PrincaListicka přečtené 206
Baltazar
2024,
Ivana Nováková
Příběh Baltazara je protkán magickým realismem současné Prahy, je psán sofistikovaným jazykem a má velmi specifický humor. Už z toho vyplývá, že to není příběh, který sedne každému čtenáři. Mně se naštěstí do vkusu trefil, vtipy mi připadaly vtipné a užívala jsem si autorčina neotřelá přirovnání a další jazykové hříčky. Zároveň z toho plyne, že tahle knížka se nebere tak úplně vážně. Spousta scén je zde přitažená za vlasy, občas děj utíká až příliš rychle a nemá žádnou úplně hlubokou zápletku. Pokud ale na tuhle hru přistoupíte, budete si ji užívat od začátku až do konce. Samotná zápletka působí trochu jako z béčkového fantasy. Pořád se tu něco děje, dochází k nejrůznějším (někdy až bizarním) zvratům, příběh vás zkrátka nenechá ani na chvíli vydechnout. Atmosféra příběhu je místy až barokní, jistě by bylo velmi efektní číst jej třeba v mém milovaném Kuksu, ve společnosti Braunových soch ctností a neřestí. Myslím, že by tam Baltazar perfektně zapadl. Líbily se mi i pasáže odehrávající se v kostelech a skutečnost, že Viola chodí zpívat do sboru, opravdu hezky to dotvářelo celkový dojem z příběhu. Postavy jsou velmi rozmanité. Baltazar si mě samozřejmě hned získal, ještě aby ne. Jde si za svým, bez mrknutí oka při tom porušuje pravidla a ještě u toho skvěle vypadá. I vlkodlak Slávek je velmi charismatický a nejedna čtenářka jeho osobnímu kouzlu podlehne. Viola je trochu zvláštní a vlastně doteď nevím, co bych si o ní měla myslet. Ale to už jsme zase u mého klasického problému s ženskými hrdinkami. Což platí i pro její kamarádku Aniku. Líbí se mi ovšem, že ani jedna z nich není takovou tou klasickou perfektně vypadající superhrdinkou, které všichni padnou k nohám. Za to rozhodně palec nahoru. Vedlejší postavy zde mají poměrně dost prostoru i dostatečně propracované pozadí, díky čemuž příběh působí rozmanitě. Pokud tedy máte rádi netypické příběhy, máte tak trochu „nahnutý“ smysl pro humor a vyžíváte se v neobvyklých větách i slovních spojeních, pak na rande s Baltazarem určitě vyrazte, jistě vás okouzlí. Jsem velmi zvědavá na autorčin další počin, který u Cancu již brzy vyjde pod názvem Magický artefakt.... celý text
Siluety
2024,
Lucie Melicharová
Už před několika lety jsem měla příležitost přečíst si Lucčinu první sbírku básní Jedové trny krásných rudých růží. Ta mě přesvědčila o tom, že má pro básnění cit a do svých slov umí vkládat hluboké emoce. Ani u Siluet tomu není jinak. Tentokrát je knížka rozdělena do 4 částí odpovídajících jednotlivým ročním obdobím. Pokud tedy hledáte sbírku, která vám bude dělat společníka po celý rok, budou Siluety skvělou volbou. Asi jako u každé básnické sbírky i tady byly básně, které mě zaujaly víc a které méně. Poezii je složité hodnotit, jelikož každý má jiný vkus a preferuje jiný styl básní. Mě osobně nejvíc oslovila ta první - Pavučina, poté ta s názvem Siluety, po níž je pojmenovaná celá sbírka, a samozřejmě nesmím vynechat ani básničku Malý princ, která si mě ze zcela očividných důvodů získala. Básničky se ale nezaměřují pouze na přírodu, najdete v nich spoustu věcí k zamyšlení, narazíte zde na téma lásky, přátelství, ale třeba také nepřízně osudu. Myslím, že se Lucce dobře podařilo nastínit atmosféru jednotlivých ročních období, obzvláště pak mého milovaného podzimu, který už je za dveřmi a na který se nesmírně těším. Siluety bych tedy doporučila každému, kdo hledá kratší knížku poezie plnou podnětů k zamyšlení, kterou může buď zhltnout jedním dechem, nebo se jí nechá provázet v průběhu celého roku.... celý text
Komanda Omega
2024,
Jan Kotouč
4,5 z 5* (Nechávám si prostor pro druhý díl.) Od autora jsem již dříve četla knížku jménem Strnadův efekt, měla jsem tedy určitou představu o jeho stylu psaní. Musím ale říct, že Komanda Omega Strnadův efekt předčila, protože postrádají to, co mi na druhé zmiňované knížce trochu vadilo. I zde je obrovské množství postav, dostává se jim však mnohem víc prostoru, jsou tedy lépe zapamatovatelné a rozpoznatelné. Ačkoliv je Hila hlavní postavou příběhu, pokud by si čtenář nepřečetl anotaci příběhu, možná by mu to v průběhu několika prvních kapitol ani nedošlo, a to právě díky skutečnosti, že je zde dost prostoru i pro všechny ostatní. Stejně tak se zprvu čtenářům může zdát, že se jedná spíš o sbírku jednotlivých misí Omeg, které spolu tak docela nesouvisí. Opak je ovšem pravdou a postupem času čtenáři zjistí, že všechny události zde mají svůj význam a nevyhnutelně se spojí v jednu hlavní dějovou linku. Samotný svět je poměrně rozsáhlý a rozvětvený, nicméně knížka je vybavena mapkou a také základním rejstříkem událostí a faktů podstatných pro pochopení fungování Impéria, které orientaci v příběhu usnadní. Pokud jde o postavy jako takové, úplně bych vám nedoporučovala dělat si nějaké oblíbence. Honza jakožto všemohoucí autor je totiž poměrně solidním popravčím a mnoho z nich se na stránkách téhle knížky dlouho neohřeje. Čeká vás drsný příběh, u kterého pokaždé, když budete mít pocit, že horší už to být nemůže, zjistíte, že může. Já sama jsem si moc oblíbila jak zmiňovanou Hilu, tak i její kolegyni Bopannu, která má velmi zajímavou, netypickou povahu. Skvělý je ale i třeba Vuk Stojković, Ria nebo Rigobert Nguema. Rozhodně se v jejich společnosti nebudete nudit. Má cesta ke čtení sci-fi byla poněkud delší a když jsem byla mladší, podobným příběhům jsem se vyhýbala. Teď jsem se ale s velkou chutí ponořila do spleti politického pletichaření a intrik, kterého je v téhle knížce opravdu požehnaně. Na konci se nám dostává velkého odhalení, které nastiňuje, kam se bude ubírat druhá část této duologie, což je fajn, vzhledem k tomu, že Expanzní sektor vyjde každým dnem. Zároveň je ale děj alespoň z větší části uspokojivě uzavřený. Určitě tedy Komanda Omega doporučuji všem příznivcům politicky zaměřených sci-fi příběhů s komplexním světem, ve kterém vás leccos překvapí. Už se moc těším, až si přečtu druhý díl i celou navazující sérii.... celý text
Woodhill
2024,
Eleanor Corvin (p)
