mosem přečtené 261

Palác snů 2017, Ismail Kadare

Kdybychom v téhle knize změnili osobní jména a neidentifikovali zemi, kde se příběh odehrává, přemýšlel bych, zda je autorem Kafka nebo Orwell. Ale ne třeba hledat někoho jiného. Je to Kadare, který metaforicky popisuje albánskou realitu svých dnů. Příběh začíná poklidně, nástupem Mark-Alema do "Paláce snů", tajúplné instituce zabývající se hodnocením a analýzou snů všech obyvatel. Instituce, která je všudepřítomná a všemocná, s pevně danou strukturou, vymezenými kompetencemi. Postupem času, jak Mark-Alem nahlíží do chodu a moci instituce, narůstá také dramatičnost příběhu. Poznává dopad i na vlastní rodinu. Jak roste jeho poznání, roste i jeho sebevědomí, roste i jeho moc. Ale současně i vědomí závislosti na jiných a strach. Kadare jednoznačně ukazuje charakteristické rysy totalitních režimů - absolutní kontrola všech, podřízenost a strach, krutost vůči těm kteří odporují, Relativní dobro a laskavost pro ty, kteří se přizpůsobí - ale strach z toho, že dílem okamžiku může být jinak platí i pro ně.... celý text

Když projížděl Chruščov naší vesnicí 2015, Ylljet Aliçka

Povídková kniha, která ukazuje život v Albánii v nedávné minulosti, v období totality. Povídky jsou někdy úsměvné, jindy překvapivé, a mnohdy i šokující. Pro člověka, který pamatuje období před rokem 1989 u nás, nabízí srovnání, ukazuje také, že tahle země byla (a mnohdy ještě je) někde, kde my se nacházeli o 20-30 let dříve. Kniha nabízí 14 povídek. Najdeme zde povídku, která ukazují, čeho je člověk schopen když dostane moc - byť na nejnižším mocenském žebříčku (Sázení stromů). Povídku, ukazující grotesknost doby (Když projížděl Chruščov naší vesnicí). Také povídku představující do absurdna dovedenou manipulaci s člověkem (Kamenné slogany). Ale jsou zde i povídky, které nám představují těžký život v tehdejší Albánii na těch nejprostších momentech ( povídka Matka, nebo povídka Nemilosrdný boj o sledování televize). Kromě toho zde ale nejdeme povídky které jsou pohlazením (Staří manželé), nebo jsou hořce úsměvné (Těžký rok). I když tahle kniha nepatří mezi mé balkánské TOP, její čtení bylo příjemné a k přečtení ji lze jen doporučit.... celý text

Kdo přivezl Doruntinu? 2011, Ismail Kadare

Možná je chybou, že jsem tento příběh četl bezprostředně pro přečtení knihy Krvavý duben. Možná to ale bylo výhodou, protože "Kanun" a "besa" pro mne nebyly jen prázdné pojmy, které tady nejsou nijak vysvětleny. Možná podvědomě jsem ale měl pocit, že by měla být kniha něčím podobným - námětem, stylem vyprávění, poselstvím..... Ne tahle kniha je jiná. Baladický příběh, vycházející z vyprávění předávaných ústně je naprosto odlišný. Nemohl jsem se ubránit srovnávání s Ishigurou. Také jeho knihy jsou každá jiná. Příběh ve kterém jsem nacházel prvky albánské bojovnosti - souboj s mocí, náboženstvím, i se sebou samotným. Kniha na mne působila zvláštně - na začátku jsem měl pocit, že mně nebude bavit....v polovině jsem jí přicházel na chuť....a na konci mně bylo líto, že končí. A já začínám pátrání po dalších příbězích od Kadareho.... celý text

