alef komentáře u knih

KDYBY OGDEN UMĚL ČESKY,
tak třeba ta o termitovi by vypadala úplně stejně hezky,
i v češtině, krásně ztřeštěně,
nonsensově praštěně :-) ___

„Praotec termit se zavrtal do prken
a našel pamlsek pod jejich povrchem.
Jinak by dneska sestřenka Madla
podlahou v předsíni nepropadla.“

Nemůžu říct, že bych Ogdenově poezii přímo propadla,
ale musím přiznat, že ta zvláštní hra fantazie na úrodnou půdu přeci jen dopadla.
Nonsensové jazykové hrátky, jež zdály se mi zpočátku značně nelogické,
po druhém čtení, přeci jen, usoudila jsem, že jsou až harmonicky poetické.
Absurdita není nesmyslnost,
totiž, když se dobře podíváte, uvidíte grotesknost a hravost.
Skrytý smysl nesmyslu mě baví,
a tak přeji Ogdenovi a jeho rýmům pevné zdraví.
Pod podlahu, aby nezapadly,
nezbyly z nich jen cucky, hadry.
Byla by to opravdu škoda,
mezi Ogdenovými rýmy totiž panuje pravá svoboda slova.

74 27.02.2024

"... cítí - ale nepřemýšlí o tom -, že tahle vzpomínka na jeho zesnulou ženu - jak se od něj v laciném hotelovém pokoji v Eastbourne vzdalovala oblakem cigaretového dýmu - mu už navždycky utkví v paměti. Bude jako ochranný závoj viset před všemi ostatními vzpomínkami jako ta nejšťastnější z nich a bude ho chránit před různými zapeklitými otázkami, jako třeba jak se to kurva mohlo takhle zvrtnout."

Svět Nicka Cavea není pro mě. Zkusila jsem to podruhé (poprvé s A uzřela oslice anděla) a znovu se ubezpečila, že interpretovat Cavevův negativní svět, je pro mě fakt těžké. Pokřivený svět Zajdy Munroa (je podobně beznadějný, jako ten Euchridův v oslici), je světem plným bahna (je v něm spousta chlastu, drog a taky laciného sexu), a nejhorší na tom je, že oba (ten Euchridův zrovna tak jako Zajdův) jsou, taky, součástí světa nášeho (zrovna tak, jako třeba ten můj, nebo váš), a možná jsou běžnější, než jsem ochotná i jen uvažovat. Je to totiž dokonale vulgární svět a mě se v něm nelíbilo. Přesto jsem tentokrát vytrvala až do konce (na rozdíl od té klaustrofóbie, která mě pohltila v oslici a donutila vzdát se). Možná jsem tak díky tomu přeci jen o Caveovi a jeho světech něco pochopila ... za totální absenci emocí, za naprosté ignorantství a za plochost charakteru Zajdy, Cave přeci jen něco ukryl a najít to, byl důvod, proč jsem dočetla, a proč jsem tu cestu se Zajdou (jeho jednosměrně nastavenou myslí směrem na alkohol, drogy a sex - viz. výše) a malým Zajdulkou (s jeho, navzdory všemu nadprůměrně inteligentní myslí zahleděnou do encyklopedií)absolvovala.
Příběh je členěný do krátkých kapitol, což mi vyhovovalo, četla jsem pomalu, nejsem žádný puritán, vulgární výrazy ani erotika na hranici (tady spíš za hranicí) porna mi nevadí, jenže Cavevův jazykový projev je na nich vyloženě postavený, je pro text určující a to mně prostě nesedlo, jen sem tam se objevila jiskřička ... naděje /v tom opravdu putování Zajdy se Zajďulkou připomíná legendární příběh putování otce a syna z Cesty/ a hledat tyhle střípky, v proudu bahna, to bylo docela zajímavé ...

"Takže co budeme dělat tati? zeptá se Zajda junior.
Takže ty musíš mít něco, co si myslej, že potřebujou, to je základ.
A co to je?
Naděje, víš? Sen. Musíš jim prodat sen."

Naděje je tu ovšem schovaná jen v prchavých, předem ztracených snech, které už nikdy nemají být znovu objeveny ... protože v tomhle příběhu, se sny neplní, naděje vyšumí a zůstane ... jen čistý smutek!

"Má pocit, jako kdyby mu někdo přestřihl šňurku a on se vznášel kdesi mimo cokoliv, co jen vzdáleně připomíná realitu, a nemá žádnou nápovědu nebo nápad nebo povědomí o tom, co si teď počne..."

74 29.11.2020

„... je nesmysl chtít po spisovateli, aby psal o sobě, že je to něco podobného, jako kdybychom požádali vlaštovku, aby létala. Vždyť spisovatel nepíše o nikom jiném než o sobě a každá postava, kterou stvořil, je nahlížena jeho vlastním vnitřním zrakem a nese v sobě črty, jež autor vypozoroval na některé z přečetných faset své vlastní duše.“

Muselo to být moc pěkné, i když to nebylo večer a nebylo to u krbu, nýbrž u vína, ale hlavně v přítomnosti blízké osoby, se kterou jste evidentně rádi. Myslím, že si to oba užili :-).
Tak na mě působila knížka – společné dílo otce a syna Neffových, kde tatínek vyprávěl a syn zapisoval a opatřoval poznámkami. Z jejich společného úsilí – velmi osobitého mixu Vladimírova vyprávění a Ondřejových vzpomínek a komentů se tak zrodila zajímavá kronika jedné zajímavé a nejen umělecky nadané rodiny.
Je to moc příjemné čtení, takové, jako kdybyste tam seděli s nimi, před sebou taky dvojku bílého a tiše se zájmem poslouchali jejich rozhovor, do kterého nezasahujete, ani nijak jinak nevyrušujete, protože jejich vyprávění vás zaujalo a vy si přejete jen, aby vám z něj neuteklo ani slovo, protože ten rozhovor otce a syna stojí za to!
Pohybuje se někde na hranici debaty o rodinných záležitostech a debaty profesní (spisovatelské, kde se docela dost třeba prozrazuje o tvůrčích metodách, zvlášť Vladimíra), a kdy oba jedou na stejné vlně … prostě, mají si co říct :-).
Takže, řeč je třeba o tom, co všechno může zakalit vztahy rodičů a dětí (vzpomínka Vladimíra na svou matku)…
„Jednou mě maminka vzbudila. Nechal jsem v koupelně na zemi ručník, takže mě donutila vstát, jít do koupelny a ručník zvednout. A pak už jsem ručník házel na zem úmyslně, ze vzdoru, a v noci čekal s očima upřenýma na černý strop, kdy mě přijde vzbudit.“

Mezi řečí taky přijde na přetřes doba, kdy Neff starší psal svou známou pentalogii Sňatky z rozumu …
„Vždycky trval (otec) na tom, že řešení příběhu musí být jednoduché, a tudíž elegantní, jenže hledání elegantního řešení ho stálo nesmírné úsilí. (…) Dobře si vzpomínám, jak ji (pentalogii) v šestapadesátém roce začal psát. Román Sňatky z rozumu začínal v roce 1891, v době Jubilejní výstavy v Praze. Na scéně už byl Martin Nedobyl, starý, umírající muž obklopený rodinou, která se těšila, až hlava rodiny zemře a nechá po sobě dědictví. To ale nebyl nějaký náčrtek, synopse poznamenaná pár slovy na rubu jídelního lístku. To byly skutečné úvodní kapitoly románu o rozsahu snad sto dvaceti stran! Táta psal a psal, jenže mu to připadalo klopotné, bez vtipu a bez jiskry. Po několika měsících práce hodil rukopis do kamen a začal znovu, vrátil se o půl lidského věku zpátky, vytvořil postavu Valentiny (předlohou mu byla samozřejmě máma) a jako protiklad jí uvedl Lízu, zkrátka začal psát Sňatky z rozumu, tak jak je znají čtenáři i televizní diváci.“

A je toho samozřejmě mnohem, mnohem víc. Celé to rodinné vyprávění Ondřej poskládal do knižní podoby s náležitou pečlivostí, je totiž na něm vidět, že to pro něj byla … srdeční záležitost.

