3497299 komentáře u knih

Egan je asi "nejtvrdším" z autorů hard SF. Lze říci, že jeho práce nemá obdoby: klade vysoké nároky jak na konzistenci a detailní promyšlenost fikčního světa, tak na čtenářské schopnosti a vzdělání. Diaspora je však dílem, jež by (nejen) žádný čtenář SF neměl minout. (To pak víceméně platí i o jeho dalších knihách) Egan klade hluboké otázky po povaze vědomí a jeho možnostech, po smyslu a naplnění bytí; odpovídá rozvinutím dalekosáhlých predikcí ohledně možné povahy existence, přičemž do své konstrukce započítává jak detailní znalost astrofyziky (tedy makrosvěta), fyziky částic (mikrosvěta), psychologie, kognitivních věd, AI i možností programování. To vše pak kombinuje s notnou dávkou existenciální závrati protkané snahou dostat se na dřeň poznání sama sebe (povahy vědomí) a prostředí (povahy existence jako takové zjevující se v podobě vesmíru(ů), který(é) lze do určité míry pochopit). Těm, kteří Eganovým knihám vyčítají neživotnost a jistou strnulost v charakterizaci postav či zkrátka neschopnost vyprávět příběh, bych rád odpověděl, že Egan navazuje v dobrém slova smyslu na tradici "filosofických románů", jako je Flatland Edwina Abbotta. Stejně jako Abbott i Egan otvírá dveře poznání, rozšiřuje horizont myšlení (Egan na poněkud komplexnější a náročnější rovině než Abbott). SF vychází imho z vážné snahy uchopit ontologii obrazotvorností, čili dostat se tam, kam ji filosofie ani věda (z jakéhokoli důvodu) nemůže následovat. Greg Egan tak činí víc, než kdokoliv jiný: otvírá pandořinu skříňku "imaginace rozumu".

7 18.07.2013

Neil Postman na začátku knihy uvádí, že svět se neřítí do dystopické katastrofy Orwellova 1984, nýbrž do společnosti Huxleyho Brave New World, v níž je Velký bratr "velkým bavičem" a společnost intelektuálně atrofuje v křečích smíchu. Veškeré vzdělání a seriózní debaty jsou redukovány přes zábavný mustr. Nejde o to, že kniha vznikla v osmdesátých letech v prostředí Spojených států, kdy věřím, že velmi ubíjející televizně-estrádní zábava nabývala vrchu, tedy, že jde o z tohoto hlediska již poněkud irelevantní intelektuální vyhrazení, ale že Postmanovy argumenty často podléhají podobným nešvarům, které sám kritizuje. Jde tedy z jeho strany o postoj intelektuálně pobouřeného konzervativce, který vnímá mediální situaci značně zjednodušeně v jakémsi dualistickém souboji text vs. pohyblivý obraz. Situaci poměrně dobře charakterizovala v předmluvě k českému vydání (Mladá fronta) Ivana Reifová. Postmanovy knihy či články byly v akademickém prostředí považovány i v jeho době spíše za zjednodušené a společensky přístupné práce než za objevné a bystré sondy do mediálních témat. Dokážu si představit, že text velmi konvenuje řadě intelektuálům samolibě si libujícím ve svých elitářských pozicích odmítání mainstreamové kultury, ovšem bez hlubšího náhledu a sebereflexe. Přestože má Postman nejspíše v jádru pravdu, styl knihy je tedy značně emfatický a argumentačně povrchní. Často jde spíše o dojmologii než smysluplnou argumentaci.

Neustálé omílání jedné myšlenky, že informace v textovém diskurzu mají vyšší hodnotu než v obraze, že s textem lze polemizovat o jeho pravdivosti, lze jím formulovat a prezentovat abstraktní myšlenky, kdežto obrazem nikoliv, je spíše úsměvné. Autorovo vymezení umění fotografie na čistě realistické prezentace fragmentů světa je svojí naivitou zarážející. Dokazování, že propojením zábavy a učení nutně vzniká trivializace hodnot a naopak (!!) oslabování schopnosti paměti a kontextualizace, přičemž jediným argumentem je pro něj to, že prozatím nebyl zcela věrohodně dokázán opak, spolu s řadou edukativních excesů typu "Sezamové ulice", je podobně nedůsledné. Autor navíc tvrdí, že doposud žádný vlivný intelektuál učení a hru nepropojoval - co by asi řekl na Komenského didaktiku. Podobně problematické je ohánění se tím, že mediální zpravodajství lidem neposkytuje žádné relevantní informace, které by se bezprostředně týkaly jejich praktické existence - jakoby toto knihy a všeobecné vzdělání v nějaké výrazné míře poskytovaly. Zajímavější je analýza fragmentarizace a vytrhování z kontextu, jež u diváků vede k neschopnosti udržet pozornost a propojovat, zobecňovat; v tomto směru ovšem opět chybí hlubší vhled. Vše je pouze neustále konstatováno a opakováno. Zajímavé je, že určitý protiklad k Postmanovu skepticismu tvoří jiný vlivný americký intelektuál - Timothy Leary. Learyho provokativní chvála klipovitosti a obrazové nahuštěnosti v některých esejích (viz například Největší hity Timothyho Learyho I) je samozřejmě stejně demagogická a lze ji snadno napadnout, ovšem určitou progresivní radikalitou je imho podnětnější. Neil Postman bohužel podléhá příliš mnoha předsudkům, než aby byl schopen ve své kritice skutečné hloubky a objevnosti, chybí mu břitkost a nadhled. Ve své eseji se svými větrnými mlýny pouze bojuje, aniž by byl schopen jakéhokoliv kreativního přístupu. Jeho postoje jsou čirou negací statutu quo. Lze jej vnímat jako naštvaného čtenáře, který apriorně pohrdá čímkoliv jiným, než písmenky. Psané slovo považuje za naprostý vrchol lidského myšlení a přechod z orálního na písemný projev (na rozdíl od revoluce audiovizuální) za zcela zásadní v pozitivním slova smyslu. Neříkám, že nemá v tomto pravdu, není ji ovšem schopen dostatečně obhájit.

