sika444 přečtené 776

Do ráje 2023, Hanya Yanagihara

První kniha Washingtonovo náměstí: Je to pozoruhodná variace na knihu Washingtonovo náměstí od Henryho Jamese https://www.databazeknih.cz/knihy/washingtonovo-namesti-42856. Autorce se přitom podařil husarský kousek: Tuto část svého románu zasadila do gay světa. Není to tedy vyprávění o gayích pohybujících se v hetero světě, s nímž se musí nějak vyrovnávat a před nímž se musí mít na pozoru, s nímž jsou v zcela základním konfliktu, ale žijících v gay světě, kde stejnopohlavní vztahy jsou mainstream. Kvůli tomu musela autorka vytvořit alternativní dějiny USA, pakliže chtěla první knihu zasadit do roku 1893. Vztahy se zde rozvíjejí svobodně, stát do nich nikterak nezasahuje. S tím souvisí skutečnost, že se vůbec nemusí řešit vztahování se gayů k majoritě, konflikty spojené s homofobií a pod. Tímto mistrovským tahem vytvořila Yanagihara velký gay společenský román o lásce a jejím svobodném prožívání, v němž může bez problémů otevírat témata, která jsou pro gaye klíčová. 1. Vztah mladšího vůči staršímu (případně mladšího chudého vůči staršímu bohatému). Je možno vytvořit rovnocenné partnerství v takto rozehraném vztahu? Co je opravdu láska a co vypočítavost (byť neuvědomělá)? Kde začíná zneužití tím bohatým a mocným, a kde jde o opravdu rovnocenný vztah? 2. Dalším tématem je bláznivá zamilovanost, která nehledí na zjevná fakta a žene člověka do náručí manipulátora nebo vypočítavce - nebo - kdo ví - milujícího člověka? Může potom někdo ochránit takového zajatce lásky před katastrofou? A je to vůbec potřeba? 3. Autorka osahává také téma věrnosti - zachování vztahu i po rozchodu těch dvou jako sexuálních partnerů. Neboli: Co je vlastně skutečná láska? 4. Velkým tématem je otázka, co po nás zůstane. Děti, nějaké dílo, památka, vzpomínka našich přátel či milenců? A pro koho? Na tuto otázku navazují druhá a třetí kniha. A citát: "Teprve v době, kdy byl mnohem starší, pochopil, že nikdo není nikdy volný, že někoho znát a milovat znamená vzít na sebe úkol pamatovat si ho, i kdyby byl ten člověk stále naživu. Nikdo této povinnosti neunikne, a čím jste starší, tím více po té odpovědnosti toužíte, ačkoli se vám občas příčí, potřebujete vědomí, že váš život je neoddělitelně spojený s životem jiného člověka, že někdo dává najevo svou existenci částečně svým spojením s vámi." (str. 199) Druhá kniha Lipo-wao-nahele: Kniha se dělí na dvě části, v níž první se ještě týká vztahů (spíš rodičovských), zatímco ve druhé, jež se odehrává na Havaji, do vztahů vstupují ideologie a "dějiny". Ačkoli z vnějšího pohledu jsou lidé stále svobodní, jejich svět je deformovaný a chování už není určováno přirozeností, touhou, láskou, chtěním, nýbrž je deformováno předem vytvářenými schématy. Důsledkem je odcizení. První část knihy líčí podobu tohoto odcizení, druhá příčiny. Kniha varuje: Nežij ani minulostí, ale ani budoucností. Minulost je pryč a budoucnost tě může zaskočit svou naprostou nepředvídatelností. Třetí kniha Zóna 8 je mrazivou dystopií, v níž sledujeme život v obludně totalitním New Yorku na přelomu let 2093/2094. Toto líčení, jež zprostředkovává vyprávění dívky Charlie, je přerušováno dopisy jejího dědečka Charlese příteli do Nové Británie, do svobodného světa. V dopisech jsou nám odhaleny příčiny postupné destrukce demokracie, svobody a přirozených mezilidských vztahů, vzrůst role státu do nepředstavitelných rozměrů a vznik naprosto děsivé odpudivé reality, v níž je člověk redukován na biologickou jednotku. Charles je navíc architektem tohoto monstrózního díla - a my sledujeme, že to myslel dobře, že chtěl chránit obyvatele před nemocemi, ale z nedostatku mravnosti či lidskosti nebyl schopen naslouchat varovným hlasům přicházejícím z jeho bezprostředního okolí. Do lásky vstoupila PRAVDA a jakási zbytnělá odpovědnost. Hlavním hybatelem dějinných zvratů jsou pandemie, ochranou před nimi je možno ospravedlnit cokoli. Lidský jedinec je nic, důstojnost člověka je pošlapána, jeho svoboda zmizela a lásku je možno žít jen pokoutně, přičemž jsou milující se lidé vystaveni hrozbě postihu. Vedle toho existuje svobodný svět, od něhož se však vláda této nechutné země odstřihla. A je otázka, zda je možno se do něj vrátit. Yanagihara vytvořila velký román o limitech lásky a svobody. Je nesmírně silný a všechny dějové linie jsou hluboce promyšlené. Jako celek vede k mnoha úvahám a zásadnímu přemýšlení nad tím, co je v životě opravdu klíčové.... celý text

