte nějakou nenáročnou oddechovku, u které vypnete, tak věřím, že by se vám tahle kniha mohla líbit.“... celý text
— Kristie_7

„Autorka má velmi čtivý styl psaní, který vás dokáže vtáhnout od prvních stran. Pomalejší tempo s vygradovaným závěrem a mnoha šokujícími zvraty. Autorka také oplývá citem pro detail a vytvoření naprosto dokonalé atmosféry. Čtení ve mně vyvolávalo pocit skutečného příběhu. A ač nakonec nehodnotím vysoko, nemohu příběh zcela odepsat. V jistých směrech si mé srdce získal. Příběh je zasazen v roce 1971 a stejně dobře by fungoval o 20 let dříve či později. Atmosféra, kterou autorka na bezmála 250 stranách vytvořila je úžasná. Během čtení jsem měla pocit, že jsem se skutečně ocitla na anglickém venkově a doba vůbec nehraje roli. Venkovský dům, příroda, maják, dlouhé pláže i louky....to je láska na první stránce. Po celou dobu jsem bojovala s poutem mezi Davidem a Olivií, kterému jsem nemohla uvěřit. David mě bavil. Jeho výbušná povaha toho dokázala zalepit opravdu hodně a v příběhu byl vyčnívajícím, ačkoliv dost mrzutým, prvkem. Na druhou stranu Olivie, mi přinesla jen zmatek. Z jedné situace má panickou ataku, a v další (velmi podobné) se sotva rozbrečí. Za malou chvíli dělá až extrémní pokroky a to především ve vztahu k Davidovi. Jsou to zajímavé charaktery, ale dohromady nefungují. Vyvolávají ve mě spoustu negativních pocitů, a o souznění nemůže být řeč. Snad jen kdyby ke svému rozvoji dostali více stránek...? Vyzdvihnout musím také zmínku o psychických nemocích, konkrétně panických atakách. Autorka v knize zobrazuje až nevídaný rozměr, kterého mohou ataky dosáhnout. Určitě by si zasloužily více prostoru a detailnější rozbor. Byl to zajímavý námět, ale společně s charakterem Olivie a tempem jejího rozvoje to na mě nepůsobilo příliš dobře. Hodnocení: 3/5“... celý text
— nela3812

„Skryté obrázky jsou u mě typickým příkladem "teď to čtou všichni, to jde mimo mě a o rok později..." Ano, zaujala mě, už když vyšla, ale v knihovně po roce na mě koukala z regálu a volala půjč si mě. Přečteno vlastně za den. Klasický případ svižného thrilleru šmrncnutého "duchařskou" linkou, která ve finále vůbec duchařská není. Nebudeme si nalhávat, že je to nějaké extra složité čtení, i díky tomu, že v knížce je opravdu hodně obrázků, ale vypla jsem u ní, odpočala si a zajímalo mě, co bude dál. Za mě účel splněn. Moje hodnocení: 8/10“... celý text
— Arkagas

„Boj o prežitie! Veľmi zaujímavá dobrodružná kniha z praveku, ktorá oslovila celé generácie čitateľov. Každodenný boj o prežitie, ktorý sa odohráva na území dnešnej Moravy a Česka, kde reálne aj žili lovci mamutov. Hlad, boj s prírodou i medzi jednotlivými kmeňmi, zrada, podlosť, krutosť, ale aj česť, odvaha, vynaliezavosť, šikovnosť a sila vôle prežiť v neľahkých podmienkach. To je román českého spisovateľa Eduarda Štorcha, ktorý sa v tejto podobe objavil v roku 1937. Čas mu ani v najmenšej miere neubral na atraktivite - práve naopak - a dokázal ma osloviť aj dnes.“... celý text
— PitoR

„Tuhle knihu jsem četla jako dítě ve škole. Teď jsem ji poslouchala jako audioknihu kvůli čtenářské výzvě a úplně mě to vrátilo do dětství. Líbilo se mi, jak udržuje děti v pozornosti, když musejí odhalovat, jaké věci z běžného života Modroočko popisuje. Milovala jsem ji už v dětství a teď mě znovu uchvátila.“... celý text
— Věra91

„Kniha Nefalšovaná kočka je jako dělaná pro milovníky koček (kdo by to byl řekl :) ). Člověk v ní najde mnoho úsměvných momentů, trefných postřehů, ale i hluchých míst, kde trochu vázne tempo. Osobně ji hodnotím jako příjemnou oddychovku pro chvíle, kdy nemáte do čeho píchnout. V mládí by mě zřejmě oslovila víc, dnes vnímám své kočky spíš jako věrné parťáky než jako vychytralé rošťáky.“... celý text
— dasa6360

„První kniha od této autorky. Poslouchala jsem ji jako audioknihu a špatná nebyla jen co mi vadilo bylo méně přehledné přeskakování mezi postavami a místy, ale také rychlé změny témat i období. To ale vyvažovali nové poznatky, které jsem se dozvěděla o rodině Offermannů v Brně a za co jim vděčíme, jak moc se podíleli na rozkvětu města. Audiokniha je hezky udělaná, příjemně načtená a vhodný hudební doprovod výborně doplňuje povídání.“... celý text
— Věra91

„Kniha mne nezklamala. Ti čtenáři, kterým se líbí knihy Petry Stehlíkové, mají další kvalitní počteníčko.“
— sadlo

