m4xp4yn3
přečtené 73
Pianistka
2004,
Elfriede Jelinek
Slyšeno jako audiokniha na ČRo. Oproti filmu slabší zážitek, hlasy herců nevykouzlí hutnost a intenzitu, ale i studenou prázdnotu, kterou v sobě má tvář Isabelle Huppert. Jazykově se také nejedná o skvost, který bych od renomované nobelistky očekával.... celý text
Absolone, Absolone!
1966,
William Faulkner
Bylo to náročné, ale konečně hlásím dočteno. Knize jsem věnoval měsíce sporadického, ale soustředěného čtení. Do tohoto Faulknera se není možné nutit silou. Odměnou za vytrvalost je zatím nejkomplexnější román, který jsem četl. Grafoman Dostojevský by mohl závidět hutnost Faulknerových souvětí, účelnost i plastičnost postav, vytvoření živoucího kusu světa (což je s podivem, protože popisy prostředí tu téměř chybí - přesto jsem měl vždy přesnou představu o zasazení scén, vše podstatné vyplyne z vnitřních monologů). William Faulkner si prý často stěžoval na to, že nemůže jednotlivé vypravěčské hlasy odlišovat různobarevným tiskem. Nenechal se tím ale omezovat a prostě tak psal a těžil maximum z toho co mu umožnila kombinace závorek a kurzívy. Neochotu nakladatelů nese na zádech čtenář, který si tu v už tak husté síti motivací, traumat a křivd musí dělat jasno v rozlišování čí že vnitřní monolog četl doposud, který hlas začíná za následující závorkou a kdy se změní časová perspektiva o padesát let. Autor mu s tím nepomůže, tak nezbývá než se nechat strhnout proudem a na konci jednoho z těch nekonečných odstavců holt použít důvtip (a ano - Absolone, Absolone obsahuje nejdelší románové souvětí o nějakých 1300 slovech). Knihu doporučuji hlavně fajnšmekrům, ale musím zdůraznit že autorova stylistická extravagance není samoúčelnou manýrou. Díky ní před námi rozkládá extrémně nuancovaný pohled na historické trauma amerického Jihu, které doznívá dodnes. Faulknera bychom měli číst i proto, že dnešní společenská situace zejména ve spojených státech je dozvukem staletí dlouhé ozvěny otřesných dramat, do kterých nám tato kniha zprostředkovává niterný vhled.... celý text
Kapitalistický realismus
2010,
Mark Fisher
Tahle knížka je pro mě, flusání po kapithalismu v různých podobách si dávám k snídani, obědu i večeři, ale i o Kapitalistickém realismu se dá říct totéž co o podobných knihách. Jakkoli je jejich kritika sebevíc nelítostná, jazyk radikální, formulace přesné, analýza poctivá a logika neúprosná, zůstane vám na patře neuspokojivá chuť po nějaké pozitivní vizi. Jasné - z mezi řádky tušíme, že změnu nemůžeme pasivně očekávat, musí přijít zdola postupnou obrodou - změnou myšlení, aktivním občanstvím, vyššími nároky na život, z čehož teprve může vzejít životaschopná alternativa. K tomu nám Fisherovy texty dávají slušnou argumentační munici - snáze se v hospodě teoretizuje, když se můžete odvolat na respektovaného autora. Mark Fisher dokázal vše podstatné zhutnit do textu přístupného i čtenářům za zdmi akademie, aniž by sklouzl k diskreditaci sebe sama nemístným zjednodušováním. Nepřináší nové myšlenky, na rozdíl od svých spíše salonních kolegů, zapletených v izolovaném světě nekonečné lopotné teorie, míří svým shrnutím nemocí společnosti a chyb moderní levice přesně na terč.... celý text
Nepojmenovatelný
1998,
Samuel Beckett
