BabaJaga11 komentáře u knih

Konečně dočteno. Není to úplně jednoduché čtení, protože je protkáno mnoha britskými (ale třeba i francouzskými a německými reáliemi), z nichž mnohé běžný čtenář nezná. Například se zde setkáváme se jmény méně známých britských autorů jako Sigfried Sasoon či Wilfried Owen, s nimiž Graves bojoval v 1. světové válce, dobře je znal, mluvil s nimi (zejména se Siegfriedem) o své a jejich tvorbě... samozřejmě když ji neznáte, lecos Vám unikne, tak jako mně. A stránky této knihy se různými významnými osobnostmi jen hemží.

Odhlédneme-li od toho, že by bylo dobré se před nebo během knihy dovzdělat (a že k tomu vždy není příležitost nebo chuť), pak je to knížka, která poklidně plyne, najdete v ní suchý anglický humor a schopnost brát věci tak, jak postupně přicházejí. Ať jsou to válečná léta a s nimi spojené plížení na průzkum k nepříteli, bojová zranění, úmrtí spolubojovníků, zima a hlad v zákopech, anebo "normální život" po válce, v době hospodářské krize, kdy rozhodně nebylo jednoduché uživit sebe a rodinu. Ač knížka vypadá jako velmi otevřená – autor popisuje své vztahy k členům rodiny i přátelům, a to od útlého dětství až po léta 1. světové válce – počítejte s tím, že je to jeho sice osobní, ale subjektivní zpověď. Z knížky jsem měla pocit, že Robert Graves byl správný chlap, ovšem když jsem pak narazila na jeho životopis na internetu, kde se píše o jeho milostných románcích a několika manželstvím, už mi takový nepřipadal. Každopádně kniha je i cenným dokumentem o stavu předválečné, válečné a poválečné společnosti (viz např. nevraživost vůči britským občanům, kteří měli německé příjmení).

45 29.08.2020

Nečetlo se to špatně, ale čekala jsem víc. Hodně jsem se těšila na prostředí řeky a s ním spjaté postavy. Asi bylo chybou představovat si podobnou idylu, jako líčení života lidí u nás na Vltavě či na Sázavě.

Všechny postavy mi připadaly dost potrhlé, to bych ještě skousla, ale některé byly potrhlé takovým hodně nelogickým a pro mě málo uvěřitelným způsobem. No ale říkala jsem si, že to je Británie :-).

Trvalo mi víc jak půlku knihy, než jsem si hrdinům utvořila nějaký vztah. Tedy s výjimkou Marty a zejména Tildy – ty mi byly sympatické od začátku a Tildiným hláškám jsem se občas nahlas zasmála. Např. ve starožitnictví (str. 85): "Nesnáším velmi staré hračky," nechala se slyšet Tilda. "Ty můžou vyhovovat leda velmi starým dětem."

Podobně jako mnohé ostatní čtenáře i mně dost vadil zcela otevřený konec. Další osudy většiny postav byly alespoň nějak naznačeny, byť z mého pohledu byly smutné, znamenalo to skoro u všech rozloučení s řekou. Ale v závěru se to podivně zvrtlo. Možná chtěla autorka čtenáři poskytnout víc prostoru pro jeho fantazii, možnost zůstat na řece alespoň pro některé postavy, byť závěr zaváněl spíše tragédií než nějakým happy endem.

Knížku jsem si přečetla ráda, ale vracet se k ní nebudu a pošlu ji dál.

46 29.08.2020

(SPOILER) Z nádražní knihovny v Č. Budějovicích. Zaujal mě název myslela jsem, že to bude něco o řece a kvůli tomu, že by mi ujel přípoj, jsem neměla moc čas se do knížky podívat.

Jde o historický román z velkého polského povstání v roce 1863. Knížka je čtivá, ale popisy bitvy, zranění a umírání vojáků natolik drsné, že citlivějším povahám je nelze doporučit.

Hlavní část knihy je věnována útěku povstalce Josefa z prohrané bitvy a hledání útočiště. To po mnoha peripetiích nalezne u mladé dívky jménem Salomea, která se o něj obětavě stará (představila jsem si, co všechno musela zvládnout, jak těžké rány ošetřovala pro nás nemyslitelné, zvedneme mobil a voláme záchranku). To vše v prostředí, kdy její jedinou oporou je starý kuchař (rodina z dvorce, kde žije, je rozprášena po širém okolí, případně mrtvá), kdy není skoro nic k jídlu a co chvíli přijíždějí tlupy vojáků hledající povstalce (pak je třeba raněného dobře ukrýt).

Raněný a jeho ošetřovatelka se do sebe postupně zamilují. Skoro jsem čekala happy end ale ten se nekonal. V závěru příběhu do dvorce přijíždí matka raněného, kněžna. A to je kámen úrazu dívka je z nižší společenské vrsty než raněný povstalec, manželství tudíž nepřichází v úvahu a kněžna si svého syna odváží pryč.... Nevěřícně jsem zírala. Jasně, byla to teprve druhá půlka 19. století, ale věřila jsem, že za dané situace by kněžna mohla společenskou nerovnost překousnout. Leč nestalo se... syna musela oklamat.

No a úplný konec jsem nepochopila. Copak se to stalo? Salomea zakopne o kamínek, upadne obličejem do písku a zůstane ležet. Najde ji kuchař, ale až na druhý den. Je mrtvá? Ze zakopnutí o kamínek? Nebo jsem něco přehlédla a někdo ji zabil? Fakt nevím. Za ten závěr a mně nesympatickou kněžnu jednu hvězdu dolů. Jak se ale píše v anotaci, že tragický konec symbolizuje úděl Polska, tak to myslím sedí. Já nechápala, proč byli sedláci tak nepřátelští k povstalci pak se to vysvětlilo v postavě kněžny. Ani v situacích, jako bylo povstání, které mělo mít celonárodní charakter, se šlechta a sedláci nedokázali semknout (sedlákům to bylo spíše fuk možná nebyli osvícení, možná jim to nikdo nevysvětlil...). Takže není divu, že to nedopadlo dobře.