V první řadě si pojďme vyjasnit jednu věc - to, že má příběh prvky hororu neznamená, že se jedna o horor. Setkala jsem se s několika hodnoceními Woodhillu, kde bylo knize vytýkáno, že to není horor. Ano, není. A ani se tak neprezentuje. Prvky hororu zde představují chodci - duše mrtvých lidí. Kromě nich však byl příběh zamýšlený jako oddechové romantické fantasy, což splňuje ve všech bodech. Pro mě osobně je obrovským bonusem skutečnost, že je příběh zasazený do Lednicko-valtického areálu, což je patrné i ze zmiňované mapky. Už když jsem na tohle místo zavítala poprvé, věděla jsem, že je něčím speciální. Naprosto mi učarovalo a jsem moc ráda, že kdykoliv ho teď po přečtení Woodhillu navštívím, uvidím před sebou jednotlivé scény z knihy. Pokud jde o děj samotný, líbilo se mi, že autorka nikam nespěchá, dá čtenáři prostor seznámit se s prostředím a vybudovat si vztah k postavám. Díky tomu i vztah Lexi a Brodericka působí velmi přirozeně a uvěřitelně. Lexi je neuvěřitelně lidskou hlavní hrdinkou. Málokdy se mi stane, že mi hlavní hrdinka knihy neleze na nervy. Ještě méně často se stává, že si ji oblíbím. Lexi se to ale podařilo a získala si mě, a to jak svou povahou, tak svými názory na svět, lidstvo, děti a podobně. Obvykle jsem si s ní notovala a souhlasila s tím, co říká, což byla opravdu příjemná změna oproti všem těm hrdinkám, nad jejichž jednáním zůstává rozum stát. Broderick mě zase okouzlil svou chladnou nedostupností. V neposlední řadě mi také vyhovoval větší věkový rozdíl mezi Lexi a Broderickem. Mou oblíbenou součástí příběhu pak byli samotní chodci a odhalování jejich příběhů a tajemství. Bylo to vlastně tak trochu jako detektivka. Hodně mě zaujala také skutečnost, že lidé v knize si pamatují na dobu před pádem opony, takže se zde objevují různé popkulturní narážky. To mi zase trochu připomínalo postapo. Woodhill je zkrátka knihou mnoha žánrů. Ačkoliv se v knize pořád něco děje a zdlouhavé či nudné pasáže byste tu hledali jen těžko, nečekejte tu žádnou zběsilou akci a boje. Autorka umí napětí budovat mnoha jinými způsoby. Příběh je propletený množstvím hlubších myšlenek, které vás jistě přimějí k zamyšlení. Hodilo by se také říct, že se tu objevuje pár (ale opravdu jen pár) explicitních scén ne úplně vhodných pro mladší čtenáře. Závěrečný zvrat a samotný konec se vám sice zaryjí do srdce, ale nezlomí ho, takže vám po dočtení knihy zůstane příjemný pocit. Pokud bych knize měla něco vytknout, pak snad jedině ne úplně dotaženou redakci. Občas jsem měla pocit, že se na jedné stránce vyskytuje až příliš stejných slov a působilo to trochu rušivě. Ale to už se vyloženě nimrám v detailech. Já jsem si Woodhill veskrze užila a doporučila bych ho všem romantickým duším, které hledají příběhy o odvaze a boji s nepřízní osudu. Na své si ale jistě přijdou i milovníci fantasy či postapo literatury.... celý text
Romance Dawn: Dobrodružství začíná
2024,
Eiičiró Oda
Nikdy neříkej nikdy. Tak by se nejlépe dal charakterizovat počin v podobě jedné z nejlepších mang, které kdy vyšly. V první řadě si musíme ujasnit, že OP není žádnou novinkou, neb vychází od 22. června roku 1997. Dovolím si zdůraznit slovo vychází, protože příběh dosud není uzavřen. Nyní se ale pojďme věnovat příběhu. Hlavní hrdina, pirátský chlapec jménem Monkey D. Luffy, odmalička poslouchal zvěsti o pokladu, který za sebou zanechal zesnulý král pirátů. Není tedy divu, že touha získat toto bohatství a hlavně titul "král pirátů" v Luffym hluboce zakořenila. Snaží se stát členem posádky Rudovlasého Shankse, jenže je neustále odmítán, což ho namíchne. Jednoho dne se rozhodne ukořistit Shanksův lup - Ďáblovo ovoce, jehož pozřením získá výjimečnou schopnost - stane se gumovým. Od té doby dokáže tělo jakkoliv ohýbat, natahovat a dokonce je imunní i vůči pirátským kulkám. To zní vážně super, že? Jenže ten, kdo ho sní, zároveň už nikdy nebude moci plavat a půjde ke dnu jako kotva. Dá se říci, že je to takový danajský dar, obzvláště pro piráta. Víc vám toho o příběhu zatím prozradit nemůžu. Mohu vám ale říci, že svět OP je rozmanitý, živý. Každá lokalita je odlišná a originální. Kresba je pak naprosto perfektně odvedená, osvěžující a vítaná jako čerství vítr do plachet pirátské bárky. Příjemným bonusem jsou vstupy autora jako poučky či drobné návody, například jak nakreslit vlajku. Nezmínil jsem se ještě o postavách, a to zcela úmyslně. Nejsem příliš obeznámen s anime, viděl jsem jen pár z více než tisíce epizod. Nebudu proto hodnotit postavy jako takové, musím ovšem říci, že cestu si k nim najdete snadno. Co říci závěrem? One Piece je bezesporu léty prověřená manga, kterou bych rozhodně doporučil všem milovníkům humoru, napětí, akce. Všem, kdo bojují za své sny a váží si svých přátel. Mohu jenom doufat, že Crew bude svědkem vydání posledního dílu.... celý text
Solo Leveling 1
2024,
Chugong
Příběh Solo Levelingu určitě potěší všechny hráče, čtenáře LitRPG a milovníky zapeklitých questů. Překvapilo mě, s jak promyšleným systémem se zde setkáváme, bavilo mě nad ním přemýšlet a snažit se spolu s hlavními hrdiny přijít na to, jak z dungeonu vyváznout v jednom kuse. Činu je tak trochu truhlík, už na začátku je ovšem jasné, že ho čekají velké věci, jak bývá u podobných příběhů zvykem. V tomhle ohledu je tedy komiks dosti předvídatelný, nicméně se jedná o velmi oblíbený motiv, kteří mnozí čtenáři cíleně vyhledávají. Narozdíl od japonských mang je tahle manhwa svým formátem i rozsahem o něco větší a především je celobarevný, díky čemuž se lze snáze orientovat v postavách i prostředí samotném. Já jsem si čtení moc užila a těším se na další díly, stejně jako na další příběhy z korejské produkce. V poslední době ji mám ještě o chlup radši než tu japonskou a těší mě, že si našla svou cestu i sem k nám.... celý text
Národní opruzení 2: Tajemství trnové koruny
2024,
Karolína Zoe Meixnerová
