PrincaListicka přečtené 205

Polistopad 2023, Tomáš Miklica

Ačkoliv má knížka necelých 150 stránek, příběh je velice hutný, dobře rozvinutý i načasovaný, takže během jeho čtení nemáte pocit, že by byl příliš uspěchaný nebo osekaný. Autor má velmi pěkný styl psaní, který se výborně čte. V textu se setkáváme s barvitými přirovnáními i nejrůznějšími narážkami, které čtení posouvají ještě na o kapku vyšší úroveň. Všechny hlavní postavy jsou duše zmítané dnešní dobou, ve které bychom se údajně měli cítit šťastní, spokojení a svobodní. Jenže je tomu skutečně tak? Polistopad své čtenáře rozhodně přiměje k zamyšlení, a to nejen nad touto otázkou, ale také nad mezilidskými vztahy jako takovými. Je to vlastně skvělá ukázka práce s odlišnými názory. Může člověk fungovat ve společnosti lidí, jejichž názory se liší od toho jeho? To si koneckonců mohou otestovat i sami čtenáři, protože myšlenky a názory hlavních hrdinů jsou poněkud radikální a postupem času se uchylují k praktikám, které by spousta lidí považovala za odsouzeníhodné. Tahle knížka se ovšem dá intenzivně prožít ať už s hlavním hrdinou souhlasíte, či nikoliv. Aleš, Čeněk i Monika jsou poměrně svérázní, obzvláště právě zmiňovaná Monika, která je typickou zástupkyní generace Z, a to jak svým chováním, tak trávením volného času či mluvou. Já jsem si asi nejvíce oblíbila Čeňka, který byl onou pověstnou tichou vodou, jež břehy mele. Nečekejte zde žádné motýlky a kytičky, Polistopad zcela určitě není oddechovým čtením. Samotný konec je poměrně otevřený, spíše jen naznačený. Ukazuje nám, kam až by chování hlavních hrdinů mohlo vést. To, jestli je nebo není v naší době něco takového reálné, je už pouze otázkou názoru. Každý čtenář si z tohoto příběhu může odnést něco úplně jiného. Na závěr bych ještě ráda řekla, že tahle knížka podle mého názoru schytala na knižních databázích až nesmyslně špatné hodnocení. A já nemohu jinak, než zamyslet se nad tím, proč. Podle některých je kniha příliš vulgární. Já sama za sebe mohu říct, že ano, objevuje se tu pár sprostých slov, ale rozhodně ne na každé druhé stránce. Navíc obvykle zapadají do charakteru postavy, případně do prostředí, kde se pohybuje. Ovšem to, že čtenářům nejsou sympatické postavy nebo nesouhlasí s jejich názory není důvodem knihu špatně hodnotit a vůbec to nesouvisí s autorovými dovednostmi a schopností napsat dobrý a fungující příběh. Pokud tedy máte rádi krátké a úderné příběhy, které vás donutí k zamyšlení, mohu Polistopad jedině doporučit.... celý text

V horách šílenství H. P. Lovecrafta: Kniha druhá 2023, Gó Tanabe

Kniha druhá navazuje přesně tam, kde byl příběh přerušen. Dyer a Pabodie se vydávají na pátrací misi. Její cíl je jasný. Najít Gedneyho, posledního člena zmasakrované Lakeovy skupiny. Gó Tanabe je umělcem, jež překonává nejen své vlastní hranice tvorby, ale i hranice nás - čtenářů. Kniha druhá je kreslena stejným stylem jako první, avšak díky většímu počtu velkoformátových obrazů je mnohem patrnější jejich hloubka a příběh samotný. Detailně nakreslená panoramata hor či prastarého města jsou famózní. Z každé kresby sálá děsivá atmosféra Lovecraftova příběhu. I tak zde samozřejmě najdeme pár kreseb, které nejsou tak pečlivé, avšak nejsou rušivé a rozhodně nezkazí zážitek. Gó Tanabe opět prokázal, že ovládá nejen své řemeslo, ale i schopnost imaginace psaného projevu. V horách šílenství je děsivý příběh sám o sobě, Gó jej však dokázal přetvořit do obrazové podoby a vyprávět nám tento skvělý příběh znovu svým vlastním způsobem - skrze obrazy. Stejně jako Knihu první, mohu vřele doporučit i tu druhou všem, který mají rádi psychologický horor v překrásně děsivém grafickém zpracování.... celý text

Balada o dvou vlcích 2023, Bartosz Sztybor

Bílý vlk spolu s Marigoldem v nejnovějším komiksu zavítá do Grimmwaldu, bývalého důlního městečka sužovaného podivnými zvěstmi o řádícím vlkodlakovi. Souvisí jeho zjevení s příchodem tří zbohatlých sester, které se nad městem snaží získat kontrolu? A co se stalo s rodem Grimmů, kterým zde kdysi náležela většina pozemků? Dostává se nám zde příběhu, který je do značné míry inspirovaný Červenou Karkulkou. Nečekejte ale žádný košíček plný dobrot ani vlka s kamením v břiše. Na stránkách komiksu se setkaváme s chladnou manipulací a intrikami. Spolu s Geraltem se snažíme odhalit, kdo je oním vlkodlakem a zda si ho skutečně někdo najal, aby děsil místní obyvatele. Také postupně zjišťujeme, zda jsou ony tři mocné sestry skutečně tak špatné, jak si o nich lidé myslí a jestli jsou potomci rodu Grimmů skutečně takoví budižkničemové, jak se na první pohled může zdát. Potkáváme zde také spoustu zajímavých vedlejších postav, z nichž některé Geralta oblaží svou krásou, zatímco jiné mu dají jasně najevo, co si o něm myslí. Za mě skvělým doplňkem k dramatickému příběhu jsou Margioldovy pokusy o složení nové balady, které jsou v příběhu opravdu krásně graficky znázorněné. Konec je poměrně melancholický, morálně šedý. A to je dobře, protože přesně takové konce k Zaklínači patří, bez nich tenhle svět prostě nefunguje. Na závěr by se tedy patřilo říct, že ačkoliv se nejedná o žádný světoborný příběh, který vám vyrazí dech, fanoušky určitě návrat do světa oblíbeného vědmáka potěší a samotný děj rozhodně neurazí.... celý text

