Mrkvaakh
přečtené 70
Kill Creek
2021,
Scott Thomas
Slušně napsaný popkorn, který se dobře čte. Ideální do současných veder. Míchá v sobě duchařinu s klasickou vyvražďovačkou, přesto mi nepřišel ani tak děsivý, jako spíš místy „intenzivní“. Na čtyři hvězdy ho v mých očích vytáhla skutečnost, že hlavní hrdinové jsou hororoví spisovatelé s různými názory na žánr. Jejich hašteření tak vyčpělý koncept strašidelného domu obohatilo o meta rovinu, která byla velmi příjemná.... celý text
Nemrtvá zbraň
2021,
Yoon Ha Lee
V jednom z komentářů k Nemrtvé zbrani jsem se dočetl, že je to vlastně jihokorejské drama převlečené za space operu – od té doby se na tuhle sérii nedokážu dívat jinak. Jasně, je plná technologií, podivností, matematiky a obecně pokroucené budoucnosti. Zároveň ale nevsází na klasickou směs bitev a militaristických onanií. V mnoha ohledech je velmi civilní – víc než na okázalé popisy válčení se soustředí na to, co se děje v zákulisí. A když už se bojuje, daří se Nemrtvé zbrani, stejně jako předešlým knihám, vyhýbat zbytečnému patosu. Akce je rychlá a efektivní, tak jak by měla být. Po příběhové stránce Nemrtvá zbraň utahuje většinu potřebných šroubů. Ani tentokrát se přitom Yoon Ha Lee nebojí být netradiční a situace či zápletky neřeší na sílu co nejefektněji. Je spíš chytrý než pompézní, a pokud jeho zápletka směřuje k diplomatickému konci, prostě vám do ní nenarve vybuchující planetu a zmasakrovanou flotilu. I proto je Mašinérie říše sympatická a v konečném důsledku velmi uspokojivá.... celý text
Liščí gambit
2019,
Yoon Ha Lee
Před čtením Liščího gambitu jsem ze všech stran slyšel, že první půlkou se člověk musí trochu prokousávat, zatímco v té druhé se všechno rozjede naplno. A ano, je pravda, že Yoon Ha Lee se s vámi rozhodně nepáře: První kapitoly působí jako futuristický warhammer zfetovaný matematikou a stylizovaný do asijské striktnosti. Potom se před vámi rozvine svět plný vlastních a nezvyklých pravidel, principů i frakcí, ve kterém nic není černobílé. A to v člověku může vyvolat pocit, že se topí. Osobně ale musím říct, že jsem problém neměl. Stačí číst pomaleji a přemýšlet o textu. Ve skutečnosti mi vůbec nepřišlo, že bych se první půlkou musel prokousávat – naopak jsem měl pocit, že Lee dovede napsat text doslova narvaný „funkčním technoblábolením“, který se zároveň čte svižně a je přehledný. Druhá půlka přetekla do plnokrevné space opery, která ale opět vychází z nezvyklého světa, a tím pádem nepůsobí tuctově. Hlavní hrdinka je generálka, takže příběh posouvá spíš z dálky. Nicméně vedle ní hraje roli řada postav, které se krví zamažou, takže knížka není pasivní. V konečném důsledku je Liščí gambit velmi netradiční, místy dost nahuštěné ale zároveň mistrně zvládnuté čtení, které svou „futuristickou nelidskost“ opírá o mentalitu asijských národů (Lee je Korejec). Rozhodně to není mix pro každého, ale pokud toužíte po neotřelé knížce a klasické space opery vás nudí, Gambit by mohl být pro vás.... celý text
Chmurný Válečník
2021,
Alistair Rennie
Pokud máte chuť na nějakou konzumní fantastiku, hledejte dál. Chmurný válečník je totiž všechno, jen ne vaše běžná fantasy s trochou zabíjení, erotiky a podivna. Právě naopak: nejprve vás zaskočí svým jazykem, který v mnoha ohledech připomíná filosofické knihy (ať už v tom dobrém či zlém). Potom vám zasadí ránu stylem, jenž je strohý, úderný a často až klinický. Dorazí vás absolutním přetlakem. Tahle knížka totiž do ničeho nejde napolo – akce je brutální až na dřeň, erotika obskurní a šťavnatá, metafyzika dostatečně akcentovaná na to, aby vám zamotala hlavu. To vše vytváří základy pro Rennieho představivost, která je tu vysypaná na hromadu, z níž se postupně formuje jedna zvláštnost za druhou. Ze začátku na mě kniha působila jako velká bizarro mozaika – všechno se dělo strašně rychle, postavy odcházely (čtěte „umíraly“) mnohem dřív, než je kniha dostatečně vytěžila. Rennie vám v podstatě o každém řekne jen to absolutní minimum, které potřebujete k orientaci na několika následujících stranách. Pak teče krev a najednou