Druhý díl Národního opruzení je v porovnání s prvním mnohem temnější, depresivnější a ponuřejší. A také mi přišlo, že je o poznání lépe napsaný, je vidět, že se autorčin styl psaní vyvinul a vyvarovala se některých chybiček z toho předchozího. Jelikož sledujeme osudy skutečných historických postav, není těžké si dohledat, kdy vlastně zemřely, tudíž máte tak trochu představu, co vás v ději čeká. Číst o Karlově pohřbu hned na začátku nebylo vůbec snadné, protože jsem si ho v předchozím díle opravdu oblíbila. Autorka ovšem do děje i nadále zapojuje svou fantazii a díky vlastní invenci čtenářům nachystá zajímavé zakončení příběhu. Samozřejmě neprozradím, o jaký závěr se jedná, nicméně ač je na první pohled značně nereálný, ztělesňuje tajná přání všech fanoušků nejen jeho, ale i ostatních obrozenců, což mu rozhodně slouží ke cti. Karolína i nadále do řádků svého příběhu vplétá svou lásku k této době a jejím lidem, proto je logické, že místy může působit trochu jako fanfikce na národní obrození, ovšem účel, s jakým knihu psala, je více než chvályhodný. To koneckonců dokazuje i samotný doslov ve kterém vyznává svůj obdiv k Havlíčkovi a jeho neohroženosti i odvaze, díky které se dokázal postavit na stranu dobra. Musím říct, že právě doslov byl tím, co mě na celé knize dojalo asi nejvíc. Měla jsem to štěstí moci autorku poznat osobně na Světě knihy a nechat si od ní obě knihy podepsat. Do jedné jsem dostala věnování „s láskou k Havlíčkovi“, do druhé pak „s láskou k Božence“ a já za ně nesmírně děkuji. Díky Národnímu opruzení mám tyhle dva o velký kus radši než kdy dřív. Kniha mi za účelem hodnocení byla poskytnuta Humbook týmem, tato skutečnost však nemá žádný dopad na mé hodnocení.... celý text
Národní opruzení
2023,
Karolína Zoe Meixnerová
Jak sama autorka v úvodu prvního dílu píše, nikdo z nás vlastně doopravdy neví, co přesně se dělo během národního obrození. Jistě, máme k dispozici určitá fakta, ze kterých se dají ty nejvýznamnější události tehdejší doby odvodit. Víme ale, co se dělo na jejich pozadí? Jaké byly skutečně vztahy mezi jednotlivými literáty a dalšími významnými osobnostmi tohoto období? Můžeme pouze hádat. Inu, uznejte sami - ani v dnešní době plné sociálních sítí vlastně tak úplně nevíme, co se odehrává za pozlátkem, které lidé svému okolí prezentují. Národní opruzení nám tedy nabízí jednu z více či méně možných variant skutečných osudů Karla Havlíčka Borovského, Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy a dalších jmen, jenž většina lidí zná jen z učebnic, v tom lepším případě pak díky tomu, co vytvořili. V prvním díle se Havlíček, Němcová, Tyl, Neruda a sestry Rottovy zaplétají do zvláštního sledu událostí týkajícího se prapodivných úmrtí žen z vykřičené čtvrti. V průběhu knihy pak máme šanci pozorovat vývoj vztahů mezi jednotlivými postavami, jejich rodinami a přáteli. Onu detektivní zápletku s příměsí lehkého nadpřirozena asi není možné brát tak úplně vážně. Myslím ale, že to ani nebylo autorčiným záměrem. Trochu ve mně evokovala atmosféru některých krátkých českých a slovenských historických seriálů, teď zrovna mě napadá třeba série 1890. Každý, kdo Karolínu sleduje na sociálních sítích, jistojistě ví, s jakou láskou o svých oblíbených spisovatelích vypráví všem, kdo si chtějí trochu rozšířit obzory. Tato skutečnost se promítá i do Národního opruzení, protože ten skutečný důvod, proč člověk tuto knížku chce číst, jsou právě krásně vykreslené postavy. Naprosto jsem si zamilovala Havlíčka s jeho mírně arogantní povahou, Boženku, kterou osud často táhne jiným směrem, než by si přála, tak trochu zbabělého Tyla i rošťáka Nerudu. Ano, v určitých pasážích mi připadalo, že se autorka snažila do nich nacpat co nejvíc možných faktů, takže vyprávění místy působilo trochu kostrbatě. Nicméně chápu nutnost neustále opakovat například jména postav; je rozdíl psát o někom imaginárním a o někom, kdo skutečně existoval. A i když jsem při čtení narazila na několik frází nebo předmětů, které mi k tehdejší době tak úplně neseděly, bohatě mi to vynahradila přesnost událostí v životě jednotlivých postav. Skutečně moc mě bavilo si vyhledávat detaily ze životů Havlíčka i ostatních a porovnávat je s dějem knížky. Stejně tak kniha jistě potěší každého milovníka historické Prahy, najdete zde totiž množství krásně popsaných míst. Určitě by stálo za to si udělat do Prahy výlet a ona místa si spolu s knihou projít. Uvědomuji si, že příběh mohl být trochu delší, přece jen zde nebylo až tolik prostoru pro vytvoření napětí a některé události se odehrávaly jaksi na pozadí příběhu, nicméně vnímám, že autorčiným záměrem byla především popularizace období národního obrození, jež se u mnoha studentů netěší zrovna velké oblibě. Pokud jim tedy Národní opruzení alespoň trochu pomůže si k Božence, Havlíčkovi i dalším spisovatelům vytvořit o něco bližší vztah a budou se díky němu o něco lépe orientovat v událostech devatenáctého století, pak kniha svůj účel splnila. Umím si představit, že kdybych si ji já sama přečetla před 10 lety, určitě by se mi do četby obrozenecké klasiky k maturitě chtělo o něco víc. V neposlední řadě pak musí zaznít pochvala za naprosto fantastickou obálku od Adélky Stopky, která se ke knize perfektně hodí a krásně vystihuje její atmosféru. A těch detailů, co v ní můžete najít! Kniha mi za účelem hodnocení byla poskytnuta Humbook týmem, tato skutečnost však nemá žádný dopad na mé hodnocení.... celý text
Na neVěčné časy
2024,
* antologie
Překrásná oboustranná obálka knihy vytvořená Zuzanou Valkovou už tak trochu napovídá, že na jedné straně nás čekají příběhy, které zahřejí u srdce, zatímco na straně druhé najdeme povídky poněkud temnějšího ražení. Já osobně jsem spíše příznivkyní temnějších příběhů, tudíž je tak trochu zřejmé, která polovina knihy mi byla bližší. Celkově se ovšem jedná o velmi silnou sbírku, u níž se mi těžko určuje, který příběh se mi líbil nejvíc. Po pečlivém zvážení si mě ovšem nejvíc získala povídka Kdo neumí milovat od Marie Domské. Její styl mi zkrátka sedí a vyhovuje. Umí psát velmi výrazné a dobře zapamatovatelné postavy. Tentokrát se jejím hlavním hrdinou stal sexy démon Wyren, jenž v převleku loví duše hříšníků. Má za to, že tento převlek je dokonalý a žádný smrtelník ho nedokáže prokouknout. Jenže na svatého Valentýna potká neznámou krásku, která ho přesvědčí o opaku. Opravdu moc jsem si užila také povídku Tvůj hlas, jejíž autorkou je Rina Vevesi. Lidé v ní dokáží slyšet hlas toho pravého. Kamarádky Beka a Niky stejně jako všichni ostatní touží najít spřízněnou duši. A oběma se to také poměrně netradičními způsoby podaří. Závěr příběhu je velmi dojemný. Hodně se mi líbil příběh s názvem Pět otázek z pera Terky Kadečkové. Ten se odehrává na Kubě, kde se Andrés snaží učinit přítrž starému, rodinnému a ne až tak úplně legálnímu byznysu. K tomu mu