Přicházím do stínu tvých očí 2007, Mahmúd Darwíš

Darwíš byl velký básník. Navzdory nedostatkům této knihy se čtenář setkává s velkou poezií, která oslovuje dokonce i v překladu.

Simplicius Simplicissimus : kronika třicetileté války 1959, Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen

Autor nás uvádí do mnoharozměrného textu. Vedle poznání světa 17. století, Německa třicetileté války, pronikáme především do nitra člověka - křesťana, který je zajat jednou jedinou otázkou: Jak vyváznout z nástrah hříchu a dojít pokoje? Příběh románu ukazují neodolatelné puzení k hříchu (pýcha, marnivost, zahálka, lež, lakota, chtivost, smilstvo...) Jediným světlým bodem jsou pro něj novokřtěnci, které však pokládá za kacíře, i když jejich komunitní život obdivuje. Ideálem tak zůstává poustevnictví, i když hrdina ví, že všechny neřesti zůstávají stále při něm. Závěr na ostrově tak působí poněkud uměle - ale jak to měl vlastně jinak ukončit? Inspirace k promýšlení vlastního života a vlastní duchovní cesty.... celý text

Tulák a svět 1968, Maxim Gorkij (p)

Budu psát jen o povídkách, které neobsahuje výbor Hořké povídky a Drsné lásky. O těch jsem psal v komentáři u těchto knih. Jedou - jen jakýsi obrázek ze škuneru, na němž se přes Kaspické moře vracejí do Ruska námezdní dělníci. Mladý muž a mladá žena - smyslné, drsné, krásné - a velmi romantické. Desetník - o prvním zamilování třináctiletého chlapce, jenž zakusil trpké nepochopení a ponížení ve chvíli, kdy očekával polibek od zbožňované ženy. Konovalov - jak silné! Skvělý portrét bosáka, alkoholika, citlivého člověka, který je jednou z nejzajímavějších postav světové literatury. Scény z pekárny, kdy Maxim čte Konovalovi knihy (o Stěpánu Razinovi) jsou opravdu dojemné. A pak závěr - z Fedosie, kde se staví molo. Ty popisy lidského hemžení! A v tom všem hledání opravdové důstojnosti. Žádná zjednodušená ideologická klišé. Autor hledá, kde najít důstojnost pro lidi, jako je Konovalov. "Proč nemohu být klidný? Proč jiní lidé žijí, a jde to, zabývají se svou prací, mají ženy, děti a tak dále.? A vždycky mají chuť dělat to či ono... Ale já nemohu. Hnusí se i to. Proč se mi to hnusí?" Kolik podobných tázání u Gorkého je! Boles - jak má padlá žena jako Tereza najít lásku? A tak si ji vymyslí. Jenomže její soused se na ni dívá tolik skrz prsty! A pak to pochopí. "Čím víc člověk okusil hořkosti, tím usilovněji touží po sladkém. A my, lidé zahalení do svých chatrných ctností a zírající jeden na druhého závojem domýšlivosti a přesvědčení o své všestranné neomylnosti, to nechápeme. Vypadá to dost hloupě... a hodně krutě. Říkáme "padlé bytosti"... A kdo jsou ty padlé bytosti? Především - lidé, tytéž kosti a krev, totéž maso a tytéž nervy, jaké máme my. Káže se nám o tom den co den už po celá staletí. My sice posloucháme ... ale jak je to všechno nechutné! Vždyť v podstatě jsme sami také padlí a pravděpodobně velmi hluboko padlí... do propasti všemožné domýšlivosti a přesvědčení o převaze vlastních nervů a mozků nad mozky a nervy lidí, kteří nejsou tak mazaní jako my a nedovedou se tvářit dobrými, jako to umíme my... Ale raději dost o tom! Je to všecko tak stará věc, že je dokonce trapné o ní mluvit... Gubin - zamotané předivo vztahů, v nichž vládne lest, zášť a pomsta. Gubin je jedním z těchto podlých lidí. Na jeho adresu zazní slova, která platí ještě více o těch, kteří v Rusku brzy povládnou: "I tvoje vzpoura proti lidem - to je jen z toho, že nemáš co dělat, z dlouhé chvíle se nudíš, a tak sis vymyslel zábavu, jako že sloužíš bohu, jako že miluješ pravdu, ale ve skutečnosti jsi ďáblův pacholek..." V stepi - dechberoucí líčení přírody a v ní tři tuláci, kteří zabijí čtvrtého - nejprve jej oberou o jídlo, pak jej jeden z nich uškrtí - snad pro peníze. Povídka končí slovy, která tolik kontrastují se známým "Člověk - to zní hrdě.": "Nenesu vinu na tom, co se s ním stalo, právě tak jako vy nejste vinen tím, co se stalo se mnou... A vůbec nikdo není ničím vinen, protože všichni jsme - stejný dobytek." Na parníku - když je někdo narušená osobnost, je pro něj páchání zla neodolatelné. Ať už to znamená vyhodit koště z lodi, někoho praštit ve spánku polenem po hlavě nebo zabít. "Ovzduší je horké, malátné a vše je jako sen...! Vaňka Mazin - o lidské důstojnosti, která se nenechá zlomit třemi rubly. "Tys vsadil do toho celou svou duši, a on - jednu jedinou třírublovku! Což to není urážka?" Zkazky o Itálii - silný je příběh, v němž starý rybář na rozbouřeném moři v ohrožení života sděluje synovi nahonem vše důležité o životě, protože ví, že zemře. Shrnutí: Gorkij je velký spisovatel, analytik, který svou velkou inteligencí prohlédá příčiny všeho ruského marasmu. A nakonec - co od spisovatele čekat víc. Bohužel svou pověst pošpinil přátelstvím s Leninem a podporou bolševické tyranie.... celý text

