Aleš.R komentáře u knih
Fredrik Backman je muž velkých slov a velkých gest, který úžasně pointuje situace a nezřídka vás přivede k slzám, ač má jinak až neskutečnej smysl pro humor.
Opět nezklamal. Nádhera.
K tvorbě JKR neumím být kritický už víc jak dvacet let, zhruba tak někdy od třetí kapitoly prvního dílu Harryho Pottera, čili:
Rowlingová je skvělá vypravěčka, opět přišla s velmi zajímavým příběhem a Pajda s Robin jsou pořád neskutečně sympatičtí.
Mám jen dvě drobné výtky:
1. Na detektivku je to možná už zbytečně dlouhý (ale přesto to ještě nezačne nudit). Jediná delší věc, kterou jsem kdy četl, byla Vojna a mír, což je přece jenom žánrově trochu někde jinde.
2. Namlouvací tanečky mezi hlavními hrdiny zabírají čím dál víc místa, aniž by někam vedly, zvlášť když otázkou zůstává, jestli někdy vůbec někam povedou - vždyť ta ženská nemá srdce a neváhala zabít dokonce i Brumbála!
Sice jsem to původně řekl v souvislosti s Medvědínem, ale ani po přečtení Oveho se pro mě nic nemění na tom, že Backman je velice pravděpodobně prostě génius, který co dvě tři strany jen tak mimoděk trousí věty, ze kterých se vám, nedáte-li si pozor, může na moment zastavit srdce.
(Po páté Backmanově knize dokážu stejně dobře pochopit nejvyšší i nejnižší hodnocení, ale já mu to prostě hodlám žrát i dál.)
Taková šumavská Záhada Blair Witch. Ovšem výborná.
A klobouk dolů před suverenitou, s jakou autorka ve svých knihách přechází mezi žánry.
Je to neskutečně čtivý. Což nakonec celkem úspěšně dovoluje zapomenout na to, že podobně depresivních příběhů už tu byly stovky a zrovna tenhle vlastně vůbec nic nového nepřináší - všem alkoholikům je zkrátka souzeno dostávat se do čím dál větších sraček (zvlášť když jim manželka nerozumí, že ano) a pokud autor není vyloženej psychopat, někde na konci nechá problesknout naději.
Až nepříjemně dlouho to vypadalo, že si tentokrát Backman a já možná úplně neporozumíme a rozloučíme se s tím, že to bylo krásné, ale bylo toho dost.
Pak ale naštěstí opět vytáhl své osvědčené zbraně, znovu mě rozesmál i rozplakal a nakonec mohu zase jen obdivně pokyvovat hlavou.
(A jistě, Backman píše pořád stejně - Babička na mě ze všeho nejvíc působí jako velmi raná verze pozdějších Úzkostí, ale - jak by řekl Alf - copak je na tom doprdele něco špatnýho?!)
Žádná velká literatura to sice pořád není, ale to ještě nutně nemusí být na škodu - člověk taky furt nemůže číst jen Proustovo Hledání ztraceného času, že jo. Větší problém je, že na rozdíl od víc než slušného prvního dílu pokračování působí sterilně, jako bychom jen vzali bednu všeobecně známých a tisíckrát předtím použitých rekvizit, které si běžně spojujeme s únorovým převratem a dobou následující, a naroubovali je na osudy stávajících postav. A nakonec to nestačí.
Čerstvá milionářka vejde do baru a musí rozlousknout, co potkalo nebohou Bonnie Dahlovou...
Kdyby vůbec nic jinýho, tak způsob, jakým vás King od začátku drží v napětí, jestli se nakonec stane A, nebo méně pravděpodobné B (modří už vědí), je vskutku mistrovskej.
P. S. Nevěřte nikomu nad osmdesát!
Že by autor oproti prvnímu dílu ubral? Spíš si já pomalu začínám zvykat na jeho styl a tuhle kovbojku s četníkem, co má vyjadřovací schopnosti lepší než Simona Peková, jsem si sakra užil.
Zlatej bludišťáķ za originalitu z toho sice nekouká, protože všechno už tady někdy bylo, že ano, ale ta lehkost a samozřejmost, s jakou Kristýna Trpková vypráví a vodí si vás, kam potřebuje, je až zarážející.