„Kráčeli jsme Žižkovem a on pózoval a hrál cicerona, který ukazuje tam, ukazuje onam…
Čtenáře by asi překvapil slovní doprovod těch vážných gest.
„Nuže, vážení čtenáři, kráčíme ulicí, o níž nevím, jak se jmenuje. V tomto domě, postaveném v roce, který neznám, se jistě někdo narodil, ale nevím, kdo to byl.“
Byla to tedy všechno mystifikace, podvod? Naprosto ne. Bylo to umění mistrné orientace v pramenech, kde po delším či kratším pátrání, zpravidla však delším, nalezl podnět, který mu umožnil vytvořit onu základní kostru příběhu, jež bude jednoduchá a elegantní, a tudíž i přesvědčivá.“

PS: Protože tohle vyprávění je rodinné, nemalou úlohu v něm má i máma, která sice není spisovatelkou, ale svou významnou poradní roli v tvůrčím procesu /ostatně jako ve všech rodinných procesech/ samozřejmě sehrává :-) …

„… jednoho večera, po předčítání, se ho máma zeptala:
„Poslyš, řekni mi, co vlastně ten Kukaň chce?“
Táta se naježil, protože tušil, že bude následovat hádka.
„Co by měl chtít? Chce být čestný, neústupný, přímočarý…“
„To už je,“ pravila maminka. „Jenže pořád nevím, co chce.“
Hádka vskutku následovala. Táta dal zaznít svému hlasu. Dovedl hřímavě burácet a toho večera své dovednosti plně využil. V následujících dnech nenapsal nic, s mámou nemluvil, zasmušile seděl v křesle a četl Alfred Hitchcock’s Mystery Magazine. Když se uklidnil a byl schopen komunikace, řekl mi:
„Víš, že máma měla pravdu? Postava musí něco chtít. Někdo chce auto, někdo se chce proslavit, někdo se chce vyspat se sousedovou manželkou: tohleto všechno je správné chtění, ze kterého vzniká drama. Jenže co je to za chtění – být čestný? To není chtění, to je blbost,“ ukončil své teoretizující expozé.“

PS2: Souhlasím s "tatopulos" níže - úžasné ilustrace Kamila Lhotáka jsou knížce opravdu jako šité na míru!
PS3: Nevíte, kde by ještě prodávali ty zázračné Morrisonovy pilulky? Já bych si je hned běžela koupit! Letos by byly velmi aktuální! :-)

74 15.10.2020

„Většina z nás nežije ve světě živé přírody, která má svůj vlastní život a řád. Žijeme ve světě umělých věcí, v betonových kobkách vybavených výplody lidského umu, které nemají jiný smysl a hodnotu, než aby sloužily člověku.“

„Tam, kde se věci jeví jako bezduché, zvířata jako věci, Bůh jako iluze a člověk jako jediný subjekt, tam zcela pochopitelně vzniká i představa, že člověk je jediným zdrojem všeho smyslu a hodnoty.“

Člověk se stal pánem svého světa … a v tom smyslu samozřejmě pak pojal i svou etiku – zabývající se po staletí víceméně mezilidským soužitím. V descartovském smyslu jsme si totiž vybudovali k přírodě postoj, kdy se příroda stala „prostá hodnoty“, ve smyslu – příroda, jako soubor věcí, které nabývají hodnoty teprve lidským zájmem, a ruku v ruce s tím navíc k lidskému rozumu, jako čistě matematickému kalkulu, který se nezabývá smyslem, ale čistě výpočty. Tak „vznikl“ náš současný svět – svět, jako surovina určená k využití pro člověka – s jeho lidskou zvláštností – schopností kalkulovat a s její pomocí … ovládat!

Jestli si tedy chcete přečíst (a ještě víc, jestli o takových tématech chcete přemýšlet) jedno takové zamyšlení, které vás přivede k tématům, jako je: Odkud se takové pojetí vztahu člověka a přírody vzalo? Jaké nám (člověku, světu) takový postoj přinese následky? … (a ještě hloub pak) Co vedlo člověka k takovému kořistnickému postoji vůči přírodě? A proč se takové pojetí tak široce rozšířilo a v podstatě je široce přijímané dodnes? … pak je to třeba tato knížka od prof. Koháka.
Možná tak, spolu s ním, přijdete ke zjištění, že etické postoje, které jsme používali po staletí, dneska už prostě nestačí! A skrz tyto úvahy se pak spolu s panem profesorem dostanete přesně tam, kam bych si přála (já bych byla opravdu moc ráda, kdyby to tak bylo), aby se dostal každý z nás … k ochraně přírody, jako součásti lidské zodpovědnosti.

A jaké např. předkládá Kohák argumenty, proč už nemůžeme žít podle předchozí tradice?

„Po celá tisíciletí jsme byli nepočetní, skromní a bezmocní. V posledních třech staletích jsme se (ovšem) stali nečekaně mocní, neuvěřitelně nároční a nepředstavitelně početní.“

Odpověď tedy hledejte v odpovědnosti … která s tím velmi úzce souvisí, která nám tím byla dána do vínku, a která na nás tak klade etické nároky, které si stále ještě nechceme zcela připouštět!

„V dřívějších dobách lidé jednali pro dobro v krátkém horizontu času a za případné budoucí nesnáze již nenesli žádnou zodpovědnost.“ … jenže … „Se stále se zvyšující mocí člověka však roste i potřeba plánování možných rizik do budoucna, jelikož lidské zásahy do přírody nabraly takového rozměru, že příroda již nestačí obnovovat své bohatství a co hůř jsou ohroženy i podmínky pro … lidský život.“

Jediné, co nám možná pomůže, abychom sundali klapky z očí a viděli tak, dnes už neodkladnou, potřebu - postarat se i o mimolidský svět – bude asi jen hrozba! …
třeba možnosti, že lidský rod vymře, ale ještě spíš jen přání, aby podmínky, do kterých se narodí naše budoucí generace (a dnes už snad opravdu dokážeme dívat se trochu víc dopředu) byly přijatelné i pro ně, a možná taky, aby byly i důstojné, tomu, jak se lidský život na téhle planetě rozšířil.

Tak proto už nestačí „jen“ etika, zaměřená na lidské soužití, ale je potřeba přijmout nová pravidla, která nás posunou – směrem k zodpovědnosti.

Erazim Kohák je pak osoba, která svým životem dává příklad, jak žít s úctou k veškerému životu, jak nebrat život jako samozřejmou věc a jak o něj pečovat, a protože je věřící člověk, vzdává za to díky i Stvořiteli: „Miluji tuto Zemi činnou láskou v duchu apoštola Jakuba, raduji se ze všeho, co je … a hrozím se svévolného ničení a marného zániku. Ekologickou etiku nechápu jako ideologii, nýbrž, jako činnou odpověď na ohrožení a ničení života a Země. Za její účel považuji hledání šetrného … způsobu lidského pobývání … lidí mezi sebou a … s mimolidským světem.“
…
„Také jsem přesvědčen, že systémové změny lze prosadit jen občanskou vůlí.“

74 20.01.2020

„Lidmi jsme proto, že máme představivost, ne proto, že jsme inteligentní …“
(Terry Pratchett)

Navždy budu Terryho Pratchetta obdivovat pro jeho naprosto přirozenou schopnost spojovat všemožné představy do rozmanitých situací pomocí logických postupů a přetavit je do geniálních dvojsmyslů a dvojznačností :-).

Dámy a pánové! V dalším z příběhů Zeměplochy se dozvíte, co se stane, když … "minulost přeskočí přímo do budoucnosti a vás unáší s sebou". 

Vše začíná „jedné modročerné noci, ve které zavládl onen nekonečně hluboký druh temnoty, který se nedá jednoduše vysvětlit pouhou nepřítomností měsíce a hvězd, protože za nocí, jako je tahle, si obyčejní lidé vlezou co nejdříve do postele a stáhnou pokrývky přes hlavu, protože cítí, že nastanou chvíle, které patří někomu jinému“.