poznáváme nové charaktery. Ze zběsilé koláže masakrů a masturbace struhadlem ale postupně vykrystalizovalo pár hlavních protagonistů, jejichž příběh vám kniha dovolí „prožít“. Ani poté jsem ale neměl vyhráno. Ačkoliv totiž Chmurný válečník sleduje klasickou dějovou linku „cesty za poznáním“, nejde po ní krok za krokem – spíš skáče, přebíhá a kličkuje. Styl vyprávění se navíc podřizuje skutečnosti, že hlavní hrdinové jsou banda psychopatů, kteří vnímají svět úplně jinak než běžní lidé. Abyste si Chmurného válečníka užili, musíte zkrátka přistoupit na jeho hru – a ani pak se nedá zaručit, že se od něj nebudete moct odtrhnout. Ale jak už jsem napsal v úvodu, tohle není vaše klasická fantastika. Chmurný válečník je Begotten mezi knihami. Temný, drsný, nevybíravý, hluboký a v mnoha ohledech hypnotický. Taky ale není úplně snadné se jím prokousat. Krátce po dočtení jsem nebyl zcela schopen říct, jestli se mi kniha líbila. Nakonec ve mně ale převládl pocit, že jsem měl co dočinění s velmi zajímavým kusem postmoderního umění, po jehož poslední straně vnímám literaturu trochu jinak než předtím.... celý text
Lovecraftova země
2018,
Matt Ruff
Lovecraft byl na dnešní poměry rasista a xenofob. Takže je logické, že když člověk čte knížku, která ke stvořiteli Prastarých odkazuje, a její hlavní hrdinové pocházejí z afroamerické rodiny, neubrání se lehce škodolibému úsměvu. Lovecraftova země je povídková sbírka, nicméně jednotlivé příběhy na sebe volně navazují, a v konečném důsledku tak vytvářejí jednotný celek. Odehrávají se ve Spojených státech roku 1954, tedy v době, která byla všechno, jen ne příznivá pro obyvatele černé pleti. A Matt Ruff všudypřítomný sociální útlak využívá k tomu, aby budoval dusivou atmosféru, v níž je do jisté míry stresující i taková banalita, jako jízda autem. O to větší jsem měl radost, když na rasový útlak volně navázalo nadpřirozeno, které směrem k Lovecraftově mythosu jen pomrkává a jde si spíše svou vlastní cestou: V knížce se mihne slovo Necronomicon, nicméně nedostavují se Prastaří a podobně. Na druhé straně však hrdinové cestují na nové nebezpečné planety, mění podobu, komunikují s mrtvými, objevují tajemná zákoutí strašidelných domů... Ruff zkrátka navazuje na lovecraftovský horor jakožto žánr než na dílo jeho stvořitele. Děsivá v jeho knížce přitom není ani tak samotná existence nadpřirozena jako spíš dopad rasové segregace vyvedený v mrazivé realističnosti. „Hrůzostrašnost“ povídek nicméně kolísá, pocit útlaku se z některých úplně ztrácí a postupem knížky se stále více objevuje humor. Samotné příběhy jsou do jisté míry banální variace na téma kultů a nepochopitelných strojů či magie, jejichž hlavním tahákem je skutečnost, že středobodem je brutálně utlačená menšina. Bez rasové roviny by šlo o dobře napsané, ale jednoduché jednohubky ideální do úmorných letních veder, kdy nad ničím nechcete příliš přemýšlet.... celý text
Temné léto
2012,
Dan Simmons
Temné léto přímo svádí k tomu, aby bylo přirovnáváno ke Kingově knize To – a kdybych měl svůj zážitek shrnout, bavilo mě mnohem víc. Nechci tvrdit, že To je z poloviny filler, ale ano, minimálně z třetiny je. Temné léto sice také má své trochu „delší“ pasáže, ale celkově se vlezlo do polovičního počtu stránek slavnějšího protipólu, a přitom mu nedělá problém vybudovat k postavám citovou vazbu. Útok nadpřirozena je velmi rychlý, a ačkoliv se kniha věnuje hromadě letních radovánek mladých kluků (a holek), dokáže si udržet napětí. Kouzelná je přitom skutečnost, že Temné léto je do jisté míry vyprávěno nespolehlivými dětmi. Jinými slovy, co se na stránkách tváří jako nadpřirozené zlo, balancuje často na hraně něčeho, nad čím by dospělý jen mávnul rukou. Nebezpečí je proto do děje zakomponováno velice přirozeně – pokud se něco takového o béčkové hororovce dá říct. Pochybnosti se sice časem rozplynou, ale napětí ne. Temnota postupně probublává na povrch a děj nádherně graduje. Konec je pak adekvátně dlouhý, propracovaný i uspokojivý, což je něco, co by se King od Simmonse klidně mohl naučit.... celý text