Hellbound 2023, Theresa Black

Já osobně jsem velkou fanynkou Terčiných knížek a její styl psaní naprosto zbožňuji. Obdivuji její schopnost střídat žánry. Její příběhy jsou naprosto jedinečné, jsou jako černá díra, která vás na začátku vtáhne a vyplivne až na konci. A jinak tomu nebylo ani u Hellboundu. Na začátku příběhu se seznamujeme s Mayou a s tím, co se jí a její mámě stalo. Zároveň s ní však chodíme do školy, na terapie, poznáváme nové kamarády i její pravé já, sbližujeme se s Jamesem. Že to zní spíš jako vlastně docela hezký příběh? Také jsem se nechala nachytat. V jednu chvíli jsem si začínala říkat, že to vlastně ani není thriller. Tenhle příběh vás tak hezky ukolébá, že uvěříte, že se nic špatného stát nemůže. A pak vám zasadí tak brutální podpásovku, že vám to vyrazí dech. Konec je poměrně drsný a minimálně ve mně zanechal hodně otázek. Značnou část příběhu tvoří milostná linka mezi Mayou a podstatně starším Jamesem, otcem jejího kamaráda a uznávaným psychiatrem, jejichž vztah je pro mnoho lidí zvláštní a nepřijatelný. Asi nikoho z vás nepřekvapí, že jsem jim hned od začátku fandila. James si prostě čtenářky umí omotat kolem prstu. Je ohromně charismatický a tajemný, nejde mu odolat. Maya je podobně tajemná, jako on, ale je velice sympatická. Já jsem se s ní ztotožnila velice snadno a její příběh intenzivně prožívala. Podstatné jsou však i její terapie a snaha vypořádat se s prožitým traumatem, které je zde velice dobře a uvěřitelně zpracované. Velice jsem ocenila kratičké zmínky věnované postavám z Kávy každé půlnoci, ty mě opravdu potěšily. Také se mi líbily kulturní vsuvky, kterých tu sice nebylo ani zdaleka tolik, jako v Kávě, ale zato byly velmi pečlivě zvolené. Pokud si tedy chcete přečíst skvěle vystavěný psychothriller, který se vám dostane pod kůži a vyvolá ve vás celou škálu pocitů, pak po knize Hellbound určitě sáhněte, nezklame vás. Přímo na stránkách nakladatelství si ji navíc můžete pořídit i se stylovým merchem. Já mohu jen doufat, že Terka brzy napíše něco dalšího, protože je pro mě jednou z nejlepších českých autorek vůbec.... celý text

Ach, vy dívky mládím zmítané 1 2023, Mari Okada

Hlavní hrdinkou této oddechové a vtipné mangy je Kazusa, která je členkou literárního klubu, kde spolu se svými kamarádkami debatují o knihách. Jak už to však bývá, dospívající děvčata v určitém momentě narazí na knihy s er*tickými a s*exuálními scénami, které je rozhodně nenechají chladnými. Najednou začnou s*x vidět všude a ve všem, jakkoli se mu snaží vyhnout. Nebo vlastně možná nesnaží?! Jedna z dívek se stane objektem zájmu svého spolužáka, druhá má za kamaráda z dětství toho nejatraktivnějšího kluka z celé školy, třetí chodí na pochybná internetová diskusní fóra... A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Zvládnou se dívky s touto tématikou vypořádat a stát se součástí „dospělého“ světa? Musím říci, že jsem se při čtení této mangy opravdu bavila. Není zde nouze o vtipné a trapné scény, při kterých vám bude hlavních hrdinek vysloveně líto, ale zároveň nebudete moci potlačit smích. Jednotlivé postavy jsou od sebe poměrně jednoduše rozlišitelné, což pro mě bývá u některých mang zkraje problém. Tady jsem se naštěstí neztrácela nikde, kresba je opravdu povedená a celkově se mi manga četla velmi příjemně. Myslím, že cílovou skupinou tohoto příběhu jsou nejen dospívající, kteří se s dívkami jistě dokáží ztotožnit a najdou v jejich historkách útěchu, ale také dospělí, kteří mají podobné období už dávno za sebou a rádi si na něj zavzpomínají. Koneckonců, nejspíš nikomu z nás se v období puberty podobné trapasy nevyhnuly. Těším se na další díl!... celý text

Rodina 2023, Greg Rucka

Svět je zdecimován, existence států, království a vlád je zapomenu. Vládnoucí garnitura se v prach obrátila, jen aby byla rozfoukána. Svět je ovládán penězi (Dobře, to není nic nového.) v rukách těch nejbohatších a nejmocnějších rodin (Ehmto také není nic nového.). To, co je nové, je Lazarus. Osoba sloužící jako meč i štít nejmocnějších rodin. Regenerace, nadlidská síla, nejlepší výcvik a technologie, které jsou hudbou budoucnosti. Každý Lazarus je však věrný pouze své rodině. Je hrotem meče svého pána. Tlumené, tmavé barvy, které byly využity při kresbě, čtenáře utvrzují, že se mu do rukou dostal temně laděný komiks plný intrik, manipulace, brutálních vražd, zrady a snahy zajistit alepoň nějakou budoucnost. Hlavní hrdinka, Lazarus rodiny Carlylových jménem Forever, je velmi sympatickou postavou. Tedy až na skutečnost, že je pouhým nástrojem, vrahem bez skrupulí. Přestože se nedozvíme nic o událostech vedoucích k tristnímu stavu civilizace, dostaneme více než dostatečnou kompenzaci v podobě dialogů postav objasňujících prostředí či fungování společnosti. Prozatím je jen na nás jak si svět dotvoříme a získáme tak o něm více či méně ucelenou představu. Je zde ovšem i pár drobností, které bych mohl vytknout, jako například místy ne tak moc detailní panely. Nicméně Rodina je skvělým úvodem do postapokalyptického světa, je skvělou návnadou, neboť si vás Lazarus pěkně zaháčkuje a nepustí.... celý text

