LooneyCZ
přečtené 502
Koho vypijou lišky
2013,
Lidmila Kábrtová
Kniha složená z příběhů na padesát slov. Může to fungovat? Myslím, že dost dobře. Všechno je jen naznačené, přesto se děj poskládá dohromady v jedno smutné vyprávění. Po dobově nepřesvědčivé knize Lada u ledu, kterou jsem dočetla předevčírem, tady na člověka dopadne tíha sedmdesátých a osmdesátých let naplno. Titulky z Rudého práva neruší, spíš dokreslují.... celý text
Lada u ledu
2021,
Ema Labudová
Tohle tedy nebyla trefa do černého. Stylisticky zajímavé, anotace zněla dobře, ale výsledek se úplně nepovedl. Výstižnou recenzi o Ladě u ledu napsala Kateřina Čopjaková - http://www.h7o.cz/relaps-nedospelosti/. Takže za mě jen několik poznámek. Musím uznat, že v knize se sugestivně popisuje odpor k jídlu, zhnusení z vlastního těla i celková sebenenávist anorektičky. Škoda jen, že se tu používá tolik vulgarismů, které mi k sedmnáctileté gymnazistce neseděly. A to nejsem žádná citlivka. Sama autorka tvrdí, že doba, ve které se příběh odehrává, není vlastně důležitá. Proč tedy uvedla zcela konkrétní rok, když čas klidně mohl být jen naznačený, podobně jako místo děje? Děj pak působí jakoby vytržený z reality a navíc čtenáře svádí k hledání nepřesností (např. na straně 132 "Václav z tercie"; tercie je třetí třída víceletého gymnázia, která u nás v letech 1948 až 1989 neexistovala). Tahle nedůslednost mě mrzela stejně jako kdyby na každé druhé straně byla hrubka - je to drobnost, která zkazí dojem. Mimochodem, pár překlepů v textu se taky našlo. Kdyby zůstalo jen u tématu anorexie, shovívavě bych hodnotila 3 hvězdami. Bohužel je tu druhá část. Nesouvisející, plná zbytečných dialogů o ničem a s velmi slabým dějem. Krok úplně špatným směrem, který knihu definitivně zabil. Za sebe nemůžu doporučit, nicméně počkám s čím Labudová přijde příště.... celý text
U Petrovových řádí chřipka
2020,
Alexej Salnikov
Svéráz Petrovovic chřipky. Chvílemi to bylo čtivé, pak zase strašně dlouhé a popisné. Párkrát jsem knihu už už odkládala, že ji nedočtu, ale nakonec se vždycky objevila pasáž, kvůli které mělo smysl číst dál. Třeba besídka z pohledu malého Petrova mě bavila dost. A našlo by se i pár pozoruhodných souvětí k citaci. Možná některé nuance nedokážu docenit, protože z ruské klasiky jsem toho přečetla žalostně málo. Rozhodně pak nedokážu ocenit popkulturní odkazy, i když jsou vysvětlené v poznámkách. Ruské reálie, byť zkreslené chřipkou, mi připadaly tak vzdálené evropskému stylu života, že jsem marně přemýšlela, ve kterém roce se příběh vlastně odehrává. Ural je kraj rázovitý. Čekala jsem velkou pecku, ale bohužel se u mě nadšení nekonalo. Tři hvězdy.... celý text
Kosmonaut z Čech
2017,
Jaroslav Kalfař
Bylo to dobré, ale že bych si z toho sedla na zadek, to zase ne. První část byla výrazně zajímavější, jak dějová linka z vesmíru, tak ta z minulosti. Krátkou vsuvkou to bohužel skončilo a celému vyprávění spadl řetěz. Nejdřív to bylo divné (Rusové), pak zase takové užvaněné (Lenka, Zajíc). Posledních třicet stran už jsem se těšila na konec. Autorovo filozofování tu bylo jaksi navíc a jeho podstata mě bohužel minula, naštěstí samotný závěr byl důstojný.... celý text
Hezký, ale narovnej se!