Ale nebojte se! I po takové noci přijde ráno, kdy bude zase všechno normální … tedy, … skoro normální, nebo snad normální, alespoň tolik, nakolik to může v Lancre normální být. V kovárně Jasoně Ogga stále žije mravenec, kterého jednou ze žertu mladý Jasoň okoval, to tenkrát proseděl v kovárně celou noc se zvětšovacím sklem a kovadlinkou, kterou si udělal z hlavičky špendlíku, a tak stále můžete občas zaslechnout, jak při chůzi ťuká nožičkama do kamenné podlaze … a král Verence II. stále vlastní nekonečnou víru v užitečnost vědomostí získaných z knih, a dokonce si vytvořil neobvyklý názor, že být dobrým králem znamená udělat z království místo, kde by se všem žilo lépe než kdykoliv předtím :-).

Jenže pak, jak správně očekáváte, se to všechno zvrtne … čarodějky se vrátily z cest, aby se zas pěkně mohly začíst starat lidem o jejich záležitosti, totiž, radši se ani neodvažujte představit si, co všechno by mohli lidé natropit, kdyby se o ně starali sami :-).

Takže, čarodějky se vrátily z cest, a jak je jejich dobrý zvykem, za neustálého dohadování jedné s druhou, druhé s třetí a třetí s první, se to stalo … "žádný vítr, jen náhlý těžký klid, při němž vám začne znít v uších" … vysvětlováním se čarodějky určitě unavovat nebudou, jsou jisté věci, které prostě víte…

„Ehmm“, odkašlala si Magráta, „všechny víme, co to znamená, že“… a kruhy v obilí nikdy nevěstí nic dobrého.
A navíc, Magráta se má brzy vdávat, v den letního slunovratu, po němž následuje svatojánská noc … „Chyba, velká chyba, vybrali jste si moc špatně,” zavrtěla smutně hlavou Stařenka Oggová.

Jestli si Magráta vybrala opravdu špatně, to už budete muset zjistit sami, ale, jedním si můžete být jistí, … i když by dobromyslnou stařenku Oggovou, vždy usměvavou a s nekonečně dobrou náladou, španělská inkvizice nejspíš vyloučila ze svých řad pro přílišnou tvrdost, i když se Bábi Zlopočasná mračí a s jejím přísným, zlomyslným až pohrdlivým výrazem si není radno zahrávat, protože by se vám mohlo stát, že vám naroste nos délky a tvaru salátové okurky, a i když se Magráta na vás dívá s výrazem nekonečné dobroty a přitom řádně zmateně, … když půjde do tuhého, pak tyhle tři dámy začnou … SPOLUPRACOVAT, a to se teprve začnou dít věci :-).

A ještě jednu nevyžádanou radu vám dám … dejte si, prosím, cestou pozor … na jednoho zvláštního „sběratele“ :-) …

VILÉME SKŘUSKO. „Ano?”
BUDETE TAK LASKAV? PROSÍM TUDY.
„Vy jste lovec?”
JÁ O SOBĚ RADĚJI UVAŽUJI JAKO O SBĚRATELI POSTRADATELNÝCH MALIČKOSTÍ, BEZ KTERÝCH TO NEJDE, Smrť se usmál.
Skřuskova posmrtná obočí se stáhla u kořene nebohého nosu. „Cože? Něco jako sherry, hořčice, koření… takové věci?”
Smrť si povzdechl. Bylo zbytečné plýtvat na lidi metaforami. Někdy měl pocit, že ho nikdo nebere vážně. MYSLEL JSEM TÍM, ŽE SBÍRÁM LIDSKÉ ŽIVOTY, NEBO PŘESNĚJI ŘEČENO JE LIDEM BERU.

74 21.10.2019

„Není to určitá krása, jež v srdci mi vzbuzuje lásku,
na sta já důvodů mám, stále mít některou rád …“

Hlavním a jediným tématem Ovidiových milostných elegií je láska … ne láska, jako cit, ale jako hra, kde je důležité znát její pravidla :-) … básník je tedy oddaný milence, odhodlaný sloužit ji tělem i duší :-).

Jenže Ovidius byl taky experimentátor, jeho poezie je tak spíš zábavnou literární hrou /a to mě na ní baví :-)/ … hlásí se k elegické poezii, ale přitom její pravidla záměrně porušuje, takže tu najdete na svou dobu neobvyklé motivy (třeba porušuje pravidlo jedné milenky, realisticky a s lehkostí popisuje milostné zkušenosti, nebo, žárlit a tak trpět může i milenka, nejen básník, atp.).

Ovidiova poezie je tak nejen krásná, ale i zábavná, právě svou lehkostí a rozmanitostí, … je malebná, lyricky vyprávějící, ale přitom hravě rozmarná, … je křehká i něžná, ale přitom realisticky duchaplná … je prostě vynalézavě živá ...

74 03.10.2019

Pohádky považoval náš český génius Jára Cimrman odjakživa za materiál „pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky“, protože, jsou to „příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky…“ (Smoljak, a kol.).

Realita je ovšem od té pohádkové značně odlišná, a tak Cimrman usoudil, že je nutné pohádky ničit.
V případě blanické pověsti se mu bohužel nepodařilo pověst odstranit z širokého povědomí, a tak se rozhodl pověst v očích národa demytizovat. Navíc, v Čechách obecně je víra v magické hory podstatně rozšířenější, určitě si vzpomenete i na mnohé další kopce a kopečky opředené různými pověstmi, mýty či báchorkami:-).

„Učitel: Máme své české vojsko, je dobře vyzbrojeno a vycvičeno, je stále v pohotovosti, bedlivě sleduje, co se v Čechách děje, a čeká, až bude národu nejhůře. Říkám to dobře?

Smyl: Dobře to říkáš. A ještě jim řekni, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.“

Kolektivu Divadla Járy Cimrmana tímto vyslovuji vřelý dík za demytizaci českého národního mýtu o blanických rytířích, jež jsou božím nástrojem a naší poslední instancí, určenou k naší ochraně :-).

Hlavně ale děkuji pánům Svěrákovi, Smoljakovi a samozřejmě Cimrmanovi, za naprosto geniální hru se slovy a jejich významy, za to, jak dokonale, snad každé jednotlivé slovo, pečlivě vybírali a zakomponovali do textu. Výsledkem jsou totiž naprosto jedinečné, vtipné, poetické, prostě veskrze originální, texty :-).

„Smil (nahlíží do knihy): To je sice nepohodlné, ale je tu psáno, že „vojsko trpezlivo čaká vpivnici“.
To zas nemají tak špatné. V pivnici.
Učitel: Ale pivnice, pánové, to není hostinec. To znamená slovensky obyčejný sklep.“

A ještě jednu poznámku: nezapomeňte prosím, že vše podstatné se v dějinách ( ale i v lidském životě) … stále opakuje :-).

74 09.09.2019

Spousta obrazů, barev, vůní, chutí, mění se v divoký vír,
dechberoucí ornamenty míhají se kolem dokola,
všude kolem svět – jenže, než zjistíš, kde jsi a co se děje,
praští s tebou o zem – válka!
Proměnlivé nálady, dávné lásky, nejkrásnější sen – co z toho je doopravdy?
Orientální Tádžmahal či válečný Terezín?
Nejkrásnější sen a nejtemnější noční můra!
Část života je nenávratně pryč!
Znáš vůbec cenu života?

Křehký, emocemi nabitý příběh „ochutnáš“ snad všemi smysly – jak jinak bys chtěl poznat Orient?
„Placky a pracky. Tady si na jídlo nejdřív sáhnou, promnou ho v prstech, pomazlí se s ním, přivoní a pak teprve přijdou na řadu chuťové pohárky. Zrak, hmat, čich a pak teprve chuť.“

V náznacích a symbolech budeš číst – prožiješ tak skoro celé století – historických milníků, ale především hlubokých lidských tragédií – jak jinak bys chtěl poznat svět?
„Indie … jen tři procenta obyvatel chodí v botách. Ostatní chodí bosky. Jejich nohy netrpí mrazem, ale horkem a sluncem, které rozžhaví půdu a kameny tak, že kůže na nich jen zasyčí. Baťa věděl, že musí vyrábět něco hodně levného, aby si to mohli dovolit právě ti, kteří na boty zatím neměli.“

Dokážeš unést holou tvář skutečnosti? Nezastřenou podobu bídy, nemocí, umírání? - jak jinak bys chtěl poznat bezbřehou radost či hlubokou bolest ze ztráty? Inspirující či destruktivní sílu!