Ničitel světů 2023, Larry Correia

Drakonická genocida byla započata. Loutkář, tajemný inkvizitor Omand, tahá za provázky svých mocných loutek. Přesto či snad právě proto hnutí odporu nabírá na síle, skryto ve stínech putuje po zemích Loku, aby chránilo bezkasté. Knihovnice bojuje o život, prorokyně pečuje o své stádečko a Ashok očekává bitvu. Třetí návštěva kontinentu Lok je mnohem dynamičtější a krvavější než dvě předchozí, které se věnovaly vytvoření nových příběhových linií a představení nových postav. Koneckonců přesně tak, jak to má Larry Correia ve zvyku. Právě díky událostem předchozích dílů je možné vnímat posun jednotlivých postav. Ashok, ústřední postava, splňuje přesně měřítka vykonstruovaného jedince. Ačkoliv jest původu bezkastého, vyvolen černou ocelí byl. Ve světě, kde je bezkastý ničím, nemůže být zároveň takto mocným mužem. Jediné řešení tak spočívá ve lži, promyšlené, kruté a kladné lži, která ve chvíli objevení neuvalí trest na strůjce nýbrž na oběť. Termín oběť je třeba brát s rezervou, neboť Ashok, přezdíván Černé srdce, není mužem, jež by se dal snadno zastrašit. Thera, prorokyně, svádí svůj vnitřní boj s přijetím odpovědnosti, jakou jí tento status přiřkl. Je zajímavé sledovat její vlastní vývoj a přijetí toho, kým byla předurčena se stát. Neméně zajímavou postavou je Rada, knihovnice z kapitolu. Tato inteligentní, vzdělaná žena pozná život ve světě „tam venku“ a zjistí jaká je jeho cena. Pozná cenu záchrany lidského života. Právě naši hrdinové, byť jsem nevyjmenoval všechny, jsou pověstné pilíře nesoucí tíhu příběhu. Correia postavy psát umí. Kromě postav ovšem umí skvěle popsat bojové scény a boj samotný. Jenže co dělá knihu knihou, kromě příběhu? Je to tempo. Dynamické či bojové pasáže střídá poklid, jisté rozjímání. Tempo je zběsilé i klidné, ale především vyrovnané. I přes přítomnost mnoha odboček od hlavní příběhové linie není třeba se jakkoliv děsit volných konců. Jediné, co mohu knize vytknout, je ovšem oproti originálu chybějící krásná mapa a překlad. Díky mapě by bylo snažší zorientovat se, kde se jednotlivé postavy nachází a jak blízko či daleko k sobě mají. Překlad jako takový pak působí v jistých pasážích poněkud kostrbatě, což vede k nejednomu pozvednutí obočí. Celkově ovšem mohu příběh s klidným svědomím doporučit všem milovníkům fantasy, akce a politiky. Larry Correia své řemeslo nejen ovládá, ale především je cítit, že píše pro radost. Píše jako čtenář pro čtenáře.... celý text

Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi 2023, Dominika Sakmárová

Za normálních okolností bych si knížku určitě přečetla ve slovenštině, protože v ní čtu moc ráda a užívám si to. Když jsem ale zjistila, že české vydání bude mít speciální ilustrace Michaely Ahonen, které ve slovenském vydání nejsou, neodolala jsem. Ilustrace jsou pro mě vždycky jasnou volbou a tahle knížka se celkově graficky ohromně povedla. Podle názvu a především pak podtitulu „Veselé historky z cest po Číně a Taiwanu by se mohlo zdát, že se jedná o cestopis, nicméně tomu tak docela není. Jedná se o krátké a velmi vtipné příběhy samotné autorky, které prožila během svých studií na Taiwanu a v Číně. Zároveň nás zde čeká také pár historek odehrávajících se na Slovensku - některé své asijské přátelé totiž Dominika vyprávěním o své rodné zemi natolik uchvátila, že ji zatoužili navštívit. Pokud vás tedy zajímá, jak vypadá běžný život v těchto bezpochyby zajímavých zemích, jak tamní obyvatelé smýšlejí, co považují za nepřípustné a bez čeho naopak nedají ani ránu, určitě po téhle knížce sáhněte. Nedostane se vám sice klasických popisů krajin, měst ani turistických destinací, ale zato se dozvíte, proč lidé na Taiwanu nekoukají z oken, nevaří nebo proč věnují své účtenky charitě namísto peněz. Velmi jsem ocenila také jazykové vsuvky popisující situace, do kterých se člověk při vyslovení čínského slova se špatnou intonací může snadno dostat. Musím říct, že tato knížka rozhodně nepatří mezi ty rádoby vtipné, u kterých se čtenář nad řádky sotva pousměje. Každou chvíli jsem se nahlas smála, protože autorka má opravdu skvělý smysl pro humor a umí jednotlivé situace čtenáři výborně zprostředkovat. Díky tomu, že jsou jednotlivé příběhy opravdu kratičké, jedná se o velmi příjemné a oddechové čtení, které můžete zhltnout najednou, nebo si ho pohodlně rozkouskovat do několika večerů. Knížku můžu jedině doporučit všem milovníkům východní Asie a tamní kultury, ale také čtenářům těmito zeměmi zcela nepolíbeným či milovníkům převážně situačního humoru. Druhý díl s názvem Korejské halušky vyjde v češtině už brzy a já se skutečně nemůžu dočkat!... celý text

Vetřelci v našich hlavách 2023, Daniel Pelikán

Kniha je psána formou dialogu mezi Petrem a vetřelcem v jeho hlavě, veškeré zážitky tedy máme z první ruky. Že je ta představa hlasu, který vám něco přikazuje, absurdní? Možná. Ale zcela určitě je to neuvěřitelně psychicky náročné. Petr je osamělý, s nikým se příliš nestýká a nebaví, jeho frustrace a úzkosti mu v podstatě znemožňují fungovat jako normální člověk. OCD mi není cizí, a tak mohu říci, že se autorovi podařilo tuto nepříjemnou poruchu převést na stránky knihy opravdu věrohodně. Místy se mi ze čtení dělalo až nevolno, jako by se úzkost hlavního hrdiny přenesla na mě samotnou. Umí i na tak malém počtu stran vybudovat opravdu hutnou a až nepříjemnou atmosféru. Jsem velice ráda, že se ke mně tato novela dostala a mohla jsem si ji přečíst. Je opravdu dobře, že se o tomto tématu někdo rozhodl napsat, protože lidé okolo dost často nemají vůbec tušení, co se člověku s OCD honí hlavou, a že to není tak jednoduché si prostě říct "nebudu to dělat". Pokud tedy máte ve svém okolí někoho, kdo si něčím podobným prochází, nebo si prostě jen chcete rozšířit své obzory, pak by vás Vetřelci v našich hlavách rozhodně neměli minout!... celý text