dopomůže tajemná dívka, které položí pět otázek. Mezi oběma hlavními postavami funguje skvělá chemie a samotné prostředí příběhu i zápletka jsou neotřelé. Velmi zajímavé téma zpracovává také povídka Karma Martiny Holešinské. Vystupuje v ní Arthur, který má velmi důležité poslání - po vzoru svého otce se má stát Karmou. Ta slouží státu a trestá špatné lidi. Musí být nestranná, nekompromisní, nesmí projevovat emoce. Jenže to se Arthurovi příliš nedaří a rozhodne se svému osudu vzdorovat. S podobným námětem jsem se ještě nesetkala, takže velmi oceňuji autorčinu originalitu. Polibek smrti od mé oblíbené Leandry Sold je taktéž povedeným příběhem, v němž se setkáváme s andělem smrti Kamielem. Ten stojí před velmi těžkou volbou - buď zachrání život ženy, kterou miluje, nebo sám sebe před peklem. Moc hezky zpracované dilema. A vystupuje v něm Lucifer, takže... Povídka Maso a květina z pera obvykle brutální Rosany Zvelebilové překvapila nebývale citlivým příběhem s roztomilou zápletkou o lásce, která dokáže překonat velkou propast času. Největší talent Štěpánky Horákové působil jako vystřižený z k-dramatu a dobře jsem se u něj pobavila. Jaké by to asi bylo, kdyby lidé skutečně přebírali největší talent svého partnera? Za zmínku ovšem rozhodně stojí i povídka Na stopě minulosti od Júlie Matulové s romantickou zápletkou a především kočkami s magickými schopnostmi. To prostě chcete. V neposlední řadě pak musím pochválit i nádherné ilustrace od Jany Kvičerové. Dodávají knize tu správnou atmosféru a každou povídku dokreslují povedenou vizualizací postav. Pokud tedy hledáte opravdu povedenou sbírku povídek o druhých šancích s příměsí magie, pak po této knížce určitě sáhněte, neuděláte chybu.... celý text
Kosti pod mechem
2024,
Zuzana Hartmanová
Příběh Kostí pod mechem sledujeme především prostřednictvím Nerghana, významného minotaura a skvělého válečníka, který se ovšem strašnou shodou okolností ocitne úplně sám, odstřižený od všech ostatních. Aby získal zpět své místo, jež mu bylo neprávem odňato, musí splnit těžký úkol. Autorčin způsob vyprávění je velmi neotřelý. Čtenáři totiž už v první kapitole zjistí, jak celý příběh skončí. Nečekejte ovšem žádný happy end. Kosti pod mechem jsou tragédií v tom největším možném měřítku. Už na samém počátku vám vrazí metaforickou kudlu do srdce a s každou další stránkou máte pocit, jako by se nořila hlouběji a hlouběji. Nepatřím mezi čtenářky, které by u knih často brečely a dojímaly se, ale tady jsem měla slzy v očích na konci každé další části (a někdy i v jejím průběhu), přičemž konec samotný jsem vysloveně obrečela. Postupně si tedy skládáte dohromady obrázek o tom, jak se Nerghan dostal tam, kam se dostal, co bylo příčinou jeho neštěstí, jaký podíl na tom měli ostatní minotauři a jak to ovlivnilo jeho nejbližší. Další velmi výraznou postavou celého příběhu je Hinarea, Nerghanova družka. Sledovat zrod jejich lásky a utváření jejich vztahu bylo neskutečně krásné, chemie mezi nimi fungovala opravdu skvěle. Celkově jsem nesmírně ráda, že si autorka pro svůj příběh vybrala právě minotaury, na které rozhodně nenarazíte v každé druhé knize. Svět minotaurů i hierarchie jejich společnosti je velmi propracovaná. Dočkáte se tu i drobného politikaření, šamanismu a velké dávky boje. Vedlejších postav je tu poměrně dost, nicméně každý z minotaurů má opravdu dobře vykreslenou osobnost, díky čemuž jsem neměla větší problémy si je zapamatovat a v jejich vztazích se orientovat. V neposlední řadě pak musím vyzdvihnout autorčin neuvěřitelně poetický styl psaní plný melancholie a patosu, který z vás bude ždímat emoce od začátku až do konce. Básně a ilustrace provázející texty jsou potom třešničkou na dortu celého tohoto uměleckého díla. A to ani nemluvím o playlistu, který si ke čtení můžete pustit na Spotify. Kosti pod mechem se pro mě osobně zařadily mezi nejlepší české fantasy příběhy vůbec a jsou důkazem toho, že česká literatura v mnoha případech dalece přesahuje kvality té překladové. Myslím, že milovníci a milovnice klasického, hrdinského, propracovaného a trochu drsnějšího fantasy u ní rozhodně nesáhnou vedle.... celý text
Rozhovory s drakmi
2024,
Katarína Púčeková
Bez mučení přiznávám, že tuhle knížku jsem si přála přečíst především na základě její překrásné obálky s drakem při západu slunce a právě samotné tématiky draků, které odjakživa zbožňuji. Příběh jako takový byl ale ve výsledku úplně jiný, než jaký jsem čekala, a bohužel musím říct, že se až tak úplně nejednalo o můj šálek kávy. Očekávala jsem, že draci tu budou hrát prim, toho se ovšem ujala Sofie a její neustálé změny nálad. Nemám ve zvyku knihy hodnotit na základě toho, zda mi je nebo není hlavní hrdina sympatický, koneckonců je čistě a jen na autorovi, jaký charakter se svým postavám rozhodne přiřknout. Tady jsem ale měla pocit, že nesnesitelná povaha hlavní hrdinky významným způsobem zasahovala do samotného dojmu ze čtení a výrazně ho znesnadňovala. Sofiiny nálady se střídaly jako aprílové počasí, doslova byla v jednom odstavci veselá a v druhém najednou uražená, protivná nebo sarkastická. Vztek a frustrace u ní převládaly a ovládaly ji, a i když si uvědomuji, že hlavní zápletkou příběhu byla právě její snaha se s těmito pocity vypořádat, byla jsem to spíš já, kdo byl z příběhu frustrovaný. Abych se ale dostala k samotným drakům, Réamann, hlavní dračí postava, se rozhodně stal mým oblíbencem. Jeho mírně povýšenecký charakter, sklony k provokování, ale zároveň velká laskavost a ochota Sofii pomoct, pro mě byly hnacím motorem, díky kterému jsem knihu dočetla až do konce. Nebýt jeho, nejsem si jistá, zda bych knihu neodložila. Proč, ptáte se? Protože jsem většinu času měla pocit, že se v knize absolutně nic neděje. A to říkám z pozice čtenářky, která si doslova libuje v sáhodlouhých popisech a podobných věcech. Čekala jsem, že právě rozhovory s draky budou nosným sloupem celého děje i zápletky, ale ve výsledku se ve většině času jednalo o dialogy bez většího smyslu. Když už to vypadalo, že se draci pokouší Sofii naučit něco o přírodě nebo živlech, najednou zase přeskočili k úplně jinému tématu. Ačkoliv opravdu oceňuji autorčinu snahu zaměřit se na téma psychického zdraví a práce s vlastními emocemi, působila na mě tak trochu