Drsné lásky 1976, Maxim Gorkij (p)

Povídky, které obsahuje i svazek Hořké povídky, jsou komentovány tam. Zde hodnotím alespoň výběrově zbytek. Manželé Orlovovi - delší novela o bezútěšném životě a bezútěšném manželství. Alkoholismus a násilí jsou zde leitmotivem, jakkoli se zdá, že se Orlov v cholerovém baráku promění. Je to značně nihilistická próza, snad trochu didaktická, neboť osud Orlovové je přímo ukázkový. Snad zde Gorkij příliš tlačil na pilu. Žena s modrýma očima - výborná miniatura pojednávající o tom, jak člověk přistupuje k tomu druhému ovlivněn rolí, v níž se druhý nachází. Na vorech - živočišná láska versus náboženstvím vyvolaná askese. Otec jako reprezentant živočišnosti je autorovi zjevně milejší. Žena - v novele se autorovi podařilo zachytit podivnou chemii mezi lidmi. Večerní rozhovor autora se ženou, který končí milováním, má ohromnou atmosféru. A jako skoro vždy u Gorkého je zde mnoho drobných postřehů, filosofických úvah, portrétů bosáků. Ze zkazek o Itálii - drobné postřehy, miniatury, z nichž nejpůsobivější je ta o vesnici, která se složila mladému páru na svatbu a na příbytek. Další jsou o pomstě, o postiženém děcku, o falešném nařčení z nevěry a síle ženské solidarity. Zaříkávačka - portrét ženy Mordvinky (nějaký severský kmen), která stále udržuje povědomí o mordvinském bohu Keremeťovi. Její závěrečné kárání Krista je fascinující. Dora - obraz ženy - sestry z tuberkulózního sanatoria, která se zamiluje do pacienta. Láska, byť založená na klamu, může být neobyčejně zraňující. O neopětované lásce - tohle není ani novela, spíš malý román. Bohatý muž miluje provinční herečku, ovšem celoživotní láska se uskutečňuje jako přátelství (eufemisticky řečeno, spíš on ji vydržuje), které nikdy nepřinese opravdovou vzájemnost a naplnění. Ovšem jak působivě a hluboce to Gorkij vypráví! Vrchol jeho povídkové tvorby. O první lásce - nemilosrdně pravdivé, velmi osobní. Gorkij líčí svůj první vážný vztah. Vypovídá hodně o něm samotném, o jeho i její neukotvenosti a neschopnosti žít "běžný" život. Celkově je tato kniha nesmírně silná, všechny texty zachycují lidské typy, o nichž málokdo v ruské literatuře píše. Gorkij opravdu nasál zevnitř atmosféru, filosofii a životní styl bosáků - a nám toto vzácné poznání nabízí. Co s takovou společností mohla udělat revoluce - ať už by byla jakákoli? A mohla být jiná než krutá, když se odehrávala v zemi, jejíž většinu obyvatel tvořili hrdinové Gorkého textů?... celý text