Pán nočních můr 2022, Jana Kvičerová

Dost často se mi stává, že mi ženské hlavní hrdinky v knihách lezou na nervy. U Pána nočních můr tomu tak však překvapivě nebylo, ačkoliv vím, že spoustě čtenářů Annuviina povaha nesedla. Mě si ovšem svou tvrdohlavostí, cílevědomostí a občasnou protivností vážně získala a upřímně jsem jí fandila. Stejně tak si mě získal i Gamron, Temný král, tak trochu morálně šedá postava balancující kdesi na hranici dobra a zla. To je holt něco pro mě. Pán nočních můr však na svých tři sta stranách potištěných drobným písmem skrývá mnoho dalších zajímavých postav. Obdivuji schopnost autorky každé z nich vtisknout jedinečnou osobnost, díky které jsem neměla problém se v postavách orientovat a nepletla jsem si je. Svět Sedmisvětí je velmi pěkně a do detailu vymyšlený, velice se mi líbily krátké vsuvky popisující některé události z jeho historie. Setkáváme se zde se spoustou neotřelých bytostí, například s děsivými a nebezpečnými territy, trolly či morohijci. Najdeme zde bohyni, která na sebe bere podobu hory, studnici, ve které vznikají sny nebo prastaré Tři sestry toužící vtáhnout vše živé do svých mokřadů. Děj utíká poměrně svižně. Akce zde není ani moc, ani málo. Řekla bych, že se jedná o poměrně vyvážený příběh, jehož jedna část sice v prvním díle končí, ovšem zanechává za sebou mnoho otázek, které budou doufám zodpovězeny v dalším díle. Viin a Gamronův osud totiž na konci zůstává nejistý a prudce mění svůj směr. Nenechte se však zmýlit, nejedná se o žádnou červenou knihovnu. Vztah hlavních hrdinů se řeší spíše kdesi na pozadí celého příběhu. Celková atmosféra je spíše dosti ponurá, místy až depresivní. Je pravda, že v druhé polovině knihy jsem se setkala s několika scénami, které už mi připadaly maličko přitažené za vlasy a působily lehce nahodile, jako kdyby se nějakým zázrakem vždy na poslední chvíli objevila záchrana. Ovšem to je pouhá drobnost, kterou jsem schopná této jinak velice zdařilé prvotině odpustit. V neposlední řadě musím také zmínit pěkné ilustrace, které knihu doprovází a dotváří celkový dojem z ní. Rozhodně doporučuji všem čtenářům čistokrevných, výpravných fantasy plných neotřelých postav a detailně promyšlených světů. Těším se na pokračování!... celý text

Otisky Chribdy 2022, Kristina Waagnerová

Otisky Chribdy sice mají o polovinu méně stran, než předchozí dvě knihy série, ale zato jsou až po okraj naplněné akcí, nečekanými zvraty a situacemi, při jejichž čtení, či spíše prožívání spolu s hlavními hrdiny, zapomenete dýchat. Narozdíl od Zlaté Grai a Doteku viatáru jsme zde vrženi přímo do děje, nečeká nás pomalý rozjezd, ale navážeme přímo tam, kde předchozí díl skončil. Musím říct, že třetí díl je skutečnou odměnou pro všechny čtenáře, kteří si s Isarell a ostatními projdou všemi strastmi. Dle mého názoru se jedná o zatím nejlepší díl celé série a pokud to takhle půjde dál i u toho čtvrtého, asi jeho konec nerozdýchám. (Myšleno v dobrém, samozřejmě.) Konečně se dozvídáme více o sarrei, jejich říši, fungování jejich společnosti či zvyklostech. Z toho jsem měla neskutečnou radost, protože já, milovnice záporáků, už od začátku vysloveně čekala na to, až tihle elegantní krvesajové dostanou více prostoru. A že ho tu dostali královsky. Máme možnost se spolu s Isarell účastnit jejich jednání, slavnostního bálu, zvrácených hrátek či bojových akcí. A všechno to vážně stojí za to. Navíc se tu dostává prostoru také mému nejoblíbenějšímu Andreilovi, o kterém jsem básnila už při hodnocení předchozí knihy. Jeho postava je prostě tak úžasně zajímavá a já si díky němu připadala zase jako puberťačka, která je naprosto hotová z knižního hrdiny. To se mi v tak intenzivní míře už docela dlouho nestalo. Na povrch navíc vyplouvají také nové, zajímavé stránky Isarell, která svádí boj s tím, kým vlastně je. Být na jejím místě, zůstala bych mezi sarrei, ve službách Barhaina Sae, a byla bych nadmíru spokojená. Ale ano, vím, že to není její místo. Jenže kam vlastně patří? Nemůžu se dočkat, co s ní má autorka v plánu. Hodně jsem si oblíbila i postavu Pátého karadheie, který představuje směsici hned několika charakterů, ale nechci o něm příliš prozrazovat. Řeknu jen, že se mi velice líbí pouto, které s Isarell sdílí. Ostatní postavy, jako Eyry či královna Ymira, jsou v tomto díle dosti upozaděné, ale mně to upřímně vážně vůbec nevadilo. Děj neskutečně rychle odsýpá, všechno do sebe krásně zapadá a my se nezadržitelně blížíme k vyvrcholení celé ságy, které nás čeká ve čtvrtém, posledním dílu. Již potřetí vám mohu tuto sérii z celého srdce jedině doporučit. Běžte a přečtěte si ji, nebudete litovat. Slibuji. Já budu mezitím netrpělivě vyhlížet pokračování.... celý text

