aishimizu komentáře u knih
Nesmírně mě bavily historické souvislosti v celé knize, dodalo to autentičnost celého příběhu. Skoky z první republiky do sametové revoluce mi přišly opravdu vhod a ta provázanost... Po dlouhé době mě při knize mrazilo v zádech a lezly mi slzy do očí. Pro někoho možná přeslazený konec, pro mě něco, co mě pohladilo na duši.
Díky.
Možná se někomu zdá kniha ufňukaná, ale mně se naprosto trefila do mého sentimentálního období. Naprosto rozumím cácořinému rozhodnutí odsouvat všechny negativní vzpomínky stranou... Ale ony nás stejně jednou doženou.
Po dočtení knihy cítím ve vzduchu vůni jehličí...
Za mě příběh zbytečně zdlouhavý, pořád jsem čekala na něco, co mě překvapí. Konec maličko překvapil, ale nebylo to nic, co by mě úplně vykolejilo.
Nebavilo. Příběhy jednotlivých osob v psychiatrické léčebně mě vůbec nezaujaly, jakoby všechny byly vytvořeny na společném základu. Zdálo se mi, že se odlišovaly jen drobnostmi. Samotný děj mě také nezaujal.
(SPOILER) Samozřejmě autora za jeho vytrvání 12 let se nedotknout ani kapky alkoholu obdivuju, ale čekala jsem od knihy víc. V polovině knihy jsem si už říkala "Kdy to sakra skončí?", protože to byla pořád změna zaměstnání, chlast, bedny, léčebna. Nemohla jsem ale nechat příběh nedočtenej. Trochu jsem doufala, že autor víc promítne a nastíní prostředí a chod léčebny.
Ale jo, opravdovej příběh, při kterém mi na konci přeběhl mráz po zádech.
Kniha se zajímavým tématem, jen jsem si občas říkala, zda není už příliš překombinovaná a moc dlouhá. Na konci do sebe ale vše zapadlo tak, jak mělo a celkem mě to uspokojilo.
Líbilo se mi zakomponování prvků romské kultury, setkávám se s tím v knihách stále častěji.
A taky by mě nikdy nenapadlo, že si někdy oblíbím postavu gestapáka. Ale nakonec se z něj vyklubal celkem citlivej týpek.
Silný příběh s laskavým koncem. Helena a Andula jsou skvělý, bavila jsem se.
Něžná, ale bolavá kniha. Konec mě zahřál, i když mi během celého příběhu běhal mráz po zádech.
Jen mi přišly některé části nedokončené. Spousta vedlejších pasáží byla tak dobře uvedená, čekala jsem, že na ně bude autorka navazovat celý příběh, ale zůstalo to nedotčené.
Kniha plná tajemství, o kterých se nemluví. Hlavní postava Martina mě příšerně vytáčela. Jak řekla Veronika, bejt p*čus je volba. Jeho alkoholismus, neschopnost vyjádřit své city, lhostejnost k citům ostatních. Nějak jsem se s ním nedokázala sžít a pořád jsem čekala na chvíli, kdy se změní. Ale to se úplně nestalo.
Podle mě by byl celej život jednodušší, kdyby si ho lidi nedělali zbytečně složitej.
Každopádně samotná knížka byla vážně čtivá, psaná způsobem, že se vám příběh zaryje do kůže. Za mě škoda, že autor více nerozpracovává téma sociálních služeb pro autisty. Ale pro lidi, co se s touto problematikou nedostávají tak často do styku a nebo se s ní pouze seznamují, je to fajn.
(SPOILER) Knížka samotná mě fakt bavila a slupla jsem ji jako malinu. Bavila mě Františka, její forma vyprávění, myšlenky, pohled na svět... Jen mi jí bylo strašně líto a hrozně mě mrzí, že jí rodinu, pochválení, pohlazení nahrazoval někdo jako Mirek. Mirek, kterému šlo jen o to, aby co nejvíc izoloval a ovlivňoval děti z divadelního kroužku. Protože je to tak v pořádku...
Co mě znervózňuje ještě víc, tak je zmínka, že autorka knihu psala na základě autobiografických zážitků...
(SPOILER) Postupně se propracovávám k oblibě českých autorů a příběhů z českého prostředí. Kniha přirovnávaná k dílům Kariky mě přeci nemohla minout. Musím uznat, že jsem překvapená, kniha mě vtáhla a to především i díky bohatému jazyku.