Vláda tmy a jiná dramata 1987, Lev Nikolajevič Tolstoj

Vláda tmy je velmi didaktická hra, schématická, postavy jsou jen dobré, nebo jen špatné. A přeci měla velký ohlas ve své době. Svou atmosférou připomíná Leskova (Lady Macbeth) nebo našeho Raise. Mravní úpadek hlavní postavy Nikity je neúprosný - postupuje od lenosti, neúcty k rodičům přes zneužívání děvčat, cizoložství, křivou přísahu a zaříkání se Kristovým křížem, podíl na zabití hospodáře až k vrcholné scéně vraždy malého nemluvněte. Jeho pokání se zdá být opět v duchu Tolstého výchovných snah, nicméně podle poznámek v knize je právě tato část dramatu autentická a převzatá z jakéhosi konkrétního soudního případu. Máme zde Rusko s jeho vztahy, neúctou k životu, pletichaření. Venkov je nemilosrdný a postavy - ač mají plná ústa Boha a strachu z hříchu - jednají nemilosrdně a zcela utilitárně. Četl jsem na podnět z Lukášova evangelia 22,52-53: Pak řekl Ježíš těm, kteří na něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: „Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.“ Plody vzdělanosti - dobrý nápad vybudovat třípatrové drama, kde vespod jsou mužici, střed zaujímá služebnictvo a nahoře se pohybují páni. Ti samozřejmě působí doslova bizarně, ať už kvůli spiritismu, nebo se svou snahou vyniknout ve společnosti třeba tím, že budu chovat psy. Anna Pavlovna Zvězdincevová je mimořádně odpudivá svou arogancí, hloupostí a exaltovaností. Služebnictvo je hašteřivé, i když Táňa a komorník Fjodor působí nejvíc přirozeně. Nicméně pokud hra odráží poměry v Tolstého domácnosti, pak potěš Pán Bůh. Mužici působí trochu přihlouple. Je-li toto obraz ruské společnosti, pak člověka napadne rouhavá myšlenka, že snad ta revoluce bylo opravdu to jediné, co společnosti mohlo pomoci. Světlo v temnotách - nevím o žádném jiném díle světové literatury, které by s takovou naléhavostí odráželo konflikt, jenž se odehrával v autorově životě. Hru psal Tolstoj s přestávkami několik let (1890 - 1905), a proto není divu, že se v jí opakují stále stejné rozhovory, padají stejné argumenty a dochází ke stále stejným nedorozuměním. Nikolaj Saryncov zde nejen vyslovuje Tolstého názory, ale také je stejně nerozhodný a neschopný skutečného oddělení od života, který odsuzuje. Boris zde zastupuje reálného mladíka, který pod vlivem Tolstého ideálů odepřel vojenskou přísahu a byl potrestán. Je to silné čtení, plné bolesti, kterou prožívají nejen postavy, ale i sám autor a členové jeho rodiny. K samotnému Nikolajově učení: je to směs postojů vytvořená především z Kázání na hoře, ovšem bez pečlivé hermeneutické práce. Proto je nutně selektivní. Tolstoj nebyl teolog a také ve svém přístupu k bídě ruského lidu je nedůsledný. Neuvědomuje si (podobně jako bolševici po něm), že podstata bídy lidu nespočívá ve vykořisťování, ani v analfabetismu, ale v naprosté duchovní prázdnotě a mravní zvrácenosti, do níž byl uvržen staletí trvajícím ponižováním a odlidšťováním. Živá mrtvola - hra dokládá, že i ve svém stáří byl Tolstoj velký spisovatel. Je mistrovsky vystavěná, Féďův zápas o pravdivost života je obdivuhodně pravdivě vylíčen. Navzdory tomu zde něco schází - nějaká hlubší myšlenka, která by nabídla řešení dilemat (potřeba pravdivosti versus neschopnost žít řádně). Féďa je nakonec pouhý rétor, který nedokáže pracovat, jak se přiznává, neumí převzít odpovědnost za své jednání, není schopen obstát v žádné z rolí, do nichž vstoupil (manžel, otec, milenec). A tak jediné, co Tolstoj této postavě neupřel, je velkolepá a efektní smrt. Celek Tolstého her je pozoruhodný a rozhodně stojí za přečtení - a srovnání s Ostrovským, Čechovem a Gorkým.... celý text