Dotek viatáru 2021, Kristina Waagnerová

Dotek viatáru jsem četla po delší pauze, a tak jsem se trochu obávala, zda se nebudu v tomto skvěle promyšleném a intriky propleteném světě ztrácet. Naštěstí se tak nestalo a během prvních pár desítek stran jsem se opět dostala do obrazu. Stejně jako u prvního dílu je rozjezd trochu pomalejší, ale když vydržíte, bohatě se vám odmění. Já osobně jsem velkou fanynkou Kristýniných detailních popisů, které si vysloveně užívám, takže jsem se opravdu nenudila ani v první polovině knihy, ovšem druhá polovina pro mě byla jako jízda na horské dráze. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout, a ačkoliv se jedná o poměrně rozsáhlý kousek, většinu knihy jsem ve výsledku přečetla během pár večerů. Největší radost mi udělalo to, že se zde konečně dostalo více prostoru sarrei a také lidem. Jejich dějové linky jsem si opravdu užívala. Nesmírně jsem si oblíbila především postavu Andreila Smrtihlava, grai ve službách sarrei, a Kreóna, padlého jorreiského rytíře žijícího ve Stínu mezi lidmi. Andreil je podle mě nejlepší postava celé série, neustále jsem o něm při čtení druhého i třetího dílu básnila. Každopádně musím říct, že jsem si v tomto díle více oblíbila i Bastiena, jehož osud zde nabral nečekaný směr a prošel proměnou, po které se mi zamlouval ještě víc. Samotná Isarell je skvělou postavou, které prostě musíte držet palce, ať chcete, nebo ne. Velice se těším, co dalšího s ní má autorka v plánu. Dotek viatáru konci opravdu velkým zvratem, po němž budete chtít okamžitě sáhnout po dalším díle. Kristýna umí neuvěřitelně obratně stupňovat napětí a s každou další stránkou čtenářům dokazuje, jak skvělou autorkou je. Jejím knihám za mě nejde absolutně nic vytknout. Pokud tedy máte rádi rozsáhlé a do nejmenších detailů propracované fantasy série plné intrik, pletichaření a složitých osudů jednotlivých postav, kterých je tu opravdu požehnaně, pak vůbec neváhejte a do téhle série se pusťte. Pro mě osobně se totiž jedná o jeden z nejlepších fantasy příběhů vůbec.... celý text

Obojek 2023, Rosana Zvelebilová

Hlavních hrdinů tohoto sci-fi válečného dramatu je hned několik. Prvním z nich je Eša, vojenský důstojník, který bojuje ve druhé světové válce a má na krku snad ty nejhorší možné svěřence. Taky je to tak trochu nula, nikdo ho nemá rád a nejradši by sám sebe sprovodil ze světa. Pak tu máme pomocníka číslo 68, alias Blbečka, který je v roce 2017 zrozen k tomu, aby sloužil. Neptal se na otázky, neměl vlastní názor a hlavně, proboha, nic necítil. Zkrátka a dobře spotřební zboží, hračka, která má sloužit lidem v tajemné, neznáme zemi k naplňování jejich tužeb. A nesmíme zapomenout ani na Emouše, který se v roce 3023 stále dokola snaží dostat skrze starou, opuštěnou důlní šachtu plnou smrtících nástrah až do jakéhosi blíže nespecifikovaného cíle. Nutno podotknout, že u toho neustále umírá, ale to mu nepřekáží v tom, aby se o úspěšný průchod pokoušel dál. Že tihle tři nemají a ani nemůžou mít nic společného? Na první pohled to tak rozhodně vypadá, dělí je od sebe přeci tak hluboká časová propast... A přesto si nemůžou být bližší. Rosana tentokrát zabloudila do poněkud hlubších, filozofičtějších vod, a ačkoliv si stále zachovává svůj nadhled, pochybný humor a absurditu, tentokrát nejde o komediální oddechovku. Opět se klaním před její fantazií a schopností vymyslet věci, které by naprostou většinou autorů ani nikdy nenapadly. Díky tomu je právě tak výjimečná. Jedná se přesně o ten typ autorky, kterou buď milujete a hltáte každé její slovo, nebo jí nemůžete přijít na jméno. Ešu jsem si oblíbila prakticky okamžitě, spadá přesně do té Rosaniny oblíbené kategorie chcípáčka, kterého si podmaní nějaká pořádná ženština (a to já žeru). Dost podobně na tom byl i Emouš. Ovšem 68 mě velmi překvapila. Zkraje mi docela lezl na nervy, byl to jen takový... až sterilní panák. Každopádně jeho postava a charakter prošel během knihy neuvěřitelným vývojem a já si ho díky tomu zamilovala. Na jeho pasáže jsem se těšila nejvíc, primárně pak na ty odehrávající se ve vězení s panem Ú... Ale ne, víc vám prozrazovat nebudu. Jeho část děje byla úžasně propracovaná, celá myšlenka pomocníků, jejich fungování, obojky a způsob jejich likvidace opravdu stala za to. Musím tedy akorát podotknout, že tentokrát se u mě bohužel nekonal takový ten wow moment, jaký jsem zažívala u Rosaniných předchozích knížek. Tedy, chci říct, on tam byl, ale já ho asi tak úplně nepobrala. Z úplně poslední scény jsem byla trochu zmatená, protože mi nejspíš něco v průběhu čtení uniklo a ta pomyslná kolečka mi do sebe tak úplně nezapadla. Zároveň jsem, asi jako většina čtenářů, už poměrně brzy pochopila, o co v knize vlastně jde, a co se skrývá v tom zatraceném tunelu, což ale nebylo na škodu. Každopádně se však jedná o krásný příběh o boji s předurčením, se svým vlastním já a tím, kým jsme se narodili, osudu a také síle, s jakou mohou někdy být propojeny lidské duše. Doporučila bych ho všem čtenářům s otevřenou myslí, který se nebojí při čtení trochu přemýšlet a zabrousit do neznámých vod.... celý text