Zvuk slunečních hodin je příběhem plným protikladů – z propletence lidí, kultur a náboženství taháš to nejlepší i to nejhorší – hledáš smysl v obrazech víry, ve starověkých slunečních mýtech, v poezii orientálního světa, v extrému nejvyšší možné harmonie i mizérie světa, v bohatství šťastných i tragických osudů …

„Tomáš Baťa … chtěl by, aby spisovatelé psali o lidech, kteří to ženou vpřed. Zabývat se pesimisty a maniaky mu připadá zbytečné. Nemá pochopení pro pasivního hrdinu.“
„Ten den, 12. července 1932, se ozubená kola velikého stroje zastavila. Jen na malý zlomek vteřiny, jen na jedno nadechnutí. Práce, kterou děláme, nemůže potřebovat lidi, kteří touží po nepostradatelnosti, říkával sám šéf. Kdyby se pár dní po své smrti vrátil, musel by být šťastný. Firma, kterou vybudoval, šlapala dál, stejně dobře, stejně nerušeně jako dřív. Nemohla ji poškodit ani jeho smrt.“

„Někdy zvítězíš proto, že ten druhý nebojuje. A někdy zvítězíš tím, že nebojuješ ty. Necháš toho druhého, aby si myslel, že vyhrál. Podle rčení, že moudřejší ustoupí.
A Slunce bylo moudřejší, tak ustoupilo. To si může dovolit jenom ten, kdo je tak silný, že nemusí svoji převahu nikomu dokazovat.“

„Hloubka lidského poznání se nedá změřit množstvím vědomostí …“

73 14.11.2024

V tichu květinových luk se rodí naděje, když se čmeláci vracejí domů.

Návrat čmeláků je osobním příběhem profesora biologie s lehkostí propojeným s až odbornými informacemi nejenom z hmyzí říše.

Velmi osobitý, místy až intimní příběh vypráví, co Goulsona formovalo jako vědce a taky velkého ochránce přírody. Z každé stránky je znát velmi intenzivní zájem o přírodu, a to už od útlého dětství, kdy byl malému chlapci inspirací Gerald Durell, který, jak píše, měl velký vliv na jeho rozhodnutí věnovat se ochraně přírody (mimochodem knížky pana Durella jsem jeden čas pravidelně četla, a i dnes se k němu občas ráda vracím, mám totiž ráda jeho způsob vyprávění a ten jsem teď nacházela i na stránkách téhle knížky).

V domě Goulsonů (podobně jako u Durellů :-) se vždy pohybovali různí /i exotičtí/ mazlíčci, na entomologické vybavení jste tu mohli narazit zcela běžně, zvlášť, když se autorova vášeň pro vše živé postupně vyprofilovala ve vášeň pro hmyz, samozřejmě hlavně pro čmeláky.
Čmeláčí svět autorovi prostě učaroval.

Tihle, skoro roztomilí (teda pokud vás zrovna nekousnou – dost to bolí) hmyzáčci, totiž hrají v ekosystémech poměrně zásadní roli – Goulson vysvětluje, jak přispívají k opylování rostlin, ale taky, jakým výzvám bohužel musí dnes čelit, hlavně v důsledku změn životního prostředí (z velké míry hlavně v důsledku lidské činnosti – hnojení a intenzivní zemědělství vůbec, ztráty květinových luk nejen čmelákům opravdu nesvědčí).
Goulson se ale věnuje i tomu (a to mě hodně zaujalo), jak různé historické události ovlivňovaly a ovlivňují život čmeláků (průmyslová revoluce, industrializace, apod.).
V neposlední řadě nám pak nabízí i praktické rady, jak můžeme i my, každý z nás, pomoci těmto malým a hodně důležitým opylovačům našich zahrádek.

A tak vysaďte květiny! … jetel, kopretiny, zvonky, a další luční kvítí … v trávníku to není plevel!

Tvořte! … čmeláčí hnízda naplněná suchou trávou a mechem v klidných zákoutích vaší zahrady, poskytující úkryt, … hledejte místa, kde bude teplo a v blízkosti luční kvítí (nebo bylinkový záhon, na kterém to bude vonět tymiánem, levandulí, šalvějí, …

73 03.09.2024

Hluboce citlivý, lehce naivní a až do morku kostí upřímný příběh … o naději.

Delphine de Vigan u mě tímto příběhem skutečně zabodovala, po Ani pozdě, ani jinde /první přečtená/, kde mě zaujala, si mě příběhem No a Lou zcela získala.
Příběh Lou je příběhem bez zbytečných slov – každé, které je vyřčeno, má svůj důležitý význam. Na minimálním prostoru jsou tak, naprosto precizním jazykem, zachycené složité emoce.
Empatie tu má hlavní slovo – skrze institut přátelství se pak hodně nadprůměrně inteligentní Lou snaží pochopit – najít odpovědi, a posléze změnit, svět kolem sebe – svět dospělých, do kterého pomalu dorůstá, aby zjistila, že to vůbec není přímočarý svět, ale, že cesty v něm se klikatí a zatáčí, kroutí a překrucují a pak najít cestu správným směrem stojí hodně úsilí – pokud ho chceš vynaložit. Zjistí ale taky, že i ty nejtvrdší rány osudu mohou člověka posílit … pokud si v sobě uchováš něco … z naděje!
Lou prostě věří, že může pomoci!
Je neochvějně přesvědčená, že pomoct jde vždy a za všech okolností, navzdory složitosti situace, a v tom svém přesvědčení (vybudovaném na opravdické a ryzí důvěře) je naprosto upřímná (naivní, ale upřímná)…

“No se na mě podívala a já jsem věděla, že to myslí vážně. Byla jsem odhodlaná jí pomoci, i když jsem nevěděla jak. Věřila jsem, že společně můžeme změnit svět, nebo alespoň ten její.

73 20.08.2024

V kontextu biologického bádání je 19. století obdobím velkých změn,
jež mají vpravdě revoluční dopad na vývoj biologie,
a formulace evoluční hypotézy v tom hraje prim.

Vše začalo pětiletou výzkumnou plavbou kolem světa, která nasměrovala další životní cestu muži, který je považován za nejslavnějšího biologa … nejspíš všech dob.
Teorie společného původu všech druhů je výsledkem jeho počáteční představy – postupného odlišování druhů, tak totiž lze vysvětlit myšlenku, že všechny organismy mohou pocházet z jednoho předka.
Svou významnou roli tu samozřejmě sehrává dlouhý, dlouhatánský, průběh času, stále více odlišností má, i díky němu, své viditelné následky,
a ty jsou hlavním bodem další z jeho tezí – až ďábelsky rafinované zdokonalování je totiž základem úvahy – slavné teorie přírodního výběru!
Kdo by neznal základní princip Darwinovy evoluční teorie - přežití zdatnějšího, jehož úkolem je: „zachování prospěšných individuálních rozdílů a odchylek a ničení škodlivých …“. Podle Darwina vede ke „zdokonalení každého organismu ve vztahu k jeho organickým i neorganickým podmínkám života“. Darwin svou teorii tak postavil na tvrzení, že všechny organismy, které žijí, nebo žily na této planetě, mohou, jak bylo řečeno, vystopovat svůj původ až k společnému předku. Mechanismem, který tento vývoj „pohání“, se stala evoluce.
Ve zkratce lze toto považovat za nejdůležitější myšlenky Darwinovy teorie – Darwin tak našel způsob, jak uspokojivě vysvětlit fakt, že se organismy na naší planetě účelně přizpůsobují podmínkám jejich prostředí. Jeho teorie se stala základem pro většinu vědeckých evolučních teorií.
Dnes asi málokdo, vč. vědy, která je už dnes schopná poskytnout spoustu důkazů o původu ze společného předka, i pro tvrzení, že jsou přírodní výběr spolu s náhodnou mutací schopné způsobit evoluční změny, pochybuje o tom, co pan Darwin zformuloval, … ovšem … dnes samozřejmě, taky právě díky vědě, existuje i spoustu míst v této teorii, která tak úplně nekorespondují, jako třeba míra, do jaké jsou schopné přírodní výběr spolu s náhodnou mutací tímto způsobem evoluční změny způsobit, a o to se dnes vedou velké spory … jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou.
Takže si v současnosti můžete dle libosti vybrat i z nabídky alternativních teorií.