Každopádně knížka za přečtení stojí a bude-li příležitost, od autora si ještě něco přečtu.

44 23.08.2020

Vyřazeno z obecní knihovny. Knížku jsem si s sebou vzala na delší služební cestu, abych ji pak mohla nechat v nádražní knihovně. To se také stalo, ale po pravdě, docela mě mrzelo, že nemám doma dost místa, abych si knížku mohla nechat.

Ze začátku jsem se trochu ztrácela v množství postav – můj obvyklý problém :-). Ale celkem brzy jsem se zorientovala a začala s jednotlivými hrdiny prožívat jejich každodenní radosti i starosti. Spojovací linkou je jejich pracoviště – pojišťovna (tehdy Česká státní pojišťovna). Na pohled by se mohlo zdát, že jde o nudné prostředí – ale ani pojišťovně a jejím pracovníkům a rodinám se nevyhnou nemoci, nešťastná láska, nevěra, problémy s dětmi a spousta dalšího... a samozřejmě navrch jsou tu rozmanité případy z pojišťovací praxe, problémy s nadřízenými (včetně různých nesmyslných nařízení shora – bylo, je a bude!), se zvládáním spousty práce...

Knížka je zasazena do 70. let 20. století (v této době autor sám v pojišťovně pracoval a do knížky z toho vytěžil maximum, všechny možné detaily, popisy procedur, prostředí, aj.), ale mnoho věcí mi připadalo jako ze současnosti. Zajímavé jsou občasné – a dost nápadné – narážky na rok 1968. Dumala jsem, zda je cenzura v tom počtu stran prostě nenašla, anebo nad tím mávla rukou. Každopádně na dobu, kdy se o daném roce v hodinách dějepisu zcela mlčelo, dost odvážné. Stejně jako otevřená kritika "honění" nesmyslných plánů, vymyšlených od stolu, a dalších věcí.

Mrzelo mě, že některé postavy, jež jsem si oblíbila, nedopadly úplně nejlépe, anebo se v závěru už nedozvíme, co se s nimi stalo. Jenže takový je život, mockrát bychom si přáli, aby něco dopadlo jinak, lépe, ale ono to tak nakonec není...

A perlička na závěr - v knize vystupuje i "pojišťovací" úhoř Pepík - zjistila jsem, že šlo o skutečnou "postavu" a že jeho již 2. nástupce žije v kašně České pojišťovny ve Spálené ulici v Praze dodnes.

49 23.08.2020

(SPOILER) Ač v anotaci knihy se píše, že hlavní hrdina Petr Kreies je sympatický absolvent gymnázia a sportovec, mě zpočátku nebyl sympatický ani co by se za nehet vešlo. Petr byl ve svých 19 odveden do armády, tehdy západoněmeckého Bundeswehru, a své dny vesměs utápí v alkoholu. Mimochodem, dost mě zarazil režim v Bundeswehru 80. let 20. století – že řadoví vojíni mohli denně vysedávat v hospodě, navíc na to měli peníze (alespoň dle mého bratra a kamarádů, co ještě absolvovali základní vojenskou službu u nás, si časté potulování po hospodách a nadměrnou konzumaci alkoholu mohly dovolit jen „gumy“ ).

Jelikož autor čerpal z vlastních zkušeností (v knize lze nalézt řadu autobiografických prvků, např. plán Petra stát se učitelem, později poddůstojníkem – zde proto, aby se v životě moc nepředřel), vypadá věrohodně i to, co je jádrem příběhu – zapojení řady vojáků z Petrova útvaru do neonacistického hnutí, kde nezůstalo jen u symbolů a pochodů, ale docházelo i k rasově motivovaným útokům. Petr vyrostl ve zbožné rodině a zejména díky vlivu matky dělá, co se mu řekne, nemá na věci svůj názor – a získává jej dost bolestným způsobem. „Namočí“ se do aktivit neonacistického hnutí a končí ve vězení namísto těch, kteří by tam patřili především. Ke konci knihy jsem již Petrovi fandila – a tak mě trochu zklamal závěr, pro mě nejednoznačný. Opravdu to ve vězení skoncoval a hlasy přátel k němu promlouvaly již z jiné dimenze? Anebo si je uvědomil včas a z toho stolu ve své cele skutečně slezl, aby promluvil?

Snažila jsem se k historii Bundeswehru najít nějaké informace na internetu. Z 80. let jsem nic o neonacistickém hnutí, které bylo dle autora tolerováno i na vyšší úrovni, jsem sice nic nenašla, ale zjistila jsem, že s tímto problémem se Bundeswehr nevyrovnal dodnes, viz zprávy z posledních let. Zarazila mě také míra dezinformací, jimž byli vojáci dle informací v knize vystaveni (opět jsem přesvědčena, že autor vylíčil realitu, proto také poté, co jako poddůstojník odešel do zálohy, se stal odpůrcem vojenské služby). Zatímco neonacistické tendence se tiše tolerovaly (zapojeni byli i důstojníci), jakékoli levicové názory byly bez milosti potírány (protože v uniformě se nesmí dělat politika – následoval dotaz jednoho z vojáků, zda válka nemá nic společného s politikou) a trestány i vězením. Byť šlo o období studené války, stejně mě míra dezinformací, jíž byli vojáci vystaveni, překvapila – na Západě jsem za hlavní baštu dezinformací považovala USA. Každopádně Západ a Východ si neměly co vyčítat. Lhali všichni – a lžou dodnes. V mnoha ohledech je kniha děsivě aktuální.

