barbora.alex
komentáře u knih
Strach moudrého muže
Patrick Rothfuss
Vlastně ani nevím, jak rychle jsem proklouzla první půlkou, za to ale vím, jak moc jsem se trápila s tou druhou. Možná jsem s Kvothem najednou strávila víc času, než jsme oba potřebovali, možná prostě jen ztratil šmrnc… ale daleko za zdmi Univerzity mě toho moc strhnout nedokázalo.
Záře dávno pohaslá
Guy Gavriel Kay
Nemůžu říct, že by ve mně tahle Kayovka rezonovala tak moc jako ostatní, ale pořád jim šlape na paty a navíc vás v mnoha a mnoha úhlech láká do Sarantia…
Možná že další zastávka bude právě tam.
Severní den
Ondřej Blaho
Severní den už se nějakou tu dobu s lehkostí a za velkého potlesku prohání naší knihomolskou bublinou. Nejenže neskutečně lahodí oku. Už jste viděli tu obálku? Tu mapu? Detaily? Ale taky jej doprovází velice spokojené ovace. Prvotinu z našich krajů předchází premisa neotřelosti, jinakosti a určité dávky drzosti, jež může pramenit ze skutečnosti, že se autor nerozhodl držet se striktně za sukni jednoho žánru a pečlivě nevymetl všechny jeho kouty. Vzal si z několika hromádek trochu a nechal to splynout v zajímavý celek. Fantasy, sci-fi, postapo, svět plný neutuchajícího deště prodchnutý pošmournem, odměřeností a mechanickými konstrukty. Vítejte na Severním dnu.
Pokud bych si měla vybrat jednu jedinou věc, kterou bych si z Nordtagu odnesla, pravděpodobně by to byla neskutečná dynamika a čtivost, touhle věcičkou se brouzdá jedna radost. Limitovat se naštěstí není třeba, a proto hned v závěsu přichází chtivá tajemnost a s ní ruku v ruce zvědavost. Tajemné Pilíře, Syndikát, Církev Jediného … Ondra určitý aspekty příběhu i světa drží pod pokličkou až do poslední tečky, a nakonec se mu podařilo vyvolat víc otázek, než na které odpověděl. Věřím, že Severní den nebude stát dlouho osamoceně a na rozdávání zřetelnějších obrysů bude ještě čas a prostor.
A pokud nakonec doufáte v setkání s dobráky a hrdiny, trochu vás zklamu. O tyhle postavy je v Rovině či Středovém městě docela nouze. Jednostrannost se tu nenosí, protože by jednoho schlamstla. Část viny si odnáší každý a je jedno, jestli jste žena utíkající z manželství nebo muž prchající před svojí minulostí. Spravedlnost a druhé šance se na rovné díly nikdy nerozdávaly. A já bych si v tuhle chvíli jen přála víc se utopit v brzkém životě postav, abych jim mohla z plna hrdla fandit. Ne všem samozřejmě, z toho by pak mohla být diagnóza.
Smrtící vzdělání
Naomi Novik
Chaos na papíře a nepomohl tomu ani ironický podtón v jehož duchu se všechno neslo. Několikrát jsem měla pocit, že by se zde mohlo stát úplně cokoliv a ani by to nemuselo dávat smysl. Poprvé jsme s Novikovou šláply vedle, a já doufám, že taky naposledy.
Stín se šíří
James Oliver Rigney, Jr.
První čtyři hvězdy pro Jordana!
Na konci to konečně zahřálo :)
Temné kouzlo
Katharine Kerr
A já jsem si to ve vší své nedokonalosti neskutečně užila. To, o co jsem s nelibostí v jedničce dost zakopávala začalo mizet. Ne úplně, ale postupně. Je to naivní, pohádkový, brakový a nakonec krásně prorocky předvídatelný.
Někdy prostě jen nepotřebujeme moc.
Valard & vejce na draka
Jan Marvel Horn (p)
Tohle mi sedlo jak prdel na hrnec, ale věřím, že na tom lví podíl nese Libor Bohm.
Zpěv v audiu? Jedno velký bájo.
Kedrigern a hlas pro Princeznu
John Morressy
Pohádka, milá, epizodní, určitým způsobem neohraničená, ale přesto má v lecčems nastaveny krátkozraké hranice.
Číst ji jako dítě, jsem nadšená a vlastně ani nemůžu říct, že by mě Kedrigern nepotěšil, nedodal mi toliko slíbeného klidu, ale něco, něco mě na něm přece jen otravovalo. Možná ta věčná roztrhanost na malé kousíčky, protože konec jsem slupla jako malinu!
27 smrtí Tobyho Obeda
Joanna Gierak-Onoszko
Tehdy mi řekne: systém internátních škol mi vzal můj jazyk, moji kulturu i moji identitu.
Tak vypadá dítě naučené modlitbám a poslušnosti, typická žačka internátní školy, ovoce procesu přeměny. Co s tebou bude, holčičko?
Tohle byla Kanada, tohle je Kanada, tohle bude Kanada. Vykonáno ve jménu náboženství, vykonáno ve jménu státu.
To, co se dělo původním obyvatelům, to, co bylo vykonáno na mnoha a mnoha dětech, mrazí, láme srdce a vhání slzy do očí. Kulturní genocida, kterou žádná omluva, žádná finanční odškodnění, nikdy nenapraví.
Prosím, přečtěte si příběh Tobyho Obeda.