Mě se ale ten původní darwinovský svět docela líbí … je to totiž svět, kde se druhy „radostně vyvíjejí a … mění“, takže nemusí třeba jen tak smutně čekat, neměnné, až se změny v prostředí nějakým způsobem nahromadí natolik, že jim pak nezbude nic jiného, než „způsobně vyhynout“ :-).

Jsem docela ráda, že mám tento zkrácený Darwinův původ druhů – navíc v ilustrovaném provedení – doma, ráda v něm občas listuji :-).

73 30.08.2022

„Stáří má mnoho předností“ … pak následovala pauza, která trvala jen patnáct vteřin, ale zdála se čtvrthodinová. Po ní si řečník odkašlal a pravil: „Momentálně si ale na žádnou nevzpomínám.“

Pan doktor Honzák je praktik a příslušník „staré školy“, svým studentům říká, že povolání lékaře není posláním, nýbrž řemeslem, které by měli vykonávat co nejlépe. Chronickým nespavcům doporučuje ticho a tmu, z ložnice vyexpedovat televizi, mobil a počítač, nikoliv návštěvu „spánkového studia“. Nesouhlasí s vytvářením umělých potřeb ani s módním nadužíváním pojmů z oblasti závažných duševních poruch. Sám s nadhledem říká: „Špatné náladě se začalo říkat deprese, lenost jsme povýšili na prokrastinaci a aktuálně jsme všichni vyhořelí.“
Napsal už několik sbírek esejů či úvah, které (vč. této) patří do kolonky populárně-naučná, věnuje se totiž nejenom tématům odborným, čistě lékařským, jako: Workoholik a jeho ženy … viz. jeho výborná definice workoholika, jako člověka, kterého „ani déšť, ani mráz, ani srdeční záchvat neodradí od snahy splnit ještě včera nejméně šest nepřesně stanovených, různorodých a zhola neuskutečnitelných úkolů.“ :-); nebo: Děloha na leasing – proč jsem proti, Ať žijí duchové a nové choroby!, Jak léčit diktátora /kde zjistíte proč “dva alkoholici a nikotinisté, Churchill a Stalin, na hlavu porazili abstinenta, nekuřáka a vegetariána Hitlera“/, apod.
Pan doktor má ale daleko širší záběr, jeho eseje jsou opravdu velmi různorodé, některé mají etický rozměr: Jak poznat lháře?, Čestné a nečestné chování aneb Jak odolat pokušení, Komunismus je stejné svinstvo jako nacismus; jiné zas mají přesah třeba do výtvarného umění, hudby, nebo beletrie: Paradox handicapu, Tma v duši – William Styron, apod.
A ve všech se potkáte s velmi osobitým humorem autora. Jeho ironicko-humorný styl totiž dokáže, abych parafrázovala jednu z jeho vět, přiblížit psychiatrii snad víc než všechny vědecké poučky :-) …
… viz. definice workoholika – výše,
… viz. definice mužského orgasmu: „A pro tento pocit, uvolnění sfinkerů akontrakce detrusorů, jsou muži ochotni obětovat čest, jmění i životy. … až mnohem později jsem zjistil, že druhou půlku věty napsal Mark Twain.“,
… viz. poučení o frustraci: „protože jsem ještě neznal termín frustrace, byl jsem z toho tehdy dost otrávenej … zakrátko jsem ale narazil na Aloise Jiráska, který vydatně zocelil mou frustrační toleranci“, aj.
– zajímavých definic, které pobaví, ale i poučí, najdete v téhle knížce opravdu dost a dost :-).

„Jeho soubor označený MAŠÍBL (=Magoři +Šílenci+Blázni) obsahoval neuvěřitelné množství ryzí cvokařiny.“

„Jídlo může být přesolené, káva přeslazená, ale člověk nikdy nemůže být přestárlý. Když dáte šedesátiletému profesorovi šikovnou sekretářku, nikdo nic nepozná …Vondráček (profesor) se narodil jako neduživé dítě, jako medik omdlíval při každé příležitosti a čím je starší, tím je zdravější …“ :-)
„poslal mě do Klárova ústavu slepců sbírat sny nevidomých … bylo to fantastické poznání, seznámení s jiným světem, lekce pokory … tehdy jsem ještě netušil, že ztráta zraku je přerušení se světem VĚCÍ, zatímco ztráta sluchu je přerušením se světem LIDÍ …“

Na závěr snad už jen, děkuji pane Honzáku … za příjemné poučení, za témata hodná zamyšlení, za nastavení trochu jiného úhlu pohledu, za lekci pokory! … „kouzlo neúmyslného je vždy nepřekonatelné“.

73 12.11.2020

„Možná je to tím, že už lidé nemohou snést ten televizní brak, možná tím, že se ve světě děje tolik špatných věcí, že cítíme potřebu jasné reflexe …“

Kniha, kterou se možná chystáte zrovna číst, je sice od Umberta Eca, ale ne tak úplně od TOHO Eca, kterého možná očekáváte, nečeká na vás totiž další „lahůdka“ – ve smyslu náročný román od známého literárního vědce, sémiologa, filozofa a veskrze renesančního člověka (kterého mimochodem obdivuji a mám ho už hodně dlouho v oblíbených), ale krátké, výstižné a docela vtipné glosy – tedy, s notnou dávkou nadsázky komentované každodenní události (protože pan Eco JE dobrý pozorovatel světa kolem sebe, ať už píše cokoliv a navíc, jízlivě a s humorem se strefovat mu taky jde :-)), které vydalo Argo jako výbor sloupků, které Eco pravidelně psal pro italské noviny.

Moje hodnocení se tentokrát tedy nevztahuje k výkonu autora, ale k výboru jako takovému, totiž, to že autor umí zaujmout i v takhle krátkém útvaru, o tom žádná, jako pravidelný čtenář takového periodika bych se určitě na každý další sloupek s úvahou nepostrádající více či méně ironický nadhled, těšila a jednoznačně to byl výborný tah, zpestření, které mnozí čtenáři určitě vyhledávali. Přečíst si, řekněme jednou týdně, jednu takovou glosu, bezva!, ale číst jich celou knihu naráz? To už mi jako tak úplně skvělý nápad nepřišlo, zaujmout v rychlém sledu za sebou se totiž z počátku moc nedařilo. Knihu jsem tedy měla rozečtenou relativně dlouho a poté, co jsem hned na začátku zjistila, že víc jak 2-3 najednou mou pozornost a chuť na další, vyčerpaly, jsem si začala autorovy „návody“ a překvapivě vtipná „řešení“, jak se s nimi vyrovnat, dávkovat, ovšem musím se přiznat, že jak jsem se blížila ke konci, přišla mi témata víc zajímavá, víc hodná pozornosti a nakonec jsem dočetla v kuse. Seznámila jsem se tak s Ecem v trochu jiné poloze, než jak ho znám a mám ráda, což bylo fajn, ale na druhou stranu, už se zase spíš těším, až se opět vydám na cestu, prozkoumat další ze záhadných labyrintů poznání v některém z jeho dalších důmyslných románů :-).

V téhle sbírce najdete něco takového:
„Existují mistrovská filozofická díla, která změnila náš způsob bytí i myšlení, která jsou fatálně složitá. Nedoporučoval bych nikomu, kdo není odborník, číst Aristotelovu Metafyziku nebo Organon … ale existují také filozofové, kteří umí hovořit přístupným způsobem – a často jsou to titíž, kteří v jiných svých dílech hovořili nepřístupně.“

Ale i něco takového:
„Vypadli jste vícekrát z okna? Měli jste v těchto případech mnohočetné zlomeniny? Pokaždé jste skončili s permanentní invaliditou? Pokud jste odpověděli vícekrát A, jste buďto hloupí, nebo máte problémy s motorikou. Nepřibližujte se k oknu, když na vás známý vtipálek volá, ať jdete dolů.“

A pan Eco mě ve všech takových a podobných úvahách opravdu bavil :-).