49 10.08.2020

Než jsem si přečetla tuto knihu, myslela jsem si, že o důležitosti spánku toho vím poměrně dost, stejně tak o důsledcích nedostatečného spánku, z nichž některé jsem si bohužel vyzkoušela na vlastní kůži. I to my bylo známo, že chronotypy, jimž se tradičně říká "skřivan" a "sova" si nevybíráme, ale máme je uloženy v naší DNA, stejně jako barvu očí, to, zda budeme praváci či leváci a mnoho dalších věcí. Knížka však přináší mnohem více informací, než jaké najdete v běžné literatuře o zdravém životním stylu nebo jaké se dozvíte z doporučení lékařů. A tyto informace jsou více než znepokojivé.

Dost věcí jsem tušila – a knížka mi je potvrdila. Nemohou výrazné potíže s pamětí a schopností učit se u mladých lidí souviset s nedostatkem spánku? Nejenže mohou – souvisí s ním zcela jistě. A nemusí jít ani o příliš výrazné omezení spánku. A je toho mnohem víc, co mi najednou začalo do sebe zapadat jako dílky skládačky a dávat smysl po přečtení této knihy.

Rozhodně ji doporučuji nejen každému, kdo chce zůstat zdravý, anebo již trpí určitými zdravotními problémy, byť by to byla "jen" zapomnětlivost nebo únava. Pro vedoucí pracovníky, zákonodárce či lékařská zařízení by mělo jít podle mého názoru o povinnou četbu. Třeba by pak vedení nesvolávalo porady na devátou hodinu ráno do Prahy, tj. na dobu, kdy běžně docházejí do práce pražští kolegové, když ví, že z odloučených pracovišť musí lidé vyrazit již po šesté ráno a vstávat tím pádem v pět nebo dříve, takže poradu buď prospí, anebo se budou nacházet ve stavu blízkém spánku. Není pak divu, že nikdo nemá zájem diskutovat a všichni jen vyhlížejí pauzu na kafe :-). Rada "jdi spát dříve" se dá opravdu těžko aplikovat u sov (vím, o čem mluvím - než jít spát v deset a dvě hodiny se převalovat a nemoct usnout, můžu jít rovnou spát o půlnoci), je to to samé, jako chtít po skřivanovi, aby vydržel pracovat do půlnoci (zajímavé je, že pro skřivany a jejich ospalost obvykle pochopení máme, ale šéfové z řad skřivanů bývají nekompromisní a sovy považují za lenochy).

Samozřejmě, někde to jinak nejde než začít v práci brzy ráno. Ale někde by stačilo jen rozhodnutí dělat to jinak. Každopádně informace, že spánek není promarněný čas, že je tomu přesně naopak, by měla být vyučována na všech typech škol.

Někomu může připadat autorův důraz na spánek připadat přehnaný. Samozřejmě každý organismus je jiný a s nedostatkem spánku se bude jinak vyrovnávat. Ale věřím tomu, že pokud jsme v dlouhodobé spánkové deprivaci, již si ani nepamatujeme jaké to je, spát pravidelně 8 hodin denně. Zkrátka si svého nepříznivého stavu nemusíme být vědomi. Další věc, že na mnohé pochody v těle má vliv mnoho dalších faktorů, je také pravda, ovšem leckdy ty faktory úzce souvisí se spánkem či ne-spánkem. Třeba nepříznivý vliv nadužívání elektronických zařízení souvisí i s tím, že se obíráme i o čas, který bychom mohli svobodně strávit spaním.

67 09.08.2020

(SPOILER) Jela jsem na jednodenní terénní služební cestu a protože obvykle úplně netrefím čas a nejbližší spoj mi ujede před nosem, anebo jsem pro jistotu na zastávce o půl hodiny dřív, a navíc i cestou vlakem je potřeba se nějak zabavit (a hlavně neusnout, abych neodjela, kam nechci :-)), beru si s sebou poslední dobou knížku. Ovšem musí být co nejmenší a nejlehčí, jelikož celý den ji nosím v batohu na zádech s asi 10 kg rozmanité výstroje a dalšího vybavení. Taky nesmí být nová, protože hrozí, že se mi do batohu dostane voda (ať už dešťová, nebo z mokřadů, které zkoumám a do nichž občas taky padám), bláto, anebo se třeba rozplácne rajče, které si s sebou beru k svačině. Zkrátka knize hrozí nemilý "úraz" - a ten obzvlášť "bolí" u knihy nové. Ideálně je tedy taková, kterou se po přečtení chystám poslat dál.

Na poslední takovou cestu byly vybrány "Moje bengálské přítelkyně". Musím přiznat, že první stránky, kde autorka líčí úskalí děkování a zdvořilých proseb v Indii, mě moc nenadchly. Zdálo se my, že na slůvka "děkuji" a "prosím" padlo těch stránek až moc. Skoro jsem si říkala, zda si s sebou nevzít jinou knihu. Dorazila jsem totiž z práce domů pozdě večer, s vědomím, že následující den budu brzy vstávat a musím si rychle nachystat věci s sebou. Každý normální člověk by začal oblečením nebo jídlem... já si šla nejdřív vybrat knížku, a pak není divu, že když jsem honem přečetla pár stránek, zdálo se mi to zdlouhavé :-).

Další pokračování knížky, během cesty vlakem, mě už zaujalo podstatně víc, ať už šlo o vyprávění o jídle, nebo tradičním oděvu bengálských i dalších indických žen – o sárí. Líbilo se mi prolínání faktografie a líčení osobních zážitků, zejména různých společenských faux pas, jichž se autorka nechtěně dopustila. Indové to obvykle přešli s humorem – a autorka nakonec taky.

Trochu zdlouhavé mi připadalo líčení svatebních zvyklostí (ale skvělá byla kapitola o námluvách a životní příběhy několika bengálských děvčat z koleje, kde bydlela i autorka), ale naprosto mě dostal závěr o bengálských maminkách. Za to nakonec pět hvězdiček.

