ber-tram komentáře u knih
Recenze o žluči a vyřizování účtů přehánějí. Brichta prostě vzpomíná (paměti je silné slovo) jak slova plynou, takže nečekejte literární perlu, ale přepsanou mluvu zaplevelenou o “všechno možné”. Není to takový “masakr”, že byste koukali “jako blázen / vrána / puk”, ale v úhrnu “toho bylo moc”. Další, u koho zeje propast mezi solidní sdělnou kondicí v textech, a mělkou v civilním vyjadřování. Hlubší zkušenost, nosnou ideu a poučení si odtud neodnesete, ani se ničemu nezasmějete. Jedině snad životní postřeh, že zamindrákované ego se ozve, jakmile hvězda jednoho stoupá a druzí trčí na místě. Ano, Brichta se stal charismatickou celebritou, každý ho zná, kdežto souvěrci z Arakainu jsou společenské nuly, nezná je nikdo. To je muselo hryzat!
Inu, potlach. Roztěkaný, dobový, slangový, nostalgický, infantilní, poetický. Jezdím furt na vandry, tudíž jsem se nechal textově ovanout. 25/22
Povídky mívají krátkou paměť, avšak tyto příslovečně nejsou bez motivu: první přetížená slangem zaujme právě přetížeností slangem; druhá prokazuje románově vyprávěčský talent autorky; třetí sonda do historie postrádá finální archeologický výkop; čtvrtá se noří do klukovského pátracího světa nápomocného dospělým; pátá odsejpá, protože tu neotravuje Marlowe, jinak chandlerovská rutina; šestá je úsečnou anekdotou na téma kdo jinému jámu... Vidíte, že si je s odstupem všechny pamatuji! 24/22
Chtěl jsem Francisovi dopřát soukromého statutu »třikrát«, když to veřejně neučinila odeonská edice 3x - a asi tuším proč... Bývá to vždy výbor toho nejlepšího z tvorby, kdežto u Francise by se nabízel jen výběr toho nejméně nudného. Příběh je sice velice lidský, ale neskutečně fádní, plytký, a pro neznalce světa dostihů nesrozumitelný. Ani prostředím (pořád stejným) neumí Francis navnadit, proto má u mě utrum. 23/22
(SPOILER) Hodnocení jsem si ujasnil předem a ze zkušenosti – první liga! Četbou, příhodně poučnou v časech ukrajinské imigrační vlny!, víceméně slavím Kohoutovy pětadevadesátiny, kterých se dožije napřesrok; a věřím, že dožije, třebaže možná už nic nenapíše, resp. nic tak rozsáhlého a poutavého. Tvůrčí manýra není syntakticky povolná, natož podbízivá, ale osobitá: věty náhle trhá vniveč rozhovor či se spojují v masivní bloky samomluv.
Souběh mnoha osudů viděných paralelně vyzývá přebrodit kapitoly životů všednějších (např. zahradník, klavíristka) k charakterům peprným (např. vošoust-dobrodruh Strniště, vobšourník–elita Markalous), přičemž nikoho autor neušetří finálních vztahových kotrmelců včetně sebezpytu o klamné idyle emigrace.
A hele, Markalousovi, jak koukám, asi upřeli televizní alter ego, škoda! Což je další průzkumná paralela - Kohout scénáristický, seriálový aneb jací herci a jak trefně se zhostlili ztvárnění románovávých figur?! 21/22
Srovnání s těsně předešlým se nevyhnu: pokud Škvorecký obhajuje Chandlera, že zvukomalbu jeho jazyka nepěkně utlumí překlad do češtiny, co teprve »překlad« z češtiny do češtiny?
Vydání domácího Adventu v r. 1979 dělí od originálu 40 let, kdy prodělal vnitřní proměnu gramatiky a stylistiky a interpunkce tak důraznou, až dospěl do nesourodé směsice nářečí, hovorové mluvy a spisovného jazyka. Nesourodé, leč básnivě podmanivé. Drsný životní úděl ponechme matkám samoživitelkám, ať se jím obměkčí nebo rozezlí, a sami se nasyťme zdánlivě neprodyšným, nicméně přiléhavým krasopisem. 17/22
Autora, z něhož smíme být na rozpacích, opět vynáší na piedestal autor, z něhož smíme být na rozpacích o to víc (Škvorecký).
Po dočtení sedmera románů s Philem Marlowem (víc jich naštěstí není) bych stěží vybíral nejlepší, zato snadno ten nejméně nudný (Sbohem buď, lásko má).