Kouzlo dýky
Katharine Kerr
Hrálo se na strunu, na kterou já slyším. Ráda. Podobný tóny mi nakonec udává i Kay a Anderson. Je to ten tkaný mytologický podtón, zde navíc podpořený magií, jež je založena na reinkarnací duší. Pohádkové, naivní, osudové, lyrické…Možná lehce brakové a místy zmatečné?
Má to pár much, bez kterých bych se obešla, ale je to fantastika ze staré školy a taky se dle toho chová. Dokázala bych si představit pár věcí trošku jinak, ale třeba na mě čekají na řádcích další knihy.
Stín bohů
John Gwynne
John Gwynne podruhé a líp!
Jeden se ani nenadá a už žije severem, žije světem, jež má základy v severské mytologii, ale dýchá sám za sebe. Je žádoucí, prokvetlý přirozeností, drsností, magií a bohy. Vlastně je to po dlouhé době svět, který tak trochu smetl všechno ostatní ze stolu.
Dost dlouho jsem měla na jazyku sousloví - neurazí, ani nenadchne, ale to by nebyla až tak pravda. Tedy, minimálně to druhé z výše zmíněných. Vůbec bych se nebála tohle strčit někomu, kdo si chce sáhnout na vyšší fantastiku a nebojí se motivů grimdarkovky. Gwynne je v tomto spisovatelsky přístupný a velice dynamický. Nemusí vyloženě překvapit, protože vsadil na prvoplánové postavy, které do celkové struktury hezky zapadají, ale rozhodně je to dost příjemný kousek.
Tým Varg a Elva
Na Orku si nakonec ještě počkám.
Křivé ostří (+ 2 novely)
Martin D. Antonín (p)
"Nechval žílu, dokud nenatěžíš"
Trochu hrdinské, lehce humorné, dost rytířské a hodně klasické. Především neskutečně odpočinkové a větší, než se na první pohled zdá.
Stříbrné hrdlo
Siri Pettersen
Nic než rozčarovanost.
Netrpělivé čekání na druhé díly může být zrádné.
A já jsem tentokrát dostala lítostivou vycpávku s předem vykalkulovanými zvraty.
Skvělými zvraty, které potřebovaly dozrát.
Možná jinou, pomalejší cestou,
Se super postavami, jež také vyžadovaly svoji dávku trpělivosti.
Úžasné ingredience nedostatečně promíchané.
A tak jako u Ódinova dítěte, ani zde jsem si s druhým dílem příliš nerozuměla.
Volání vlka
Anthony Ryan
Vélinovi odzvonilo a takhle nastrojenýho si ho pamatovat nechci.
Spalující bůh
R. F. Kuang (p)
Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak tohle napsat. Strašně moc si vážím toho, co R.F. Kuang udělala a znamená pro fantasy literaturu. To, že opět otevřela vážné, hmatatelné téma a přenesla ho na papír. To, že se rozhodla pro hrdinku, která se od morálky odklání, která se vyvíjí ve zvěrstvech válek, drog a neuvěřitelnýho násilí. To, že poukázala na to, že válka nekončí lusknutím prstů, ale její následky se světem táhnout mnohá léta...
Dvouhvězdičkové hodnocení není výsledkem čistě posledního dílu, ale pocitu, který se se mnou veze už od toho druhého. To nejlepší, co Maková válka mohla nabídnout, nabídla už v úvodu. A bez toho všeho nakonec zbývá strašně málo. Technicky je to pořád úžasnej kus práce, ale.. To ale tady je a uzurpuje si přespříliš. Dějově se točíme v kruhu o mnoha stranách a čekáme, kdy jedna zradí druhou a třetí pátou. V rámci dějovosti se od této šablony nevzdalujeme ani na krok. A uprostřed toho všeho stojí Rin ...
Rin..
Rin..
Runin...
Můj trn v patě, koule u nohy.
Slova paprsků
Brandon Sanderson
Co se stalo?
Spousta věcí. Sanderson mi až moc přímo načrtl cestu, po které budu v Paprscích kráčet a já jsem se po ní sunula dýl, než bych chtěla. A pak jsem si někde mezi kolotočem událostí v táborech uvědomila, co mi na tom všem vadí. Nevím, jestli to bude dávat smysl, ale ve vší té nedokonalosti, kterou v sobě postavy nesou, je to pro mě vyleštěný až do přílišné dokonalosti. A to pouto, který jsem si v Cestě králů tesala ať už šlo o příběh nebo postavy, začalo mít vážný trhliny. A já pevně doufám, že se je Dalinarovi podaří zacelit.
Nakonec jsem si ze Slov paprsků vybrala jen to, co nejelo v hlavním proudu. Eshonai, Jasna a její aura nedotknutelnosti, která se mě držela po celou dobu čtení, Filuta, Honor is Dead, Intermezza, Syl a Vzorek.
Ale s Kaladinem, Adolinem a Šalán jsem tentokrát nesouzněla. Vlastně jsem young adultsky trpěla.
Dalinare, je to na tobě.
Poslední záblesk slunce
Guy Gavriel Kay
"Některé stezky, některé dveře, někteří lidé vám nejsou souzeni, i když to může zavinit jen docela nepatrný posun v kruzích na hladině času. Kamínek vhozený do vody jen o chviličku dříve, o chviličku později."
… tohle byla taková nádhera. Pan Kay tímto okamžikem skáče na moji poličku oblíbených autorů. Těším se na další dobrodružství, těším!
Píseň pro Arbonne
Guy Gavriel Kay
A on to zase dokázal.
Tentokrát to sice nebylo bez boje.
Ale ta hořkosladkost na konci smetla ze stolu každou pochybnost.