Autorka již v době vzniku knihy, tj. před více než 40 lety, poukazuje na změny, které postupně prostupují indickou společností a odstraňují různé tradice i tabu. Zajímalo by mě, jak je to dnes - ale nechystám se do Indie to zjistit. Horko, které vadilo autorce, by mně vadilo ještě víc, a s množstvím lidí bych jako introvert asi taky měla problém. O to víc jsem vděčná autorce, že jsem si mohla přečíst tuto knihu, která mě seznámila se zajímavou bengálskou kulturou. I když autorka ne se všemi zvyky v Bengálsku a Indii souhlasí, je vidět, že si tamní lidi zamilovala – a oni zase ji.

50 08.08.2020

Moc milá knížka o tom, jak to bývalo kdysi – na vesnici i ve městě, na Sázavě, ale i v Praze na Vltavě. Řeka – to není jen voda, ryby a další vodní život. To jsou i lidé kolem vody, mnohdy velmi zajímavé charaktery a osudy. Jakoby řeka lidi sbližovala... alespoň takový pocit budete mít po přečtení této knížky... Oceňuji na ní hlavně realistické líčení života prostých lidí v době 1. světové války a za 1. republiky – nebyla to procházka růžovým sadem, museli se pořádně otáčet od rána do večera. Ale přece byl čas i na odpočinek ve stínu stromů a na popovídání... a hlavně zanechat za sebou hodnoty, které ocenily i další generace, třeba právě ty stromy.

Mám pocit, že dnešnímu světu se bohužel nedostává dost lidí jako je hlavní hrdina knihy, "děda Zdravíčko", anebo jeho zeť Josef Pejša. Myslím, že z dnešní doby, kdy kdekdo dělá poradce, manažera nebo aspoň úředníky, by se lidem z počátku 20. století musela točit hlava – a to vesměs pamatovali byrokracii C.k. Rakouska.

Moc se mi líbily i ilustrace. V textu jsem občas měla pocit, že se autor trochu zamotal do některých detailů (např. nejdřív píše, jak Pejša pronajal za pár zlatých pozemek "na Špičce", ale později se dozvídáme, že Pejša dle úřadů nepronajal zatím nic a děda k tomu poznamenává, že se mu na úřadech nepovedlo nic vyřídit. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v roce autorovy smrti, tedy ji zjevně psal na sklonku života, je možné, že již po sobě text nestihl pečlivě projít, anebo již nebyl schopen v něm drobnosti odhalit. Sohledem na to zamhuřuji nad drobnostmi oko a dávám pět hvězdiček :-).

50 08.08.2020

(SPOILER) Pro tyto expediční knížky ze Sibiře a Dálného východu mám velkou slabost. Podmínky, v jakých členové podobných expedic pracovali, jsou pro nás nepředstavitelné. Už jenom postarat se o sebe v drsné přírodě nebylo jednoduché – a což teprve provádět výzkum, psát denní zápisky, zakreslovat významné body do map? Před účastníky takovýchto expedic hluboce smekám!

Kniha U pramenů zlaté řeky se skládá ze dvou částí. První část je věnovaná tzv. 1 kolymské expedici, která proběhla ve 20. letech 20. století a mj. se zabývala nalezišti zlata v povodí Kolymy. I když prostředí, do něhož byl děj zasazen, bylo velmi atraktivní a expedice zažila i mnohá dobrodružství (často ovšem spíše nechtěná), přece jen bylo znát, že autor nelíčí svoje bezprostřední zážitky, ale vychází jednak z různých zápisků jiných lidí, jednak ze vzpomínek jednoho z účastníků, ovšem s odstupem několika desítek let. První část knihy mi tudíž připadala trochu moc popisná. To se sice objevuje třeba i u knihy V. K. Arseňjeva Děrsu Uzala, kde mi to nevadilo - asi proto, že autor hodně popisuje i flóru oblasti :-). Naproti tomu Ustijev, který byl mj. geologem, se hodně zabývá geologickou stránkou výzkumných expedic (to byl ostatně i jejich úkol - geologický průzkum), což mi zase tolik neříká. Myslela jsem tudíž, že dám tentokrát jen čtyři hvězdičky.

Ale ve druhé části knihy autor líčí svoje vlastní zážitky během výpravy k dosud neprozkoumané Anjujské sopce. Zhruba 650 km dlouhá cesta proti proudu několika řek – nejprve na motorovém člunu, poté na pramici, kterou čtyři muži na střídačku vlekli na laně, a nakonec i pěšky, byla nesmírně napínavá. Zajímavá byla i setkání s místními lidmi. Největší překvapení byla tchýně jednoho z účastníků expedice – babička si vezla domů na prázdniny vnuka... v kánoi... asi 200 km proti proudu :-). Nakonec to sice proběhlo trochu jinak, než plánovala, ale sám autor přiznává, že zkušená tchýně-lodivodka asi v určité chvíli zachránila jejich expedici, protože díky ní nasbírali zkušenosti, které později moc ocenili. Každopádně expedice dala všem pořádně zabrat – ale navzdory rozmanitým potížím, včetně lesního požáru, expedice cíle dosáhla a všichni se ve zdraví vrátili domů. Musím říct, že vcelku pohodovou cestu zpět jsem jim skoro záviděla :-).

53 02.08.2020

Knížka se mi četla moc dobře, i když asi v půlce jsem si dala na chvíli pauzu, jednak kvůli jiné rozečtené knize, jednak přece jen jde o tak závažná sdělení, že je potřeba dát si čas na to, aby je člověk vstřebal.

Líbil se mi styl psaní - rozdělení na delší kapitoly a v rámci nich na kratší texty. Jde vlastně o soubor úvah o současném světě, jehož situace ovšem vychází z více i méně vzdálené historie. To, že se autor z přítomnosti přenáší do minulosti a zase zpět, aby vysvětlil různé souvislosti, mi nikterak nevadilo, spíše naopak. Je úžasné – ale zároveň děsivé – vědět, že problémy současnosti mají kořeny třeba o několik desetiletí zpět. Úžasné je to pochopit. Děsivé je to, že si uvědomíme, že někdy stačí zdánlivě nepodstatná událost, která o několik desítek let později ovlivní životy tisíců lidí – a nemusí to být zrovna pozitivně.