7 19.10.2012

Patrně nejslabší detektivka, jakou jsem v poslední době četl. Vypadá to, jakoby šlo o rychlokvašku, která pateticky vykrádá názory skupiny Greenpeace, aby vyznívala jako "více než pouhá krimi". Laciná snaha o to, vyvolat u čtenáře pohnutí na způsob: Jaké hrůzy nás to čekají, když nebudeme šetrnější...naštěstí to ještě můžeme odvrátit třeba tím, že začneme jezdit metrem místo autem. Nebo jak píše Sofi Oksanen - díky Léčiteli si začnete více vážit věcí kolem vás. Pokud vás podobné banality po přečtení napadají a cítíte se přitom dobře,pak jste zřejmě cílovým čtenářem. Vypadá to, jakoby se autor nechal financovat Stranou zelených (nebo se spíš jen vezl na anti-globalizační vlně), bohužel kromě této bohulibé agitace text nenabízí nic moc dalšího. Vlastně se ani nedá říct, že autor na těchto "zelených" názorech svůj svět "staví", přesnější by bylo napsat, že se o ně při své tvorbě alibisticky "opírá". Fikční svět je banální a nerozpracovaný, všechno je zde postavené na rychlém a ne příliš pracném efektu (odmyslete si tu blízkou budoucnost, tedy agitační rozměr textu, a co vám zbude? - pro zajímavost doporučuji srovnat s Flashbackem od Dana Simmonse, který s podobným prostředím pracuje na trochu jiné úrovni). Dodávám, že bych byl nerad, kdyby moje kritika byla nesprávně interpretována, jako pranýřování či naopak obhajoba čehokoliv kromě textu a jeho kvalit - o správnost či nesprávnost těchto souvisejících idejí mi rozhodně nejde.

O konstrukci postav a "napínavé" zápletky bych raději ani nemluvil - autor si vycucává z prstu zvraty typu: detektiv honí zločince, ale aby nebyl v příští scéně, tak si zlomí nohu o položený kufr, nebo v pravou chvíli zasáhnuvší taxikář se zbraní v ruce uvede vše na pravou míru větou: "Nebyl jsem vždycky taxikářem...". Tyhle scény vyznívají trochu jako ve stylu dua Tarantino/Rodriguez, bohužel v Léčiteli žádná subverze není (nebo je tak hluboko, že ji nepochopil žádný z hodnotících finských novinářů, jejichž pochvaly jsou zveřejněny na obálce knihy). Doufám, že si tímto Finsko nekompenzuje potřebu literárního trhu vytvořit rychle nějakého současného autora detektivek a povozit se na aktuálním skandinávském boomu. Jelikož za tuhle knihu dostal Tuomainen ocenění "Nejlepší finský krimi román roku 2011", jest se toho obávati...

7 10.06.2012

Nádherná ukázka textové a myšlenkové hravosti. Tolik vodítek všude kolem, že člověk neví co s nimi. Nezměrnost arbitrárního kosmu poskytuje nekonečně mnoho možností - nekonečně mnoho cest, nekonečně mnoho pokračování, nekonečně mnoho cílů a nekonečně mnoho konců.

7 01.12.2011

Na rozdíl od Pasažéra mi tenhle dvousetstránkový rozhovor přišel trochu na sílu. Aliciiny myšlenky a náhledy jsou zajímavé, ale celé je to podáno s mnohem větší přímočarostí, než by člověk čekal – jako by to ani nenapsal tentýž autor. Vlastně si moc nejsem jist, proč to napsal McCarthy takto – rozumím tomu, že je autor skeptický vůči psychologii a psychiatrii (kdo by taky nebyl) a že jej příliš nezajímá psychologizování (jak jinak), ovšem coby beletrizovaná filozofická disputace text působí rozpačitě – nejde o to, že dr. Cohen pro Alicii není rovnocenným diskuzním protějškem, ale on v podstatě neustále působí prakticky jako úplný pitomec (jak ostatně naznačuje v doslovu i L. Nagy). Oproti tomu Alicia sice říká zajímavé věci, ale coby postava nevychází z rozhovoru až tak geniálně, jak by dle všeho vycházet měla.

Autorův skeptický pohled na svět a jeho subverzivní kritika intelektuálních konceptů jsou mi sympatické atd. Ovšem většina hardcore filozofických témat, které se v knize probírají, odpovídají svojí úrovní podání dejme tomu bakalářskému semináři na filozofii – očekával bych tedy, že dr. Cohen bude přinejmenším na téhle rovině reagovat jako inteligentní a vzdělaný psychiatr, přitom se neustále projevuje jako ignorant & nechápavý imbecil. Je to součástí hry? Hraje to na Alicii? Hraje to McCarthy na čtenáře? Ale proč tak křiklavě a za jakým účelem? Vždyť i se subtilnějším, dejme tomu realističtěji podaným způsobem by autorský záměr vynikl – domnívám se, že dokonce mnohem lépe.

Vlastně mě jeden důvod napadá: McCarthy v některých svých knihách parafrázoval populární žánry a vytvořil tak jejich svérázné antiverze – v tomto případě by tedy mohlo jít o pervertovanou variantu na Sherlocka Holmese, kdy superinteligentní Holmes dojde k mezím lidského chápání (které je vlastně omezené už samotným intelektuálním nástrojem – tedy jazykem, jenž svět "pouze" zrcadlí a jejž Alicia/McCarthy ironicky označuje jako prastarou nákazu), načež rezignuje na úplné a konzistentní poznání, přičemž natvrdlý dr. Watson se prostě nemění – přes veškeré své vzdělání a zkušenosti je zkrátka neustále úplně mimo...

Kromě toho jsou v knize drobné nekonzistence, které spolu s až příliš jednoduchými efekty, jak působit na čtenáře (či na dr. Cohena?), vedou k nejistotě ohledně dotaženosti (třeba nechápu, proč když Alicia mezi svými intelektuálními vzory uvádí Hypatii, tak na další dotaz, zda má mezi oblíbenci nějakou ženu, zmíní jen Emmy Noetherovou).

Řada detailů mě ovšem opravdu pobavila: např. jak vtipným způsobem relativizuje hrdinka vliv J. von Neumanna na přijetí Gödelových vět (John prostě jen potřeboval dát všem nahlas vědět, že Gödelovu přednášku pochopil).

