Aleš.R
komentáře u knih
Země nomádů
Jessica Bruder
Dejte to přečíst všem, kteří by vám někdy chtěli tvrdit, že se snad tady u nás máme špatně.
Knihovník vypráví aneb Křížem krážem havlíčkobrodskou knihovnou
Petr Bobek
Zajímavé ohlédnutí za historií i současností brodské knihovny, které si zřejmě užijete víc v momentě, kdy ten barák znáte.
Když zpívají cvrčci
Charles Martin
Pohádka, doják a taky trochu kýč.
Ovšem jako audiokniha to funguje na jedničku.
Zápas o Ameriku: Hlasy z rozeštvané země
Jan Kaliba
Podobně jako předloni vydaná kniha Davida Miřejovského nabízí i Zápas o Ameriku další fascinující pohled na bouřlivou a znepokojující situaci v dnešních Spojených státech. Velice silné čtení.
Noční dům
Jo Nesbø
Vypadá to, že Nesbø a já se kamarády asi nestaneme. Číst se to dá, že to ledasco vykrádá, tomu taky bez větších obtíží odpustíte, ale že bych si z toho sedl na prdel, to ani náhodou.
Chiméra
Loreth Anne White
Další z předlouhé řady navzájem si podobných příběhů o tom, že skříně nejsou primárně určeny k ukládání věcí, ale zbavují nás té hromady kostlivců, kostějů i kostíků všude kolem nás.
Chytlavě napsaný, napětí udrží celou dobu, konec je možná už trošku moc, ale ve výsledku to vlastně nevadí.
Marta děti nechce
Petra Soukupová
Samozřejmě tady můžu pět odstavců plkat o tom, že tu každodennost a vztahovou běžnost málokdo umí takhle, ale ono se to dá říct i jinak:
Petra Soukupová je prostě láska.
Sudetský dům III: 1959–1968
Štěpán Javůrek
Jako čertík z krabičky na vás vyskakuje jedno klišé za druhým a závěrečná Františkova dvakrát zopakovaná (!) plamenná řeč o nenápadně přicházejících změnách je už jen taková zahnívající třešnička na plesnivějícím dortě.
Je to až ukázkově černobílý, schematický a povrchní, ale přesto mě tak úplně nepřekvapuje ta záplava pozitivních hodnocení - úkolem spotřební literatury na vážná témata je dát lidem pocit, že čtou nějakou zásadní výpověd, i když vlastně vůbec. A v tomhle konkrétním případě tomu aspoň pomáhá velká čtivost poslední zhruba třetiny.
Javůrkovi fandím, o tom žádná, nicméně sudetský dům měl opustit už v roce 1945.
Tady byla Britt-Marie
Fredrik Backman
Tuhle sociálně neobratnou hašteřivou babiznu si nejde nezamilovat. Protože v jejím příběhu je srdce. Obrovský srdce.
Honzíkova cesta
Bohumil Říha
Jako dítě jsem tuhle knížku miloval. A i když jsem po pětatřiceti letech úspěšně zapomněl, že se to odehrává v Koníkovicích (muhehehe), pořád mi určité pasáže a krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové přijdou důvěrně známé.
Milenec / ...a v prach se obrátíš
Harold Pinter
Na divadle to možná i funguje, ale na čtení je to utrpení.
Kala
Colin Walsh
Pokud umíte psát, dokážete uplést bič i z tisíckrát omleté povídačky o tom, kterak se lidé po letech vracejí na místo zásadního životního zlomu a musejí se s ním konečně nějak vypořádat.
A protože Colin Walsh psát opravdu umí, dostanete v rámci žánru nezvykle poutavou a jazykově působivou záležitost, po jejímž dočtení dost možná na moment nabydete dojmu, že slova o lámání srdce z přebalu nebyla zase tak úplně mimo.
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
Není to typickej Backam a humorem se tentokrát šetří, ale jinak jsme tam co vždycky - ovšem já bych mu těch pět hvězdiček dal i za jeho nákupní seznam, že ano.
Dravé zvěři napospas
Jana Jašová
Měl jsem několik oblíbených českých autorů detektivek. Pak ale přišla Jana Jašová a já mám najednou pocit, že většina z nich by se ve vlastním zájmu měla poohlédnout po jiném způsobu obživy, protože jak jako chcete konkurovat něčemu, co je téměř dokonalý?
Na rozdíl od Krutého měsíce nebudu tentokrát tolik vytýkat předvídatelnost, přestože s postupujícím dějem také s čím dál větší jistotou tušíte, zač toho nejspíš bude loket, ale znovu musím vyzdvihnout jazykovou stránku - čistý, lehký, samozřejmý, bez jednoho jedinýho rušivýho momentu.
Paráda, potlesk, dávám pět hvězdiček plus nejmíň tři další navíc a odcházím číst Znič to jméno, na shledanou!
Krajina roztavených zvonů
Jan Štifter
Nádherně zpracovaná kniha, nádherný jazyk, nádherný příběh jedné rodiny. Takže vlastně typický Štifter.
Než napadne první sníh
Mary Lawson
Poetický, útěšný, velice milý příběh, s překrásnou obálkou navíc.
Na kočičí svědomí
Nora Dåsnes
Nejsem cílová skupina, takže vám neřeknu, jak to budou vnímat dospívající děcka, ale z odstupu daleké dospělosti je to fakt milý, chytrý a vtipný.
Co by můj syn měl vědět o světě
Fredrik Backman
Pokud čekáte příběh, samozřejmě že jste/budete zklamaní.
Pokud vám stačí perfektně vypointované střípky, ve kterých Backman nešetří humorem, ironií, sebeironií (tou zejména), velkými slovy a emocemi, se kterými se - zvlášt my chlapi - nesvěřujeme úplně rádi, budete dost možná nadšení.
A až vám na konci bude líto, že to končí, projděte si Backmanův Instagram - najdete tam zhruba totéž a spoustu historek o jeho psu jménem Donkey* navíc.
(*Je vůbec možný toho chlapa nemilovat?!)
Mimo obraz
Jiří Březina
S hodnocením dolů nepůjdu, protože mám Březinu fakt rád a nechci bejt zbytečně zlej, ale tentokrát jsme se úplně nepotkali.
Není to sice žádná vražda v Lázních Bohdaneč, ale celý mi to přišlo chladný, strojený a bez jediný výraznější emoce (ne, ten konec taky nefunguje), jako kdybychom to spíš napsat museli, než že by se nám do toho nějak víc chtělo.
(A když se na výpis hovorů čeká pomalu dýl než na Godota, aby i sousedovic Božce - hodná holka to je, jen rozumu moc nepobrala - došlo, že ahááá, důležitá stopa, trošku to tou Bohdančí začíná zavánět.)
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
Až nepříjemně dlouho to vypadalo, že si tentokrát Backman a já možná úplně neporozumíme a rozloučíme se s tím, že to bylo krásné, ale bylo toho dost.
Pak ale naštěstí opět vytáhl své osvědčené zbraně, znovu mě rozesmál i rozplakal a nakonec mohu zase jen obdivně pokyvovat hlavou.
(A jistě, Backman píše pořád stejně - Babička na mě ze všeho nejvíc působí jako velmi raná verze pozdějších Úzkostí, ale - jak by řekl Alf - copak je na tom doprdele něco špatnýho?!)