Některé části knihy jsou velmi zneklidňující, byť autor se snaží držet dál od "strašení" a předkládá přesvědčivé argumenty. Uprchlická krize, na kterou bylo "zaděláno" už v 90. letech, a její možný další vývoj je zrovna takovou zneklidňující událostí.

Ne úplně se vším v knize souhlasím, např. na rozdíl od A. Šándora si nemyslím, že by prezident USA Donald Trump měl dostatek rozumu. Na druhé straně, i ty názory, s nimiž nesouhlasím, jsem si ráda přečetla. Říkám si, že A. Šándor o mnoha věcech ví určitě víc než já, i když i expert se občas může zmýlit...

S čím se plně ztotožňuji, jsou např. názory na současné Rusko, jež jsou daleko od hysterických vyjádření některých našich politiků o nebezpečnosti této velmoci (osobně si myslím, že mnohem nebezpečnější jsou právě tito politici, kteří se snaží přepisovat historii). To, že nějaká země není demokracií západního typu, neznamená, že chce rozpoutat válku proti zbytku světa (ostatně z knihy se dozvíte i to, kolik peněz ve zbrojení "utopí" USA – je to zdaleka nejvíc ze všech zemí světa). Do té by se pustil jenom hlupák – a mysleme si o Putinovi co chceme, hloupý rozhodně není (naštěstí pro nás).

Knihu vřele doporučuji každému, kdo se zajímá o světovou politiku i o její vliv na domácí dění. Hodí se mít samozřejmě dobrý přehled o tom, co se zejména během 20. století událo... nechci tvrdit, že ho mám, ale i tato kniha mě přiměla některé věci si připomenout (konflikt v bývalé Jugoslávii), o jiných si něco dohledat.

57 26.07.2020

Řada věcí se opakuje z 1. dílu, ale opakování je matka moudrosti – a tady to rozhodně není na škodu. Možná si řekněte, jak si mohu být tak jistá, že autoři mají pravdu. Za prvé, autoři dávají čtenáři dostatek prostoru pro vlastní úvahy. Spousta věcí se fakt neví. Ověřit bezpečnost nějaké látky trvá roky - a to nevíme, zda se účinek nemůže přenášet do další generace. Ovšem není-li vůle něco pečlivě ověřovat, protože je to tak dobrý byznys... DDT bylo také kdysi považováno za neškodné a dokonce za podrobné prozkoumání jeho vlastností byla udělena Nobelova cena (bohužel až poté se zjistilo, že se DDT hromadí e tkáních). A zdaleka nejde o ojedinělý případ, na světě je každoročně syntetizováno několik tisíc nových chemickýchh látek a u těch, které projdou testy akutní toxicity, je vždy riziko, že se problém objeví později, např. při společném a dlouhodobém působení s jinými látkami.

Budu-li se dívat na svoje zdraví a zdravotní problémy + zdraví a zdravotní problémy mojí rodiny, kolegů a přátel očima "klasické" medicíny, spousta věcí mi nebude dávat smysl. O mnoha věcech jsem přemýšlela dávno předtím, než se mi dostaly do rukou knihy ze série Doba jedová. O lecčem jsem se dočetla i jinde, včetně odborných článků. O tom, že existuje silná lobby, která články s určitým typem výsledků neumožní publikovat, anebo je přinejmenším zdrží, autory zdiskredituje, apod., nemám žádné pochybnosti (taky pracuji ve vědě a jestli si myslíte, že zde vládne poctivost a čestnost, tak bohužel musím říct, že to tak není, byť většina lidí, alespoň u nás, se snaží toho držet). Když jsem si přečetla díly 1 a 2 Doby jedové, najednou mi spousta věcí do sebe začala zapadat.

Ještě k tomu, že dostala prostor i druhá strana s opačnými názory. Velmi jsem to uvítala, bohužel někteří z oslovených prokázali, že žijí v uzavřené skořápce a vůbec netuší, co se kolem děje. Jeden z oponentů se např. oháněl naprostou bezpečností všech u nás vyráběných i k nám dovážených potravin. Připustil ale, že je pravda, že chléb brzy zplesniví. No, proč asi? Hlavně že měl "dokonalý přehled" o tom, jak za minulého režimu "všichni" na vesnici kradli z JZD barvy s PCB a doma jimi natírali výběhy pro slepice, díky čemuž se PCB dostalo do vajíček. Tak takovouhle blbost vymyslet, na to musí být velká fantazie! Přemýšlela jsem, zda dotyčný odborník někdy nějaký výběh pro slepice už viděl. Ono tam totiž většinou není co natírat. A když někdo suverénně prohlašuje, že "všichni kradli", tak si říkám, že má nějak podezřele moc zkušeností...

51 26.07.2020

Podle mého názoru nesmírně přínosná kniha, čtenář by ovšem měl disponovat alespoň základními znalostmi biologie, jinak spoustě věcí buď neuvěří, anebo naopak bude zděšen do té míry, že na jakékoli užitečné změny ve svém životě rezignuje. Bohužel úroveň biologických znalostí je i mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi jiných oborů tak nízká, že vůbec není divu, když lidé sednou "na lep" farmaceutickým firmám a různým šarlatánům a nevědí, co si počít s vlastním zdravím – anebo nemocí.