6 19.02.2024

Pro mě osobně v tuhle chvíli formativní práce. Z velkého množství komentářů a poznámek, která by se ke knize daly napsat, se omezím jen na jeden srovnávací postřeh:

Přijde mi pozoruhodné, že MacIntyre dochází k podobnému závěru jako Nick Bostrom. Bostrom ve své klíčové knize Superinteligence velmi zevrubně argumentuje, že jakýkoli apriorní soubor etických pravidel a zákonů je vysoce rizikový, pokud bychom jej měli použít pro omezení silné, univerzální AI. Zdaleka nestačí pouze Asimovovy zákony robotiky, neboť potenciální riziko je dvojí:
1. Soubor pravidel nemusí být úplný, protože je nemožné dopředu počítat se všemi situacemi, které mohou nastat.
2. I kdyby byl soubor úplný, lze pravidla dezinterpretovat, vyložit je subverzivně a splnit úkol způsobem, který rozhodně nebude žádoucí (ve smyslu např. požadavku "zařídit, aby byl každý člověk šťastný" a řešení: odpojit všechny lidi smyslově od vnějšího světa a napojit jejich mozek na stimulační okruh slasti).


Bostrom z tohoto důvodu nepovažuje za šťastné stanovit pro AI apriorní pravidla ani obecně či konkrétně stanovené utilitaristické cíle. Coby relativně méně rizikový přístup, jak dosáhnout bezpečné univerzální silné AI, vidí ve formulaci podmiňujících etických maxim na způsob: "Chovej se vždy v souladu s tím, jak rozumíš tomu, že lidé jako celek chápou svůj vlastní smysl a cíl(e)."
Výhoda takové maximy je ta, že aproximativní výpočet řešení nevede ke skrytým, subverzivním splněním zadaných úkolů, ale naopak taková jednoduchá řešení neustále zpochybňuje skrze hlubší poznání smyslu a cílů, které právě nikdo nedokáže jasně formulovat. Čili Bostrom vlastně požaduje, aby "superinteligence" vnímala společnost jako systém narativů s otevřenou interpretací, a vlastní činnost pak chápala jako další narativ, který by měl být s oním systémem v maximálním souladu.

MacIntyre se pak ve své práci z roku 1981 analogicky vymezuje jak vůči deontologické etice (systém apriorních pravidel), tak vůči utilitaristické/konsekvencialistické etice (zvolené cíle s tím, že jejich naplnění je věcí pragmatické volby) - také v jeho velmi zevrubné argumentaci jsou oba tyto aktuálně přijímané, protichůdné etické systémy nekonzistentní a v mnoha ohledech problematické. Navrhuje pak vlastní pojetí etiky ctností, které vychází z Aristotelské teleologické etiky, přičemž u MacIntyra je podstatné právě vnímání morálky a ctností v rámci subjektivního životního narativu, který je součástí širšího společenského narativního rámce (tradice, kultura, historie). Přičemž na tomto základě je třeba souladně hledat "dobro" a vlastní cíle těchto narativů.
Zásadní rozdíl je ten, že MacIntyre nepředpokládá, že "špatně zvolená" etika může mít okamžité fatální následky tak, jako si to myslí Bostrom (respektive fatální možná ano, ale v pozvolnějším působení), protože lidé nejsou AI.

6 17.04.2023

V lepším případě banality, v horším případě naprostý krávoviny. Murakami je prosťáček, jemuž, pokud se některé věci povedly, tak sám neví proč. Tudíž jakýkoli jeho pokus o reflexi prakticky čehokoli nemůže skončit jinak než tristně.

Věci jsou samozřejmě ve skutečnosti trochu komplikovanější a Murakami zase takový prosťáček není - je to prosťáčkovská póza, která mu na jedné straně pomáhá pracovat a na straně druhé se za ni skrýt a stýskat se, že jsou lidé, co jej chudinku nemají rádi (co se dá dělat - už je velký kluk a dokáže se přes to přenést - ano, to je jedno z mnoha velkých myšlenkových odhalení, které nám autor přináší - heuréka: člověk se nemůže zalíbit všem). Problém je, když se Murakami-pozér stává Murakamim-myslitelem. Myslitel, který nemyslí? Libomudrun-jako-když-běhá plný pošetilostí a dětského žvatlání? Ale k čemu? Aby si vyléčil mindrák za Akutagawovu cenu, kterou "vůbec ale vůbec nepotřebuje" (o Nobelově ceně nemluvě)? Protože to lépe neumí? Obávám se, že ano...

6 07.06.2017

Chick lit hrající si na detektivku, v níž je v podstatě od začátku jasné, kdo bude vrah. Jedna z těch knih, která se vám za každou cenu snaží dokázat, že všechny ženské jsou slepice a každý chlap je primitiv, případně primitiv s násilnickými sklony. Zbytek je hysterie a poněkud křečovitý styl.

6 14.12.2015

Nedozvíte se fakticky o Gödelovi, natožpak o matematice či logice, nic zásadně jiného, než co stojí v rozličných monografiích či tematicky spřízněných sbornících. Román Grannecové ovšem ani takovou ambici nemá. Jde o poměrně dobře napsaný text, v němž se proplétají dvě linie nahlížející mužský svět vědy z pohledu dvou dosti různých žen - paní Gödelové a Anny, zaměstnankyně IAS, jejíž mise spočívá v tom, že má přesvědčit starou paní Gödelovou vydat Kurtovu pozůstalost do archivu věhlasného institutu. I když se mi významové spojení linií zdá trochu návodně vystavěné (hodnotu člověka nelze posuzovat tak, že je pro jiné prostředkem k jejich účelu), románu nelze upřít kvality spočívající v netriviálním uchopením tématu a pozoruhodném vhledu - autorka v širším kontextu rozprostřené studium zjevně neopomenula a na knize je navíc znát, že ji psala z osobním zaujetím, ne coby nějaký pragmatický projekt, na kterém by se chtěla umělecky zviditelnit. To, zda může kniha pomoci stavět most mezi humanitně a exaktně orientovanou společností, jak autorka naznačuje v jednom z rozhovorů, zůstává otevřenou otázkou. Fakt je, že oproti jiným beletristicky či třeba filmově zpracovaným životům "vědců" na mě Bohyně působila vesměs autentičtěji, ponořeněji a tudíž i zajímavěji, než jaká je obvyklá norma. Pro ukotvení: kdybych ji například srovnal s tím příšerným filmem Kód enigmy (The Imitation Game) o Gödelově současníkovi Alanu Turingovi, tak by to Bohyně vyhrála na celé čáře.