73 10.12.2019

„Vyberu podlouhlý pohled. Záběry Puklic. Tvrdý rozkouskovaný obrázek jedné Bohem zapomenuté vesnice. Prodavačka mi odmítne dát obálku, ačkoliv je v ceně. „To tam sice píšou, ale my to nevedeme.“ Polib si, děvenko. A nepřej si, aby ses mi dostala na stůl. Rýpala jsem se celý život v cizích tělech.“

Radka Denemarková mě zaujala hned při prvním seznámení (Příspěvek k dějinám radosti), s jejími texty se doslova „peru“, jsou drsné a težké … a přitom doslova přitažlivé, přesně v tom smyslu, že si vás přitáhnou a nepustí. Se slovy si vyloženě hraje, její texty jsou zahalené do básnických metafor (takže přitažlivé i v tom estetickém smyslu) plných symboliky, řetězení volných asociací … je to výrazně zvláštní způsob, jak zpracovává velké téma, které se prolíná asi všemi jejími knihami (četla jsem 3 a ve všech je našla), …a není to o válce, o poválečných událostech, ani o vině/nevinně, i když všechna tahle témata se objevují a vy je v příbězích prožijete … jenže nakonec zjistíte, že vše se točí jen kolem jediného: "moci člověka nad druhým člověkem".

Slova, která budete číst, bolí, vypalují se do mysli, jsou tvrdá a míří přímo, je to jejich úkol, zasáhnout … abyste si to pamatovali … „žít, čekat, zašlápnout, vracet se, bát se, vláčet se, řezat, topit, třást se, padnout, vychrstnout, roztavovat, být terčem, vyhýbat se, postavit se, schovat se, obrnit se, vyškubávat, zachytávat se, vyhrabat se, vylhat se“ … slova, která se vám vyškrábou do mozku, uvrtají se tam, aby mohla vyprávět, zas a znova … příběh o tom, jaká atmosféra byla v naší zemi po válečných událostech, jak jsme se s ní vypořádali (nejdřív oni, protagonisti těchto událostí … a pak my, současníci, budoucí generace, poslouchající hlasy … relativizující vinu) a jak spíš nehledáme, nebo spíš ani netoužíme najít (v rámci dnešních relativistických tendencí) … „vítěze“. Jinak je to ovšem s postojem autorky, ten je po celou dobu zřejmý, více méně jasný, z jejího pohledu nemáte o „morálním vítězi“ – vině/nevině – žádné pochyby … zato pravda … ta je zpochybněna!

„V Puklicích kolem sebe vzpomínky odhazovat můžu. Dnešek ukázal, jak je můj návrat nežádoucí. Čistím se v Puklicích, vymezené smetiště mých minulostí.“

Proto čtěte pozorně, až budete přeskakovat mezi slovy oddělujícími světy, minulosti a současnosti, ale především mezi světy velmi striktně oddělujícími „vzdělané“ osoby, hovořící spisovným, kultivovaným jazykem, vyjadřujícím nadhled nad událostmi a „jednoduché“ vesničany, mluvící hrubě, jednající krátkozrace a minimálně amorálně, řídící se hlavně a především vlastním prospěchem, a vlastní spravedlností, abyste zachytili bezvýchodnost situace … nejspíš právě jako pokus o sdělení pravdy…
Tahle "demarkační čára" mezi "vzdělanými" a "prostými" je trochu zvláštní, možná by se dalo říct krátkozraká, každopádně šokující a přitahující pozornost … což bylo nejspíš jejím cílem a úmyslem, a v tom případě se to autorce opravdu povedlo … šokovala, zaujala a do mysli doslova "vyryla" příběh, který si budu pamatovat.

„Jsem ryba chycená do sítě. ... Ryba podchycená, poponášená a vzápětí vhozená do zrezivělé zpívající kádě. Bez vody. (…) Podběrákem mě vytáhnou, (…) Odhodí němou rybu, v jejíž moci není plnit žádná přání.“

73 13.05.2019

Je to svět, co je pořád v jednom kole, nebo to je vaše mysl?

Souhlasím s hlavní premisou této malé, krásně výtvarně zpracované knížky zaměřené na osobní rozvoj, resp. na mindfulness – praktikování bdělé pozornosti pomáhá čelit stresu. Souhlasím i se závěry, které z ní vyplývají – díky této „technice“ pocítíte zlepšení svého nejen pracovního výkonu, ale tak celkově získáte pocit životní spokojenosti. Souhlasím i s tím, že překážky, které lidem brání ve vnášení bdělé pozornosti do každodenních činností, lze odstranit cíleným tréninkem a osobním rozvojem.
Krásné meditativní a uklidňující ilustrace navozují veskrze příjemné pocity, hlavní myšlenka - zpomal, a najdi hlubší vztah k sobě i druhým – souzní s mou myslí, a přesto knížku hodnotím pouze 3*.
Pro mě je tahle knížka totiž knížkou prchavých okamžiků ...

Svět známe jen takový, jaký jej vidíme
Oknem své mysli.
Když je naše mysl hlučná, je takový i svět.
A když máme mysl pokojnou, je takový i svět.
Poznat svou mysl
Je stejně důležité jako snažit se změnit svět.

… které nabádají, nechat myšlenky volně plynout a zpomalit tempo – pak totiž „říkáš věci, tak jak jsou“ …

Lidé reagují na stejnou situaci různě – když se na to podíváte blíž, zjistíte, že to, co vás trápí není daná situace, ale spíš váš vlastní pohled na ní…
A tak se nesnažte nepříjemné pocity znovu a znovu převracet sem a tam – radši je nechte proudit – „vlna emocí sama přirozeně klesne“ – když ji nebudete sami přiživovat …
Pokud nedokážete změnit nepříznivou situaci – je tu ještě možnost – změnit pohled na ní – „dobré a špatné je vždy relativní“ …
Když jste ve stresu – uvědomte si svůj stres, svou podrážděnost, svůj vztek – „když víš, jaké pocity tebou zmítají – přestaneš se v nich ztrácet“…
A poslední … „S láskou v srdci se chováme laskavěji a vlídněji!“

Je to tedy vlastně pár jednoduchých rad, které jsem si připomněla – a to je občas potřeba.
Pamatovat si, že, když tě život zklame, na chvíli se zastav a pamatuj si, že život nás učí skrze chyby – ptát se teda musíš, co se z ní máš naučit? Určitě ti k tomu bude nápomocný vnitřní klid a bdělá pozornost, to je cesta k vnitřní rovnováze a k správnému nasměrování života.

Je tak docela škoda, že je tahle knížka plná ještě čehosi, co bych nazvala sebeprezentací – takových jako motivačně návodných příběhů ze života „reálných situací“, které mi ovšem vyznívaly jako klišé, mířící cíleně a návodně až možná manipulativně.
Autorovi, který je vysokoškolským pedagogem a zároveň budhistickým mnichem, jsem je nějak nevěřila. V textu jsem objevila trochu fenomenologie a trochu Descarta, které autor použil na podporu teze o nezávislosti mysli a světa --- „mysl je celý náš vesmír … skutečnost existuje, protože existuje naše mysl. … bez mysli by neexistoval žádný vesmír. … nemůžeme žít ve skutečnosti, které si nejsme vědomi – na co se mysl zaměří, to je náš svět“ --- a to se mi možná vlastně líbilo ještě nejvíc z té prezentační části - myšlenka, že svět známe takový, jak ho vidíme – ale příběhy ze života mi přišly skoro nehodné této publikace s tak meditativními ilustracemi prchavých okamžiků, zajímavých a svým způsobem uklidňujících myšlenek o přijetí, neusilování, neposuzování, laskavosti, důvěře, a trpělivosti :-).

72 02.05.2024

V jednoduchosti se skrývá krása.

Lukostřelec je minimalistickým příběhem.
Do krátkého alegorického příběhu vložil autor krásnou metaforu – toho možná nejzásadnějšího v lidském životě – jeho smyslu.