Kniha se ovšem mnohým jaksi "nehodí do krámu". Vemte si třeba takové umělé sladidlo jménem aspartam. V knize se dočtete, že když byla látka objevena a podrobněji prozkoumána, na základě dvou vlastností – vysoké sladivosti a nepříznivého vlivu na nervovou soustavu se rozhodovalo, jak tuto látku využít, zda v potravinářství, anebo jako bojovou látku. První možnost zvítězila – a tak když si půjdete koupit do lékárny šumivé tablety s obsahem hořčíku či vitamínů skupiny B, přičemž obojí se doporučuje při různých poruchách nervové soustavy (patří tam i migrény, snížená nebo naopak zvýšená citlivost některých orgánů a tkání, stavy po mrtvici, operacích páteře, apod.), přinesete si v nich i aspartam. Alespoň u hořčíku prý varianta bez aspartamu neexistuje. Podobných absurdit, které jsou běžné a jichž si kniha všímá, by se našla celá řada, třeba hliník v zubní pastě, kosmetice a jako adjuvans v očkovacích vakcínách. Role hliníku při vzniku Alzheimerovy choroby a jiných nemocí sice nebyla dostatečně dobře objasněna, ale nebyla dosud ani vyvrácena. Co naopak víme, je to, že hliník, ač je přítomen ve velkém množství v zemské kůře, nepatří mezi biogenní prvky, na rozdíl od některých jiných kovů, např. zinku a mědi, naopak je považován za toxický, stejně jako např. olovo či rtuť.

Z mého pohledu je kniha napsána střízlivě a informace a rady v ní obsažené lze určitě dobře využít. I kdybyste změnili jen jednu jednotlivost, je to lepší než nic. Já od té doby sleduju, kde je obsažen aspartam, a vyhýbám se mu (hliníku, např. v antiperspirantech, jsem se vyhýbala již dříve). Není to nic složitého.

56 26.07.2020

Nalezeno svého času v českobudějovické nádražní knihovně, a tak jsem si knížku vzala s sebou do vlaku. I když je určena spíše mladším ročníkům, četla se mi dobře. Jednoduchý příběh, život na hájence, v lůnu přírody, rozvíjející se vztah dvou mladých lidí.

Vlastně životní osudy hlavní hrdinky mají blízko k tomu, co v mládí prožívala moje generace – život na vsi, nebo dokonce na hájence u dědy (hájenka pro mě byl sen, který se konal aspoň o jedněch prázdninách u známých mojí spolužačky, dodnes na to ráda vzpomínám), práce venku (na zahradě, na poli nebo v lese), na chození po zábavách nebyl moc čas ani peníze a ani nás to moc netáhlo... a když už, tak žádné ponocování!

Telefon jen pevná linka, kterou neměl zdaleka každý (a leckde nebyla ani telefonní budka, chodilo se volat třeba od sousedů nebo z JZD), vrcholem elektroniky byl kazeťák, později walkman, naopak počítače, tablety a podobné vymoženosti jsme neměli, neb to buď ještě neexistovalo, anebo nebylo k dispozici pro běžné uživatele... Zato těch táboráků nebo podzimních ohníčků s opékáním brambor, koupání, třešní, sladkého hrášku a vařených kukuřičných klasů, ořechů v zelené slupce, sládnoucích švestek, koupání v řece, běhání naboso... toho všeho jsme si užívali plnými doušky. Z výletů, táborů a vandrů jsme posílali pohlednice a dopisy, které leckdy dorazily až v době, kdy už jsme byli zpět doma :-). A rodiče to přežili! Dnešní mládeži to musí připadat jako z doby před 100 lety... :-).

47 26.07.2020

Moje první kniha od Murakamiho. Pořád jsem si říkala, co na tom autorovi pořád všichni mají, a když už jsem měla pocit, že na mě kouká odevšad, usoudila jsem, že je čas nějakou jeho knihu si přečíst, abych to zjistila sama :-). Na této knize mě kromě avizovaného tématu zaujala i obálka s kapry - mimochodem, ani teď nejsem schopna poznat, zda ty bílé fleky na rybách jsou odřeniny (které by třeba mohly vzniknout pádem kusu betonu do jezírka během zemětřesení), anebo je tento kapr "šmrcnutý" okrasným koi-kaprem, který mívá i barvy s kombinací bílé) :-). Naopak jsem úplně zazdila, že jde o povídky – to jsem zjistila až po rozbalení zásilky z e-shopu.

Kdybych měla hodnotit jednotlivé povídky, tak by to bylo mezi dvěma a čtyřmi hvězdami. Že bych si o nějaké řekla, že je super a že na ni nikdy nezapomenu, to říct nemůžu. Líbil se mi Žabák (oproti původnímu předpokladu, že to bude blábol... no, možná je, ale napínavý :-)) a pak taky realistické Medovníky. Povídky Thailand a Tanec pro všechna dítka Boží jsem si ráda přečetla, i když asi mi v paměti na dlouho neuvíznou, Ufo v Kuširu mě moc nezaujalo, možná jsem nepochopila pointu. A na povídce Krajina s žehličkou se mi víc, než příběh samotný, líbilo využití slováckého dialektu při překladu, což překladatel v závěru zdůvodnil tím, že japonský originál mluvy pana Mijakeho byl také psán ve specifickém dialektu. Musím pochválit, že slovácký dialekt byl až na nějakou tu drobnost zmáknutý skvěle (a to ještě je možné, že někde by se i ten výraz, co mi vadil, našel, jsou rozdíly i mezi vesnicemi, někdy i mezi rodinami).

Když to shrnu – podobně jako někteří další uživatelé jsem čekala větší zaměření přímo na zemětřesení, což v knížce není. To by mi ale ani tak nevadilo, některé povídky se mi moc nelíbily svojí pointou, zvlášť, když celý příběh vypadal realisticky a jen konec byl najednou fantaskní, připadalo mi to tak nějak násilné, prostě jsem si celou dobu představovala jiný konec :-). Někdy mi také erotično objevující se v každé povídce připadalo trochu násilně zakomponované a přemýšlela jsem, zda třeba úspěch Murakamiho knih nesouvisí i s tím, že v Japonsku možná toto není běžně zvykem a že tím třeba autor zboural nějaké společenské tabu... ale to jen jen můj soukromý, ničím nepodložený názor, moje znalosti japonské kultury rozhodně nejsou nijak hluboké.

Každopádně za přečtení tato útlá knížka stojí pro každého, kdo zvládne vstřebat i jinou než "klasickou" povídku. Jelikož jsem si od Murakamiho pořídila i několik dalších knih, uvidím, jak na mě zapůsobí jeho romány. Možná, že pak "Po otřesech" pošlu do oběhu, ale zatím si knížku nechávám, hlavně kvůli "kaprové" obálce.