6 10.06.2015

Gaston Bachelard v knize Nový duch vědy popisuje, kterak se vědecká imaginace, jež hrála roli v mnoha revolučních objevech, stává ve dvacátém století mnohdy zavádějící, redukující a v zásadě nedostačující pro pochopení složitostí fyzikální struktury vezdejšího světa. Matematika se stává zásadní v té míře, v níž možnosti lidské představivosti selhávají. Oproti klasické představě, že na jednoduchých základních případech lze pochopit i ty složitější, se nezřídka ukazuje, že jednoduchá varianta problému je spíše speciálním, nikoli základním příkladem složitějších principů. Exemplární ukázkou je newtonovská gravitace, jež je vlastně speciálním případem složitější gravitační teorie Alberta Einsteina. Někdejší televizní scénárista, dramaturg a spisovatel Jiří Horák však jde opačným směrem: abstraktní matematické uvažování zavedlo vědce zcela na scestí a pro pochopení skutečnosti je zásadní vhled a představivost. Zdá se, že té měl autor na rozdávání. Kdyby ještě žil Vladimír Borecký a chtěl by napsat pokračování svého unikátního díla Zrcadlo obzvláštního — jakousi historiografii českého mašíblu, pak by v ní měl Jiří Horák a jeho „gravitonová“ teorie své pevné místo.

Horák cituje jen zpočátku, když se snaží nastínit, kterak je celá moderní fyzika špatně (cituje však také jiného mašíbla Arthura Bolsteina). Jakmile se však dostane k vlastnímu výkladu, opírá se již jen o svébytnou schopnost vhledu do celé problematiky, kterého prý dosahují jen jedinci nadaní dostatečnou představivostí. Pak již své odstavce začíná sebejistými větami na způsob: „Nyní již zcela jasně vidíme, že...“ A co vidíme? Heisenbergův princip neurčitosti je nesmysl — každý prvek je unikátní a má jasnou polohu i rychlost; Einstein je zcela mimo, černé díry patří do sféry sci-fi; nadsvětelná rychlost naopak jen do sci-fi nepatří; mýlil se ovšem i Sir Isaac Newton... Autor dokonce radí jeden úryvek z knihy R. Penrose a S. Hawkinga přečíst dvakrát, pomalu a nahlas, aby si čtenáři vychutnali jeho naprostou nesmyslnost.

Autorova teorie je nicméně natolik zajímavá svou nespoutanou imaginací, že by bylo škoda ji alespoň ve stručnosti nenastínit:

Základ veškerého světa jsou rotující nicoty, kolem nichž se shlukují do vířivých spirál hmotony. Tohle pak tvoří podstatu gravitonů, které jednak různým způsobem obstarávají gravitační působení a jednak vytváření veškeré prvky, energii i samotný prostor vesmíru. Rozdíl, zda graviton tvoří neviditelné částice přitažlivosti, které nejsou žádným známým způsobem měřitelné, nebo zda tvoří základní prvky hmoty, tzv. fermiony, či prvky energie, jako například fotony, je dán právě tím, jak dalece dokázala původní nicota uvnitř gravitonu uzavřít vířící hmotony, nebo naopak – jak dalece tyto hmotony nicotě unikají. Gravitony pak tvoří složité struktury gravitačních vln, jež se šíří v podobě logaritmických či Archimédových spirál. Gravitony se šíří mnohonásobně rychleji než světlo, jelikož vytváří samotný prostor (proto musí být všude první, aby tam takový foton mohl teprve doletět).

Důležité je, že gravitony se nevytvářejí jen tak někde, nýbrž výhradně v centrech galaxií, hvězd či planet. A to tím způsobem, že planeta, hvězda či galaxie má jednak vlastní jádro, z nějž vystupují dvě komplementární gravitační vlny (prý na způsob symbolu jin a jang) nabyvší tvaru kulové plochy, která tvoří gravitaci objektu – v případě Země pak působící na své „obyvatele“. To je také jediný případ, kde platí klasická Newtonova gravitace. Druhá, kvalitativně odlišná gravitační vlna totiž vzniká díky dvěma ohniskám — gravitačnímu centru samotného objektu a pak tzv. barycentru (což je společné centrum tělesa a jeho družice — např. Země a Měsíce). Právě mezi gravitačním středem objektu a barycentrem vzniká gravitační vlna, která se spirálovitě (logaritmická spirála) šíří a „ovládá“ danou družici, tedy způsobuje, že tato družice obíhá. Každé takové kosmické těleso a jeho družice má takovou jednu speciální gravitační vlnu, kterým tuto družici udržuje na její oběžné dráze: Země-Měsíc, Slunce-Země, střed galaxie Mléčné dráhy-Slunce atd.

Těmito speciálními gravitačními vlnami se šíří gravitony z jednoho vesmírného tělesa do druhého. Co se s nimi ale děje? K čemu například Měsíc potřebuje ze Země odebírat tolik gravitonů? Vždyť se tím jeho gravitace neustále zvyšuje. Odpovědí jsou pak případy zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Jestliže je totiž Země, Měsíc a Slunce v jedné přímce, pak oblast, na níž vrhá na Zemi Měsíc svůj stín, mění svoji gravitaci — ano, je s podivem, že na to doposud žádný fyzik nepřišel (prý důkaz, že žádný ze současných fyziků není dostatečně velký duchem, aby si dal věci patřičně dohromady). Na tuto oblast totiž v takové chvíli nepůsobí jen normální gravitace Slunce, ale ještě další, speciální gravitace Slunce, která je zesílená o gravitaci Měsíce. Takto zesílená gravitační vlna odebírá z místa stínu větší než obvyklé množství gravitonů a přenáší je právě do centra Měsíce. V případě opačném, kdy je mezi Sluncem a Měsícem v jedné linii Země, působí ještě silnější gravitační vlna Slunce zesílená o gravitaci Země na Měsíc a tyto gravitony mu zase sebere, čímž jej stabilizuje v jeho oběžné dráze. Takto se pak analogicky děje i ve všech dalších koutech nezměrného vesmíru.