nedotaženě. Takhle to probíhalo až do poslední čtvrtiny knihy, kdy se najednou z ničeho nic objevilo ono starobylé zlo, o kterém do té doby nepadla ani zmínka, nijak s draky nesouviselo a bylo tak nahodilé, že do příběhu vůbec nepasovalo. Samotný závěr knihy, jinými slovy poslední odstavec, jsem tak nějak na základě lehké absurdity celého příběhu očekávala, ačkoliv jsem až do úplného konce tajně doufala, že mě autorka třeba ještě něčím překvapí, že se dostaví aha moment a najednou vše začne dávat smysl. Nicméně jsem měla spíš pocit, jako by si v závěru uvědomila, že příběh vlastně tak úplně nefunguje a neví, jak z něj vybruslit, a proto využila tohoto prostředku, který ale bohužel neměl kýžený efekt. Za touhle knihou podle mého názoru stál nápad na super příběh, který by býval mohl krásně fungovat. Bohužel se to ale moc nepovedlo, alespoň ne v mých očích, což mě opravdu upřímně mrzí, protože si myslím, že Rozhovory s drakmi měly velký potenciál. I přesto nelituji, že jsem si knihu přečetla. 2,5*/5*... celý text
Virální životy
2024,
Felix I. D. Dimaro
Autorovou specialitou je vytváření velice uvěřitelných postav. Nečekejte ale žádné příjemné hrdiny, se kterými budete sympatizovat. Ba naopak, v jeho knihách se setkáte s lidmi, se kterými se život nepáře a dost často se nepářou ani oni s ním. Bojují s nejrůznějšími posedlostmi, dělají věci, které obvykle zůstávají veřejným tajemstvím, stojí na okraji společnosti. Ani Simon Hinch není výjimkou. Živí se dosti pochybnými činnostmi, to však není jeho jediným prohřeškem proti morálce. A něco takového bývá dlouhodobě těžko udržitelné. Zároveň také umí bravurně budovat napětí, a to i u takto krátkého příběhu. Při čtení se budete cítit nepříjemně. Budete takřka hmatatelně cítit, že se nevyhnutelně blíží to, co už tak nějak od začátku očekáváte, a přesto vás nakonec dokáže překvapit. Virální životy nejspíš přelouskáte v průběhu jednoho večera, dojem ve vás ovšem zanechají poměrně dlouhotrvající. Přimějí vás polemizovat nad tím, kde je hranice mezi lidskostí a hyenismem. Budete se snažit sami sebe představit na Simonově místě a uvažovat, jak byste se asi v jeho situaci zachovali vy. Některé scény vás znechutí, z jiných vám půjde mráz po zádech. Pokud ovšem patříte mezi fanoušky gore hororů, rozhodně nebudete zklamaní. A pokud mezi ně dosud nepatříte, třeba právě po přečtení téhle knihy začněte. Doufám, že si Felix mezi českými čtenáři najde mnoho fanoušků a že se do budoucna dočkáme překladu další z jeho knih.... celý text
Posedlý ctitel
2024,
Martina Nováková
Hlavními hrdiny příběhu jsou Andrea a Daniel, kteří se seznámí naprostou náhodou. Andrea totiž v rámci své práce osloví Daniela se zakázkou pro firmu, ve které pracuje, ovšem i během kratičkého telefonního hovoru mezi nimi přeskočí jiskra, která velmi rychle přeroste v požár. Ten ovšem nebude ani zdaleka snadné dostat pod kontrolu a napáchá víc škod, než by si kdo mohl myslet. Zprvu svůj vztah po několik měsíců udržují pouze v online prostředí, jenže Andy chce víc, a tak Daniela po delším naléhání konečně přesvědčí, aby se s ní sešel naživo. A ačkoliv se na první pohled jeví přesně tak dokonalý, jak si ho vysnila, postupem času začne zjišťovat, že nad ním občas převezmou kontrolu stíny jeho minulosti, které ji spolu s ním začnou stahovat do temné propasti. Může tohle vůbec dopadnout dobře? Jak už samotný název knihy i její žánrové zařazení napovídá, zcela určitě od ní nečekejte žádnou příjemnou romantiku. I když jsou počáteční konverzace našich hrdinů žhavé a plné vášně, růžové brýle můžete rovnou odložit a připravit se spíš na trochu násilí a spoustu nepříjemných scén, ze kterých vám při čtení nebude zrovna dvakrát příjemně. To, že se do sebe Andy s Danielem zamilují na základě hlasu v telefonu je vzhledem k jejich obdobným preferencím asi méně překvapivé a nereálné, než by se mohlo na první pohled zdát. Líbilo se mi, že jejich osobnímu setkání předcházela asi půlroční komunikace přes telefon, což jejich vztah činilo uvěřitelnějším, než kdyby se sešli po pár vyměněných zprávách. Za to má autorka rozhodně plusové body. Pikantních scén tu je poměrně dost a pokud nemáte úplně rádi drsnější praktiky s příměsí násilí a občas také ne úplné dobrovolnosti, pak se téhle knize raději vyhněte. Velkou, a já osobně bych řekla že největší, roli tu ovšem hraje Danielova psychická nestabilita. V jednu chvíli je milujícím přítelem, který by Andy snesl modré z nebe, ve chvíli druhou je schopen sledovat každý její krok a ublížit jí. S postupem času se tyto jeho projevy stupňují, až se stávají nesnesitelnými. V souvislosti s mými osobními zkušenostmi se mi podobné scény nečtou úplně snadno a občas jsem se z nich cítila až nedobře. První polovina knihy funguje skvěle, je napínavá, čtivá. V druhé polovině už jsem ale měla pocit, že spousta scén je trochu nedomyšlená, přitažená za vlasy, zkrátka přestřelená. Autorka sama si je sice dle svých slov vědoma, že je příběh poměrně naivní, pro mě ta naivita ale asi překročila jakousi pomyslnou hranici akceptovatelnosti. U některých scén jsem vysloveně kroutila hlavou, protože postavy se najednou začaly chovat úplně nesmyslně, a to nejen Andy a Daniel, ale i jejich kamarádi Robert a Kristýna. Začaly se zde objevovat dějové zvraty, které neměly řádné opodstatnění, problémy se jako mávnutím kouzelného proutku vyřešily samy a podobně. Samotný konec pro mě bohužel byl spíše zklamáním a Andrea v mých očích svými zásadními rozhodnutími docela dost klesla. Na druhou stranu si ale myslím, že oproti většině příběhů z této kategorie se stále jedná o poměrně dobře napsaný příběh, který má menší množství much než většina ostatních a který má i jinou zápletku než jen postelové scény. Graficky je samozřejmě moc pěkně zpracovaný, stejně jako všechny knihy z Cancu. Pokud tedy hledáte trochu ostřejší čtení, ale nejde vám vysloveně jen a pouze o pikantní scény a není pro vás nezbytné si ze čtení odnést jen samé dobré pocity, pak pro vás Posedlý ctitel bude tou pravou volbou.... celý text
Jako tygr ve sněhu
2024,
Juhea Kim