Sériový vrah se směje mezi kapkami deště 1 2023, Rjósuke Tomoe

Jelikož jsem mangu s podobně brutálním motivem vražd a dalších zločinů nedávno četla, nedostalo mě Muzeum tak moc, jak bych si přála. Vlastně bych mohla říct, že podobné příběhy už nemají žánru znalému čtenáři moc co nabídnout, což by ovšem nebyla tak docela pravda. Muzeum nám přináší postavu zajímavého, tajuplného vraha v masce, jehož motiv zpočátku nikdo nechápe. A přesto do sebe postupně vše začne zapadat jako jednotlivé dílky puzzle. Žabák je velmi originální a každé své oběti ušije vraždu na míru, související s událostmi v jejím životě. U některých z nich vážně zůstává rozum stát. Staví sám sebe do role soudce, který rozhoduje o osudech hříšníků. Další rozměr pak příběhu zcela jistě dodává fakt, že je případ propletený s osudem Sawamurovy rodiny. Je zde skvěle budované napětí, kresba navozuje až nepříjemnou atmosféru. Jen překlad mi zde přišel místy trochu zvláštní. Až jsem si někdy říkala, že vlastně netuším, co kdo komu říká. Jinak jsou však mé dojmy veskrze pozitivní a pokud další díl ještě trochu vystupňuje napětí a brutalitu, bude Muzeum jistě další zajímavou manga sérií pro odvážnější čtenáře. Slabší povahy by se jí však raději měly vyhnout, zcela jistě se jedná o příběh pro dospělé publikum. Podle všeho by se mělo jednat o třídílnou sérii a já jsem moc zvědavá, co dalšího si pro nás žabák nachystá.... celý text

Geostorky 2023, Petr Brož

Naše planeta a všechny geovědní jevy, které s ní souvisí, jsou nesmírně zajímavé, a i přes moderní technologie lidstvu často dokazují, jak málo o nich vlastně víme. Je však také pravdou, že například ve školním prostředí bývají často opomíjené a přehlížené. A to se právě autoři Geostorek snaží změnit. Na stránkách této knížky se setkáme s 25 dramatickými příběhy popisujícími mnoho živelných katastrof a osudů lidí, kterých se dotkly. A ačkoliv se zde sem tam objeví smyšlené postavy, události jsou všechny skutečné. Najdeme zde několik příběhů týkajících se sopek a vulkanické činnosti, sesuvů půdy, tsunami, ale také meteoritů či ozonové vrstvy. Dozvíme se, jak Sahara ovlivňuje deštné pralesy, co se může stát, když nezodpovědně zapálíme skládku nebo špatně naprojektujeme stavbu obrovské vodní přehrady. Musím říci, že samotné příběhy byly skutečně fascinující. O spoustě zde zmíněných událostí a katastrof jsem nikdy v životě neslyšela, přestože velice významně ovlivnily naši historii. Nepřestává mě fascinovat síla přírody. Někdy stačí jedno neuvážené rozhodnutí, které spustí hotovou lavinu řetězících se reakcí, které si ve výsledku mohou vyžádat životy tisíců lidí. Naše klima i veškeré fungování naší planety je neskutečně křehkou soustavou vzájemně se ovlivňujících prvků, a když jeden z nich odebereme nebo změníme, může to mít nedozírné následky. U spousty příběhů jsem měla husí kůži, dohledávala jsem si k nim fotografie nebo videa a další, doplňující informace. Kéž by takto poutavých knih o geovědách bylo více, věřím, že by probudily zájem spousty lidí. Příběh doprovází krásné, tematické ilustrace dotvářející celkový dojem ze čtení. Jsem opravdu velmi ráda, že se v poslední době čím dál tím víc ilustrují i knihy pro dospělé, protože já ilustrace prostě zbožňuji. Velmi se mi líbí také mapa na předsádce knihy, která čtenářům přiblíží, kde přesně se který příběh odehrává. Jediné, co mi čtení trochu znepříjemňovalo, byla samotná struktura textů. Bohužel mi často připadaly špatně členěné. Někdy se zde postavy mění po odstavcích, ale ty nejsou nijak opticky oddělené, což značně ztěžuje orientaci v tom, o Kom je zrovna řeč. Také mám pocit, že se tu úplně nepovedla redakce. Narazila jsem zde na různé chyby, ale nejvíc mi ale vadilo neustálé střídání času ve větách. Jistě, pochopím, když někdy v rámci budování napětí vypravěč použije přítomný čas. Tady se však občas v rámci jednoho odstavce vystřídal čas minulý, přítomný a budoucí, což už na mě bylo trochu moc. Na tom by asi chtělo do příště trochu více zapracovat. Tyto drobné nedokonalosti mi však naštěstí zážitek ze čtení a jednotlivých příběhů nezkazily a knihu bych tak doporučila jak milovníkům přírody, kteří by se o ní a jejím fungování rádi dozvěděli něco víc, tak i všem ostatním. Možná se po přečtení této knížky změní jejich pohled na naši planetu a na to, jak je důležité, abychom ji chránili.... celý text

Anima 2023, Jaromír Vondra

Anima je poctivé sci-fi „staré školy“. Co to znamená? Příběh je velice výpravný, detailně popisuje prostředí, ve kterém se hlavní hrdina nachází a pocity, které prožívá. Nejednou jsem se vrátil i o pár stran zpět, abych si přečetl stejnou pasáž a ještě se tak lépe vžil do prostředí, pocitů a myšlenek. Anima není knihou, kterou čtete, ale knihou, jež prožíváte. Nejednou zavřete oči a představíte si to, co Nolan sám zažívá.   Jednotlivé postavy mají hloubku, chápete jejich motivy, zjišťujete kým vlastně jsou a jaký mají cíl. Nemáte pocit, že se jedná o skupinu superhrdinů mající vše pevně pod kontrolou. Každá z postav má emoce, které ovlivňují její chování. Cítí radost, euforii, strach, beznaděj pokrývají celé spektrum lidských emocí. Um s jakým jsou stavy jejich mysli a momentálního rozpoložení popsány vám zcela přesně vykreslí emoce, které samy začnete cítit.   Samotná forma, kterou je kniha psaná, je velice čtivá a působí opět jako ze sterých časů, kdy knihy nebyly psány přímočaře, formou krátkých a stručných vět. Vymyká se díky tomu standardům dnešní doby. Nejvhodnější způsob, jakým knihu mohu vystihnout jsou slova autora samotného:   „Účelem umění nikdy nebylo cítit se za každou cenu blaze, na jeho poli se na sebe dívej vždy jen přirozeně. Ať je ale jeho konečná podoba jakákoli, její jediná opravdovost ti nikdy nedokáže svázat ruce“. - Amélie Solari   A přesně taková je Anima, schopnost autora popsat svět, pocity, niterné myšlenky, okamžiky, kdy se téměř zastaví dech Anima není sci-fi pro každého, není bezduchým putováním z jedné epické bitvy do druhé. Anima je „živoucí“ organismus, dýchající, toužící po tom být čtena. Jaromír Vondra je důkazem, že česká sci-fi nezemřela, nýbrž je živější než kdy dřív.... celý text