Zas jsem se posunul o kus hlouběji. Myslel jsem, že nic stylisticky extrémnějšího, co hladí čtenáře proti srsti více než Topolova Sestra, už není. Chyba - po několika autorech, kteří se tomu blížili, jsem narazil na tuhle trilogii, která jde v lhostejnosti k čtenářské přívětivosti úplně nejdál. Beckett sleduje svůj účel, nad něj není. Svým postavám (postavě?) postupně odnímá vlastnosti, schopnosti, parametry lidství, doslova je osekává. Pitvá se v člověku jako zlomyslně zvědavý výrostek v nalezené žábě, ve snaze dobrat se jádra, nejnižšího společného jmenovatele. Je v tom nesmírná, byť hravá, krutost. Hrdina Nepojmenovatelného ve druhé půli už jenom je. Byť jen sotva. Nevidí, necítí, nehýbe se, neprojevuje se. Má jen náhodné zbytky vzpomínek, a základní rozumové dovednosti, kterými se v těch vzpomínkách, v souvětích přes několik stran, prohrabává. Ve dvou třetinách jsem četbu vzdal, pak jsem se ale vzchopil, knihu si znovu půjčil a dokončil. Odměnou je pocit jak po zdolání velehory (což musí znít bizarně při tak nízkém počtu stránek, spíše jde o výstup na kopec z ledu). Beckettovy tři antiromány jsou nejvíce inspirativní a důkladnou meditací na téma pozemské existence. Obrovský dík autorovi za poctivý hardcore přístup, při kterém nesklouzl k new-age ani existencialistickým berličkám. Tohle je opravdu bahno života až do dna. Přitom pořád zbylo místo pro unikátní humor.... celý text
Čekání na Godota
2005,
Samuel Beckett
Čekání na Godota není o čekání, ani o Godotovi, ani o protagonistech. Jde ale docela hluboko v uchopení vztahu mezi časem, lidskou přirozeností (resp. neschopností poučit se z událostí) a fyzickou realitou. Ještě že jí máme - fyzickou, vnější realitu - do které se trvale otiskují důsledky naší přirozenosti.. Jinak by se NIKDY NIC nestalo.... celý text
Malone umírá
1997,
Samuel Beckett
Molloy byl bezchybná, hutná pecka, Malone je slabší. Beckettovo psaní je víc rozbité, střídání rovin nahodilé, mnoho pasáží bych označil za nadbytečné. Čtení sice bylo stále extrémním zážitkem, který pravidelně mou pozornost tangentálně vykolejoval k vlastním úvahám, dojmy po přečtení se ale rychle rozpustily. Poslední stránky působily spíš jako manýra než autentický umělecký výkon.... celý text
Mýtus o Sisyfovi
2006,
Albert Camus
Kamymu bylo 27 let, když tenhle matroš psal, a taky to podle toho vypadá. V prvních kapitolách pálí jako vydrzlý gangsta-raper po etablovaných jménech ("seš nula Kierkegaarde, Šestove tvoje máma mi hulí dick, Nietzche - you my nigga!"), později argumentuje pro svůj životní postoj (jen těžko to lze nazvat filosofií), přičemž jeho chatrnou konstrukci kompenzuje radikálním tónem. Čtení je to v lecčems inspirativní, Camus byl nadaný, nabízí pár neotřelých vhledů a pojmenování, vše ale v intencích intelektuálního vzepjetí marnivého floutka. Navíc jeho ústřední výzva, přijmout život bez naplnění a naděje ("One must imagine Sisyphus happy"), patří mezi ty méně lákavé. Doslov Evy Beránkové je víc "real" než samotný text. Je konstruktivním uvedením na pravou míru, chápavým hlasem matky, která vysvětluje proč její syn právě rozbil okno muzea, že on měl svůj dobrý důvod, prochází si teď takovým obdobím, však on z toho vyroste (pokud ho dřív něco nepřejede). Narcisismus francouzských autorů je dost na škodu.... celý text
Molloy
1996,
Samuel Beckett
Velký zážitek pro otrlejší příznivce extrémní literatury. Surreálný pohled hluboko do člověka, zase jinak než kafkovsky. Surové nakládání s jazykem, první polovinu tvoří vlastně jediný odstavec, plahočící se přes devadesát stránek, do kterého autor naflákal filosofické rozjímání, nesmyslné a nahodilé myšlenkové pochody, neskutečný desetistránkový popis aranžmá kamínků, určených k cucání, po kapsách. Hovadský realismus. Druhá polovina uvádí na pravou míru zdánlivou chaotičnost té první, projevuje se geniální kompoziční záměr (D. Lynch nakonec nebyl se struktorou möbiovy pásky tak originální jak je mu připisováno). Teprve druhým čtením se kruh uzavírá a kniha se stává uchopitelnou. Filosof Slavoj Žižek považuje trilogii Beckettových antirománů za vrchol beletrie. Chápu proč. Uměleckou formou lze prozkoumat napětí mezi fyzickým řádem věcí, syntetickým řádem idejí a symbolickým řádem slov daleko srozumitelněji, než se dařilo Kantovi a Hegelovi na poli analytické filosofie. Molloy je zachycením dezintegrace (rozpadu) soudružnosti těchto rovin. Bez téhle soudružnosti není možný člověk. Zůstává šílené zvíře.... celý text