Jako tygr ve sněhu je příběhem, který mapuje životy mnoha různých postav v průběhu více než půl století. Přesto by se za hlavní hrdiny dali označit Jade, dívka prodaná do školy pro kurtizány, a Džung Ho, syn chudého lovce, který přijde o domov a je nucen žít na ulici. Seznamujeme se s nimi v roce 1918, kdy jsou malými dětmi, a přihlížíme tak jejich dospívání a následnému životu, abychom se s nimi v roce 1965 rozloučili. V průběhu těchto let v Koreji zuří hnutí za nezávislost, neboť je pod nadvládou Japonska. Setkáváme se zde s mnoha formami odboje a ideologickými směry, které jsou ve vzájemném rozporu. Jade a Džung Ho ovšem nejsou jedinými postavami, jejichž osudy máme příležitost sledovat. Jade se po příchodu do školy pro kurtizány spřátelí se sestrami jménem Lotos a Luna, dcerami významné kurtizány. Následkem poměrně drsných událostí se jich všech ovšem ujímá Dani, taktéž slavná kurtizána, která je s sebou vezme do Soulu. Tam dívky pracují na svém vzdělání, budují kariéry jako kurtizány, i jako herečky nebo zpěvačky, zamilovávají se a zažívají všemožné radosti i strasti spojené s životem v této bouřlivé době. Máme ovšem prostor poznat také Dani a její osudové muže Sung Sooa a Lee Mjung Boa nebo Džung Hoovu partu chlapců z ulice, kteří společně utvoří pouliční gang. Prostřednictvím generála Jamady potom získáváme na celou situaci náhled ze strany Japonců. Vlastně se dá říct, že tento příběh nemá žádnou jednoznačnou zápletku ani vyvrcholení, spíše v něm jako nestranní diváci pozorujeme životy mnoha zajímavých osob, které se více či méně zapsaly do dějin, a jejichž osudy jsou více či méně vzájemně propletené. Akce a dějových zvratů je tu více než dost, ačkoliv jsou rozmělněny a postupně dávkovány v průběhu celé knihy. Naprosto upřímně od této knihy nečekejte žádné oddechové čtení. Ačkoliv nemá ani čtyři sta stran, četla jsem ji poměrně dlouho. Musela jsem si děj dávkovat, protože je velmi hutný a dost často poměrně drsný. Stejně tak od něj nečekejte žádnou romantiku ani klasické „žili šťastně až do smrti.“ Tenhle příběh je neúprosný a zobrazuje život přesně takový, jaký v té době byl. Plný útrap, strastí, násilí, zoufalství a bídy. Moc se mi líbí fakt, že autorka žádné straně ani národu nestraní, nepodsouvá čtenářům, které postavy jsou ty správné a které si jejich přízeň naopak nezaslouží. Vidíme tu chudé i bohaté, vlivné i bezmocné, fanatiky i obyčejné lidi, kteří zkrátka jen chtějí normálně žít. Chápu, že někomu možná budou korejská a japonská jména připadat těžce zapamatovatelná a možná si bude občas muset zpětně dohledávat, o kterou postavu se vlastně jedná, nicméně já se v tomto prostředí pohybuji pravidelně, tudíž mi nečinila žádné potíže. Stejně tak chápu, že vzhledem k množství postav možná nebude pro každého čtenáře snadné vytvořit si k některé z nich vztah a oblíbit si ji. Já osobně jsem nejvíc fandila Jade, která byla vždy neústupná, šla si za svým snem a ostrými lokty si dokázala vybojovat své místo v životě, který se s ní rozhodně nemazlil. Zároveň jsem si moc oblíbila postavu Dani i Džung Hoa. V mnoha ohledech mi příběh Jako tygr ve sněhu připomněl mou milovanou Gejšu, ačkoliv byl ještě mnohem drsnější. Jistě, nejedná se o nejlepší příběh, který jsem kdy četla, ale vyvolal ve mně celou plejádu pocitů a já jsem moc ráda, že jsem prostřednictvím jeho řádků mohla zase o něco víc poznat historické pozadí země, kterou z celého srdce miluji a obdivuji.... celý text
Prázdnota
2023,
Michaela Merglová
Jsem moc ráda, že jsem konečně měla možnost přečíst si jednu z Míšiných knih. Její styl psaní je skutečně záživný a čtivý, stránky mi mizely pod rukama, ani jsem nevěděla jak. I když má Prázdnota téměř čtyři sta stran, měla jsem ji přečtenou během dvou večerů, protože jsem ji nemohla odložit. Rebeka je velmi zajímavá postava. Působí tak trochu ztraceně, protože kromě své spolubydlící streamery Cilky vlastně v životě skoro nikoho nemá. Chce pomáhat ostatním i za cenu vlastního nepohodlí. Ohromně se mi líbí, jak autorka pojala empaty jako takové. Znázornění démonů jednotlivých lidí bylo vskutku působivé. Rebečina postava se v průběhu děje hodně vyvíjí a mění a my jako čtenáři ji máme možnost hlouběji poznávat především díky tomu, že ona sama se snaží o to samé - zjistit, co je vlastně zač. I ostatní postavy jsou výrazné a snadno zapamatovatelné. Především pak Cilka, taková ztřeštěná, bláznivá gamerka, trochu otravná, ale vlastně docela fajn. Stejně tak Richter, u kterého člověk tak trochu neví, co si o něm vlastně myslet. Akce je v knize poměrně dost, události rychle nabírají spád. Není tu nouze ani o vulgarismy, kterých bylo podle mě asi víc, než bylo třeba, ale to je spíše otázkou vkusu. Míša umí čtenáře dostat přesně tam, kde je chce mít, a myslím, že klíčový plot twist tady dokáže odhadnout jen málokdo. Já jsem ho absolutně nečekala a docela mě šokoval. Přesto jsem ale na samém konci měla trochu pocit, jako by příběhu něco chybělo. Vlastně sama nedokážu říct, co přesně, ale po dočtení jsem neměla takový ten slastný pocit zadostiučinění a spokojenosti po skvěle uzavřeném příběhu. Kdyby se jednalo o první díl série, pak by byl konec víc než uspokojivý, ale takhle ve mně zanechal jakousi zvláštní prázdnotu. Jak překvapivé, u knihy, která se jmenuje Prázdnota, že? Zkrátka by mi nevadilo, kdyby byl příběh aspoň o sto stran delší, protože by tak vzniknul větší prostor pro rozvinutí světa a pozadí postav. Myslím, že Prázdnota nadchne jak milovníky fantasy, tak sci-fi, protože podle mě osciluje někde na pomezí těchto dvou žánrů. Na jedné straně je moderní metropole plná neonů, na druhé zase empati s takřka nadpřirozenými schopnostmi. Já sama jsem si příběh moc užila a těším se, až si přečtu další knihy z Míšiny tvorby.... celý text
Dievča v Londýne
2023,
Ellie Šedivá