Vysoké okno leží kdesi níže. Rámují-li ho dialogy, pak jalové, tónují-li ho popisy, pak zdlouhavé. Jakoby Chandler naostro psal rovnou to, co mu slina na jazyk nesla, bez sebekritiky, prostě aby řádky nabíhaly, děj se co děj slabého a trapného.
To pravé okno, kterým by oba literáti rádi nahlédli do světa velkých romanopisců, je opravdu nedosažitelně vysoko. 16/22
V doslovu se o knize píše: Burcuje, mobilizuje, klade otázky, jimž se nikdo nemůže vyhnout; bude aktuální, dokud nevymizí z lidských vztahů násilí a válka.
Ve zprávách se zrovna píše: “Jih Moravy neví, co s romskými běženci z Ukrajiny. Toulají se.” A pod tím jsou diskusní komentáře.
Takže bacha na to! Pan Lang se také toulal, ale pak přesně věděl...
Kniha má i předmluvu snažící se té dehumanizované mašinérii vtisknout hodnotící kontext.
Ještě dotaz na již nežijícího spisovatele: měl by dneska odvahu napsat to stejně jako před sedmdesáti lety?! 15/22
Konkurují si dvě řady: kompletní číslovaná s romány o zločinu a zelená 3x výběrová. Tu protežuji, protože přináší chronologicky první tři kauzy, což nakonec stačí. Dvojice švédských autorů, jejichž jména se nedají vyslovit, nazírají na policejní vyšetřování sice střízlivě a pokorně jako na úmornou všední nádeničinu, nezdráhají se kritického sociálního podtónu, jenže schází jim mocnější životní nadsázka, vtip, odlehčení. Působí seversky studeně. 14/22
Do Krámku s kráskami jsem se ani nemusel vracet, a to by stačilo pouze přelistovat v objemném svazku, aby osazenstvo i po skoro dvou letech ožilo, tentokráte ne však v poeticky hýřivém metaforickém nasvícení, nýbrž v dokumentaristicky zdrcujícím přímočarém přítmí. Autor tohle na vlastní kůži prožil, a kde by se jiní neprodyšně uzamkli do sebe, tam on vydýchával trauma úderným chorobopisem. 13/22
Kdo bloudil ve filmu, knihou se i otráví. Mitchell má pronikavý dar solidní slovní zásobu utopit v plochých blábolech. Každou užvaněnou, odnikud nikam vedoucí epizodu mu asi nakladatelé hodili na hlavu, tudíž je napůlil a tence posprejoval emblémem románu v domnění, že stoupnou na rafinovanosti a důvěryhodnosti. U mě ani omylem. Ano, mívám mimořádný talent nepochopit pointu, jen kdyby nějaká byla! Je hanba, když Atlasu mraků trochu prospívá jen doprovodná filmová hudba, kterou si teď očistně pouštím. 12/22
S pietou vůči loni zesnulému romanopisci a jsa nesvůj z objemné bichle jsem Řekou bohů poprvé vstoupil do jeho tvorby. Asi ne naposled!
Krátké kapitoly usnadňují průchod dějem, který se (ústy málem geniálního kleštěnce) po palácovém intrikaření a obcování přelévá v outdoorový poříční exodus.
Jazyk je plasticky popisný, ne-li doslovný, čímž vynikne chlípnost i krvavost egyptského starověku. Hladký až lesklý papír svižně šustí pod prsty, a byť jako čtení do vlaku to znamená cestovat s cihlou, jezdím navěky věren přísaze: elektronickou čtečku nikdy!
Jak mě v 90. letech odrazovaly knižní barvotiskové obálky s palcovými blýskavými nápisy, zjišťuji, že leckdy klamaly kabátem. Možná už ne tak hluboko v čase, ale kamkoliv jinam se s průvodcem Wilburem S. někdy ještě vydám! 11/22
Parádní a kultovni film se nedal obalamutit autorem nedělajícím čest jménu Ende = konec, a zastavil se chytře v půli knihy, kterou jakoby Ende nechtěl či neuměl včas ukončit. Možná až filmové pokračování těží z roztříštěného panoptika figurek, příhod a úkazů, které sice prokazují službu fantazii, ale nepříliš pointě.