A to je Coelhovo životní téma – prolíná se celou jeho tvorbou – cesta za uskutečněním vlastního snu...
„Jaká je to síla, která nás odvrací od pohodlí známého a nutí nás přijímat nové výzvy, i když víme, že všechna sláva tohoto světa je tak pomíjivá? _Věřím, že tento impuls můžeme nazvat hledáním smyslu života “ (Paulo Coelho)

Lukostřelec přesně do tohoto Coelhova literárního plánu zapadá – na začátku byla jen letmá myšlenka (Coelho dle jeho slov z přečteného rozhovoru na webu skutečně ovládá lukostřelbu) – lukostřelce, který v extrémním soustředění napíná tětivu a pak ve chvíli, kdy vypustí šíp se to stane – moment přechodu od extrémního napětí k naprostému uvolnění ...

A o tom celá tato bajka, či pohádka, je – o motivaci, která vede k rozhodnutí ve prospěch něčeho neobvyklého /možná i nepohodlného/ - o vnitřním určení, o iracionalitě rozhodnutí se kterou se musí počítat, o nutkání vystoupit z vyšlapaných cest a razit si svou vlastní /i když vede hustým trním/ ...
„smyslem našeho života je to, co mu sami chceme dát“ _ „osobní příběh je jedinou povinností člověka“.

Lukostřelec je příběhem o archetypech a je možná trochu sestavený jako mozaika z citátů, ale nakonec z nich vyskládáte docela pěkný obrázek. Není moc velký /je opravdu minimalistický/ a to je asi jeho předností /citáty a moudra nepřehltí – což se mi u Coelhových knížek někdy stává a pak, když „moc tlačí na pilu“ mám pocit, že sklouzává ke klišé, ale to není případ Lukostřelce, protože právě tím, že se jedná o krátký příběh k zamyšlení – splňuje přesně svůj účel/.
Taky se mi líbí (celkově v Coelhových knížkách a tady to platí opravdu hodně) jak ve svých příbězích používá intertextualitu – často najdete v jeho textech odkazy na jiné jeho texty – a tady se nabízí Alchymista (který jde také za svým snem) a Lukostřelec, jako by ho maličko doplňoval ...

„Člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem sní.“ _ „Jen musí poslechnout hlas svého srdce a jít za naplněním svého snu.“_„Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše_“
Možná to zní trochu jako klišé, ale když se nad tím člověk trochu zamyslí, často nám opravdu brání jen strach (když je překážek příliš, když strach používá své zastrašovací praktiky – hrubou sílu, lež, klam, vemlouvání se, nabízení náhražkových pozlátek) ...

„Strach lže a ty mu věříš.“ _ „Hraje s námi nečestnou hru, ve které už po staletí vyhrává.“ (Friedrich Nietzsche)

72 10.04.2024

Hlasy těch, co tu žili, rezonují v jeho zdech,
historie se zapsala do jeho krovů,
a tak vypráví,
je to totiž bezmála 400 let, co tu stojí, kousek pod náměstím

Škoda, že příběh celý neodvyprávěl dům sám, z těch, co tam žili, si nakonec někdo vzal svůj hlas, ale mně se nejvíc líbilo naslouchat šepotu jeho zdí a ševelení jeho krovů – a hledat za nimi slova. Lidé tak totiž vyprávět neumí, sklouzávají do osobnější roviny, jsou jakoby víc slyšet, jenže mě se líbilo právě to poslouchání – tichého, nevtíravého šumění uvnitř domu, líbil se mi právě ten klidný ráz --- běhu ranných událostí, který zákonitě později nabral na rychlosti, stejně, jako zrychlilo naše, současné, století. A z tichého ševelení se rázem stal radiový šum – jako když ladíš rádio – spousta zvuků, které se mísí, překřikují --- a lezou na nervy, dokud nenaladíš to, co hledáš /pokud to v té změti zvuků najdeš/, a to už mě tolik nebavilo, neměla jsem dost trpělivosti, zvuky mě rušily a toužila jsem vrátit se k tomu klidnému proudu z počátku, jenže to právě nejde zastavit, a tak zrychlený proud času odnesl slova, na která už jsem neměla dost trpělivosti a s nimi i konec příběhu ...

... zůstaly 3* - visí na tenkých nitkách na půdě a houpají se ve větru – a vydávají přitom docela příjemný zvuk, jako když cinkají ta správná slova – tak pěkně to zní :-).

72 01.12.2023

Pocit,
kterému nevěnuješ příliš pozornosti,
vnitřní neklid,
utajená energie,
výkřik radosti,
a přitom se právě rozhlížíš po zaprášeném sklepě,
důležitý je totiž úhel pohledu,
a zadržovaná energie si najde cestu ven.

A to se pak začnou dít věci!
Úvodní část této knížky mi připomněla jednu starou písničku od písničkáře Pavla Dobeše, jmenuje se Něco o lásce, její text totiž odpovídá téměř dokonale počátku příběhu hlavního hrdiny Marka – „převrhněte stůl, opusťte dům, fikusy rozdejte sousedům, nechte vanu vanou, ať si přeteče“ … a hurá do Himalájí!

Jiří Fišar se totiž rozhodl, že místo cestopisného vyprávění či příběhu (s úžasnými fotografiemi) napíše motivačně-cestopisný příběh. Podle mě to nebyla moc dobrá volba. Knížka má cca 260 stran a téměř celou její polovinu (věčnost) trvá, než se hlavní hrdina Marek patřičně namotivuje na cestu (právě na tu cestu, na kterou se, jako čtenář, nejprve si prohlížející krásně zpracovanou knihu s úžasnými fotografiemi, celou dobu těšíte!). Její druhá polovina, to už je jiná káva, právě ta je totiž tím výborně napsaným cestopisem – o putování nejvyššími horami světa a hledání sebe sama! Část, která byla příliš krátká!

A tak si z této knížky odnáším smíšené pocity …

… z její první poloviny … neurčitý pocit manipulace, která měla být nejspíš motivací, ovšem, jejím výsledkem je spíš nenápadně se tvářící vmanipulování do pozice (koho právě tato část příběhu nějakým způsobem oslovila, zkuste knihu – Mnich, který prodal své ferrari, zkuste Coelha /kterého ostatně hlavní hrdina čte, a který první zmíněnou doporučuje/ … častého (a opakujícího se) vzorce chování hrdinů těchto „inspirativních“ příběhů … osudové setkání, po němž následuje vybočení z komfortní zóny,

… z její druhé poloviny … pak velmi určitý pocit překvapivě upřímné zpovědi, doplněný dechberoucími fotografiemi! S druhou polovinou knížky jsem tak strávila příjemné chvíle při putování krásnými horami, kde hlavní hrdina – teď už mohu říct cestovatel – poznává hory, jak mohou být záludně nebezpečné, poznává lidi, jak mohou žít úplně jinak, poznává sebe, poznává život …

Skrze majestátnost hor,
skrze klid a harmonii,
jež provází veselé barvy modlitebních praporků,
jež provází zvuk modlitebních mlýnků,
a vůně cizích koření.

Skrze vznešenost hor,
skrze jejich nebezpečnost,
jež učí vidět život v jeho různorodosti,
jež učí vidět život v jeho nevyzpytatelnosti,
plný zvratů.

Koloběh života!

… a zjišťuje, že na tu nejdůležitější otázku, si musí odpovědět sám!
Jak naložit se svým životem?

„Ano, chůze je meditace. A každý schod vzhůru je jedním otočením modlitebního mlýnku. … Soustředím se na pohyby nohou, práci svalů a dech, který naplňuje mé plíce horským vzduchem. … Jdu zvolna. Schodů jsou stovky, možná tisíce …
…
Říkám si, že v těch horách tady kolem je zapsaná moudrost věků … pramení z nadhledu nad světem a krása, která s ní jde ruku v ruce, zase z jednoduchosti. Možná proto jezdí lidé do hor.“

72 29.07.2022

3 svíce = 3 základní problémy, se kterými se budeme (MY, jako lidstvo), ať už chceme nebo ne, muset v budoucnu jistojistě vypořádat, problémy, které, díky našemu nezodpovědnému chování, zanecháme budoucím generacím: (1) svíce – změna klimatu, (2) svíce – rostoucí ceny základních komodit (jídla a energií), (3) svíce – demografická a sociální proměna světa …
Anebo, chcete-li …
3 svíce = 3 úhly pohledu na náš svět zorným úhlem: (1) sociologie – a její shrnutí současnosti a predikce budoucnosti, (2) praxe – a její úhel pohledu na problémy budoucnosti, (3) filozofie – a její pokus o komplexnost za pomocí filozofického nadhledu.