Dievča v Londýne je graficky i obsahově naprosto úžasná publikace, kterou je trochu složitější žánrově zasadit. Z části by se dala označit za místopis, zčásti za biografickou knihu. Její autorka do ní sepsala své zážitky a poznatky ze života v Londýně, kam se na čas přestěhovala se svým tehdy přítelem, nyní již manželem Romčíkem, který je Čech. (Tak mu autorka sama říká!). Tyto historky Ellie sepisovala nejprve na svůj blog, nápad na vydání knihy se zrodil až mnohem později. Zprvu musím podotknout, že sama autorka je neuvěřitelně zajímavý a inspirativní človíček. Málokterý autor, který píše o svém životě, mi osobnostně sedne tak moc, jako právě Ellie. Je to copywriterka, která ovšem vystudovala archeologii, tudíž své čtenáře dokáže obohatit o velmi zajímavé detaily spjaté s historií. Dokáže vyprávět opravdu poutavým a vtipným způsobem, zároveň je však velmi citlivá a umí svými slovy vyvolat ty správné emoce. Nečekejte ovšem, že v téhle knize najdete turistického průvodce po těch nejznámějších londýnských památkách. Těm se autorka spíše vyhýbá, a to z naprosto pochopitelných důvodů. Naopak nám ukáže ty nejzapadlejší uličky, ze kterých dýchá viktoriánská Anglie, staré podniky s neobyčejnými příběhy a další zajímavá místa, na která by běžný turista jen těžko narazil. Kromě nich nám ovšem dovolí nahlédnout pod pokličku samotného žití v tomhle obřím a rozmanitém velkoměstě. Ukáže nám, jak náročné a zároveň kouzelné je tam bydlet. Vezme nás na barevné festivaly konající se v londýnských ulicích. Občas s ní vyrazíme i na výlet mimo Londýn. Znovu jejíma očima přežijeme pandemii. Nebo nakoukneme do domovů a duší Britů, se kterými není vždy tak úplně snadné navázat kontakt. Knížka je rozdělena do kratičkých kapitol, které jsou protkané popkulturními odkazy, vtipnými hláškami z každodenního života nebo tipy na dobré jídlo. Mezi mé oblíbené patřil například příběh o takzvaném Lollipop Manovi, u kterého jsem se musela nahlas smát a ještě ho číst přítelovi. To vše doprovází kvanta překrásných, elegantních fotografií, které perfektně zachycují atmosféru Londýna i jednotlivých příběhů. Ačkoliv je Backstage books české nakladatelství, všechny texty byly zachovány ve slovenštině, jen je tu a tam doplňují Romčíkovy české hlášky. Na konci knihy ovšem najdete slovník s termíny, které by českým čtenářům mohly dělat problémy, což je rozhodně plus. Jediné, co mi v knize trochu vadilo, byly poznámky pod čarou. V naprosté většině případů se totiž jednalo o odkazy na články, ze kterých autorka čerpala. Připadalo mi to trochu rušivé, ačkoliv chápu, že slouží jako taková kontrola pravosti informací obsažených v textech. Autorka, která je právě na mateřské a spolu se svou rodinou se opět přestěhovala zpátky do Londýna, už má rozepsaný druhý díl a já se nemůžu dočkat, až si přečtu, co dalšího je v životě potkalo. Dievča v Londýne bych určitě doporučila nejen všem, kteří se chystají do Londýna a chtějí tipy na neobyčejná zákoutí, která stojí za navštívení, ale i všem, kteří se třeba chystají přestěhovat do cizí země, nebo jen touží zjistit, jaké to vlastně je.... celý text
Smrtící vzdělání
2021,
Naomi Novik
*Posloucháno ve formě audioknihy od vydavatelství OneHotBook* Hlavní hrdinkou našeho příběhu je Galadriel, zvaná El, Higginsová, která se narodila do rodiny významné čarodějky. Asi si říkáte, že je to zase další školní celebrita, ale opak je pravdou. Galadriel je předurčeno velké proroctví. Má se stát tou nejmocnější králo...tedy čarodějkou přinášející smrt a zkázu. (Přiznám se, že jsem podle jména už tak trošku tušil.) Ačkoliv je provázena temnotou, čelí svému osudu se sarkasmem a ostrovtipem. Jednoduše řečeno je umanutá a rozhodnutá nenechat si nic diktovat, protože je silná a nezávislá... OneHotBook je pro mne již více než ověřeným audioknižním vydavatelstvím, a proto mne vůbec nepřekvapuje výběr interpreta, tedy interpretky, kterou je Veronika Lazorčáková. Úlohy režisérky se chopila Zuznana Pitterová. Jak skvělá kombinace. Veronika Lazorčáková má dokonalý hlas pro sarkastickou, tvrdohlavou a umanutou puberťačku. Vzdor, zoufalství, radost, strach, smutek a rozhodnost. To vše a mnohem víc bude do vašich uší znít slovy V. Lazorčákové. Tak dobrá je. Nepřeháním ani v nejmenším. Nevěříte? Věřte. V první řadě je však Smrtící vzdělání young adult se vším, co k danému žánru patří, a je potřeba s tím k četbě/poslechu přistupovat. Hlavní hrdinka se snaží vystupovat jako silná a nezávislá mladá žena za pomoci sarkasmu a drzosti, nicméně na mne působí přesně naopak. Jako slabá, zranitelná dívka, jejíž silnou stránkou je právě onen sarkasmus. Prostředí školy mne rovněž moc nepřesvědčilo. Sama budova si dělá co si zamane, monstra na každém rohu a vrtačka, která se vás pokusí provrtat a šroubovák probodnout? Kde jsou vůbec lektoři? A kdo píše kondolence všem rodinám mrtvých studentů? Ona celá budova na mne působí jako koncept, který potřebuje spoustu času, aby mohl „dozrát“. Knihy, které samy odletí nebo jinak zmizí z vaší knihovny a následně se objeví nové jsou pak pomyslnou poslední kapkou. Příběh na mne působí velice průměrně, až mírně podprůměrně, to se ovšem nedá říci o intepretaci, která sice vše nezachránila, ale mohl jsem audioknihu doposlouchat alespoň s jistou dávkou optimismu.... celý text
Noc splněných přání
2023,
* antologie
Povídky v tomto sborníku jsou opravdu různorodé, vtipné, veselé, smutné, k zamyšlení nebo se špetkou magie, všechny je však spojuje téma, a sice (jak už název napovídá) noc splněných přání. A jak už bývá mým zvykem, já vám teď představím ty příběhy, které mě nejvíce oslovily. Na plné čáře u mě vyhrála povídka s názvem Kamínek v botě od Ivany Novákové a Ondřeje Nečase. Její hlavní hrdinka dostane darem lampu, kterou obývá velice svérázná džinka. Musím říct, že jsem se smála od začátku až do konce, několik částí jsem dokonce přítelovi četla nahlas. A má naprosto geniálně zvolený název. Dalším fantastickým příběhem byla Noční můra Roderika Beka od Emílie Tach. Hlavní hrdina se zde snaží vyřešit případ vraždy pobočníka krále, u jehož těla je nalezena zdánlivě nemá, nevinná dívka, se kterou strávil noc. Tahle povídka mi připadala jako krátké nahlédnutí na mnohem komplexnější svět, který toho má hodně co nabídnout. Kdyby autorka vydala knihu podobného ražení, určitě bych si ji přečetla. Hodně mě bavil také příběh s názvem Kat odehrávající se v budoucnosti, kde je každá deviace, kterou není možné vyléčit, trestána smrtí. Jenže jak už to tak bývá, zakázané ovoce chutná nejlépe, a proto hlavní hrdina často navštěvuje bar, v němž se nejrůznější lidé tajně odevzdávají nejrůznějším neřestem. Autorce Báře Omnes Urbancové se podařilo stvořit postavy, které byly uvěřitelné, měly jiskru a také hlubší poselství. Jakožto věrnou fanynku tvorby Rosany Zvelebilové si mě získala i její povídka V zajetí koťátkanů o dvou znepřátelených národech a