Předlistopadovému Albatrosu zato sluší neutralita, s jakou se nenechal zviklat k doslovnému překladu, a vydal Příběh, který nikdy neskončí. Reklamně Nekonečným se stal až po revoluci. 10/22
Na míru staromilců ctících naivní čistotu sword & sorcery žánru a svěží sytou stylistiku. Pod míru staromilcům s několika dioptriemi - brožurka dnes renomovaného nakladatelství je samizdatově úsporná, takže písmenka extrémně titěrná. Jenže kdož adoruje Conana, uhrane mu i Kull či Solomon Kane, příslovečně pod lupou! 8/22
Vliv na tak přemrštěné hodnocení musel snad mít pozdější film či co (nevím), protože knížka sama o sobě po mém soudu snese náklonnosti méně. Až polopaticky obyčejná únosová detektivka, marně vzhlížející k zemitému profesnímu reálu (např. Dominika Dána), a štítící se utopických pátracích sprintů (např. Jeffery Deavera). Tj. obapolně vzdálena pózám, po kterých čtenář prahne. 7/22
Štorm civilní - mluvící posluchače zklame, tak je zakříknutý a šedivý (schválně zkuste https://vltava.rozhlas.cz/uz-se-nechci-zabyvat-temnymi-vecmi-rika-typograf-a-blackmetalovy-hudebnik-8345501), Štorm textující – zpívající posluchače zklame, jakmile pro stylové skřehotání není jiskrným veršům valně rozumět (schválně zkuste cokoliv od Master´s Hammer, symbolicky se hodí architektonická Špacírka).
"Stavitel" Štorm píšící – poetizující přichází sympaticky odprostředka, pryč od extrémů. Střídá slovo (celé liché strany, písmenka jsou blechy) s kresbou (celé sudé strany, malůvky jsou obří) a obojím baví.
A nakonec Štorm inspirující: aneb nestála by i ta naše venkovská pastouška, vzdor všemu vylíčenému řemeslnickému martyriu, za trošku toho rekonstrukčního elánu a umu?!
Kdybyste vážně propadali beznaději, že ne a ne přetrhnout řetězec fádní četby, sáhněte po Kingovi. Ten obvykle vysvobozuje. A nikoliv zázrakem, prostě má spisovatelsky navrch. Dokáže ovšem zázračně podmanit - příběhem napohled civilním, a přesto zle nadpřirozeným. Jste už ve třetine, a dohromady se nic neděje, třebaže se toho semele habaděj. Beznaděj...
Nepatří jistě k tomu nej, na to mám Kinga už tzv. přečteného, resp. odhadnu jeho literární mentalitu. A proto nezastírám, že jsem se s druhou polovinou trošičku pral. 6/22
Futuristickou Fabianovu Hvězdu 2 (plánoval jsem číst, dokud mě neodradila futuristická Fabianova Hvězda 1) bez milosti vystřídala (a zastínila) starobylá Šorelova Tvrz.
Ačkoliv starobylá... Cestuje se tu napříč časem, a to nejen v příběhu samém, ale i mezi původním ABC komiksem a novelizovanou verzí. Kdeže kazeta, nýbrž cédéčko či empétrojky, žádná Ruzyně, ale Letiště Václava Havla, jede se sice škodovkou, ovšem proto, že SUV je v servisu... a plno dalších modernizačních prvků s dvojím efektem – pochvala za invenci autora, že toliko otrocky nepřevyprávěl to předešlé, a látku zatraktivil i pro nové mladé čtenářstvo (druhý efekt). Což určitě bylo záměrem, včetně doprovodných komiksových sekvencí, které také mají dvojí účin: dětským čtenářům odlehčí a znázorní text, pamětníky donutí buď zalistovat ve starých ábíčkách, jestli jsou obrázky identické anebo rovněž inovované (?!), nebo poctivě dojít až Na úplný závěr aneb pocta Františku Kobíkovi.
Co hádám v ABC nezaznělo, že pilot Martin je odchovaný Kladeňák, to potěší! 5/22
Objektivně vzato udělal ikony z Hannibala Lectera a Clarice Starlingové až film, který respektuji. Nic víc. Literární námět tedy nepoměřuji, možná jen s módní románovou záplavou psychopatů a úchylů, v níž toto dílo ani po letech neztrácí glanc a přednost. Kataklyzmatické atmosféře by nicméně slušela charismatičtější, rozuměj vyfabulovanější, koncovka. Ačkoliv – Lectera nechal autor prozíravě zdrhnout, že... 4/22