Krvavý duben 2007, Ismail Kadare

Možná ze zvědavosti, protože jsem navštívil autorův rodný dům v Gjirokastře, jsem sáhl po této knize. A byl překvapen. Kdybych ji měl charakterizovat jedním slovem, byla by to fascinace. Je to kniha, odehrávající se ve 30. letech 20. století v albánských horách, která nás seznamuje se dvěma příběhy - příběh Ďorga, horala, na jehož příběhu poznáváme Kanun, poznáváme zákon krevní msty. Druhým příběhem je příběh Diany a jejího manžela Besiana, kteří se do oblasti albánských hor vydávají na svoji svatební cestu....a která jim ukazuje svět tolik jiných od jejich představ. Tyto příběhy se na jeden krátký okamžik prolnou a zásadně ovlivní jejich další život. Pokud se v našich končinách hovoří o krevní mstě, máme ji zpravidla spojenou s mafií. Ve srovnání s tím však albánská msta je jiná. Není nahodilá, má svá neměnná pravidla, která musí být dodržena za všech okolností. Kanun - Zákon, do nejmenších detailů upravuje nejen tuto oblast života, ale i všechny další oblasti života. Nedotknutelnost hosta, odpovědnost za jeho bezpečí, pravidla příměří, daň z krve.... I když je kniha beletristická, příběh Ďorga a popis pravidel krevní msty má téměř dokumentární charakter. Druhá linie příběhu má pak blíž k psychologické studii. Je fascinující poznávat nejen pravidla Kanunu, ale i pravidla běsy - chránící hosta v domě hostitele nebo na cestách, poznávat zákon náboje do výbavy - kterou dostává nevěsta pro ženicha, který ji použije v případě její nevěry..... Je fascinující vnímání krevní msty v této lokalitě, ale i etnografické prvky. Netečnost ke spáchaným činům a nezodpovědnost za ně: "Je to na tobě, puško, to ty zabíjíš....". Popis pohřebních obřadů, kdy vrah kterého všichni znají se účastní pohřební hostiny. Úvahy o tom, že krevní msta patří k životu: "Pokoušel se vybavit si některé rodiny žijící mimo krevní mstu, ale nepřipadalo mu, že by byly výrazně šťastnější. Dokonce měl pocit, že vzhledem k tomu, že stály mimo hrozbu, téměř nepoznaly cenu života a byla naopak méně šťastné". Pravidlo odpovědnosti za bezpečnost hosta: "Kanun totiž stanovuje, že je možné odpustit krev otcovu, bratrovu, či dokonce vlastního dítěte, ale nikdy krev hostovu". Zvláštní přístup k životu dokládá přání, které horalé vyslovují při narození dítěte: "Nechť žije dlouhý život a zemře kulkou z pušky". Jediné, co mně trošku vadilo, bylo počeštění albánských zeměpisných názvů - Gjirokaster na Ďirokastra (dokonce ani ne na Džirokastrer), Skadar na Škodra. A snad také to, že anotaci i záložka prozrazují, jak to všechno dopadne. I když ten závěr se očekávat dal.... celý text

Nabarvené ptáče 2017, Jerzy Kosiński

Knihu jsem četl kdysi před léty, a nyní jsem se k ní vrátil pod vlivem zpráv o novém filmovém zpracování. Z prvního čtení jsem si toho už nepamatoval mnoho, někde v pozadí vědomí byla informace, že je to poměrně drsná kniha. Tohle druhé čtení bylo jiné, jsem přesvědčen o tom, že zanechalo silnou stopu v paměti, a jednotlivé části z vědomí nevyletí. Je to kniha drsná, brutální, stejně jako doba ve které se odehrává. Ukazuje, co může způsobit utrpení - na jedné straně jistou otupělost k vlastní bolesti, na druhé straně apatické vnímání utrpení jiných, stejně tak i bezohlednost při prosazování svého záměru. Příběh, ve kterém se touha po lepším životě mění v bezradnost z jeho dosažení, touha po lásce vůči sobě v nenávist vůči těm, kdo lásku dávají. Kniha kterou nemůže přečíst každý. Chápu zcela ty, kteří ji nedočtou a odloží, protože nemají dost sil tu dávku brutality akceptovat. O to víc jsem zvědav, jak se podařilo nové, Marhoulovo, zpracování. Dost dobře si nedovedu představit, jak lze tento příběh natočit tak, aby to nebyla samoúčelná přehlídka násilí, sexu a sadismu. To nesporně hrozí. Ale to je už na jiný komentář.... celý text