Zrání 2010, John Maxwell Coetzee

Jako třetí svazek trilogie dává celku smysl. První díly jsou opravdu jen část skládačky, kterou doskládat není snadné, jak o tom svědčí Zrání. Něco o rodině, to se zjistit dá. Jak se vztahuje k Afrikáncům, to taky. Studia - i to lze popsat. Jenomže pak je zde život, nejednoznačnosti, jednání, které se jeví jednou tak, jindy jinak. Život viděný z perspektivy svědků se náhle jeví nepřehledný, nejasný, tu se něco osvětlí, tu zase ztmavne. Nejistota v tom, kdo vlastně je John Coetzee, je nejistotou o tom, kdo jsem já, čtenář. Jak se vidím - a jaký jsem. Kdo mě zná? Co o mně vypovídá mé jednání, postoje, s kým a jaký mám sex? Jak mě vidí příbuzní? Měním se v čase, nebo jsem stále tím dítětem, o němž jsme četli v prvním svazku? Coetzeeova Trilogie je mistrovským dílem, naprosto unikátně napsaným a zabírajícím hloubky, o nichž se jiným autorům jen zdá. O tomto díle bych chtěl psát diplomku.... celý text

Hořké povídky 1986, Maxim Gorkij (p)

Povídky silné, mistrovsky napsané. Jednou na podzim - dokonalá atmosféra podzimního nečasu, do něhož je zasazeno setkání sedmnáctiletého mladíka se stejně starou dívkou. Nevinnost chlapce působivě kontrastuje se zkušeností děvčete. "Byly to první ženské polibky, které mi život nabídl, a byly to polibky ze všech nejlepší, protože všechny pozdější mě přišly velice draho a skoro nic mi přitom nedaly." "No tak nebreč, ty hloupý! Já se o tebe zítra nějak postarám, když se nemáš kam vrtnout..." Muž a žena. Jak chytili Semagu - drobná příhoda, kde hlavní roli hraje základní lidskost, která přemůže i otrlého zločince. Hledaný zločinec nalezne na ulici pohozené dítě. "Ach jo! Zbytečně jsem se teda kvůli tobě dostal do maléru. Myslel jsem to doopravdy... a ty si umřeš... To jsou věci!" Z dlouhé chvíle - člověk spáchá krutost a vůbec o tom neví. Nebo jinak: Jak je možno zemřít studem. Dvacet šest a jedna - fascinující síla sexuality, touha po čistotě, potřeba ponížit, když mě někdo mravně přesahuje. Nesmírně hluboká povídka z prostředí výrobny preclíků. Nesouhlasím - další do řady povídek o neuvědomělé či potlačované krutosti. Sadista tluče ženu, až po několika měsících spáchá sebevraždu. "Je vidět bosý nohy, něžný - i vzpomínat je sladko. Ženu bít - to je, pane můj, velikánský potěšení. A ani ne tak bít jako zbitou litovat - ach pane, to bere za srdce! Leží taková ponížená, utejraná, a já si vzpomínám, jak mě dřív ponižovali a tejrali, a srdce pláče. Na mou věru, dyť já nad ní plakal, co myslíte? Jako malej jsem plakal! Ano. Nohy jí hladím, i líbat je někdy začnu, utěšuju ji lecjak, ba i za odpuštění jsem kolikrát prosil. Odpusť mi, povídám, dyť mě taky tejrali a bili, no a co! Rozumem to chápala, ale srdcem se zřejmě nesmířila." A pak je zde ta zvláštní potřeba ponížit a pokořit - viz epizoda s chlapcem, kterého bili, ale on hrdě stál na nohou. S bitím přestali, když se ponížil a prosil o smilování. Kolik patologie na několika stranách! Zrození člověka - o úplně základních věcech (narození člověka, jemuž musí autor nedobrovolně asistovat), ale typicky "gorkijovským" způsobem podané. Popelavá nebo bledě modrá - na malé ploše velká tragédie. Jenomže život se skládá z barvy sukně. Psoty Lopoty - nad touto povídkou nás napadá otázka: Kde to jen ten Gorkij vzal? Ty typy lidí? Kde se v něm samotném vzal ten nesmírný soucit? Skvělé postavy a atmosféra. O škodlivosti filosofie - trochu děsivý obraz psychického onemocněná, halucinací a úzkostí. Poustevník - vrcholná povídka celé knihy. V poustevníkovi Savelijovi se ukrývá milovník žen, násilní, ale především starec, byť neoficiální. Gorkij zde ukazuje, co je u starce to klíčové: absolutní lásku k člověku jako člověku, v němž je přítomen Bůh. Savelij (říká mu Savel) vypráví o svém přerodu, u něhož byl jakýsi francouzský kněz: "Bůh nechce lidem škodit, myslí to s nimi dobře, jenže pro tu svoji dobrotu se rozpustil v našem slzavém údolí jako cukr ve vodě, a voda je kalná, špinavá, a tak se nám ztratil a my nevnímáme Boží přítomnost v našem životě. A přece je Bůh roztroušen po celém světě a v každé duši žije jako nejčistší jiskra a musíme ho hledat v každém člověku, sesbírat ho dohromady, a když vyvstane ze všech živých duší a v celé své velikosti, přijde k němu satanáš a řekne: Veliký jsi, Pane, a nekonečně silný, nevěděl jsem, odpusť prosím! Teď už s tebou nechci dál bojovat, budu ti sloužit." "A tehdy nadejde konec všemu zbytečnému i zlému, všemu pozemskému sváru a všichni lidé se vrátí do svého Boha jako řeky do moře oceánu..." Savel (ozvuk jména Saul - Pavel) pak vykonává svou zvláštní těšitelskou službu lidem. Jedné ženě říká: "Každý člověk se bojí bídy. Žebrák není nikomu milý, já vím. Ale přesto se máme bát urazit Boha v sobě i v jiných. Kdybychom pamatovali na Boha, nebylo by ani bídy. Tak je to, přítelko. Jdi s pánembohem..." A ještě jeden rozměr povídky stojí za zaznamenání: Obrovské násilí páchané muži na ženách. "To se stává leckterým mužským, příteli. Najednou dostanou chuť ženu zbít, dočista pro nic za nic, a v jaké chvíli! Právě ji líbal, těšil se z její krásy, a hned nato ji zatouží uhodit." Kolik odhalení na ploše jedné povídky! Matka rodu Kemských - v úvodu jakési shrnutí autorova hledání smyslu existence. Pak na malé ploše portrét "matky rodu Kemských". Mráz běhá po zádech. Embléma - Gorkého pozdní dílko, věru nikoli psané ve stylu socialistického realismu. Jak jedna socha spravedlnosti může být někomu trnem v oku. Proč asi? Shrnutí: Je to opravdu skvělá kniha plná silných textů, které mají být čteny pro svou hloubku a uměleckou ddokonalost.... celý text

