marketaproch
přečtené 115
Vzpomínky na úhoře
2022,
Anna Cima
Stejně jako v Probudím se na Šibuji je ve Vzpomínkách na úhoře velmi výrazný motiv vody. A zatímco v prvotině Anny Cimy se s vodou více setkáváme jen v jedné dějové linii, která se vrací k řece a k imaginárnímu spisovateli, Vzpomínky na úhoře jako by se ve vodě máčely. V průběhu vyprávění se prostory (různé japonské prefektury) postupně ztrácejí za dešťovou oponou, probíhá zde evakuace, řeky se vylévají z koryt. Motivy ryb a vodního elementu se promítají do všech životů jednotlivých postav a vyobrazením konkrétního rybího druhu - úhoře - jako nositele modliteb se zesiluje vliv právě této ryby na samotné lidské bytí a vztahy. Neutuchajícímu pocitu přítomnosti něčeho transcendentního pomáhají neustávající deště, kterým se postavy nejsou schopny vyhnout - moknou, jsou evakuovány, mají potíže s řízením auta. Velmi frekventovaně se v díle stírají promluvy vypravěčky a myšlenky postav, přičemž jazyk zůstává stejný. Volné přechody jsou obvykle k nerozeznání. Takové prolínání evokuje stírání reálného světa se světem modliteb, vzpomínek a přání. Čas v díle zkrátka plyne jako voda a s dešťovými kapkami uvězněnými ve vodním koloběhu se i většině postav vrací vzpomínky na minulost. I tak se některé ze vzpomínek nějakým způsobem ztratily - starý muž zde trpí Alzheimerovou chorobou, dívka si nepamatuje na detaily srážky s autem. Klíčovou ztrátou vzpomínek pro dílo je však ta, ve které zapomenuté chvíle nejsou naše, ale patří již zemřelému člověku - jak se k takovým může jeden dostat? Tři výraznější protagonistky románu se snaží vyrovnat právě s příchody minulosti, ale také se potýkají se specifickými stresovými situacemi, kterým se buď snaží vyhnout, nebo se jimi nechávají ovládat. Miju má zakázáno se vystavovat stresu, neboť je od narození postižená. Juka se snaží se nestresovat, aby byla schopná otěhotnět. A Sára je neustále ve stresu z náročné práce v laboratoři, a tak nejí a je vyčerpaná. Emocionální tíhu tyto ženy často přehlížejí - jsou v jakémsi vlastním vězení, kterého se zároveň samy přidušeně drží. Věznění je tematizováno i v místy citované básni japonského romantika (Kitamura Tókoku), kde se setkáváme s pocitem „uvěznění, ze kterého není úniku“. Magické prvky zůstávají v lidových příbězích a mýtech, dále u dívky v kómatu - výše zmíněné Miju, jež se pomocí umělého spánku vydává v doprovodu bájného úhoře na cestu vzpomínkami, které kdysi patřily její matce. Tyto uchované prožitky hledá v tzv. vodoprostoru (Miju v podstatě plave), jenž slouží jako jakýsi meziprostor - prostor mezi přítomností a minulostí. Podobná situace vzniká i v reálném světě, ve kterém lidé přes padající litry vody nevidí na krok. To nabádá klást vodu a čas na stejnou úroveň, kdy voda zachytává dříve prožité chvíle. Až na konci se začne stírat realita s nadpřirozenými výjevy, ale lidé jim nevěří, nejsou pro ně samozřejmostí. Celé to působí spíše jako sen a halucinace, které byly vyvolány přímou konfrontací postav s jejich "vězením", kdy stres a potlačované vzpomínky vyplouvají na povrch. Což ponouká k odklonu od magicko-realistického k surrealistickému.... celý text