56 23.07.2020

Nesmírně silná a otevřená kniha! Něco jsou dějepisná data – ale něco jiného svědectví přímých účastníků. O invazi spojenců na Sicílii a dál do Itálie jsem před přečtením této knížky nevěděla vůbec nic. Popis toho, jak kanadské vojenské jednotky, jichž byl F. Mowat součástí, bojovaly v nepřístupném hornatém terénu, leckdy vydané na milost a nemilost nejen dobře vyzbrojeným a vycvičeným německým vojskům, ale i hladu, žízni, nemilosrdnému vedru v létě a v zimě zase pro změnu mrazům, to vše s velmi špatnou výstrojí, bere dech. Mowat na jedné straně oslavuje sílu přátelství a odhodlání, na druhé straně nešetří armádní velitele, jejichž představy o průběhu vojenských operací udělané "od stolu" mimo bitevní pole byly leckdy nesmyslné a zbytečně stály životy mnoha vojáků. Píše o pokoře, smutku i slzách, ať už ze ztráty přátel, nebo ze vzpomínek na ně, či z děsivých zážitků – setkání s umírajícími vojáky, byť neznámými, patřilo k nejhorším. Je ironický i sebeironický a nebojí se psát ani o strachu, tom ničivém "červovi", jemuž je tak snadné podlehnout... Doporučuji!

53 23.07.2020

Krásná knížka, i když dost smutná. Ale život není vždy veselý – platí to dnes, a tím spíše to platilo na přelomu 19. a 20. století, kdy se děj knížky odehrává a svět je zmítán spoustou přelomových změn. Všechny ty změny vnímáme jen tak mimochodem, na pozadí života Růženy Dostálové provdané Halské a její rodiny – ovšem historický rámec je důležitý. Mně osobně takové knihy obvykle pomohou pochopit různé dějinné události lépe než odborná literatura. Jak lidé prožívali rozpad Rakouska-Uherska? Byl to hlavně konec 1. světové války, anebo měli skutečně radost i ze vzniku nové republiky? Zajímalo je to vůbec, měli čas zabývat se svými pocity v každodenním boji o to, aby uživili své rodiny?

Kniha vychází z deníku autorčiny matky, a tak lze výpověď o tehdejších poměrech považovat za autentickou. Těžký život pro ženu, která je nucena tvrdě pracovat, aby uživila dceru, matku i sebe, protože její manžel je nespolehlivý a životní problémy řeší alkoholem. Je jedno, v které je to době – jen jak léta přibývají, je stále obtížnější tomu všemu čelit. Ať už ale byla hladová válečná léta, anebo první roky po válce, vždy se našel někdo, kdo nakonec trpícím pomohl. Růžena sama pomáhala, když mohla – ale v problémech jí na poslední chvíli, když už to bylo k neunesení, vždy také někdo pomohl, leckdy úplně cizí lidé... leckdy cestovala mnoho hodin, aby se obrátila na někoho z rodiny, aby zjistila, že dotyčný odjel... co teď? A ono se to kupodivu vyřešilo... Připadá mi, že dnešní době internetu, mobilů, ale i zvýšené zločinnosti jsme se možná připravili o něco moc vzácného – důvěru a schopnost pomoci i cizímu. Asi sotva by dnes někdo z nás vzal k sobě domů na nocleh nebo aspoň na večeři úplně cizího člověka... prostě se to nestává, aby jel někdo k příbuzným "naslepo", a kdyby, je to podezřelé. Před 100 lety to ale bylo zřejmě dost běžné, byť se dozvídáme, že pomoc mohl člověk čekat spíše od těch chudších, kteří sami věděli, jaké to je nemít co do úst...

Kromě historické linky, spoustý reálií let před- a poválečných se mi moc líbilo i realistické vykreslení postav. Autorka nestranila ani Růženě, přestože ta představovala její vlastní matku. Z románu jsem neměla pocit, že Pepa byl ve všem špatný, i když mi bylo líto Růženy, že se zavčas neodhodlala od něj odejít. Spíše se ti dva neměli nikdy potkat, ostatně i v knize zaznívá z úst Pepovy matky, že by byl býval potřeboval pevnější ruku. Některé postavy, např. právě stará paní Halská, mě v určité fázi příběhu rozčilovaly, když se ale odkrylo hlubší pozadí jejich jednání, dokázala jsem je pochopit. A to je výhoda knih – dozvíme se to, co nám třeba o některých lidech v našem blízkém okolí zůstane po celý život skryto a někdy jsme k nim proto nespravedliví...

Od knížky jsem se nemohla odtrhnout a pořád jsem se sama sebe ptala, čím mě vlastně tak uchvátila. Nejspíš to byla její realističnost. To, že každý je nucen denně dělat různá rozhodnutí a nikdy nevíme, jak někdy zdánlivá drobnost poznamená náš život. Netušíme, zda jsme se rozhodli správně a v pokročilejším věku se neubráníme pohledu zpět a úvahám o tom, co by bylo, kdyby... mohlo být líp? Anebo ještě hůř?

Jedno je jisté – nebýt příběhu, který je v románu popsán, nebýt sňatku Růženy a Pepy, nenarodila by se jejich dcera Marta... ve skutečnosti spisovatelka Helena Šmahelová. Myslím, že by to byla škoda...

Někdy nám naše odříkání a utrpení nedává smysl. A možná se nikdy nedozvíme, že jednou to všechno zapadne jako chybějící dílek do podivuhodné skládanky života a že pak někdo – naše děti, přátelé, příbuzní, nebo třeba někdo neznámý, a budeme-li mít obzvláštní štěstí, tak možná i my sami – uvidí výsledný obraz v celé jeho kráse...