2021,
Johana Fundová
V první části knihy jsem si ujížděla na nostalgické vlně (v roce 2000 jsem byla v osmé třídě, takže Family Frost a Divoký anděl patřily i k mému dětství). Ani mi nevadilo, že příběh je průměrný a stylisticky jednoduchý. Bylo to takové oddechové čtení. V druhé půlce, bez retro pozadí, to ale začala být celkem nuda. Z hlavních hrdinek se stala chodící klišé (single třicátnice a osamělá matka v domácnosti) a z Kryštofa zase kluk, který se nepochopitelně zasekl ve vztahu s Markétou. Štvali mě na střídačku všichni tři. A jejich okolí (Anetiny rodiče, Jenda, Radek) taky. Zkrátka další generační román, díky kterému naše generace vypadá jako banda věčně nespokojených fracků, kteří nevědí, co chtějí (stejně jako v Bezpečně nešťastní od P. Baštanové). Mám pocit, že jim nic není dost dobré, ale nerozumím proč... Téma třídního srazu se taky dalo využít líp. Jen to trochu propracovat. Škoda nevyužité šance, tři hvězdy hlavně za tu nostalgii.... celý text
Prázdniny v Česku
2021,
Ladislav Zibura
V půlce listopadu jsem byla na přednášce, o necelé dva měsíce později jsem přečetla knihu. Obojí má své kouzlo. Ačkoli většinu míst, které autor popisuje, jsem znala už dříve, takže mi mnoho nových tipů na výlety nepřinesla (mám dost nacestováno), Prázdniny v Česku jsem si užila. Ziburovy knihy totiž nečtu jako průvodce danou zemí, baví mě spíš neobvyklé postřehy a setkání s lidmi, které cestou (často náhodně) potkává. Ať už je to jachtař Konkolski, stavitel podhledny nebo majitel drezín, který bezostyšně tyká japonským návštěvníkům. Oproti předchozím knihám mi tu ale přece jenom něco chybělo a určitě to nebylo tím, že autor cestuje "jen" po Česku. Hledání dobrodružství v tuzemsku mi naopak bylo sympatické. Možná to bylo větší mírou plánování cílů, hlavně si však myslím, že Zibura nejlíp vypráví, když je sám. Jako osamělý poutník, který potkává lidi, funguje skvěle, ovšem když si na cestu vezme kamaráda, začíná být humor jaksi nucený (pubertální vtípky a rozverné špičkování překročily únosnou míru). V případě cestování s přítelkyní se pak nechutně zvýšil počet zdrobnělin (z opakování slov Adrianka a nissánek se mi chtělo blinkat do kyblíčku). Naštěstí většinu času tráví autor i v této knížce sám, takže výše uvedené pasáže šlo přežít. Co se mi tradičně líbilo, byly doprovodné ilustrace. A samozřejmě nesmí chybět takové lehce dojemné závěrečné klišé, jak je ta naše země vlastně krásná. V tom ovšem se Ziburou musím souhlasit. Bez ironie.... celý text
Atlas ztracených měst
2020,
Aude de Tocqueville
Téma knihy je velice zajímavé, zpracování ale mohlo být lepší. Absence fotografií mě donutila číst s telefonem v ruce; atlas je totiž spíš než uceleným přehledem takovou předlohou pro další googlování. Mapky s ilustrací města jsou sice hezké, ale v tomhle případě naprosto nedostačující. A bohužel často ani neposkytují moc dobrou představu o tom, kde vlastně místo leží (tady ze mě možná mluví studium kartografie, postrádám např. měřítko). A ne, ty GPS údaje fakt nikdo přepisovat do mobilu nebude. Městečko Colesbukta je pak umístěno špatně na západ Norska, ačkoli se nachází na Špicberkách (holt jsem studovala geografii, tak ty chyby vidím). Stránky s kompasem? Promarněná šance. Přesně sem by se ty chybějící fotky vešly. Osobně mě mnohem víc bavily příběhy novověké (San Zhi, Centralia, Kolmanskop), zato popis Kartága nebo Babylonu mi připomínal učebnici dějepisu. Výběr míst i jednotlivé doprovodné texty jsou hodně nesourodé a řazení měst podle abecedy taky není zrovna šťastné řešení. Jen prohlubuje celkovou roztříštěnost knížky. Povídání o starověké a dávno zaniklé civilizaci v Indii nebo severní Africe, se spoustou až zbytečných historických údajů (nebavilo), střídá utajené město v Aralském jezeře nebo místo, kde se z puklin v silnici valí kouř (honem Google a vyhledat víc). Mimochodem, ta Hirošima je tam zařazena jako proč? Z celé knihy se tak jako nejužitečnější jeví obsah. Ve spojení s ilustracemi (jsou opravdu hezké, ale fotka je fotka) poslouží jako seznam míst, o kterých si (většinou) chcete na internetu vyhledat další informace a možná si tam naplánovat výlet. Od knihy nazvané Atlasem bych však čekala víc. Mimochodem, i v rámci Česka by se spousta takových ztracených míst (spíše vesnic) našla. Obce vypálené (Lidice, Ležáky), obce zatopené (Mušov, Frymburk), zbořené kvůli Temelínu, vysídlené (na Šumavě) nebo opuštěné kvůli výstavbě vojenského prostoru (Nepřívaz, Varhošť). Nechtěl by to někdo sepsat? Nebo už se tak stalo? Něco jako web zanikleobce.cz ale knižně?... celý text
Honzlová
2017,
Zdena Salivarová
Krásná kniha o hnusné době. Fuj, snad se tohle už nikdy nevrátí. Autorka se s hlavní hrdinkou Janou vůbec nepárala, naložila jí toho požehnaně. Jana je správně drzá, chytrá, šikovná, ale život a doba jí moc štěstí nepřejí. Přesto si drží poslední zbytky optimismu, pořád je to lepší než jáchymovské doly (tahle její vůle vydržet, vždyť přece není ještě nejhůř, ta mě vážně fascinovala). Pro mě je Jana Honzlová jedna z nejsilnějších literárních ženských hrdinek, o kterých jsem kdy četla. A na konci jsem si regulérně pobrečela (což se mi u stává tak u jedné knihy za rok).... celý text
P.S.
2015,
Aňa Geislerová (p)
Instantní moudra v krásně ilustrovaném obalu. Neměla jsem žádná přehnaná očekávání, chtěla jsem něco oddechového, jenže tady kromě obrázků nebylo nic, jen prázdné věty náhodně nasázené za sebou. Nazývat to fejetony nebo esejemi je přehnané. Jsou to spíš zápisky z deníčku. Na osobní deník je to ale příliš neosobní a myšlenky jsou často velmi obecné (láska je důležitá, děti jsou všechno, občas je život těžký). Témata se opakují až do totálního vydojení. Ačkoli jsem si obsah dávkovala po troškách, po přečtení více jak dvou příspěvků po sobě se mi začalo zdát, že čtu to samé stále dokola. Hodnocení 2 hvězdičkami = 1,9 hvězdy za grafickou úpravu + 0,1 hvězdy za text. P. S. Ano, přiznávám se, velkou část knihy jsem četla na toaletě.... celý text