Pokud vše výše uvedené pečlivě zamícháte ve snaze vytvořit směs, její název je v podstatě předem daný – GLOBALIZACE – proces, který započal s průmyslovou revolucí a který je v současnosti už nezastavitelný, tudíž si autor neklade otázku, jak z toho ven, protože správně položená otázka zní jinak: „jak ten proces co nejlépe uchopit a problémy minimálně eliminovat?“

Václav Cílek v této publikaci odvedl velmi dobrou práci! Problémy vymezil do 3 výše uvedených okruhů a nad nimi se pak rozkročil opravdu zeširoka a oslovil pestrou a zajímavou škálu osobností. Výsledkem je antologie, která rozhodně stojí za to přečíst si ji. Byla sice vydaná v r. 2012, a za těch 8 let se toho možná dost změnilo (nechci být prorokem, ale spíš k horšímu), přesto stojí za to si ji přečíst, protože vyřešeno nebylo nic, problémy se jen prohloubily a tak zamyšlení, která si v téhle knize přečtete, povětšinou na své aktuálnosti příliš neztratila, možná by jen některá zasloužila doplnění.
Pokud se chcete otázkami, které řeší, zaobírat a stojí vám za to, se nad nimi zamyslet, určitě neuděláte špatně, když začnete třeba s touto knihou, minimálně vaše úvahy nasměruje správným směrem, zaměří na ta správná témata, a poskytne vám větší rozhled a širší náhled na problémy, o kterých spíš slyšet nechceme, natož abychom je chtěli řešit. Tahle knížka se vám tedy bude snažit otevřít oči, abyste uviděli, co budou muset v budoucnosti (jak daleké těžko říct) řešit naši potomci, když budeme MY strkat stále hlavu do písku.

Líbil se mi v podstatě holistický (celostní) přístup, který pan Cílek zvolil, protože to je možná ten nejsprávnější způsob – podívat se na problémy téměř z vně jich samých – jak si je uvědomit.
Díky za každou takovou publikaci! Je totiž v zájmu nás všech – vědět – pochopit souvislosti, a vytvořit si tak respekt – k přírodě i člověku … uvědomit si naši komplexní odpovědnost (nejenom za lokální, ale i globální svět). Pochopit totiž podstatu globalizovaného světa, je základ, bez kterého si odpovědnost ani respekt nevypěstujeme.
Tahle knížka skloňuje ze všech možných úhlů pohledu témata jako udržitelný rozvoj, stabilizace světové populace, rozvoj ekologicky šetrných technologií, změny ekonomických norem (a jejich možné dopady na ekologii), možné nové generace mezinárodních dohod, nebo nárůst a hrozba skutečných rizik, navíc zahrnuje taky témata, jako, jak přežít, nebo, jak najít rovnováhu mezi svobodami a právy každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku (včetně právě odpovědnosti vůči budoucím generacím).
Pokud vám tedy tohle všechno není lhostené – ČTĚTE! Vlastně, čtěte, i v tom druhém případě, protože možná pak (doufám) trochu pozměníte svůj názor.

72 07.12.2020

„co je uvnitř, je také vně“
Začala jsem kratičkou exkurzí do starověkého antického Řecka, která jasně a srozumitelně vysvětluje tehdejší postoj k lidskému tělu a k duši (či mysli, jak kdo chce), staří Řekové totiž věřili v neoddělitelnou jednotu těla a ducha a dbali na vyvážený vztah mezi nimi „kalokaghatia“ … dosažení harmonie. Tělo totiž … „zaznamenává vše, co se kolem děje“, má „přesnou schopnost registrovat okamžitou reakci, hluboce cítit a tušit předem“.
V knížce Clarissy P. Estés je chápáno podobně, jako organismus, který hovoří mnoha jazyky ... „září z lásky, hoří vzrušením z přívalu poznání, chvěje se chladem nedůvěry, vibruje tlukotem srdce nad propastí, a zrovna tak s rostoucí nadějí“, a taky si všechno pamatuje … „jeho paměť je (totiž) uložená v pocitech“.
Naše tělo je totiž našim nástrojem poznání, neustále s námi „komunikuje“ a zprostředkovává nám zpětnou vazbu ...
„Při tvoření ženské oči září, jejich slova poskakují v melodii, jejich tváře hoří životem a i vlasy se lesknou čím dál více. Jsou vzrušeny nápadem, vyburcovány možnostmi, rozvášněny samotnou myšlenkou ....“

Clarissa P. Estés, Ph.D. posbírala mýty a báje a skrze ně se pokusila objasnit výsledky svých bádání - hledaní či pochopení životní síly ženy. Počátečním východiskem byla potřeba soukromého prostoru, prozkoumání možné příčiny ztráty vztahu k vlastnímu tělu a tím i zodpovědnosti za vlastní život a zdraví. Zjistila, že ženy jsou nuceny žít jako „maskovaná stvoření“ a tak plnit společenská očekávání. V reakci na takový „diktát společnosti“ pak Clarissa představuje koncept „divošky“ - takže, milí čtenáři a čtenářky, seznamte se s archetypem divoké ženy!
Knížka se svým vlastním způsobem vrací zpět k téhle staré otázce vztahu duše a těla a prozkoumává příčiny ztráty vztahu k vlastnímu tělu, s čímž zcela přirozeně souvisí, že řeč bude o přijetí odpovědnosti za vlastní život a zdraví.
A tak jsem taky příběh o archetypu ženy vnímala, jako příběh o učení se, jak vlastnímu tělu naslouchat!

Když bych tedy měla říct o čem tahle knížka je jen jedním jediným slovem, nejspíš bych odpověděla, že jejím tématem je psychosomatika, jejím cílem pak donutit čtenáře/čtenářky, víc přemýšlet o vztahu fyzického těla a rozpoložení mysli.
Víte třeba, že už i Platón považoval za chybu, když bylo léčeno tělo a přitom nebyla věnována pozornost duši? Anebo Hippokrates, ten byl přesvědčený, že naše pocity mohou ovládat naše orgány ... "srdce se ve zlosti stahuje, v radosti rozšiřuje".
Myšlenky v téhle knížce mi pak trochu připomínaly právě tuto tradici, která dává stejný důraz na fyzické i psychické.
Clarissino vyprávění tak vlastně z tohoto úhlu pohledu vůbec nebylo špatné, pohádky a mýty mi připomněly přiběh o ženě ...
... která je společností často tlačená do rolí, které ji nevyhovují …
A víte, že "pohádky a mýty zostřují náš pohled"? Přivádějí totiž zpět k životu staré, zapomenuté vzpomínky, nabízí alternativní vzory a inspiraci, která je v každé ženě :-).
... která pak uvolňuje uzdu své divoké přirozenosti …
Žena je totiž tvořivá, tajemná, intuitivní, mazaná i moudrá, a nebo, ještě trochu jinak, poetičtěji, řečeno, "žena je hlubina, již nedohlédneš dna", podle mě je tohle pěkná metafora ke Clarissině archetypální ženě, která, zas podle ní, je v každé ženě :-).
... a která chce žít přirozený život, "přijmout odpovědnost za své zdraví" – troufalost, která je v každé ženě :-).
A víte co je pro nás typické? uklidit stůl, oprostit se od nefunkčních vztahů, trvat na pravidlech, nerespektovat pravidla ... zastavit svět, anebo, obrátit list ...
"Ženy se ztrácejí a opět nalézají."
A víte co ještě? ... "když ženy něco znovu naleznou, když něco získají zpět ... už to nepustí" :-).
Škoda jen těch klišé (nejspíš použitých jako úlitba nálepce bestseller) … o genderových rozdílech, stokrát už slyšených všude kolem, feministických řečí o traumatech z bezpráví páchaných na ženách od dob, kdy byly považovány za čarodějnice, ve feministické literatuře často užívaných a tisíckrát opakovaných, apod.
Takže, abych to nějak shrnula, knížka mě svou formou nijak neurazila, ale ani nenadchla, 3* proto budou tak akorát.
A na závěr si dovolím jedno takové klišé :-) ...
"Myslím, že je neoddiskutovatelný rozdíl mezi prožíváním ženy a muže."

72 08.10.2020