Povídky I 1951, Anton Pavlovič Čechov

Jelikož jde o skutečně drobné práce, nelze komentovat vše. Proto zmiňuji jen ty povídky, které v sobě mají cosi víc. Triumf vítězův - obludnost úřednické šikany, ponížení jako cesta k postupu v kariéře. Záhadná povaha - obraz nešťastné ženy, které se do cesty připletl další bohatý stařec. Tlustý a tenký - servilita vůči těm, kdo udělali kariéru. Na moři - maupassantovská tragika a hloubka. Švédská zápalka - prostě detektivka. Maska - milionář si může dovolit vše. Havěť - cesta kariéry je dvojí: něco ukrást nebo udávat. Myslivec - absolutní obraz životní marnosti a citové prázdnoty. Zločinec - jsou lidé, kteří nikdy nepochopí, že odšroubování matice z kolejí může způsobit vykolejení vlaku. Co s nimi? Ženské štěstí - aneb co si může dovolit žena, zatímco muži by to neprošlo. Je to trochu vyčpělé, ale ve své době snad vtipné. V cizí zemi - přesvědčení o ruské výjimečnosti. Stáří - plné lítosti a nemožnosti cokoli napravit. Hoře - vrcholně tragický text, bilance zmařeného života. Šídlo v pytli - jak snadno lze po letech omluvit sviňárny. Nezdar - komická situace při námluvách. Děti - jedinečný obraz dětského světa. Tesknota - zemře mu syn a on se nemá komu svěřit. Poplach - paní ztratila brož za dva tisíce a prohlíží všechny v domě. Mistrovská psychologická studie. Agafja - neodolatelnost sexuální touhy navzdory následkům, muž - vesnický gigolo, žena ve vleku své vášně. Otevřené, syrové, autentické. Můra - velmi smutná povídka o nesympatickém knězi, kterého posuzuje jakýsi Kunin. Jak se lidé jeví a jací jsou. Malá plocha a velké téma. Souhrnem: všude jsou opilci, kteří dělají něco, zač nenesou odpovědnost (Boty). Jsou zde totální blbové, kteří svou blbost nejsou schopni nahlédnout (Zločinec). Je zde nezměrná korupce, špína, podvody, pohrdání vzdělaností, závistivý pohled na Anglii a Evropu vůbec (Dcera Albionu). Trudné čtení.... celý text

