barbora.alex
komentáře u knih
Jeden z nás: Příběh o Norsku
Åsne Seierstad
“Lidé, kteří o mě říkají, že jsem zlý, nechápou rozdíl mezi brutalitou a zlem. Brutalita nemusí znamenat zlo. Brutalita může vycházet z dobrého úmyslu.
Bezmoc, vztek a beznaděj. První tři slova, která mě okamžitě napadají po přečtení této knihy. Selhání rodiny, selhání norského systému. Klidně bych řekla, že i jakési selhání společnosti po útoku. Řádky ze kterých mrazí o to víc, když si jeden uvědomí, že to byl čin, v jehož oprávněnost Anders Breivik věřil a pravděpodobně stále věří.
Tak si tuhle knihu prosím přečtěte.
Dvě sestry
Åsne Seierstad
„Rodina, kterou dostaneš výměnou za tu, cos doma opustila, je jako perla v porovnání se škeblí, kterou jsi zahodila.“
Co všechno se musí stát, aby se šestnáctiletá feministka přiklonila na stranu radikálního islámu? Selhání rodiny, selhání společnosti ... Nad některými argumenty zůstával rozum stát. U některých momentů mrazí ještě teď.
Stará béčková legenda
Shigor Birdman (p)
Do Staré béčkové legendy jsem šla s tím, že dostanu … nu starou béčkovou legendu. Pořádnej, lacinej, předvídatelnej nářez. A ten jsem kupodivu dostala. Někde uprostřed jsem si říkala, že se to zbytečně točí v kruhu, a že by to šlo o nějakou tu stránku strouhnout, ale pak přišel ten jeden moment, kterej to všechno přece jen povýšil. Byl tam a na něco zatlačil.
A jestli se pustím do dalšího dílu? Možná až zase jednou bude chuť na nějakou tu starou béčkovou legendu :)
Trůn z dračích kostí
Tad Williams (p)
Přesvědčená do morku kostí, že tento rok bude rokem Tada Williamse.
Trůn z dračích kostí se veze na Tolkienovské fantasy škole. Naprosto přiznaně. Naprosto okatě. A s grácií mu tak vzdává hold. Je obdobně hořký jako trilogie, ale ve své pochmurnosti zachází ještě dál. Nemůžu se dočkat momentu, kdy Tad zcela jistě opustí středozemské šlépěje a začne si víc prošlapávat vlastní cestu.
Ano, je to předvídatelné, v mnoha směrech otiskující se do něčeho, co moc dobře známe a možná nás to už i otravuje. Ale Tad kromě toho dělá něco, co tohle všechno vnáší do jiných rozměrů. Buduje komplexnost. Ve světě, politice, postavách. Tká nádhernou prózu a v rámci atmošky se může směle usadit na Trůn z Dračích kostí.
Tak dejte šanci pomalému úvodu na hradě Hayholtu, jehož stěny, hradby a brány jsou nadité historií, odkazy a tragédií, jež prosakují za každým rohem. Možná si nechte vynadat i dračicí Ráchel, protože žádná z postav zde není dosazena jen tak samoúčelně.
Doufám, že tohle bude láska jako trám.
Válka trpaslíků
Markus Heitz
Až nemístně dlouhý točení se v kruhu. Takových pět set stran o něčem, a přesto o ničem.
Zbytek asi pro teď vynechám, protože mám pocit, že když bude jeden dostatečně trpělivej, možná přijde i dinosaurus.
Cesta domů
Peter Soyer Beagle
V Cestě domů bylo dozajista roztroušeno něco melancholicky chladivého. Něco, co mi krásně zapadlo do nálady a ač to není tak dlouho, co jsem poprvé kráčela s Poslední jednorožkou, vetřel se mi tam i jakýsi podivný střípek nostalgie a radosti. Potkat znovu Molly, Šmendrika a Líra, propadnout se do beaglesovské atmošky a nechat se pohltit jeho nádhernou lyrickou prózou udělalo svoje.
Ale tentokrát byly sázky možná o krapet osobnější. Několikrát jsem si během čtení vzpomněla na Tolkienova Kováře z Velké Lesné a jeho svět víl. Tahle cesta však vedla přece jen jinudy. Byla dosti tvrdohlavá a sveřepá, urputná a nezastavitelná. Našlo se na ní mnohem víc, co by se později mohlo ztratit, a to, co se možná nejvíc hledalo, si svoji přesnou podobu nevydobylo. Cesty jsou mnohdy roztodivné a tohle byla jen jedna z nich.
Krev, monstra a cukroví
* antologie
Mám takový pocit, že si z této sbírky za chvíli budu pamatovat jen rozmazanou akční šmouhu, která byla v některých momentech na sílu s cílem šokovat a jednomu to pořádně nandat.
Ale na pár háčků jsem se přece jen chytila.
Míša Merglová a Vilma Kadlečková tyhle sáně rozhodně táhnou.
A potěšila i Marie Domská, Zuzka Hartmanová, maestro Kotouč a Koubek.
Meč v kameni
Terence Hanbury White
Krásně napsané, pohádkové, jemná vtipné a v odrazu toho všeho vážné, sarkastické i lehounce parodické. S mnoha nitkami poutajícími nejen britské dějiny.
Kdo by si nechtěl dát do rovnítka Merlina, žijícího pozpátku, třeba s takovým kinem, že jo.
Tahle artušovina je mi zatím velice po chuti a druhý díl už neúnavně volá!
