Aleš.R komentáře u knih
Nepříjemné čtení. A bohužel i poněkud černobílé a schematické.
Možná pár optimističtějších momentů, nenápadně rozesetých do té rodinné mizérie, by ve výsledku přidalo na váze celému sdělení a hlavní hrdinka by nepůsobila jen jako hromádka neštěstí, která i když si půjde koupit blbej rohlík, najde v něm zapečenou myš.
(Po třetí přečtené knize je pro mě Dvořáková čím dál víc jen výrazně slabší Soukupovou.)
Původně jsem se ke knize dostal vlastně jen z nostalgie - reportáže Davida Miřejovského (nejen) z prezidentského duelu Biden vs. Trump patřily k vítanému oživení poněkud jednotvárného televizního zpravodajství sloužícího jako kulisa při práci z domova v době covidových lockdownů.
Po tragických událostech 21. prosince 2023 se hlavní téma už nezdá tak odtržené ani od naší běžné reality a kniha nabízí fascinující pohled na život v dnešní Americe, kde se otázka držení zbraní stává ve stínu stále častějších útoků osamělých střelců čím dál palčivější. Zasvěcené, dechberoucí, dojemné.
Už Shakespeare věděl, že dobrý konec všechno spraví. A nebýt právě toho dobrého konce, nejspíš by se to celé rozplizlo jen v takový nijak zvláštní Forrest Gump revival a nikdy bychom se nedozvěděli, že pod ledním medvědem bývá tma.
(Nebo bych si měl příště dřív vzpomenout na to, že ich-forma přece odjakživa znamená nespolehlivého vypravěče.)
Jako detektivka to +/- funguje. Ovšem autorovo tlačení na pilu, jen aby hlavní hrdina, řadový pražský pochůzkář, mohl z rukávu za vteřinu vytrousit víc sofistikovaných (pop)kulturních narážek než Lorelai z Gilmorových děvčat, tomu v mých očích strašně škodí.
A třebaže jsem se nakonec uchechtl jen asi třikrát (slovy 3x) a hrozně mě to intelektuální exhibování štvalo, i tak musím dát ****, průměrný to není ani náhodou.
Se mnou a S. Kingem se to i napočtvrté (To, Billy Summers, Pohádka) má tak: je to hutný a často zbytečně roztahaný, ale nelituju ani minuty.
Ona ta popularita autorky (pod všemi jejími dvanácti nebo kolika pseudonymy) není už ani pro mě žádným velkým překvapením. Je to nekonfliktní, milý, všechny možné (tzn. jednu jedinou) peripetie znáte už z anotace, člověk u toho může vypnout. Chybí snad už jen časopis Kůň & pes.
Je to neskutečně čtivý. Což nakonec celkem úspěšně dovoluje zapomenout na to, že podobně depresivních příběhů už tu byly stovky a zrovna tenhle vlastně vůbec nic nového nepřináší - všem alkoholikům je zkrátka souzeno dostávat se do čím dál větších sraček (zvlášť když jim manželka nerozumí, že ano) a pokud autor není vyloženej psychopat, někde na konci nechá problesknout naději.
Klasickej Rudolf. Děvče chodí do školy, občas má nějaké problémy doma, občas má problémy s chlapcem, občas pomáhá rodit tele. Když jsem Rudolfa četl pětadvacet let zpátky coby hojně zastoupený inventář domácí knihovny, fungovalo to přece jen o něco víc. Tohle nenadchne, neurazí.
Slušně odvedené řemeslo. Pokud máte rádi vetřelce, bude se vám to líbit. Pokud nemáte rádi vetřelce, líbit se vám to nebude. Nic víc, nic míň.
Jak by to mohlo vypadat, kdyby smrt byla pouze v rukou lidí. Velice silné téma ve zpracování vhodném opravdu spíš pro mladší čtenáře, kteří se pak určitě budou chtít stát smrtkou. Nebo se zmrtvit. Nebo si zase radši přečíst něco o upírech.
(Není to žádnej skvost, jde to spíš po povrchu, ale jde to po něm dobře, nepřijde vám to nejspíš hloupý ani trapný a místy to umí překvapit. Takže cajk.)
S každou další povídkou si myslíte, že už nemůže být líp, ale ono je. Třebaže horor není z žánrů, které bych nějak programově vyhledával, a zbožštění S. Kinga mě úspěšně minulo, tohle jsem si (možná právě proto) neskutečně užil. A byznysvlka a vražedné býlí chci domů.
Jako sice to nejdřív působí tak, že autor chce jen na každé straně několikrát zopakovat nezkrácené jméno Chloé de Talense a ob dvě strany laciný pravopisný vtip Starski/Starsky & Hutch (muhehehéé), ale pak to všechno začne dávat aspoň trochu smysl a vlastně si to i docela užijete.
V určitých pasážích možná až zbytečně otevřené (nebo jsem spíš já už příliš útlocitný), ale jinak se to nečte vůbec špatně.
Jen poznámka na okraj: heterosexuální policejní drsoň a děvkař nejspíš o pornu v žádné souvislosti neřekne, že je nechutné, a nebude žádnou ženu posuzovat na základě jejího horoskopu.
Úchvatné. Ale pokud nechci moc spoilerovat (což za mě ovšem stejně udělají "štítky"), tak jenom takhle: v anglických internátních školách se dějí horší věci než svého času v Bradavicích!
Jak to dopadne, samozřejmě víte, ještě než se do toho pustíte. Ale je to zábavný... Jen o chlup míň než první díl.
Devadesátistránková poetická takřka pohádka o tom, že můžete-li nabídnout pomoc, musíte to udělat i v momentě, kdy vás to může vyjít hodně a hodně draho. Nádhera. A ještě to navíc má překrásnou obálku.
Žádná velká literatura to sice pořád není, ale to ještě nutně nemusí být na škodu - člověk taky furt nemůže číst jen Proustovo Hledání ztraceného času, že jo. Větší problém je, že na rozdíl od víc než slušného prvního dílu pokračování působí sterilně, jako bychom jen vzali bednu všeobecně známých a tisíckrát předtím použitých rekvizit, které si běžně spojujeme s únorovým převratem a dobou následující, a naroubovali je na osudy stávajících postav. A nakonec to nestačí.
Kdyby mi bylo o dvacet let míň a byl bych pořád mladým rozhněvaným mužem, asi by ve mně to okázalé utrpení hlavního hrdiny nad ztrátou milovaného člověka dokázalo vyvolat aspoň nějakou emoci, ale bohužel. A nefunguje ani to "strašlivé tajemství", takže ve výsledku je to jen slušně napsaná nuda.
Roztomilá a naivní - třebaže překvapivě docela čtivá - vyprávěnka o hojivé síle přírody a přátelství. Možná to chce být "syrovým thrillerem o boji muže s přírodou a se sebou samým", ale spíš to působí, jako když pejsek s kočičkou vařili dort a přidali tam předvídatelnost, Robinsona Crusoa, americké béčkové akční filmy, Palánovy šumavské samotáře a hlavního hrdinu, který si furt sám pro sebe někde v lese řve.