Každý někdy udělá chybu 2023, Kristin Dwyer

Ačkoliv se může na první pohled zdát, že se jedná o "pouhý" YA příběh první lásky, není tomu tak a musím říct, že se mi tahle knížka dostala poměrně hluboko pod kůži. Ellis pochází z dysfunkční rodiny, matka pije a neustále mizí neznámo kam, otec má každou chvíli opletačky se zákonem. Když se jako malá spřátelí s Eastonem, chlapcem ze sousedství, jeho matka se jí ujme prakticky jako vlastní, a tak Ellis většinu času tráví s ním a jeho bratry Tuckerem a Dixonem. To se ovšem nelíbí Ellisině rodině, která patří spíše mezi sociálně slabší vrstvu a nepřeje si, aby se stýkala s takovými zbohatlíky. Setkáváme se zde se dvěmi dějovými linkami, které se nevyhnutelně střetávají právě v bodě, kdy se dozvíme, jakým činem si Ellis vysloužila to, že ji Eastonova matka Sandry poslala pryč. Napětí postupně stoupá a ačkoliv samotná zápletka není nijak světoborná, řekla bych, že není ani předvídatelná, ale naopak velmi lidská. Většina čtenářů si nejspíš myslí, že se jedná o další typický příběh holky ze špatných poměrů, která dostane šanci na lepší život a dočká se svého happy endu. Málo kdo však podle mého názoru skutečně čte mezi řádky a uvědomí si, že Sandry Ellis svým spasitelským komplexem v podstatě zničila život. Ellis už se kvůli ní nikdy doopravdy nemohla vrátit zpátky ke své pravé rodině, ale do té nové nikdy tak docela nezapadla. Jsem strašně ráda, že se konečně objevila i knížka, která se na tenhle typ zápletky dívá z jiného úhlu pohledu, než je běžné. Musím říct, že chemie mezi hlavními postavami pro mě fungovala naprosto skvěle. Avšak i ty vedlejší mají velmi zajímavé charaktery a čtenář tak chce sledovat i jejich osudy. A ano, Easton i Ellis se občas chovají jako hloupí puberťáci, jejichž problémy by se daly z velké části vyřešit jednou upřímnou konverzací, ale světě div se... oni jsou puberťáci. A každý z nás, kdo si tímhle obdobím v životě prošel, ví, že v téhle fázi člověk prostě někdy jedná nelogicky, chová se naivně a jak už napovídá název knihy, občas udělá i chybu. Zamilovala jsem si jak Eastonovy básničky, tak i fakt, že se zde neobjevují žádné moderní rádoby ideologie. V mých očích se jednalo o velmi emotivní, místy dojemný a místy lehce depresivní příběh, který mě přesvědčil o tom, že i když už mám o dost blíž k třicítce než k věku hlavních hrdinů, dokážu si stále užít skvělý YA příběh. Budu na něj ještě dlouho vzpomínat, protože už mě dlouho žádná knížka tolik nechytla za srdce, jako právě Každý někdy udělá chybu.... celý text

Spisovatel 2023, Lucie Salová

Erotická literatura není úplně žánrem, který bych běžně vyhledávala, zároveň se mu však nevyhýbám. Anotace mě poměrně zaujala, a tak jsem nabídku speciálního recenzního výtisku Spisovatele přímo od nakladatelství přijala a těšila se, co si pro nás Epocha připravila tentokrát. Už po prvních pár stranách jsem ale z knihy měla dosti smíšené pocity, které se se mnou táhly až do úplného konce. Největší problém jsem měla asi se samotným spádem děje. Vše se tu totiž vyvíjí tempem závodního auta. Hana a Adam se potkají, vůbec se neznají, zajiskří to mezi nimi a bum, hned po pár dnes už spolu provozují nejrůznější erotické hrátky xkrát denně. Adam po týdnu známosti potřebuje odjet do Prahy, ale to přeci nevadí, Hanu vezme s sebou a pokračují ve svých hrátkách. Po pár dalších týdnech s klidem prohlásí, že Haně klidně udělá dítě. Vážně to takhle u někoho funguje? Líbilo se mi, že je kniha zasazena do spisovatelského prostředí. Adam zde Haně vysvětluje spoustu věcí z chodu nakladatelství a průběhu vydávání knih, což je skvělé. Také se mi líbilo, že ve vedlejších rolích se objevilo i pár skutečných tuzemských spisovatelů. Každopádně mě naprosto odrovnalo to, jakým způsobem je zde vyobrazena česká spisovatelská scéna. Adama v Praze na každém rohu pronásledují paparazzi, spolu s Hanou obsadí první stránky všech novin, a když pak jdou na ples spisovatelů, hosty zde na červeném koberci vítají stovky fanoušků a novinářů. Myslím, že spisovatelů, kteří si užívají takové slávy, existuje na celém světě hrstka. Pokud jde o samotné erotické scény, jsem ráda, že se zde autorka alespoň vyvarovala přehnaných vulgarit a "ovocných" názvů. Co jsem ovšem nedokázala přenést přes srdce byla v mých očích často až trapná přirovnání, která ve mně obvykle pohřbila jakékoliv případné vzrušení. To, že zde skoro na každé straně někdo kmitá obočím, cuká koutky nebo se kouše do rtu raději ani nezmiňuji. Nicméně se zde vyskytuje i dost dalších věcí, které nedávají smysl. Například v luxusní restauraci hostům obvykle nenosí vrchovaté talíře a příbory v nádobách. Kdyby se kniha tvářila po celou dobu jako erotická komedie typu Bridget Jonesová, asi bych byla ochotná ji hodnotit líp. Nicméně v závěrečné čtvrtině knihy najednou děj nabírá dramatický, až depresivní nádech, který je ovšem strašlivě předvídatelný. Uvědomuji si, že nepatřím mezi cílové čtenářky tohoto typu literatury, proto ji nemohu hodnotit příliš přísně. Když ji v duchu srovnám s ostatními erotickými knihami a příběhy, které znám, vlastně se asi jedná o trochu horší průměr. Pokud tedy nevyžadujete budování vztahu, nevadí vám přehnaně romantická gesta, vyhledáváte peprné postelové scény a vlastně od knihy nic víc nečekáte, pak jistě zklamané nebudete, protože jsem na knihu viděla spoustu pozitivních recenzí. Hodnotím jako slabší 3 z 5 hvězd.... celý text