Dílo, svazek 11. Morový sloup – Deštník z Piccadily – Býti básníkem 2003, Jaroslav Seifert

Tři sbírky o stáří, které jsou plné stáří. Seifert byl v závěru života i tvorby snad příliš melancholický. Některá místa mají v sobě velkou sílu (Ztracený ráj, Zpráva o demolici, Úder, Pocta Vladimíru Holanovi). Jinde jsou to jen jakési poetické vzdechy.... celý text

Rekviem 1971, Jaroslav Durych

Podivuhodná rozkotlanost této trilogie na malé ploše vyvolává silné emoce. Jazyk, líčení atmosféry, zvuky a celková atmosféra prostředí (arcibiskupský palác, hořící modříny osvětlující scénu, valdický kapucínský kostel). Autor nás nešetří, nic nevysvětluje, jména a události se jen míhají, aniž čtenář většinou tuší, kdo právě mluví a o čem. Nic z toho totiž není třeba. Má na nás sáhnout cosi, co by se dalo nazvat osudem nebo dějinnou nezbytností, ale je to možná jen to, že se někdo ocitl v určité chvíli na špatném místě. Doba je vymknutá z kloubů a lidé podle toho jednají. A přeci zůstávají zbytky normálnosti (chování arcibiskupa, "Jsme přeci kavalíři", paní Banérová zvažuje, jak se ke kapucínům obléknout). Děj, jakkoli hrozný, se převalí. Valdštejnové totiž nikdy neovládnou scénu nadlouho. Jak asi Jaroslav Durych na tuto svou knihu pohlížel po roce 1948?... celý text

Dobročinný večírek 1990, Egon Hostovský

Výborná atmosféra, skvěle vykreslené typy lidí. Děj kupodivu zaujal, protože dává nahlédnout do hlubších záhybů lidských duší. Vtip s jasnovidcem se podařil. A profesor je neodolatelný, je to jakési autorovo alter ego.... celý text

Mládí 2007, John Maxwell Coetzee

Další z Coetzeeových ponorů do nitra postavy, tentokrát nemilosrdný, demaskující a odhalující. Kam vlastně hlavní hrdina míří? Co je jeho životním cílem? Zdá se, že to jsou pouhé chiméry: stát se umělcem, prožít vášnivou lásku. Sobecký, sebestředný a zbabělý je ten, který určitě ví jen to, co nechce: vrátit se do Jižní Afriky. Trudné čtení.... celý text

Chlapectví 2007, John Maxwell Coetzee

Velmi dobře napsaná biografie dospívajícího chlapce - se všemi nejistotami, obavami, emocemi. Dokonale vystižený rozpor mezi tím, jak se John chová, jak působí na druhé, a tím, kým opravdu je, co prožívá. Ta nejistota, tápání, ohledávání vlastního já - to je vyjádřeno opravdu mistrovsky. Zvláštní kapitola je vztah k matce, vztah k ostatním dětem, k Afrikáncům, učitelům. Výborně napsané.... celý text

Královec: Město pohádka 2023, Paulina Siegień

Kniha přesahující žánry. Portrét města a jeho obyvatel vyprávěný na základě mnoha cest a osobního vztahu autorky ke Kaliningradu, z něhož pocházela její matka. Autorka líčí desítky rozhovorů s obyvateli města, uvádí nespočet podrobností z jeho historie, ale ve skutečnosti pojednává o Rusku a Evropě. Velmi doporučuji.... celý text

Život a doba Michaela K. 1988, John Maxwell Coetzee

Mnohovrstevnaté dílo, které v první části připomíná jakousi děsuplnou dystopii (spíš než konkrétní dobu a konkrétní stát Jihoafrickou republiku) se ve druhé části promění ve filosofický traktát o smyslu lidské existence, o svobodě, absurditě "normálnosti" - s odkazy na Kafkův Zámek, Proces a biblické Lukášovské blahoslavenství. Zahrada jako metafora normálnosti - jen v dotyku s půdou a pěstováním (závlaha) je existence života ospravedlněna. Jídlo jako metafora konzumu, kořistění. Prostě tahle kniha by si zasloužila hlubší analýzu. Skvělé!... celý text