„Obecně jsou Řeky Londýna dobrá série, ale některé díly jsou ještě lepší než dobré. A „Co dělala Abigail v létě“ z mé dosavadní nejoblíbenější dvojice (Měsíc nad Soho, Stín nad Trevírem) udělalo nejoblíbenější trojici.“... celý text
— Finskej

„Dvě bystré pocitové povídky o prvním a posledním dni války německého vojáka, a mezitím uteklo několik let, hodně lidí zmizelo a Německo se proměnilo v trosky, ale vždy je nějaký první a poslední den.“... celý text
— adaben

„K téhle knížce jsem se dostala až po přečtení knihy Zuzanin dech. Střídaly se ve mě pocity, nejdříve jsem nevěděla, co si mám o knížce myslet, musela jsem začít číst dvakrát znova úplně od začátku, nechápala jsem to, ale jak jsem četla dál, dávalo to smysl. I když tady někdo píše, že to byl totální odpad a hnus, jak tohle mohla Katalpa napsat, prostě to byla tak trochu "jiná" sága rodu. Nakonec se mi knížka líbila i s tím, že byla napsaná tak opravdovsky, tak surově, odhaleně, naze. Stoprocentně jsou i tací, kteří tak žijí a nestydí se za to, jen to neventilují ven a tady jsme to měli naservírované v celé své nahosti.“... celý text
— lalela

„Všechno souvisí se vším. Obecně známá pravda, které nabírá v další knize Davida Attenborougha, se kterou jsem měla tu čest strávit opravdu hodně času, celoplanetární rozměr. Od nejhlubších oceánů po nejvyšší hory a ještě o kus dál, až tam, kam se dostanou mraky, zkoumá britský přírodovědec vazby mezi rostlinami, živočichy a prostředím, v němž se pohybují, které jsou stejně unikátní jako on sám. Jako příklady si vybírá méně známé, fascinující tvory a mnohdy člověku nestačí krásné barevné fotografie, které knihu doplňují a musí si o nich najít ještě víc (k dokreslení vyprávění o papoušcích kakapo vřele doporučuju na youtube video s názvem "Shagged by a rare parrot"). Závěr je bolestný, protože jsme jediný bezohledný a hrubě expandující živočišní druh, který jde doslova přes mrtvoly kvůli něčemu tak pomíjivému, jako je zisk, neváháme drancovat, plundrovat a nenávratně ničit. Naděje ale je. A jedna její část spočívá v tom, že si uvědomíme, že tu nežijeme ani omylem sami a že se o ten prostor na té naší nádherné, nesmírně pestré Zemi musíme podělit, protože žádná planeta B neexistuje.“... celý text
— Jizi

„Loni jsem se rozhodla, že přečtu celého Čapka. Autor píše skvěle, ale štvou mě vydavatelé, to je opravdu nutné, vydávat jednu věc tolikrát? Povídky z jedné a druhé kapsy jsou super. Na výběr bych se vykašlala a přečetla si obě knihy.“... celý text
— tittanie

„Kniha nás vrací do dob nedávných. Ono v dnešním rychlém světě nejde přemýšlet, nejde přijímat informace jen z médií. Právě tohle měla kniha připomenout, jak to tenkrát před nedávnem bylo a my stále doufali, že se vlastně jednalo jen o omyl, jen o nějakou hříčku osudu, že už se nic podobného přeci nemůže opakovat...“... celý text
— Mickhesh

„Ja od teto autorky miluju uplne vsechno a az ted mi nejak vyslo cist prvotinu. Je to teda hodne poznat, ze to je prvotina, takze tu kritiku beru mirneji. Tema je jako vzdy zajimave, ale jak mam z jejich dalsich knih hned po chvili dojem, ze vsechny postavy davno znam a vsechno s nimi prozivam, tady se nejak nestalo. Proste smutny pribeh vyrovnavani se se smrti, ale ze bych u toho chtela brecet a nejak vic me to zasahlo, to ani ne.“... celý text
— mia.com

„Mám ráda podobné knížky. Kdy s postavami hledáte i svoje kořeny a říkáte si, že to máme skoro všichni stejné. Také bychom se chtěli vyznat v tom, co chtějí ostatní. Ale je to těžké, když nevíme ani my, sami, co vlastně chtít. Někdy stačí jenom přijmout realitu. To, co nám život nabízí. " Silvii se v pátém patře na předměstí zdálo o chatě, ledovci a svahu vedoucím na Felik. Nešel před ní žádný vůdce družstva. Ani Fausto, ani Pasang, ani žádná stopa, kterou by už někdo vyšlapal. Ale ona přesto znala cestu. Kráčela po tom svahu sama a zarážela mačky do zledovatělého sněhu, cepín udával krok, nohy měla silné a sebejisté a už se blížila ke svému ztracenému městu. Svět patří tomu, kdo si ho vezme."“... celý text
— Clara_C

„Pro další setkání s Hemingwayem jsem zvolil vzpomínkovou knihu na jeho pobyt v Pařízí ve dvacátých letech, kdy z vyznění vyplývá, jak byl v té ohromné chudobě šťastný – což je s podivem, vzhledem k tomu když s ostatními umělci Ztracené generace hodoval v kavárnách a restrauračkách a lemtal v putykách. Tak nějak to spíš vypadá z velké části na zbožné přání než autentické vzpomínky, za mě průměrná záležitost, Orwell o Paříži uměl lépe – 55 %“... celý text
— danny_21