Meč Přísahy
Brandon Sanderson
Pancakes before journey…
Tohle bylo velký a úmorný. V celé téhle zdánlivé obrovitosti jsem cítila velkou prázdnotu a očekávatelnost. Dalinar to se mnou prohrál na plné čáře. Nebo jsem to možná já prohrála s ním. Jeho účelovost mě zklamala asi nejvíc. Nedokázal mě přesvědčit.
Jako by měl Sanderon všechno do posledního detailu naplánovaný a dosazoval do předem známé rovnice. Někdy je míň zkrátka víc.
A někdy se karta obrátí a vy v tom všem začnete fandit Shallan.
Sen Ockerwee
George R. R. Martin
Tohle začalo vlastně strašně skvěle. Upířina, parníky, Mississippi, podivno a temně táhnoucí atmoška. Pomalé, hutné … ale v momentě, kdy se jeden dostal k hlavní myšlence, měl zbytek tendenci vyšumět do ztracena.
Kagen Prokletý (barevná obálka)
Jonathan Maberry
Pod nohy se mi po delší době nečekaně připletla strašně fajn věc. Kagen sice nebyl v takové roli, do které si ho autor pošťuchoval, ale všechno ostatní fungovalo na jedničku. Prostředí, dialogy, spád, vedlejší postavy, svět stojící spíše v pozadí i ta pomyslná závěrečná tečka.
Na dvojku se nefalšovaně těším!
Severoamerické jezerní příšery
Nathan Ballingrud
Na chvilku nakouknout jinam.
Nebylo to špatný, ale ani mě to nevystřelilo z trenek. Fajn atmoška, okraj společnosti, maloměsto, melancholie, příšery v podobě lidské … ale čas od času jsem potřebovala definitivnější tečku.
Ikonická věta, která by se měla tesat do kamene:
“A horko bylo násilný čin.
Strach moudrého muže
Patrick Rothfuss
Vlastně ani nevím, jak rychle jsem proklouzla první půlkou, za to ale vím, jak moc jsem se trápila s tou druhou. Možná jsem s Kvothem najednou strávila víc času, než jsme oba potřebovali, možná prostě jen ztratil šmrnc… ale daleko za zdmi Univerzity mě toho moc strhnout nedokázalo.
Záře dávno pohaslá
Guy Gavriel Kay
Nemůžu říct, že by ve mně tahle Kayovka rezonovala tak moc jako ostatní, ale pořád jim šlape na paty a navíc vás v mnoha a mnoha úhlech láká do Sarantia…
Možná že další zastávka bude právě tam.
Severní den
Ondřej Blaho
Severní den už se nějakou tu dobu s lehkostí a za velkého potlesku prohání naší knihomolskou bublinou. Nejenže neskutečně lahodí oku. Už jste viděli tu obálku? Tu mapu? Detaily? Ale taky jej doprovází velice spokojené ovace. Prvotinu z našich krajů předchází premisa neotřelosti, jinakosti a určité dávky drzosti, jež může pramenit ze skutečnosti, že se autor nerozhodl držet se striktně za sukni jednoho žánru a pečlivě nevymetl všechny jeho kouty. Vzal si z několika hromádek trochu a nechal to splynout v zajímavý celek. Fantasy, sci-fi, postapo, svět plný neutuchajícího deště prodchnutý pošmournem, odměřeností a mechanickými konstrukty. Vítejte na Severním dnu.
Pokud bych si měla vybrat jednu jedinou věc, kterou bych si z Nordtagu odnesla, pravděpodobně by to byla neskutečná dynamika a čtivost, touhle věcičkou se brouzdá jedna radost. Limitovat se naštěstí není třeba, a proto hned v závěsu přichází chtivá tajemnost a s ní ruku v ruce zvědavost. Tajemné Pilíře, Syndikát, Církev Jediného … Ondra určitý aspekty příběhu i světa drží pod pokličkou až do poslední tečky, a nakonec se mu podařilo vyvolat víc otázek, než na které odpověděl. Věřím, že Severní den nebude stát dlouho osamoceně a na rozdávání zřetelnějších obrysů bude ještě čas a prostor.
A pokud nakonec doufáte v setkání s dobráky a hrdiny, trochu vás zklamu. O tyhle postavy je v Rovině či Středovém městě docela nouze. Jednostrannost se tu nenosí, protože by jednoho schlamstla. Část viny si odnáší každý a je jedno, jestli jste žena utíkající z manželství nebo muž prchající před svojí minulostí. Spravedlnost a druhé šance se na rovné díly nikdy nerozdávaly. A já bych si v tuhle chvíli jen přála víc se utopit v brzkém životě postav, abych jim mohla z plna hrdla fandit. Ne všem samozřejmě, z toho by pak mohla být diagnóza.
Smrtící vzdělání
Naomi Novik
Chaos na papíře a nepomohl tomu ani ironický podtón v jehož duchu se všechno neslo. Několikrát jsem měla pocit, že by se zde mohlo stát úplně cokoliv a ani by to nemuselo dávat smysl. Poprvé jsme s Novikovou šláply vedle, a já doufám, že taky naposledy.
Stín se šíří
James Oliver Rigney, Jr.
První čtyři hvězdy pro Jordana!
Na konci to konečně zahřálo :)
Temné kouzlo
Katharine Kerr
A já jsem si to ve vší své nedokonalosti neskutečně užila. To, o co jsem s nelibostí v jedničce dost zakopávala začalo mizet. Ne úplně, ale postupně. Je to naivní, pohádkový, brakový a nakonec krásně prorocky předvídatelný.
Někdy prostě jen nepotřebujeme moc.