Sympatická postava hlavního hrdiny odkrývá tajemství zmizelých dětí v Orlických horách. Propojení se slovanskou mytologií bylo milé zpestření již tak čtivého příběhu. Kritizovaný konec mě osobně naopak potěšil a zahřál u srdce.
Zklamání.
Nedávno jsem četla "Houbařku", která bývá s touhle knihou porovnávána... No, nedá se to absolutně srovnat. Nedočetla jsem, i přestože jsem knize dala něco přes měsíc. Hledala jsem něco, čeho se chytnu, ale nedokázala jsem to. Třeba k ní ještě dospěju...
(SPOILER) Když jsem knihu vybírala, ani jsem netušila, že mě čeká něco nadpřirozeného a tajemného. Mohu říct, že to bylo příjemné překvapení, i když takovým tématům už příliš neholduji.
Líbilo se mi, jak autor něžně otevřel téma romské problematiky. Že vás čeká takové téma obohacené o mnoha myšlenek, které vám uvíznou v hlavě, se ale z anotace nedozvíte. Oslovilo mě, že autor do knihy zapracoval prvky romské kultury, o kterých se tolik nemluví.
Zajímavá je postava slepé sousedky a její poslání v knize. Co mě trochu znervózňovalo, tak byla přítomnost malého Vašíka. Ten musel přihlížet všemu, co se dělo. Ať se děje ve vašem životě cokoliv, vaše dítě při nesnázích neodstraníte, neschováte do bezpečí a nevyndáte, až bude líp...
Chtěla jsem dát panu spisovateli ještě jednu šanci, protože jeho série mě neuchvátily. Úplnej odvaz to nebyl, ale číst se to dalo. Líbilo se mi, jak každá povídka měla svůj styl. Jednalo se o jednoduché příběhy, ale u některých mohl autor ubrat na popisu. Jen škoda těch předvídatelných konců. Každopádně Odpad a Náušnice se mi líbily, možná právě i kvůli jejich "osobitosti".
No netuším, kdo může o knize říct, že je skvělá. Přirovnání ke Karikovi absolutně nechápu. Postavy nesympatické, navzájem se v podstatě nenáviděly, ale na chatu spolu jely, nechápu. Každej jenom fňukal a nadával na toho druhého. Páry si na sebe stěžujou a pak tvrdí, že jejich vztah je skvělej. Jak povídka z Wattpadu.
Kapitoly nesmyslně rozdělený, každá končila otazníky, na který se v podstatě nedostávala ani odpověď.
Za mě strašná nuda, ale říkala jsem si, že to vysoký hodnocení není jen tak. No, nechápu.
Moc se mi líbily myšlenky, které kniha obsahovala. Některé byly klasické klišé, ale jiné mě tak podivně zahřály. Třeba ta, že inteligence u každého klepe na dveře a když dotyčný není doma, tak prostě odejde. :)
Příběh se mi taky líbil, když se trochu poodhalila zápletka, tak jsem si řekla "Wow!". Ale nakonec se stejně cítím tak zvláštně prázdná. Něco mi tam chybělo. Nebo toho bylo naopak moc.
I přestože jsem knihu začínala číst s maličkým odporem, který ve mně započal po shlédnutí několika sérií seriálu, byla jsem při čtení knihy velice překvapená. Ano, sice je dost popisná a možná by se dala o 200 stran scvrknout, ale nebyla jsem z ní rozhodně zklamaná. Spousta postav, která mi byla v seriálu nesympatická, se mi nakonec jevila naprosto jinak. Snad mohu i říct, že tyto postavy řadím teď mezi své oblíbené. Uvidíme, co přinesou následující díly.
Asi bych snesla o něco víc popisu afrického prostředí, zvyků, tradic i samotných postav. To ale nemění nic na tom, že jsem příběh plný ztrát nehltala od začátku až do konce.
"Zatímco zvířata o svůj život nejvíc bojují, když jsou napadena, člověk ty nejtěžší zápasy často vede ve chvíli, kdy se zrovna neděje vůbec nic."
Při čtení jsem častokrát měla pocit, jako bych knihu psala já. Kniha je plná existenciálních otázek a problémů, na které si stejně musíme najít odpověď jenom my sami. Věřím, že jsem ji nečetla poprvé a naposledy, protože už teď se těším, až ji za nějakou dobu znovu otevřu.