6 13.03.2015

Knihu uvozuje předmluva Milana Nakonečného, který ji zařazuje do širšího kontextu, a původní předmluva Fausta Antoniniho, jež působí až vypjatě tradicionalisticky (píše také cosi o hodných chlapcích, které italské dívky nechtějí, jelikož podléhají dekadentním vlivům současnosti a pálí za gaunery).

Samotný rozsáhlý Evolův text je velmi erudovaným výkladem mystérií spojujících sexuální zkušenost se stavem osvícení a dosažení původní božské Jednoty. Autor podrobně popisuje erotická mystéria a praktiky rozličných kultur, oblastí a časů: antického Řecka, Indie, Číny, arabských zemí, Egypta, mystéria semitská (kabala), křesťanská aj. Zabývá se také příklady a výklady krásné literatury (d´Annunzio, Baudelaire, Meyrink, Novalis, Dante, Lawrence). Centrálním tématem mýtů je reintegrace původní dokonalé Jednoty rozpadlé mezi dva komplementární prvky: mužské a ženské pohlaví, jin a jang, Šiva a Šakti atd. V mystériích pak jde o cestu zpět – opětovné dosažení dokonalého celku rozumu a tvořivé moudrosti, logu a přírody, které se coby jeden z centrálních symbolů prezentuje jako androgyn. Sex a erós v Evolově pojetí nejsou pouhým nástrojem k rozmnožování, jak jej pojímal kupříkladu Artur Schopenhauer či darwinisté, ani prostředkem výhradně fyzické rozkoše, jak je vnímán především současnou liberální společností Západu. Ale ani fyzična zbavená symbolika mystérií čistě duchovních, v nichž se erós transformuje v asexuální estetický cit. Evola se polemicky staví proti každému, kdo svým výkladem redukuje nábožensko-fyzickou komplexnost jedinečnosti pohlavního spojení – nejvíce to nejspíše schytává psychoanalýza a dle autora falešné interpretace Freuda, Junga a Reicha. Jisté kritice za prvky falše, nesprávného pochopení podstaty a snahy o šokantnost či senzačnost ale neujdou ani esoterici Aleister Crowley a Marie de Naglowska. Jména, která naopak pozitivně utváří background autorova světonázoru, jsou Otto Weininger a jeho slavný spis Pohlaví a charakter (který tolik ovlivnil mladého Wittgensteina), Mircea Eliade, O. Spengler, jistým způsobem také Ludwig Klages a především esoterik a filozof René Guénon.

Sex je pro autora posvátným spojením s bohatým kulturním archetypálně-symbolickým významem, jež umožňuje zasvěcenému dosáhnout božské podstaty a nesmrtelnosti – je ovšem zároveň velmi nebezpečným podnikem pro ty, kteří neví, s čím si zahrávají: k tomu autor uvádí svoji slavnou metaforu „jezdit na tygru“ – pokud se udržíte na hřbetě, využíváte jeho dvojznačný (oživující i temně destruktivní) potenciál, pokud vás tygr shodí, jste vláčen v závislosti na drásavých mukách chtíče a šílenství (není zřejmě bez zajímavosti, že řada lidí, s nimiž šelma Crowley obcoval, údajně zešílela).

Kniha je díky rozhledu a akribii autora z mnoha hledisek dosti zajímavá a podnětná. Evola však svou povahu a poněkud skřípavě tradicionalistické názory možná lépe vyjevuje v sérii vybraných článků z období 1951 až 1971, jež tvoří posledních cca 30 stran. V nich ukazuje svou averzi vůči homosexuálům (u těch, kteří mají homosexuální sklony vrozené díky nedostatečné rozlišenosti během pohlavní diferenciace, dokonce zmiňuje potenciální vhodnost odluky v ghetu; ty ostatní – mužné a pohlavně rozlišené - pak nechápe a předpokládá, že jde o projev kulturního úpadku), katolické církvi i moderním dívkám – především tedy Italkám. Ty jej nadmíru provokovaly svým vyzývavým oděvem a měšťáckou morálkou, s níž chápaly sex coby prostředek společenského růstu. Intenzivní jsou invektivy vůči ženám, které se producírují v bikinách, minisukních, jež chtějí přitahovat pozornost, ale přitom jsou to netýkavky (sic), přičemž prý, „kdyby sexuální povolnost těchto samic odpovídala jejich vyzývavosti, všechna města by se proměnila v pořádné bordely“. Těžko říci, nakolik v tom hrál roli fakt, že Evola na konci války ochrnul díky střepině granátu od pasu dolů...

Pro ideovou kompenzaci pak lze zájemcům doporučit kombinovanou četbu se spiskem Autosexualismus a psychoerotismus Bohuslava Brouka, který byl Evolovým protikladem: psychoanalytik a levicový intelektuál, jehož ideálním společenstvím osvobozené fyzické rozkoše by byl svět, kde všichni beze studu ipsují, exhibují a vzájemně se svádí.

6 10.03.2015

Knize Jak číst romány jako profesor předcházela z pera téhož autora kniha podobného ražení Jak číst literaturu jako profesor. Snad se tedy dočkáme i dalších návodů, jak dělat různé věci (kupříkladu luštit křížovky či vařit) jako profesor. Případně i z hlediska jiné akademické pozice: Jak sbírat houby jako docent; Jak řídit automobil jako doktor apod. Nicméně přesto:

Thomas Foster klame tělem. Pochopitelně tělem svého textu. Omlouvá se čtenáři za to, že jej vůbec obtěžuje s nějakými pojmy (kupříkladu za pojem „motiv“) a místy až nepříjemně podbízivým způsobem familierního staršího kamaráda spíše povrchově rozprostírá základní náhledy přemýšlení o beletrii, přičemž se neustále ohání knihami autorů jako jsou Joyce, Woolfová, Barthes, Faulkner, Nabokov, Fowles, Barnes aj. Sám si zřejmě není jistý, jaký je jeho cílový čtenář: někdo, kdo literaturu sice čte a trochu se o ní zajímá, ale nechce být obtěžován literárně vědnou komplikovaností?, nebo ten, kdo obtěžován být chce, ale pouze light verzí na způsob letem světem?, nebo snad dokonce začínající spisovatel? Foster, jenž se specializuje (nejen) na přednášky o literární moderně a postmoderně (především v angloamerickém lit. kontextu) má zkušenosti také z lekcí tvůrčího psaní. Proto se nejspíše obrací na své čtenáře jako na heterogenní masu zvědavých laiků s různými ambicemi, autorské nevyjímaje. Jeho snaha ukazovat sám sebe jako „normálního průměrného týpka“, který toho akorát víc přečetl, ale jinak v ničem moc nevyniká, a zároveň jako zapáleného obdivovatele Jamese Joyce, který se pyšní tím, že má rád jeho Finnegans Wake, působí poněkud křečovitě. Ostatně jako jakýkoli odborník, který by se během výkladu sveřepě tvářil, že neumí do pěti napočítat. Ale zřejmě tomu tak tenhle druh literatury chce.

