Blebanec komentáře u knih
Třicetiletý pseudointelektuál si nabouchne dvacetiletou vysokoškolačku a pak se diví, že to není láska na celý život. Pánové, já vím, že mladý holky jsou pěkný, ale hledejte si v dospělosti někoho, kdo už je taky dospělý. Nevyrovnanost vztahu tady zavání manipulací.
Jinak Němec umí psát, ale bohužel tady není nic hlubokého. Zabaluje banality a fňukání do vzletných frází, ale na na konci není nic než poznání, že je autor celkem blbec a že objekt jeho touhy má víc rozum než on.
Bohumila Adamová se pomalu, ale jistě, stává mou nejoblíbenější současnou českou autorkou. Ke dnu je propracovanější, komplexnější než Do tmy. Pořád ale za postavami cítím jednotný hlas autorky, což je mi sympatické, protože mi její pohled na věci sedí. U rozuzlení jsem ani nedutala, prolínání myšlenek postav jsem si nesmírně užívala, ocenila jsem dětský pohled Aničky i syrovou práci v drůbežárně. Depresivní? Není. Celou dobu jsem se u autorky cítila v bezpečí a na závěr mě nezklamala.
Půjčila jsem ji v knihovně mamince a odpočinkově ji za jedno odpoledne schramstla. Naprosto naplnila moje očekávání: velice prostý a velmi popisný styl - ze začátku mi trvalo ho skousnout, šla do drogerie a koupila pastu, kartáček, toaleťák atd atd - ale knížka se ani jako velké umění netváří. Krom toho, že mám obecně dojem, že se v literatuře dnes nadužívá pseudovyhrocených situací, kdy postavy popisují zjitřené emoce nad rozlitým hrnkem kávy a neustále se na sebe agresivně obracejí, aby se vytvořilo umělé napětí, je to pěkně výplachová relaxační feel-good detektivka, která nabídne i pár vtipných ženských postřehů. Knížka je navíc pěkně zpracovaná s hezkými ilustracemi. Jen těch několik narážek na slečnu Marplovou si mohla autorka odpustit. Chápeme, chápeme a ještě to nezapomeneme napsat na přebal!
Tak někdy si až příliš arogantě hraje na to, jaký není MacGyver, ale proč bych mu to neodpustila, když jsem podobný cynik, a psaní je svižné a vtipné. A kam se ten chlapík vypracoval? Respekt, jak se dneska říká. A s přívalem instagramových influsrajd propagujících levné hadříky z webových agregátů bych Havlíka doporučila jako povinnou četbu.
Není to odborná publikace, spíš popularizační. Z tohohle pohledu dostačující a atraktivně zpracovaná. Rozhovory vedené novinářsky, nejdřív mě překvapily, ale nakonec mi tenhle nápad vůbec nevadil. Jako prvotní čtení o panických atakách a nějaká laická sebediagnóza funguje dobře.
Když najde Alešek poprvé nějaké sexuální poznámky, řekla jsem si okej, radosti dětství, když v noci pozoruje rodiče při sexu, řekla jsem si okej, to se stane, ale když to takhle pokračuje dál v tomhle duchu, řekla jsem si, kruciprdel, o čem tahle kniha je? Skvělý název ulopený od Goyi, slibováno něco tajemného, a ve výsledku si připadám jak pervert, co řeší sexualitu malého kluka. Asi mě ty pindíky tolik nezajímaj. Vzhledem k tomu, že v knize prakticky nic jiného nebylo, jsem ji hodila do kouta v jedné třetině, neb styl ani jazyk mě též neokouzlily.
Bylinky a bourky, hlavni hrdinka soliterka na kole je sbira a hlida pocasi, aby ji nezmokly.