Houbařka 2018, Viktorie Hanišová

Nevím, proč je tahle kniha zařazována jako "román pro ženy" - neřeší typicky ženské téma, do romantického příběhu má daleko.....přemýšlím, jaké speciální kritéria vlastně román pro ženy musí podle těch, kteří kategorie knih vymýšlejí splňovat. Kniha je to rozhodně čtivá, příběh je to silný. Moc silný. Nicméně, poněkud mně vadilo, že poměrně brzy jsem věděl, co stojí za zvláštností Sáry, i když jsem očekával poněkud jiné řešení ve vztahu k otci. Na druhou stranu jsem byl rád, že kniha nekončí formou "ženského románu" tedy sladkým, pozitivním závěrem.... celý text

Jak cestovat s lososem 2017, Umberto Eco

Krátké příběhy, které se podle mne vtipností nacházení mezi "Povídkami...." K. Čapka a humorem M. Horníčka. Humor postavený na představivosti čtenáře, humor který není postavený na schopnosti ztrapnit či urazit jiného či jeho slabou stránku. Humor který nemá zapotřebí nějakou formu literární "klaky", abychom pochopili vtipnost textu. Příběhy, které na rozdíl od jeho jiných knih nevyžadují souběžné studium další literatury, znalost historického kontextu, filozofie a náboženství, takže jsou spíše oddechovým čtením. Příběhy pocházejí z dlouhého Ecova sloupkařkého období, a na mne působí svěžím a osvěžujícím dojmem. Není v nich ještě patrná unylost, kterou jsem nacházel v jeho posledních románech, zejména v Posledním čísle, ale už i v Pražském hřbitově. Knížka, kterou jsem si skutečně užil, pro mne bude Eco navždy spisovatel, patřící mezi TOP 10.... celý text

Země zpívá 1934, Jean Giono

Tuhle knihu nelze přečíst. Tu je třeba číst po kouscích. Po kapitolách, oddílech, odstavcích, větách. Tak jako nelze poznat přírodu, ale je třeba ji poznávat. Stromy, zvířata, rostliny, kameny... Přemýšlel jsem, jestli je na této knize dominantní příběh nebo popis přírody. U mne zvítězila příroda - podobných příběhů lze najít víc, ale tento popis je jedinečný. Možná by někdo vzdělanější našel v próze kterou je napsána, básnický přístup, poezii. Je silná, ale současně jemná. Je relativně tenká, ale vydrží dlouho. Je vydána před mnoha léty, ale promlouvá i dnes. Několikrát jsem ji odložil, ale zvláštním způsobem "nutí" k návratu. Ale nemohu ji označit slovem krásná. Je zvláštní, poutavá, mystická, poetická....ale slovu krásná bych se asi vyhnut. Ale možná někdo jiný............. celý text

Zlatý pavilon 1998, Jukio Mišima

Začnu trošku jinak - kniha má krásnou obálku. Přinejmenším vydání z roku 1998, autor Zdeněk Ziegler. Ta mne skutečně nadchla. Pokud jde o knihu samotnou, nevidím v hlavní postavě, novici Mizogučim, psychopata, který nakonec uskutečnil tragický krok. Naopak jsem přemýšlel o vztahu krásy a ošklivosti. Kdo z nás se nesetkal se stavbami, které se nám na první pohled zdají ošklivé, abychom je v konečném důsledku považovali za krásné. Kdo z nás se nesetkal s tím, že o něco krásné se nechce dělit, a řídí se pravidlem "když ne já, tak nikdo". Na tragickém osudu další postavy, Curukawi, kniha ukazuje obecné pravidlo asijské společnosti - zachovat si tvář za všech okolností. I za cenu destrukce vztahu, či dokonce života. Přesto mne tahle kniha oslovila, dost dlouho jsem si prohlížel obrázky Zlatého pavilonu, který je stále vyhledávaným turistickým cílem. A přemýšlel, nakolik podivně na nás tato stavba působí. A nakolik podivně působí na Japonce naše kultovní stavby - třeba vila Tugendhat. Ale přemýšlel jsem nad tím, jak silný impuls musí být, aby člověk svůj obdiv, fascinaci krásou, dokázal proměnit v destruktivní sobectví. I přes tento filozofický a dominantní rys na mne silně zapůsobil jazyk. Nepochybně díky překladu Kláry Macúchové. I když jde o prózu, působí poeticky.... celý text