velekněžce, která potřebuje učinit oběť, aby mohla bohy požádat o splnění přání. Klasicky po Rosanovsku tu máme hlavní mužskou postavu takového roztomilého chcípáčka a celý příběh je trochu ujetý. I tady si myslím, že by stálo za to příběh Koťátkanů a Chrpanů rozvést a napsat o nich třeba celou knihu. V neposlední řadě zmíním také povídku Dům hraček od Hany Moravčíkové, ze které šel místy až mráz po zádech. Hlavní hrdina je ještě chlapec a nic si nepřeje víc než pocítit lásku svých rodičů, kteří ho zanedbávají. Jenže pak při svých toulkách objeví zvláštní opuštěný dům a v něm prapodivné panenky. Celá záležitost hodně rychle nabere zcela jiný směr a nejednoho čtenáře jistě donutí k zamyšlení. Za čestnou zmínku pak rozhodně stojí povídka Když padají hvězdy Petry Langové, která čtenářům ukáže, kam až může člověk zajít, když ho sužují výčitky svědomí, a také roztomilý kratičký příběh Krystalku Sylvia od Marie Majky Benešové, který představuje milou tečku za celým tímto povídkovým sborníkem. Ostatní povídky mi buď tak úplně nesedly svým tématem nebo mi u nich připadalo, že podobné příběhy jsem četla už tisíckrát. Tím rozhodně neříkám, že by byly špatné, jen se zkrátka neprobojovaly mezi ty úplně nejlepší. Celkově bych ale řekla, že tato sbírka patří mezi ty silnější. Plusové body pak samozřejmě připisuji za pěkné a různorodé ilustrace a také za krátká shrnutí témat jednotlivých povídek na samém začátku knihy, které se při psaní hodnocení opravdu hodí.... celý text
Zlatovlasý Jan
2017,
Lenka Ničková
Přemýšlíte někdy nad tím, jaké je vaše životní poslání? Čeho byste vlastně v životě chtěli dosáhnout? Podobné otázky si klade i Jan, hlavní hrdina této knížky, která je hluboce spjata s přírodou a především se stromy. Už jako mladý opouští Jan své rodné hnízdo a po boku podivného cizince se vydává do světa s vidinou služby jakémusi vzdálenému panovníkovi. Po cestě ho ovšem potká mnoho překážek a osudových zvratů, které ho povedou úplně jiným směrem, než zamýšlel. Přitom se neustále snaží najít nějaký vyšší cíl, pána, kterému by mohl sloužit, který by dodal jeho životu smysl. Podaří se mu ho ale nalézt? A existuje vůbec? Jak už asi tušíte, tahle knížka se hodně zabývá vírou v něco většího. Nestraní žádnému konkrétnímu bohu nebo náboženství, ba naopak se zde setkáváme s celou plejádou různých vyznání, od křesťanství, přes islám, až po pohanská náboženství či víru v samotnou, čistou přírodu. Není však čtenářům nijak vnucována, spíše jim ukazuje cesty, jakými se člověk může v životě vydat. Já sama nejsem, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu věřící, nicméně myslím, že tento příběh stejně jako mě zaujme i milovníky klasických, starých pohádek. Autorčin vyprávěcí styl je totiž tak poetický, že máte až pocit, jako byste vytáhli knížku pohádek po vaší babičce. Díky Zlatovlasému Janovi jsem se vrátila do dětství, kdy jsem čítávala bichličky plné pohádek z celého světa, které jsem podědila po rodičích. Proto pro mě čtení této relativně útlé, ale přesto myšlenkově velmi obsáhlé knížky bylo jako pohlazení po duši. Kniha nabízí mnoho otázek, nad který mi se čtenář může pozastavit a zamyslet. Může spolu s Janem přemítat, jak by se v podobné situaci zachoval, zda bylo Janovo jednání správné a podobně. Příběh se odehrává v neurčité době na neurčitých místech, a proto se v něm mohou snáze objevovat prvky magie i nadpřirozených jevů. Opravdu moc se mi líbí symbolika jednotlivých stromů, z nichž každému je věnována jedna kapitola, a o kterých si na konci knihy můžeme přečíst bližší informace týkající se jejich významu a moci. Ač jsem z výše uvedených důvodů nebyla úplně schopná docenit myšlenky týkající se víry a hledání své vlastní cesty životem, užila jsem si čtení Zlatovlasého Jana z pohledu milovníka klasických pohádek. Překrásné akvarelové ilustrace, které celý příběh doprovází, jsou pak skutečnou třešničkou na dortu a celý zážitek z příběhu jen podtrhují.... celý text
Kam odcházejí sny
2023,
Petra Fido
Musím přiznat, že jsem vůbec netušila, co od téhle knížky čekat. Závislost, psychické problémy, ruská mafie... Říkala jsem si, že to asi bude trochu moc. Ale autorce se kupodivu podařilo vytvořit naprosto skvěle fungující a velmi hluboký příběh, který zabrušuje do mnoha vážných témat. Ačkoliv jsou hlavní hrdinové na prahu dospělosti, mají toho opravdu hodně co nabídnout. Jejich psychologie je výborně vykreslená, děj nikam nechvatá a dává nám dostatek prostoru Erika i Natalii dobře poznat. Pro někoho jsou možná detailní popisy jejich myšlenkových pochodů a prožitků zdlouhavé, já si je ale užila. Díky nim totiž příběh získal na věrohodnosti. Stejně tak prospěl i vztahu Erika a Natalie, který díky pomalému vývoji nepůsobí jako puberťácké poblouznění. Tak trochu zakázaný milostný vztah bratrance a sestřenice zase příběhu vlévá krev do žil. Píšu tak trochu zakázaný, protože minimálně u nás na něm vlastně není nic špatného a je zcela legální, na druhou stranu existují i země, kde jej zákony zakazují. Deníkové záznamy obou zmiňovaných hrdinů pak čtenáři poskytují autentický zážitek a také pohled do zákulisí jejich chování a motivů. Nemohu posoudit, jak moc dobře je tu vyobrazené prostředí ruské mafie, vzhledem k tomu, že jsem s ní sama nikdy neměla tu čest, ale řekla bych, že minimálně odpovídá vyobrazení, se kterým se setkáváme v jiných médiích. Zkrátka a dobře banda hrdlořezů, která si libuje v přehnaném luxusu, zlatých řetězech a nočních klubech. To, jak kniha dopadne, mi došlo zhruba ve chvíli, kdy jsem si plně uvědomila význam jejího názvu, víc prozrazovat nebudu. Nicméně mě závěr opravdu dojal, a ačkoliv jsem si ke konci několikrát říkala, že pokud by si někdo něčím podobným skutečně prošel, musel by být už nejméně desetkrát mrtvý, vlastně mi jeho lehká teatrálnost k příběhu jako celku seděla. Jsem moc ráda, že se najdou autoři, kteří se nebojí ponořit do hlubin lidské duše a píší o psychických problémech, traumatech, závislostech a podobných tématech, na které společnost stále hledí tak trochu skrze prsty. Proto bych Kam odcházejí sny doporučila ke čtení jak dospívajícím čtenářům, tak i dospělým, kterým možná poskytne nový náhled na to, čím si někteří z nás v životě museli a stále musí procházet.... celý text