61 12.07.2020

Přečteno asi před třemi lety. Jedna z knih, na kterou se nedá zapomenout. Vlastně šlo o moji první knihu od V. Körnera, kterou jsem přečetla, a nestačila jsem se divit, že i tento skvost se octl mezi vyřazenými v knihovně. Protože je třeba, aby takovéto knihy lidé četli, poslala jsem ji dál, tuším prostřednictvím českobudějovické nádražní knihovny.

Nám, co jsme 2. světovou válku nezažili, může občas připadat, že osvobození mávnutím kouzelného proutku vše změnilo a všechno bylo "v pohodě". Ale opak byl pravdou a nemuselo jít jen o válečná traumata v podobě ztráty nejbližších. Stěhování za prací či ve snaze zapomenout, snaha vytvořit si nový domov, začít někde znovu... nic z toho často není jednoduché ani dnes, a což teprve krátce po válce v pohraničí, kde se dosud střílelo, odsunutí Němci nechali nově příchozím ve svých někdejších domovech nějaký ten "dáreček" v podobě nevybuchlé munice a život byl celkově velice tvrdý. Vdova se dvěma malými chlapci plahočící se po kopcích a za deště i spalujícího žáru sázející stromky na rozsáhlých planinách, které před válkou byly lesem, je toho výmluvným dokladem.

Myslím, že dnes si sotva dovedeme představit, co všechno musela válečná generace v životě překonat. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení – různé své každodenní problémy pak člověk vidí v docela jiném světle.

58 06.07.2020

Po žáru Austrálie jsem toužila po četbě z chladnějších končin. "Jé, Angara", vytáhla jsem z knihovny útlý svazek. Zalistovala jsem a zjistila, že jde o knížku pro čtenáře od 11 let. "Hm, kdepak jsem k tomu přišla,", dumala jsem a dospěla k závěru, že asi v jedné přeplněné knihobudce, kam jsem donesla 4 knihy a odnesla si 6, tuto jsem si asi dost neprohlédla. Usoudila jsem, že knihu je nutno rychle přečíst a poslat dál, aby mi nezabírala místo v knihovně.

Začátek mě moc nenadchnul. Malé ospalé ruské město kdesi v jižním Rusku, dva chlapci, kteří si vyrábějí "raketu" z plechovek od konzerv... nemám to odložit?

Nakonec jsem vytrvala, asi hlavně kvůli názvu. Kdy dojde na tu Angaru?

Kupodivu jsem nečekala ani tak dlouho. Raketa ještě není hotová a desetiletý Vovka odjíždí s Marfou, sestrou svého kamaráda, a Borisem, svým bratrem, čerstvě ženatým s Marfou, na Sibiř. Samozřejmě vlakem – a pak lodí po Angaře, kde mladí lidé doufají najít práci na stavbě přehrady.

Podmínky bojové, novomanželé bydlí i s Vovkou v jediném "pokojíku" ve velkém stanu - o ten se dělí ještě s dalšími rodinami. Žijí tak dlouhé měsíce, dokonce i v zimě pod sněhem. Na mytí, vaření a další základní potřeby se stojí ve frontě. A k tomu se samozřejmě chodí do práce, a to práce náročné, z které člověk večer rovnou padne a usne, případně do školy. Prostě Rusko, někdy koncem 50. nebo začátkem 60. let 20. století, tj. v zemi a době houževnatých lidí, kteří vydrží všechno.

Nakonec se to četlo dobře. Samozřejmě nejde o žádný literární skvost, na druhé straně jde o zajímavé svědectví o tom, jak to na takových stavbách chodilo. I když si dnes můžeme říkat, že obrovské přehrady nebyly zrovna dobrý zásah do životního prostředí, jedno je třeba přiznat: stavěli je odvážní a odhodlaní lidé, takoví, jací snad už dnes ani nejsou...

49 05.07.2020

Přemýšlím, proč se tato napínavá a poučná knížka dostala v knihovně mezi vyřazené, proč si ji od roku 2000 už nikdo nepůjčil... možná za to může levné brožované vydání... anebo lidem už přestalo být povídání z dalekých zemí vzácné, jelikož si už troufli (a našetřili!) i na takové exotické destinace jako je Austrálie... kdo ví...

Rozhodně jsem se nenudila. Kniha zahrnuje jednak poučné a zajímavé faktografické prvky – zvyky Aboriginců, australská naleziště opálů a rozmanité existence pohybující se v jejich blízkosti – jednak před námi postupně rozehraje napínavý příběh, v němž jde jako obvykle o peníze a slávu.

Harry Meredith mi byl zprvu nesympatický, ale jak se postupně vymaňuje ze závislosti na alkoholu a začne se projevovat jako správný chlap, nakonec se stal, spolu s Jillian, mojí nejoblíbenější postavou. Twadowski mě namíchl, nečekala jsem, že zajde až tak daleko, Velikého Charlieho mi bylo líto, a taky mě mrzelo, že Dvouprstý Billi a jeho žena nám nakonec zmizí z očí a nedozvíme se, zda se dostali domů. Nuž ale na to, jak to chvílemi vypadalo divoce, to ještě dopadlo dobře.

51 03.07.2020

Přečetla jsem před pár lety, tuším šlo o výtisk z nádražní knihovny. V paměti mi utkvěli zejména "ctnostní" příbuzní malého černého chlapce, kteří se po smrti jeho dědečka dohadují, kdo se o něj postará (a nikomu se do toho nechce). Teta, která je pro ten účel "vybrána", sice možná může poskytnout určité hmotné zajištění, ale minimum citu.

A pak přifrčí velký brácha a Maga unese. Můžete se vyděsit a říct, že něco takového by se dětem stávat nemělo. Proč hned nezakročila policie? Ale Mag je spokojený. I jeho bratr je spokojený. A bratrova partnerka s láskou uvítá oba, i když Maga vidí poprvé v životě. To mi na knize připadalo nejúžasnější – ta bezprostřednost, ochota uskrovnit se, přijmout de facto cizí dítě pod ochranná křídla, a to i nazdory tomu, že by vše mohlo skončit malérem...

50 30.06.2020