Černé světlo 2017, Peter May

Pro mne jednoznačně dosud nejlepší Mayova detektivka. Spleť vztahů a časových rovin tvoří skvělé kulisy napínavému příběhu. Šedou eminenci jsem snad nějak podvědomě tušil, ale úplný závěr byl přesto překvapivý. Za mne plný počet.... celý text

Detektivní hry 2012, Agatha Christie

Povídku Past na myši jsem komentoval samostatně. Druhou hrou v tomto minisouboru je hra "Svědkyně obžaloby". Hra, která je považována za jednu z jejích nejlepších. Podle mne právem. Ačkoliv postavy nemají šarm ani důvtip pana Poirota, dialogy jsou výborné a hra zaujme od začátku do konce. A konec - kdybych jej měl označit jedním slovem, bylo by to slovo ŠOK. Dosud jsem se nesetkal, aby autor detektivky nebo detektivní hry dokázal na závěr, na posledních 3 stranách nabídnout 3 možná řešení. A po každém z nich by bylo možno hru ukončit, nečíst dál a příběh bude logicky uzavřen. Takhle snadné to Agatha ale nevidí. Nabízí řešení, které je překvapivé.....a sotva se z překvapení vzpamatujete, následuje další. A ještě jedno. Skutečně geniální dílo, dokládající fakt, že Agathu Christie z trůnu detektivky hned tak někdo nesesadí.... celý text

Matka 2004, Karel Čapek

I kdybych měl pochybnosti o umu Karla Čapka, poslední slovo hry by je rozptýlilo. Před mnoha lety patřila tato kniha k povinné literatuře. Bohužel, vzhledem ke zdůrazňování ideologické roviny, tenkrát nečtené. Dostal jsem se k ní tedy až za dlouhou dobu. A možná o to víc jsem si uvědomil, že hra napsaná v kontextu své doby má co říci i dnes. Nebo snad "dnes opět" nebo "ještě dnes". Dějiny se v mnohém opakují, a tak řada prvků je opět aktuálních, s ohledem na jistou míru genderové nevyváženosti by kniha dnes měla problém uspět - ostatně proto možná ani není zařazena v maturitním kánonu. Příběh rodiny se může zdát tragický, ale poselství hry není v samotném příběhu ale v otázkách, které nastolují dialogy. Dialogy, které ve své době měly provokovat a burcovat k akci. Dialogy, které dnes nastolují spíše filozofické úvahy. Je (stále) čest víc než život? Stojí oběť jednoho života za záchranu desítek...tisíců jiných (a jak by dopadla "selfie Sofiina volba"?)? Jak daleké v oběti jsme ochotni zajít pro prosazení svých ideálů? Ale nejsou to otázky jen mužské, stejně naléhavá je i úvaha Matky - rodina, společnost, vlast, lidstvo? Co má nejvyšší hodnotu a co lze této hodnotě obětovat. Otázek je mnoho, odpovědi na ně nelze nalézt snadno. I proto tato hra, rozsahem nevelká, není knihou kterou po přečtení odložíte, ale k jejímu poselství se stále vracíte. A to i přes některé dialogy, které dnes působí spíše úsměvně. Ale jsou vskutku úsměvné, nebo se jen změnilo naše chápání hodnot?... celý text

Kniha o moři aneb Umění ulovit na otevřeném moři z gumového člunu žraloka grónského 2018, Morten Strøksnes

Beletrie, encyklopedie, filozofie, historie, etnografie.....? Pro mne od každého kousek. Jistě, lze najít knihu, kde příběh rybářů bude dramatičtější. Knihu, kde faktické údaje budou mnohem detailnější...Totéž platí o dalších žánrech, jejichž prvky jsem tady našel. Je to ale kniha, kde se tohle všechno mísí. Přitom tato směsice není "nestravitelná", není ani přemrštěně komplikovaná - na druhé straně ale není to prosté povídání pro děti a mládež. Na pozadí prostého příběhu - touhy dvou přátel ulovit žraloka grónského se čtenář dozví spoustu informací o rybách, ale také zajímavosti ze života rybářů, o životě na severu Evropy. Koho kniha osloví, najde v poznámkovém aparátu informace k dalšímu čtení. I když jsou v knize části, které mne zaujaly víc, jiné jsem přečetl prošel bez většího zajmu. Ale vzhledem k tomu,že k četbě encyklopedické literatury na toto téma bych se asi jinak nepřiměl a tak se k zajímavým údajům tohoto typu nedostal, dávám plný počet hvězd - možná lehce víc než cítím, za samotný nápad vytvořit takový mix.... celý text