Nakladatelství Host vydává kromě své řady Teoretická knihovna a dalších odborných titulů také spíše lidovější texty o literatuře (nedávno kupříkladu také bestseller Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, který sice čtenářům příliš neumožní to, co slibuje, zato zajímavě vypovídá o francouzském literárním kontextu), kam spadá také Fosterova práce. Nuže, pro koho je tedy nejspíše „profesorská“ kniha určena? Pro všechny, kteří rádi čtou především beletrii a rádi by si v kritickém přístupu udělali alespoň nějaký základní přehled, jejž jim zřejmě nebyla schopna poskytnout základní či střední škola. Rovněž pak může pomoci utvořit si základní rámec přemýšlení o textech řadě zapálených blogerů a jiných amatérských kritiků-začátečníků, kteří chtějí o literatuře napsat i něco víc, než o čem kniha byla a jak moc se jim líbila či nelíbila. Méně přínosná už bude těm, kteří čekají jakýkoli hlubší náhled (přestože Foster často a rád bruslí na ledě relativistických postmoderních tezí, pohříchu zůstává důsledně povrchní), či těm, kteří jsou s literární historií a teorií již v zásadě obeznámeni. 3* dávám vzhledem k tomu, že kniha svoji misi šíření slova a písma víceméně obstojně plní.

6 04.06.2014

McCarthy už ve své prvotině ukazuje, že je skutečným mistrem. Text je sice méně čtivý a nerozvíjí příběh, na jaký jsou čtenáři patrně zvyklí z jeho pozdějších knih, především z jeho populárnější a přístupnější "hraniční" trilogie a románu Cesta, ale zato to dohání úžasnými popisy, zaměřenými na detail, které pro mě rozhodně nebyly nudné, a metaforickou vynalézavostí. Román je percepčně obtížnější, ale domnívám se, že není po formální stránce samoúčelem, tedy v tom smyslu, že by formální hutností zakrýval jiné spisovatelské nedostatky nebo absenci výraznějšího tématu. Ve Strážci sadu se ukazují nejen autorovy později k dokonalosti rozpracované postupy, ale i charakteristická symbolika a jakýsi "mccarthyovský světonázor". Ve srovnáním s jeho pozdějšími díly jistě nejde o vrchol ani o "bezesporu geniální dílo", ale autorovu genialitu kniha poměrně sebejistě zjevuje.

Poznámka k jedné zdejší čtenářské reakci: Co se týče doslovu, nemyslím si, že by v něm Alena Dvořáková čtenáři své interpretační stanoviska vnucovala jako "správný" návod ke čtení. Naopak jsem jej vnímal jako velmi chytrou a podnětnou analýzu a výklad v širším, ale konzistentním rámci, který je tudíž zcela oprávněný.

Více v recenzi:
http://www.knihozrout.cz/blog/cormac-mccarthy-zivot-jako-smrtelna-choroba_b4.htm

6 19.08.2012

Patrně jedna z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších moderních sci-fi. Troufám si tvrdit, že Stephensonův Anatém se dočká statusu klasického díla žánru. Autor zde v mnohém překonává svoji předchozí tvorbu, jak tematicky tak schopností vystavět příběh. Navíc tentokrát jde o kvalitní český překlad Petra Kotrleho, takže podobné překladatelské katastrofy vydavatelství Talpress, jako byla ta v případě Rtuti, se bát nemusíte. I když upozorňuji, že ani tentokrát není tento český vydavatel bez viny: na každém vyobrazení (asi až na jednu výjimku), které v knize najdete, se jakýmsi tiskovým nedopatřením dostala zkratka FPO. Jest se obávati, že jde o tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/For_position_only . Nápis je vždy uprostřed obrázku a poměrně velkým fontem.

Jinak tahle kniha na mě působila pozvolna. Tím chci říct, že jsem se přibližně každých sto stránek blížil víc a více nadšení, které kulminovalo někde kolem str. 500 (z celkových 726 stran textu i s výkladovým slovníkem pro orientaci ve fikčním světě a přílohami). Doporučuji Anatém doplnit čtením Grega Egana, zejména jeho románem Karanténa.

6 27.06.2012

Nejvtipnější text, jaký jsem četl. Aluzivní struktura knihy je místy natolik hustá, že se jí čtenář musí doslova prodírat a leckterá pasáž může svou hypertrofovanou duchaplností někoho utýrat k smrti. Tohle není zábavná literatura, pane Jamek, tohle jsou galeje!

6 01.12.2011

Ne všechno, co Byung-Chul Han tvrdí, jsou nesmysly (např. interpretace Trierovy Melancholie je dost zajímavá), ale většina ano. Ovšem i relevantní postřehy, které autor průběžně trousí, jsou zasazeny do demagogické kostry.

Byung-Chul Han v souladu se svým zjednodušeným nazíráním skutečnosti nemyslí dialekticky. Stanoví si abstraktní pojem “negativity”, jemuž nasází atributy, které jej rajcují, pak stanoví nepřítele: stejně abstraktní “pozitivitu”, kterou může krmit v podstatě libovolným obsahem toho, co jej naopak irituje, a tím to hasne. Žádný další krok, který by ukázal, že na vyšší rovině jsou věci komplikovanější, že rozpory lze nahlížet diferencovaněji a že existuje souladná pozice. Je to zkrátka špatný filozof (nebo dobrý manipulátor, jak se to vezme), jelikož je neschopen myslet. Respektive opravdu myslet, tedy skutečně zajímavě, do hloubky. Což je trochu překvapivé, vzhledem k tomu, jak se v knize myšlení zastává. Ostatně se celý jeho diskurz podezřele podobá konspiračním narativům, které také ukazují na jednoho nepřítele, vyprsknou patřičně zjednodušené vztahy, moc se neserou s tím, aby to všechno bylo konzistentní, a vypustí to ven mezi lidi. Jediný rozdíl je ten, že Byung-Chul Han je vzdělanější a tudíž cílí na jiné publikum, než je v tomhle ohledu obvyklé. Ovšem: o to větší fuj.