Velká paráda. Citové stavy, vyšinutí mysli, jeden den a jeden pomanutý Fin v Argentině. Krásný jazyk, který musel dát spoustu práce. Vtipné, hravé, tragické. Víc osvětlí rozhovor s překladatelem https://radiozurnal.rozhlas.cz/prekladatel-musi-byt-zvedavejsi-nez-bezny-ctenar-musi-hledat-skryte-vyznamy-8599396
Nesmírně košaté a vícevrstevnaté příběhy, které se čtou jako autobiografické deníkové zápisky. Ač nejsem příznivcem dělení na ženskou a mužskou literaruru, pravděpodobně zaujmou spíš ženy už proto, že hlavní protagonistkou je vždy ženská postava.
Velmi zajímavý nápad, krásně vyvedená jednohubka k zamyšlení. Skvělý nápad na komparaci a propletení zápisků z počátku 20. století o pobytu Christiane Ritterové na Špicberkách a současných prožitků norské novinářky Sandbergové, která zkoumá svůj vztah ke tmě na odlehlé chatě uprostřed závějí sněhu. Oceňuji i pěkné provedení s černobílými fotografiemi a sugestivní přebal.
Pro mě zklamání. Vtipného sarkasmu či absurdity na takový fascikl pomálu. Myšlenky americky nehluboké, respektive nasnadě, ty mnohovrstevnaté jinotaje nevidím. Překlad skvělý, čte se rychle, ale toť pro mě bohužel všechno.
Texty starších a zkušených jsou skvělé, od Jůzla se to lomí. Příspěvky mladší generace, která je mi věkově mnohem blíž, jsem nepotřebovala. Jsou kvalitou spíš časopisecké (jazykově i obsahem) – "Google docs vyžaduje zvláštní hejt" – nebo tématicky extrémně úzké – specifika vydávání romské literatury.
"Jaktože mi nikdo netleská?!" Má oblíbená dětská knížka se skvělými ilustracemi a ve výborném překladu.
Chytře vystavěné povídky psané čistým nekomplikovaným stylem, ve kterém probleskují krásné momenty jako "nasedl na svého ocelového oře". Samozřejmě záleží na překladu, viz komentář níže, ale vzhledem ke zkušenostem a portfoliu překladatelky jí důvěřuji.
Je třeba se naladit na německost spisovatele i témat, jde o poválečného autora, takže častým motivem je vyrovnávání se s německou historií či smiřování se se současností – rozdělené Německo dob socialismu.
Díky jeho zručnosti a vtipu ale pro zkušeného čtenáře není problém se začíst.
Za mě trochu repetitivní, tisíckrát opakovaná zášť a nenávist mě spíš unavovaly než by něco vybudily. A nedám moc ani na metafory a obrazy, co se domu týče, vnímala jsem je často jako použité literární prostředky, než aby mě strhly. Rozuzlení nepřekvapivé, v postavách jsem se mírně ztrácela, ale nijak zvlášť na tom nezáleželo.
Prázdninový mikrokosmos bohatých Britů v pronajaté vile na Francouzské riviéře. Žádná z postav tu není šťastná, každý si něco namlouvá, něco skrývá a tápe. Slavný básník, jeho odcizená žena, krásná pubertální dcera, po které prahne místní číšník... nechybí ústřední pomatená divoká karta. Jako bych všechny tyhle příběhy od letních bazénů už četla, ale stejně je čtu zas a znova.
Hanba nakladatelství Pulchra.
Tlačit spisek, co snad měl být satirou na Klímovy texty, znovu ho vydat i po oprávněné kritice, že Klíma není jeho autorem, a ještě s trapně směšným dojmologicko-egoistickým doslovem.
Měla jsem o Pulchře lepší mínění.
https://i-kanon.cz/2023/12/14/politovanihodne-a-zaroven-protivne/
"Důkladně vyjasniv vlastní myšlenkovou pozici, pouští se nakonec Martínek do polemiky přímo s Ladislavem Klímou, aby jej nazval „slabochem“, „pozérem“, „zoufalcem“ nebo „stydlivým mladíkem, který nedokázal ani svést milenku“. Na jiném místě pisatel konstatuje, že Klíma byl „politováníhodný a zároveň protivný“. Těmito slovy lze ovšem mnohem spíše eufemisticky charakterizovat doslov samotný – a vlastně nakonec i celý vydavatelský počin z Pulchry."