Kde kvete tráva 2018, Han Kang

Zprávy o krutostech, které se odehrávají v Severní Korei, si můžeme takřka denně přečíst v novinách, hovoří se o nich ve zpravodajských pořadech. Jižní Korea je naopak zmiňována jako podnikatelská a technologická velmoc. Snad i pod vlivem průmyslových závodů, které fungují u nás. Tahle kniha najednou ukazuje, že i v tomto státě se ještě v nedávné minulosti odehrávaly příběhy, o kterých se raději mlčí. Je dobře, že vyšla tahle kniha. Těžká, depresivní. Přesto ne hororová, ne brutální. Tyto prvky autorka dávkuje velmi citlivě. Tak aby čtenář cítil tíživost příběhu, ale jeho popis neodrazoval od dalšího čtení. Více naznačeno než popsáno. Příběh je vystavěn poměrně komplikovaně, jako vyprávění několika osob. Přesto je čtivý. Po přečtení několika prvních stran, nebo ještě lépe - po přečtení anotace, si uvědomíte, že je třeba se nejprve seznámit s událostmi, které kniha popisuje. A začít číst znovu. Pak je to příběh ještě děsivější, ale dramatičtější a silnější. A nejsilnější scéna - kupodivu to není scéna s mrtvolami, mučením či zoufalstvím. Pro mne to byla scéna, ve které se odehrává cenzurované divadelní představení.... celý text

Jonášovo znamení 1995, Thomas Merton

Kniha, která stála na počátku mého "vztahu s Mertonem". Po ní následovalo vyhledávání informací o něm na internetu, informací o opatství Gethsemani, další knihy a články. A zjištění, jak normální a současně fascinující osobnost to byla. Člověk, který dokázal a dokáže stále svědčit i přesvědčovat svým příkladem. Ten který ani náhodou nevyrůstal v tradičním prostředí a jehož směrování vůbec nebylo jednoznačné. A když našel svůj cíl, šel za ním naplno, ale současně neztrácel nic ze své lidskosti, ze své tolerance. Není to kniha k přečtení, je to kniha ke čtení - po kousku, opakovaně. K výběru citátů. K promýšlení, snad až meditaci. Brána, do duchovního života Thomase Mertona. Brána, kterou stojí zato projít a porozhlednout se za ni. Možná na chvíli, možná opakovaně....možná i natrvalo. To je mertonovské, to je svobodné rozhodnutí.... celý text

Mlčení 1987, Šúsaku Endó

Myšlenka, která mně naskočila bezprostředně po dočtení téhle knihy zněla "Vytrval by Kristus ve svém sebeobětování, kdyby mohl zachránit lotra po pravici a po levici? Kniha, která nemá barvitost ani poutavost filmu je zdánlivě prostá. Děj plyne kolem jednoho tématu, víří kolem něj, a zdánlivě se jedna jediná myšlenka skloňuje vše všech možných podobách. Při čtení knihy si nelze nepoložit otázku z úvodu tohoto komentáře. A nelze se neptat, zda je láska, jako nejvyšší hodnota, víc než víra? Zda je selháním formální akt bez vnitřního přesvědčení, či zda lze odpustit někomu, kdo vás Kde je hranice mezi láskou a selháním? Kde je hranice mezi sebeláskou a sebeobětováním? Knihu asi víc ocení věřící, kteří si spíše budou klást tyto otázky. Psychologie zde není podána tak, aby uspokojila příznivce tohoto žánru. Také popis kultury doby, ve které se kniha odehrává není nijak hluboký. Pokud tedy čtenář hledá román, který mu poskytne vhled do kultury a dějin Japonska , bude pro něj nesporně přínosnější filmová adaptace. Pokud hledáte knihu která klade otázky související s vírou, knihu nad kterou se budete zamýšlet, pak je toto ta pravá kniha. Asi jsem po shlédnutí filmu měl větší očekávání, takže žádné zvláštní nadšení se nekonalo.... celý text