Pojmy používá dost povrchně a zmateně. Je to taková pop filozofie, která má za úkol inteligentní čtenáře (nebo čtenáře, kteří se považují za inteligentní) ubít opakováním několika jednoduchých názorů ad nauseam. Autor dost radikální teze staví především na svých pocitech (typické je použití argumentačních konstrukcí jako “Slýcháme také stesky, že…”), přičemž se je nepokouší nijak rozvést, odůvodnit, zasadit do širšího a třebas i věcnějšího kontextu nebo nedej bože důsledněji analyzovat – jeho základní rétorickou figurou je totiž opakování. Pojmy přitom používá natolik vágně, aby jimi mohl své podezřelé teze vystýlat – staví si takové intelektuální matrace, na kterých pak jak dítě poskakuje a zkouší, co to dá, než to pod ním praskne. To celé zřejmě v duchu, že myšlení je narativní a tudíž nevychází z informací, respektive z dat, které totiž umožňují pouze aditivní kalkulaci vývoje. Byung-Chul tudíž vezme (často dost neústrojně) prostě to, co se mu hodí do krámu – tuhle napíše, že Carl Schmitt by kritizoval Facebook, protože člověk může mít nanejvýš jednoho přítele i nepřítele. Celou dobu točí o tom, že situace je nevídaná, věci nabraly zcela nových konsekvencí, máme tady přemíru informací, pozitivitu všude, samé lajky atd. Není se čemu vymezit, všude hledáme “stejné”, nikde žádné “radikálně jiné”, jen “vystavování” a “narcismus”, který teda občas popisuje jako hraniční poruchu osobnosti, ale to nevadí. Protože ono to tady prý bylo už za Rousseaua. Pěkné. A jak to teda souvisí? Jak se to propojuje? To je asi buřt, hlavně že se zaplní stránky, protože opakovat těch několik hypotéz bez ničeho dalšího furt dokola taky není žádná sranda. Jsme pány i raby, nikde žádná vnější moc, vlastně to vůbec není mocenská hra – foucaultovský diskurz se proměnil v něco zcela nového. Najs. Ale nějak se zapomnělo dát to do souladu s kapitolou na konci, kde autor píše ve stejném aranžmá o psychomoci, která nás ovládá – takže jak je to s tou mocí? Je vnější, nebo vnitřní? Je vůbec, nebo není? Tedy je vlastně “pozitivní”, nebo “negativní”? Nevíme. Nejspíše je i není, ovládá nás zvnějšku, protože jak si jinak vysvětlit tu mediálně zmanipulovanou masu (no? jak si to vysvětlit? co?), ale zároveň jaksi i zevnitř, protože už tady máme tu pěknou figuru pána a raba v jednom, člověka nesvobodného, co si to neuvědomuje, protože je v dobrovolném kalupu a hlavu má v pejru (respektive v pornu), takže to prostě necháme tak. Náznaky dialektiky by tady tedy byly, ale kdo se s tím má srát, že. Stejně by to cílový čtenář nepobral, nebo mu to takhle prostě stačí. Koneckonců, myšlení nemá stavět na datech, ale na negativitě a na narativu, a to už tady tak nějak máme. Pornografie je antikulturní, protože nic nesděluje, její obrazy nic neskrývají a tudíž je není možno vůbec ani číst (OK, boomer, porn studies dostávají pěkně na prdel! A to ještě ani pořádně nezačaly…). Jinak teda lacanovské symbolično je virtualita, která je nekonečně transparentní, a reálno je fyzický, prý neprůhledný svět – no ty vole, to jsem rád, že to vím, protože tuhle mě vyděsil Max Tegmark s tím, že celé univerzum je výsledek matematického výpočtu zažívaný vnitřními pozorovateli jako “skutečnost” (Tegmark je určitě na zlé straně pozitivity, ale stejně) – až se za pár desítek let někteří z nás ponoříme do digitální, simulované reality, lacanovské reálno bude mít tudíž zcela po ptákách a můžeme na něj zapomenout – budeme průhlední jak éter, nebudeme myslet, jen počítat, a budeme se vzájemně vystavovat až do skonání narcistního světa.

Až na těch pár podnětných postřehů, které musí člověk dolovat, je to jedna velká do sebe zahleděná marnost. Měl raději zůstat u té metalurgie.

Tak si říkám, jestli tahle Vyhořelá společnost není taky jenom takové prázdné simulakrum, prostě jen další variace na populární téma “vzdělanci proti digitalizaci”, které prostě má u jisté sorty konzervativců svoje odbytiště a u nějž mám podezření, jestli už je dávno nepíše nějaká patřičnými pojmy nabrífovaná umělá inteligence, aby uspokojila poptávku vyprahlých apokalyptiků. Ostatně celou tu technofobní hysterii dostatečně vystihuje verš mašíbloidního básníka Václava Plumplovského: “V dálce slyšet mamuta, pozor, jedou auta!”

A s tím Heideggerovým rolníkem, jehož ruka myslí, protože nešmejdí po displeji, nýbrž drží hrábě, ať mi políbí prdel. Opravdu: v některých chvílích se ty jeho cancy nedají číst s chladnou hlavou.
Pokud někdo chce lepší analýzu narcismu západní společnosti, doporučuju spíše (dnes již klasickou) knihu Kultura narcismu Christophera Lasche.

5 15.09.2021

Temné léto, ač se rozhodně nejedná o autorův nejlepší román, je ve srovnání s přeceňovaným Kingem (TO) mnohem lepší knihou: chytřejší, konzistentnější, lépe fungující na vytyčených rovinách vyprávění.

5 10.02.2019

Palahniuk správně pochopil, že se stal parodií sebe sama, která se hroutí ze svých zvyšujících se nároků uspokojit očekávání fanoušků. Takže se do toho pořádně opřel a stvořil groteskní lunapark vtipně variující své omšelé spisovatelské nástroje. Zřejmě snaha o osvobození - místo anarchistického poselství pro romantické nihilisty je tady muž z Acapulca. Palec nahoru.