Základy metafyziky mravů
1990,
Immanuel Kant
Škoda že si někdo neudělal čas na překlad pro obyčejné smrtelníky. Ideálně sám Kant. Základy metafyziky mravů obsahují naprosto zásadní koncepty, pojmenování a úvahy, které by dobře posloužily úplně každému, přinejmenším jako bohatá inspirace k usměrnění vlastního přemítání o věcech etiky a uchopení "já". Blbé je, že se k tomu cennému musíte prokousat dialektickou džunglí půlstránkových souvětí, ve kterých od sebe podmět a přísudek dělí často několik řádek, vložených vět a poznámek v závorkách. Často byla též patrná nemožnost překladatele věrně přenést významové nuance z němčiny. Zásadní spis, jehož jazyk by však chtěl aktualizovat.... celý text
Zkoumání lidského rozumu
1972,
David Hume
Moc se mi líbila předmluva k vydání z roku ’72 v duchu: "Sice se neztotožňujeme s ideovým obsahem Humeho díla, ale měl obrovský vliv na Kanta, se kterým se neztotožňujeme, ale měl obrovský vliv na Hegela, kterému sice nerozumíme, ale měl značný vliv na Marxe, tudíž snad neuškodí, když se s Humem seznámíte." Jinak dobré, přínosné, nepříliš obtížné čtení, kvalitní základ k porozumění pozdější filozofie. Většina polemik i závěrů obstojí i po třech stoletích. Úvahy o tendencích k potvrzování vlastního názoru nebo o tvorbě ideí skrze dojmy jsou v současnosti naprosto živé.... celý text
Společnost nevolnosti
2007,
Václav Bělohradský
Velice podnětný soubor esejů, přesvědčivě uchopená diagnoza nemocí dvacátého století. Bělohradský si dle mého správně vybral bod, ze kterého hodnotí, kritizuje a polemizuje. Nejde cestou cynického pragmatismu, ani morálního kýče, zpoza kterého je snadné se strefovat do zřejmých neduhů globalizovaného světa, stojí v bodě "samozřejmé", obtížně zpochybnitelné morálky, proti které je těžké něco namítat, jelikož je podpořená hluboce promeditovanou a intelektuálně poctivou argumentací. Tato konzistentní pozice mu umožňuje např. kritizovat i vyzdvihovat V. Havla, aniž by mohl být nařčen z hysterie či jednostrannosti. Čímž nechci říct, že se vším, co profesor napíše, souhlasím, ale vždy mohu říct v čem je jeho postoj zakořeněný. Podobné knihy na této úrovni jsou pro český veřejný život velmi cenné.... celý text
Hluk a vřava
1997,
William Faulkner
Hutné jak kráva, emotivní, barevné. Faulkner chápe, že klíčem ke komplexnímu zážitku je střídání hledisek. Nestřídá jen postavy, ale i jejich emocionální rozpoložení. Nejde čtenáři naproti, Hluk a vřava je pro fajnšmekry, zážitek si musíte zasloužit pozornou četbou. První část je ňuňu, asi to nejlepší co jsem kdy četl, záplava popisů nejběžnějších věcí mimořádně kreativním slovníkem. Naprosté splynutí s postavou, přestože je tak odlišná. Druhá část intelektuální emo deprese. Třetí ve znamení odporu vůči vypravěči, naprosto pohrdajícímu všemi hodnotami. Čtvrtá - působivé rozuzlení, zanechávající ve mně neklidný klid.... celý text
Platforma
2008,
Michel Houellebecq
Dost povrchní a nahodilý pokus o diagnózu krize západní společnosti. Autor dokazuje, že má jistý vhled do fungování cestovek, ne však do ducha doby a civilizace. Zjednodušuje a zobecňuje. Jeho postavy jsou ploché, plus ten levný cynicko-chcípácký tón. Houellebecq by chtěl být Kunderou současnosti, ale místo jeho vrstevnatosti a stylové vytříbenosti jen bez jasné koncepce rozhazuje instantní úvahy, kterých si denně přečtu na sociálních sítích několik. Nenudil jsem se, četlo se to lehce, ale od takto profláknutého jména jsem si sliboval dílo trvalejší hodnoty.... celý text