Vzhůru srdce 2023, Petr Beneš

Pro mě je zde několik klíčových postřehů týkajících se vztahování církve a křesťanů k současné době a době vůbec. Např. O zalíbení v tom našem nebo v kapitole O konci ke smrti a konci k životu. V některých textech mi naopak připadá mnoho zbytečně obecného, co se s tím konkrétním, ač nepochybně v autorově mysli je, míjí. Beneš je nepochybně jeden z nejvýznamnějších současných kazatelů, jehož hlas je opravdu prorocký. Tam, kde takto promlouvá, je velmi působivý a inspirativní. V obecných meditacích nad teologickými pojmy je pro mne působivý méně. Vysvětlení podal on sám v poslední kapitole knihy.... celý text

Muži na slunci a jiné povídky 1982, Gassán Kanafání

"Muži na slunci" - podivuhodně komplexní novela, v níž tragický osud tří uprchlíků z Palestiny obsahuje bezvýchodnost situace palestinských uprchlíků vůbec. Je opravdu geniálně napsaná. Postava neplodného Bambuse doplňuje palestinský exil o další rozměr. Skvělé. "Návrat do Haify" - další pozoruhodná novela, v níž autor mistrovským způsobem pojednává o tom, co je vlast. Obdivuji, jak pojal židovskou ženu Miriam, s jakou úctou a respektem. Z díla je jasná nesmiřitelnost ve vztahu Palestinců k Židům. Autor se přitom zastavil právě na hranici protiizraelské ideologie. Mistrovské dílo! Z drobnějších povídek vybírám: "Obzor za branou" - tragické a smutné setkání mladíka, jenž musí matce sdělit, že jeho sestra je mrtvá, a tety, která musí nějak synovci oznámit, že jeho matka je mrtvá. Koncentrovaný žal. "Dubnové máky" - partyzánská povídka, kterou mohl napsat Vasilij Bykav a zasadit ji do reálií partyzánských bojů v Bělorusku. Jenže tady bojují Palestinci proti Izraelcům. "Hamid přestal slyšet povídání strýčků" - další partyzánská povídka, o níž platí to, co platí o předchozí. Jako celek je kniha docela cenným zdrojem pro pochopení situace Palestinců ve Svaté zemi. Nejde však jen o dokument, ale o skutečnou literaturu, která je dnes už klasikou. Jen škoda, že je tak málo známá.... celý text

Gargantua a Pantagruel 1968, François Rabelais

Kniha z nejpodivuhodnějších. Nejprve pohorší, naštve, vyvolá kroucení hlavou, zda je tam opravdu napsáno, co čtenář čte. Kdo v této fázi knihu neodloží, ale vytrvá, je bohatě odměněn zábavou, která asi nemá obdoby. Kolik vtipu, bizarností, absurdního humoru, surrealistických asociací, sprosťáren a hlubokých duchovních pravd je zde navršeno! A ve všem kraluje autor - vzdělaný, veselý, občas naštvaný, pohybující se v antické vzdělanosti a v současné vzdělanosti tak samozřejmě, až to vyvolává úžas. Kniha je natolik nepodobná čemukoli jinému, že se o ní špatně vypráví. Kdykoli se čtenář pokouší svým přátelům alespoň trošku zprostředkovat toto divuplné pojednání, vždy narazí na nechápavou reakci: A tohle je k něčemu? Tohle je klasické dílo? Tohle se dá číst? Inu, kdo nevstoupil do vody, nenaučí se nikdy plavat. "Tak se bavte, drahouškové, a vesele dočtěte ostatní k prospěchu těla a ke zdraví ledvin. Ale slyšte, oslí hlavy, hrom vás sper, zapomenete-li mi připít na zdraví; a já vám hned všechno oplatím." Proto dovolte, milí pijáci, připít mistru Františkovi: Ať mu je Hospodin milostiv! (Což nepochybně bude už jen za to, že tak důkladně rozvinul perikopu ze 2. kapitoly Janova evangelia. O ničem jiném - kromě trochy oplzlostí - totiž tento opus magnum není.)... celý text

Kto zabil Lajlu Al-Hájikovú? / Muži na slnku 1988, Gassán Kanafání

První próza "Niečo iné" je bravurně napsaná soudní záhada připomínající vzdáleně Dvanáct rozhněvaných mužů. To mistrovství, jak se před námi rozprostírá děj, zvraty a změny úhlu pohledu - klobouk dolů! A to pojednání o sexualitě! Skvělé. "Muži na slnku" - víc než smutné. Komentář píšu do českého překladu. Obě díla doporučuji - není to žádný palestinský aktivismus, jsou to mistrovsky napsané prózy.... celý text