5 09.08.2018

Esej konzervativního myslitele, v níž se její autor dopouští chyby apriorního stanovení toho, co dokazuje. Autor kritizuje sociální stát švédského střihu, jelikož zabraňuje dosahovat občanům “hlubokého uspokojení”. Zabraňuje jim to z toho důvodu, že toto naplnění dle Murraye čerpá ze čtyř zdrojů, kterými jsou víra, povolání, rodina a společenství. Pokud sociální stát přebírá určitý díl z role některé z těchto institucí, pak tím tato instituce vadne a občan z ní nemůže čerpat, díky čemuž upadá jeho vitalita a pocit životního štěstí a naplnění.

Není jasné, jaký je pro autora přesně rozdíl mezi rodinou a společenstvím, jelikož u rodiny zřejmě nejde jen o zajištění reprodukce, ale také o vazby mezi členy. Tyto vazby jsou ovšem také důležité v rámci společenství, tudíž se rodina a společenství coby smysluplné zdroje hlubokého uspokojení (dále jen HU) překrývají. Naopak povolání je kategorie až příliš široká, jelikož dle autora zahrnuje nejen práci, ale také záliby či například uměleckou tvorbu. První vážné chyby se autor dopouští tehdy, když tvrdí, že společenství a rodina mají přirozený původ, zatímco stát přirozený původ nemá. Jenže nevysvětluje rozdíly. Stát je svého druhu společenství. Pakliže jde o míru organizovanosti, pak je otázka, zda společenství či dokonce rodina, v níž hrají roli autority stanovující zákony, které ubírají jednotlivcům jejich svobodu v rozhodování a životnímu směřování, respektive že toto rozhodování přebírají z jedince na sebe, nemohou být stejně škodlivé, jako je pro autora sociální stát. Autoritativní a rozhodovací role státu by se tak jen posouvala na nižší úroveň, ale k jedinci by se přes rigidní společenství nebo rodinu stejně nedostala. Ten pak může v důsledku omezení rodinou či společenstvím stejně tak trpět neschopností dosáhnout HU.

S tím se pojí i to, že autor ve svém velebení role společenství a rodiny zcela opomíjí jejich potenciální negativní stránku, která může jedince svazovat a zabraňovat mu ve svobodné a kreativní činnosti a naplnění. Např. konzervativní rodina či společenství může takto omezovat ženy na historicky dané role. Sociální stát a jeho emancipační potenciál se zde zcela opomíjí.

Další problematický bod je samotný koncept HU, kterým autor nahrazuje rovněž problematický pojem štěstí. Murray až příliš nekriticky spojuje HU s prací pro společnost, s vysokou morálkou a individuální zodpovědností za společnost i prostředí. Kdyby vycházel z toho, že víra, rodina, práce a společenství jsou základní pilíře pro rozvíjení společnosti, nikoli jednotlivce, čemuž je třeba individualitu naopak podřídit, pak by to dávalo lepší smysl. Jenže tím by se dostal do oblasti totalitně-levicového smýšlení, které je pochopitelně jeho pravicovému chápání, v jehož středu je svobodné dosahování osobního štěstí, odporné. Tím ovšem přehlíží zásadní nekonzistenci, jelikož mezi tím, co je dobré pro společnost, a individuálnímu HU ze smysluplně naplněného života, nemusí být nutně pozitivní vztah. Pro mocensky myslícího člověka může být uspokojivým naplněním životního běhu maximalizace míry a rozsahu, v jakých ovládá a využívá ostatní, či v jakých shromažďuje moc a movitosti. Murray ve své argumentaci v podstatě automaticky počítá s tím, že HU v rámci smysluplného naplnění života je mít děti, vychovávat je, pěstovat přátelské vztahy a co nejusilovněji budovat osobní blahobyt v korespondenci s blahobytem celé společnosti, spolu s pěstováním a předáváním zodpovědnosti za naplňování těchto cílů. Ten, kdo se tomu vymyká, v autorových očích dosáhnout HU nechce. Čili se jedná o tautologii, jelikož se zde dokazuje, že rodina, společenství, povolání a víra jsou základní pilíře pro budování rodiny, společenství, povolání a víry.

Druhá polovina eseje je už jen blábolení o tom, že exaktní věda v budoucnu jistě dokáže, že jeho předpoklady jsou pravdivé + povinné odkazování se na Tocquevilla.

5 11.06.2018

Pro mě velký objev, jelikož debut Toma Rachmana je bez přehánění kvalitativně na úrovni toho nejlepšího od dejme tomu Philipa Rotha. Imperfekcionisté jsou románem o fiktivním americkém deníku se sídlem v Římě. Jednotlivé kapitoly jsou povídkami týkajícími se jednotlivých postav – redaktorů, reportérů, editora, korektorky, finanční manažerky i jedné čtenářky. Jde o horizontální plán vykreslující jeden vzájemně provázaný prostor, kterým se vine vertikální linie popisující v krátkých textech historii novin. V tomto ohledu nic nového pochopitelně. Celé to na první pohled může působit příliš schematicky a vykonstruovaně, což ale vůbec neplatí. Každá postava je živoucí, skvěle vykreslená, má nějaký konflikt, který se dotýká řady dalších konfliktů, a projde nějakou proměnou, uvědoměním – stejně tak čtenář, který skrze vývoj nutně reviduje své představy. Proměny hrdinů se neodehrávají v jasně definovaném, určitém plánu – dost často jim není jasné, co vlastně zažili, co pro ně událost znamená. Často jednají v rozporu s tím, co si sami myslí, že chtějí, případně zjišťují, že jejich představy a základní předpoklady jsou mylné. Jindy to ani nejsou schopni zjistit, ale zjistí to o nich čtenář. Nejistota se ovšem netýká autorského záměru – naopak, pointy jsou sice mnohoznačné a vrstevnaté, ale nikoli nepromyšlené. Autor samozřejmě účinně využívá síť nevěrohodných vypravěčů, jejichž nevěrohodnost se zrcadlí v očích ostatních a odhaluje tak relativitu a nejistotu ohledně všeho, co si protagonisté o sobě a o okolí myslí.

5 16.05.2018