Kočičí deníky 2023, Džundži Itó

Džundži Itó se proslavil jako japonský mistr hororu, jeho mangy Spirála, Tomie nebo třeba Balónky oběšenců zbožňují čtenáři po celém světě. Není tedy divu, že i na stránkách Kočičích deníků se autor pokusil ztvárnit hrůzy, jaké člověku může přinést soužití s kočkou. Jak už ale nejspíš tušíte, jedná se o příběhy spíše komediální. A nebo tak možná připadají jen milovníkům hebkých kočičích kožíšků, kdo ví? Itó, který v komiksu vystupuje pod přezdívkou Déčko, se spolu se svou snoubenkou Ajako Išiguro (a mimochodem výbornou ilustrátorkou) zvanou Áčko stěhují do nového, společného domu. Tam je navzdory Déčkovým protestům následuje také Ajačin kocour Jon, ke kterému brzy přibyde i roztomilé kotě jménem Mú. I přes Déčkův prvotní odpor k chlupům v domě a poškrábaným zdem si ke kocourkům vybuduje blízký vztah. Oni však dokáží vycítit jeho obavy a nezkušenost, proto se často společně dostávají do situací, ze kterých Déčko vychází jako ten poražený. Srdce každého milovníka koček zaplesá nad historkami o boji o náklonnost Jona a Múa, o to, kdo bude s kým spát v posteli, nebo čí je zrovna řada na mazlení. Zároveň ho jistě dojme například příběh o Jonově zmizení nebo o tom, jak se Déčkovi po jeho chlupáčích stýská. Skvělá je také například scéna, ve které si splete jednoho z kocourků s obrovským, děsivým slimákem. Kniha je doplněna vtipnými Q&A okénky, ve kterých autor odpovídá na dotazy čtenářů, velký rozhovor, ve kterém nám poodhalí svou inspiraci či rozkošné fotky ze skutečného života Jona a Múa. To, že manga vyšla v pevných deskách, je podle mě hezkým detailem. Na tyto příběhy budu ještě dlouho vzpomínat a jistě se k nim brzy vrátím a myslím Vzhledem k tomu, že se z nich stala má srdeční záležitost, nemohu jinak než Kočičí deníky vřele doporučit.... celý text

Když se mnou půjdeš tajgou 2023, Helena Drdlová

V první řadě bych chtěla vyzdvihnout neuvěřitelně silnou, až melancholickou a depresivní atmosféru, kterou autorka dokázala na stránkách své knížky s úchvatnou obálkou vybudovat. Naprosto skvěle se hodí k prostředí nemilosrdné Sibiře, kde každý musí o své místo bojovat. Velice se mi líbí také fakt, že v příběhu hrají velkou roli divoženky se svými magickými silami a tajemným, čistě ženským společenstvím, které se bílým mužům obloukem vyhýbá. Jak je tedy možné, že Ajgyr doprovází Alexeje na jeho cestě? Totiž, i v řadách divoženek se čas od času najdou takové, které oplývají zvědavostí. A když divoženka někomu dluží za svůj život, není to jen tak. Autorka si s těmito nadpřirozenými bytostmi opravdu vyhrála a naprosto nenásilným způsobem čtenářům postupně poodhrnula závoj halící jejich existenci. Opravdu moc se mi také líbila slova z jejich světa, která se v příběhu objevují. Jako příklad uvedu označení Udun-sibir, které v jazyce divoženek znamená Matka Sibiř. Na konci knihy najdeme také krátký, praktický slovníček, který se při čtení jistě hodí. Alexej je velmi zvláštní mladý muž. Má mnoho různých vrstev a sám tak docela neví, kde je jeho místo. Zkraje se jeví jen jako voják, který se snaží dostat zpět ke svým spolubojovníkům, později však zjišťujeme, že jeho pobyt na Sibiři má pádný důvod. Postupně vyplouvá na povrch, co je zač a jaká je jeho minulost. S každou další stránkou máme šanci sledovat vývoj vztahu mezi Alexejem a Ajgyr, který je z počátku velmi, velmi opatrný, ale postupně se proměňuje a sílí. Celou dobu jsem jim fandila a přála si, aby se mezi nimi vytvořilo pouto přátelství nebo lásky. Když jsem však později zjistila určitá fakta o Alexejovi, musím říct, že má slabost pro něj poněkud ochladla a nebyla jsem tedy z konce tak nadšená, jak jsem doufala. Zároveň si ale myslím, že je to dobře, protože si tak knížka až do konce zachovala svůj hořkosladký nádech. Když jsem se po dočtení zamyslela nad tím, co se vlastně v knížce odehrálo, měla jsem tak nějak pocit, že většinu času se tu tak úplně nic moc nedělo. Hodně jsme se spolu s hrdiny probírali minulostí a dostali jsme příslib budoucnosti, ale samotný děj knížky jako takový mi místy připadal trochu prázdný. Jako by vlastně ono putování kolem Bajkalu (který je mimochodem nepředstavitelně obrovský) sloužilo jen jako přemostění minulosti a budoucnosti, ale žádný hlubší význam tak docela nemělo. Alespoň to byl můj pocit. To, jestli je to dobře, nebo špatně, vlastně asi nedokážu dost dobře posoudit. Pokud tedy máte rádi knížky, které jsou založené na kouzlu prostředí, atmosféře a zkoumání minulosti hlavních postav, pak bude Když se mnou půjdeš tajgou knížka pro vás.... celý text