Úřad pro zahrady a rybníky 2018, Didier Decoin

Kdybych měl tuhle knihu popsat jedním, jediným, slovem, pro množství vrstev bych ji nazval "sendvič". Knihy lokalizované do této oblasti Asie a nejlépe do jiného časového období mám rád. Jiný prostor, jiná kultura .... téměř bych to označil jako fantasy pro dospělé. Takže jsem po téhle knize rád sáhl. Přiznávám, že v první třetině jsem přemýšlel, jestli jsem nesáhl vedle. Poněkud rozvleklý děj "o ničem", kde mně ani náznakem nepřišlo, že by se něco mělo změnit. Nicméně, s postupujícími stránkami se děj rozvíjí a přechází do téměř básnického popisu, aby vyvrcholil do dramatického závěru. Upoutal popis života v tehdejší době - od života těch nejchudších po nejbohatší, popis dvorních rituálů až po popis pověr a kulturních tradic. Takže z knihy, která na mne v počátku působila přinejmenším rozpačitě jsem byl po jejím dočtení nadšen. A nádherná obálka jako bonus.... celý text

Čtyři knihy 2013, Jen Lien-kche

Kniha, kterou přečtete jedním dechem. Ale při jejím čtení se vám nebude dýchat lehce.

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou 2010, Elena Lacková

Jak charakterizovat tuhle knížku? Možná návrat v čase - ukazuje život komunity, který připomínal život vesnických komunit o několik století zpět. Možná cestopis - ukazuje život komunity, jaký většina z nás nezná, nikdy nebude ani mít příležitost poznat...a snad by ani poznat nechtěla. Etnografická studie, sociologická sonda, reportáž, 13. komnata - i těmito všemi pohledy je možné knihu vnímat. Pokud nepatříte k romskému etniku, musíte se nejprve odpoutat od touhy hodnotit, posuzovat a třeba i odsuzovat. Etnikum, komunitu, jednotlivce, paní Lackovou. Tohle všechno totiž nikam nevede. Já mimo výše uvedených pohledů ze všeho nejvíc obdivuji úžasnou otevřenost autorky. Silná osobnost, která dokázala svoji sílu využít k prosazení svých cílů, současně tuto vlastnost dokázala stejně dobře použít k tomu, aby mnohdy potlačila sama sebe a upřednostnila to, co považovala za nejdůležitější. Děti, manžel, rodina, komunita. Mnohé příběhy byly pro mne jen těžko pochopitelné, mnohé zážitky byly otřesné a jen těžko uvěřitelné. Autorka stejně spravedlivě a tvrdě hodnotí všechny - Romy i gadže, všechny osoby se kterými se setkává, i sama sebe. Ukazuje, jaké radosti mohou usnadnit těžký život. Stejně tak ukazuje, co všechno dokáže láska překonat. Neidealizuje, popisuje střídmě, odsuzuje tak nějak mimochodem - bez nenávisti, s žurnalistickým nadhledem, jakoby se jí nepříjemné události mnohdy ani netýkaly. V dnešním světě plném korektnosti, vztahové vyváženosti, absolutní rovnoprávnosti je div, že kniha mohla vyjít. Osobně musím konstatovat, že pro mne by tenhle styl života nebyl...ale to neznamená, že bych jej odsuzoval. Pro ně by zase asi nebyl ten můj, gadžovský.... celý text

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV 2008, Jaroslav Hašek

Může být větší klasika? Kniha která pobaví svým humorem....ale ten současně dává otázku dodnes nezodpovězenou - kde končí vtipkování a začíná blbost. Švejk vtipkuje nebo je blbej? Nebo je chytrej a voni jsou blbci? Kniha která je prostá svým jazykem, ale současně dává možnost citovat i v nejintelektuálnějších diskusích a textech. Kniha, která je plná vulgarit, které by byly dnes vypípány, ale současně není sprostá. Kniha ukazuje, že s blbostí se nedá bojovat chytrostí, ale jen ironií a ještě větší absurditou. Kniha, kterou jsem četl mnohokrát a ještě mnohokrát ji číst budu. Určitě mezi TOP 10.... celý text