V kontextu novějších českých detektivek, které jsem v poslední době četl (Březina, Trpková, Klabouchová), mi u Vodníka něco chybí. Špatný to není, blbě se to taky nečte, ale nadšení se nekoná.
A za větu "Naďa je osůbka zodpovědná, dochvilná, žádná rozjařená holčina, která životem vlaje jako prádlo ve větru." Pánbůh zabil koťátko.
S těma ultrasofistikovanejma, hyperinteligentníma a übervtipnejma hláškama mám sice opět malinko problém, ale protože jich není tolik jako v Rychlopalbě, objeví se vlastně v příhodnou chvíli a naředí možná až příliš hustou atmosféru, celkovej dojem mi tentokrát zkazit nedokážou.
Celek beru jako obrovskou poctu všem hasičům, připadám si jako dráček Soptík a chci se taky stát požárníkem. Nebo si dát koule klasicistních skladatelů.
Už Shakespeare věděl, že dobrý konec všechno spraví. A nebýt právě toho dobrého konce, nejspíš by se to celé rozplizlo jen v takový nijak zvláštní Forrest Gump revival a nikdy bychom se nedozvěděli, že pod ledním medvědem bývá tma.
(Nebo bych si měl příště dřív vzpomenout na to, že ich-forma přece odjakživa znamená nespolehlivého vypravěče.)
Masterpiece.
Říkat něco navíc nemá valný smysl, stejně zatím nedokážu vyjádřit slovy, jak nádherná Osamělá holubice vlastně je, a to nemám - a nikdy jsem neměl - westerny rád.
Prostředí, postavy, situace, dialogy, humor... Uff.
(Napsat vedlejší postavu tak, že si pro sebe ukradne knížku, je ale hodně velký umění! Zdravíme Kláru!)
Ke knize samotné tentokrát nemám nic, stejně bych (se) akorát opakoval, ale jedno zásadní sdělení si neodpustím: chtěl bych, aby byl Fredrik Backman mým kamarádem.
S hodnocením dolů nepůjdu, protože mám Březinu fakt rád a nechci bejt zbytečně zlej, ale tentokrát jsme se úplně nepotkali.
Není to sice žádná vražda v Lázních Bohdaneč, ale celý mi to přišlo chladný, strojený a bez jediný výraznější emoce (ne, ten konec taky nefunguje), jako kdybychom to spíš napsat museli, než že by se nám do toho nějak víc chtělo.
(A když se na výpis hovorů čeká pomalu dýl než na Godota, aby i sousedovic Božce - hodná holka to je, jen rozumu moc nepobrala - došlo, že ahááá, důležitá stopa, trošku to tou Bohdančí začíná zavánět.)
Nemám. Co. Vytknout.
Ano, je to sice celkem předvídatelný, ale to beru spíš jako záměr a je mi to nakonec milejší, než kdybych celou dobu neměl ani páru a po sérii třiceti šílenejch twistů v poslední kapitole se dozvěděl, že vrahem je zahradník, o kterym ovšem zatím nebyla řeč.
Je to čtivý, napínavý, chytrý, vtipný a milý, dokonce ani jazyku nic nechybí nebo nepřebejvá.
A pumpař Jim by si, ty prde, zasloužil vlastní knížku!
S hodnocením jdu oproti prvnímu dílu dolů ne proto, že by to bylo horší, protože není, pořád se to dobře čte.
Napodruhé ale zřetelněji vyniknou věci, které mi vadily už prvně, tedy hlavně to, že je to celé trochu přitažené za vlasy a hlavní hrdina, šestatřicetiletý detektiv, nejdrsnější z drsných, drsnější než hlas Toma Waitse, alfasamec všech alfasamců, se nezřídka chová a přemýšlí jako šestnáctileté děvče. A další postavy mu v tom zdatně sekundují.
Navíc je slovenské školství horší než sicilská mafie a silvestrovské večírky se pořádají v zaměstnání, tak jakýpak copak. A opakovaná chyba s Novým rokem je taky pěkně otravná.
Se mnou a S. Kingem se to i napočtvrté (To, Billy Summers, Pohádka) má tak: je to hutný a často zbytečně roztahaný, ale nelituju ani minuty.